Betonová mazanina s plastifikátorem: Vše, co potřebujete vědět

Betonová mazanina je vrstva cementové směsi, která se ukládá na nosnou konstrukci podlahy a vytváří pevný, rovný a odolný podklad pro finální krytinu. Funguje jako podkladní vrstva podlahy, která sjednotí povrch, rozloží zatížení a ochrání vrstvy pod sebou, například tepelnou izolaci nebo kročejovou izolaci. U rodinných domů, garáží, balkonů i průmyslových objektů je betonová mazanina klíčovou součástí skladby podlahy. Základem betonové mazaniny je cementová směs z cementu, písku, kameniva, vody a případných přísad. Oproti běžnému konstrukčnímu betonu bývá jemnější, aby šla dobře stáhnout do roviny a vytvořila hladký povrch. Důležité je, aby měla mazanina dostatečnou pevnost v tlaku a zároveň přiměřenou soudržnost s podkladem.

Správně navržená podkladní betonová vrstva dobře přenáší zatížení nábytkem, příčkami i běžným provozem a zároveň nepopraská při běžných objemových změnách. Nejčastější využití je v interiéru jako vyrovnávací vrstva podlahy. Na nosnou železobetonovou desku nebo na stropní konstrukci se nejprve pokládá tepelná izolace podlahy, případně kročejová izolace, a teprve na ni přijde betonová mazanina. Dalším typickým použitím je spádová vrstva například na balkonech, lodžiích nebo terasách. Pomocí mazaniny se vytvaruje spád směrem ke vpusti nebo k odkapové hraně, aby se dešťová voda nezdržovala na povrchu. Důležitou roli hraje mazanina také tam, kde je instalováno podlahové vytápění.

Betonová mazanina vs. Cementový potěr

Jistě jste už slyšeli oba výrazy - betonová mazanina i betonový (cementový) potěr. Jedná se prakticky o to samé. Základem betonové mazaniny i betonového potěru je stejný materiál, rozdíl je v tloušťce, ve které se beton ukládá.

  • Betonová mazanina: Používá se při výstavbě podlah. Jedná se o vrstvu v konstrukci podlahy, která má zpravidla funkci podkladní, vyrovnávací a roznášecí. Betonová mazanina je vlastně vrstva betonu o optimální tloušťce u obytných budov v rozmezí 50-100 mm. U nadměrně zatěžovaných podlah, tedy zejména v průmyslových budovách či dílnách, může mít tloušťku až 300 mm.
  • Cementový (betonový) potěr: Je vrstva betonu v podlahové konstrukci o síle do 50 mm. Stejně jako betonová mazanina má funkci podkladní, vyrovnávací a roznášecí. Od mazaniny ho odlišuje i použití štěrku menší frakce (nižší zrnitosti) právě kvůli tomu, že se beton pokládá v tenčí vrstvě.

Cementový potěr tvoří základní kámen tzv. těžkých plovoucích podlah, které se běžně používají v obytných budovách. Těžká plovoucí podlaha je tvořena kročejovou izolací z minerální vaty, na které je zhotovena betonová mazanina či betonový potěr. Cementový potěr však může být pevně spřažený s podkladem (jako vyrovnávací finální vrstva podlahy) či může být od podkladu oddělen separační vrstvou, nejčastěji hydroizolací s ochrannou geotextílií.

Zda využít v podlaze betonovou mazaninu či cementový potěr rozhoduje projektant, který tloušťku betonové vrstvy navrhne v závislosti na zatížení podlahy. Roli také hraje výškové vyrovnání. V každé místnosti může být použita jiná skladba (jiná tloušťka izolace, jiná povrchová úprava) a právě díky betonové mazanině, resp. cementovému potěru lze tyto výškové rozdíly ve skladbách podlah vyrovnávat dle potřeby.

Čtěte také: Využití betonových prken v zahradě

Typy potěrů podle umístění v konstrukci

  1. Potěr spřažený s podkladem: Není samonosnou konstrukcí a kopíruje všechny deformace svého podkladu. Používá se zejména jako vyrovnávací vrstva, nebo pro zlepšení vlastností povrchu podlahy a klade se v tloušťkách cca 10-30 mm.
  2. Potěr oddělený od podkladu separační vrstvou: Používá se zejména pokud nelze zajistit soudržnost s podkladem, nebo kde chceme vyloučit promítnutí trhlin z podkladu do potěru. Tento potěr je ve svislém směru podpírán podkladem a ve vodorovném směru se může deformovat nezávisle na podkladu.
  3. Plovoucí potěr: Je nejčastějším typem v bytových a občanských stavbách, kvůli nutnosti izolovat prostory v různých podlažích proti přenosu kročejového hluku. Tento potěr působí zcela nezávisle na podkladu podlahy, a to jak ve vodorovném tak i ve svislém směru. Jeho únosnost závisí nejen na tloušťce a mechanických vlastnostech vlastního potěru, ale velmi výrazně také na stlačitelnosti zvukové či tepelné izolace pod potěrem.

Plastifikátory a superplastifikátory v betonových směsích

Moderní betonové směsi obsahují kromě kameniva, cementu, vody a přísad také různé chemické příměsi. Ty jsou sice vždy zastoupené v nejmenším množství, ale dokážou zásadně změnit vlastnosti betonu. Plastifikátor je chemická látka, díky které snadno připravíte vysokopevnostní beton tekuté konzistence při nízké spotřebě cementu.

Plastifikační příměsi neutralizují povrchové napětí. Ve výsledku tak způsobují elektrostatické odpuzení zrn cementu, díky kterému je proces hydratace pomalejší. Po určitou dobu si tak beton s přidaným plastifikátorem zachová svou plasticitu. Plastifikátory betonových směsí využijete i při přípravě betonu svépomocí a v menším množství.

V některých případech je použití plastifikátoru volitelné - stavebníkům usnadní práci a minimalizuje riziko vzniku trhlin a dalších vad. Své místo má při betonování podlah s podlahovým vytápěním (díky schopnosti nivelace), stejně tak při výrobě předpjatých a armovaných betonů.

Typy plastifikátorů

Podle chemického složení rozdělujeme plastifikátory do 4 základních skupin. Dodávají se ve formě prášku nebo hnědé kapaliny.

Lignosulfonáty:

Čtěte také: Postup výroby betonových prken

  • Jde o sodné nebo vápenaté soli, které zpožďují tuhnutí směsi.
  • Neplní tak funkci urychlovače a nejsou primárně určené jako prostředek pro betonování v zimě.
  • Vzhledem k vyššímu obsahu sušiny jsou cenově dostupné, navíc směs po přidání nenapěňují.
  • Dodávají se ve formě hnědého prášku či kapaliny podobně jako naftalenové.
  • Protože se vyrábí z odpadu, který vzniká při výrobě papíru, jsou dostupné. Z toho důvodu se v minulosti využívaly nejčastěji.
  • Nevýhodou je však jejich náročnější dávkování - aby byl plastifikátor efektivní, měl by se do směsi po přidání záměsové vody doplnit se zpožděním.

Na bázi melaminformaldehydových pryskyřic a naftalenformaldehydových pryskyřic:

  • Obvykle se vyrábí ve formě nažloutlé nebo čiré kapaliny. Mohou mít i podobu bílého prášku.
  • Ve srovnání s běžně používanými naftalenovými plastifikátory nezpožďují tuhnutí.

Superplastifikátory na bázi polykarboxylátů:

  • Obvykle jsou vyrobené na bázi modifikovaných polykarboxylátů.
  • Vyznačují se opravdu vysokým plastifikačním účinkem, kterým překonávají běžné plastifikátory.
  • Superplastifikátor také výrazně snižuje množství potřebné záměsové vody, a to o 15 až 40 %.

Dávkování plastifikátorů

Pokud víte, jak správně namíchat beton, samotné přidání plastifikátoru pro vás bude jednoduché. Příměs můžete doplnit buď rovnou do hotové cementové směsi, nebo do záměsové vody. Dodržujte dávkování doporučené výrobcem. Například u plastifikátoru a urychlovače DenBraven doporučuje výrobce dávkování 0,75 l na 100 kg cementu při teplotě do -5 °C.

Betonování v zimě a speciální přísady

Betonování v zimě, resp. při nízkých teplotách, se řídí přísnými pravidly. Použití plastifikátorů a urychlovačů je pak při betonování v zimním období zásadní. Při přípravě betonu nesmí teplota klesnout pod 5 °C. Protože však směs s urychlovačem a plastifikátorem rychleji tuhne, může být nízkým teplotám vystavena mnohem dříve než směsi bez příměsí.

Kromě plastifikátorů existují i další typy stavební chemie, které dokážou zlepšit požadované vlastnosti betonu:

Čtěte také: Dlažba pro nevidomé BEST – KLASIKO

  • Urychlovače: Fungují na podobném principu jako plastifikátory, ale jejich primární funkcí je urychlit počátek tuhnutí a tvrdnutí betonu. Protože některé typy dokážou urychlit počátek tuhnutí a tvrdnutí betonu, přidávají se do směsí pro betonování za nízkých teplot.
  • Zpomalovače: Mají opačný efekt než urychlovače, prodlužují dobu zpracovatelnosti betonu.
  • Tixotropní látky: Tyto látky mají schopnost způsobit zahustění betonové směsi při působení statického zatížení. Tato vlastnost je žádoucí při betonování svislých nebo převislých konstrukcí, protože zabraňuje stékání betonu.

Díky plastifikátorům a další dostupné chemii snadno zlepšíte kvalitu betonu, i když si jej budete připravovat sami.

Příprava a postup betonáže betonové mazaniny

Příprava před betonáží

Před realizací si nejprve připravte všechno potřebné, ať už jde o náčiní či stavební materiál. Zpracování betonu je také omezeno určitým časem, takže hledání věcí na poslední chvíli není ideální. Co se týče stavebního materiálu, nezbytné jsou tři složky: voda, cement a písek. I zde hraje kvalita svoji roli a odráží se do pevnosti výsledného díla. Písek používejte kopaný ve frakci 0/4 mm nebo štěrk frakce 4/8 mm. Pokud jde o cement, ideální volbou je 32,5 R.

Jestliže vás čeká betonování na hlíně, nezapomínejte ani na podsyp v podání štěrku s frakcí 16/32 mm. Toho budete potřebovat zhruba v tloušťce 10 až 15 cm. Pokud budete realizovat betonovou podlahu v přízemí přímo na základovou desku, pak nezapomeňte na vyrovnání podkladu a převisů. A to za pomoci jemného křemičitého písku pod desky polystyrenu. Obvykle platí, že první vrstva polystyrenu je vyrovnávací a teprve na ni přichází finální vrstva polystyrenu.

Co se týče přípravy podkladu, upotřebíte také ocelové pásky nebo dřevěné hranoly. Ty slouží pro vytvoření srovnávací roviny. Jejich vrchní část pro vás bude stěžejní při stahování betonu. Důležité je, aby podklad, na nějž mazaninu pokládáte, byl soudržný, rovnoměrně únosný, čistý a odolný proti prošlápnutí a vodě. U přímého ukládání na betonovou konstrukci se obvykle používá penetrační nátěr, který sjednotí savost povrchu a zlepší přilnavost. Pokud je součástí skladby tepelná izolace, musí být dostatečně tuhá a správně uložená. Na měkké nebo nesprávně spojené desky izolace by se betonová mazanina mohla propadat, což by vedlo k nerovnostem a trhlinám.

Pokud je v podlaze vytápění, měla by být vrstva potěru vždy vyztužená kari sítí. U rozměrnějších podlah je potřeba udělat dilatační spáry i v ploše (tzv. dilatační pole), přičemž bez výztuže by toto pole nemělo překročit rozměr 3 × 3 m, zatímco při použití kari sítě může být až 5 × 5 m.

Míchání betonu

Pomyslným odrazovým můstkem je míchání betonu. K tomu využijete připravený stavební materiál v podání písku a cementu, včetně vody. Držet byste se měli osvědčeného poměru jednotlivých směsí. Naprostým standardem je poměr 1:4 (jedna lopata cementu a čtyři lopaty písku). To vše vhodíte do míchačky a trochu zalijete vodou. Stejným způsobem budete pokračovat do té doby, než míchačku zaplníte. Připravený beton se snažte udržovat ve vlhké sypké konzistenci. To znamená, nesmí být příliš suchý, ani moc tekutý. Obecně lze říci, že na jeden pytel cementu připadne zhruba 15 litrů vody.

Pokud potřebujete udělat vrstvu cementového potěru v menším množství, prodávají se k tomuto účelu hotové pytlované směsi, u nichž byste měli mít záruku správného poměru štěrku a písku vhodné zrnitosti i cementu. Při míchání z jednotlivých složek, což je ekonomičtější především na stavbě většího rozsahu, se doporučuje míchat potěr v poměru 1 lopata cementu na 2 lopaty písku a 2 lopaty štěrku, u mazaniny pak 1 lopata cementu na 2 lopaty písku a 4 lopaty štěrku. Množství vody je nutné zvolit podle požadované konzistence betonové směsi. Řidší beton se používá v případě, že je potřeba, aby betonová směs dobře zatekla do různých nerovností či hůře dostupných míst.

Postup betonáže krok za krokem

Když máte připravenou výšku podlahy, obvodové pásy, stahovací plochy a zavlhlou směs betonu, můžete se pustit do sypání betonu na podklad. Obvykle se začíná v nejvzdálenějším rohu místnosti a postupuje se směrem ke dveřím. Místnost si optimálně rozdělte na plochy, ve kterých zvládnete provést aplikaci betonové podlahy vč. vyhlazení během 45 minut. Na daný prostor aplikujte beton - minimální tloušťka podlahy by měla být 4,5 cm, optimální je však 5-7 cm. Pokud budete vybetonování podlahy realizovat na podlahovém topení, měla by tloušťka podlahy být 4 až 5 cm nad trubkami podlahového topení.

Při betonáži se čerstvá betonová směs rozváží po ploše, srovnává podle výškových bodů a pečlivě hutní. Používá se hutnění směsi pomocí vibrátoru, latě nebo vibrační lišty, aby se odstranily vzduchové dutiny a mazanina se dobře spojila s podkladem. Takto zhutněný beton je následně strháván za pomoci hliníkové nebo dřevěné srovnávací latě.

Ošetřování a zrání betonu

Velmi důležité je zrání betonu. Čerstvá betonová mazanina nesmí příliš rychle vyschnout, jinak hrozí smršťovací trhliny a oslabení vrchní vrstvy. Proto se povrch chrání fólií, vlhčením nebo speciálním ošetřovacím prostředkem. Pokud jste se pustili do betonování podlahy v zimě s teplotami do 10 °C, nic řešit nemusíte. Jestliže je tepleji, je důležité zabránit rychlému vyschnutí betonu a jeho popraskání. Snažte se proto podlahu čas od času zakropit vodou, ideálně viditelně suchá místa.

I když je betonová podlaha pochozí asi za 48 hodin, její plnohodnotné zatížení je možné až po 28 dnech zrání. Myslete také na to, že v betonu je voda, takže následná pokládka podlahové krytiny je možná až při odpovídající vlhkosti v podlaze. U lepené dlažby to moc řešit nemusíte, u ostatních krytin je to vhodné.

Časté chyby při betonování podlah

  • Nadměrné ředění směsi vodou: Tím se zhorší pevnost a zvýší nasákavost, což se projeví zejména u zatíženějších ploch, jako je garážová podlaha nebo průmyslová podlaha.
  • Podcenění dilatačních spár: Pokud se velká plocha provede jako jeden celek bez dělení, je téměř jisté, že se objeví nekontrolované praskliny.
  • Nesprávné ošetřování s podlahovým vytápěním: Mazanina se nechá vysychat bez řádného ošetřování nebo se topný systém spustí příliš brzy a na vysoký výkon.
  • Špatná rovinnost podkladu: Může vést k nedostatečné tloušťce potěru v některých místech a následné destrukci podlahy.
  • Nedostatečná pevnost potěru: Může být způsobena nerovností povrchu technologické vrstvy, špatným poměrem složek betonu nebo nedostatečným zráním.
  • Zkroucení dilatačních celků (tzv. zkroucení desek): K tomu nejčastěji dochází, když horní povrch desky vysychá rychleji a tudíž se smrští více, než její spodní povrch. Tento jev nastává prakticky vždy, nepřijatelné míry pak dosahuje v případech, kdy jsou smršťovací spáry provedeny v příliš velké vzdálenosti, případně sám beton je náchylný k velkému smršťování (například velký obsah vody nebo cementu) a současně nebyl dostatečně intenzivně, nebo dostatečně dlouho ošetřován.

Alternativy k tradiční betonové mazanině

Kromě klasické betonové směsi, tzv. cementové mazaniny, se kterou si zvládnete vybetonovat podlahu svépomocí, existují i další druhy betonových podlah:

  • Litý beton: Dražší varianta realizovaná moderními technologiemi, která vyniká vynikající pevností.
  • Anhydritový potěr: Další typ lité podlahy, která je na bázi síranu vápenatého, a je známý pro své výborné samonivelační vlastnosti, pevnost i tepelný odpor. Pozor! Zmíněný anhydritový potěr při kontaktu s vodou nabobtnává, plesniví a časem se rozpadá - je proto nevhodný do vlhkých prostor. Má ale o 20 % vyšší tepelnou vodivost než beton.
  • Suchý potěr: Vzniká tak, že se vysype cement a umělé kamenivo do obvodové konstrukce a zakončí deskou (zejm. OSB deskou).

Betonová podlaha v garáži

Správně navržená a realizovaná betonová podlaha v garáži je základem dlouhodobé funkčnosti a odolnosti proti vysoké zátěži.

Výběr správné tloušťky betonu

Jedním z nejdůležitějších parametrů betonové podlahy v garáži je její tloušťka. Doporučené hodnoty jsou:

  • 10 cm: Pro lehké zatížení (osobní automobil, skladování)
  • 12-15 cm: Pro střední zatížení (SUV, dodávky, lehká dílna)
  • 15-20 cm: Pro vysoké zatížení (těžká technika, vysokozdvižné vozíky)

Vždy je vhodné použít beton třídy C25/30 nebo vyšší, který má dostatečnou pevnost v tlaku. Pro zvýšení odolnosti proti praskání doporučujeme použití ocelové výztuže nebo polypropylenových vláken.

Příprava podkladu

Podklad pod betonovou podlahu musí být stabilní, rovný a dobře zhutněný.

  1. Odstraňte orniční vrstvu a vyrovnejte terén.
  2. Navrstvěte a zhutněte štěrkové lože (frakce 16/32 mm), minimálně 15-20 cm.
  3. Na štěrk položte separační vrstvu (např. geotextilii).
  4. Instalujte hydroizolaci (např. PE fólie) proti vzlínající vlhkosti.

Dobře připravený podklad zabrání sedání betonu a vzniku trhlin.

Výztuž a dilatační spáry

Pro zvýšení pevnosti a odolnosti betonové podlahy použijte:

  • Svařované kari sítě (např. 6/150/150 mm) - umístěné do spodní třetiny betonu.
  • Rozptýlenou výztuž - polypropylenová nebo ocelová vlákna.

Nezapomeňte na dilatační spáry:

  • Obvodové - mezi stěnou a betonem (pomocí dilatační pásky).
  • Vnitřní - každých 3-4 metry, případně podle tvaru a velikosti plochy.

Správně provedené spáry zabrání nekontrolovatelnému praskání betonu.

Betonáž podlahy

Betonování musí probíhat rychle a efektivně.

  1. Objednejte si beton z certifikované betonárky (např. C25/30 s plastifikátorem).
  2. Rozprostřete beton rovnoměrně po celé ploše.
  3. Pomocí vibrační latě nebo vibračního pravítka beton zhutněte.
  4. Urovnejte povrch do požadované roviny (pomocí nivelačních značek).

Práce by měla probíhat při teplotách mezi 5-25 °C. V horkém počasí je nutné beton zvlhčovat, v chladném chránit před promrznutím.

Povrchová úprava pro vysokou zátěž

Po zavadnutí betonu (cca 2-6 hodin po betonáži) proveďte povrchovou úpravu:

  • Strojní hlazení: Zajistí hladký a rovný povrch.
  • Vsypové tvrdidlo: Aplikace minerálního vsypu (např. korund, karbid křemíku) zvyšuje odolnost proti oděru a chemikáliím.
  • Impregnace: Aplikace penetračního nátěru snižuje nasákavost a zvyšuje životnost.

Pro garáže s vysokým provozem doporučujeme kombinaci vsypového tvrdidla a impregnace. Pokud plánujete dílenské práce, zvažte i epoxidový nátěr nebo polyuretanovou stěrku.

Ošetřování a zrání betonu

Po dokončení betonáže je klíčové správné ošetřování betonu:

  • Udržujte povrch vlhký po dobu alespoň 7 dní (zvlhčování, zakrytí fólií).
  • Chraňte před přímým sluncem a větrem.
  • Nepřetěžujte podlahu minimálně 28 dní.

Správné zrání betonu je zásadní pro dosažení plné pevnosti a odolnosti.

Finální úpravy a údržba

Po vyzrání betonu můžete provést finální úpravy:

  • Montáž soklů nebo lišt.
  • Nanesení finálního nátěru (epoxid, PU).
  • Instalace odvodňovacích prvků.

Pro dlouhou životnost betonové podlahy v garáži je důležitá pravidelná údržba:

  • Odstraňování olejových skvrn a chemikálií.
  • Kontrola a oprava dilatačních spár.
  • Obnova ochranných nátěrů každých 3-5 let.

Teplovodní podlahové vytápění

Teplovodní podlahové vytápění je nízkoteplotní, ekonomicky úsporný a esteticky nerušivý otopný systém. Ekonomii provozu podlahového vytápění lze významným způsobem pozitivně ovlivnit kombinací s nízkoteplotními zdroji, jako jsou např. tepelná čerpadla THERMIA. Využitím principu přenosu tepla sáláním je možné dosáhnout dalších úspor energií, a to v rozsahu 10 % až 13 %.

Podlahové vytápění, jako nízkoteplotní otopný systém, využívá pro dosažení požadované teploty v prostoru otopnou vodu o teplotě nižší, než klasické systémy radiátorové. Při přenosu tepla do prostoru je využíván fyzikální proces sálání, při kterém se energie šíří do prostoru ve formě elektromagnetického záření, prostřednictvím naakumulované topné desky.

Ideální skladba pro instalaci podlahového vytápění je taková, která zabezpečí dostatečnou tepelnou izolaci ve vztahu, zda je instalace podlahového vytápění na podsklepenou nebo nepodsklepenou místností, pevnostní fixaci topné trubky a stabilitu betonové desky. Vliv na výškovou skladbu podlahového vytápění má i typ betonové mazaniny.

Stále častěji se při instalacích podlahového vytápění setkáváme s nevhodně zvolenými a následně použitými typy mísicích sestav, které mají zabezpečit odpovídající teplotní regulaci otopné vody podlahového vytápění. Nedodržení stanovených teplotních (hygienických) limitů podlahového vytápění dle ČSN EN 1264-1÷4 může za určitých dalších okolností způsobit problémy osobám v prostoru se vyskytujícím, především se jedná o problémy s krevním oběhem.

Důležité normy a parametry

Důležitá norma pro podlahové potěry je ČSN EN 13813 „Potěrové materiály a podlahové potěry - Potěrové materiály - Vlastnosti a požadavky“, která byla vydána v roce 2003. Je určena pro vlastní stavební materiály a lze v ní tedy získat informace o tom, jak rozumět kódu značení potěrových materiálů, či jaké vlastnosti, respektive třídy vlastností, lze předepsat. Obsáhle se věnuje hodnocení shody, což jsou ustanovení důležitá především pro výrobce potěrových materiálů.

S předchozí normou souvisí ČSN EN 13318 „Potěrové materiály a podlahové potěry - Definice“. Ta obsahuje pouze definice, a to vždy v češtině, angličtině, němčině a francouzštině. Požadavky na vlastní konstrukce, tedy vrstvy potěrů zabudovaných do podlahy, uvádí například nová ČSN 74 4505 „Podlahy - Společná ustanovení“.

Vlastnosti a zkoušení potěrů

Pro plovoucí potěry je rozhodujícím parametrem popisujícím mechanické vlastnosti pevnost v tahu za ohybu. Tu lze zkoušet podle ČSN EN 13892-2 „Zkušební metody potěrových materiálů - Část 2: Stanovení pevnosti v tahu za ohybu a pevnosti v tlaku“ pouze na zkušebních tělesech, obvykle trámečcích 40 × 40 × 160 mm, buď vyrobených do forem při pokládce potěru, nebo odebraných přímo z vrstvy potěru. Ty se pak ve zkušebním lisu zlomí a na zlomcích je možno stanovit i pevnost v tlaku. Alternativní použitelnou metodou je stanovení pevnosti v tahu povrchových vrstev. Při této zkoušce se na povrch hodnocené vrstvy přilepí odtrhový terč (kruhový o průměru 50 mm, nebo čtvercový o hraně 50 mm), potěr se okolo terče nařízne a pomocí speciálního přístroje se terč odtrhne. Jedná se o pevnost v prostém tahu, o jejíž velikosti rozhodují zejména vlastnosti povrchu vrstvy potěru. Pro hodnocení vlastního potěru je třeba zkušební terč nalepit na pečlivě obroušený povrch.

Prakticky vždy je před pokládkou následných vrstev kontrolována vlhkost potěru. Normový postup, tzv. gravimetrická metoda, je definován v ČSN EN ISO 12570 „Tepelně vlhkostní chování stavebních materiálů a výrobků - Stanovení vlhkosti sušením při zvýšené teplotě“. Tato metoda vychází přímo z definice vlhkosti materiálu, což je poměr hmotnosti vlhkosti obsažené v materiálu a vysušeného materiálu. Zde je třeba upozornit na teplotu sušení vzorku, která je standardně 105 °C, avšak pro materiály na bázi sádry (např. anhydrit) pouze 40 °C.

tags: #betonova #mazanina #s #plastifikatorem #informace

Oblíbené příspěvky: