Betonová mazanina a potěr: Komplexní průvodce pro podlahy a střechy

Ve stavebnictví se pro betonové vrstvy podlahy běžně užívají pojmy mazanina a potěr. I u suchých pytlovaných směsí se často setkáte s výrazy potěrový beton či beton vhodný na mazaninu. V každém případě se vždy jedná o beton, rozdíl je jen v tloušťce vrstvy.

Co je beton a potěr?

Beton je umělé stavivo složené z cementu, hrubého a jemného kameniva a vody. Své vlastnosti získává hydratací cementu. Jde o proces, při kterém reaguje cement s vodou a vytváří pevnou strukturu. Tento proces je klíčový pro získání pevnosti a trvanlivosti betonu. Beton může obsahovat také přísady a příměsi, které zlepšují jeho vlastnosti, jako jsou například odolnost vůči mrazu, rychlost tvrdnutí nebo zpracovatelnost. Evropská norma EN 206-1+A2 klasifikuje beton podle různých kritérií, mezi které patří např. pevnost v tlaku.

Mezi veřejností jsou často zaměňovány pojmy beton a potěr. Zatímco beton je určený pro staticky namáhané konstrukce, potěry tvoří spádové, vyrovnávací a roznášecí vrstvy podlah. Zda se jedná o potěr, nebo beton, poznáte snadno na obalu výrobku, kde je uvedena u potěrů evropská norma EN 13813 a zatřídění např. CT-C30-F5. U betonů je uvedena norma EN 206-1+A2 a zatřídění např. C 25/30.

Betonová mazanina vs. cementový potěr

Jistě jste už slyšeli oba výrazy - betonová mazanina i betonový (cementový) potěr. Jaký je mezi nimi rozdíl? Jedná se prakticky o to samé. Základem betonové mazaniny i betonového potěru je stejný materiál, rozdíl je v tloušťce, ve které se beton ukládá.

Betonová mazanina je podlahová vrstva betonu, jejíž optimální tloušťka se u obytných budov pohybuje v rozmezí 50-100 mm. U nadměrně zatěžovaných podlah je to až 300 mm. U obytných a občanských budov je to 50 až 100 mm a 100 až 350 mm pro průmyslové budovy dle požadavku provozního zatížení. Pro tenčí vrstvu je tedy vhodný beton z jemnějšího štěrku a použití dostatečného podílu cementu ve směsi. V některých prostorách může tvořit mazanina kompletní podlahovou vrstvu. Jsou to místa, kde příliš nezáleží na vzhledu ani na dokonalé hladkosti povrchu podlahy, tedy například sklepy, dílny či garáže nebo zemědělské objekty. Mazanina je vrstva cementové směsi, která se ukládá na nosnou konstrukci podlahy a vytváří pevný, rovný a odolný podklad pro finální krytinu. Funguje jako podkladní vrstva podlahy, která sjednotí povrch, rozloží zatížení a ochrání vrstvy pod sebou, například tepelnou izolaci nebo kročejovou izolaci. U rodinných domů, garáží, balkonů i průmyslových objektů je betonová mazanina klíčovou součástí skladby podlahy. Základem betonové mazaniny je cementová směs z cementu, písku, kameniva, vody a případných přísad. Oproti běžnému konstrukčnímu betonu bývá jemnější, aby šla dobře stáhnout do roviny a vytvořila hladký povrch. Důležité je, aby měla mazanina dostatečnou pevnost v tlaku a zároveň přiměřenou soudržnost s podkladem. Správně navržená podkladní betonová vrstva dobře přenáší zatížení nábytkem, příčkami i běžným provozem a zároveň nepopraská při běžných objemových změnách. Nejčastější využití je v interiéru jako vyrovnávací vrstva podlahy. Na nosnou železobetonovou desku nebo na stropní konstrukci se nejprve pokládá tepelná izolace podlahy, případně kročejová izolace, a teprve na ni přijde betonová mazanina. Dalším typickým použitím je spádová vrstva například na balkonech, lodžiích nebo terasách. Pomocí mazaniny se vytvaruje spád směrem ke vpusti nebo k odkapové hraně, aby se dešťová voda nezdržovala na povrchu. Důležitou roli hraje mazanina také tam, kde je instalováno podlahové vytápění. Mazaninou se rozumí plošná konstrukce krycí, podlahová nebo podkladní nebo vyrovnávací (např. pod prefa desky základů) nebo oddělující (např. pod vodorovnou izolaci) nebo ochranná (např. na urovnané dno výkopu pod výztuž základů) nebo plovoucí pod potěry, pod vlýsky do asfaltu, pod podlahy, popř. pro podlévání provizorně podklínovaných patek usazených strojů a technologických zařízení.

Čtěte také: Využití betonových prken v zahradě

Cementový (betonový) potěr je vrstva betonu v podlahové konstrukci o síle do 50 mm. Stejně jako betonová mazanina má funkci podkladní, vyrovnávací a roznášecí a kromě zmíněné tloušťky ho od mazaniny odlišuje i zmíněné použití štěrku menší frakce (nižší zrnitosti) právě kvůli tomu, že se beton pokládá v tenčí vrstvě. Cementový potěr se umísťuje na mazaninu. Je to část podlahové konstrukce, která je upravena před ztuhnutím tak, aby dosáhla co nejvyšší pevnosti a rovinnosti. Betonový potěr tvoří základní kámen tzv. těžkých plovoucích podlah (plovoucí potěr), které se běžně používají v obytných budovách. Těžká plovoucí podlaha je tvořena kročejovou izolací z minerální vaty, na které je zhotovena betonová mazanina či betonový potěr. Cementový potěr však může být pevně spřažený s podkladem (jako vyrovnávací finální vrstva podlahy) či může být od podkladu oddělen separační vrstvou, nejčastěji hydroizolací s ochrannou geotextílií. Kvalitně položený, vyrovnaný a uhlazený potěr může sloužit i jako finální vyrovnávací vrstva podlahy. V takovém případě se pokládá přímo na mazaninu bez dalších úprav. Silnější mazanina a tenčí potěr mohou být v podlaze odděleny separační vrstvou, kterou nejčastěji tvoří hydroizolace a ochranná fólie. V takovém případě se jedná o potěr s ochrannou funkcí, který mimo jiné vyrovná podklad pro další pokládku podlahy (desek, lamel). Vrstvou betonového potěru můžete upravit a zkvalitnit i stávající starou betonovou podlahu. Cementový potěr lze namíchat svépomocí přímo na stavbě z písku, cementu a štěrku ve vhodném poměru. Nejčastější poměr cementu písku a štěrku je 1:2:2 - 1:2:4, voda se dávkuje v závislosti na potřebné konzistenci cementového potěru.

Zda využít v podlaze betonovou mazaninu či cementový potěr rozhoduje projektant, který tloušťku betonové vrstvy navrhne v závislosti na zatížení podlahy. Roli také hraje výškové vyrovnání. V každé místnosti může být použita jiná skladba (jiná tloušťka izolace, jiná povrchová úprava) a právě díky betonové mazanině, resp. betonovému potěru se dosáhne požadované roviny.

Podklad a vyrovnání

Podklad musí být soudržný, rovnoměrně únosný a čistý. U přímého ukládání na betonovou konstrukci se obvykle používá penetrační nátěr, který sjednotí savost povrchu a zlepší přilnavost. Pokud je součástí skladby tepelná izolace, musí být dostatečně tuhá a správně uložená. Na měkké nebo nesprávně spojené desky izolace by se betonová mazanina mohla propadat, což by vedlo k nerovnostem a trhlinám. Při betonáži se čerstvá betonová směs rozváží po ploše, srovnává podle výškových bodů a pečlivě hutní. Používá se hutnění směsi pomocí vibrátoru, latě nebo vibrační lišty, aby se odstranily vzduchové dutiny a mazanina se dobře spojila s podkladem. Použití velké profesionální brusky je rovněž jednou z možností, jak docílit dokonale rovného a hladkého povrchu betonových podlah.

Ideální podmínky pro instalaci podlahoviny

U podlahy je důležité hledat ideální podmínky pro užívání a instalaci podlahoviny. Mnohdy udávané teploty minimálně 15 °C a maximální 27 nebo 28 °C jsou brány jako hraniční a nelze je považovat za běžné, vhodné pro trvalé užívání nebo vhodné k instalaci. Důležité je také stínící technika, která pomáhá, aby nedocházelo k přehřívání teploty v místnosti. Je třeba si uvědomit, že prostory s podlahovým topením a bez něj budou mít teplotní hodnoty v topném období rozdílné. V případě, že se topí podlahovým topením, je podlaha teplejší než vzduch a u radiátorového topení je vzduch teplejší jak podlaha. Z výše uvedených hodnot je zřejmé, že článek pojednává o podlahovinách do trvale obývaných prostor. Ty musí být montovány do prostorů, kde již nedojde ke snížení teplot pod minimální hodnoty.

• Teplota vzduchu: 20-23 °C
• Teplota podkladu: 23-25 °C při podlahovém topení
• Teplota podkladu bez topení: ≥ 17 °C
• Relativní vlhkost vzduchu: 40-60 %

Nesmí docházet k šokovým změnám - při instalaci i následném užívání podlahoviny. Musí docházet k pozvolnému zatápění, zvyšování teploty max. o 5 °C za 24 hodin, ale nikoliv během 3 hodin. Minimální teplotní hodnoty pro užívání: teplota vzduchu ≥ 18 °C, teplota podkladu ≥ 15 °C v případě, že není podlahové topení.

Čtěte také: Postup výroby betonových prken

Důležité parametry a normy

Zbytková vlhkost podkladu

Pro všechny podlahoviny v interiéru platí pokládka dle normy ČSN 74 4505, kde mezi nejdůležitější hodnoty patří zbytková vlhkost. V případě, že součástí podlahy je systém podlahového vytápění, musí být požadavek na nejvyšší dovolenou vlhkost u cementového potěru snížen o 0,5 %, u potěru na bázi síranu vápenatého o 0,2 %.

Rovinatost podkladu

± 2 mm / 2 m: Tuto rovinatost musí mít už anhydrid nebo beton. K jejímu dosažení slouží stěrka, která podklad sjednocuje, dodává mu potřebnou hladkost a zajišťuje vyšší kvalitu povrchu, který je následně vhodný k lepení podlahoviny a zatížení (pro příklad vyšší zátěže udáváme kolečkovou židli). Ten kdo pokládá krytinu, by určitě měl připravovat i podklad. Stěrkuje se vždy, až po řádném vyschnutí podkladu stejně tak se veškeré opravy provádí až po vyschnutí podkladu. I plovoucí systémy mají předepsánu tuto rovinnost. Křivý podklad není vhodný pro jakoukoliv podlahovinu a značně se snižuje její životnost. Povolená výšková nerovnost povrchů u potěrů a mazanin hlazených ocelovým hladítkem anebo u potěrů prováděných samonivelačním litím je ± 1 mm/ 2 m, u potěrů a mazanin hlazených dřevěným hladítkem a u dlažeb je ± 2 mm/2 m.

Hodnocení mechanických vlastností

Pro plovoucí potěry je rozhodujícím parametrem popisujícím mechanické vlastnosti pevnost v tahu za ohybu. Tu lze zkoušet podle ČSN EN 13892-2 „Zkušební metody potěrových materiálů - Část 2: Stanovení pevnosti v tahu za ohybu a pevnosti v tlaku“ pouze na zkušebních tělesech, obvykle trámečcích 40 × 40 × 160 mm, buď vyrobených do forem při pokládce potěru, nebo odebraných přímo z vrstvy potěru. Alternativní použitelnou metodou je stanovení pevnosti v tahu povrchových vrstev. Při této zkoušce se na povrch hodnocené vrstvy přilepí odtrhový terč (kruhový o průměru 50 mm, nebo čtvercový o hraně 50 mm), potěr se okolo terče nařízne a pomocí speciálního přístroje se terč odtrhne. Pro podlahové potěry větších tlouštěk (cca nad 70 mm) lze využít i běžné zkušební metody pro hodnocení pevnosti v tlaku betonu. Prakticky vždy je před pokládkou následných vrstev kontrolována vlhkost potěru.

Celková a místní rovinatost povrchu

Pro pokládku následných vrstev jsou důležité parametry rovinnosti povrchu. Dle terminologie ČSN 74 4505 se jedná buď o celkovou rovinnost povrchu, což jsou odchylky skutečně provedeného povrchu od předepsané roviny, nebo o místní rovinnost povrchu, což jsou jednak odchylky od rovné úsečky reprezentované dvoumetrovou latí a jednak rozdíly ve výškové úrovni hran ve spárách. Celková rovinnost povrchu se měří geodeticky a je důležitá pro zajištění návaznosti povrchu podlahy na sousední prvky, jako prahy dveří, podlahy v sousedních místnostech apod. Naproti tomu místní rovinnost je u nášlapné vrstvy důležitá pro bezproblémový provoz na podlaze. Měří se pomocí dvoumetrové latě a posuvného měřítka.

Normy a Specifikace

Důležitá norma pro podlahové potěry je ČSN EN 13813 „Potěrové materiály a podlahové potěry - Potěrové materiály - Vlastnosti a požadavky“, která byla vydána v roce 2003. S předchozí normou souvisí ČSN EN 13318 „Potěrové materiály a podlahové potěry - Definice“. Požadavky na vlastní konstrukce, tedy vrstvy potěrů zabudovaných do podlahy, uvádí například nová ČSN 74 4505 „Podlahy - Společná ustanovení“.

Čtěte také: Dlažba pro nevidomé BEST – KLASIKO

Typy potěrů podle umístění

• Potěr spřažený s podkladem není samonosnou konstrukcí a kopíruje všechny deformace svého podkladu. Používá se zejména jako vyrovnávací vrstva, nebo pro zlepšení vlastností povrchu podlahy a klade se v tloušťkách cca 10-30 mm. Tyto potěry jsou velmi náročné na provedení, zejména na dosažení požadované soudržnosti s podkladem a ochranu proti ztrátě vlhkosti.
• Potěr oddělený od podkladu separační vrstvou se používá zejména pokud nelze zajistit soudržnost s podkladem (např. zaolejované staré podklady, nebo podklady s nátěrem), nebo kde chceme vyloučit promítnutí trhlin z podkladu do potěru (v trhlinách nesmí docházet k pohybu ve svislém směru). Tento potěr je ve svislém směru podpírán podkladem a ve vodorovném směru se může deformovat nezávisle na podkladu.
• Plovoucí potěr je nejčastějším typem v bytových a občanských stavbách, kvůli nutnosti izolovat prostory v různých podlažích proti přenosu kročejového hluku. Tento potěr působí zcela nezávisle na podkladu podlahy, a to jak ve vodorovném tak i ve svislém směru. Jeho únosnost závisí nejen na tloušťce a mechanických vlastnostech vlastního potěru, ale velmi výrazně také na stlačitelnosti zvukové či tepelné izolace pod potěrem.

Časté chyby a poruchy

Velmi důležité je zrání betonu. Čerstvá betonová mazanina nesmí příliš rychle vyschnout, jinak hrozí smršťovací trhliny a oslabení vrchní vrstvy. Proto se povrch chrání fólií, vlhčením nebo speciálním ošetřovacím prostředkem. Častou chybou je nadměrné ředění směsi vodou, aby se lépe roztírala. Tím se zhorší pevnost a zvýší nasákavost, což se projeví zejména u zatíženějších ploch, jako je garážová podlaha nebo průmyslová podlaha. Často se podceňují i dilatační spáry. Pokud se velká plocha provede jako jeden celek bez dělení, je téměř jisté, že se objeví nekontrolované praskliny. Chyby se objevují také při kombinaci s podlahovým vytápěním, kdy se mazanina nechá vysychat bez řádného ošetřování nebo se topný systém spustí příliš brzy a na vysoký výkon.

Podlahová konstrukce v přízemí domu je tvořena od spodního líce podkladním betonem, hydroizolací, tepelnou izolací z polystyrénových desek, tzv. technologickou vrstvou podlahového vytápění a cementovým potěrem. V cementovém potěru, který byl ponechán, byly zjištěny trhliny. Při bližším ohledání čel podlahových desek v místě dilatačních spár, z jejichž jedné strany byl cementový potěr odstraněn, bylo zjištěno, že vrstva cementového potěru hlouběji pod povrchem je velmi mezerovitá. U posuzované betonové mazaniny došlo k nadzdvižení rohů dilatačních celků, tzv. zkroucení desek. K tomu nejčastěji dochází když horní povrch desky vysychá rychleji, a tudíž se smrští více, než její spodní povrch. Tento jev nastává prakticky vždy, nepřijatelné míry pak dosahuje v případech kdy jsou smršťovací spáry provedeny v příliš velké vzdálenosti, případně sám beton je náchylný k velkému smršťování (například velký obsah vody nebo cementu) a současně nebyl dostatečně intenzivně, nebo dostatečně dlouho ošetřován.

Betonová mazanina ve střešních konstrukcích

Koncepce střechy s opačným pořadím vrstev přináší ve srovnání se skladbou s klasickým pořadím vrstev určité výhody. Především se jedná o příznivější difuzní tok skladbou střechy a ochranu hydroizolační vrstvy před teplotním namáháním a možným mechanickým poškozením jak při realizaci, tak při užívání. Únosnost nosné konstrukce střešního pláště a vrstev, které jsou umístěny pod provozním souvrstvím, vč. vyvedení hydroizolační vrstvy na přilehlé nebo prostupující svislé konstrukce (stěny, potrubí, komíny apod.) musí být min. Obdobné řešení pochozí vrstvy jako u zpevněných ploch na terénu. Oblasti kolem atik, pronikajících svislých konstrukcí a vtoku je vhodné oddělit od vegetačního substrátu oblázkovým násypem, případně terasovou úpravou. Je doporučeno sdružit více vrstev v rámci jednoho výrobku či materiálu, pokud je to možné.

Materiálové řešení skladby střechy s opačným pořadím vrstev

Při volbě nosné konstrukce střech s opačným pořadím vrstev je třeba věnovat pozornost několika požadavkům. Jedná se zpravidla o větší únosnost nosné konstrukce s ohledem na hmotnost navržené stabilizační vrstvy a tepelně-technické vlastnosti nosné konstrukce s ohledem na případné ochlazování srážkovou vodou podtékající pod tepelnou izolaci z extrudovaného polystyrenu. Ochlazování podtékající srážkovou vodou je možné eliminovat vhodnou volbou materiálu nosné konstrukce včetně spádové vrstvy tzn. s vyšší tepelně akumulační schopností. Spád střešní roviny může být tvořen samotnou nosnou konstrukcí nebo spádovou vrstvou na nosné konstrukci. Lehké nosné konstrukce lze navrhovat pouze ve variantě jednoplášťové kombinované (DUO) střechy s určitým tepelným odporem konstrukce pod hydroizolací.

Povlaková hydroizolace

Materiálové řešení povlakové hydroizolace není prakticky omezeno. Povlaková hydroizolace může být tvořena z asfaltových pásů tzn. oxidovaných, SBS modifikovaných, APP modifikovaných nebo hydroizolační fólie tzn. PVC-P, EPDM, TPO, PO, PIB atd. Při volbě povlakové hydroizolace je důležitým faktorem vzájemná snášenlivost s tepelnou izolací z extrudovaného polystyrenu, aby nedošlo k případné degradaci materiálů. Např. mezi hydroizolační fólií z PVC-P a extrudovaným polystyrenem je třeba vložit separační textilie z důvodu eliminace migrace změkčovadel do extrudovaného polystyrenu.

Tepelná izolace

Tepelná izolace ve střeše s opačným pořadím izolačních vrstev musí odolávat vnějším klimatickým podmínkám a provozu na střeše při zachování základních tepelně technických vlastností. V současné době je k dispozici jediné materiálové řešení v podobě extrudovaného polystyrenu. Extrudovaný polystyren má homogenní uzavřenou buněčnou strukturu a tím nižší tepelnou vodivost, minimální nasákavost a významně vyšší pevnost v tlaku ve srovnání např. s deskami z minerální vlny nebo s pěnovým polystyrenem.

Separační vrstva

Separační vrstva ve skladbě střechy s opačným pořadím vrstev se může vyskytovat ve dvou úrovních. Mezi povlakovou hydroizolací a tepelnou izolací z extrudovaného polystyrenu, kde např. při použití PVC-P fólie brání případné degradaci materiálů vlivem migrace změkčovadel z PVC-P fólie do extrudovaného polystyrenu. Zároveň plní funkci mechanické ochrany před poškozením povlakové hydroizolace hranou desky tepelné izolace z extrudovaného polystyrenu především u jednovrstvých hydroizolačních fólií. Další polohou separační vrstvy je mezi tepelnou izolací z extrudovaného polystyrenu a stabilizační či provozní vrstvou. Separační textilie se používají nenasákavé obvykle z polyesteru nebo z polypropylenu světlé barvy a v plošné hmotnosti obvykle 110-140 g/m2.

Stabilizace střešního souvrství

Tepelná izolace z extrudovaného polystyrenu je kladena na povlakovou hydroizolaci volně, proto je třeba stabilizovat střešní souvrství proti sání větru a proti případnému rozplavání desek tepelné izolace z extrudovaného polystyrenu při přívalovém dešti.

• Násyp praného říčního kameniva v tloušťce min. 50 mm v obvyklé zrnitosti 16/32 mm. Tloušťka, resp. hmotnost násypu musí být vždy ověřena statickým výpočtem. V okrajových pásmech se obvykle násyp doplňuje betonovými dlaždicemi.
• Dlažba do štěrkového podsypu v obvyklé zrnitosti 4/8 mm a tloušťky min. 40 mm se spárami vysypanými křemičitým pískem. Dlažba je samonosná středního a velkého formátu.
• Dlažba na distančních podložkách. Doporučuje se použít rektifikační podložky pro vyrovnání do požadované roviny a vrstvu tepelné izolace z extrudovaného polystyrenu v jedné tloušťce. Dlažba je samonosná velkého formátu. Dlažba na podložkách musí být oddělena od vrstvy tepelné izolace z extrudovaného polystyrenu separační textilií.
• Keramická dlažba na betonové mazanině. Keramická dlažba je mrazuvzdorná lepená do flexibilního mrazuvzdorného lepicího tmelu. Betonová mazanina tloušťky min. 50 mm musí být vyztužena a oddělena od vrstvy tepelné izolace z extrudovaného polystyrenu drenážní vrstvou. Drenážní vrstvu může tvořit stěrkový podsyp v obvyklé zrnitosti 4/8 mm a tloušťky min. 30 mm oddělený separační textilií nebo profilovaná nopová fólie s nakašírovanou separační textilií. Drenážní vrstva musí být propojena s vnějším prostředím a odvodněna.
• Vegetační souvrství intenzivní nebo extenzivní. Tloušťka střešního substrátu je závislá na zvolenému druhu vegetace. Drenážní a hydroakumulační vrstva je tvořena obvykle profilovanou nopovou fólií, násypem praného říčního kameniva nebo tvarovkami z pěnového polystyrenu. Tato vrstva musí být oddělena, od vrstvy tepelné izolace z extrudovaného polystyrenu a vegetačního souvrství, separační (filtrační) textílií s odolností proti prorůstání kořínků.
• Monolitická ŽB deska se používá jako provozní vrstva s vyšší únosnost např. parkoviště. Monolitická ŽB deska musí být vyztužená a dilatovaná, tloušťky min. 120 mm.
• Desky extrudovaného polystyrenu s plastbetonem. Tento výrobek se skládá z tepelné izolace z extrudovaného polystyrenu a integrované vrstvy z plastické modifikované malty (dále plastbeton) na vrchní straně desky o tloušťce cca 10 mm. Plastbeton chrání desky tepelné izolace z extrudovaného polystyrenu proti působení UV a mechanickým poškozením. Plošná hmotnost desky je cca 25 kg/m2.

Střechy s opačným pořadím vrstev je možné realizovat v mnoha materiálových řešeních s výjimkou tepelné izolace. Vždy je třeba přihlédnout ke konkrétním okrajovým podmínkám pro zabudování materiálu do konstrukce. Především se upřednostňuje lepení dlažby do flexibilní stěrky spolu s provedením ochranné hydroizolační stěrky namísto použití maltového lože. Betonová deska pod dlažbou musí být od funkčních vrstev střech dilatována filtrační geotextilií a drenážní vrstvou (smyčková rohož nebo nopová fólie) pro umožnění plynulého odtoku srážkové vody. Betonová deska by měla být dilatována po max. vzdálenostech 2 * 2 m, zároveň musí být dilatována od všech navazujících a prostupujících konstrukcí, spárořez dlažby musí tyto dilatace respektovat. Ochrana hlavní hydroizolace a funkčních vrstev střechy před mechanickým poškozením vlivem provozu na terase, před velkými rozkmity teplot a UV spektrem slunečního záření. Z důvodu lokálního zatížení pod podlážkami nutné navrhnout funkční vrstvy střechy (zejména tepelně izolační vrstvu) s dostatečnou únosností. Jako prevence proti vtlačování podložek do hlavní hydroizolace (nebo poslední funkční vrstvy střechy) je vhodné pod podložky umístit přířezy stejného materiálu jako hlavní hydroizolační vrstva, popř. geotextilie vyšší gramáže nebo jinak tyto vrstvy chránit.

tags: #betonova #mazanina #strechy #informace

Oblíbené příspěvky:

• Význam starých bazénů v Ústeckém kraji
• Práce pro truhláře v Chrudimi
• Modulární terče a keramická dlažba
• Územní rozhodnutí Okrouhlo
• Podrobný průvodce PVC štítky na suchý zip