PergolyBetonová zahrada: Hluboký ponor do psychologie sourozenců a jejich tajemství
Betonová zahrada Iana McEwana, nositele Řádu britského impéria, neoficiálního titulu „básník perverze“ a přezdívky „Ian Macabre“, je patrně nejznámější prózou plodného anglického autora, jehož dílo čítá úctyhodných 17 románů, pět sbírek povídek a také (vzhledem k jeho zaměření poněkud paradoxně) dvě knížky pro děti.
Jednoduchý příběh vypráví o čtveřici sourozenců ve školním věku, kteří se po smrti otce a následně i matky obávají, že budou rozvezeni do různých výchovných zařízení. Proto matku pohřbí ve sklepě a rozhodnou se navenek chovat, jako by byla stále naživu. Tato dějová linka sama o sobě přináší mnohé napínavé, ale i groteskní situace, a je propracována v takové míře, že nelze mluvit jen o modelové situaci. Na jejím pozadí však Ian McEwan zkoumá cosi mnohem závažnějšího, totiž postupný rozklad čtyř zřejmě už od začátku narušených dětských osobností a postupné sílení jejich až psychopatických rysů. Rámcově nejde o látku nijak objevnou, vlastně se dotýká podobných témat jako třeba Pán much Williama Goldinga, Zalknutí Chucka Palahniuka, Gstaad Arnona Grunberga, ba dokonce v jistém smyslu i Děs z hlubin, žánrová hororová povídka Howarda Phillipse Lovecrafta. Co z knihy činí výsostně umělecké dílo a vpravdě originální text, je její jazyk, který je přes veškerý popisovaný hnus básnivý, melodický, snad i krásný.
Román a jeho překlady
V angličtině tento krátký román vyšel v roce 1978 a do češtiny ho poprvé přeložila Marie Brabencová-Válková v roce 1993 pro nakladatelství Volvox Globator. V roce 2015 nechal Odeon pořídit nový překlad a oslovil za tím účelem skvělého překladatele Ladislava Šenkyříka, jehož jméno je spjato třeba s českými verzemi textů Charlese Bukowského. Temný příběh o dospívání čtyř sourozenců zachycuje novela Betonová zahrada slavného britského spisovatele Iana McEwana, nositele prestižní Bookerovy ceny.
Filmová adaptace: Betonová zahrada (1993)
Novelu v roce 1993 úspěšně zfilmoval režisér Andrew Birkin. Betonová zahrada (anglicky The Cement Garden) je britské filmové drama Andrewa Birkina z roku 1993 založené na stejnojmenném románu Iana McEwana o milenecké lásce mezi dvěma sourozenci. Snímek scénáristy a režiséra Andrewa Birkina CEMENTOVÁ ZAHRADA je adaptací známé novely současného britského spisovatele Iana McEwana. Mysteriózní a místy bizarní příběh, vyprávěný z pohledu pubertálního chlapce, překvapuje svou originalitou, otevřeností a dokonalým zvládnutím látky.
| Parametr | Hodnota |
|---|---|
| Režie | Andrew Birkin |
| Premiéra | únor 1993 |
| Jazyk | angličtina |
| Délka | 105 min. |
Audiokniha od Témbr
Je to již pátý McEwanův titul, který Témbr zprostředkovává audiofilům. Ten se v režii Jana Hergeta zmocnil textu s neobyčejným odstupem, kdy i ty nejbizarnější detaily pronáší - a to zcela v souladu s předlohou - jaksi mimochodem, s nádechem neočekávané normálnosti, jakoby nic. Z takového proudu řeči se pak vynořují jednotlivosti s o to větší mocí, s potenciálem doopravdy posluchači způsobit mrazení v zádech a připravit mu silné okamžiky existenciální úzkosti i odtažitého odporu. U tohoto titulu pak musíme s velkým nadšením zmínit i hudební složku, jejímž autorem je mladý scénograf a multimediální umělec Jonáš Rosůlek. Do zneklidňující atmosféry knihy uvádí zvukem elektrické kytary na basovém pozadí s využitím samplu dětských hlasů a dokáže atmosféru umocnit na konci každé kapitoly vždy jen několika takty. Témbr svou nahrávku pořídil ve vršovickém All Senses Studiu za dozoru zvukové mistryně Kate Hamsíkové, jejíž střih je přesný a zvuk pěkně čistý.
Čtěte také: Využití betonových prken v zahradě
Divadelní adaptace
Do divadelní podoby text převedla spisovatelka Petra Hůlová. Pražská inscenace bude prvním divadelním ztvárněním díla mimo Velkou Británii. Scénu představuje pokoj plný starého haraburdí, který vypadá jako omšelé vetešnictví. Stěny jako vylité z betonu, uprostřed visí rozměrný květovaný koberec zakrývající otvor. Připomíná hrůzné tajemství ukryté v domě. Čtveřice sourozenců nejdřív přijde o tyranského otce, poté i o matku. Aby se nedostali do dětského domova, rozhodnou se matčinu smrt ututlat a tělo zabetonují ve sklepě. Podle režiséra Dodo Gombára příběh Betonové zahrady evokuje pocit samoty, příznačný pro dobu, v které žijeme: „Já z toho mám silný pocit divného odcizení nebo neschopnosti žít na základě určených konvencí nebo pravidel. A metafora čtyř dětí, které žijí bez rodičů v jakémsi utopickém světě je dostatečně výmluvná. Já to vnímám jako neschopnost být součástí celku.“
Knižní předloha líčí příběh z pohledu patnáctiletého Jacka. V dramatické adaptaci Petry Hůlové dostávají stejný prostor všichni čtyři sourozenci. Neutěšené rodinné prostředí silně poznamenalo všechny čtyři sourozence. Výjimkou není ani nejstarší sedmnáctiletá Julie, která zdánlivě působí jako pragmatická a sebejistá žena. Jako protipól k děsivému příběhu čtyř sourozenců působí hudba Davida Rottera. Skladby pro violoncello se během představení hrají naživo a ve spojení s dějem na jevišti působí až snově.
Čtěte také: Postup výroby betonových prken
Čtěte také: Dlažba pro nevidomé BEST – KLASIKO
tags: #betonova #zahrada #csfd #informace
