PergolyPodkarpatská Rus: Historie, kultura a boj za svobodu
Oblast Podkarpatské Rusi, známá též jako Zakarpatská Ukrajina, je české veřejnosti stále více než blízká. Svědčí o tom nejen množství aluzí ve filmu a literatuře nebo četné publikace mapující především období, kdy byla tato malebná země součástí Československé republiky, ale i fakt, že sem ročně zamíří stovky našinců.
Historický vývoj Podkarpatské Rusi v Československu
Podkarpatská Rus představovala nejvýchodnější výspu meziválečného Československa. Zdejší dominantou bylo pohoří Čornohora (část Ukrajinských Karpat) s dvoutisícovým vrcholem Hoverlou, kudy procházela československo-polská hranice. Když bylo 28. října 1918 v Praze vyhlášeno Československo, patrně nikdo z přítomných netušil, že tento nový stát získá z teritoria bývalých Uher nejenom Slovensko, ale též oblast většinově obývanou etnikem Rusínů. Naopak v zahraničí pobývající Masaryk již v této době o reálné možnosti připojení Podkarpatské Rusi k Československu věděl. V říjnu totiž osobně jednal s Grigorijem Žatkovičem, předsedou Americké národní rady Uhrorusínů (ANRUR). Žatkovič zastával názor, že by Rusíni měli i po konci 1. světové války získat buďto samostatnost, nebo autonomii v rámci slovanského státu (tedy nikoliv Maďarska). I další důležité události zprvu probíhaly mimo rusínskou vlast. Nedlouho po zmíněné schůzi Masaryka s Žatkovičem (12. listopadu) přijala ANRUR usnesení, v němž požadovala začlenění evropských Rusínů do státu Čechoslováků. Ke konci roku byl navíc mezi Rusíny v USA proveden plebiscit. Pro konečné rozhodnutí však bylo podstatné i smýšlení Rusínů pobývajících na dotčeném území. Ukázalo se, že i zde má pročeskoslovenský proud významné místo. Dne 31. 12. 1918 se k Československu přihlásila Karpato-ruská národní rada, jedna z organizací hájících zájmy Rusínů.
Hlasy Rusínů volající po právu na sebeurčení ale samy o sobě k zahrnutí Podkarpatské Rusi do Československa nestačily. Poválečné poměry na Podkarpatské Rusi byly poměrně chaotické, neboť do této sporné oblasti pronikala vojska Maďarska, Rumunska, ba i Československa. Při jednáních ve Versailles roku 1919 předložili českoslovenští diplomaté Karel Kramář a Edvard Beneš memorandum požadující rusínské území. Neméně důležitým dokumentem byl vládní návrh o autonomii Podkarpatské Rusi předložený v květnu Benešem. Diplomatické úsilí přineslo své ovoce. Dne 10. 9. podepsali Čechoslováci tzv. malou saint-germainskou smlouvu (zákon č. 508/1919 Sb. z. a n.). V čl. 10 stálo, že Československo zřídí „území Rusínů jihokarpatských (...) v rámci státu československého jako samosprávnou jednotku, která bude vybavena nejširší samosprávou.“ Postavení Podkarpatské Rusi potvrdila následujícího roku další mezinárodní smlouva, a sice trianonská s Maďarskem (zákon č. 102/1922 Sb. z. a n.).
Jazyková situace a otázka autonomie
Po zisku Podkarpatské Rusi se musela československá státní moc potýkat s mnoha složitostmi na tamním území. Jedna z nich se týkala jazykového prostředí. Zdejší Slované hovořili minimálně pěti různými dialekty a na školách se, v závislosti na preferencích dané instituce či kantora, obvykle vyučovalo rusky nebo „malorusky“, tj. ukrajinsky. Všechny podkarpatoruské školy musely zajistit výuku „českoslovenštiny“ (reálně šlo o češtinu), definované jako „oficielní jazyk“ republiky. Na menšině škol dokonce výuka probíhala téměř výhradně v „českoslovenštině“ a ruštinu/ukrajinštinu se tu děti učily v rámci samostatného předmětu. Jazykový zákon č. 122/1920 Sb. z. a n. stanovil, že otázku jazyka na Podkarpatské Rusi v budoucnu vyřeší podkarpatoruský autonomní sněm. Jelikož ale po celou trvání první republiky nedošlo k jeho ustanovení, do roku 1938 se přihlíželo k předpisům vydávaným v daleké Praze. Zásadní bylo jazykové nařízení č. 17/1926 Sb. z. a n., které lze vnímat jako vstřícné gesto vůči Rusínům. Jazykový zákon totiž obecně předpokládal, že úřadovat v menšinovém jazyce je možno pouze v místech, kde daná menšina tvoří alespoň 20 % populace. Nelze však pominout, že v praxi komunikace s úřady mnohdy pokulhávala. I s ohledem na nízkou vzdělanost místních pracovali na tamních úřadech většinou Češi. Jen málokterý z nich jazyk zdejších Slovanů aktivně ovládal - navzdory povinnosti absolvovat jazykový kurz. Výsledek? V souladu s jazykovým zákonem č. 122/1920 Sb. z. a n. používala většina úředníků při komunikaci s Rusíny češtinu, což ale druhé straně pochopitelně nevyhovovalo.
Pro mnohé Rusíny nemusela být jazyková situace tím největším problémem ve vztahu k centrální moci. Čím dál větším jablkem sváru totiž byla otázka autonomie. Slib samosprávy pro Rusíny existoval od samého počátku, jak jsme viděli v případě saint-germainské smlouvy. Naplnění tohoto slibu ovšem centrální vláda odkládala s argumentem, že Rusíni ještě nedosáhli takové politické úrovně, aby mohli sami činit zásadní rozhodnutí. Nutno zdůraznit, že úřad zastupující zájmy Podkarpatské Rusi za první republiky existoval, k zajištění reálné autonomie ale nestačil. Konkrétně šlo o úřad podkarpatoruského guvernéra. Zákon č. 172/1937 Sb. z. a n. sice posílil jeho pravomoci, nicméně jeho úloha byla z větší části stále reprezentační. Vhodným okamžikem k prosazení autonomistických zájmů se stala až mnichovská krize na podzim 1938, kdy bylo Československo oslabeno odevzdáním Sudet Německu. Slovensko, jakkoliv nemohlo argumentovat mezinárodně závaznou smlouvou, si vyjednalo autonomní vládu dne 7. října. Rusínští autonomisté slovenský vzor následovali a v rámci pražských jednání (10.-11. října) dosáhli kýženého cíle, tj. jmenování autonomní vlády. Neuběhl však ani měsíc a samosprávnou Podkarpatskou Rus čekal výrazný neúspěch - vídeňská arbitráž z 2. listopadu jí nařídila odevzdat jižní oblasti Maďarsku.
Podkarpatská Rus během druhé světové války
Během léta 1938 došlo v podkarpatoruské politice k sbližování sil stojících dosud na pozicích československé vlády a radikální autonomistické opozice. Jednání o rozšíření autonomie vedená s předsedou vlády Milanem Hodžou skončila neúspěšně. Ve večerních hodinách 23. září 1938 vyhlásila čs. vláda v důsledku hrozícího válečného konfliktu s nacistickým Německem všeobecnou mobilizaci. Oproti některým pesimistickým odhadům probíhal nástup podkarpatoruských záložníků ke svým útvarům vzorně a včas. Rusínští vojáci v té době již na mnoha místech českého pohraničí bojovali spolu se svými českými kamarády proti sudetoněmeckým vzbouřencům. Po mnichovské kapitulaci se koncem října těžiště nepokojů přeneslo ze západu republiky na jižní Slovensko a Podkarpatskou Rus, kde se maďarští teroristé snažili vyvolat dojem, že Československo je zdrojem neklidu. Na Podkarpatsku jim podaly pomocnou ruku i Polskem organizované záškodnické bojůvky. Situace se neuklidnila ani po Vídeňské arbitráži.
Podkarpatská Rus mezitím získala v rámci československého státu rozsáhlou autonomii. Dne 8. října byla jmenována první zemská vláda a 22. listopadu 1938 se ústavním zákonem Československo změnilo ve spolkový stát. Na odstředivé tendence podkarpatoruské autonomní vlády, hledající stále více podporu u nacistického Německa, reagovala 16. ledna 1939 pražská vláda jmenováním armádního generála Lva Prchaly ministrem spravujícím několik rezortů. Prchala patřil k zásadním odpůrcům mnichovské kapitulace. Díky němu se zde armáda stala jedním z posledních svorníků udržujícím integritu čs. státu. Na demarkační čáře nadále pokračovaly střety s maďarskými teroristy. Dne 6. ledna 1939 čs. jednotky znovu obsadily Maďary neprávem zabranou obec Rozvegovo, tvořící jedno z předměstí Mukačeva. Počátkem března 1939 se situace ve východní části republiky vyostřila. Dne 6. března jmenoval prezident Hácha novou autonomní vládu. Její složení vyvolalo nespokojenost u části radikálů z polovojenské organizace Karpatská Sič, kteří s podporou německého konzulátu v Chustu a nacistických tajných služeb naplánovali převrat. K jeho realizaci mělo dojít v noci ze 13. na 14. března.
Krátce po poledni 14. března vyhlásil zemský sněm v Bratislavě nezávislost Slovenska. V této situaci také v odpoledních hodinách deklaroval Msgre Augustin Vološin nezávislost Karpatské Ukrajiny, kterou následujícího dne potvrdil zemský sněm. Téhož dne překročily hranice země maďarské jednotky. Byly sice zastaveny vojáky 12. čs. pěší divize pod velením brigádního generála Olega Svátka, ti se však po příchodu zpráv o obsazení Prahy nacisty začali odpoutávat od nepřítele a stahovat ke slovenským, polským a rumunským hranicím. Část podkarpatoruských vojáků po vyhlášení nezávislosti od svých jednotek odešla a uposlechla mobilizační výzvy karpatoukrajinské vlády. Boje trvaly do 18. března.
Československý zahraniční odboj a Podkarpatská Rus
Významným střediskem čs. exilu se po březnu 1939 stala Francie, kam během května až srpna 1939 přijelo na 1 200 československých vojáků. Mezi padlými z této doby jsou i občané Podkarpatské Rusi Ján Cifra a Samuel Eisenberg. Ve Velké Británii byla z evakuovaných vojáků zformována 1. čs. smíšená brigáda, od roku 1943 Čs. samostatná obrněná brigáda. Také pobyt v Británii si vyžádal životy dalších rusínských vojáků. V souvislosti s postavením Podkarpatské Rusi v koncepci druhého čs. zahraničního odboje se často uvádí výrok Edvarda Beneše z roku 1939, že tato země může patřit buď Československu, nebo Sovětskému svazu. Ve skutečnosti byl celý čs. druhý odboj postaven na teorii právní kontinuity předválečného a exilového státu, jeho plné obnovy v předmnichovských hranicích a platnosti ústavy z roku 1920, považující Podkarpatskou Rus za integrální součást čs. státu. Z toho vycházela i kontinuita čs. státního občanství.
Již ve Francii v roce 1939 se mobilizace vyhlášená Čs. národním výborem vztahovala i na vojáky z Podkarpatské Rusi, stejně tak jako později v SSSR, kde náčelník Čs. vojenské mise plk. Heliodor Píka bojoval všemi prostředky za propuštění podkarpatoruských občanů ze sovětských koncentračních táborů. Službou v čs. armádě tito lidé prokázali nejen vlastenectví, ale i svou národní příslušnost k Československu. Podkarpatorusové měli zastoupení i ve vrcholných orgánech čs. prozatímního zřízení v Londýně. Od roku 1943 působila v rámci londýnského Ministerstva vnitra Podkarpatoruská kancelář, mající řešit budoucí správní postavení země v rámci československého státu. Čs. exilovou vládu sovětský postup na Podkarpatské Rusi na podzim 1944, nacházejícím se v přímém rozporu se všemi smlouvami a dohodami, velmi znepokojil, nicméně nenacházela se v pozici, kdy by mohla sovětskému tlaku účinně vzdorovat. Dr. Cibere odletěl na jaře 1945 v rámci čs. vládní delegace do Moskvy, kde se neúspěšně snažil zvrátit rozhodnutí o připojení Podkarpatské Rusi k SSSR.
Zapojení Rusínů do bojů na Středním východě a Východní frontě
Po kapitulaci Francie musely transporty československých vojáků ze SSSR směřovat do Palestiny, kde 1. listopadu 1940 vznikl Československý pěší prapor 11 - Východní. Na frontu v Západní poušti byl odeslán 31. května 1941, koncem června jej přesunuli do Sýrie, stále ovládané vichistickým režimem. Zde se vojáci dostali do boje s 6. plukem Cizinecké legie. Od 21. října byl prapor nasazen při obraně strategicky významného přístavu Tobruk, kde se účastnil tvrdých bojů až do 7. dubna 1942. Po porážce sil Osy na africkém kontinentu ztratilo působení československých vojenských jednotek v oblasti svůj význam. Uzavřela se kapitola bojů československých vojáků ve středovýchodní oblasti, z nichž řada patřila k rusínské národnosti. Nadporučík JUDr. Géza Barány a vojín Jan Kijovič jsou příkladem Rusínů, kteří bojovali a padli na Středním východě.
Sovětské pracovní tábory gulagy poprvé zblízka poznali uprchlíci z Podkarpatské Rusi okupované Maďarskem ještě před vypuknutím války na Východě. Dnes se odhaduje počet takto postižených občanů Podkarpatské Rusi na asi 8 000. V mnohem větší míře k setkání s gulagy došlo koncem války. S Rudou armádou vešly na území Československa koncem roku 1944 i speciální orgány sovětské bezpečnosti. Bez ohledu na formální svrchovanost cizího státu neprodleně zahájily zatýkání vytipovaných skupin obyvatelstva. Do června 1945 zatkly sovětské orgány na území Podkarpatské Rusi tisíce osob. Obětí zatýkání se stali Rusíni, Ukrajinci, Češi, Slováci, Maďaři i Němci. Zatčené poté odvlékali do pracovních táborů v Sovětském svazu. Bezohledné akce sovětských bezpečnostních orgánů na Podkarpatské Rusi v letech 1944−1945 nebyly pouhým bezpečnostním opatřením a neměly za cíl potrestání válečných zločinů.
Československou jednotku, ustupující z polského území, 18. září 1939 zajala Rudá armáda a internovala na sovětském území. Po německém útoku na SSSR došlo 27. září 1941 k podepsání československo-sovětské smlouvy, umožňující vybudování československé vojenské jednotky na sovětském území. Hlavní lidský zdroj pro ni představovali čs. občané internovaní do té doby v stalinských gulazích. Mezi nimi byl značný podíl Podkarpatských Rusínů. Na jejich záchraně z táborů měl zásadní podíl náčelník Čs. vojenské mise plk. Heliodor Píka. Po výcviku v Buzuluku vznikl 1. čs. samostatný prapor v SSSR, který prodělal křest ohněm během bojů o Sokolovo 8. března 1943. Jednotka postupně nabírala další dobrovolníky a v roce 1945 tvořilo československé dělostřelectvo součást palebné přípravy u Jasla, na jaře vojsko tvrdě bojovalo o slovenský Liptovský Mikuláš a na přelomu března a dubna se vyznamenalo v Ostravské operaci. Při přehlídce armádního sboru v ulicích osvobozené Prahy 17. května 1945 pochodovala v jeho jednotkách celá řada důstojníků i vojáků rusínské národnosti. Byli mezi nimi i veteráni, kteří se účastnili již historicky prvního boje čs. praporu u Sokolova, jako například Vasil Hajdur nebo Mikuláš Hinčák.
Podkarpatská Rus byla od roku 1941 poměrně častým cílem zpravodajských, sabotážních a diverzních výsadkových skupin, majících v zemi organizovat odboj. Ve většině případů šlo o vojáky československé zahraniční armády v SSSR pocházející z řad místních občanů. Jedním z těch, kteří takto seskočili, byl například v lednu 1942 předválečný poslanec pražského parlamentu za KSČ Olexa Borkaňuk. Krátce po seskoku jej však Maďaři zatkli a později popravili. Roku 1944 se přiblížila fronta k předválečným hranicím Republiky československé. Základem pro obnovení státnosti na osvobozeném území se stala smlouva se SSSR o poměru mezi československou správou a sovětským vrchním velitelem po vstupu sovětských vojsk na území ČSR, uzavřená 8. května 1944 v Londýně.
Připojení k SSSR a ztráta města Čop
Pod nátlakem Sovětského svazu byla 29. června 1945 podepsána dohoda mezi Československem a právě SSSR o připojení Podkarpatské Rusi a části Slovenska kolem města Čop k SSSR. Město Čop se rozkládá v jihozápadním cípu Zakarpatské oblasti na Ukrajině. Leží při hranicích s Maďarskem a Slovenskem v úzkém pásu mezi řekami Tisa a Latorice, zhruba 25 km od Užhorodu. Jeho historie je úzce spjatá s rozvojem železniční sítě. Trať z Koroleva u Chustu s odbočkami do Mukačeva a Čopu byla vybudována v letech 1871-1873. Čop se díky tomu stal z venkovského městečka dopravním uzlem pro celou monarchii. Po jejím rozpadu ale připadl Čop ke Slovensku, československá armáda jej obsadila 29. dubna 1919. O měsíc později zahájila ofenzívu maďarská armáda a na východním Slovensku postoupila až k hranici s Polskem. Maďarská vláda byla následně po ultimátu nucena své vojáky stáhnout. Tak tomu bylo až do první vídeňské arbitráže 2. listopadu 1938, kterou Československo ztratilo jižní Slovensko a jihozápad Podkarpatské Rusi ve prospěch Maďarska. Zpět už se pak nikdy nevrátilo. Slovensko tehdy přišlo o 250 km² svého území v okresech Královský Chlumec a Velé Kapušany. Kromě města Čop se jednalo ještě o obce Ašvaň, Batva, Galoč, Komárovce, Malé Slemence, Palaď, Palov, Rátovce, Surty, Šalamúnová a Téglás. Jako kompenzaci dostalo Československo v roce 1946 od Sovětského svazu obec Lekárovce.
Průvodce po Podkarpatské Rusi
Nakladatelství Academia si je popularity Podkarpatské Rusi zřejmě vědomo. Rozhodlo se proto vydat průvodce, který by mimo jiné reflektoval i tamní české, resp. československé stopy (samozřejmě jen tehdy, je-li daná informace zajímavá, nikoliv nuceně). V úvodu autorka předkládá stručné shrnutí historického vývoje Podkarpatské Rusi od doby kamenné do 90. let. Konkrétní události minulosti a dějinné souvislosti Krušynska pozorně reflektuje dále u jednotlivých turistických cílů. Každého, kdo se o problematiku tohoto regionu zajímá, však v této části (stejně jako v celém textu) zarazí autorčino ignorování pojmu „Rusín“, označujícího dnes již všeobecně uznávaný národ. Adjektivum „rusínský“ použije jen jednou, a to v souvislosti s patrně nejznámějším příslušníkem tohoto národa, umělcem Andym Warholem. O zdejších obyvatelích Krušynska hovoří výlučně jako o „zakarpatských Ukrajincích“ či „Zakarpatcích“ s tím, že jako Rusíni byli označováni jen „v dřívějších dobách“.
Z hlediska struktury se jedná o poměrně netradičního průvodce, publikace má totiž spíše encyklopedický charakter. Hesla, tj. jednotlivé body zájmu, jsou řazena nikoliv na základě geograficky vymezených regionů, jak je u tohoto žánru obvyklé, ale podle abecedy. Tento netradiční přístup má bezpochyby své výhody i nevýhody. Čtenář si sice může danou lokalitu velmi rychle najít, aniž by musel pátrat v rejstříku, komplikace však nastává v okamžiku, kdy si chce udělat bližší představu o pamětihodnostech v okolí nebo si naplánovat výlet. Autorka však tyto ne příliš důležité nedostatky vyvážila svým širokým záběrem. Mnohem více než na přírodní krásy, tedy úchvatné poloniny či panenské lesy, o nichž se lze podrobné informace dočíst na řadě českých trekingových webů, se autorka zaměřila na složku kulturní. Čtenáře tak provádí po všech významných městech (Užhorod, Mukačevo, Berehovo, Chust, Čop, Rachov a jiné) až po ty nejmenší osady a ovčácké salaše. Kromě toho se s titulem vydáme na hrady (Szent Miklós v Čynadijovu, mukačevský Palanok atd.), zámky, ale rovněž za mnoha technickými památkami, především k více či méně zachovalým vodním mlýnům, dále ke známé boržavské úzkokolejce.
Osobní příběhy a československé stopy
Titul se od ostatních průvodců liší ještě jednou věcí. Velkým plusem Zakarpatí je to, že autorka prokládá své toulky osobními příběhy nejrůznějších lidí. Vedle běžných reálií se tak dozvíme, že z obce Bilky pocházel Ivan Fircak, svého času zřejmě nejsilnější muž planety, který své kousky ukazoval prezidentu Masarykovi i na anglickém dvoře, dále třeba proč obyvatelé Mukačeva postavili pomník dosud žijícímu kominíkovi Bertalonu Tovtovi nebo smutný osud sester Hany a Kalyny z odlehlé obce Kužbyji. Tato ozvláštnění v podobě medailonků a celkový důraz na lidský faktor a sociální fungování daných lokalit skvěle doplňují ducha knihy, neboť jsou to právě lidé, svérázní ovčáci, přadleny či lesníci, kteří ke kouzlu Podkarpatské Rusi přispívají snad nejvíce. Díky tomu, že autorka prošla kdejaký kout této země (většina fotografií také pochází od ní), mohla na vlastní kůži vnímat atmosféru popisovaných oblastí, a tedy ji plastičtěji zprostředkovat čtenářům.
Velmi zajímavým aspektem knihy je onen již výše zmíněný důraz na zdejší československé vlivy, s nimiž se zde turista setká na každém kroku. Vedle častých zmínek o sisyfovské práci československých turistických spolků, které tuhle zemi za první republiky objevovaly, stavěly ubytování a neúnavně značily trasy, nás autorka zavede např. do tzv. českých čtvrtí v Chustu či Užhorodě, jež vznikly pro české úředníky a jejich rodiny, dále se s ní podíváme na unikátní železobetonový most v Iršavě, k horským turistickým chatám a samozřejmě do legendární Koločavy, malebné obce, kterou proslavil Ivan Olbracht slavným románem Nikola Šuhaj loupežník. Proslulá vesnice však nabízí mnohem víc než jen zbojníkův hrob, Olbrachtovo muzeum či českými turisty tolik oblíbený hostinec Četnická stanice - za zhlédnutí určitě stojí i unikátní skanzen, památník ukrajinským učitelkám. V samém závěru se čtenář dozví, že nemusí vycestovat na Podkarpatskou Rus, aby mohl obdivovat tamní nádherné dřevěné kostelíčky. O osudu celkem pěti chrámů, které byly za první republiky přemístěny na naše území, podává autorka zasvěcený výklad.
Výstava na pražské Filozofické fakultě byla v nedávných dnech zpřístupněna expozice, která se zabývá bojem občanů z Podkarpatské Rusi za svobodu Československa během druhé světové války. Expozici připravili historici VHÚ Jiří Plachý, Ivo Pejčoch a Prokop Tomek. Oblast Podkarpatské Rusi - nebo také Zakarpatské Ukrajiny - byla v období první republiky součástí československého státu a tento kraj dodnes také nese mnohé české stopy. Méně známé je ve vztahu k Podkarpatské Rusi určitě období druhé světové války a následné začlenění tohoto regionu do Sovětského Svazu. Výstava v textových a obrazových dokumentech přibližuje z mnoha stran jak dění v dané oblasti v letech 1938-1945, tak především nasazení občanů v československých jednotkách na východní i západní frontě. Výstava byla uspořádána v rámci konference Podkarpatská Rus v éře První republiky, která se ve dnech 16.-17. září konala právě na FF UK.
Přinášíme vám nyní souhrnný text historiků Jiřího Plachého, Ivo Pejčocha a Prokopa Tomka, který se zabývá otázkou Podkarpatské Rusi v letech druhé světové války. Období takzvaného Protektorátu Čechy a Morava bylo jednou z nejtemnějších kapitol české historie. Formální hlavou okupovaného Česka, které bylo součástí Třetí říše, zůstal sice prezident Emil Hácha, moc měl však v rukou úřadující říšský protektor. Hned na začátku okupace gestapo pozatýkalo činitele sociálních demokratů a komunistů a také německé emigranty. Následovaly popravy. Maďaři mířili na Podkarpatskou Rus. České země byly v březnu obsazeny, Slovensko vyhlásilo samostatnost, ale okupován byl i někdejší východ republiky - Zakarpatská Ukrajina, kde probíhal masivní nástup maďarských vojsk. „Vývoj Podkarpatské Rusi byl specifický. března, tedy v den, kdy došlo k vyhlášení Slovenského státu. Tím byly československé jednotky na Podkarpatské Rusi odříznuty od zbytku Československa, který byl další den obsazen německou armádou. Situaci českých jednotek ztěžovalo i to, že vypuklo na Podkarpatské Rusi povstání místních nacionalistů, kteří chtěli vyhlásit samostatný stát. 15. března 1939 byla vyhlášena nezávislá republika Karpatská Ukrajina, Maďaři ale zesílili svůj útok a velitel českých obránců Podkarpatské Rusi nařídil území opustit. Osmnáctého března tak zanikla republika Karpatská Ukrajina a území se připojilo k Maďarsku.
tags: #do #rad #karpatske #sice #informace
