PergolyDřevěná Truhla na Poklad Historie: Od Pernštejnů po Svatovítský Poklad
Dřevěná truhla, zdánlivě obyčejný předmět, v sobě skrývá fascinující příběhy a tajemství. Sloužila nejen jako praktický úložný prostor, ale i jako trezor pro cennosti a památky. Pojďme se podívat na několik příkladů z české historie a umění.
Pernštejnská Truhla: Tajemství Pardubického Zámku
Historický unikát opředený tajemstvím skrývá podzemí zámku v Pardubicích. Jde o rozměrnou truhlu pravděpodobně z 15. století, která sloužila jako jakýsi historický trezor a která je také jednou z nejcennějších věcí, kterou po sobě slavní majitelé zámku Pernštejnové zanechali. Není také divu. Mohutná dřevěná pokovaná truhla o rozměrech čtyři a půl krát jeden metr, jejíž jen samotné víko je tak těžké, že je pro jednoho člověka velmi obtížné ho nadzvednout, je totiž ukryta v malé místnosti ve sklepení. Do té vede úzké točité schodiště, křivolaké chodbičky a hlavně několik dveří, které jsou podstatně užší, než rozměry truhly.
Podle historika z Východočeského muzea v Pardubicích Jana Tetřeva existují dvě možné varianty. Jednak že ji do podzemí donesli po kouscích a složili ji až na místě. Druhá, že probourali stěnu místnosti zvenčí z parkánu, kterou posléze opět zazdili. A proč to dělali tak složitě? Odpověď je nejspíš nasnadě. Truhla byla totiž historickým trezorem, který ukrýval pernštejnský poklad. A měli to dobře vymyšleno. Ve sklepě je stabilní teplota a vlhkost. A tak nejen listiny, ale ani dřevo truhly netrouchniví a kování nekoroduje. O to, aby v ní zůstalo vše v bezpečí, se postaralo mohutné kování a pět zámků. Od nich pravděpodobně neměla všechny klíče jedna osoba. O bezpečí pokladu se zasloužilo i místo, kde truhla stojí. Dostat se k ní je totiž možné jen přes zámeckou kapli.
Truhla z 15. století je podle ředitele Východočeského muzea Pardubice Tomáše Libánka skutečně exkluzívní záležitostí. Je totiž velmi rozměrná. Na svou dobu dosahuje gigantických rozměrů. Zdobí ji velmi složité kování s pěti zámky, které dokládají její úctyhodné stáří. Ale nejcennější je to, že zůstala neporušená. Existuje písemná zmínka o tom, že Vilém z Pernštejna , který v Pardubicích pobýval v 90. letech 15. Kování, které se na truhle dochovalo také v neporušeném stavu, je podle znalců taktéž pravé. Pochází tedy z 15. století.
„Navíc se zkuste přenést do tehdejší doby. Lidé byli oddáni bohu. A jaký prostor vybrat pro takový poklad, než právě ten, který se ukrývá pod kaplí, kterou střeží boží síla.“ Vysvětluje místo úkrytu Pernštejnské truhly Tomáš Libánek. Co si myslíte, že se v Pernštejnské truhle ukrývalo? Tuny zlata byste tam asi nenašli. Zato velmi cenné listiny, kterých si Pernštejnové cenili víc, než zlata. Tento rod patřil k nejbohatším a nejmocnějším u nás.
Čtěte také: Průmyslová mozaika z dřeva
Relikviář Svatého Maura
Mezi největší poklady v Česku patří zlatem, stříbrem a drahými kameny zdobený relikviář svatého Maura. Relikviář, tedy schránka na ostatky svatých, byl původně uložen v klášteře v belgickém městě Florennes. Když pak po Velké francouzské revoluci (1789) vláda klášter zrušila, relikviář z počátku 13. století věřící přenesli do nedalekého kostela. Proto roku 1838 církevní rada památku prodala za dva a půl tisíce zlatých panu Alfredu de Beaufort, který nechal poničený relikviář za další tři tisíce zrestaurovat. Tam nedaleko Karlových Varů památka v klidu odpočívala dalších sto let. Pak přišla druhá světová válka, a protože Beaufortové sympatizovali s nacisty, po jejím konci z Bečova uprchli. Vzali si sebou jen nejnutnější věci. Zámek byl po válce znárodněn a vzácná památka se ztratila z očí. Jenže lidé, kteří relikviář ukrývali, na něho nezapomněli.
Relikviář má délku 140 cm, široký je 42 cm a vysoký 65 cm. Horní část připomíná sedlovou střechu. Roku 1984 kontaktovali československé úřady ve Vídni s tím, že by za čtvrt milionu dolarů rádi koupili jednu historickou památku, která je prý zakopaná kdesi v západních Čechách. Policie, kterou čeští diplomaté okamžitě upozornili, proto začala intenzivně pátrat, o jaký předmět by mohlo jít. Podle staré inventurní fotky pak detektivové usoudili, že hledaná věc může být relikviář, který by mohl být stále ještě ukrytý v Bečově. Vzácná památka z počátku 13. Československo nakonec Relikviář svatého Maura do ciziny za 250 tisíc dolarů nevydalo.
Odborníci, kteří ho zkoumali, ohodnotili silně zlacenou skříňku jako památku nevyčíslitelné hodnoty. Po znovuobjevení památky začaly soudní spory (Československo versus Beaufortovi). Teprve po vyjasnění majetkových a vlastnických vztahů, když mezinárodní soud přiřkl relikviář státu, mohly započít restaurátorské práce. Byla to náročná a pomalá práce: Restaurátoři museli například vyjmout všechny drahé kameny a vyčistit je, obnovit dřevěné jádro skříňky a napravit i chyby svých předchůdců z 19. století, kteří památku zpevňovali sádrou. Oprava relikviáře trvala více než deset let - až roku 2002. Dřevěná soška svatého Maura.
Relikviář svatého Maura je považován za druhou nejcennější památku v České republice (hned po korunovačních klenotech). Historickou hodnotu mají i vlastní relikvie. Uvnitř se nacházejí lidské kosti (kromě sv. Maura připisované také sv. Když obsah schránky zkoumali kriminalisté pomocí moderních metod včetně testu DNA, zjistili, že ostatky - včetně jednoho dětského mléčného zubu - náležely čtyřem osobám. Svatý Maur nebo také Maurus žil v 6. století. Narodil se v bohaté římské rodině, ale svůj život zbožně prožil v klášterech. Protože prý zázračně uzdravoval své bližní, stal se později patronem nemocných epilepsií nebo revmatiků.
Pověsti a Poklady Hradce
Pověsti o pokladech v Hradci asi vznikly z toho, že v troskách některých hradů byly nalezeny vzácné předměty. Fantazie lidí vedla k názoru, že v každém starém hradu, tedy i v Hradci, je také zakopán takový poklad. Poklad se v Hradci na zámku pokoušeli lidé objevit už v 16. století. Frant. Teplý uvádí, že z r. 1589 jsou zachovány účty za popravy různých lotrů, kteří hledali poklad a byli přistiženi. I Adam z Hradce dal v r. V 17. století za Ferdinanda Viléma Slavaty byl uvězněn zahradnický učedník Girl, který začal náhle utrácet veliké množství peněz. Po bití metlami vypověděl, že našel ve starém hrnci mince, které proměnil za zlaté v hodnotě asi 75 zlatých. Nejdříve tvrdil, že je našel u Lišného dvora, potom zase že je našel na zahradě u hradu.
Čtěte také: Jak vyrobit dřevěnou houpačku
Na začátku 18. století se zřejmě hodně lidí živilo hledáním pokladů, ale začali hledat i jinde, pod kostelem sv. František Kölsch z Kölscheimu v dopisech hraběti Františku Jakubu Černínovi píše, že se poklad nachází pod panskou zahradou v místě, kde stojí jeskyně. Když se Jan Rudolf Černín chystal v r. 1779 na cestu do Itálie a Francie, jeho babička Marie Isabela Černínová, roz. Mezi lidem se také říkalo, že hradecký poklad se najde, až se majitel panství ožení s Rožmberkovou. Ačkoliv Eugen Karel Černín žil se svou manželkou Teresií Rosenberg Orsini 49 let, poklad se nenašel.
Pověsti o pokladu opět ožily v 19. století po nálezech mincí v domě p. Muka Na Nežárce r. 1885 při stavbě v Traumillerském mostě. Ale nakonec přece jen nějaký poklad existoval, protože v listopadu 1989 byla při výkopu jámy pro sloup elektrického vedení v parku nad Nežárkou objevena keramická nádoba naplněná mincemi. Nálezce bohužel nádobu rozbil a svůj nález zatajil. Prozradil se, když chtěl mince rozprodat, jindřichohradecká policie zadržela pouze poslední tři stříbrné pražské groše.
Pracovníci muzea ještě objevili další tři mince, několik stříbrných zlomků a části keramické nádoby. Poklad tvořily groše z doby kolem 1380, náležející k nejstarším k ražbám z doby Václava IV. a groš z období vlády Vladislava II. Jagellonského. Dochovaný nález představuje jen nepatrnou část pokladu z konce 15.
Fragmenty Paměti: Svatovítský Poklad v Drážďanech
Expozice Svatovítského pokladu, v popředí vpravo: relikviářová busta sv. Víta, Praha, před 1486, vlevo: relikviář sv. Zikmunda, Itálie, kolem poloviny 14. Drážďany jsou od raných dob městem umění. Saské kurfiřtské metropoli se přezdívalo labská Florencie, Benátky severně od Alp - tato přízviska dobře vystihují arkadický sen, ale také již dosaženou (a částečně zase ztracenou) skutečnost. Exotika a kontrasty tu jsou od počátku doma. Zdejší sbírka obrazů je proslulá. Raffaelova Sixtinská madona, malovaná z papežova podnětu, se stala jakýmsi domovním znamením tohoto luterského města.
A právě v někdejší výstavní síni této staroslavné školy, nynější Kunsthalle im Lipsiusbau, se nachází expozice Fragmenty paměti, o které si přímo na místě povídáme. Architektura a prostorové rozmístění u této výstavy hrají zásadní roli. Už sama stavba Lipsiusbau je fascinující - představuje vlastně první exponát výstavy, první ohromný fragment, první mnohovrstevnatý koncentrát plný stop dramatických dějin. Drážďany zažily jedno z nejhorších bombardování druhé světové války. Většina města se proměnila v žhnoucí trosky, včetně historického centra. Nepřehlédnutelné stopy válečné destrukce jsou v budově, kde sedíme, stále patrné.
Čtěte také: Typy a stavba dřevěných chatek
Lipsiusbau leží hned vedle Labe u Brühlovy terasy mezi kurfiřtským zámkem a obrazárnou Albertina, nedaleko hlavního stavebního symbolu města: kostela Frauenkirche, který byl během bombardování také totálně zničen. Ve výstavní síni Akademie byly šrámy minulosti - stopy ohně, popraskané kameny, poničené římsy - naopak viditelně zachovány, ztracené části se nedoplňovaly. Skrytá místnost leží v patře přesně nad knihovnou, kde právě sedíme, přístupná je po točitých schodech. Uvnitř se v obyčejném bílém prostoru nacházejí tři jednoduché vitríny a v nich talíře míšeňského porcelánu z 18. století, fragmenty slavné sbírky drážďanského bankéře židovského původu, kterou nejdříve zkonfiskovali nacisté, aby je zanedlouho zničilo spojenecké bombardování města.
Během příprav expozice jsme zjistili, že tvůrce této sbírky porcelánu Gustav von Klemperer se narodil v Praze a byl příbuzným s již zmíněným lingvistou Klempererem. Edmund de Waal část střepů Klemeprerovy sbírky koupil a nechal zrestaurovat japonskou technikou kintsugi. Střepy slepili tak, že opět vidíme výjevy s půvabnými ptáčky, motýly a květinami, ale jizvy a doplněné chybějící části porcelánu jsou přiznané, dokonce zvýrazněné, povýšené zlatem. Anebo pochopíme, o co v expozici jde, naopak už ve vstupní hale? Pod malou centrální kupolí tu totiž stojí pozlacené parléřovské pastoforium z kaple sv. Václava, renesanční svatostánek slavného brusiče drahých kamenů Dionysia Miseroniho z téhož místa a čtyři tajuplné Waalovy „relikviáře“ s keramickými střepy a názvem I. M. (in memoriam), navržené pro pařížské muzeum Camondo.
Hlavní výstavní sál Lipsiusbau je ve své základní formě shora velkoryse prosvětlená hala. Vlevo na její delší stranu jsme vestavěli jakousi novou velkou dvoupatrovou černou skříň, pokladnici, obrácenou k divákům nepřerušovaným skleněným pásem, jakousi nekonečnou vitrínou. V černé, sofistikovaně nasvícené průběžné schráně se nachází unikátní historický soubor, který je tvořen více než sto dvaceti předměty z pražského Svatovítského pokladu. Relikviáře, kalichy, monstrance, busty a ruce ze zlata a stříbra, malé truhličky z průsvitných polodrahokamů, přenosné obrazy. Fascinuje mě především Zlatý veraikon Karla IV., který si mladý císař údajně přivezl z korunovace v Římě. Je pozoruhodný nejen pro své dějinné souvislosti, ale i pro své překvapivé absolutní umělecké bezčasí.
Ale výstava sama u něho zdaleka nekončí. Následují další a další předměty, nádoby, kůstky mučedníků vsazené do zlatého filigránu, seschlá ručička betlémského neviňátka, meče světců, kousek Mojžíšovy hole, ostny z trnové koruny, praporec sv. Jiří, svatováclavská helmice, svatovojtěšská rukavice. Vše neuvěřitelně řemeslně zpracované, pospojované zlatem, stříbrem nebo polodrahokamy. A zintenzivněné černou barvou meziprostorů. Co věc, to velký příběh, symbol, okno do svébytného světa minulých věků, příběh ale zároveň stále rezonující. vlevo: relikviář s prstem sv. Mikuláše, truhlička kolem 1230, ozdoby porýnský zlatník, 3. čtvrtina 13. století, vpravo: relikviářová skříňka z Limoges, Francie, přelom 12.-13.
Výstava není jen pokusem co nejlépe představit unikátní Svatovítský poklad, ale jde nám také o umělecký dialog různých děl napříč časem. Tichý dialog, rozhovor bez gestikulace. Dialog jdoucí snad ale právě proto ke kořenu věcí. Z ochozu pokladnice lze proto na protější stěně pozorovat velkoformátové snímky slavného českého fotografa Josefa Koudelky - busty sv. Pavla a patrona pražské katedrály sv. Víta tím směrem také hledí. Černobílé panoramatické obrazy zachycují betonovou zeď korunovanou ostnatým drátem, která protíná současnou Svatou zemi a odděluje Izrael od palestinských území.
Koudelkův cyklus The WALL z roku 2013 vizuálně zhmotňuje nejen tragédie a konflikty, které dnes zmítají biblickou zemí; zeď tu stojí také jako metafora, jako pars pro toto tolika jiných zdí, tragické lidské neochoty a neschopnosti komunikace. V prosvětlené centrální hale mezi černou svatovítskou pokladnicí a bílou zdí s Koudelkovými fotografiemi narazíte na ose prostoru hned za vstupem do velkého hermetického kubrickovského předmětu: rozměrné instalace Irrkunst Edmunda de Waala. Tato velká černá truhla, dokonce soustava truhel, divákovi doslova překáží. Místy je protnutá, narušená malými otvory, průhledy, v nich prázdno, střepy nebo tu a tam malé intaktní hliněné nádoby.
Edmund de Waal ji navrhl jako poctu Walteru Benjaminovi, sběrateli fragmentů, slavnému flanérovi a pozorovateli moderního velkoměsta s jeho vrstvením, archeologovi dějin i všedního dne. Mistru potulky a náhodných objevů a spojitostí, mistru umění zabloudit, irrkunstu, mistru otevřenosti ke světu, jaký je. Jsou tyto truhly prostorovým obrazem, depozitářem paměti? Alegorií minulosti, do které pronikáme jen pomocí daleko od sebe umístěných drobných sond a nepřímého osvětlení? Abstrahovanou mapou neznámého města? Nebo jen metaforou všech věcí, které jsme v životě nashromáždili a jež ve svém vědomí a podvědomí budeme do smrti vláčet s sebou?
Třeba v nejcennějším předmětu expozice, který stojí hned několik kroků vedle knihovny, kde sedíme, v samostatné boční „výstavní kapli“? Zlatý relikviářový kříž Karla IV., tzv. Korunovační kříž, je vlastně také svého druhu skříní, sbírkou ve sbírce, sestavou roztodivných věcí, fragmentů - podobně jako velká černá pokladnicová schrána s kontinuální vitrínou. Většina předmětů umístěných v Karlově kříži opět pochází z Izraele. Za průhledným vybroušeným křišťálem lze na „relikviářové straně“ rozeznat dřevo z Golgoty, osten trnové koruny pocházející ze Saint-Chapelle v Paříži, hřeb popravy, houbu, která se kdysi snad dotkla Ježíšových rtů, a provaz, jímž mu svázali ruce.
Na „obrazové straně“ se nacházejí antické gemy - další přímé spojnice do Ježíšovy doby a zároveň znamení, že sám Karel je dědicem a pokračovatelem římské císařské tradice. Několik malých úlomků - a hned tu máme západní univerzum v kostce! Celá výstavní budova, celá tato expozice je jedna velká skříň, relikviář - jedno velké prostorové mise en abyme - a v ní hned několik sbírek fragmentů. Fragmentů, které nesou naši kolektivní paměť, ale rozeznívají i zcela osobní vzpomínky, bystří fantazii a otevírají jednotlivci široké pole imaginace.
Fragmenty paměti jsou jednou velkou polyfonií plurality náhledů a nabízených klíčů, odkud začít rozkrývat její smysl. Na rozdíl od totalit, které nutí jeden výkladový rámec, jeden neměnný příběh, je demokracie vystavena neustálé korekci. Naše minulost je dobrodružství, které se pořád znovu a jinak vypráví, doplňuje, rozvíjí či nasvětluje z nových perspektiv, a tak se i pořád zpřesňuje. Mezi unikátními předměty se rozvíjí dynamika rozpomínání a představivosti, prostor rezonance, do něhož lze vstoupit. Ale také zde sílí vědomí nenávratných ztrát.
Paměť je tu a tam osvětlené místo, kterým se můžeme procházet. Paměť jsou místa, která si nosíme s sebou. A tato výstava je snad i protestem proti ztrátě paměti, přímluvou za kontinuitu, nejen konzervativní a konzervující připomínkou toho, co bylo. Nebezpečí, že v expozici zabloudíme, že se tu ztratíme, je ostatně také obrazem, je totiž nedílnou součástí naší svobody, která vyžaduje osobní úsilí.
Truhly a Sběratelství v Moderním Světě
I v dnešní době si dřevěné truhly zachovávají svůj půvab a praktičnost. Slouží jako elegantní dekorační prvek a zároveň poskytují úložný prostor pro různé předměty. Společnost SAFE nabízí široký sortiment řešení pro ukládání a prezentaci sběratelských předmětů, včetně vitrín, kufříků, sběratelských boxů, kazet i drobného sběratelského nábytku.
A protože nám záleží na vaší dlouhodobé spokojenosti, naše péče nekončí prodejem. SAFE představuje individuální, vysoce kvalitní řešení pro prezentaci a uchování vašich sbírek doma i v podnikání.
tags: #dřevěná #truhla #na #poklad #historie
