Obranné mechanismy: Jak naše psychika chrání sebe sama

V životě se setkáváme s různými náročnými situacemi, které v nás vyvolávají stres, úzkost a hněv. K zvládnutí těchto emocí a ochraně naší psychiky jsme si vyvinuli různé obranné mechanismy. Tyto mechanismy jsou přirozenou součástí lidské psychiky.

Co jsou to obranné mechanismy?

Obranné mechanismy jsou nevědomé psychologické strategie, které používáme ke snížení úzkosti a stresu v ohrožujících situacích. Pomáhají nám zvládat naše vnitřní konflikty, chránit naše ego a sebeúctu před negativními emocemi a myšlenkami. Jsou to psychologické způsoby, jak si člověk udržuje emocionální rovnováhu, když se cítí ohrožený. Jsou to automatické reakce vaší psychiky, která vás chrání před bolestí, stydem nebo úzkostí - často aniž byste si to uvědomili. Když vám někdo řekne něco, co vás zraní, nebo když se ocitnete v situaci, která vás přetíží, váš mozek se nesnaží přemýšlet, ale spíš se snaží udržet vás v klidu.

Obranné mechanismy jsou vlastně sebeklamy, jimiž se bráníme poznání pro nás nepříjemných skutečností. V současné psychologii osobnosti se „obranou“ rozumí psychický odpor jedince proti ztrátě vnitřní psychické rovnováhy či integrace osobnosti. Protože se tyto duševní pochody koncentrují kolem „já“, jsou mechanismy obrany nazývány také „ego-defenzívními“ mechanismy. Rovnováha, resp. integrace osobnosti je narušována negativními zážitky neúspěchu, selhání, viny, úzkosti atd. Smyslem obranných mechanismů je pak udržení nebo zvýšení hodnoty sebe sama, resp. únik před úzkostí, která je chápána jako společný jmenovatel negativních zážitků, spojených s ohrožením hodnoty sebe sama. Můžeme zjednodušeně říci, že obranné mechanismy jsou první, naučenou reakcí na nadměrnou zátěž, jejíž funkcí bylo původně chránit organismus před poškozením. Tato obrana se ale zautomatizovala, působí často neadekvátně a setrvává-li v ní jedinec déle, ztrácí schopnost pružného přizpůsobování aktuálním okolnostem a nemůže se dále vyvíjet.

Ego a potřeba obrany

Ego představuje část našeho Já, které je možno chápat i jako vlastní identitu nebo hodnotu sebe sama. Velmi dobře je vlastní hodnota člověka poznána ve chvílích, kdy je fakticky zkoušena její odolnost - když je kárán, když cítí, že selhal nebo když cítí, že ztrácí lásku druhých lidí. Člověk se ve své podstatě rodí jako zranitelný, a to ať už na úrovni fyzické, psychické, morální, duchovní nebo jiné. Potřeba bránit se většinou vychází při pocitech úzkosti (např. pocit viny, zklamání, pocitu selhání či neúspěchu) a obvykle se spouští nevědomě (automaticky), obecně v situacích, kdy pociťujeme neúspěch, nenaplněná očekávání nebo neuspokojení potřeb a potřebujeme se opět vrátit do pomyslené rovnováhy. Díky obranným mechanismům se snažíme obnovit si hodnotu vlastního Já do původní podoby.

Křehkost je člověkem záměrně skrývána (z pocitu strachu) a vede k zatajování, popírání či deformování reality místo toho, aby vedla k otevřenosti a upřímnosti. V okamžiku, kdy obranné vzorce vznikaly, samozřejmě měly určitou faktickou hodnotu, ale pokud stejné vzorce přetrvávají i v dospělosti, tehdy nastává problém. Taková forma obrany může brzdit dozrávání osobnosti a výsledkem je "dětinské" chování neúměrné věku. Může způsobovat jisté problémy v komunikaci s okolím a v mezilidských vztazích obecně.

Čtěte také: Vlastnosti dřevovláknité izolace – požární odolnost

Typy obranných mechanismů

Existuje mnoho různých typů obranných mechanismů. Freudův objev „psychické obrany“ je považován za jeden z největších přínosů psychoanalýzy pro novodobou psychologii osobnosti i klinickou psychologii.

Základní typy dle Freudové:

• Popření (Odmítání reality): Odmítání reality nebo faktů, které jsou pro nás příliš těžké. Jde o snížení citlivosti vůči takovým informacím, o které nestojíme.
• Represe (Potlačení): Potlačení nepříjemných myšlenek a emocí do nevědomí. Znepokojující pohnutky nebo myšlenky jsou odstraněny z vědomí, aby nezpůsobovaly úzkost. Projevuje se třeba tak, že zapomeneme jméno člověka, který nám domněle ublížil.
• Projekce: Projekce vlastních myšlenek a emocí na jinou osobu. Jedná se o připisování vlastních nepřijatelných vlastností nebo emocí druhým lidem.
• Racionalizace: Vytváření racionálních vysvětlení pro iracionální chování. Je to rozumová argumentace, proč nebylo dosaženo cíle nebo nebyla uspokojena cílená potřeba.
• Sublimace: Přeměna nepřijatelných podnětů do společensky akceptovatelných aktivit. Jde o transformaci zážitků bez dalšího uplatnění do jiných obsahů prožívání - má se za vznikem umění, filozofie.

Další identifikované obranné mechanismy:

• Anulování: snaha zrušit nepříjemné myšlenky nebo činy.
• Disociace: oddělení se od traumatické události nebo pocitů.
• Fantazie (Únik do fantazie): Odmítnutí reality, únik do vymyšleného světa, prožívání nedosažitelného. Může být i v případě častého hraní počítačových her.
• Idealizace: přeceňování pozitivních vlastností druhých nebo sebe sama.
• Identifikace: Zvyšování si vlastní hodnoty pomocí napodobování jiné osoby s vysokou prestiží - jejího chování, hodnot a názorů.
• Inkorporace: symbolické přijímání objektu do sebe.
• Internalizace: přijímání vnějších pravidel a hodnot za vlastní.
• Introjekce: Pochází z dětství, kdy se ztotožňujeme s modely pronášenými autoritami (většinou rodiči).
• Izolace: Klasický únik, obrana proti pocitům viny nebo studu, často v takových případech "pálíme mosty". Intelektualizace je forma izolace, při které získáváme emoční odstup.
• Kompenzace: Způsob vyrovnávání se s nějakým nedostatkem tak, že s velkým nasazením usilujeme o naplnění nějakého předsevzetí.
• Konverze: Únik do určitého tělesného příznaku (např. vztek = žaludeční vřed).
• Odvracení: přesunutí pozornosti od nepříjemného zážitku.
• Přemístění afektu: Jedinec na silný prvotní podnět nereaguje, ale na jiný, třeba již slabý podnět, bývá reakce bouřlivá.
• Reaktivní výtvor: Chování navenek je přesně opačné, než ta reakce, kterou se jedinec pokouší vytěsnit.
• Regrese: Návrat k infantilním a primitivním řešením těžké situace. Člověk se v situaci frustrace zachová nezralým, již překonaným způsobem.
• Substituce: Nahrazování něčeho něčím jiným.
• Symbolizace: reprezentace nepříjemných myšlenek symboly.
• Agování: Maskovaný projev nespokojenosti.
• Pasivní agresivita: Vyhýbání se přímé agresi a ventilování vzteku pomocí nepřímých forem, nejčastěji naschválů.
• Hypochondrie: Úzkostné a intenzivní zaměření se na vlastní zdravotní stav s cílem najít nemoc.
• Afektualizace: Přemíra emocí, opak racionalizace a intelektualizace. Emoce mají pomoci obejít nepříjemnou situaci.
• Fobie: Chorobný strach z věcí, zvířat, lidí nebo konkrétních situací. Jedná se o formu úniku před již prodělanou stresující situací.
• Suprese: Přesunutí řešení problému na později.
• Anticipace: Předvídání problémů a příprava na ně.
• Altruismus: Snaha poskytovat lidem hezké věci, které bychom od nich sami rádi dostávali.
• Konfluence: Splývání, mizí hranice mezi námi a okolím. Často je vyžadována podobnost a odlišnost není tolerována.
• Retroflexe: Agrese obrácená proti sobě. Sobě děláme to, co bychom rádi dělali ostatním.
• Proflexe: Chováme se k ostatním tak, jak bychom chtěli, aby se ostatní chovali k nám.
• Deflexe: Odklon pozornosti na "prázdná" témata.
• Fixace: Lípnutí na určitém způsobu reagování, přestože se opakovaně prokáže jeho neúčinnost.
• Percepční obrana: Snížení citlivosti vůči informacím, které nechceme.
• Agrese: Napadání zdroje frustrace, snaha dosáhnout svého násilím.
• Sebeobviňování: Agrese obrácená dovnitř, proti sobě.
• Superkonformita: Při selhání začne jedinec plnit úkoly na 200%, aby se vyhnul další frustraci.

Příklad fungování obranného mechanismu:

Usilujeme o získání pro nás velmi prestižního pracovního místa, zúčastníme se výběrového řízení a pak nám přijde oznámení, že jsme nebyli úspěšní a místo bude obsazeno někým jiným. Možnou reakcí je zamyšlení se a přiznání si nějakého nedostatku s tím, že na jeho odstranění zapracujeme, abychom příště uspěli lépe. Nebo si řekneme něco v tom smyslu, že jsme o to místo zas až tak nestáli, protože je to daleko, nebo že tam je divný šéf a stejně nenabízeli kdovíjaký plat … takže se vlastně vůbec nic nestalo, když to nedopadlo. Druhá reakce je příkladem racionalizace.

Výhody a nevýhody obranných mechanismů

Obranné mechanismy nám v krátkodobém horizontu dokáží pomoci zvládnout stres a úzkost. Tyto mechanismy nejsou špatné - v krátkodobém horizontu vás chrání. Ale když se stávají vaší hlavní strategií, začnou vás omezovat.

Za normální se považuje, vystupují-li obranné mechanismy občas v roli nárazníků - tedy že nám pomohou překonat počáteční nápor nepříjemností s tím, že po odeznění této intenzivní fáze se s oním problémem vyrovnáme zralým a plnohodnotným způsobem. Člověk používá obranných mechanismů tím méně, čím stabilnější je jeho identita. A naopak - kdo má sebepojetí nestabilní, nutně tyhle psychické berličky potřebuje, aby se jeho nejisté já mělo o co opírat.

V případě, kdy prožíváme hlubokou úzkost, může nastat i obrana v podobě posouváním vlastních hranic prahu psychické bolesti nebo pudu sebezáchovy, na jejím konci je absolutní apatie. V extrémních případech končí situace tím, že jedinec ukončí svůj život, kdy už necítí nebo nechce cítit "vůbec nic".

Čtěte také: Kročejová izolace a její použití

Jak se naučit zvládat stres bez obranných mechanismů?

Neznamená to, že budete citliví jako skleněný výrobek. Znamená to, že budete mít větší kontrolu nad tím, jak reagujete. Můžete se rozhodnout, zda chcete reagovat na útok, nebo zda chcete přiznat, že jste zranění. Ideální stav nastává v situacích, kdy ve své zralosti nezaujmeme obranný postoj, ale jsme schopni se podívat skutečnosti do tváře a snažíme se jí pochopit, akceptovat a vědomě řešit.

Strategie pro zvládání stresu:

• Relaxační techniky: Meditace, jóga a hluboké dýchání.
• Terapie: Psychoterapie nám může pomoci poznat a zvládat naše emoce.
• Cvičení: Fyzická aktivita je skvělý způsob, jak odbourat stres.
• Zdravá strava: Vyvážená strava dodá našemu tělu energii a podpoří psychickou pohodu.
• Komunikace: Rozhovor s blízkými lidmi o našich problémech.
• Pokusit ubrat zátěž: Naučit se říci NE.
• Lépe hospodařit se svým časem: Některé činnosti lze zkrátit.
• Důvěřovat schopnostem druhých lidí: Delegovat na ně některé úkoly.
• Spolupracovat s dalšími lidmi: Rozšíření interpersonálních vztahů.
• Vyhýbání se stresu: Inventura opakujících se drobných nepříjemností, hledání způsobů, jak jim předejít.
• Dovednost „vypnout se“: Najít způsob, jak přestat být obtěžován stresujícími vlivy.

Psychoterapie není o tom, aby vás přiměla přestat používat obranné mechanismy. Je to o tom, aby vás naučila poznat, kdy je používáte, a zvolit lepší cestu. Například když se vám stane, že vždycky když vás někdo kritizuje, okamžitě začnete kritizovat jeho chování - to je projekce. Terapeut vám pomůže zastavit se, zjistit, co skutečně cítíte, a říct si: "Tohle mě bolelo. Nechci se na někoho vyplácet."

V některých případech bývají obranné reakce, a s tím spojené problémy, natolik rozsáhlé a komplikované, že nám dokáží život i značně znepříjemnit a je prakticky nemožné se v nich objektivně zorientovat a vyřešit je samostatně bez trvalých následků. V takových případech je potřeba odborné pomoci, kdy prvním krokem je pochopení procesů, které se v nás samých odehrávají, druhým krokem je nastavení a přijetí řešení a v dalším kroku následuje aplikace do praktického života tak, aby se nové prospěšné mechanismy staly zaběhlými a pomáhaly nám permanentně realizovat účinná řešení pro nově vzniklé stresující situace.

Čtěte také: Informace o úpravě povrchu dřevovláknité izolace

tags: #emocni #izolace #obranny #mechanismus

Oblíbené příspěvky:

• Jak postavit betonový plot
• Zjistěte, jaké hmoždinky jsou ideální pro tlustý polystyren
• Průvodce nátěrem dřevěných oken
• kvalitní podlahy Dub Carmen
• Jak vybrat náhradní polystyreny do autosedačky