Historie a expozice vápence ve Vápenném Podole a okolí

Pohled na centrální lom v obci Vápenný Podol z roku 1942 ukazuje dlouhou historii těžby vápence, který se zde lámal a pálil již od nepaměti. Následující podrobná zpráva pochází z hasičské kroniky obce Vápenný Podol a byla sepsána kolem roku 1880.

Geologie a výskyt vápence

Více než lázně byly v šedé dávnověkosti známy lomy vápencové ve Vápenném Podole, Nuticích a v okolí. Lomy se rozkládají v obvodu osad Podola, Nutic až téměř k Citkovu a na druhé straně k Boukalce až ku Prachovicům. Obsahují šedý vápenec zrnitý i mramor. Tu a tam se vyskytuje i v jiných tvarech jako krápník (hojně ve slujích a jeskyních) a také jako krystalovaný a dvojlomný. V jakém množství - do jaké hloubky a délky vápenec sahá, lze se dočíst v geologii od profesora J. Krejčího, který důkladně lomy podolské prozkoumal. V Železných horách se vyskytuje spousta hornin z období proterozoika (starohory).

Je mezi nimi i vápenec, který byl během dlouhého geologického vývoje zatažen do velkých hloubek zemské kůry a prošel přeměnou (metamorfózou). Ke Třemošnici nejbližší ložisko vápence se nachází u Prachovic a Vápenného Podola. Je prvohorního stáří ze siluru a devonu. Vápence jsou zde také metamorfované, ale jen slabě. Vápence zde byly průzkumem zjištěny do hloubek až 250 m, šířka strmě uložených souvrství dosahuje několika stovek metrů. Místně jsou vápence u Prachovic a Vápenného Podola zkrasovělé, jeskyně dosahují délek několika desítek metrů a je v nich sporadická krápníková výzdoba, ale ojediněle se v nich nacházejí kalcitové krystaly velikosti až 50 cm. Vápence z místních ložisek byly využívány k výrobě vápna a cementu, ale také ke zhotovování sochařských prací a náhrobků. Pravděpodobně nejdokonalejším uměleckým výrobkem z místního vápence je hlavní oltář v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Chrudimi.

Lokalita se nachází ve východní části chrudimského staršího paleozoika, v místech vápenopodolské synklinály, která je nyní interpretována jako soustava tektonicky omezených ker s šupinovitou stavbou. Jedná se o komplex sedimentů, místy postižených slabou metamorfózou, ve kterých se objevují i žilná magmatická tělesa, typu minet. V místě lokality se vyskytují sedimenty devonského stáří ve vývoji tzv. podolských vápenců, které tvoří jádro vápenopodolské synklinály. Petrologicky se jedná o světlé bělošedé vápence, místy i pestrobarevné krystalické vápence. Horninové komplexy byly v minulosti otevřeny velkým jámovým lomem, který se nacházel v prostoru mezi kostelem a silnicí Vápenný Podol - Prachovice. Na bázi lomu se nacházelo jezírko s uhličitou vodou. Surovina se zpracovávala ve vápence, jejíž zbytky se nacházejí pod kostelem. V současnosti je lom rekultivován a zavezen výsypkou nebilanční suroviny z lomu Prachovice, tím byla ukončena téměř 400 letá historie dobývání vápence v blízkém okolí Vápenného Podola a těžba se přesunula do lomu u Prachovic. V blízkosti kostela se nachází největší z posledních přirozených skalních výchozů v obci.

Historie těžby a právní spory

Jak ze zápisních a gruntovních knih známo, vápenec lámala vrchnost, jíž Podol a okolní obce patřily, nebo soukromníci s povolením této, odvádějíc jí určený poplatek. Občan Jošt koupil od Vrbaty usedlosť č.p.6. Když si prohlížel knihy gruntovní, shledal v nich podmínku, že všechen vápenec, ať se nalézá v záměře jak soukromé nebo vrchnostenské, ano i pod stavením, náleží vrchnosti Heřm. Městecké. Navrátiv se domů, oznámil tu věc všem podolským i práchovickým občanům. To se stalo roku 1846. Po roce 1848 začali někteří občané, a sice Matyáš Svoboda, Josef Znojemský, František Meduna, Antonín Tlapák a František Pavlíček vesměs v Podole a Nuticích, a Jošt, Holub, Ryšánek a Tlapák v Práchovicích, lámati vápenec a páliti vápno pro sebe, nedbajíce oné podmínky v knihách uvedené. Zároveň podána žaloba od jednotlivců na vrchnost prostřednictvím dr. Braunera, proslulého advokáta v Praze, aby bylo vymazáno ono nesprávné vtělení do knih. Přela se s velikou houževnatostí v Chrudimi až do roku 1867. Obce zastupoval dr. Brauner, vrchnost dr. Pippich, advokát v Chrudimi. Ve sporu se zúčastnili starostové znojemský František Pavlíček ve Váp. Podole a Josef Holub v Práchovicích. Spor byl ukončen ve prospěch obcí, musely však obě obce zaplatit vrchnosti po 100 zl. jakožto výkupné.

Čtěte také: Práce s mozaikou z kamene

Metody těžby a výroby vápna

Lámání vápence se děje od dob nepamětných. Způsob, jakým se to dělo, byl asi v dřívějších dobách velmi primitivní a tudíž nadmíru namáhavý. Jsou ještě pamětníci, kteří vyprávějí o lámání vápence pomocí dřevěných pozují a železných klínů. Balvany a jednotlivé větší kameny se roztloukaly železnými palicemi, což se děje i nyní. V zimní době se muselo na skále topit, mělo-li se lámat. Teprve asi roku 1850 se užívalo k trhání skal prachu střelného (trhacího). V novější době (kolem r. 1900) nástroje, jakých se nyní při lámání vápence užívá, jsou tyto: motyka, lopata, nosák (tyto k odkrývání skal) dláta různé délky, jehly, konve na vodu. Nejnověji vrtací stroje.

Jak již dříve bylo praveno, upotřebilo se v nejstarších dobách vápence k pálení vápna na místě. Pálívalo se v malých pecích, jámách, které dosud tu a tam lze spatřit. K pálení se mohlo upotřebit toliko dříví. Tím velice trpěly okolní lesy. Za okolností přiměřených vypálila se pec za 4 až 5 dní, někdy i dříve. Že byl průmysl vápenický hojně od pradávna rozšířený, seznat lze z toho, že ještě nyní při odkrývání skal se narazí na starou pec v hloubce 2 i více metrů. Vápno se prodávalo buď na místě, anebo se hned rozváželo. Obojí vykonávali buď lidé "vápeníci" domácí, anebo z okolních vesnic: Nerozhovic, Citkova, Boukalky, Tasovic, Kostelce, Sušic, Vižic, Sloukovic, Načešic, Míčova, Skuranova a j. Prodávalo se doma na pece a nebo na míru, korce, někdy také na váhu; v cizině nejvíc na kusy. Korec se prodával za 4 i více zl. To byly zlaté doby vápenictví! Nejčilejší obchod ve vápně byl od roku 1846, kdy se stavěly dráhy. Později při stavbách cukrovarů a konečně po roce 1870. Do roku 1868 se užívalo vápence toliko k pálení vápna. Téhož roku začal se nový život ve Váp. Podole - počal se vést obchod ve vápenci do cukrovarů. Vápenec podolský jest saturačním vápencem. Cena vápence nebyla veliká, zato dovoz jeho v prvních dobách velice se platil. Dle udání platilo se do Pardubic od vídeňského centu vápence 36 kr. Podotknout sluší, že již od r. 1858 se vedl v malém obchod ve vápenci do skelných hutí. Byli to Heřmanovský a Podroužek, kteří první obchod vedli.

Rozvoj vápenického průmyslu a vznik spolků

První využití vápence v Čechách se uvádí v 9. století, v Železných horách od 13. století, např. při budování hradu Lichnice. Zpráva z roku 1577 hovoří o "rozsáhlých lomech kamene vápenného u Podola, Prachovic a Nutic". Podle jiné zprávy měla být v provozu vápenka u obce Hlína již roku 1646. A další písemný pramen z r. 1654 uvádí, že lidé ze Železných hor vápno odváželi dokonce až do Jihlavy. Z roku 1792 pochází nejstarší známé vyobrazení vápenky - na vedutě Vápenného Podola. To už bylo ve zdejší krajině u Krouny v provozu nejméně sedm vápenických pecí. Během první poloviny 19. století se jejich počet zvětšoval. Musíme ale podotknout, že se jednalo o provozy s převažující ruční prací bez mechanizace. Nedá se ještě hovořit o průmyslové výrobě.

Poněvadž se jevil nedostatek dříví ku pálení vápna a tohoto se čím dál tím více spotřebovává, pomýšlelo se na to, zdali by nebylo možno vápno ve větší míře uhlím páliti. Seznalo se, že se to tak děje jinde. Výroba tímto způsobem vyžaduje většího kapitálu, který se dá sehnat družstvem. Této myšlenky se ujal Frant. Musil z Práchovic, držitel živnosti rolnické v Podole. K jeho podnětu byl založen "První spolek ku vyrábění vápna ve Váp. Podole". Členy jeho byli v r. 1872 pp. Fr. Musil, Jos. Tomiška, Jan Pleskot, Ant. Kulhavý, Jos. Továrna (o dvou pecích) postavena na pozemku z části obecním, z části patřícím J. Pleskotovi. Vystavěna byla dle plánů Tichého stavitelem Patleichem z Hützingu u Vídně. Téhož ještě roku byl založen druhý, akciový spolek ku vyrábění vápna, jemuž dal podnět František Pavlíček st. t.č. starosta obce ve Váp. Podole. Družstvo sestávalo z 15 akcionářů. Továrna postavena proti hřbitovu na pozemku (Jos. Oběma podnikům se dařilo velmi dobře a nechtíce spolu konkurovat, spojily se. Spojení trvalo 6 let.

Vápenný Podol

Po roce 1864 místní podnikatelé přistoupili k výstavbě pecí, v nichž se topilo uhlím. Existovaly v podstatě dvě technologie - vápenky s velkými šachtovými pecemi, v nichž se vápno pálilo nepřetržitě kromě období velkých mrazů, a vápenky kruhové s řadou komor a továrním komínem. Jak se rozvíjelo stavebnictví a průmyslová města, rostl i počet vápenek. Ve Vápenném Podole existovaly vápenky hned tři. "Dolní" stála pod kostelem, vápenec se do ní vozil z lomu na kolejnicových vozíčcích. V provozu byla od r. 1872 do poloviny 20. století. Je zachována coby technická památka. Do "horní" vápenky se surovina dopravovala svislým výtahem. V provozu byla od r. 1873, činnost ukončila záhy po r. 1948. Zbourána byla v l. 1965-66. Třetí, nejmodernější továrnu postavila r. 1912 Česká obchodní společnost. Vápenec dopravovala k pálení z lomu tunelem a expedici výrobků železniční vlečkou. Produkce byla zastavena r. 1965, následovala pak demolice všech součástí továrny. Později, v roce 1913 začala ve Vápenném Podole podnikat "Česká obchodní společnost" z Ústí nad Labem. Koupila některé lomy a vykoupila také majetek firmy D. Berl ve Vápenném Podole. Obzvlášť ceněné bylo pro svoji kvalitu kusové podolské vápno.

Čtěte také: Jak vybrat sokl z umělého kamene

Prachovice

V Kostelci u Heřmanova Městce pracovaly provozy dvoušachtové vápenky od r. 1877. V prvních letech tu pracovalo 15 dělníků. V Prachovicích je využíváno odedávna obrovské místní ložisko vápence. Vápenku průmyslového typu zde postavil r. 1864 Josef Klimpr. Provoz byl ukončen r. 1908, ale to už zde od r. 1880 pracovala konkurence. Julius Musil nechal postavit dvoušachtovou vápenku vybavenou svislým navážecím výtahem. Můžeme se domnívat, že byl schopným podnikatelem, protože r. 1908 rozšiřuje výrobní areál o elektrárnu, parní pilu a tříslovnu. Konkurence (nejspíše se zastaralou technologií) zastavuje provoz. Podnikatel Musil pak ještě staví další dvoušachtovou vápenku. Po II. světové válce celkem správně nové vedení státu rozhodlo o uzavření mnoha malých lomů a vápenek a o výstavbě několika velkých podniků s výrobou vápna a cementu. V Prachovicích (a několika dalších místech v Československu) byly postaveny velké cementárny s poměrně moderními technologiemi. Podotkněme, že všechny tyto provozy měly obrovské emise prachových částic. Jejich záchyt byl dostatečně vyřešen až po roce 1989. Vápenka a cementárna v Prachovicích je v provozu od roku 1958.

Pojízdní vápeníci a doprava vápna

Obchodníci s vápnem nakládali na vůz den před vyjetím. Na jeden povoz se vešlo 2 - 2,5 t vápna. Vápenický vůz - fasuněk - byl dřevěný, loukoťová kola byla okovaná dřevěnou obručí a opatřený byl ojem, nejčastěji zhotoveným z březového dřeva. Proti dešti byl krytý celtou, navlečenou na výztuhách z březových prutů. Pojízní vápeníci měli své okolí až do 50 km rozděleno na rajony a každý si ten svůj pečlivě hlídal. Jezdili ode vsi ke vsi a volali: "Vápno, vápno.". Rozvoz trval někdy i několik dní. Byli to vesměs lidé poctiví a pracovití, ale většinou pijani. Jejich koně bývali tak vycvičeni, že sami stavěli u každé hospody. Letem 20.

Jeskyně ve Vápenném Podole

Opuštěný lom uprostřed obce se po ukončení těžby stal velkou atrakcí pro místní obyvatele. Těžbou vápence ve Vápenném Podole zmizely některé krasové útvary, a naopak nové byly odkrývány. Starší těžbou zde tak bylo odkryto několik jeskyň, rozměrnějších vodních kanálů a korozí rozšířených dutin. Vstupy do obou jeskyní byly otevřeny těžbou v jámovém lomu, který se nacházel za hřbetem západního úbočí údolí Podolského potoka (cca 500 m západně od kostela ve Vápenném Podole). Zavážením lomů hrozilo i zasypání vchodů a znepřístupnění obou jeskyň. To byl okamžik, kdy se do hry zapojily tehdejší orgány ochrany přírody. V těchto jeskyních bylo zjištěno významné zimoviště netopýrů, hlavně vrápence malého, kriticky ohroženého druhu. Byla založena betonová šachta, která se několikrát nastavovala díky neustálému ukládání materiálu až do současné výšky 60 m nad dnem horizontální spojovací chodby jeskyní. Jeskyně je možné charakterizovat rozměry a tvarem. Hlavní částí Podolské jeskyně je propasťovitá prostora s výškou asi 20 m a šířkou 3 - 5 m, souvisí s ní systém stísněných prostor a krasových kanálů, takže celková délka měřičského polygonu je cca 150 m. Páterovu jeskyni tvoří řada propojených dómů a menších prostor dosahující výšky 4 m. Má dvě části - „starou“ objevenou v roce 1965 a „novou“ objevenou v roce 1992. Nejzápadnější část „nové Páterovy jeskyně je vyzdobena sintrovými povlaky a krápníky. Délky měřičského polygonu jsou 120 a 110 m. Do nejnižší části obou jeskyní zasahuje hladina spodní vody a jsou zde jezírka.

Muzeum vápenictví v Třemošnici

V Třemošnici na úpatí Železných hor se podařilo zachránit před devastací budovy staré vápenky, umístit do ní muzeum, které skvěle ukazuje místní dějiny zpracování vápence. Expozice je hezky provedena, je názorná a přehledná. Vápenka v Třemošnici jako muzeum byla otevřena r. 2010. Starší část místní vápenky na pozemku velkostatku Ronov byla postavena pravděpodobně v 70. letech 19. století firmou Jaroslav Kubelka a spol. Jednalo se o šachtovou stavbu se dvěma pecemi. Vápenec se sem dovážel z lomu v Prachovicích na koňských povozech. Od roku 1882 ale začala fungovat nákladní lanovka, v té době naprosto ojedinělá stavba v celém Rakousku-Uhersku. Roku 1889 si majitel nechal postavit jednopatrový dům přímo u provozu. Roku 1890 vápenku i s pozemkem pod ní kupuje firma David Berl. Správcem provozu byl Jindřich Petrtýl. Výroba vápna byla pro firmu evidentně zisková, protože r. 1892 se objevují u vápenky další byty a kůlny a r. 1893 jsou v provozu dvě šachtové vápenky, každá se dvěma pecišti, takže tu k vidění byly 4 komíny. Severní pece mají tvar komolého jehlanu, jižní jsou oválné. Peciště mají cylindrický tvar, uhlí či dřevo se dovnitř vkládalo na úrovni I. patra a hořelo na roštech. Vápenec se do pece navážel shora navážecí lávkou, která sloužila pro obě dvojice pecí současně. Roku 1932 Berlova Firma koupila od firmy Musil a syn lom a vápenku v Prachovicích a stala se tak jedním z největších výrobců vápna v Čechách. Za II. světové války se ale stala v l. 1941-42 pobočkou Králodvorské cementárny, a.s. se sídlem v Praze. Surový vápenec byl přivážen na nádraží, odkud vedla k vápence 171 metrů dlouhá polní dráha.

Lanová dráha

Provoz nákladní lanovky byl zahájen r. 1882. Postavila ji firma ӦLEG, rakouská společnost místních drah, stejná, která stojí za vznikem železniční trati Čáslav - Třemošnice. Lanovka byla 4,8 km dlouhá. Začínala v lomu v Prachovicích v nadmořské výšce 335 m, stoupala k hradu Lichnice do výšky asi 480 m a pak prudce klesala do Závratce, který leží 301 metrů nad mořem. Poháněl ji malý parní stroj, strojovna stála nedaleko vápenky. Devadesát vozíků jezdilo okolo 110 dřevěných sloupů o výšce 6 až 20 metrů rozestavěných v rozestupech 20 až 140 m. Nosné lano drželo vozík, druhé lano jej táhlo. Vozík rychlostí 1,5 m/s překonal vzdálenost mezi lomem a vápenkou přibližně za 50 minut. Na obsluze pracovalo 13 osob.

Čtěte také: Dokonalá kuchyň s technickým kamenem

Po znárodnění

Znárodnění roku 1945 spolu s doly a velkými průmyslovými podniky přineslo zlom do místní historie. Vápenka v Závratci byla začleněna do Českých cementáren a vápenic se sídlem v Praze. Od roku 1950 byla součástí národního podniku. R. 1953 v ní byla výroba zastavena, skončil i provoz lanovky. Roku 1955 se vápenka dostala do správy Prachovické cementárny, která provoz obnovila, lanovku ale nikoli. Surovina se do Závratce z Prachovic vozila nákladními auty. Roku 1960 vápenku převzal místní národní výbor v Třemošnici, ale výrobu už nadále neprováděl. Provoz pustl až do r. 2010, kdy se bývalá vápenka otevírá za vydatného přispění evropských fondů jako muzeum. Návštěvník uvidí 4 expozice: Počátky vápenictví v Železných horách, Berlova vápenka, Historie vápenky v Prachovicích, Co je vápenec. Tvůrcům se podařilo autenticky zachovat stav z roku 1960, kdy výroba vápna skončila a vše doplnit neobyčejně vydařenou sbírkou hornin, zejména vápenců z celého světa, kvalitním výkladem k exponátům, povedeným designem prohlídkové trasy a populárně-vědeckým sešitovým průvodcem.

Otevírací doba: V.-IX. Út - Ne 10-17; IV. a X. So, Ne 9-17. Základní vstupné: 30 Kč.

Dále byl v obci Vápenný Podol od 17. století využíván pramen uhličité vody, který sloužil Lázním svatého Václava, jejichž historická budova se dosud zachovala. Informační systém pro návštěvníky Železných hor a pro geoturisty je v plenéru na území CHKO Železné hory a Národního geoparku Železné hory rozdělen do několika úrovní. K základním prvkům patří Bezobslužné informační stanoviště - BIS. BIS se sestává z dřevostavby, ve které je instalováno pět tabulí s obecným rozvedením tématu prvohory. V okolí dřevostavby jsou rozmístěny horninové bloky z území Železných hor, které zahrnují 17 dostupných ukázek z 10 lokalit. Jedná se o slabě metamorfované sedimenty a vulkanity. Horninové bloky jsou většinou naleštěny a vždy opatřeny pylonem s komentářem o původu a složení horniny, který je opatřen i barevnou mikrofotografií.

Praktické informace k návštěvě Třemošnice

• Do Třemošnice je možné přijet na autobusové nádraží, které je situováno vedle vlakového a odkud vám zbyde již jen 850 m pěšky.
• Z Třemošnice, žel. Na silnici u vápenky vede dálková cyklotrasa č. 20.

Časová osa vývoje vápenictví

tags: #expozice #kamene #vápenný #podol #informace

Oblíbené příspěvky:

• kompletní průvodce plastovými profily
• Dřevěná vrata z masivu: výroba na míru
• Průvodce hloubkou drážek v Ytongu pro elektřinu
• DIN lišta pro elektrické přístroje
• zkušenosti s izolací ISOVER Domo Plus