Fasády s efektem mléčného skla a inovace ve skleněné architektuře

Nejnovější technologické trendy v oblasti fasádního skla a oken nacházejí své místo i v českém a slovenském stavebnictví. V posledních letech přibylo několik zajímavých staveb, které vynikají nejen v domácím, ale i v zahraničním měřítku. Sklo se řadí mezi nejuniverzálnější a nejstarší materiály ve stavebnictví. Stavební sklo najde v dnešní době široké uplatnění od oken přes interiéry až po fasády domů. Stavebníci i architekti čím dál častěji využívají neopakovatelného vzhledu skla právě pro fasády nejčastěji kancelářských budov, výjimkou ale nejsou ani rezidenční domy.

Vlastnosti a výhody skleněných fasád

Výjimečný vzhled však není to jediné, co sklo budově dodává. Moderní skleněné fasády totiž splňují náročné podmínky na energetickou bilanci a navíc mají výborné tepelně-izolační a protisluneční vlastnosti. Sklo má spoustu často opomíjených a různorodých vlastností, které jiné stavební materiály zcela postrádají. „Například protisluneční sklo dokáže při vysoké míře prostupu světla zajistit ochranu proti slunci, aniž by bylo potřeba dodatečného vnějšího stínění,“ vysvětluje Michal Široký ze Saint-Gobain. Vlastnosti skla mohou také napomoci zlepšit tepelně-technickou bilanci celé stavby, zajistit ochranu před hlukem z ulice, aby vás každodenní ruchy obtěžovaly co nejméně. Sklo toho zkrátka dokáže mnohem více, než je všeobecně známé.

„Hlavní výhodou skel Guardian použitých v případě uvedených projektů je ochrana proti tepelnému slunečnímu záření. Tato skla se vyznačují ideálním poměrem mezi celkovým množstvím tepla a světla, které je zasklením do budovy propuštěno, tzv. solárním faktorem. Do interiéru je v jednotlivých případech propuštěno pouze cca 28 - 37 % slunečního tepla, ale zároveň velké množství světla, protože skla mají minimální zabarvení. Prosvětlení interiérů denním světlem je proto velmi dobré a blíží se standardnímu tepelně izolačnímu zasklení,“ říká Michal Hronský ze společnosti Guardian.

Protisluneční skla a jejich technologický pokrok

Pro regulaci slunečního svitu se používá sklo s protisluneční pokovenou vrstvou, která současně zabraňuje únikům tepla z místnosti ven. Podle všeobecně rozšířeného názoru se lidé domnívají, že protisluneční skla jsou zabarvená, ale dnešní generace protislunečních skel může mít velmi neutrální barvu. Technologie výroby protislunečních skel zaznamenala v posledních letech značný posun. Předchozí generace skel využívala absorpci sluneční energie do barevně tónované hmoty skla, čímž bylo omezeno celkové množství slunečního tepla pronikajícího do interiéru.

„Skla však zároveň eliminovala i množství denního světla, které bylo navíc barvou skla zkresleno,“ vysvětluje Michal Hronský. Současná technologie využívá selektivní odrazivé vrstvy z oxidů různých kovů aplikované na povrch nejčastěji čirého skla. To umožňuje mnohem vyšší propustnost světla s minimálním barevným zkreslením, přitom velké množství tepla ze slunečního záření zasklení účinně odrazí a do objektu vůbec nepropustí.

Čtěte také: Detaily Vinyl Siding obkladů

„Běžný uživatel tento technologický pokrok ocení jak z hlediska funkčního, tak i estetického. Zároveň dochází k významnému snížení provozních nákladů budovy týkajících se osvětlení a chlazení. Nové fasády mění charakter budov a lépe je zapracovávají do architektonického prostoru.“

Příklady použití protislunečního skla v praxi:

  • Velmi čiré sklo Guardian Float Extra Clear v kombinaci s barevnou grafikou bylo aplikováno v případě obchodního centra Galerie Šantovka v Olomouci.
  • Na stavbu výzkumného laserového centra ELI v Dolních Břežanech nedaleko Prahy bylo poté použito moderní protisluneční sklo Guardian SunGuard SuperNeutral 70/37.
  • Stejné sklo najdeme i u kancelářské budovy Crystal v Praze na Vinohradech. Právě díky volbě stavebních materiálů a zasklení se obě tyto - z hlediska vzhledu netradiční - budovy podařilo citlivě začlenit do okolní zástavby.
  • Na Slovensku můžeme skla od společnosti Guardian nalézt například na projektech Galerie Danubiana, obchodního centra Central či rezidenční budovy Panorama City v Bratislavě.
  • Pro své jedinečné funkční vlastnosti a elegantní vzhled jsou ale také hojně využívána při stavbě menších objektů jako je například Nemocnica Košice - Šaca či Nemocnica sv. Michala v Bratislavě.

Jeden ze současných trendů je navrhovat fasády s výraznou vnější reflexí, moderní skla však umožňují, aby vnitřní reflexe byla o mnoho nižší, a nerušila tak při pohledu zevnitř. V minulosti byly protisluneční skla doménou zejména nerezidenčních budov a primárně kanceláří. „Současné skleněné fasády už mohou být řešením i pro rezidenční stavby. Lidé mají dnes často různé požadavky na okna a někdy už prostě nepotřebují rolety nebo žaluzie. Řešením tak může být právě protisluneční sklo, které dokáže regulovat průchod slunečních paprsků,“ dodává Michal Široký ze společnosti Saint-Gobain Building Glass. Skleněné fasády jsou známým řešením zejména pro velké kancelářské budovy. Pro tyto budovy jsou ideální volbou, protože dokážou ochránit interiéry před přehříváním.

Jednotlivá protisluneční skla se liší zejména selektivitou. „Selektivitou skla rozumíme poměr propustnosti světla k celkové úrovni prostupu energie. Čím je hodnota vyšší, tím má sklo lepší výkon,“ říká Michal Široký. Jinak řečeno, extrémně nízký prostup tepla je doprovázen nejlepší světelnou propustností.

Využití skla v interiéru: Reflexe a matné povrchy

Sklo zakládá svou oblíbenost na jedinečné vlastnosti a tou je odrazivost (reflexe). V zásadě platí, že lesklé materiály odrážejí světlo, a tudíž prostor opticky zvětšují, naopak matné materiály světlo pohlcují a prostor se zdá menší. V interiéru se tedy sklo využívá zejména pro optické zvětšení jednotlivých místností, a to ať už volíme čiré sklo, které je průhledné a poskytne přehled i o dění ve vedlejší místnosti, anebo neprůhledná lesklá skla či zrcadla, která odrazí pouze prostory, ve kterých jsou umístěna. Obecně platí, že tmavé teplé barvy prostor zmenšují, světlé barvy naopak pomáhají opticky prostor zvětšit. Navrhování skla do interiéru má svá jedinečná specifika a vyžaduje znalost tohoto materiálu. Tmavé sklo díky zřetelnějšímu zobrazení předmětů v něm odražených vyváří hloubku prostoru, což může být žádoucí nebo naopak rušivé.

Požadavek na vysokou reflexi při zachování transparentnosti skla vycházel především z architektonických požadavků na fasády budov, které vznikaly v druhé polovině minulého století. Původně fasádní skla (Stopsol) poskytují nejen funkční ochranu proti slunečním paprskům, ale zároveň propouštějí světlo dovnitř budovy a zajišťují soukromí pro její uživatele. Vysoká intenzita denního světla totiž způsobuje, že člověk kráčející podél takto zasklené budovy, vidí pouze svůj odraz jako v zrcadle, aniž by dokázal rozeznat prostor za sklem. Tento efekt lze snadno převést i do interiéru a vytvořit tak polopropustnou zrcadlovou stěnu.

Čtěte také: Fasády s šedými prkny a šedými okny – inspirativní galerie

Mléčné sklo a matné povrchy

Jak bylo již uvedeno, může být reflexe v některých případech nežádoucí, a to z hlediska funkčního i z hlediska designu. Díky pokročilým výrobním technologiím lze základní vlastnost skla - odrazivost - potlačit. Speciálním procesem naleptání se z přirozeně lesklé plochy stává sametový povrch. Technologie leptání napomáhá snadnější údržbě a matný povrch se často volí pro měkké filtrování světla a zajištění určité míry soukromí.

Ve škále skel se saténovou povrchovou úpravou nalezneme produkty, jako jsou Matelux®, který si zachovává průsvitnost (míra prostupu světla je stejná jako u čirého skla), a Matelac®, barevné lakované sklo vhodné pro obklady stěn, nábytku i vodorovné plochy polic a stolů. Sklo Lacobel®, jeho lesklý „parťák“, má stejné využití a naopak reflexní povrch. Belton Special sprej s efektem mléčného skla nabízí dekorativní a neprůhlednou ochranu pro průhledné i průsvitné povrchy. Univerzální použití: Vhodný pro aplikaci na sklo, dřevo a další materiály.

Transparentní prvky, dělicí příčky, výplně dveří a nábytkových dvířek tvoří bezpočet aplikací pro průhledné a průsvitné sklo. Lakovaná skla i zrcadla lze využít jako obklady v soukromých i veřejných prostorech. Téměř bezspárové obložení velkoformátovými skly zvolené barvy, v lesku nebo matu lze použít v kuchyních, koupelnách i hotelových lobby.

Přestože se sklo pravidelně vyskytuje na předních příčkách mezi nejpoužívanějšími materiály pro oživení interiéru a dotvoření správné atmosféry, stále nejsou všechny jeho přínosné vlastnosti a úpravy plně rozšířeny do povědomí odborné či širší veřejnosti. Díky vybraným unikátním vlastnostem navíc mohou skla doplnit nebo plně nahradit některé jiné interiérové materiály.

Typy skel a povrchových úprav pro interiéry:

  • Čiré sklo: Je základem většiny následujících úprav, ale samozřejmě ho lze použít i samostatně.
  • Pískované sklo: Vzniká vytvořením mikroskopických prohlubní na povrchu skla, čímž vznikne výsledný matný efekt. Pískovat lze celé plochy, efektivnější je ovšem pískování zvolených dekorů.
  • Tónované sklo: Sklo barvené ve hmotě, které přichází do módy především v posledních několika letech.
  • Lakované sklo: Je neprůhledné a neprůsvitné, jelikož jde o skleněnou plochu na jedné straně opatřenou barevným lakem.
  • Vzorované (vitrážové) sklo: Zažívá v současných interiérech znovuzrození. V popředí stojí moderní lineární vzory, které nahrazují v minulosti velmi používaná skla typu Chinchilla, Konfeta, Sahara apod.
  • Drátosklo: Unikátní materiál, který nemá konkurenta, typické ve starší výstavbě pro venkovní aplikace zábradlí a výplní vchodových dveří.
  • Zrcadlo: Najdeme ho v každé domácnosti. Jeho funkce zrcadlení je nezastupitelná. Málokdo však ví, že existují v několika barevných variantách.

Komplexní přístup k projektování skleněných fasád

Malá okna jsou již minulostí, současný trend patří velkoplošným oknům, HS portálům a také skleněným fasádám. Skleněná fasáda ale není jen o designu. Architekti i inženýři již několik desetiletí používají počítače ke zvýšení produktivity, k řešení zdánlivě neřešitelných problémů a v neposlední řadě i pro prezentace návrhů a projektů. Avšak teprve v poslední době se využívá počítačové technologie nejen jako nástrojů, ale jako inovativních zařízení, schopných vytvářet nové ideje v navrhování a zcela neočekávané formy pro svět staveb a prostoru.

Čtěte také: Konstrukce dřevěných fasád

Aby se účinně využilo opatření pro úsporu energie, znamená to, že celková energetická koncepce se musí vyvíjet ve stádiu navrhování, aby se dosáhlo efektivní interakce mezi fasádou, okolím a systémy budov. Vzrůstající komplexnost projektového úkolu může být úspěšná jen tehdy, jestliže se při plánování zaujme celkový postoj, tj. mezioborová spolupráce mezi architekty, plánovateli fasád a inženýry - poradci.

Při projektování skleněných fasád se používá velkého množství různých zařízení, které slouží na jedné straně ke snížení tepelných ztrát a na druhé straně k zabránění nežádoucímu zvýšení teploty způsobenému slunečním zářením v létě. Rozsah možností a kombinací jednotlivých opatření je možno zhruba rozdělit do několika kategorií.

Typy fasád podle zasklení a stínění

První a hlavní kritérium je počet skleněných tabulí v projektu - termíny zde používané jsou jednoplášťové fasády a mnohoplášťové fasády. Druhým kritériem je poloha stínícího zařízení proti slunci. Existují jednoplášťové fasády s vnějším nebo vnitřním stínícím zařízením, nebo s integrovaným stínícím zařízením vestavěným do meziprostoru mezi skleněnými tabulemi. V případě mnohoplášťových fasád je to například větraný meziprostor mezi tabulemi skla a nebo u dvouplášťových fasád je obvykle zařízení na ovládání slunečního záření umístěno mezi skleněnými plášti.

Tradiční ochrana proti slunečnímu záření v podobě rolet, skleněných a metalických žaluzií či metalické tkaniny může být integrována přímo do izolačního skla okenních prvků a nebo je umístěna v prostoru mezi plášti. Vnější plášť bývá většinou sestaven pouze z transparentních či potištěných desek nebo lamel z bezpečnostního lepeného skla (VSG). I v tomto plášti mohou být integrovány systémy, které řídí, odklání denní světlo do místnosti a vyrábějí energii. Lamely lze elektromotoricky natáčet až do úhlu 70° od svislé roviny, neboť slouží k větrání prostoru mezi plášti. Vedle těchto osvědčených systémů se poslední dobou stále více uplatňují v této oblasti nové multifunkční prvky, které umí „inteligentně“ reagovat na okolní podmínky a jsou výsledkem poměrně nového odvětví, které se nazývá nanotechnologie.

Dvouplášťové fasády

Fasády s druhým pláštěm jsou jak v estetickém, tak i ve funkčním ohledu zajímavým vývojovým pokračováním typologie fasád v posledních letech. Hlavním znakem fasád s druhým pláštěm je umístění druhého pláště před vlastním vnějším pláštěm, aniž by se znemožňovalo přirozené větrání. Zpravidla je tento druhý plášť zavěšen jako nenosný prvek přes jedno až dvě podlaží. Ve srovnání s jednoplášťovými fasádami mají tyto fasády značně zlepšené zvukové i tepelně izolační vlastnosti a umožňují přirozené větrání i v místech s velkou rychlostí větru.

Společným znakem těchto systémů je ovlivňování funkčních vlastností fasády podle toho, zda je meziprostor rozdělen v horizontálním nebo vertikálním směru a nebo v obou směrech. To se týká především protipožární a protihlukové ochrany. Má to však významný vliv i na způsob a ovladatelnost větrání v meziprostoru pláště.

Z konstrukčního hlediska představuje typ dvouplášťové fasády sestavený ze „skříňových oken“ nejnákladnější variantu, neboť meziprostor je rozčleněn jak horizontálně podle podlaží, tak vertikálně v podobě šachet. Každý okenní prvek představuje uzavřenou jednotku, která z hlediska techniky větrání není ve spojení se sousedními prvky. Každá jednotka ve fasádě má vlastní otvory pro přívod a odvod vzduchu, přičemž nebezpečí smísení přiváděného a odváděného proudu vzduchu se může omezit úhlopříčným uspořádáním větracích otvorů. Předností tohoto typu fasády je vyřešení stavebně-fyzikálních problémů, jako je ochrana proti požáru a hluku, protože poloha vertikálních i horizontálních dělících prvků je vázána na prostory umístěné za fasádou. Z tohoto důvodu je tento typ pláště hodně používán. Na rozdíl od nesegmentovaných fasád s druhým pláštěm a od šachtových fasád je proudění vzduchu v meziprostoru fasády na základě termického vztlaku velmi omezeno, a proto je třeba pamatovat na dostatečně dimenzované větrací otvory, aby se zabránilo problémům s přehříváním. Existuje zde možnost uzavřít meziprostor před venkovním vzduchem, čímž vzniká „nevětraný“ prostor s dobrou tepelnou izolací, což je pozitivní právě v chladném období - a především v noci.

Snížení nárazů větru přidáním další tabule skla znamená, že je možno otevírat okna i v nejvyšších patrech budovy. Dvouplášťová fasáda snižuje tepelné ztráty, protože snížená rychlost proudění vzduchu a vyšší teplota vzduchu v meziprostoru snižují intenzitu přenosu tepla na povrchu skla. Na jeho vnitřní straně se udrží vyšší teplota povrchu, takže prostoru blízko okna je možno lépe využít v důsledku zlepšených teplotních podmínek. Počítačové simulace ukázaly, že přirozenou cirkulací vzduchu se může odvést až 25 % tepla, které vzniklo v meziprostoru ze slunečního záření.

Možnosti zasklení dvouplášťových fasád:

  1. Jednoduché zasklení vně a uvnitř: Tento způsob konstrukce fasády se zpravidla navrhuje u nárazníkových fasád, zimních a skříňových oken.
  2. Jednoduché zasklení vně a izolační zasklení uvnitř: Umístění teplotní oddělovací roviny na vnitřní straně dvouplášťové fasády umožňuje proudění venkovního vzduchu v meziprostoru bez ohledu, že bychom museli počítat s nárůstem tepelných ztrát. Tato konstrukce se může navrhovat u všech variant fasád s druhým pláštěm.
  3. Izolační zasklení vně a jednoduché zasklení uvnitř: Umístění teplotní oddělovací roviny na vnější straně dvouplášťové fasády umožňuje, aby se při mechanickém větrání meziprostoru ohřátým vzduchem z místností zachovaly tepelné ztráty i při nízké venkovní teplotě na nízké úrovni. Tento způsob konstrukce fasády se navrhuje u větracích fasád administrativních budov, které stojí na místech se silnými emisemi a nebo se silným větrem. Z tohoto důvodu se bezprostřední přívod venkovního vzduchu jeví jako málo efektivní.
  4. Izolační zasklení vně a uvnitř: Tato konstrukce fasády představuje specifickou formu a z hlediska ovladatelnosti výměny vzduchu se na ni můžeme dívat jako na kombinaci nárazníkové fasády, větrací fasády a fasády s druhým pláštěm.

Způsoby ovládání výměny vzduchu u dvouplášťových fasád:

  1. Dvouplášťová fasáda s uzavřeným vnějším pláštěm: Tato varianta fasády představuje zvláštní formu, u které je vzduch mechanicky přiváděn větracím systémem do prostoru mezi plášti. Častým důvodem pro navrhování tohoto systému je poloha budovy v blízkosti hlavních dopravních komunikací s velkým množstvím emisí a hluku.
  2. Dvouplášťová fasáda se stálým větráním: Tato varianta představuje z konstrukčního hlediska nejmenší nároky, neboť není třeba ve zvláštní míře dbát na hustotu větracích otvorů ve vnějším plášti a ani instalovat do fasády nákladné ovládací mechanismy.
  3. Dvouplášťová fasáda s ovladatelným větráním: Tato varianta představuje systém, ve kterém je prostor mezi plášti vzduchotechnicky uzavřen a vzniká podobně jako u nárazníkové fasády nevětraný prostor s dobrou tepelnou izolací, což je výhodné pro chladné roční období a noc. Současně se výrazně zlepšuje ochrana proti hluku.

Ačkoliv tedy existuje několik způsobů zasklení dvouplášťových fasád, v praxi má vnější plášť nejčastěji podobu jednoduchého zasklení. Vnitřní plášť bývá sestaven z transparentních, matných či potištěných izolačních skel, která jsou zakomponována do posuvných, sklopných či otočných okenních křídel, případně s elektromotoricky ovladatelnými nadsvětlíky. Do zasklení mohou být integrovány holograficko-optické prvky (HOE), systémy denního osvětlení na principu prismatického skla či fotovoltaické články, které zabraňují přehřátí slunečním zářením, rozvádějí rozptýlené denní světlo do místnosti a vyrábějí energii.

Budoucnost skleněných fasád a nanotechnologie

Nanotechnologie předpokládá změnu skupenství v materiálu. V nanometrickém měřítku (1nm = miliontina milimetru) - jako chemická sloučenina nejtitěrnějších částic - projevují běžné látky jako kovy, keramika, sklo nebo polovodiče naprosto odlišné vlastnosti od vlastností, které u nich známe, jsou-li v normálním pevném skupenství. Z kovů se mohou stát polovodiče nebo barevné pigmenty, keramika může být transparentní nebo sloužit jako elektrické vodiče a sklo lze přeměnit na lepivý materiál. Nanočástice projevují fyzické jevy, jež se u výrobků v normálním pevném skupenství nevyskytují. Výroba těchto nových materiálů probíhá většinou metodou sol-gel, tj. variantou anorganické syntetické chemie umožňující vytváření nanočástic s regulovatelnými vlastnostmi povrchu. To je totiž nezbytnou podmínkou pro vývoj nových kompozitních materiálů a povlaků tvořených nanostrukturou, které se vyznačují mimo jiné i samočistícím efektem.

Jedním ze zajímavých cílů současnosti je vývoj jednoplášťové inteligentní fasády, která by plně nahradila dvouplášťovou fasádu, neboť by byla schopna automaticky regulovat přenos tepla podle podmínek prostředí. Jedním z prvních prvků na trhu, které by mohly vyhovovat tomuto účelu, je elektrochromické sklo. Stupeň zabarvení skla určuje množství světla a sluneční energie, které pronikají do místnosti. Zasklení pláště se přizpůsobuje měnícím se vnějším podmínkám v průběhu dne. Pomocí metody kapalného nátěru lze nanášet povlaky s optickou kvalitou, které mají specifické vlastnosti právě díky nanočásticím obsažených v jejich struktuře. Potahy zůstávají průhledné, protože částice nerozptylují světlo. Pro izolační účely je nutná další látka vychylující světlo a tepelně izolující. Vrstvy chránící proti teplu snižují množství tepla procházejícího elektrochromickým oknem na minimum. Intenzita zabarvení se může nastavit individuálně a nebo v rámci existujícího systému řízení budovy.

Oproti tradičnímu zasklení, které je opatřeno ochranou proti slunci, je možno při slabším slunečním záření zesvětlením skla omezit a oddálit použití umělého osvětlení. Zabarvování i odbarvování probíhá bezhlučně a pomalu. Vizuální kontakt zůstává vždy s okolím plně zachován. Další oblastí vývoje jsou skla s termochromickými, plynochromickými i elektrooptickými povlaky.

Kombinace skla a jiných materiálů, jako jsou polykarbonátové plástvové struktury, gely, tekutiny a plyny, dosud neřekly ve vývoji nových produktů poslední slovo a je velmi pravděpodobné, že tvořivá kombinace několika z nich vytvoří základ pro příští generace navrhování ze skla. Určitě prostřednictvím pokrokům ve vývoji v oblasti nanotechnologie bude možné, aby plyny, tekutiny nebo elektrický proud procházely uvnitř „skleněné pokožky“ od jedné strany budovy k druhé a pohybovaly se bez ohledu na denní či roční dobu. Tato „kůže“ se bude měnit podle ročních období a změní se v silnou kůži, která v sobě uchová teplo.

Vedle úsilí zaměřeného na sklo se výzkum orientuje i na materiály z plastů. Fluoropolymerový materiál etylentetrafluoretylen (ETFE) prokázal v tomto ohledu nejlepší účinky. Jeho extrémně nízká hmotnost, vysoká propustnost světla, skvělá chemická odolnost vůči kyselinám a zásadám, relativně dlouhá životnost a téměř naprostá recyklovatelnost z něj tvoří nejcennější a nejhospodárnější materiál. Lze předpokládat, že plasty v nedaleké budoucnosti díky materiálovému výzkumu nahradí sklo a dojde k uskutečnění pláště s mnohonásobným výkonem, který by byl schopen dynamicky regulovat tok energie. Polyvalentní plášť bude složen z mnoha vrstev, využívajících samoregulační ovládací mechanismy, poskytující tepelnou izolaci, ochranu proti slunci, rozvod světla, a současně vyrábějících nutnou elektrickou energii, potřebnou pro funkci těchto systémů. Plášť stále měnícího se vzhledu, ne nepodobný kůži chameleona, se pak stane skutečně inteligentní fasádou.

Nová generace architektů budov, struktur a urbanistických forem reaguje na zájem o teorii chaosu, fraktální geometrii a na zrychlující se vývoj v ostatních oblastech, především v nanovědě, molekulární biologii, materiálovém inženýrství a informatice. Opět definují chápání architektury a urbanismu v současné realitě. Prolínáním idejí s tvarem, reálným i virtuálním, vznikají hybridní prostory, které jsou výzvou pro současné chápání prostoru architektury a času. Objevil se pojem digitální architektura.

V současné době nejsou k dispozici takové technologie, které by z pohledu konstrukčního a materiálového dokázaly uspokojivě naplnit výše zmíněné představy architektů, designérů a inženýrů. Z tohoto důvodu dochází k aplikaci konstrukčních systémů a materiálů převážně ze 60. let 20. století na realizování těchto nových architektur, ovšem v jiném významu a ve vyšší technologické kvalitě. Nepochybně sem patří i další vývoj v oblasti inteligentních plášťů.

Skleněná vlákna vytvoří mnohonásobné vrstvy a stavby se pak budou spíše podobat rostlinám, připomínajíce tvar cibule s mnoha slupkami, nebo listům stromu absorbujícím energii ze slunce. Cílem je vytvořit stavby, které budou vyhovovat přírodním cyklům našeho světa.

tags: #fasada #efekt #mlecneho #skla #informace

Oblíbené příspěvky: