PergolyPštros dvouprstý: Od bojovníka proti chorobám po symbol adaptace
Pštros dvouprstý je velký nelétavý pták, jediný žijící představitel čeledi pštrosovitých. Dorůstá výšky až 2,7 metru a váhy až 150 kg. Divoce žije pouze v křovinatých buších jižní části Afriky a na savanách Sahelu a východní Afriky, a to v menších skupinkách tvořených jedním samcem a několika samicemi. Samci dosahují typické černobílé zbarvení ve věku 2 let. Konce křídel a ocasu jsou zbarveny bíle. Křídla pštros používá jako kormidla při prudkých změnách směru např. v rychlém běhu. Na křídlech a na ocase vyrůstají krásná pera, která jsou u samců čistě bílá. Malá zakrnělá křídla mají měkká pera zcela odlišná od tuhých per létavých ptáků. Peří působí nadýchaným dojmem a slouží jako izolace. Pštrosi používají křídla jako slunečník pro mláďata nebo si jimi za chladu zakrývají holá lýtka. Tím jsou přizpůsobeni velkým výkyvům teplot.
Má velice silné a dlouhé nohy, které z něj dělají vynikajícího běžce. Na každé noze má 2 prsty. Dokáže běžet na krátkou vzdálenost rychlost až 70 km/h a několik kilometrů vydrží běžet 50 kilometrovou rychlostí. Při běhu používá pouze vnitřní prst a je schopný dělat i 5 metrové kroky.
Pštrosi jako zdroj protilátek
Veterinář Yasuhiro Tsukamoto našel díky svému pětisethlavému hejnu pštrosů a jejich vejcím způsob, jak bojovat s infekčními chorobami. Už od svého dětství si přál dělat výzkum na dinosaurech a ptácích. Nejlepším kompromisem mezi těmito dvěma skupinami se podle něj stali pštrosi. Ti mají zachované na prstech křídel drápy, což je primitivní znak a dává je do blízkosti právě s dinosaury. Dr. Tsukamoto chová hejno 500 pštrosů odchovaných v zajetí na čtyřech rozlehlých rančích ve středním Japonsku. Původně měl za úkol je studovat pro projekt, ve kterém byli ptáci krmeni přebytečnými sójovými boby, přičemž jejich exkrementy byly následně použity jako hnojivo pro místní farmy. To se však změnilo na počátku 90. let, kdy si Tsukamoto všiml, že jsou jeho svěřenci ve srovnání s jinými druhy žijícími v zajetí překvapivě zdraví a bez známek onemocnění.
Samice různých zvířecích druhů posilují v posledních fázích svého těhotenství obranu svých mláďat předáváním protilátek - proteinů na bázi krve, které neutralizují bakterie a viry. Savci to dělají prostřednictvím placent a mateřského mléka, ptáci prostřednictvím žloutku ve svých vejcích. Dr. Tsukatomo dostal nápad: Co kdyby šlo vytvořit protilátky v neoplozeném pštrosím vejci a extrahovat je pro výrobu různých léků pro člověka? Tato otázka ho vedla k jeho výzkumu v následujícím desetiletí.
Stejně jako předtím se jeho pštrosi mohli volně potulovat v horských údolích a jíst klíčky fazole, vojtěšky a speciálně vyvinutého směsného krmiva. Tentokrát však měli kromě exkrementů za úkol produkovat ve velkém i vejce. Jakmile pštrosí samice nakladly vejce (každá z nich může produkovat 50 až 100 vajec za rok, po dobu 50 let), Tsukamotův tým experimentoval s tím, jak využít jejich detoxikačních schopností. Nejprve injekčně aplikovali samicím neaktivní viry, alergeny a bakterie.
Čtěte také: Vlastnosti dřevovláknité izolace – požární odolnost
Tento postup není úplně nový. Pro výrobu vakcín jsou obvykle protilátkové složky získávány z duplikovaných savčích buněk - jako jsou myši, krysy a kozy - nebo někdy ze slepičích vajec. Ale pštrosí vejce přicházejí s několika bonusy.
- Zadruhé - protilátky mohou být shromažďovány, aniž by byli poškozeni rodiče nebo mláďata.
- A konečně velkou výhodou jsou také náklady: „Protilátky od jiných zvířat jsou velmi drahé a jsou náchylné k degeneraci,“ říká Tsukamoto. Ty pštrosí jsou na druhé straně mimořádně odolné. Proteiny vydrží teploty až 250 stupňů Fahrenheita a vysoce kyselé prostředí.
- Zadruhé - protilátky mohou být shromažďovány, aniž by byli poškozeni rodiče nebo mláďata.
Vědci doufají, že pštrosí vejce využijí k rychlému vývoji léčby proti mutujících virům a bakteriím, jako například v případě cholery. „Přemýšlíme o jejím využití jako o levné profylaxi (prevenci), která zajistí, že se s touto nemocí vůbec nesetkáte,“ říká Stu Greenberg, generální ředitel OstriGen, biotechnologického startupu v Massachusetts, který se snaží komercializovat Tsukamotův výzkum a převádět ho do praxe ve formě mastí, pilulek či doplňků na hubnutí.
Tsukamotův tým nedávno v tiskové zprávě oznámil, že se jim podařilo destilovat protilátky, které mohou v laboratoři neutralizovat všechny čtyři kmeny viru dengue (práce dosud nebyla publikována ani recenzována). Dengue, choroba přenášená komáry, je běžná v tropickém a subtropickém podnebí a každoročně je po celém světě nakaženo asi 390 milionů lidí. „Pro tuto infekci již existuje vakcína, ale není ani zdaleka dokonalá“, říká Ashley St. John, imunitní patoložka na Duke-NUS Medical School. „Současná vakcína by měla být použita k prevenci sekundární horečky dengue u lidí, kteří již virus měli,“ dodává.
John, která se nezúčastňuje pštrosích experimentů, je fascinována výzkumem protilátek vycházejícím z Tsukamotovy laboratoře. Tým Dr. Tsukamoty plánuje nadále rozvíjet svůj výzkum v oblasti terapie horečky dengue a v případě úspěchů jej uvést do prodeje. Nejprve se však budou muset vypořádat s několika regulačními překážkami. V současné době má Tsukamoto americké patenty na svůj proces výroby protilátek. Výzkum je však stále v předklinické fázi, což znamená, že dosud nebyl testován na bezpečnost nebo účinnost u lidí, a nebyl schválen americkou Správou potravin a léčiv USA. Může trvat roky, než se to stane, pokud vůbec. I když jsou vakcíny z pštrosích vajec zatím myšlenkou budoucnosti, laboratoř Dr. Tsukamota prokázala úžasný pokrok v oblasti inovací. Nedávno začala testovat protilátky při lokální léčbě u lidí se ztrátou vlasů, akné či např. v perorálních lécích na choleru. Používají se také jako přísady do přípravků pro péči o pleť a dokonce i do vzduchových filtrů. Během obav z nákazy ptačí chřipkou v Japonsku a Číně v roce 2008 tento pštrosí tým dokonce vyvinul a prodával masky s protilátkami. Dr. Tsukamoto ve svém výzkumu nepolevuje ani přes nedávné zranění, kdy ho kopl velký pštrosí samec a zlomil mu pravé koleno.
Chov a rozmnožování pštrosů
Pštros je typicky společenský pták, žijící v kočujících skupinách o velikosti 5 - 50 jedinců. Ve skupinách vládne přísná hierarchie - dominantní samci a samice řídí přesuny skupiny, prachové koupele, tok atd. Na cestách za potravou a vodou jsou pštrosi za den schopni urazit 10 - 40 km. Putování přerušují pouze v místech s dostatkem potravy. Kvůli ochraně před dravci se pštrosi přidružují k některým býložravcům, jako jsou např. zebry, gazely a antilopy. Udržují s nimi vztahy založené na vzájemné pomoci při hlídání okolí před možným nebezpečím. Pštrosy předurčuje jejich výška a vynikající zrak a sluch do role hlídek, kterým zároveň také neunikne žádná změna v chování býložravců, pokud spatří nebezpečí dříve než oni.
Čtěte také: Kročejová izolace a její použití
Pštrosi dosahují pohlavní dospělosti zhruba ve 3 až 4 letech, samice asi o 6 měsíců dříve než samci. U pštrosů dochází k oplodnění vícekrát za život. Doba rozmnožování je závislá na regionu, který jedinci obývají, např. v oblastech savan spadá doba rozmnožování do doby sucha mezi červnem a říjnem, v pouštích Namibie naopak od září do konce února. Normálně žijící hejna pštrosů se v období rozmnožování rozpadají a všichni ptáci, kteří jsou schopni rozmnožování se sdružují podle pohlaví. Po několika dnech se skupiny začínají mísit a začíná tok. Samci se začnou předvádět, vztyčují krky, roztahují křídla a mávají s nimi oběma současně nebo každým zvlášť. Partnera si však vybírají samice a pokud je nějaký samec zaujme, rozevírají před ním křídla, vytahují se do výšky a pak před ním močí a kálí. Někdy se také samci mezi sebou pouštějí do předstíraných soubojů. Poté se oba vybraní partneři oddělí od svých skupin. Po společném zobání potravy samec usedne na zem a začne křídly vířit prach a přitom hlasitě křičí. Pokud je samice připravena ke spojení svěsí ocas, křídla a posléze i hlavu a lehne si na zem. Pokud je více samic, může se samec v dalším kole odpářit i s dalšími samicemi, ale o jejich výběru rozhoduje dominantní partnerka. Ochrana území spočívá v jejím křiku, výhružném držení těla a mávání křídly. Za tímto územím se rozprostírá tzv. zóna vlivu, která závisí na vlivu (tj. Hnízdní teritorium a zóna vlivu dohromady tvoří superteritorium pštrosí skupiny.
Pštrosí hnízdo má na starosti samec, který vybírá jeho polohu a tak ho také vytváří. Hnízdo je většinou umístěno v nějaké prohlubni, ve které samec hrabáním nohama a posléze vsedě vrtěním celého těla vytvoří mělký dolík o průměru zhruba 3 m a hloubce 30 - 60 cm. Po dokončení hnízda v něm samec zůstává sedět a dominantní partnerka začne vedle hnízda snášet vejce, které si samec zobákem navalí pod sebe. Snášení se děje každý druhý den, nejčastěji večer, a pokud má pštros více samic, snáší tyto společně bez žádného zjevného nepřátelství. Rozdíl je pouze v počtu snesených vajec. Zatímco dominantní samice jich snese až 8, ostatní samice snesou kolem 3 - 4 vajec. Obvyklá snůška obnáší zpravidla 20 vajec a spadá do října až listopadu, ale může se prodloužit až do února.
Pštrosí vejce
Pštrosí vejce je největší z vajec všech žijících ptáků, i když vzhledem k velikosti pštrosu je naopak jedním z nejmenších. Má hmotnost 750 - 1600 gramů (může tedy vážit až jako 30 slepičích vajec), obvyklé rozměry 16 × 13 cm a je tak největší známou současnou buňkou na světě. Vejce mají bílou až krémově lesklou, silnou a velmi tvrdou skořápku.
Po snesení vajec jsou obvykle všechny samice kromě dominantní z teritoria vyhnány. Uprostřed hnízda jsou umístěna vejce od dominantní samice, zatímco vejce od ostatních samic jsou po okraji hnízda. Sezení na vejcích trvá přibližně 39 - 42 dní a střídají se v něm samec v noci a samice ve dne, kdy její nenápadné zbarvení zaručuje větší pravděpodobnost, že hnízdo nebude objeveno. Přestože mají mláďata na konci zobáčku zvláštní rohovitý výrůstek, který později zmizí, trvá jim až dva dny úsilí, než se z vejce vyprostí. Po vylíhnutí se ozývají slabým křikem a po oschnutí ihned začínají zobat malé kamínky a přiměřeně velkou rostlinnou a živočišnou potravu. Jejich zbarvení je jiné než rodičů - jejich peří je pruhované, kropenaté a nevýrazně zbarvené, aby se při nebezpečí mohla přitisknout k zemi a stát se téměř neviditelnými. Postupně se, s tím jak rostou, odvažují pod dohledem rodičů stále dále od hnízda. Při jejich ochraně se rodiče často uchylují ke lsti, kdy se snaží odlákat predátora od ptáčat předstíráním zranění. Mladí pštrosi se velmi rychle osamostatňují, výšky dospělých dosahují v 18 měsících a pohlavně dospívají ve 3 - 4 letech. Přesto většinou první rok života tráví ve společnosti svých rodičů. Pokud dojde k druhé snůšce vajec a mláďata jsou rodiči odehnána (po 2 - 3 týdnech), pak se sdružují po desítkách nebo dokonce po stovkách do skupin, které jsou adoptovány dospělými ptáky, kteří v daném roce rodinu nezaložili. Takovým skupinám se pak říká superrodiny, ale ani ty nevydrží dlouho a po několika týdnech jsou mladí definitivně ponecháni sami sobě. Ve skupinách, které si pak založí se potulují až do dosažení pohlavní dospělosti.
Ekologie a potrava pštrosů
Jejich potravou jsou převážně rostliny, jichž musí zkonzumovat velké množství, vzhledem k jejich nízké energetické hodnotě. Pštrosi konzumují nejen listy rostlin, ale také jejich zrna, poupata, pupeny, květy, plody a také kořeny. Jako každý pták, který se živí rostlinnou potravou, i pštros si usnadňuje její rozmělnění v žaludku, který má tři laloky, pomocí polykání kamínků. Denně takto spolyká několik hrstí oblázků a písku. Protože pštros je všežravec, zpestřuje si rostlinnou stravu hmyzem (nejčastěji termity a sarančaty), nepohrdne však ani malými savci (hlodavci), plazy a ptáčaty. Pštros nevydrží dlouho bez vody, zvláště pro mladé jedince je voda nutnou podmínkou k přežití. Pokud nemůže vodu najít, musí se spokojit s tučnými a šťavnatými rostlinami (halofyty) a plody. Pokud je to však jenom trochu možné, vypije pštros denně velké množství vody.
Čtěte také: Informace o úpravě povrchu dřevovláknité izolace
Endotermie má několik podstatných výhod. Vysoká a stálá tělesná teplota spolu s dalšími biochemickými a fyziologickými adaptacemi spojenými s endotermní (jako je propracovaný oběhový a dýchací systém) umožňuje těmto živočichům velmi vysokou úroveň aerobního metabolismu (buněčného dýchání). To endotermům dovoluje být mnohem déle aktivní. Vytrvalá intenzivní činnost, např. Být endotermním živočichem je sice výhodné z hlediska možnosti pohybovat se v různých teplotních prostředí a udržovat přitom stálou teplotu, zároveň ale energeticky nákladné, zvláště v chladném prostředí. Například u odpočívajícího člověka činí při 20°C velikost metabolismu 1300 - 1800 kcal/den. Naproti tomu odpočívající ektotermní živočich o podobné hmotnosti, např. aligátor americký, má objem metabolismu při 20°C pouze kolem 60kcal/den. Hlavní, k čemu je dobré vyhřáté tělo, je rychlejší metabolismus, a tedy i kratší reakční doby. Endotermní živočichové jsou ovšem schopni nejen bleskového zrychlení (tam lze ve svalech využít i anaerobní mechanismus), ale oproti ektotermům především déle vydrží zátěž. Kobra se v boji s promykou rychle unaví - promyce stačí přežít několik kobřích útoků. Pokud vás krokodýl rychle nechytí, už mu (samozřejmě nikoliv ve vodě) nejspíš utečete.
Historie a současný chov pštrosů
V 18. století začal stav pštrosů povážlivě klesat, a proto bylo v polovině 19. století zahájeno zakládání pštrosích farem. První z nich byla založena roku 1838 v pánvi v jižním Kapsku. Farmy rychle přibývaly: v roce 1875 bylo na farmách chováno 2159 pštrosů, na počátku první světové války již 110 000 pštrosů. Tehdy Jihoafrická unie ročně vyvážela 370 tun pštrosího peří. Po válce se však změnila móda, chov pštrosů zkolaboval a byl obnoven ve větším rozsahu až po roce 1970. V současnosti se pštrosi chovají nejen pro peří, ale i pro kůži, maso nebo vejce, ne však již na farmách v takovém množství ptáků jako dříve. V současnosti můžeme největší pštrosí farmy nalézt v místě jejich vzniku v Malém Karoo, kde je pěstováno přes 90 000 ptáků, především v okolí města Oudtshoorn. Postačuje jim teplota mezi 10-30 °C a díky tomu vznikají pštrosí farmy po celém světě. Jsou dnes chováni především pro kůži. Pštrosí maso s malým množstvím tuků a cholesterolu je chuťově podobné libovému masu hovězímu. Nejžádanějšími pštrosími pery jsou černá samčí pera a poté i bílá, která se dají barvit. Pro tradiční obyvatele Afriky, např. Sany (Křováky), je pštros běžnou lovnou zvěří. Kromě masa konzumují i jejich vejce, zatímco půlky skořápek se využívají na misky a celá skořápka s jediným otvorem slouží jako nádoba na vodu. Rozbité skořápky nahrazují šperky a celá vejce jsou vzácnými pohřebními dary.
V průběhu historie lidstva se často používala ke zdobení válečné výstroje - od čel egyptských koní přes helmy středověkých rytířů až po známé klobouky mušketýrů. Módní záležitostí se pera pštrosů stala začátkem 17. století. Krášlila účesy dam z vyšší společnosti a jejich největší obliba kulminovala v 19. století. Lidé menšího vzrůstu mohou na pštrosech jezdit. Pštrosi byli trénováni v některých oblastech severní Afriky a Arábie podobně jako závodní koně. Je ovšem velmi nesnadné je sedlat. Pštrosi jsou navíc nechvalně známí svou popudlivou povahou a v Austrálii, Spojených státech a Velké Británii jsou klasifikováni jako nebezpečná zvířata.
Ptáci a adaptace na změny klimatu
Ornitolog Dave Willard po 40 let sbíral mrtvolky ptáků, kteří zahynuli při nárazu do mrakodrapů v Chicagu, a také osobně změřil více než 70.716 takto nalezených ptáků. Zjistil, že se ptáci v oblasti postupem doby zmenšují. Podle studie, vypracované na základě jeho měření, došli nyní vědci k názoru, že jak se klima otepluje, zmenšuje se u ptáků trup a zvětšuje rozpětí křídel. Autoři tvrdí, že studie představuje jeden z největších ornitologických výzkumů svého druhu a že její poznatky jsou důležité pro pochopení, jak se zvířata přizpůsobují změnám klimatu. Studie zahrnula celkem 52 druhů severoamerického stěhovavého ptactva. „Zjistili jsme, že téměř všechny druhy se zmenšují,“ řekl vedoucí výzkumu Brian Weeks, působící jako docent na katedře životního prostředí na Michiganské univerzitě. „Druhy byly rozmanité, ale reagovaly podobně.
Studie reakcí zvířat na klimatické změny se často zaměřují na geografické aspekty či načasování životních událostí, jako jsou trasy migrace a rozmnožování. Tato studie však naznačuje, že třetím zásadním aspektem je morfologie, tedy zkoumání stavby samotných organismů. „To je jeden z hlavních důsledků,“ míní Weeks. „Je těžké pochopit, jak se druh přizpůsobí, aniž by braly v úvahu všechny tři tyto věci.“ Zjištění ukázala, že v letech 1978 až 2016 se délka spodní části nohou ptáků - běžná míra velikosti těla - zkrátila o 2,4 procenta. „Migrace je neuvěřitelně náročná věc, kterou stěhovaví ptáci dělají,“ uvedl Weeks a vysvětlil, že menší velikost těla vyžaduje menší výdej energie k dokončení dlouhého putování. A největší pravděpodobnost přežít na dálkových trasách měli ptáci s delším rozpětím křídel, která kompenzovala jejich menší těla. Vědci si nejsou zcela jisti, proč vyšší teploty způsobují zmenšování ptáků.
Willard začal v roce 1978 po ránu chodit okolo výškových budov během jarního a podzimního stěhování ptáků a sbírat exempláře, které do mrakodrapů narazily. Ptáci obvykle migrují v noci a přitahuje je umělé světlo budov, což způsobuje smrtící nárazy do oken. Při těchto srážkách každý rok přijdou o život odhadem stovky milionů ptáků. „(Willard) tehdy nepomýšlel na studii. Jen si myslel, že by to mohlo být v budoucnu užitečné,“ řekl Weeks. Postupem let ke sběru přispělo mnoho dalších dobrovolníků a vědců. Willard změřil všech 70.716 exemplářů sám a za pomoci stejných metod. Studie, která byla tento měsíc publikována v časopise Ecology Letters, je postavena na rostoucím množství důkazů, podle kterých se zvířata během oteplování klimatu zmenšují.
Mezinárodní tým norských, nizozemských a britských vědců z University St Andrews zjistil, že bernešky bělolící (Branta leucopsis) během posledních 25 let posunuly svou migrační cestu. Ve studii, aktuálně zveřejněné v časopise Global Change Biology, výzkumný tým dospěl k závěru, že jednotlivé bernešky se rozhodly nalézt a používat na novou migrační trasu a že další bernešky se učí nový zvyk od dalších bernešek. Jarní migrační trasy hnízdní populace špicberských bernešek. Červené a modré pole označují tahové zastávky v Helgelandu (červené) a Vesterålen (modré). Trojúhelníky označují umístění meteorologických stanic, z nichž byly odvozeny údaje o teplotě a oblačnosti. Migrující ptáci, kteří tradičně táhli jižně od polárního kruhu v Norsku na své cestě z Velké Británie do svých hnízdišť na Špicberkách, nyní létají zejména severní části Norska daleko nad polárním kruhem. Tyto závěry vycházejí z analýzy 45 let pozorování Norského institutu pro výzkum přírody, University St Andrews, University Groningen v Nizozemsku, BirdLife Norway a British Waterfowl and Wetlands Trust. „Je vcelku logické, že ptáci posunuli své migrační cesty mnohem více na sever, protože v místech, kde v době jejich příletu do Norska byl před lety běžný sníh, dnes je to běžně krajina zelená a pro husy potravně atraktivní,“ říká Dr. Thomas Oudman z Fakulty biologie University St. Andrews a dodává: „Překvapilo nás, že se migrační chování mění hlavně mladé husy. Dospělé bernešky se rovněž posouvají na sever, ačkoli se mnohem častěji drží tradičních migračních cest. Tyto vzorce migračního chování ukazují na komplexní sociální systém, který umožňuje berneškám rychle kolonizovat nově dostupné oblasti. Na rozdíl od většiny ostatních stěhovavých ptáků populace bernešek bělolících prospívají, ačkoli se jejich přirozené prostředí rychle mění. Tyto bernešky jsou schopny se přizpůsobit změně klimatu díky nalézání dostupných alternati...
Regenerace sluchu u ptáků
Badatelka Amanda Janesick z Univerzity Stanford se domnívá, že na ptácích je nejzajímavější to, že nemohou trvale přijít o schopnost sluchu. V uplynulých třech letech se tomu pokusila přijít na kloub a doufá, že se jednou podaří najít způsob, jak tuto schopnost reprodukovat i u lidí. Vědci už dlouhou dobu vědí, že některá zvířata - ptáci, ale také ryby, plazi a obojživelníci - mohou opakovaně obnovovat vláskové buňky v cochlei (tzv. hlemýždi), což je dutina vnitřního ucha, která přenáší zvuky. Většina savců ovšem schopnost obnovovat vláskové buňky nemá. Jakmile jsou poškozeny, vláskové buňky, které vibrují a pomáhají v hlemýždi zesilovat zvuky, jsou nenávratně pryč.
Ve spolupráci se Stefanem Hellerem na Lékařské fakultě ve Stanfordu, se Janesick ve svém výzkum zaměřuje výlučně na kuřata. Používá technologii snímkování, kterou „osvětluje“ světélkujícími barvami mnohačetné geny uvnitř hlemýždě, což jí umožňuje vidět jejich umístění a rozeznat, které geny jsou aktivovány při regeneraci vláskových buněk. Nedávno byla schopna pomocí další techniky, které se říká jednobuněčná posloupnost ribonukleové kyseliny, přečíst jednotlivé geny obsažené ve vláskové buňce hlemýždě zdravého kuřete. Znalost genetické struktury vláskových buněk představuje první velký krok na cestě k objasnění, jak se obnovují. Janesick objevila několik nových genů vláskových buněk. Hlemýžď kuřete obsahuje 10 000 senzorických vláskových buněk (zvýrazněné zelenou barvou), jenž zaznamenávají zvuk velmi podobným způsobem jako sluchové buňky v lidském uchu. Vědci však stále netuší, jak ptáci regenerují schopnost sluchu a také proč to na rozdíl od lidí dokáží.
Mirko Scheibinger, jeden z kolegů Amandy Janesick, pracující na souběžném projektu a zkoumající u kuřat část rovnovážného aparátu, vejčitý váček, věří, že to souvisí s tím, jak je lidské ucho složité. Když to zjednodušíme, naše ucho má spirálovitý tvar, zatímco ptačí orgán má tvar jako banán. Další důležitou součástí výzkumu Amandy Janesick je studium poškozených hlemýžďů v uších živých kuřat. K tomu se do uší kuřat vstříkne antibiotikum, které poškodí vláskové buňky (používá se k tomu velmi drobná jehla a vláskové buňky opět dorostou). Po dvou dnech se hlemýžď v průběhu regenerace zkoumá pod výkonným mikroskopem. To, co podle Janesick viděli, se zdá být silná imunitní reakce na poškozenou vláskovou buňku v okolních životaschopných buňkách.
Na otázku, zda-li bádání vědců zkoumajících zvířecí schopnost regenerace sluchu, může v budoucnu pomoci lidem, má Amanda Janesick opatrný, leč optimistický názor, ačkoliv to dle jejího názoru může trvat celá léta. Podle ní bude léčba patrně spočívat v aplikaci chemických látek, které by byly injekčně vstříknuty nebo jinak aplikovány do uší. Někteří vědci věří, že by bylo lepší výzkum zaměřit na jiná zvířata se stejnou schopností, jako např. myši. Zatímco většina savců neumí regenerovat vláskové buňky, myši to na krátkou dobu po narození dokážou. A protože je myší genom bližší našemu, regenerační schopnosti by se daly na lidi snáze přenést. Z hlediska výzkumů však dodává, že „jeden výzkum není lepší než druhý. Navzájem se doplňují“. Cheng například poznamenává, že klíč k neurologické regeneraci sítnice, obnovující poškozené neurony v oku, který umožnil vyvinout novou genovou léčbu pro zrakově postižené, byl objeven studiem kuřat. Věda například získala mnoho informací studiem embryologie kuřat - jak se vyvíjí naše končetiny, jakou strukturu má kardiovaskulární systém a jak se tvoří mozek.
tags: #geograficka #izolace #pstros
