PergolyHlas Československa: Julius Fučík a jeho historie
Julius Fučík - literární a divadelní kritik, literární historik, levicový novinář, oddaný komunista a hlavně hrdina 2. světové války, který přetrpěl nelidské gestapácké výslechy a nikoho neprozradil. Takový byl až do konce komunistického režimu obraz Julia Fučíka, který vybudovala komunistická strana. Dnes již veřejně známá skutečnost, že Fučíkovo hrdinství nebylo až tak úplné, jak tvrdila dobová propaganda, nám ukazuje jeho osobnost plastičtěji a realističtěji. Jako člověka z masa a kostí, a ne jako obludnou postavu komunistického kultu věčně mladého komunisty.
O Juliu Fučíkovi hovořili v Historii.cs ze 4. dubna historik Petr Koura z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a literární historik Pavel Janáček z Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR. Ptal se moderátor a publicista Vladimír Kučera.
Kdo byl Julius Fučík?
Koura: Fučíkovu osobnost musíme vnímat v několika rovinách. První rovina je Julius Fučík jako aktivista Komunistické strany Československa a politický žurnalista. Druhá rovina je Fučík literát - literární kritik a literární historik zabývající se dějinami české literatury. A třetí rovinou je Julius Fučík jako odbojový pracovník protinacistického odboje. Tyto tři roviny jeho života se samozřejmě prolínají, ale je nutné mít na paměti, že asi jinak psal Fučík literární kritiky, než když psal politické články. A jinak se potom choval i v ilegalitě. Nad tím vším je pak ten mýtus, který byl vytvářen po druhé světové válce a se kterým samotný Fučík už neměl nic společného.
Janáček: Fučík byl obratný žurnalista, velmi dobrý divadelní kritik, zejména ve 20. letech. A pak, byl příslušník své generace, to znamená uměleckého a kulturního avantgardního hnutí.
Jeho generace se několikrát rozcházela s komunistickým hnutím. V roce 1929 však Fučík zůstal u bolševizované KSČ a neopustil ji ani v druhé polovině 30. let, kdy v souvislosti s procesy v Sovětském svazu odpadla část avantgardní levice. Velmi ho zaskočil sovětsko-německý pakt v roce 1939. Ale později v odboji našel příležitost spojit svou hlubokou víru v komunistickou ideologii s nějakým citem a vztahem k národu. To myslím dominuje jeho odbojovému příběhu v letech 1941 a 1942. A nadto se jednou v životě projevil jako mimořádně nadaný spisovatel, který se takříkajíc sešel se svou chvílí, a to v Reportáži psané na oprátce.
Čtěte také: Článek o metrologii a prof. Tesařovi
Hovoří italský bohemista Alessandro Catalano:
Bohumil Hrabal v jednom rozhovoru tvrdí, že ve světové literatuře existují tři velké reportáže - Zápisky o válce Galské Julia Césara, Kniha Mojžíšova a Fučíkovo dílo. Myslím, že Hrabal to myslel naprosto upřímně. Mám to vyzkoušeno u studentů, nic o Fučíkově knize neříkám, dám jim to přečíst a studenti jsou z ní opravdu nadšeni. Samozřejmě chápou, že tam je určitá ideologická patina, ale cítí z té knihy přesvědčivost.
Mýty Julia Fučíka
Mluvíme o mýtu, který se později z Fučíka, tedy už bez Fučíka, vytvořil. Nevytvářel ale on sám mýty? Například jeho reportáže ze Sovětského svazu (například V zemi, kde zítra začíná včera) jsou čirý mýtus, dokonce bych si dovolil říct, že to je lež.
Janáček: Reportáž pro literáta 20. a 30. let není to samé jako pravda. Součástí tehdejší reportáže je vyhraněné ideologické stanovisko pisatele. Není to zprostředkování faktů. Reportáž je víc literární dílo, které vytvářelo svůj svět. Jeho reportáže ze Sovětského svazu jsou pro nás dnes legrační tím, kolik číselných údajů se tam snese na jedné stránce, aby se doložilo, jak stoupá produkce potravin, zatímco víme, že na druhé straně vzniká hladomor. Nenese to tedy zprávu o skutečnosti, ale je to neseno určitou poetikou faktu číselného údaje, který byl v této době vlastní avantgardnímu literárnímu hnutí nejen v Rusku, ale i ve střední Evropě a konec konců i v Americe.
Koura: Připojil bych k tomu názor významného českého literáta Egona Hostovského, který v exilu v roce 1953 napsal esej Komunistická modla Julius Fučík a jeho generace. Částečně v ní vzpomíná na některé zážitky s Fučíkem a klade si otázku, jestli byl Fučík u reportáží ze Sovětského svazu přesvědčen, že to tak skutečně vypadá, nebo jestli o sovětském Rusku věděl skutečnou pravdu. Hostovský je přesvědčen, že Fučík znal skutečnost a že tedy vědomě klamal. A proto si klade další otázku: byl tím pádem Fučík bezcharakterní? Odpovídá si, že nikoli, že prostě přijal tento světový názor, rozhodl se mu sloužit a reportáže byly součástí jeho přesvědčení - když to není pravda, musíme se tvářit, že to pravda je, a musíte tento názor podporovat.
Čtěte také: Ordinační hodiny lékařské služby
Janáček: Mluvíte o tom, že měl nadání ke kritickému pohledu, které neuplatnil. Ale to nebylo jenom ve vztahu k Sovětskému svazu. Reportáže z buržoazní republiky jsou neseny stejnou ideologií a stejně tak Reportáž psaná na oprátce, kde je v pozadí obrovsky silná víra, že v současné chvíli prožíváme zlomovou situaci dějin, za kterou budou problémy dějin a lidstva vyřešeny a nastane ráj na zemi. Tato univerzální utopie nesla celou radikálně socialistickou nebo komunistickou kulturu 20. a 30. let a v tom byl Fučík její součástí.
Koura: Fučík asi věděl, co si může dovolit kritizovat a co ne, protože se pohyboval ve strukturách komunistické strany prakticky od počátku. Byl jejím členem od roku 1921, podílel se na bolševizaci KSČ v roce 1929 ve skupině takzvaných „karlínských hochů“. A velice dobře poznal, jak dopadli lidé, kteří se odchylovali od stranické linie. A když přišel pakt Molotov-Ribbentrop, uvědomoval si, že to není dobře, ale zároveň se cítil být stále povinován poslušností stranické linii, což mu v tomto případě dělalo problém.
Fučík a protinacistický odboj
Fučík začal být také vlastencem ve chvíli, kdy byla země ohrožena. Koura: Známe dopis z listopadu 1939, který Fučík poslal své důvěrné přítelkyni Heleně Hálkové. Píše v něm, že odešel z Prahy a že ho už netrápí Molotov tak, jak ho trápil dřív. Jinak ale nemáme žádný důkaz typu nějakého deníku nebo přímo dopisu, kde by psal své kritické výhrady. Nicméně to, že se Fučík distancuje od prvního ilegálního ÚV KSČ a nepůsobí v jeho strukturách, je jasný důkaz, že se sovětskou politikou nesouhlasil a nechtěl se ani zapojovat do odboje. Fučík tedy odchází z Prahy, pobývá na venkově a do odbojové práce se nezapojuje. Zlom přichází až na jaře 1941, kdy začíná hledat další kontakty ke komunistickému odboji, což pro něj po likvidaci prvního ústředního výboru není příliš jednoduché. Jeho vstup do odboje tak můžeme datovat až do jara 1941. Takže jestliže byl v dubnu 1942 zatčen, jeho aktivní fungování v protinacistickém odboji nebylo tak dlouhé, jak by se mohlo zpočátku jevit.
Hovoří historik Stanislav Kokoška z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR:
Fučík se zapojil do komunistické ilegality poměrně pozdě. Nebyl spolupracovníkem prvního ilegálního vedení ani nemohl být, protože platila zásada, že na ilegální činnosti se nemají podílet známé osobnosti. Jeho zlatá éra začíná v okamžiku, když z prvního ilegálního ústředního vedení zůstal vlastně pouze Jan Zika. Tehdy se Fučík stává jeho spolupracovníkem, jeho kádrovou rezervou a podílí se na tom, co dobře znal, to znamená především na vydávání ilegálního Rudého práva, redigování tisku a dalších ilegálních komunistických periodik. Současně působil při vytváření Národního revolučního výboru inteligence. A dalo by se říci, že mezi pokrokovou inteligencí byl duší celého. U Fučíka se vždy spekulovalo o tom, do jaké míry byl, či nebyl členem druhého ilegálního ústředního vedení. Ústřední vedení bylo atypické, protože neproběhl proces jeho ustavení a ani nemohl. Podle předpisů mohlo ústřední vedení začít fungovat až v okamžiku, kdy bylo schváleno Moskvou. Ale protože neexistovalo spojení, nebyl tento proces nikdy dokončen. Pracovalo se proto zvláštním způsobem - byl Jan Zika a ten měl nejbližší spolupracovníky, kde ten Fučík bezpochyby byl.
Čtěte také: Silniční obzor a Jaroslav Franěk Tesař
Koura: Kromě ilegálního tisku měl Fučík ještě za úkol vybudovat organizaci v řadách české inteligence orgán Národní revoluční výbor inteligence. Měla to být širší součást budování národních výborů v různých sférách společnosti. Právě při této aktivitě působil Jaroslav Klecan alias Mirek (negativní hrdina Reportáže) jako Fučíkova spojka, která mu sjednává schůzky, vyřizuje vzkazy a tak dále. Národní revoluční výbor inteligence je tak na jaře 1942, těsně před Fučíkovým zatčením, jeho další aktivitou. A právě lidé z tohoto orgánu jsou zatýkáni. Nejvýznamnější člověk z tohoto okruhu byl Vladislav Vančura, který byl popraven v rámci druhého stanného práva.
Zatčení Julia Fučíka
Co se týče Fučíkova zatčení 24. dubna 1942 v bytě u manželů Jelínkových v tehdejší Chittusiho ulici v Praze-Nuslích, gestapo nemělo tušení, že se tam bude Fučík zdržovat. Gestapo nasadilo svého konfidenta do dělnického prostředí na Pankráci a dozvědělo se, že manželé Jelínkovi mají napojení na ilegální komunistickou stranu, že mají komunistické tiskoviny a tak dál. Dokonce existuje názor, že zatýkací komando jelo zatknout jiného komunistického odbojáře, který mířil na sjednanou schůzku, ale viděl gestapácká auta, a proto na ni nepřišel. A protože už byli v akci, tak jeli vybrat Jelínkovy.
Hovoří historik Stanislav Kokoška z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR:
Podle mého názoru konspiračně selhali všichni, kteří se v bytě u Jelínků sešli, protože to byl byt, který sloužil jako přepážka. Věcně vzato oni si tam udělali černou hodinku. Dvě hodiny tam seděli, povídali si a gestapo šlo zatýkat nikoli Fučíka, ale majitele bytu. Fučík s Klecanem byli prémie. To byla ta hlavní konspirační chyba. A byla to chyba v komunistickém odboji hodně rozšířená, protože těch bytů bylo málo. Ilegální schůzky tak probíhaly i třeba tam, kde se tiskly letáky, nebo právě na těch přepážkách či tam, kde bydlel nějaký ilegalista. Gestapo takhle pozatýkalo celou řadu klíčových funkcionářů v podstatě náhodou.
Je řada autorů, kteří tvrdí, že Fučíkův pobyt v ilegalitě byl poněkud, když použiju tvrdé slovo, komediální. Jeho převlek za profesora Horáka, kulhání na jednu nohu?
Koura: Do důsledku dotažené divadelní převleky nebyly úplně časté. Vojenští odbojáři si například nechávali obarvit vlasy, měnili vousy, to vše v rámci toho, aby nebyli poznáni na ulici. Ale aby to někdo ještě doprovázel efektem kulhavé nohy, s tím jsem se nesetkal. Může to působit lehce úsměvně, ale Fučík cítil, že tak odvádí pozornost, takže bych mu to příliš nevytýkal.
Hovoří historik Stanislav Kokoška z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR:
Fučík měl zásadní problém, byl známou postavou, měl známou tvář. Prakticky jediný způsob, jak se mohl zamaskovat, byl nechat si narůst plnovous. Z této pozice byla volba profesora Horáka v podstatě ideální. Můžeme to považovat za určitý ilegální romantismus, ale ten platil univerzálně. Podobné věci dělal třeba štábní kapitán Morávek a známe je i z jiných ilegálních skupin. Ovšem znovu opakuji: nebyl to důvod Fučíkova zatčení. Spíš to svědčilo o jeho povaze, než aby to bylo zásadní porušení konspirace.
Koura: Tam nejde jen o divadelní převlek, ale i o kontakty s lidmi, třeba intimní kontakty s některými jeho předválečnými milenkami, které udržoval i v ilegalitě. To už je věc, která ilegalitu hodně ohrožovala, byť to nevedlo k odhalení. Ale pokud vím, podobné případy byly i v nekomunistické rezistenci.
Janáček: Ve chvíli, kdy jste se to začal učit, už jste zpravidla mířil do koncentráku nebo na popravu.
Hovoří Riva Krieglová:
Kdyby splnil, co říkalo desatero pro ilegální práci, kdyby se řídil podle toho, že mu jako funkcionáři dali zbraň s tím, aby bojoval, bránil se a poslední kulku nechal pro sebe, a kdybychom všichni zahynuli, tak by se náš případ nerozrostl. Je známo, že Fučík říkal, že všechno to prozradil Mirek. Ale kdybychom byli všichni s Mirkem mrtvi, tak by se to neprozradilo. To je logika - jedna a jedna jsou dvě.
Fučík se ovšem dopustil zásadního nedodržení komunistických instrukcí při zatčení. Tvrdí to třeba Riva Krieglová? Koura: Riva Krieglová, která z těch sedmi zatčených přežila válku jediná, kritizovala Fučíka za to, že nepoužil zbraně a že se je naopak snažil ukrýt. To že se Fučík zbraní zbavuje, někteří vykládají takže věděl, že bude souzen za ozbrojený odpor, a tudíž se snažil pistole skrýt do nějakých peřin u Jelínkových. To znamená nebezpečí trestu smrti za ozbrojený odpor přenechat Jelínkovým a sám z toho vyváznout. Myslím, že tato interpretace není úplně pravdivá, protože se to celé odehrálo během několika vteřin a Fučík neměl čas na velké rozmýšlení. Historik Jan Tesař ve své brilantní eseji Zamlčená diagnóza uvádí Fučíkův argument, že nestřílel proto, že gestapáci mířili v tu dobu na ženy, takže kdyby spustil střelbu, zastřelili by je. Tesař říká, že tomuto lze jen těžko uvěřit. Ostřílení příslušníci gestapáckého zatýkacího komanda by asi těžko v momentě, kdy se ozve střelba za jejich zády, stříleli na lidi, které mají před sebou. Takže přestože Tesař označuje Fučíka za statečného člověka, v tomto ohledu mu příliš nevěří a právě Reportáž vnímá jako text, který měl ospravedlnit to, že Fučík v tomto ohledu z hlediska odboje selhal. Já bych zase řekl, že to nebylo nic výjimečného. Přestože vojáci měli dokonce přikázáno, aby se zatčení bránili se zbraní v ruce, aby nepadli gestapu do rukou bez odporu, řada z nich zbraň taktéž nepoužila.
Hovoří historik Stanislav Kokoška z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR:
Komunisté řešili problém, že v případě zatčení došlo vždy k prozrazení celé sítě, nedokázali si vysvětlit, proč ti lidé na gestapu mluví. Takže obdobně jako u jiných ilegálních skupin tady působil strach z gestapa. Existovala instrukce, že klíčoví funkcionáři mají spáchat sebevraždu (použít cyankáli, což bylo běžné i v občanském odboji) nebo vzít zbraň, střílet, zabít. Taková byla instrukce v ilegálním desateru. Fučíkovou povinností proto bylo pokusit se o útěk, nebo se začít bránit a padnout v boji. A to on nezvládl a zachoval se přesně opačně, než bylo žádoucí. A z jeho osobního pohledu, protože se zúčastnil debat, co dělat v případě zatýkání, se jednalo o neomluvitelné selhání.
Janáček: Od zatčení u Jelínků se odvíjel celý příběh, který nakonec pro Fučíka dopadl mnohem lépe, než si na začátku myslel. Relativně krátce jsme mluvili o Národním revolučním výboru inteligence. Domnívám se, že to byla Fučíkova pýcha a velká chvíle v odboji. Chvíle, kdy se pod vedením komunistických intelektuálů (nebyl to jen Fučík, ale třeba i Bedřich Václavek) shromažďovala elita národa, aby připravovala řekněme budoucí kulturní vládu. Jenže po zatčení vyvstala naráz otázka, jak daleko se gesta... Svazek shrnuje dosud knižně nepublikované studie a články Jana Tesaře věnované nacistické okupaci a úsilí české kultury o "nalezení nového národního vědomí" tváří v tvář tehdejšímu smrtelnému ohrožení. Stati částečně uveřejněné v letech 1968 a 1969 byly psány se zřetelnou snahou orientovat národní společenství na nové osudové křižovatce. V recenzi na jednu z tehdy vydaných Tesařových esejí psal Václav Frei v Katolických novinách z 18. května 1969 "o nepochybně poctivém přístupu J. Tesaře, který, jak sám uvádí, ,píše o názorech donedávna proskribovaných a úsilí nedoceněném‘. [...] Načrtněme pár myšlenek aktuálních pro nás právě dnes, přes zřejmé rozdíly situace v roce 1939 a 1969. Tesař nevytýká katolíkům nedostatek statečnosti, obětavosti, nedostatek ,zapojení‘ do celonárodního úsilí. Vyslovuje politování nad tím, že do tohoto úsilí neuměli vnést vlastní, plně křesťanský a katolický program, domyšlenou specificky křesťanskou iniciativu. [...] Myslím, že tuto kritiku je třeba vzít vážně a poučení z ní zaměřit i na další období, pro nás tedy zejména na naši současnost. Nejde o to, odsoudit tehdejší představitele církevního života, nýbrž pochopit [...], v čem nestačili na úkol neúprosně daný historickou situací roku 1939. Také nám klade situace roku 1969 neúprosně své otázky. Chápeme je, doceňujeme jejich závažnost? [...] Bylo by smutné, kdyby si po dalších třiceti letech soudní lidé museli říci: ,proboha, spali tenkrát ti čeští katolíci, nebo byli slepí?
tags: #hlas #ceskoslovenska #tesar #historie
