PergolyHázmburk: Král Českého středohoří a tajemství jeho věží s dřevěnou střechou
Pokud za královnu Českého středohoří považujeme Milešovku, králem může být jedině Házmburk. Věže této zříceniny patří k nepřehlédnutelným dominantám krajiny dolního Poohří a spatřit je můžete na vzdálenost až několika desítek kilometrů. Tyčí se na vrcholu strmého čedičového masivu a připomínají zašlou slávu nedobytného gotického hradu.
Házmburk: Historie a legendy
Vrch dosahující výšky 418 m n. m. byl podle archeologických nálezů obydlen již v 5. tisíciletí př. n. l. Estéti si nemohou vynachválit jeho nádherné umístění v krajině, kde je jedinečným solitérem, odděleným od masivu Českého středohoří. Kopec se jmenuje Klapý a jako charakteristická krajinná dominanta přitahoval už odedávna. V písemných pramenech se jméno Klapý objevuje poprvé v roce 1197.
Vznik hradu je opředen tajemstvím. Podle Dalimilovy kroniky si zde první sídlo vybudoval jakýsi Léva a se svou družinou odtud ovládal okolní krajinu. Václav Hájek z Libočan ve své kronice naopak uvádí, že roku 754 bratři Kalboj a Veslav z Košťálova postavili na svahu kopce dům pevný jako hrad a nazvali ho Klopaj. S jistotou však můžeme potvrdit polovinu 13. století a konkrétně rod Lichtenburků. Stavba, která se dochovala do současnosti, byla založena téměř jistě kolem poloviny 13. století, kdy v Čechách vznikala řada významných feudálních sídel.
V té době však bylo zřejmě dokončeno pouze jádro hradu, které tvořila hranolová věž obklopená silnými hradbami na obdélném půdorysu. Tato strohá část bez oken a ozdobných prvků naznačuje čistě vojenský význam sídla, které tehdy snad ani nemělo sloužit jako příbytek šlechtice. Lichtenburkové začátkem 14. století však ztratili zájem o své zdejší majetky a i s hradem je vyměnili s králem Janem Lucemburským za jiné. Tehdy se původní název hradu Klapý změnil na Házmburk, a to podle jména tohoto šlechtice (německy zajíc = der Hase). Zajíc byl majitelem i dalších sídel i vysokým hodnostářem: byl mistrem královské komory a nejvyšším číšníkem. Nově získaný hrad nechal rozšířit o hradbu a brány, Černou věž a další budovy. Házmburk tak zabral celou nezalesněnou plochu vrchu a získal konečný půdorys.
Házmburk v husitských válkách
V průběhu husitských válek stáli Zajícové na katolické straně a jejich hrad byl pro husity nepříjemnou a nepřekonatelnou překážkou. Jeho strategický význam zesilovala skutečnost, že Zajícové v té době drželi Libochovice a Budyni a jejich panství svou polohou přetínalo přirozenou spojnici mezi kališnickými městy. Vzhledem ke své nedobytnosti byl Házmburk vybrán za bezpečný úkryt kostelních pokladů z Pražského hradu a roku 1440 zde byla uschována drahocenná bohoslužebná roucha. Husitům se nakonec podařilo získat Libochovice, ale Házmburk nikdy nedobyli.
Čtěte také: Vše o hranaté elektroinstalační liště
Přibližně v té době vzniklo na jižním svahu kopce městečko Podhradí, které tvořilo ekonomické zázemí pro hradní posádku. Zaniklo však po opuštění hradu a zůstala po něm pouze hradba s dvěma věžemi. Jedna z nich je zajímavě umístěna na konci opevnění, které se kvůli excentrické poloze věže vychyluje ze svého směru. Funkce věže dosud nebyla objasněna, víme jen, že v její blízkosti stával kostelík sv. Jana.
Chátrání a oživení
V 2. polovině 15. století byl majitelem hradu Zbyňkův bratranec Jan, přední člen Zelenohorské jednoty, který stál na straně uherského krále Matyáše Korvína. Ten ho za odměnu učinil českým kancléřem. Jeho vnuk si jako sídlo vybral pohodlnější Budyni, a tak neobydlený Házmburk i s podhradním městečkem začal pustnout. Postupný zánik hradu nenastal kvůli vojenským či ekonomickým důsledkům, ale kvůli pohodlnosti jeho pánů a majitelů. Hrad tak začal chátrat a pozvolna rozpadat až do současné podoby.
Věže Házmburku: Bílá a Černá
Do dnešních dob se v dobrém stavu dochovaly dvě věže - oválná Černá věž a hranolová Bílá věž. Po výstupu na vrchol vás na první pohled zaujmou právě tyto dvě věže.
Černá věž
Cesta ke hradu stoupá po severním svahu kopce až ke zbytkům první brány a dále pokračuje k další ve východní části. V místě dolního hradu se otáčí kolem oválné 25 m vysoké Černé věže, postavené z místního tmavého čediče. Věž byla důležitým obranným prvkem a přístup do ní byl možný jen po visuté pavlači v poschodí. Svého času sloužila i jako vězení. Její vnitřní průměr činí 4 metry, zdi jsou přes 2 metry silné a výška dosahuje 26 metrů. Vcházelo se do ní po dřevěné pavlači z blízké hradby. Věž bývala také hradním vězením, hladomornou a je opředena tajemstvím. Skupina občanů z obce Klapý v roce 1863 dokonce vybourala v jejím přízemí otvor, v domnění, že uvnitř učiní nějaký významný objev. Byly nalezeny ale jen asi tři metry ptačího trusu. Na Černou oválnou věž se nedostanete.
Bílá věž
Přístupová cesta potom vede k vlastnímu hradnímu jádru s hranolovou Bílou věží. Své jméno dostala podle světlého pískovce použitého k vybudování její horní části. Základy věže jsou však zhotoveny z čediče, střední část z tesaného pískovce a teprve vrchol z dobře opracovaných pískovcových kvádrů. To ukazuje na nejméně tři etapy stavby, přičemž v nejmladší, horní části, mohla být původně dřevěná. Je to pravděpodobné, protože jinak by věž nepřesahovala okolní hradbu. Bílá věž je vysoká 26 m a ukrývá schodiště, po kterém se dostanete k jejímu vrcholu, který vám již tak daleký a krásný výhled z vrchu, na kterém hrad stojí, ještě více přiblíží. Dnes je na jejím ochozu nádherná vyhlídka do kraje. Na Bílou hranolovou věž se dostanete. Házmburk má zvláštní atmosféru. Stačí si na chvíli sednout na zbytky hradeb a poslouchat. Možná vám vítr poví nějaký zajímavý příběh z dob největší slávy tohoto místa, možná uslyšíte křik husitů a řinčení zbraní obránců hradu.
Čtěte také: Funkční řešení s mosaznou lištou
Přírodní katastrofy a osud obce Klapý
Není bez zajímavosti, že Házmburk a přilehlá obec Klapý byly v historii opakovaně postiženy přírodními katastrofami v podobě rozsáhlých sesuvů půdy. Lidé se odedávna dohadovali o tom, jaké síly za to mohou a jejich fantazii jitřila skutečnost, že druhý sesuv se odehrál na jaře, v době, kdy se podle pověstí otevírají skryté zázračné poklady a i třetí rozsáhlý sesuv připadl na podobný čas.
Během osmnácti let byl Házmburk a zejména přilehlá obec Klapý třikrát postižena rozsáhlými sesuvy horniny. Poprvé se dala mohutná vrstva o rozsahu asi 7200 metrů čtverečních do pohybu dne 3. srpna 1882 v ranních hodinách. Za silného rachotu a burácení kamene se celý den přibližovala k obytným domům a její pohyb trval i v noci až do čtvrté hodiny ranní. Zděšené obyvatelstvo probdělo ve strachu celou noc, ale sesuv horniny, který někteří chápali jako výstražné znamení, obec prozatím nezasáhl. K jejímu okraji se však vytlačila mohutná tříštivá hráz, která nevěstila nic dobrého.
Podruhé se hora otevřela právě v době, kdy se podle pověsti lidem otevírají zázračné poklady. Předzvěstí katastrofy byl ojedinělý posun dne 12. března 1898, který způsobil dvě hlavní podélné trhliny. Hned sice ustal, ale někteří lidé i nadále varovali před změnami, k nimž jistě dochází pod zemským povrchem. Ve čtvrtek 7. dubna 1898 se vedle dvou hlavních trhlin objevila řada příčných trhlinek a také půda se místy vzdouvala. Na cestě se vytvořily vlny a okrouhlá studánka pana Šarhana se začala měnit v elipsu. Na Velký pátek o 3. hodině ranní začala praskat okna a dveře v chalupách u Šumů a Prágrů, které se o šesté hodině zřítily. Lidé pochopili, že proti přírodním silám jsou zcela bezmocní. V této době se uvolnila celá masa horniny v podobě lichoběžníku o výměře asi 50 strychů, později upřesněná na 49 350 metrů čtverečních. Šířka lavinové vlny činila 350 metrů. Hornina se posouvala rychlostí viditelnou pouhým okem až do druhé hodiny odpolední, pak už rychlosti ubývalo, i když pozvolný pohyb trval ještě celou Bílou sobotu a zastavil se až na Boží hod velikonoční. Za 55 hodin se půda posunula o 54 metrů, čili pohybovala se rychlostí téměř jednoho metru za hodinu. Jak zaznamenal učitel Karel Křenek, dole se vytvořil násep asi 5 metrů vysoký, který odstrčil první řadu domů a rozmetal je jako domeček z karet. Druhá řada domků byla vzedmuta vlnou, vyzdvižena do výše a roztrhána, některé byly nadzvednuty, přelomeny a rozdrceny. Nejprve na nich začala praskat okna a padat tašky, v krátké době se zřítily štíty a objekty se proměnily v sutiny. Lidé se zvláštní rezignací a němým úžasem přihlíželi tomuto šílenému divadlu a čekali na okamžik, až se pohyb zastaví. Vrstva uvolněné zeminy se zastavila až u objektu fary a ve třech řadách padlo za oběť celkem 32 domů včetně školní budovy.
Klid, který nastal, netrval dlouho a po několikadenních deštích nastal posun znovu 4. května a v menších intervalech trval až do 10. května 1898. Naštěstí však probíhal v místech, která byla už jednou postižena a přerušil pouze probíhající záchranné práce. Katastrofa zaznamenala velký ohlas a na místo přijížděly tisíce zvědavců. Obec navštívil i C. k. místodržitel hrabě Goudenhove, v srpnu se dostavil i člen císařské rodiny arcivévoda Rainer. Prvořadým úkolem bylo zajistit postiženým rychlou a účinnou pomoc. V čele výpomocného komitétu byl starosta obce J. Hájek. Poté, co bylo z milodarů a subvencí získáno celkem 63 499 zlatých, obec zakoupila pozemky pro stavbu nových domků a stavět se začalo hned na jaře. Dne 5. dubna 1899 byla stavba školy dokončena. Dne 24. září 1899 se konalo její slavnostní vysvěcení a současně i předání 28 nových domků postiženým občanům. Obyvatelé Klapého se konečně utěšovali, že to nejhorší mají za sebou, ale táž generace zažila opakovanou hrůzu znovu hned po několika měsících, shodou okolností opět o Velikonocích.
Ve středu 11. dubna 1900 se znovu zřítila lavina kamene a hlíny od hradu Hazmburk směrem ke vsi. Lidé, poučeni z minulé katastrofy, rychle vynášeli z domů veškerý majetek i domácí zvířectvo. Již o deváté hodině se zřítily první tři domky, do večera jich bylo čtrnáct kromě hospodářských budov. Během noci a čtvrtka stoupl počet zasažených domů na jedenačtyřicet. Lavinová vlna zasáhla do šířky 350 a délky 450 metrů. Na Velký pátek se počet zbořených domů zvýšil na dvaapadesát. Sesuv dosáhl až k silnici z Libochovic do Třebenic, kde se lavina zastavila. Opět přijel C. k. místodržitel hrabě Goudenhove, organizovaly se další peněžní sbírky. Zemský úřad v Praze byl pověřen zpracováním projektu nové části obce, umístěné mimo území postihovaného sesuvy.
Čtěte také: Funkčnost a estetika betonových palisád
Jakobínka: Experimentální obnova středověké věže
Jak něco tak mohutného mohli lidé postavit v dávné historii? Možná vás to někdy při pohledu na středověké stavby na vrcholcích strmých kopců napadlo. Chcete-li znát odpověď, vydejte se do Rožmberka nad Vltavou k věži Jakobínka. Památkáři tu oživují dávno zapomenuté dědictví.
Vodáci tady s nadšením zvedají hlavu vzhůru a užívají si pohled na pýchu Rožmberka nad Vltavou, kterou řeka obklopuje hned ze tří stran. Horní a dolní hrad na Růžové hoře (Rosenbergu), kde kdysi sídlil mocný a slavný český rod Rožmberků, stojí už od 13. století. Na druhém nádvoří jej střeží starodávná okrouhlá kamenná věž Jakobínka. Ještě před lety to s ní vypadalo dost bledě. Byla na listině našich nejohroženějších památek, v havarijním stavu. Dnes je tato kdysi strážní hláska v centru pozornosti. Památkáři se pustili do ojedinělého stavebního experimentu a pokoušejí se věž opravit tak, jak by to udělali lidé před stovkami let.
„Zkoumáme a ověřujeme stavební postupy a technologie, které se běžně používaly ve středověku,“ vysvětluje Petr Pavelec, ředitel Národního památkového ústavu v Českých Budějovicích a hlavní koordinátor projektu. „Je to specifický, experimentální způsob poznání historie.“ Informací o tehdejších stavebních postupech existuje pomálu, stavitelé Jakobínky nezanechali nic, a tak opravě předcházelo téměř detektivní pátrání v nejrůznějších možných pramenech. Badatelé prozkoumali věž, inspirovali se italskými staviteli, ponořili se do moudrých knih. „Hledali jsme v dobové ikonografii, ve středověkých rukopisech nebo i ve skicářích Leonarda da Vinciho, kam si kreslil stavební stroje používané při stavbě kopule chrámu Santa Maria del Fiore ve Florencii, kde v roce 1472 pracoval jako učeň,“ přibližuje Petr Pavelec.
Tichá stavba
Je to přes tři roky, kdy se v lesích kolem hradu zatínaly sekery do vybraných smrků, koně tahali klády na ostroh nad Vltavou k Jakobínce a začala výjimečná rekonstrukce prastaré památky. Ani sekery nebyly dnešní - tesaři používali repliky dobových nástrojů. Vše se dělá ručně, bez elektrické energie, bez hlučných stavebních strojů, oprava je dokonale ekologická. „Na žádné jiné stavbě nemáte takové ticho jako tady,“ přibližuje Petr Pavelec.
Dnes je Jakobínka obepnutá do výšky 30 metrů dřevěným šroubovicovým lešením, které je historickým beranidlem ukotveno kůly do země. Na stavbě už se vystřídali technici, projektanti, kameníci, truhláři, tesaři i učni tesařských škol, z nichž někteří přijeli až z Francie. V sezoně tady pracuje i dvacet lidí. „Tradiční tesařina zachází na úbytě, rukodělné práce se vytrácejí. Čeští tesaři bývali na špici, komunismus toto řemeslo zničil a na Západě došlo k jeho úpadku ještě dříve. Tady si mladí tesaři mohou vyzkoušet, co jinde ne,“ pochvaluje si tesařský mistr Petr Růžička.
Vystoupat na ochoz 30metrové věže není jen tak. Po více než 80 letech od poslední opravy je to ale díky lešení možné. Ovšem pozor: je to jen pro fyzicky zdatnější, starší 18 let, s ochrannou helmou na hlavě a s průvodcem. Výhled do okolí je fantastický: z ptačí perspektivy vidíte oba hrady, meandr Vltavy, půvabné město, kultivovanou krajinu protkanou cestami a alejemi. S prvními mrazíky Jakobínku zazimovali, výhled z věže v rámci komentované prohlídky bude možný, až zase počasí dovolí. Místo ale rozhodně neosiřelo, část hradu Rožmberk je otevřená celoročně, nahlédnout je možné do soukromých apartmánů posledních šlechtických majitelů.
Generálův majetek
Národní památkový ústav Jakobínku po složitých jednáních získal v roce 2012 v naprosto dezolátním stavu od České pošty, která o památku (nebyla zapsaná ani v katastru nemovitostí) nejevila zájem. První písemné zmínky o původně strážní věži jsou z počátku 16. století. Po Rožmbercích, Janu Zrinském a krátce Petru Švamberkovi získal hrad s věží v roce 1620 Karel Bonaventura Buquoy, pozdější vítězný generál v bitvě na Bílé hoře.
„Buquoyové tady už v 19. století zřídili rodové muzeum, které jako jedno z prvních zpřístupnili veřejnosti. Na rozdíl od hradu nechali úmyslně věž Jakobínku tak, jak byla, jako romantickou ruinu, starobylý symbol hradu,“ přibližuje kastelánka hradu Andrea Čekanová. Rod s francouzskými kořeny byl u nás průkopníky nejen v ochraně památek, pečoval i o přírodu. Jiří František August založil první přírodní rezervace v Čechách Žofínský prales a prales Hojná voda. Buquoyové zůstali na hradě do roku 1945, kdy byli odsunuti z republiky. Dalších téměř 70 let věž chátrala.
Jeřáb nad věží a tajemství stáří
Práce se teď v zimě soustředí hlavně do tesařské dílny mistra Petra Růžičky, který staví unikátní jeřáb, jehož slavná chvíle by měla přijít právě letos. Kolos dlouhý 14 a vysoký 7 metrů s kolem na lidský pohon by měl stát v úrovni helmice věže. Bude nad ní rozkročen asi ve výšce 38 metrů. A to bude atraktivní podívaná. Přestože už má Petr Růžička jako jeden z mála za sebou bohaté zkušenosti (jeho jedinečné jeřáby na lidský pohon pracovaly na Pražském hradě, na Karlově mostě, na hradě Točník nebo při stavbě středověkého hradu Guédelon ve Francii), mohutný stroj pro Jakobínku je technickým oříškem.
„Řešili jsme řadu problémů, tím největším bude vztyčit jeřáb ve výšce, ve které nad námi nebude žádná opora,“ vysvětluje Petr Růžička. Velká zkouška čeká tesaře a jeho výtvor pravděpodobně v létě. Když vše půjde dobře, spustí se stěžejní oprava střechy. Podle původních plánů měla být Jakobínka celá v novém už letos. Jenže během rekonstrukce se otevřely nečekané výzvy, překvapení a problémy. „Stavba je náročná. Například když jsme postavili lešení a mohli jsme detailně prostudovat střechu, zjistili jsme, že ji můžeme opravit jinak, než bylo původně v plánech. Ty už jsme měnili třikrát,“ říká Petr Pavelec. Doufá, že během dalších zásahů odhalí věž doposud své největší tajemství: jak je vlastně skutečně stará. Mezi odborníky se totiž mluví o dvou od sebe poměrně vzdálených dobách: buďto ji postavili ve 13., nebo v 16. století.
„Věřím, že se objeví ve zdi nějaké dosud skryté dřevěné prvky, na jejichž základě se dopátráme vzniku věže. Podle letokruhů jsme dnes schopni s přesností téměř jeden měsíc datovat, že byl strom pokácen třeba v roce 1350.“ Kdyby se prokázalo, že věž byla postavena už ve 13. století, použití jeřábu podle vzoru z 15. století by nemuselo odpovídat původnímu stavebnímu postupu. „Jestli je Jakobínka mladší, bylo by tam pravděpodobně podobné lešení, možná vřetenový ruční výtah, který by nahoru dopravoval materiál. Ale jeřáb ne, jejich rozkvět nastal až v polovině 14. století,“ říká Petr Růžička. Jak ale dodává Petr Pavelec, podobný jeřáb mohl být využíván při opravě věže po velkém požáru v roce 1522, kdy vyhořel horní hrad a plameny zachvátily celé město.
„Důležité je, že veřejnost má možnost nahlédnout, jak se v minulosti stavělo. A nejde jen o restaurování, v dnešní době je potřeba více uchovávat staré postupy, řemesla, technologie. Památky pak umíme lépe opravovat, lépe jim rozumíme,“ tvrdí Petr Pavelec. Původně kamenná hláska by celá v novém měla být vůbec poprvé v historii otevřena veřejnosti od příštího roku. Kromě případných stavebních komplikací a překvapení je důvodem prodloužení rekonstrukce i turisticky atraktivní podívaná: vidět třeba středověký jeřáb je unikátní záležitost. Památkáři tak nebudou s dokončením pospíchat, aby si milovníci historie a zvědavci mohli přijet pro odpověď na otázku: Jak něco takového mohli lidé přes stovkami let postavit?
Guédelon: Středověký pokus ve Francii
Oprava věže Jakobínky je ojedinělá nejen v Česku, ale i v evropském měřítku. Podobný, i když mnohem větší a ambicióznější projekt mají ve Francii, kde se ostatně čeští památkáři inspirovali. Na severu Burgundska stavějí uprostřed přírody od nuly středověký hrad, obec i mlýn. A to s použitím jen přírodních materiálů, středověkých technik a metod. Jeřáb na tuto stavbu vymyslel a postavil také český tesař Petr Růžička, který teď pracuje na stroji pro Jakobínku.
Návštěva Házmburku a Křivoklátu
Pokud chcete toto místo navštívit a pojedete z Prahy, pak zamiřte na dálnici D8, tedy směr Ústí nad Labem a na exitu 29 sjeďte směr Budyně nad Ohří. Dále pak na Libochovice a Klapý. Cesta uběhne rychle, netrvá ani hodinku a urazíte necelých sedmdesát kilometrů. Od Budyně vás povedou i ukazatelé k samotnému hradu. V obci Klapý pak je odstavné parkoviště, za které zaplatíte za celodenní státní padesát korun českých. V tuto chvíli si můžete vybrat, jakou cestou půjdete. Většina lidí zamíří po žluté značce. To nedělejte, cesta to není pěkná a je bez výhledů. Raději dojděte na konec parkoviště a jděte podél vinic po pěkné cestě, která vám bude po levé straně neustále ukazovat hrad, sady, vinice a volně se pasoucí ovce. Z obce Klapý dojdete na veřejné parkoviště pod hradem, kde je i malá boudička s občerstvením (nápoje, párky…). Odtud k vrcholu vede žlutě a posléze červeně značená středně náročná turistická cesta, vedoucí po severním svahu ke zbytkům první brány. Trasa na mapě Nazpět se můžete vydat stejnou cestou, nebo zamířit opačným směrem a hrad prakticky obejít.
Za bránou na vás čeká v turistické sezóně pokladna. Cena za dospělého je 130 Kč a za dítko pak 50 Kč. Rodinné vstupné neexistuje. Ty výhledy nakonec stojí za to. Vše jak na dlani - Říp, Milešovka, Krušné hory, při dobré viditelnosti i Ještěd a část Krkonoš a samozřejmě České středohoří.
Po výstupu a prohlídce hradu můžete zamířit na zámek Libochovice. Je od hradu vzdálen jen asi 6 km a dojedete k němu po silnici č. 237.
Křivoklát: Historické dokumenty z makovice věže
Slavnostní a hlavně napínavý okamžik otevření obou schránek se odehrál ve čtvrtek v půl druhé odpoledne na velkém stole v kanceláři kastelána Petra Slabého. Napětí stupňovaly samotné schránky, když ještě v posledních okamžicích odolávaly přítomným zvědavcům. Dostat se do nich totiž nebylo vůbec jednoduché. Menší i větší skleněný tubus byl zavřen z obou stran skleněnými víčky přilepenými tmelem. Zajišťovaly je těsné měděné objímky. Víčka držela i po obkroužení ostrým nožíkem a částečném odstranění tmelu. Povolila až když do nich kastelán několikrát přes látku udeřil kladívkem. Větší schránka v sobě ukrývala papírový sáček s jedenácti mincemi z let 1861 až 1883, stavební výkres s půdorysem hradu, listinu s podpisy členů rodiny Fürstenbetků, tři veduty hradu v podobě kolorovaných perokreseb na tuhém papíře, ekonomickou statistiku panství z let 1863 až 1883 a kroniku hradu z let 1868 až 1883. V menší schránce bylo osm výtisků různých deníků v češtině i němčině, všechny ze dne 25. září 1883. „Předpokládáme, že v tento den vyvrcholily klempířské práce na opravě Velké válcové věže. Právě v roce 1883 byla Velká válcová věž zakryta tímto způsobem," mínil kastelán Slabý. Od té doby se uskutečnilo několik drobnějších úprav, výměna krytiny a podobně, ale až v tomto roce byla kompletně zastřešena. „Makovici jsme otvírali v úterý 19. dubna ve tři čtvrtě na jedenáct dopoledne. S nálezem jsme tak trochu počítali, protože na takových místech se vždy něco nechávalo," uvedl kastelán Petr Slabý. Vyjmutí schránek z makovice se účastnili: kastelán Křivoklátu Petr Slabý, správkyně depozitáře Libuše Vokounová, stavbyvedoucí firmy Achatt Památky Jaroslav Šlouf a stavební dozor Miroslav Běhoun. Vyzvednutí schránek stejně jako jejich otevření se fotograficky zdokumentovalo. Historické dokumenty z nich budou okopírovány, ofotografovány. „Chceme udělat alespoň nějaký základní průzkum, abychom věděli, čeho se zápisy týkají," zkonstatoval kastelán. Kopie dokumentů budou uloženy na hradě a k nahlédnutí jako studijní materiál pro příští generace. Až se bude střecha zakrývat, schránky se vrátí na místo. „Vložíme tam něco podobného, například denní tisk, peníze, možná soupis zaměstnanců hradu, fotografie rekonstrukce. Ještě v tom nemáme úplně jasno," plánoval kastelán Petr Slabý.
| Schránka | Obsah |
|---|---|
| Větší schránka |
|
| Menší schránka |
|
Dominantní válcová věž krytá kuželovou střechou malého spádu je krytá šindelovou krytinou. Půdorys je kruhový o průměru 7,2 m, výška je 12-13 m. Průčelí je architektonicky prosté z pohledového lomového kamene. Na severní straně je vstup bez ostění (vznikl před rokem 1847). Původní vstup se nachází zhruba v polovině výšky věže na jihozápadní straně. Dodnes se zachoval jeho hrotitý portál, který byl druhotně převýšen. Těsně pod korunní římsou prolamují vnější plášť 4 lehce převýšená okna s lomenými záklenky.
tags: #hranata #vez #s #drevenou #strechou #informace
