PergolyIzolace kubánského režimu: Historie, dopady a domácí odpor
Těžko říct, jestli je Kuba na pokraji kolapsu, nebo už zkolabovala. Hranice je příliš tenká na to, aby se dala identifikovat. Na Kubě zkolabovala doprava, protože země nemá palivo. Zemědělci nemají palivo do traktorů a přestali jezdit popeláři. Nemocným ale v kubánských nemocnicích nepomohou, protože ani ty nemají elektřinu.
Totalitní komunistický režim, který se k moci dostal revolucí v roce 1959, přiškrtila Trumpova diplomacie. Sedm desetiletí stojí kubánský režim na indoktrinaci, kontrole a represi. I dnes se z dětí mají stávat „noví lidé“ věrní revoluci. Tato strategie se ale drolí, generace vychovávaná k loajalitě totiž k odporu využívá nové technologie. Režim je nedokáže ovládnout. Dnešní kubánský disent připomíná skrze hlasy mnoha generací, že Kuba není zapomenutým ostrovem, ale skutečně světovým problémem. Mezinárodní dimenze je totiž hmatatelná. Kuba není izolovaným „ostrovem socialismu“, ale uzlem vztahů - regionální migrace, diasporický tlak v USA, symbolické bitvy o narativy, inspirace a součinnost s dalšími autoritářskými režimy, to všechno jsou odstíny tohoto problému.
Ideologická výchova a vytváření „nového člověka“
Kubánská škola se měla stát chloubou revoluce - vitrínou rovnosti a pokroku. Realita však byla jiná: hlavním cílem bylo formovat „nového člověka“ oddaného státu a jeho ideologii. Budeme jako Che! Tak si to vysnil Ernesto „Che“ Guevara, věrný pobočník Fidela Castra, a jeho barbudos, tedy „vousáči“, v jejichž rukou byla na sklonku 50. let 20. století budoucnost Kuby, slibovali ukončení pravicově a proamericky laděných diktátorských let. Guevara ve svém eseji Socialismus a člověk na Kubě z roku 1965 plánoval vytvořit bytost, která nebude motivována osobním ziskem, ale morálním závazkem vůči společnosti. Jedině tak bylo podle Guevary možné vybudovat komunismus. V praxi se kubánské školství proměnilo ve státní laboratoř na výrobu loajálních občanů. Školní osnovy jsou dodnes prostoupené ideologií. Umělkyně Dayana Prieto dodává: „Nazvat tehdejší učebnicové texty vlasteneckými by bylo až příliš krásné. Byly prostě přímočaře politické.“ Někdejší učitel a pozdější politický vězeň Francisco Herodes Díaz Echemendía popisuje: „Moje hodiny studenti oceňovali, já jsem do nich totiž nepletl propagandu. Když vedení školy přišlo s tím, že málo propaguji stranu, odmítl jsem. Chodil jsem do školy učit fyziku, ne politiku.“
Internátní školy poslušnosti: „Escuelas al campo“
Pamětníci projektu Paměť kubánského národa vykazují v souvislosti s mezigeneračními rozdíly řadu identických rysů. Jedním z nich je důsledek masového vzdělávacího experimentu
Experiment masivně nabobtnal. Po Castrově projevu v roce 1972, kdy stovky tisíc mladých Kubánců označil za ty, „kteří nestudují ani nepracují“, se otevřely první desítky venkovských škol ESBEC a postupně je doplnily předuniverzitní internáty. V dobách svého vrcholu tyto instituce pojaly až sto tisíc studentů najednou. Teprve po pádu SSSR se ukázalo, jak moc je systém finančně neudržitelný, nicméně komunistické vedení Kuby jej oficiálně uzavřelo jako „neefektivní“ až v roce 2011. „Díky bohu už to neexistuje,“ říká Yordis García Fournier. Tento povzdych provází řadu generací, které dopad „škol na venkově“ navždy poznamenal. Jak trefně shrnuje umělec Luis Eligio Omni: „Kubánský režim všem ukrajuje ze života. Kradl děti rodinám. A nám krade čas. Ten nám už ale nikdo nevrátí. Kubánský režim je zlodějem času.“ Ze stovek tisíců studentů, kteří se měli stát „novými lidmi“ kubánského komunistického režimu, tento experiment „škol na venkově“ vygeneroval celé generace opozičníků. Těch opozičníků, kteří dnes plní stránky kubánských nezávislých médií a jejichž dosahy na sociálních sítích se měří v pěti až šesticiferných číslech.
Čtěte také: Vlastnosti dřevovláknité izolace – požární odolnost
Bojiště sociálních sítí a kulturní odpor
Roku 2018 na Kubě vstoupil v platnost zákon č. 349, který státu dává právo cenzurovat veškerou tvorbu, která není „autorizována ministerstvem kultury“. Komunistický režim si pod hrozbou trestů odnětí svobody sliboval, že vymýtí nezávislé umění. Reakce však byla opačná - nezávislí umělci se semkli více než kdykoli dříve. V havanské čtvrti San Isidro vzniklo stejnojmenné hnutí - volné společenství umělců, novinářů a aktivistů, kteří politickou angažovanost spojili s uměleckým vyjádřením. Hnutí San Isidro se stalo symbolem kulturního odporu - performance, instalace, street art a písně se šířily po sociálních sítích a v exilu. To všechno byla nová bojiště proti kubánské totalitě. „Zákon 349 byl přijat s jediným cílem - zaútočit na nezávislá umělecká hnutí. Vláda usiluje o naprosté ovládnutí umělecké tvorby,“ říká básník a fotograf Ariel Maceo Téllez. A dodává: „Naše působení na sociálních sítích je naší největší zbraní. Je to naše válečné území, na kterém vláda neví, jak proti nám bojovat.“ Kubánská vláda sílu internetu a sítí hrubě podcenila, a opozice jim začala houstnout pod rukama.
První zásadní prozření, při kterém svět uviděl kubánskou skutečnost, se událo v listopadu 2020. Hnutí San Isidro vyhlásilo hladovku za propuštění rappera Denise Solíse z vězení; mezi hladovkáři byl i performer Luis Manuel Otero Alcántara. „Naši přátelé tam venku nám dodávají sílu každou vteřinu,“ psal těsně před zatčením. Mínil tím mimo jiné i Paměť národa, která protestním hladovkářům stála po boku i přes oceán, a díky proškoleným dokumentaristům se do archivu rychle dostávala aktuální svědectví o událostech na Kubě. Po deseti dnech hladovění byli na pokraji sil členové San Isidro násilně odvlečeni kubánskou politickou policií. Ve slovech Luise Manuela Otery zazněla ambice, která překračuje čtyři stěny jeho ateliéru: „Objevil jsem druh umění, které může změnit společnost. A totalitní režim musí přiznat zodpovědnost za to, co se v té společnosti děje.“ Světová kulturní scéna pohlížela směrem ke Kubě s nebývalým zájmem o to, co bude dál. Hladovka San Isidro zažehla plamen, který ale vbrzku pohasl (nepřekvapivě) odmítavým postojem režimu, ten odmítl dialog s „nepřáteli revoluce“ a „příživníky financovanými americkou propagandou“. Malé pětisetčlenné shromáždění u Kapitolu ukázalo, že společnost je připravena mluvit, tehdy avšak bez velké dohry. O to větší erupce přišla o půl roku později.
11J: Den, kdy se Kuba přestala bát
Dne 11. července 2021 (ve španělštině
Dopady americké blokády a mezinárodní izolace
Kuba, zasazená do této reality, musela navíc čelit bezprecedentnímu zpřísnění blokády USA, která zahrnuje dodatečná velmi agresivní opatření zavedená během vlády Donalda Trumpa, a která jsou z velké části stále v platnosti. Pokračující plné uplatňování Helms-Burtonova zákona, včetně oprávnění podávat žaloby u amerických soudů podle jeho hlavy III, dále rozšířilo tento systém, aby bránilo hospodářským, obchodním a finančním vztahům Kuby se třetími zeměmi. Pokračující zařazení Kuby na Seznam státních sponzorů terorismu posílilo odstrašující a zastrašující dopad blokády, stejně jako potíže země se zapojením do mezinárodního obchodu a finančních operací. V podmínkách skutečné ekonomické války rozpoutala americká vláda zhoubnou mediální kampaň ve snaze destabilizovat zemi. Apelovali na pocity záměrně cíleného publika. Do středu mediální palby postavili naše děti, mládež a umělce. Na tyto aktivity vláda USA ročně vyčlenila přibližně 20 milionů dolarů.
Opatření směřovaná ke Kubě oznámená loni 16. května administrativou Joea Bidena ohledně donucovacích opatření zavedených během funkčního období Donalda Trumpa mají velmi omezený charakter. Zákaz pravidelného dvoustranného obchodu a dovozu zboží obsahujícího více než 10 procent amerických komponent ze třetích zemí zůstává nezměněn. Pro občany USA je cestování na Kubu stále zakázáno. Je to možné pouze prostřednictvím licencí stanovených v regulačním rámci blokády s četnými omezeními. Stejně tak obnovení imigračních služeb na americké ambasádě v Havaně bylo zatím postupné a velmi omezené. Hlavním konzulárním zpracovatelským střediskem pro Kubu zůstává velvyslanectví USA v Georgetownu v Guyaně.
Čtěte také: Kročejová izolace a její použití
Ekonomické a humanitární důsledky blokády
Jen mezi srpnem 2021 a únorem 2022 tato politika způsobila Kubě ztráty v řádu 3,8 miliardy dolarů, což je o 49 procent více než v předchozím období (leden-červenec 2021). Při současných cenách dosahují akumulované škody během šesti desetiletí uplatňování této politiky více než 154 miliard dolarů. V posledních měsících se systematicky pracuje na hledání energetické stability za velmi složitých podmínek, kdy dostupnost elektráren byla omezena z důvodu nedostatku paliva, náhradních dílů a dalších nezbytných zdrojů pro jejich opravy a údržbu. Jen mezi srpnem 2021 a únorem 2022 dosáhly škody v energetickém a těžebním sektoru více než 185 milionů dolarů. Blokáda porušuje právo na život a zdraví všech Kubánců. Ilustruje to nemožnost nákupu inzulinu od dánské společnosti Novo Nordisk kvůli odmítnutí Danske Bank přijímat bankovní převody. Uprostřed konfrontace s COVID-19 blokáda bránila příchodu injekčních stříkaček do země na podporu procesu očkování. Během největšího vrcholu pandemie v zemi v roce 2021 nebylo uplatněno ani jedno opatření na pomoc při blokádě. V důsledku blokády vykázalo Centrum pro genetické inženýrství a biotechnologie (CIGB), výrobce kubánské vakcíny COVID-19 Abdala, ztráty přes 190 milionů dolarů. Kromě výše uvedeného existují překážky spojené s námořní dopravou, které mají dopad na celý náš logistický řetězec. Kvůli nedostatku paliva jsou stále více postiženy závlahy, úprava půdy, rostlinolékařská ochrana a pohyb zemědělského personálu. Kubánská společnost TRANSIMPORT za analyzované období podala mimo jiné 518 požadavků na automobilovou výbavu, traktory, baterie, motory, vysokozdvižné vozíky, díly a díly. Blokáda ovlivňuje kubánský soukromý sektor stejně jako státní sektor. Existuje spousta příkladů počítačových nástrojů, které nejsou přístupné národním vývojářům jen proto, že jsou kubánské. Dopad blokády se neomezuje pouze na kubánskou realitu. Během období bylo identifikováno celkem 100 zahraničních bank, které se podílely na 261 akcích spočívajících ve zrušení účtů a uzavření bankovních smluv, vrácení transakcí, odmítnutí zřízení účtů, zrušení hesel pro výměnu finančních informací mimo jiné prostřednictvím Společnosti pro celosvětovou mezibankovní finanční telekomunikaci (SWIFT).
Tabulka: Odhadované ekonomické ztráty Kuby v důsledku blokády USA (srpen 2021 - únor 2022)
| Oblast | Ztráty (v milionech USD) |
|---|---|
| Celkové ekonomické ztráty | 3800 |
| Energetický a těžební sektor | 185 |
| Centrum pro genetické inženýrství a biotechnologie (CIGB) | 190 |
V polovině roku 2021 se Société Générale Bank rozhodla uzavřít účty stálé delegace Kuby při UNESCO a kubánské ambasády ve Francouzské republice, což podstatně ovlivnilo běžný chod obou diplomatických úřadů. Oznámení o definitivním uzavření výše zmíněných účtů je součástí blokádní politiky vůči Kubě. Další příklad byl znám v lednu tohoto roku, kdy se nizozemská nadnárodní banka Internationale Nederlanden Groep rozhodla zablokovat veškeré dary delegaci Progressive International, která měla do naší země přicestovat v rámci iniciativy na podporu celosvětového přístupu k vakcínám proti COVID-19. Země nedávno zažila chvíle extrémního utrpení a napětí v důsledku velkého požáru na základně supertankerů v provincii Matanzas, který způsobil politováníhodné lidské i materiální ztráty. Je to akt ekonomické války v době míru.
Paměť kubánského národa
Publikování osudů kubánských pamětníků v archivu Paměť národa (či v jeho cizojazyčné verzi Memory of Nations) se česká organizace Post Bellum věnuje již od roku 2017 a do dnešních dnů shromáždila přes 250 výpovědí pamětníků. Ty tak tvoří dosud nejkomplexnější mozaiku kolektivní paměti tohoto karibského ostrova a největší světový orálně historický archiv nepsaných kubánských dějin. Práce v zemi, kde aktuálně probíhají konflikty jedinců s totalitou, však před standardy Paměti národa postavila řadu palčivých otázek - namísto dokumentaristiky ex post, tedy skutečně post bellum, tedy „po válce“, se najednou ocitáme uprostřed situace, in bello, tedy „ve válce“ či „v boji“ za demokracii či budoucnost ve svobodě. „Byl jsem v lochu 20 let a 10 dní, ale nikdy jsem se nevzdal. Vždycky říkám, že když jsem to zvládl já, obyčejný smrtelník, tak to dokážou i jiní. Co mi pomohlo? Hlavně víra a pomoc od Boha, to je nepopiratelné. Zadruhé, moje láska ke svobodě Kuby. Moje vlastenecké cítění, moje přesvědčení, moje čest a moje zásady. Ty mě nikdy nezklamaly.“
Až příliš stručně řečeno, ale pro naše účely snad dostatečně - standardem české (či československé) dokumentaristiky by mohl být například věkový limit kombinovaný s životní rolí, kterou ten který pamětník v totalitních dobách zastával. Jak si však poradit se zemí, jejíž dějiny se teprve píšou a kde často i dvacátníci mají za sebou několik měsíců, či dokonce let politického žaláře? Kde na miskách pomyslných vah dokumentaristického rozhodování vidíme odboj šedesátých let při vylodění v Zátoce sviní hned vedle nezávislých umělců, které bychom neváhali označit za „influencery demokracie“? Nelze natočit všechny, ale můžeme se pokusit o zpracování skutečně vypovídajícího vzorku. Paměť národa se stala bezpečným prostorem pro vyjádření kubánského odporu, a to bez ohledu na věk člověka - od roku narození 1930 až do roku 1990 - či aktuální adresu bydliště - od Havany po Guantánamo, od Miami po Madrid či Mexico City. Post Bellum natáčí v rámci projektu Paměť kubánského národa vzpomínky kubánských disidentů a aktivistů, kteří bojují za svobodu a demokracii na Kubě. Realizujeme ho společně s Florida International University od roku 2017 díky podpoře z Programu transformační spolupráce Ministerstva zahraničních věcí ČR. V rámci projektu rovněž pravidelně školíme kubánské dokumentaristy, aby mohli sami natáčet a zpracovávat kubánské příběhy. Od začátku projektu jsme na Paměti národa zveřejnili přes 230 kubánských příběhů. Ty nejzajímavější z nich jsme uveřejnili v elektronické knize #LIBERTAD dostupné ve španělštině i angličtině.
Čtěte také: Informace o úpravě povrchu dřevovláknité izolace
tags: #izolace #kubanskeho #rezimu
