Izolace a jedinečnost starověké čínské kultury

Čínská civilizace je jediná na naší planetě, která se vyvíjela nepřerušovaně od svého vzniku až do současnosti v jediném, od jiných izolovaném civilizačním prostředí. S výjimkou novověku nepodléhala cizím vlivům. Svoji identitu ztrácí vlastně až v posledních desetiletích v důsledku překotné snahy o technizaci a materiální modernizaci. Proto, budeme-li Čínu posuzovat pouze podle evropských kritérií, ochudíme se o mnoho jedinečných zážitků.

Rané civilizace a formování čínské identity

Nejstarší archeologické doklady lidského osídlení na území Číny jsou asi 500 tisíc let staré. Na počátku 20. století objevil švédský archeolog J. G. Andersson nedaleko Pekingu u osady Zhoukoudian (Čou-kchou-tien) kosterní pozůstatky a kamenné nástroje člověka žijícího v pozdním paleolitu. Podobné nálezy byly později zjištěny v několika lokalitách ve střední Číně. Z toho se vyvozuje, že čínské území patří do oblasti prvotního formování současného člověka. V 50. letech byla vykopána nedaleko Xi’anu (Si-an) u vesnice Banpo (Pan-pcho) osada, která umožnila rekonstruovat obraz života neolitické obce. Nejznámější z kultur vzniklých v povodí Žluté řeky je kultura Yangshao (Jang-šao), kterou na konci 3. tisíciletí vystřídala kultura Longshan (Lung-šan). Tato kultura byla dílem lidu kmene Xia (Sia). Legendární počátek čínských dějin řadíme do 21.-20. století před Kristem. První známou, avšak polomytickou vládnoucí dynastií byla Sia (2100 - 1600 před Kristem). Jejich vůdce založil dynastii stejného jména.

Dynastie Šang (Shang) a počátky písma

Přesnější zprávy však máme asi až o 300 let později, kdy vládla dynastie Šang (tradičně 17.-11. stol. př. n. l.). Vláda dynastie Šang začíná v osmnáctém století před Kristem a trvá až do jedenáctého století. Jelikož prameny z pozdějších let se o této dynastii zmiňují jako o dynastii Jin, označujeme ji souhrnně Šang-Jin. Z této doby pocházejí první písemné památky, nápisy zaznamenané na zvířecích kostech a želvích krunýřích. Památky na tuto dobu - sídliště, hroby a archivy nápisů - byly objeveny v provincii Henan (Che-nan). Vyplývá z nich, že Yinové pěstovali bource morušového a tkali hedvábné látky, uměli odlévat bronz a stavěli města obehnaná 6 metrů silnými hradbami.

V roce 1899 objevili Wang I-žung a Liou E „nápisy na krunýřích a kostech“ (ťia-ku-wen) z doby dynastie Šang. Byl to objev přelomový a bezmála zázračný. Věštebné „nápisy na krunýřích a kostech“ byly tou dobou známy z následné dynastie Čou (11. stol. - 256 př. n. l.), ale šangské písmo se pokládalo za nenávratně ztracené. Dynastii Šang halila mlha podobně jako první legendární dynastii Sia (22.-17. stol. př. n. l.). Wang s Liouem tou mlhou pronikli a přinesli první hmatatelný důkaz; nebýt jich, nejstarší písmo by možná skončilo rozemleté v žaludcích nemocných. Šangské písmo zahrnovalo několik tisíc znaků a vypadalo o dost jinak než dnešní čínské znaky. Nicnetušící rolníci tak stáli na počátku jednoho z nejvýznamnějších archeologických objevů v čínských dějinách.

Dynastie Čou (Zhou) a počátky filozofie

V 12. století př. n. l. si říši Yin podmanil kmen Zhou (Čou), který sídlil na západ od yinské říše. Čouové si rychle osvojili vymoženosti Yinů, především odlévání bronzu, v němž získali obrovskou zručnost. Koncem 11. století př. n. l. se sjednotila severní Čína pod vládou dynastie Čou. Do tohoto období klademe vznik čínského feudálního zřízení. Čínské území bylo rozděleno na feudální léna, která panovník propůjčoval šlechticům. Ti pak území jim svěřená spravovali. Všichni museli odvádět z pozemků daně a měli též povinnost účasti na společné obraně.

Čtěte také: Vlastnosti dřevovláknité izolace – požární odolnost

Do období říše Zhou se datuje vznik čínského filozofického a náboženského myšlení. Charakteristická je snaha o zbožštění přírodních jevů a kult duchů předků. Poznatky o světě vedly k představě o neustálém vzájemném ovlivňování dvou protichůdných sil - yang a yin (jang - jin) = mužský a ženský prvek, slunce a měsíc, den a noc, teplo a chlad atd., a představě, že se svět skládá z pěti prvků: voda, oheň, země, dřevo a kov, které vzájemným prolínáním působí nejen na materiální svět, ale i na psychiku lidí.

Mýty vzniklé v této době byly shrnuty do Knihy dokumentů (Shu jing), lidové písně do Knihy básní (Shi jing) a filozofické úvahy do Knihy proměn (Yi jing).

Geografický a kulturní vývoj

Původ jména říše tkví v kosmologii. Čouové věřili, že země je čtverec, zatímco nebe má tvar polokoule. Skutečnost, že je jejich vlast obklopují z jedné strany oceán a z druhé strany nehostinné hory a pouště, je vedla k představě, že území, na němž žijí, je středem světa. Zde vznikl název Zhongguo (Čung-kuo), což je dodnes originální název, který my překládáme jako „Čína“. Zhong = střed, guo = stát, neboli „Říše středu“.

Kolébkou čínské civilizace je povodí velkých řek, především Žluté a Dlouhé řeky. Už od Šangů (2. tisíciletí př. n. l.) existuje jasná kulturní kontinuita mezi jednotlivými vládnoucími dynastiemi, která je dána především používaným písemným systémem; částečně také politickým uspořádáním, stejně jako určitými rituály spojenými s kultem předků.

Rozdíly mezi severní a jižní Čínou

Na severních sprašových stepích, kde vznikla říše Šangů (a už předtím existovaly kultury spojované s ještě starší, historicky nedoloženou dynastií Sia) se pěstovaly spíše jiné obilniny než rýže, hlavně proso. Typickým jídlem severní Číny byly obilné placky a jakási obdoba našich knedlíků. Krajina do stepi přecházela víceméně plynule, takže na okrajích byl rozšířený chov dobytka. Čaj, rýže či pojídání různých z našeho hlediska exotických tvorů jako hadů a žab má původ v jižní Číně. Zde původně existovala odlišná kultura, tvořená i odlišným obyvatelstvem, od období Čou se však čínská kultura začala šířit k jihu do povodí Jang-c.

Čtěte také: Kročejová izolace a její použití

Změna nastala až po pádu dynastie Chan ve 3. století n. l., kdy byla severní Čína ovládána dynastiemi „barbarského“ původu. V tomto případě ovšem nešlo jen o původ (severský, „stepní“ původ čínských dynastií byl běžný, ať už šlo o kmeny mongolské nebo turecké, byť se vládci pokoušeli tuto skutečnost různě falšovat a genealogie si prostě vymýšlet), ale i o charakter těchto státních útvarů. Centrum čínské kultury se v té době posunulo k jihu, kde získala mnohé dnešní rysy. „Jižní“ charakter čínské kultury se ještě posílil v době Sungů, kdy sever ovládali Kitani a po nich Džurčeni. Jih byl v té době jednak více ušetřen vojenských konfliktů, jednak byla tato část země úrodnější. Za Sungů se podařilo zavést pěstování rýže tak, aby dávala dvě úrody do roka (to na severu nebylo možné, sprašové oblasti v zimě promrzají). Vlhčí klima a hustší síť řek umožnily stavbu rozsáhlých soustav kanálů, což zlevnilo dopravu potravin.

Někdy se uvádí, že i dnes existuje/přetrvává dost velký rozdíl mezi severní a jižní Čínou. Máme tendenci pokládat východoasijské kultury plošně za kolektivistické, jindy se ale rozlišuje individualistická a Západu spíše podobná Čína severní od kolektivistické Číny jižní. Rozdíl obou kultur má být dán právě povahou zemědělství, pěstování rýže vyžaduje spolupráci, společné stavby vodních děl apod.

Podle jedné z teorií je důležitým faktorem vzniku čínské civilizace pěstování rýže. Tato plodina, předpěstovávaná a přesazovaná, potřebuje fungující civilizaci - kalendář a nadřízenou autoritu, určující management vody na zavodněných polích. To vyžaduje silnou organizovanost a podporuje kolektivní myšlení, protože řízeni a zajištěni musí být všichni rolníci. Tradiční čínská společnost zůstala z velké části zemědělská, s důležitostí pěstování rýže, až do 20. století.

Vznik a šíření čínského státu

8.-5. století př. n. l. je známé jako „období jara a podzimu“ a 5.-3. století př. n. l. jako „období válčících států“. V osmém století před Kristem nastal úpadek moci dynastie Čou, říše se postupně rozdrobil na velké množství větších i malých států, mezi nimiž probíhaly neustálé boje. Dokázaly se sjednotit a spolupracovat pouze v případě napadení zvenčí. V pátém století před Kristem měly rozhodující postavení tři větší státy: na východě to byl stát Čchi, na západě Čchin a na jihu Čchu.

Z hlediska novodobých dějin je z mnoha států, které v té době postupně vznikaly a zanikaly na území dnešní Číny, nejdůležitější stát Qi (Čchi). Nacházel se na poloostrově Shandong (Šan-tung) a důležitý je proto, že zde vznikla jakási vysoká škola, akademie Jixia (Ťi-sia), kde pracovali a studovali představitelé různých filozofických a politických škol. Z vedlejšího státu Lu pocházel známý filozof Konfucius.

Čtěte také: Informace o úpravě povrchu dřevovláknité izolace

V čínské provincii Šan-tung odkryli archeologové tři monumentální obřadní platformy staré až 3 000 let. Tyto stavby - vzniklé mezi lety 1 000 až 400 př. n. l. - podle vědců naznačují, že myšlenka jednotné čínské identity se začala rodit dávno předtím, než první císař Čchin Š'-chuang sjednotil Čínu v roce 221 př. n. l. Tým z Šan-tungské univerzity a Field Museum v Chicagu zkoumal naleziště Čchien-čung-c’-tou, které bylo obýváno po tisíciletí. Archeologové odkryli tři velké platformy, z nichž jedna pochází z období západní dynastie Čou (asi 1 046-771 př. n. l.) a dvě z období válčících států (asi 475-221 př. n. l.). Stavitelé používali různé druhy barevné hlíny, přičemž na jedné z plošin se našly nápisy se znakem 土 (tu) - „země“. Platformy zřejmě sloužily jako veřejná prostranství, kde se lidé scházeli k rituálům, slavnostem a velkým hostinám. V okolí archeologové našli množství kuchyňské keramiky a zbytky jídla. Tyto hromadné hostiny měly podle badatelů hlubší význam než jen společenskou zábavu - pomáhaly stmelovat obyvatele a vytvářet novou kolektivní identitu. Historické prameny popisují, že stát Čchi uctíval tzv. „Osm božstev“ - duchy Nebes, Země, Slunce, Měsíce, Jin, Jang, Čtyř ročních období a Armád. Z nových objevů vyplývá, že už staletí před prvním císařem existovala síť rituálních center, kde se zrodila idea „společné Číny“. Nešlo jen o vojenské dobytí území, ale o kulturní integraci prostřednictvím víry, obřadů a společných slavností.

Sjednocení pod dynastií Čchin (Qin)

Ze vzájemných válek a sporů vyšel vítězně stát Qin (Čchin), jehož vládce Yingzheng (Jing-čeng) byl r. 221 př. n. l. prohlášen Prvním císařem Qinů, což je čínsky Qin Shi huangdi (Čchin Š’-chuang-di) a pod tímto jménem ho znají dějiny. Název „Čína“ je odvozen právě od této dynastie. Tento císař uskutečnil řadu reforem a inicioval velkolepé stavby. Za krátké vlády dynastie Čchin byla Čína poprvé politicky sjednocena, měla silnou jednotnou armádu. Neomezený vládce Jing Čeng, který se nechal titulovat jako „první císař Čchinů“, totiž Čchin Š’chuang-ti, měl vynikající vladařské schopnosti, které právě vyústily ve spojení severní a jižní Číny. Došlo k reformě ve státní správě (šlechta byla nahrazena úředníky bez požadavků urozenosti či peněz), došlo ke sjednocení měr a vah, byla zavedena jednotná měna, budována komunikace. Unifikace byla dotažena až do takové míry, že byl zaveden např. jednotný rozchod kol, díky němuž mohly vozy využívat jednotnou síť cest. Mezi roky 215 a 210 před Kristem byla zahájena stavba Velké čínské zdi, na které pracovalo přes dva miliony lidí, aby se tak ochránili před nájezdy kočovných kmenů ze severu. Šířka zdi u paty dosahovala 7-8 metrů, zatímco na vrcholu měla šířku kolem 5 metrů, a byla stanovena tak, aby zde mohlo jet souběžně 5 až 6 jezdců. Císař Čchin nechal vybudovat terakotovou armádu, která měla ochraňovat jeho hrobku. Dlouhá zeď pozbyla funkčnost v polovině 17. století, kdy Čínu dobyli Mandžuové a posunuli hranici daleko na sever. O císaři Čchin Š’chuang-tiovi se dá se jistě říci, že byl největším čínským císařem. Avšak jeho megalomanské stavební projekty si žádaly stejně velké množství prostředků, které získával zvyšováním daní, což samozřejmě vedlo k nespokojenosti. Po jeho smrti tedy vypuklo povstání, a krátce nato byla vláda dynastie Čchin svržena revolucí Liou Panga (roku 207 před Kristem).

Dynastie Chan (Han) a rozvoj vědy a obchodu

Nové stability nabyla Čína za vlády dynastie Chan (206 před Kristem - 3. století n.l.). Dynastie Chan je jednou z nejvýznamnějších v čínské historii. Za vlády dynastie Han kvetla v Číně věda a umění, aktivizovala se zahraniční politika, otevřela se Velká hedvábná cesta a díky spojení s centrální Asií a Indií pronikaly do Číny poznatky o okolním světě. V tomto období dochází ke konfliktům úřední státní správy a aristokracie, která se snaží obnovit svá práva. Společně s vítězstvím nad Huny a obsazením dalšího území došlo k otevření cesty do Evropy, které se později říkalo „hedvábná cesta“. V prvním a druhém století našeho letopočtu se z Indie do Číny dostal Buddhismus. Šířili jej bonzové, to byli kněží, kteří se buď věnovali rozjímání nebo aktivní činnosti. V této době dochází k rozvoji hospodářství, kultury i vědy (vynález papíru, inkoustu). Současně se šířením buddhismu došlo též k prvnímu vpádu severních kočovných kmenů. Dynastie Han dosáhla vrcholu kolem r. 100 n.l. Hanská říše přestala existovat v důsledku nájezdů Hunů, definitivně zanikla r. 189.

Čínská filozofie a náboženství

Všechny ideologie, jež v minulosti ovlivňovaly čínskou společnost, vznikly v čínském prostředí. Výjimkou je buddhismus, který Čína převzala z Indie, ale i ten si rychle přizpůsobila. Tím se Číňané podstatně liší od Japonců, kteří jsou naopak mistry v přejímání.

• Konfucianismus: Založený Konfuciem (Kchung-fu-c‘ - „mistr Kung“), je spíše filozofie než náboženství. Zakladatel žil v 6.-5. století př. n. l. a podle legendy se setkal s Lao-c‘. Hlavní myšlenky: doporučení, aby vládlo více lidí a právo lidu svrhnout špatného vládce.
• Taoismus: Jehož zakladatelem byl Lao-c‘ („Starý mistr“), je filozofický směr zaměřený na harmonii s přírodou a jednotu protikladů. Lao-c‘ je autorem knihy Tao-te-ťing.
• Buddhismus: Byl jediné cizí náboženství, které se v Číně ve větší míře uchytilo. Přinesl učení o utrpení, nirváně a reinkarnaci.

Dnes většina Číňanů vyznává synkretismus, což znamená, že splývají učení taoismu, konfucianismu a buddhismu. Čínské civilizační prostředí se na rozdíl od evropského vyznačuje náboženskou tolerancí a absencí snahy o kolonizaci cizího území.

Koncept Mandátu Nebes

Potřeba řádu, umožňujícího fungování složité společnosti, byla nejvyšší prioritou. Války a jiné katastrofy, včetně živelných, samozřejmě tento řád narušovaly, a pokud slabá či „nemorální“ vláda nemohla nebo nechtěla poskytnout postiženým oblastem „humanitární“ pomoc, zkáza se zmnohonásobila. Proto od nejstarších dob vznikala představa, že harmonie přírody souvisí se ctností vládců. Koncept rozvinul filozof Mencius (371 - 289 př.n.l.), tvrdící, že pokud má dynastie mandát Nebes vládnout (tchien-ming 天命), tak vládne. Pokud ale vyčerpá ctnosti po předcích, mandát Nebes ztrácí a bude nahrazena jinou dynastií. Konec mandátu Nebes signalizovaly různé živelné pohromy. Je však logické, že silná dynastie dokázala zajistit postižené oblasti pomoc a zmenšit následky pohromy. Takže koncept, že dynastie má mandát Nebes už jen tím, že vládne, byl rozšířen a určitým způsobem přetrvává. Pokud bylo povstání proti vládnoucí dynastii potlačeno, prezentovalo se to jako potvrzení, že dynastie stále svůj mandát Nebes neztratila. Touto optikou můžeme lépe pochopit i přístup řady běžných Číňanů k tchienanmenskému incidentu.

Podle jedné z nejstarších čínských legend dostal Nebeský střelec I (羿) od královny Matky západu (西王母) elixír nesmrtelnosti za to, že sestřelil devět z desíti sluncí, spalujících zemi. Nejspíše jde o metaforu země řízené více než jedním vladařem, což bylo ve staré Číně od opravdu nejstarších dob vnímáno velmi negativně. Více vládců a warlordů, v příběhu symbolizovaných slunci, znamenalo, že rolník platil současně daně více pánům. Jejich boje pak přinášely všechna negativa války - zabíjení, loupení, nucené odvody či ničení a zabavování úrody. Přes nepochybnou brutalitu kroků tohoto panovníka, pronásledujícího konfuciánské učence, rozvracejícího okolní státy a budujícího Dlouhou zeď, na něj i současní Číňané hledí dosti pozitivně, jako na sjednotitele a vlastně tvůrce Číny jako takové. Potřeba jednoty, jakkoliv prosazené morálně ne zcela dokonalým vládcem, byla zachycena v oscarovém velkofilmu Hrdina.

Technologické inovace a globální role

Číňané měli ve starověku významný technologický náskok.

Na počátku dynastie Ming (konec 14. a začátek 15. století) se technická vyspělost Říše středu promítla m.j. do schopnosti stavět lodě, které byly 30krát větší než lodě, s jakými skoro o sto let později přeplul Kolumbus Atlantik. Čínští mořeplavci zajížděli až k jižnímu cípu Afriky, ale nikdy cizí území nekolonizovali. To byl také jeden z důvodů, proč Číňané dlouho nechápali, jaké důsledky pro ně bude mít objevení se evropských kolonizátorů u čínských břehů. Ve 20. letech 15. století mingský dvůr dálkové plavby zakázal, Čína se uzavřela světu a v technickém vývoji ustrnula. Z konfrontace se Západem ve druhé polovině 19. století vyšla poražená.

Srovnání s Japonskem

Historie Země vycházejícího slunce není zdaleka tak dlouhá jako historie Číny, ostatně i její mýtický počátek, popisující příchod vnuka Sluneční bohyně a prvního císaře Džimmu tennó na japonské souostroví, je pokládán teprve na rok 660 př.n.l. Na rozdíl od Číny ale často docházelo k deklinaci reálné císařské moci. Prvním byl ze tří čtvrtin hornatý charakter Japonska, napomáhající odstředivým mocenským tendencím a potížím centrální vlády o důslednou kontrolu odlehlejších oblastí. Druhým faktorem bylo sjednocení země rodem Jamato (大和), který ale nebyl oproti porobeným klanům silný natolik, aby mohl vystupoval příliš autoritativně. Tím byl od počátku dán limit císařské moci. Mandát k vládnutí byl teoreticky dán už příbuzností císařského domu se Sluneční bohyní, v praxi však velice často - jakkoliv nikdo nezpochybňoval instituci trůnu jako takovou - namísto císaře vládl někdo zcela jiný. Mohli to být různí regenti, původně z dvorské šlechty, později - od konce 13. století se nejmocnější ze samurajské vrstvy stal „velkým generalissimem, bojujícím s barbary“ neboli šógunem (将軍), faktickým vládcem země. Moc nejstarší dynastie tak byla, až do restaurace císařské moci koncem 19. století, pouze symbolická a rituální. Ale ani moc šógunů nebyla v turbulentních obdobích japonských dějin absolutní a ztráta jejich autority vedla k vzestupu warlordů, řekli bychom knížat Daimjó, válčících spolu o moc a půdu především v Období válčících států, od 2. poloviny 15. do 17. století. Z tohoto soupeření vyšel po bitvě u Sekigahary zakladatel posledního a nejstabilnějšího šógunátu, Tokugawa Iejasu (1543-1616). Vedle držav rodu Tokugawa zůstala nadále, v počtu cca dvou set padesáti, jednotlivá, víceméně nezávislá knížectví, ovládaná Daimjó, a moc císařské rodiny zůstala nadále jen rituální. V každém případě struktura vlády, a tudíž i společnosti, nebyla tak jednoznačně pyramidální, s císařem na špici společnosti, spíše se vyznačovala společenskou kontextualitou. Pozůstatek takovéto „tate šakai“ (タテ社会 vertikálně rozdělené společnosti) zůstává i v současném Japonsku. Je vidět i ve specifickém charakteru japonštiny, která má řadu úrovní, skromnou, uctivou, ženskou... Takže už řečí dáváme protějšku najevo, jak se oproti němu vnímáme. Jako podřízený, nadřízený, rovnocenný... Tedy žádné automatické rovnostářství.

Kontrola šógunátu jednotlivých knížectví han (藩) v podstatě měla eliminovat riziko protitokugawského ozbrojeného povstání. Systém Tokugawského šógunátu, ovládajícího Japonsko, víceméně úspěšně fungoval od 17. do poloviny 19. století. Heslem se stalo historií prověřené heslo, pocházející z čínského starověku, „Fukoku kjóhei“ (富国強兵 prosperující stát/ ekonomika a silná armáda). Vláda císařské dynastie přetrvala i po turbulentním dvacátém století, jen poválečnou ústavou byl císař - jako již vícekrát v japonské historii - zbaven faktické moci a figuruje nadále jako symbol jednoty japonského národa. Japonsko vstupuje do jednadvacátého století jako moderní a demokratická země, v dálněvýchodním regionu, bohatém na autoritativní režimy, spíše ojedinělá. Z Číny přejatý koncept mandátu Nebes jako by byl nahrazen volnou soutěží idejí politického klání. Řada společenských rysů středověké a předmoderní doby přetrvala. Japonská mentalita nezapře, že středověk a feudální vztahy v Zemi vycházejícího slunce skončily až v 19. století. Autority se nezpochybňují, legitimita jakékoliv moci, například ve firmě či instituci, je z velké míry dána již tím, že jí někdo má. Je to pozůstatek feudálních dob, kdy byla přináležitost k širší občině nezbytná pro přežití, od samurajské družiny po obyvatele rolnické vísky. Každý si je proto i v současnosti vědom netoliko svých bezbřehých práv, ale současně a především i povinností. Jen ten, kdo řádně plní své společenské role, je vlastními komunitami (zaměstnání, bydliště atd.) plně akceptován.

tags: #izolace #staroveke #cinske #kultury

Oblíbené příspěvky:

• Řešení problémů s tahem
• moderní osvětlení v podhledech
• Nehoblovaná prkna
• Objevte svět barev s Primalex
• Beton v interiéru: Surovost a elegance