Hliněné omítky: Přirozená krása a zdraví pro váš domov

Hlína a vápno patří k nejstarším stavebním materiálům. Nedávno byly znovuobjeveny, protože jsou obzvláště ekologické a zajišťují zdravé vnitřní klima. Hliněné omítky se vracejí do vašich domovů, jsou moderní a rovnocennou alternativou konvenčních stavebních hmot. Přírodní stavební materiály zažívají v současnosti renesanci a těší se stále větší oblibě. V dnešní době, kdy trávíme až 2/3 života v interiérech domů, je kvalita a nezávadnost vnitřního prostředí prioritou.

Proč zvolit hliněné omítky?

Hliněné omítky dokáží přirozeným způsobem regulovat vzdušnou vlhkost v interiéru a tím vytvářejí dobré mikroklima. V topné sezóně se dobře uplatňuje akumulační schopnost hlíny. Rychle nabere teplo z ohřátého vzduchu (zvláště v kombinaci se sálavým zdrojem tepla) a postupně ho pak do místnosti zase vrací. Povrchy stěn zůstávají prodyšné, mají vyšší povrchovou teplotu a jejich protialergické vlastnosti zaručují, že se vám i vašim dětem bude doma dobře dýchat.

Klíčové vlastnosti a výhody hliněných omítek:

• Regulace vlhkosti: Hlína je schopna vázat škodlivé látky ze vzduchu v místnosti a účinně regulovat vlhkost. Například v koupelně slouží jako lapač páry a zrcadla se nerosí.
• Akumulace tepla: Hliněná omítka rychle nabere teplo a postupně ho uvolňuje zpět do místnosti, což přispívá k tepelné stabilitě.
• Pohlcování škodlivin a pachů: Omítka absorbuje těkavé látky a pachy, čímž zlepšuje kvalitu vzduchu.
• Zvuková pohltivost: Díky své pórovité struktuře a vyšší plošné hmotnosti mohou hliněné omítky vykazovat překvapivě dobré hodnoty pohlcování zvuku, zejména v pásmu nižších frekvencí (např. mužský hlas).
• Antistatické vlastnosti: Na povrchu omítky se ve větší míře neusazuje prach, což usnadňuje údržbu.
• Estetika: Hliněná omítka nabízí nespočet barevných variací a dosahuje hlubokého matu, který nelze napodobit žádným nátěrem. Její vzhled je stabilní i po 15 letech užívání.
• Recyklovatelnost: Jedná se o 100% recyklovatelný a zdroje šetřící stavební materiál.
• Neutrální vůči alergiím: Neobsahuje chemické příměsi, což je ideální pro alergiky.

Srovnání s vápennými omítkami:

Hliněné a vápenné omítky jsou minerální materiály, které se vyznačují difúzní otevřeností a schopností akumulovat teplo. Obě varianty velmi dobře regulují vlhkost a jsou prodyšné.

Příprava a aplikace hliněných omítek svépomocí

Pro šikovné české ručičky je určen tento manuál svépomocného omítání hliněných omítek. Pracovní postupy omítání hliněnými materiály se zase tak moc neliší od klasického omítání vápenocementovými materiály. Hliněnou omítku je možné aplikovat, dle doporučených postupů, téměř na jakýkoliv podklad, ať je to pálená cihla, nepálená cihla, ytong, beton, kámen, ale i konstrukční desky jako OSB, Fermacell, SDK.

Kvalitní hlína je základ

Hliněná omítka, resp. jíl v ní obsažený, při vysychání zmenšuje svůj objem a podle množství jílu se tvoří v omítce praskliny. Každá omítka se skládá z pojiva a plniva obsažených v ní v určitých poměrech. V našem případě jíl je pojivo a přidaný písek, s případnou slaměnou řezankou, představuje plnivo. Omítková směs jde udělat z každé hlíny, která má v sobě dostatek jílu, alespoň třetinu. Zbytek mohou být prachové nebo písčité částice. Není vhodné, když je hlína štěrkovitá nebo kamenitá. Samozřejmě to nesmí být ornice, ta nelepí, protože nemá v sobě tolik jílovitých částic.

Čtěte také: Tipy pro výběr vlhkoměru na dřevo

Při kopání základů nebo inženýrských sítí se nám nabízí jako vedlejší produkt zmiňované činnosti jílový materiál na hliněné omítky. Jíl se dá dovézt někde z okolí v okruhu několika kilometrů. Docela dobře se dají využít z bouračky staré nepálené cihly.

Jak zjistit správný poměr jílu a písku?

Vymícháme vzorky v objemovém množství jíl:písek 1:1, 1:2, 1:3 a 1:4. Toto rozmezí by mělo v převážné většině stačit. Písek použijeme do velikosti max 4 mm, ideální frakce 0,5 - 4 mm. Podle potřeby přidáme vodu a zednickou lžící omítneme plochu cca 60x60cm od každého materiálu. Srovnáme hoblem, aby tloušťka hliněné hrubé omítky byla 15-20 mm. Necháme vyschnout a ideální vzorek by měl být ten, jehož praskliny, na které když zatlačíme, se neulomí a neodpadnou. Vzorky aplikujeme na pevný podklad, nejlépe ten, na který se bude omítat. Toto je jedno z vodítek, jak přiměřeně namíchat směs na hliněné omítky hrubé.

Test smrštitelnosti:

Smrštitelnost hliněné omítky zjistíme následovně. Každý vzorek roztáhneme v tloušťce cca 15 mm do lívance na igelit, který ořízneme na cca 6x25 cm. Tento igelit umožní hliněné omítce při vysychání klouzat po povrchu, čímž nedojde k popraskání vzorku. Ve vzdálenosti 200 mm zhotovíme značky nožem nebo zapíchneme špičatá krátká párátka. Tyto značky nám slouží ke kontrole, až vzorek vyschne. Při měření suchého vzorku byste neměli naměřit méně než 196 mm. Tuto zkoušku na smrštění hrubé hliněné omítky je potřeba udělat hlavně tehdy, pokud víme, že chceme použít jemnou hliněnou omítku dekorativní - barevnou, neboť ta někdy vyžaduje důkladnější provlhčení podkladu - hrubé hliněné omítky.

Slaměná řezanka:

Slaměnou řezanku, její poměrové zastoupení, je potřeba taktéž vyvzorovat, nejlépe až s omítkou, která se v pokusech jeví nejlépe. S přidáním řezanky do hmoty můžete přidat i na jílu, nebo ubrat na písku. Zkoušky budou stejné, jak je uvedeno výše. Řezanku ideálně připravíme za pomocí travní sekačky, kterou jezdíme po slámě tak dlouho, až jste spokojeni s její délkou. Je doporučovaná délka do 5cm. Při delších vláknech se projeví horší zpracovatelnost hmoty.

Vrstvení hliněné omítky:

Hliněné omítky jsou, stejně jako ty vápenné nebo vápenocementové, nanášeny na stěnu ve dvou vrstvách, přičemž každá z nich má svou funkci. Hliněná omítka se skládá ze základní vrstvy jílového přilnavostního nátěru ve vrstvě do 1 mm (prodává se hotový ke zředění vodou) nebo hliněného špricu ve vrstvě do 3 mm.

Čtěte také: Masivní dřevo: Ideální volba pro vaši postel

1. Jílový přilnavostní nátěr / Hliněný špric:
   • Jílový přilnavostní nátěr: Rozmočíme čistý jíl s vodou do konzistence, která ulpívá na čisté rukojeti zednické lžíce, ale nesmí být moc hustá. Nanášíme štětkou nebo válečkem.
   • Hliněný špric: Smícháme jíl s pískem v poměru 1:2 nebo 1:3 a naředíme vodou do konzistence, kterou je možné špricovat zeď zednickou lžící, případně ruční omítačkou ("čertem"). Špric se před dalším omítáním nechává na rozdíl od jílového přilnavostního nátěru zcela zaschnout.
2. Hrubá hliněná omítka:

   Na základní vrstvu se nanáší hrubá hliněná omítka o tloušťce 15 až 22 mm, nebo případně hrubá hliněná omítka s příměsí řezanky. Hrubou hliněnou omítku nahazujeme zednickou lžící na ještě ne zcela zaschlý přilnavostní nátěr. Pro dosažení roviny použijte omítníky a zarovnejte omítku stahovací latí. Pokud chcete plastickou hliněnou omítku, hrubujte bez stahovacích omítníků a zarovnávejte pouze zednickým hoblem o velikosti požadované výsledné plasticity. Příliš rychlé vysychání omítky může způsobit vznik trhlin. Je tedy nutné nanášet omítku na dobře provlhčený podklad a zajistit pozvolné vysychání.

   Vrstva hrubé omítky se nechá zcela vyschnout (obvykle 3 až 4 týdny). Na hrubou omítku na rákosové rohoži, dřevěném roštu či jakémkoli dalším rizikovém podkladu je dobré natáhnout jutovou tkaninu nebo perlinku. Zamezíte tím případným problémům s praskáním jemné finální omítky.

3. Jemná hliněná omítka (štuk):

   Finální vrstvu tvoří jemná hliněná omítka, případně lze na stěně ponechat do hladka vyhlazenou hrubou omítku a jemnou už nenanášet. Jemné hliněné štuky se nanášejí až po úplném vyschnutí hrubého podkladu. Ten před nanášením jemné omítky navlhčíme vodou a hladítkem (doporučuje se plastové z novoduru) na něj natahujeme jemnou hliněnou omítku v tloušťce do 3 mm dle použitého druhu. Finální úprava se dělá ocelovým nebo plstěným hladítkem.

   I jemnou omítku lze vytvořit z místních zdrojů za použití jemnějších písků. Ovšem pakliže neplánujete tyto omítky opatřit nátěrem, tak jemnou hliněnou omítku míchanou svépomocí nedoporučuji. Důvod je prostý. Nejste schopni bez velkých znalostí vymíchat materiál, který by byl dostatečně tvrdý a soudržný. Proto všem doporučuji jemnou hliněnou omítku zakoupit u výrobce, hlavně ty barevné - dekorativní.

Příprava podkladu pro omítání:

Pokud si k omítání zvolíte hliněné omítky, je třeba dobře připravit podklad. Musí být suchý, pevný, savý, zbavený prachu, mastnot a ostatních nečistot. Musí být rovněž dostatečně vyzrálý, aby dále nepracoval a neměnil tvar.

Čtěte také: Jaké trámy na pochozí pergolu?

Jednotlivé typy podkladů:

• Nepálená cihla:

  Příčky z nepálených hliněných cihel je nuto vyzdít se spárami silnými 8 mm, stejně hlubokými. Toho docílíme, když při zdění na okraje spodního šáru položíme železné kulatiny o průměru 8mm, mezi ně nalijeme zdící maltu a přes tyto dráty ji zarovnáme. Po odstranění těchto pomocníků máme souvislou vrstvu zdící malty, která nekončí zároveň s hranou cihel. Tato spára slouží u nepálených zděných příček k lepšímu ukotvení hrubé hliněné omítky. Dalším doporučením při omítání nepálených cihel je vložení zpevňovací armatury (juta nebo perlinka) jako ukončení hrubé hliněné omítky. V tomto případě není nutno dávat před hrubou omítkou přilnavostní jílový nátěr, pouze stěnu z nepálených cihel navlhčit vodou, nejlépe rozprašovačem. Při vlhčení stěny před hrubováním nešetřit vodou.

• Keramický pálený střep (Porotherm):

  Jílový nátěr (špric) + hrubá hliněná omítka + jemný hliněný štuk. Stěny se musí zbavit nesourodých vrstev na povrchu, případně bývá nutné i lehké zaškrábnutí nesoudržných spár. Před špricováním opláchnout (ostříknout) stěnu vodou z hadice se zahradním rozprašovačem, čímž se jemný prach a další nesoudržné části odstraní z povrchu.

• Plynosilikátové tvárnice (Ytong, Porfix):

  Jílový nátěr (špric) + hrubá hliněná omítka + jemný hliněný štuk. U tohoto materiálu je na zvážení, zda stěny před omítáním nepotáhnout stavebním lepidlem s perlinkou. Pokud jsou stěny z Ytongu postavené min. 3 měsíce, tak výrobce garantuje vyzrátí tvárnic a jejich rozměrovou stálost, čímž se může omítat přímo na stěny. Max. 5. Použijte hladítko se zuby, na stěně budou rýhy vodorovně.

• Vápenopískové cihly, litý beton nebo betonové tvárnice:

  Cementový špric + hrubá hliněná omítka + jemná hliněná omítka. Na tyto materiály vzhledem k jejich hladkosti je vhodnější použít cementový špric, který necháme zatvrdnout a můžeme omítat. Cementový špric: 1 díl cementu, 5 dílů písku (0-4mm) + 0,25 dílu vápna (hydrát) a naředit do pracovní konzistence.

• Sádrokarton:

  Jílový nátěr + jemná hliněná omítka. Výrobce sádrokartonu nedoporučuje omítání hrubou hliněnou omítkou z obav dlouhodobého působení vlhkosti. Při pomalém vysychání silné vrstvy omítky může nastat rozmočení a narušení soudržnosti sádrokartonu. Proto se omítá pouze tenkou vrstvou jemného hliněného štuku. Aby spoje nepraskaly, je nutné plochy před vlastním omítáním zpevnit obyčejným stavebním lepidlem s perlinkou a zahladit rovným zednickým hladítkem. Povrch lepidla je vhodné zdrsnit např. rozfilcováním.

• OSB, dřevo, ekopanel a vše na bázi dřeva:

  Štukatérský rákos + jílový nátěr na stěny (špric na stropy) + hrubá hliněná omítka s řezankou + perlinka (jutová tkanina) + jemná hliněná omítka. V tomto případě se jedná o nejdražší skladbu hliněného omítání. U štukatérského rákosu, který slouží jako nosný prvek pro hliněnou omítku, je důležité, aby nosný drát rákosových stébel byl min. pozinkovaný, nejlépe nerezový. Totéž platí i pro vázací drát, kterým budeme rákosovou rohož ke stěně napínat. Rákos přichytáváme sponkami minimálně 18 mm dlouhými ve vzdálenosti maximálně 20 cm a to způsobem, že drát připevníme na koncích tak, aby neprokluzoval pod sponkami. Dále sponkujeme od středu postupně ke konci, čímž se drát napíná a taktéž rákos, který nebude zvlněný. Přesahy rohoží jsou 10 cm a vede přes ně vždy jeden napínací drát. Pokud je to jen trochu možné, snažíme se, aby stébla rákosu byla vodorovně. Vyztužení hrubé hliněné omítky v případě rákosového podkladu perlinkou, nebo jutou, která ovšem není tak pevná, je nezbytností. Postup aplikace zpevňovací mřížky do povrchu hrubé hliněné omítky je podobný jako při tapetování. Metrový pás u stropu přichytneme k "živé" omítce zatlačením zednickou lžící nebo hoblem a nejlépe krouživými pohyby postupujeme od stropu k podlaze. Toto hlazení provádíme tak dlouho, až není aplikovaná výztuha vidět.

• Hliněné panely:

  Povrch navlhčit, nanést jemnou hliněnou omítku, do které se celoplošně zapracuje perlinka (juta). Po vyschnutí se aplikuje požadovaný jemný hliněný štuk.

• Staré omítky/malby:

  V každém případě neomítat na malbu, je potřeba povrch min. oškrábat až na původní jemnou omítku, aby se otevřely póry. Oškrábání malby by mělo být min. 10. Povrch ometeme, nejlépe vysajeme, případně opláchneme-navlhčíme vodou, aplikujeme přilnavostní nátěr a můžeme omítat. Pokud chcete pouze dekorativní omítku z hlíny a nehodláte hrubovat, pouze aplikujete jemný hliněný štuk, tak doporučuji místo hrubé hlíny povrch před finálkou podtáhnout jemnou hliněnou omítkou Econom v tl. cca 5mm.

Obklady a okna:

Před samotným omítáním je potřeba si ujasnit, kde chcete mít obklady a tyto plochy pod obklady je potřeba vyhrubovat klasickou jádrovou vápenocementovou omítkou. Kolem oken na jejich rámy doporučuji použít ukončovací okenní profil (APU lišty). Tyto APU lišty eliminují otřesy okna, čímž nedochází k prasklinkám mezi rámem okna a hliněnou omítkou. Bohužel se vyrábí z plastu v pár barevných odstínech.

Míchání a nástroje:

Hrubá omítka se smíchá s vodou v předepsaném poměru v bubnové míchačce nebo v kbelíku pomocí míchadla. Po prvním důkladném rozmíchání se směs nechá odstát 3 - 5 minut a poté se opět znovu promíchá. Hliněné omítky se skládají ze základních složek: jílu, písku a vody. Pro vyztužení se používají také rostlinná vlákna, jako je sláma nebo konopí. Molitanové hladítko pro 1. Gumové hladítko s velkými póry pro 2. suché filcování a 3.

Pokud nemáte míchačku, dá se sehnat spousta nadšených lidí a míchat nohama. Jíl se připraví v nějaké dostatečně velké nádobě, obujou se gumáky a hurá do bláta.

Finální úprava povrchu a nátěry:

Výrobce omítek Picas doporučuje techniku finální úpravy povrchu hliněných omítek, s jejíž pomocí docílíte pevné a hladké plochy bez nutnosti dalších úprav. Při zahlazování omítky se na povrch dostává jíl, který utváří pevnou a hladkou plochu. Zahlazenou plochu proto není nutné dále upravovat.

První vrstva jemné hliněné omítky se nanese pomocí dřevěného nebo plastového hladítka. Tuto vrstvu udělejte co nejslabší a vyčkejte, než dojde k jejímu zavadnutí. Palec vtlačte do omítky. Pokud omítka neulpí na palci a přitom bude stále vlhká a tvárná, naneste nerezovým hladítkem druhou vrstvu omítky. Tuto vrstvu dělejte pečlivě, aby se vytvořil hladký povrch bez děr. Výstupky vzniklé tahy hladítkem nevadí. První hlazení provádíme ve chvíli, kdy je omítka zavadlá. Opět vtlačíme palec, na kterém by neměla ulpět omítka a přitom by měla být stále tvárná.

Hlazení proveďte měkkým ocelovým hladítkem, které co nejvíce položte na hlazenou plochu tak, aby se jí dotýkalo alespoň 1/4 své plochy. Je třeba docílit sjednocení povrchu a zatlačení případných tahů po hladítku, které vznikly při druhém natažení. Pokud se při hlazení bude v některém místě lepit omítka na hladítko, tak toto místo vynechte a vraťte se k němu o něco později. Při přeschnutí povrchu ho navlhčete pomocí ručního rozprašovače. Po navlhčení vyčkejte dvě minuty, pak je možné pokračovat v práci.

Finální leštění se dělá pomocí speciálních plastových hladítek. Jako alternativa poslouží kolečko, vyrobené například odstřižením okrajů z víčka od hořčice nebo velkého balení jogurtu, na němž se otřepy po odstřižení zabrousí jemným brusným papírem. Plocha musí být zavadlá tak, aby se omítka nelepila na víčko a přitom zůstala ještě tvárná.

Případná výmalba hliněných omítek se provádí vápnem, kaseinovými, hliněnými nebo silikátovými barvami, které povrch omítky tolik neuzavřou, ale zpevní a ochrání. Bohužel nátěr může u někoho vyvolat pocit obyčejné omítky opatřené nátěrem. Skutečnost, že pod nátěrem je schovaná příroda, která už nepracuje pro vaše blaho, víte pouze vy a i vám se po čase může stát při pohledu na natřenou stěnu, že prostě pozapomenete, jaký poklad jste pod nátěr schovali. Nenapadobitelný vzhled hlubokého matu, který je pro hliněnou omítku tolik typický a pro nějž je tento materiál vyhledáván, nelze dosáhnout žádným nátěrem. Pokud je povrch opatřen jakýmkoli nátěrem, pohltivost se snižuje zhruba na 0,8násobek hodnoty běžné omítky.

Zaoblení rohů a koutů:

U hliněných omítek je doporučováno zaoblení rohů případně i koutů. Zaoblené rohy jsou praktické proti uražení, kouty jsou spíše estetické.

Hotové směsi a produkty

Hliněné omítky HLINĚNÝ DŮM jsou složeny z pečlivě vybraných jílů a praných křemičitých písků. Finální omítky Econom jsou pomyslnou třešinkou na dortu, která dodává hliněným omítkám finální vzhled. Jsou svrchní dekorativní vrstvou, která povrch omítky sjednotí, zjemní a zharmonizuje.

Například Béžová hliněná omítka Econom je nejsvětlejší z celé série díky příměsi přírodního světle žlutého jílu a bílého mramoru. Okrová hliněná omítka Econom je světlejší a pocitově teplejší než základní omítka, ale stále si zachovává svůj přírodní rustikální charakter.

Dokonalý vzhled se zachováním jedinečných vlastností hliněných omítek. To byl cíl při vytváření série ART. Ta je určena pro zákazníky, kteří preferují moderní, čistou estetiku a minimalistický design před rustikálním či přírodním vzhledem. Omítka po vyschnutí působí jednolitě, dosahuje jednotné zrnitosti a je skvělou volbou pro ty, kdo hledají nadčasovou eleganci v souladu s výjimečnou atmosférou, kterou dokáží hlinění omítky vytvořit. Antik bílá je nejsvětlejší a také nejprodávanější omítkou ze série ART.

Přírodní jíl o zrnitosti 0-3 mm je vhodný pro výrobu hliněných omítek a slouží jako pojivo, které zajišťuje soudržnost omítkové směsi a přirozenou prodyšnost hotové vrstvy. Typický váhový poměr při míchání je 2-3,5 dílu jílu na 8 dílů písku.

tags: #jaky #jil #na #hlinene #omitky

Oblíbené příspěvky:

• jak na efektivní izolaci potrubí s produkty Isover
• Jak vybrat nůž na polystyren?
• Praktické kolíčky do domácnosti
• Detaily o garnýžích
• Jak zmenšit dveřní otvor