Jan Budař: Mnohotvárný umělec, který jde vlastní cestou

Jan Budař je mnohovrstevnatý tvůrce - herec, scenárista, režisér, hudebník, spisovatel i ilustrátor. Má silnou individualitu - jde vlastní cestou, neřadí se do škatulek a rád experimentuje. Je v něm hravost a dětskost, ale zároveň hloubka a vážnost - dokáže být ironický, laskavý i provokativní. Působí jako intuitivní a citlivý umělec, který se nebojí odhalit vnitřní svět. Je originální a někdy kontroverzní, protože si dovolí vybočit z mainstreamu. Je pracovitý a univerzální - jeho tvorba zasahuje literaturu, film i hudbu. Z jeho osobnosti je možné vyčíst kombinaci citlivosti, vnitřní svobody a odvahy jít proti proudu. Není to „uhlazený umělec“, ale spíš nezávislý tvůrce, který si stojí za svým.

Hudba, film a divadlo

Jan Budař Trio a hudební projekty

Jan Budař Trio zahraje například na festivalu "Na prknech, dlažbě i trávě". Kromě autorských písní se mohou posluchači těšit na písně Milana Chladila, Louise Armstronga, Elvise Presleyho a dalších. Program „Švihák lázeňský aneb starý fláky a nový pecky“ je hudebně-zábavný program Jana Budaře. Je to večer s osvědčenými hity F. Sinatry, K. Hály, M. Chladila, E. Presleyho, L. Armstronga, J. Budaře a dalších.

Jan Budař začal hrát na klavír asi ve čtrnácti letech, rád kreslil, psal si krátké povídky a skládal písničky. Jeho rané písně si dnes už nepřehraje. Písně si zapisoval do notových sešitů, které má dodnes někde schované.

Filmová tvorba a režie

Jan Budař je také režisér a herec. Jako producent s filmem „Princ Mamánek“ dopadl dobře, film byl nakonec v zelených číslech. I když to nebyl úplný megahit, dopadl v kinech velmi dobře, takže to jako producent zvládl, a to hlavně díky podpoře jeho spolupracovníků v čele s Janem Malířem, Jakubem Červenkou, Jiřinou Budíkovou z ČT. Také dostali grant od Státního fondu kinematografie. Film je týmová záležitost, sám ho člověk bohužel udělat nedokáže na rozdíl třeba od písničky nebo obrazu.

Co se týče realizace druhého filmu o Leopoldu Bumbácovi, Jan Budař čeká, až potká ty pravé spolupracovníky, aby mohl film vzniknout. Scénář je napsaný a dokonce i chválený. Jan Budař se sám sebe ptá, zda bude opět režírovat a hrát hlavní roli. Ta role je krásná, takže pro něj jako pro herce je to samozřejmě velmi lákavé. I u Mamánka nesmírně pečlivě zvažoval, zda ho hrát nebo ne, a to i přesto, že si tu roli psal od začátku pro sebe. Bumbáce psal původně pro Ondřeje Vetchého, ale ta varianta padla. Přeje si, aby film vznikl, protože věří, že bude krásný a je si jistý, že herecké obsazení bude opět skvělé, ať už s ním nebo bez něj, tak jako tomu bylo i u Mamánka.

Čtěte také: Recenze venkovní dlažby Kronos prkna

Krátký film „VÍTĚZ“ s besedou Jana Budaře a Petra Horkého získal pozitivní ohlasy od diváků, kteří oceňují hluboký a inspirativní zážitek, který v nich film a debata zanechala.

Divadelní angažmá

Jan Budař se v roce 1996 dostal v Brně na JAMU. Studovali s ním mimo jiné Jana Janěková ml. nebo Michal Slaný, Lenka Novotná, která dnes moderuje na Vltavě. Jejich profesorem herectví byl Josef Karlík - trochu cholerický pedagog, ale herec to byl skvělý a měl je svým způsobem rád.

Jan Budař věřil, že se prosadí, i přes obrovskou konkurenci herců. Věřil, že hercem může být prakticky každý, protože naučit se dá cokoliv, když tomu člověk věnuje dost času a lásky. Strach, že by se neprosadil, neměl. Nějak v sebe věřil, a to až tak, že se zázrakem dostal do svého prvního a posledního divadelního angažmá do Divadla na Zábradlí. Všichni jeho spolužáci si klepali na čelo, že se zbláznil, když hned ze školy chce do Prahy, a navíc do jednoho z nejlepších českých divadel, ale věřil, že to možné je a vyšlo to. Měl v životě ohromné štěstí na zázraky a snad ještě stále má.

Literární tvorba

Jan Budař dosud napsal čtyři knihy - „Princ Mamánek“, „Největší tajemství Leopolda Bumbáce“, „Příběh lásky“ a „Snílek“. Má rozpracované nějaké náměty, o kterých věří, že stojí za to. Je to jedna pohádková kniha, dva scénáře a jeden román.

Kniha „Snílek“ popisuje zážitek s liánou Ayahuaskou. Setkání s ní mu naprosto proměnilo pohled na realitu i na život na naší planetě. Zažil v Peru asi dvanáct šamanských rituálů, kdy vypil dost hnusný odvar vyrobený z té liány. Tělo se pak toxikuje, zvrací, má průjem, celkově se dost pročistí a mysl zažívá neuvěřitelné vize a zprávy, které mu rostlina předává. Velmi ho překvapila její obrovská inteligence, která mnohonásobně převyšuje inteligenci člověka. Je to jako setkat se s mimozemskou civilizací, která si jen tak roste v pralese. Díky těmto silným zážitkům mu koncept, kdy se člověk sám dosadil na vrchol pomyslného vývoje na Zemi, přijde velmi legrační. Dívá se na to tak, že inteligence jde sestupně takto: nejdřív jsou všechny rostliny, pak všechna zvířata a kdesi na posledních příčkách je člověk.

Čtěte také: Praktická dlažba s imitací dřeva

Kaskadérství

Jan Budař se ke kaskadérství dostal v roce 2018 při natáčení filmu „Žižka“, kde si ke kaskadérské práci „přičuchnul“. Pár bojových scén, které mu scénář předepisoval, dělal sám, tedy bez kaskadérského dubla. Díky tomu s nimi přišel trochu víc do kontaktu. Říká, že ho kaskadéři úplně nadchli a zároveň k nim získal ještě větší respekt. Líbila se mu jejich nadhled, humor, způsob komunikace, i to, že na sobě musí pořád makat, pokud chtějí svoji práci dělat. Tehdy mu Petr Jákl řekl, že by si mohl v rámci příprav na ty bojové scény zajít na kaskadérský trénink, a tak šel. A málem se tam poblil. Bylo to tak náročné, že tam přišel jako vyjukaný panic a hned sebou mlátil o žíněnku a běhal, metal divné kozelce, kotrmelce, pak hvězdy, pak válel sudy, pak dělal parakotouly a po půl hodině byl úplně splavený. Protože jeho tělo nebylo na takové kardio vůbec zvyklé, musel utéct na záchod a tam to deset minut rozdýchávat. Rozdýchal to a už mezi ně chodí šest let. Říká, že mu to změnilo život.

Na tréninku s kaskadéry nepotkává žádné herecké kolegy. Dvakrát dostal šanci být před kamerou i jako kaskadér. Jednou ho David Lištván vzal na film „Vrána“, kde měl mini akci, kdy mu hlavní představitel probodnul nožem krk. Kaskadéři před kamerou v podstatě hlavně umírají. Akce nebyla nijak náročná; pád na kolena (na kterých měl chrániče) a pak už se měl jen svalit na dlažbu, což zvládl bez problémů a moc si to užil. S chlapy byla velká sranda. A znova je obdivoval, co všechno zvládnou, a ještě u toho vypadají, že to není nic těžkého. Jan Budař se se vší pokorou bere jen jako jejich učedník, který si možná ještě někdy kaskadérskou práci před kamerou vyzkouší, ale nemůže o sobě říkat, že je kaskadér, na to k nim má příliš velký respekt a obdiv.

Filozofie a spiritualita

Jan Budař prošel za posledních pár let silnou vnitřní transformací, díky níž se z jeho těla začaly uvolňovat traumatické pocity z dětství, a to mu předělává jeho dojem o sobě i ze sebe. Teď ve zralém věku má pocit, jako by mu paradoxně sebevědomí ubývalo, mnohem víc se trápí pochybnostmi, přímo bytostně cítí obrovské zátěže svých předků a jeho naivní dětská víra je najednou docela ochromená a on musí dolovat svoje sebevědomí z úplně jiných zdrojů. Sebevědomí doluje z hlubin sebe sama, z pohybu těla, z dobrého spánku, dobré výživy. Někdy je to dřina. Jak zraje, tak už nemůže nevidět, co si ve dvaceti přál a nestalo se a naopak, co si nepřál a stalo se. Kde je a kde chtěl být a kde už nejspíš nikdy nebude. Někdy si říká, že byl v minulém životě velkou hollywoodskou hvězdou a v tomhle životě poměrně brzy dospěl k tomu, že se jí opět stane a že je to zcela přirozené. Jiné vysvětlení pro svoje bezprecedentní tehdejší sebevědomí a víru v sebe sama nemá. Obrovsky v životě zpokorněl a začal se vnímat docela obyčejně, čímž ovšem ztratil takové zvláštní vnitřní dynamo, které generovalo jakousi energii výjimečnosti, která mu plnila velmi odvážné sny. Spadl na takové svoje dno a na tom dně zažívá svůj obyčejný lidský život. Na dně je to jako by byl přinucený sám sebou zrevidovat celý svůj život a podívat se na to, co tu jako člověk vlastně dělá, co tu chce dělat, co tu má dělat. Možná je to obyčejná krize středního věku, o které složil písničku, když mu ještě nebylo třicet. Ale intuitivně cítí, že jeho cesta má smysl, i když někdy kráčí údolím stínů. O tom si napsal píseň „Všechno smysl má“, kterou hraje na závěr svých recitálů.

Jan Budař se nehlásí k žádné církvi, ani nijak pečlivě nestuduje žádné konkrétní náboženství, ale vnímá se jako spirituálně založený hledač souvislostí. Meditace je velmi užitečný nástroj. Zkoušel meditovat mnoho let a pořád to jaksi nedokázal pochopit, co se tím vlastně přesně myslí a jak to má správně vypadat. Jak se u toho má člověk cítit, aby to dělal „jak se má“, a pak se na to úplně vykašlal. Pozorování dechu, myšlenek, sebe sama; přestal to řešit, protože ho to jenom frustrovalo, a pak se stala překvapivá věc, jakmile se přestal snažit cokoliv dělat a bral to, jako že si jde trochu zdřímnout, najednou mu to došlo! V tom to totiž je! Člověk jde prostě vědomě odpočívat a u toho si jeho tělo občas příjemně klimbne nebo rovnou usne. A potěšilo ho, když mu Petr Horký řekl, že takto přesně mu meditaci popsal nějaký zkušený mnich, který ji léta praktikoval.

Meditace pomáhá Janu Budařovi, když zažívá strach, napětí, iritaci, zoufalost nebo kritické myšlenky. Restartuje jeho vnímání a dodá tělu potřebnou energii. Někdy není jednoduché meditovat tak dlouho, dokud nepocítí úlevu od toho, co ho tíží, protože mu myšlenky říkají, že se nesmí flákat a jen tak si tu sedět a funět. A tak se mu někdy podaří zůstat se sebou a jindy ho proud starostí strhne a odpočinek se nezdaří.

Čtěte také: Venkovní dlažba s designem dřeva: Co zvážit?

Inspirace a tvůrčí proces

Jan Budař říká, že inspirace a tvořivý proud se chová, jak chce on, on mu nedokáže poručit, aby byl, aby se děl. Určitě to souvisí s celkovou energií, v níž se nachází, jak se jako člověk cítí, jaké období zrovna zažívá. Podle toho pak přicházejí různé druhy tvůrčích přebytků. Je to jako s vylučováním; člověk nejdřív jí a pak vylučuje, a to, co do sebe dostává, to pak vylučuje, nikdy to není jinak. S tvorbou je to stejné, takže se vědomě živí kvalitním uměním, ať už jsou to obrazy, literatura, hudba, filmy, aby pak, až to přijde, mohl kvalitně vylučovat.

Výtvarné umění

Jan Budař je také ilustrátor a malíř. V sekci DREAMER na jeho webu najdete jeho texty, myšlenky, texty písní, deníky a obrázky. Sám říká, že ho fascinuje život jeho obrázků. Kdykoliv se v jeho soukromém ateliéru ocitne někdo, kdo si vybírá jeho obraz (ať už kupuje nebo od něj dostává dárek), je vždy velmi zvědavý, které obrazy návštěvníka zaujmou. Je to zcela nepředvídatelné. Jako by měly obrazy svůj vlastní život a čekaly na „svého“ majitele, na něhož se usmějí, mrknou, svedou ho a nechají se odnést do nového domova. Ten proces vzájemného namlouvání ho nesmírně baví a ukazuje mu, že jeho vlastní výběr favoritů a outsiderů je jen jeden z mnoha a kdokoliv jiný může jeho podceňované kusy milovat jako svoje oblíbence a naopak.

Dává tip, jak se pustit do malování: „Naber si pěkně na štětec barvičku (je jedno jakou, ale tyrkysová je dost parádní), vezmi velký tvrdý (čím tvrdší a větší, tím lepší) papír a tu barvičku na něj nanes. Pak chvíli počkej; je to velký krok! Potom opět bezohledně zmáčkni tubu a nech štětec ať si šmrdlá, ťupá, krouží a brázdí křížem krážem po papíře jak ho/tě jenom napadne. Nevymýšlej, co budeš kreslit (to by ses zbytečně zdržoval a ukrad by sis to nejcennější), jenom dávej barvy na běloskvoucí panenský papír a tím ho jednou provždy znič. Pošli ho do věčných lovišť, skartuj ho, znehodnoť, pohřbi. Dej mu, co mu patří - zánik v duhových výstřicích všech smrtí a zrodů života. Nemysli na umění (to by byla pošetilá zbytečnost i když tak lákavá!). Umění je stejně mrtvé, neboť je v něm dávno dovoleno vše a díky tomu žije v každém z nás. Když se nějaký dětský obrázek zachová, někdo chytrý ho zarámuje do pěkného, drahého rámu a pověsí na zeď někam, kde svítí slunce, vždy bude to dílo mít zcela nevyčíslitelnou hodnotu. A to nejen pro autora, ale i pro všechny, kdo autora milují. Jak prosté! Jedinečná galerie je na světě. Umění je všude a ve všem a v přírodě nejvíc a na tu nikdo z nás nemá a tak nič barvičkou bílý papír jeden za druhým, tvoř si svou jedinečnou výstavu s názvem “Zavražděný papír”. Penetruj do něj, pomiluj ho, ber si ho jak nadržený jelen svoji laň a mysli jen na ten nádherný dětský pocit; rozpatlat barvu v tlusté a pokud možno hodně mazlavé vrstvě. Kochej se tou nezměrnou svobodou. Jo!!!! Buď! Střídej barvičky - hnědá, oranžová, zelená… mrksej je na papír, dělej všemožné zvuky, mluv si u toho nahlas, co ti jen myšlenka vrhne do úst a užívej si to grandiózní bezčasí, kdy nemusíš nic dokázat. Kreslíš si a není kdo by určil, zda jsi dost dobrý, zda červená je na správném místě, jestli žluté náhodou už není moc. Ne! Je mi čtyřicet tři let, tolik a tolik jsem toho už vytvořil, přesto mám pocit, že teprve teď jsem zničil svůj první dospělý papír. Už nikdy víc! Kde jsou nějaké papíry?

Festival "Na prknech, dlažbě i trávě"

Festival „Na prknech, dlažbě i trávě“ se odehraje od 21. do 24. srpna v Björnsonově sadu a na Moravském náměstí. Festival 21. srpna zahájí koncerty kapel New Time Orchestra a Golden Delicious na Moravském náměstí. O den později bude k vidění nedaleko právnické fakulty v Björnsonově sadu od 18 hodin akrobatické vystoupení. Po něm ve 20:30 zahraje Jan Budař Trio. V sobotu 23. srpna se na stejném místě od 14:30 představí divadla pro děti. Od 18:45 přijde na řadu uskupení bývalých spolužáků z gymnázia a absolventů DAMU Vosto5 s hrou Stanďartní kabaret a originální improvizací. Uskupení je podle organizátorů jedním z nejvýraznějších autorských divadel mladé generace v České republice. Program pak pokračuje například společným zpíváním známých hitů od 21:00. Neděle 24. srpna je od 10 hodin věnována divadlům pro děti, lekci baletu i představení Mikro-teatro.

Přehled vybraných děl a událostí

tags: #jan #budar #dlazba

Oblíbené příspěvky:

• Dřevěná překližka – co potřebujete vědět
• Tipy pro tichou podlahu z OSB desek
• řešení pro laminátové nádrže na míru
• Detaily o instalaci vody a elektřiny ve vaší domácnosti
• Vlastnosti a použití omítek Ceresit (CT 174, CT 72, CT 74)