Japonští architekti a betonová zvlněná architektura: Tadao Ando a Toyo Ito

Obrácenou stranou úspěchu hvězdných architektů je, že klienti opakovaně vyžadují jejich snadno rozpoznatelný rukopis a původně kreativní tvůrce je rázem lapen do zlaté klece. Skuteční architektoničtí pionýři se však nechtějí opakovat, hledají nové profesní výzvy i za cenu vlastního nepohodlí. Mezi hlavní experimentátory na současné japonské scéně patří profesor Tokijské univerzity Kengo Kuma (1954) a Toyo Ito (1941), kteří se nenechali spoutat po formální ani materiálové stránce.

Tadao Ando: Básník betonu a geometrie

Při pohledu na dokonalou betonovou stěnu s pravidelným rastrem otvorů od bednění se vám okamžitě vybaví Tadao Ando (1941). Japonský architekt Tadao Ando je často nazýván „betonovým básníkem“. Spojuje západní moderní architekturu s tradiční japonskou architekturou a východní filosofií. Jeho betonové monolitické zdi jsou charakteristické svým pravidelným obdélníkovým rastrem vzbuzujícím dojem, že jsou poskládány z panelů či kvádrů. V každém čtyřúhelníku je obsaženo šest otvorů, které jsou otiskem spřahovacích tyčí bednění. Zdi Tadaa Anda jsou vyrobeny z dokonale hladkého litého betonu.

Tajemství Andova betonu

Tajemství Andova betonu nespočívá ve speciální směsi, ale v manuální zručnosti jeho výrobců. Při jeho výrobě využívá ruční práce specializovaných odborníků, kteří vytvářejí velké vyhlazené plochy stejnorodé kvality.

• Povrch se namočí a omývá kyselinou solnou ředěnou v poměru 1:8.
• Dále se natírá směsí, která obsahuje bílý cement a šedý cement v poměru 1:5.
• Potom se povrch namočí a omývá kyselinou solnou ředěnou v poměru 1:10.
• Příliš velké póry se opravují hmotou, která obsahuje světlý písek, bílý cement a obyčejný cement v poměru 3,5:0,5:1.
• Pro zajištění přilnutí se opravované místo natírá podkladovým materiálem.

Kariéra a filozofie Tadaa Anda

Tadao Andō se narodil v roce 1941 v japonské Osace. V šedesátých letech cestoval po Spojených státech, Evropě a Africe, kde se seznámil se stavbami Le Corbusiera, Miese van der Rohe, Franka Lloyda Wrighta a Louise Kahna a vlastnoručním obkreslováním analyzoval jejich publikované plány. V roce 1969 založil vlastní architektonickou kancelář Tadao Ando Architects & Associates v Ósace. Koncem osmdesátých let byl hostujícím profesorem na Yale University (1987), Columbia University (1988) a Harvard University (1990). Je nositelem Pritzkerovy ceny za architekturu z roku 1995.

Když byl Ando mladý, často navštěvoval Kyoto a Nara a chodil tam do starých japonských budov. Když si však otevřel svou praxi, hledal vzory pro svou práci na Západě a věřil, že architektonická tvorba musí být podle západního vzoru. Odmítal tradiční japonskou architekturu. Na druhé straně si však vždy uvědomoval, že kdykoliv se vnoří od cizí, zejména západní architektury, pak jej z nějakého důvodu pohled na tradiční japonskou architekturu hluboce dojímá. Opět si uvědomuje, kolik krásných budov v Japonsku je. Tradiční japonská architektura nabízí mnoho odpovědí na otázky týkající se vztahu člověka a přírody - vztahu, který je dnes velmi napjatý. V důsledku toho nedávno přemýšlel o tom, že bude znovu studovat tradiční japonskou architekturu.

Čtěte také: vše o dřevěných fasádách rodinných domů

Jeho přáním je vytvářet takové budovy, které by chtěl prožít a sám to považoval za zajímavé. „Zajímavou“ budovou má na mysli takovou, která je nějakým způsobem opačná, tj. zrazuje naše očekávání. Snažil se tvořit takové práce, které jsou klamavé, neodpovídají očekáváním lidí, zakoušejících jeho prostory. Například práce, která se jeví jako symbolická a symetrická zvenku, uvnitř se ukáže být asymetrická. Nebo co se z venku jeví jako jednoduché, má uvnitř složitý prostor.

Architektura Tadaa Anda vychází z kompozičních metod a forem modernismu, ale klade důraz na místo, klima, počasí a historické a kulturní pozadí každé jednotlivé situace. V každém souboru podmínek chce znovu objevit počáteční bod - bod, ze kterého architektura musí vyjít. Jinými slovy, chce integrovat dynamicky dva protějšky - abstrakci a reprezentaci. Abstrakce je estetika vycházející z jasné logiky a průzračnosti konceptu, reprezentace se soustřeďuje na všechny historické, kulturní, klimatické, topografické, urbanistické a životní podmínky. Chce obojí spolu co nejhlouběji integrovat.

Vybraná díla Tadaa Anda

Většina Andových realizovaných staveb je v Japonsku a téměř všechny jsou zhotoveny ze železobetonu. Výjimkou je čtyřpatrová dřevěná konstrukce japonského pavilonu Expo‘92 v Seville, která měla tvar archy. Stavba byla v době své existence (před rozebráním) jednou z největších svého druhu na světě. Pouze několik málo staveb japonského architekta se nachází mimo jeho rodiště. Jeho první realizací ve Spojených Státech byl interiér galerie japonského umění Art Institute v Chicagu. Mezi další evropské projekty Tadaa Anda patří Fabrica - Benetton Art School for Applied Arts (Treviso, Itálie, 2000) a meditační prostor v areálu budovy UNESCO v Paříži (1995).

Toyo Ito: Harmonie s přírodou a nové konstrukční výzvy

Toyo Ito byl na přelomu milénia nejen příkladem odklonu od opojení digitální architekturou a bližšího propojení s japonskou řemeslnou tradicí, ale především nezlomným vzorem při řešení nových konstrukčních výzev, který nachází řadu inspiračních zdrojů v přírodě. Ačkoli Ito pochází z obchodnické rodiny, neměl k architektuře daleko. Když se rodina přestěhovala do Tokia, požádala Toyova matka o projekt významného modernisty Jošinobu Ašiharu, který zrovna přicestoval z newyorského ateliéru Marcela Breuera (žáka a později profesora slavného Bauhausu). Možnost být nablízku takovým osobnostem usnadnila Itovi výběr budoucí profese. Po promoci na Tokijské univerzitě v roce 1965 začal sbírat první pracovní zkušenosti u japonského metabolisty Kijonori Kikutakeho, který mu prozřetelně svěřil práci na občanském centru Mijakonodžó (1966) připomínajícím obří vějíř a vystavujícím na odiv předsazenou konstrukci z masivních ocelových rámů zasazených do mohutného betonového podstavce.

Již první Itova velká retrospektiva v tokijské Opera City Art Gallery v roce 2006 nesla název „Nová skutečná architektura“, čímž odkazoval na potřebu fyzického vnímání domů a jejich přímého propojení s (přírodní i městskou) krajinou. Třebaže Ito využívá pro své realizace různé materiály i konstrukční principy, tak se napříč všemi typologiemi i měřítky prolíná jedna kontinuální myšlenka. Ito totiž nevnímá stavby jako vytržené objekty, ale vnímá je vždy jako výsek z nekonečného prostoru. Japanese architect Toyo Ito is Pritzker Prize laureate in 2013, who is always looking for new professional challenges. Toyo Ito vyučoval mj. na Kolumbijské univerzitě v New Yorku i Kalifornské univerzitě v Los Angeles. Je čestným členem The Japan Institute of Architects, The American Institute of Architects, The Royal Institute of British Architects a čestným profesorem University of North London.

Čtěte také: zjistěte více o zahradní architektuře

Inovativní betonové konstrukce Toya Ita

Obchodní dům TOD′S (2004)

Na příkladu obchodního domu TOD′S (2004), který leží v tokijské módní čtvrti Omotesando, si lze předvést Itovu reakci na blízké okolí ve spojení s invenčním konstrukčním řešením. Sedmipodlažní prodejna italského výrobce luxusních bot a kabelek se nachází na ulici lemované okrasnými stromy druhu zelkova pilovitá. Ito se pomocí betonového pláště evokujícího větvoví pokusil nejen zareagovat na přilehlou alej, ale především zcelit nepravidelný pozemek ve tvaru písmene L bez hierarchizování na fasádu hlavní a vedlejší. Všechny strany domu promlouvají identickým jazykem. Ornamentální fasáda současně tvoří hlavní nosnou konstrukci domu bez potřeby dodatečných vnitřních podpor. Obvodový plášť tloušťky 300 mm stírá hranice a vy netušíte, kolik má dům podlaží. Najednou má Itova betonová koruna blíže k okolním stromům než k sousedním budovám.

Pohřební síň Meiso no Mori (2006)

Na okraji rušného velkoměsta Kakamigahara v japonské prefektuře Gifu stojí pohřební síň Meiso no Mori (2006). Bílá organicky zvlněná střecha krematoria s výhledem na klidnou vodní hladinu je obklopena zalesněnými svahy. Ito hledal formu, která by dematerializovala stavbu a harmonizovala konstrukci. Inspiraci našel v mracích plujících na obloze a tento obraz přenesl do železobetonové skořepiny spočívající na dvanácti kónických sloupech. Zastřešení krematoria zapadá do kopcovité krajiny. Zejména pak v zimě, kdy vše pokrývá sníh, je harmonie stavby s krajinou dokonalá. Přestože forma působí nespoutaně, vychází z přesně určeného algoritmu optimálního strukturálního řešení. Ito konstrukci přirovnává k rostlinám, které docilují velice komplexních výsledků překvapivě jednoduchými prostředky. Finální podoby bylo dosaženo pomocí dřevěného bednění, na které se uložila ocelová síť, na níž byl nastříkán beton. Na podobném principu byla v loňském roce postavena i pohřební síň Meguri no Mori na předměstí Kawaguchi. I zde je charakteristickým prvkem zvlněná střecha, která odráží charakter krajiny, jako by byla její součástí. Na rozdíl od Meiso no Mori však střecha nestoupá tolik do výšky „jako křídla ptáků“, ale je nízká, zakrývá 13 m vysoké krematorium za sebou, působí dojmem nízkého kopce „plovoucího“ na rybníku a splývá s okolním vzdouvajícím se terénem.

Knihovna soukromé umělecké univerzity Tama (2007)

Knihovna soukromé umělecké univerzity Tama v Tokiu (2007) se vydává cestou kombinace podvědomě důvěrně známých klenebních oblouků a co možná nejsubtilnějších železobetonových žeber. Ito si představoval, že by se celá hmota knihovny umístila do jedné podzemní úrovně, aby svým objektem už dále nezahušťoval areál kampusu a ponechal na místě park se sochami. To však nebylo možné, a proto se pokoušel vytvořit prostor, který by odkazoval na éterickou jeskyni nad zemí. Výsledkem této myšlenky převedené do konstrukce byla nepravidelná soustava řady protínajících se betonových oblouků, kterými však Ito nechtěl složit poctu gotickým katedrálám nebo románským kryptám. Aby se vyhnul takovým asociacím, pokusil se vytvořit co nejsubtilnější konstrukci. Betonová žebra tloušťky pouhých 200 mm si však nemohla vystačit s klasickou výztuží, ale nejprve musel být postaven skelet z kovových desek s navařenými ocelovými trny, které pak byly opláštěny čerstvým betonem. Rozpony oblouků se pohybují od 1,8 m až po úctyhodných 16 m. Podlaha v přízemí se svažuje ve sklonu 1 : 20 a kopíruje přirozený spád okolního terénu. Jediným vodorovným prvkem v knihovně zůstává podlaha v prvním patře. Interiér knihovny je tak v těsném kontaktu s okolní přírodou. Nesnaží se vyčleňovat přehnanými terénními úpravami, ale také nemá ambice vměšovat se do okolní krajiny. Přijímá ze svého kontextu přírodní síly vycházející ze země a přetváří je do architektonické soustavy. Knihovna Tama byla jejími autory vyřešena do posledního detailu. Ito se nespokojil pouze s návrhem konkávně zakřivené obálky a sám navrhl i stropní svítidla či netradiční plechové police na knihy.

Mezinárodní barokní muzeum (2016)

Toto muzeum (2016) situované na okraji městského parku v mexickém městě Puebla připomíná papírové svitky postavené na vodní hladinu a současně odkazuje na dynamicky zvlněné stěny, jaké známe z paláců a katedrál barokních mistrů. Ito inspiraci opět čerpal v přírodě a budova tak „prýští ze země jako pramenitá voda a zdvihá se k nebi“. Půdorysnou kompozici tvoří 25 menších čtverců se zaoblenými rohy vůči sobě vzájemně mírně pootočených, které zdánlivě vytváří dojem bludiště. Uprostřed dispozice zůstala vynechána plocha o velikosti čtyř čtverců pro vnitřní atrium s fontánou. Ito se pokusil návštěvníkům zprostředkovat zážitek z „barokního prostoru“, jehož důležitým aspektem byl kromě dynamických forem také šerosvit nabývající mnoha významů. Čtvercový rastr stěn tvoří sendvičová konstrukce z prefabrikovaných panelů z bílého pohledového betonu o tloušťce 65 mm. Po osazení panelů byla konstrukce zmonolitněna vyplněním mezer, čímž nabyla tloušťky 360 mm a stala se odolnou vůči zemětřesení.

Národní divadlo (2016)

Národní divadlo (2016) v tchajwanském Tchaj-čungu vychází z Itova soutěžního návrhu kulturního fóra (2004) do belgického Gentu, kde se na oválném půdorysu pokoušel po vzoru mořských korálů vytvořit konstrukci, která by plynule přecházela z podlahy ve stěny a následně do stropů. V jediné stavbě se opět snoubí inspirace přírodou, podvědomě známé momenty a nejpokročilejší technologie. Výsledkem je moderní jeskyně pro kulturního člověka 21. století. Ačkoli byl původní koncept velmi racionalizován, dlouho se nedařilo najít stavební firmu schopnou zrealizovat železobetonovou skořepinu složenou z tzv. katenoidů tvořených dvojitě zakřivenými plochami vzniklými otáčením řetězovky. Namísto tradičního bednění bylo kvůli úspoře nákladů navrženo alternativní řešení, kdy byl každý z katenoidů přesně nadefinován systémem stěn s příhradovou výztuží, na niž byly fixovány vrstvy další výztuže. Geometrie celé konstrukce tak byla regulována předem připravenými 2D zakřivenými příhradovinami, které jsou pospojovány v rozteči 200 mm. Namísto bednění byla na obě strany příhradových stěn pomocí fixačních tělísek připevněna jemná síť zajišťující konstrukční tloušťku 400 mm. Stříkaný beton byl ukládán ve dvou vrstvách. Pro první vrstvu byl použit mokrý způsob nástřiku betonu na výztužnou síť. Po vyzrátí betonu byla suchou cestou ručně aplikována finální vrstva tloušťky 25 mm. Z důvodu neúměrných finančních nákladů a konstrukční složitosti by si člověk mohl myslet, že již nikdy nevznikne žádná druhá podobná stavba. „Moderní počítačová technologie nyní umožňuje vysoce kvalitní vyjádření trojrozměrných zakřivených povrchů lépe než kdykoli předtím, a proto jsem ji také použil při navrhování svých betonových staveb. Výrazně nám pomohla k realizaci např. městské pohřební síně Meiso no Mori ve městě Kakamigahara a také budovy Národního divadla v Tchaj-čungu.

Čtěte také: Využití betonových prken v zahradě

Společné rysy a odlišnosti

Zatímco Tadao Ando je známý svou strohou geometrií a dokonalým betonem, který vytváří kontemplativní prostory, Toyo Ito se více zaměřuje na organické tvary a dynamické kompozice, které reagují na přírodní prostředí. Oba architekti se však shodují v hlubokém respektu k přírodě a v touze vytvářet architekturu, která se s ní harmonicky prolíná.

tags: #japonští #architekti #betonová #zvlněná #stavba

Oblíbené příspěvky:

• Samolepící lišty na dveře
• Nadčasová elegance béžové dlažby
• Imitace dřeva pro interiérové obklady
• Vše o vyztužení desek kari sítěmi
• Regál z buku do vašeho interiéru