Jemná vápenocementová omítka: Vlastnosti, použití a výhody pro moderní i historické stavby

Vápenocementové omítky jsou velmi pevné a odolné proti otěru, a proto jsou vhodné pro použití v interiéru i exteriéru. Vápenocementová omítka je oblíbená omítka na vnitřní stěny, protože díky ní můžete dosáhnout hladkého a rovného povrchu a dodat tak stěnám v interiéru čistý vzhled. Používá se zejména pro silně namáhané a opotřebení náchylné plochy stěn, jako jsou schodiště, okolí dveří apod. Nabízí totiž určitou pružnost, takže se může rozpínat a smršťovat při teplotních výkyvech, aniž by popraskala. Kvůli obsahu cementu je odolnější vůči tlakovým zatížením a více odpuzuje vodu než čistě vápenná omítka.

Vápenocementové omítky jsou také velmi prodyšné, tj. difúzně otevřené, a mohou akumulovat přebytečnou vlhkost ze vzduchu v místnosti, aby ji při poklesu vlhkosti opět uvolnily. Vápenocementové omítky mají dobrou odolnost proti vlhkosti, a zabraňují tak vzniku plísní, proto jsou vhodné pro omítání vlhkých místností, např. koupelen. Obsah vápna s sebou přináší vysokou alkalitu, díky které jsou vápenocementové omítky poměrně odolné vůči růstu plísní a řas.

Příprava podkladu a aplikace jádrové omítky

Jádrová omítka vápenocementová ruční je určena pro všechny typy zdiva. Zdivo pro nanášení musí být nosné, dostatečně vytvrdlé a rovné, zbavené prachu, mastnot a nesmí být zmrzlé. Před nanášením omítky vyrovnejte veškeré nerovnosti, zejména v oblasti prohlubní a spár tak, aby nedošlo k překročení max. tloušťky nanášené vrstvy jádrové omítky. Ve vnějším prostředí musí být zdivo opatřeno vždy cementovým postřikem OM-201, ve vnitřním prostředí doporučujeme buď postřik nebo důkladné navlhčení. Postřik se musí nechat min. 2-3 dny zrát. Hladké plochy ošetřete vhodnou penetrací. Omítku připravujte smícháním s předepsaným množstvím vody v bubnové nebo kontinuální míchačce. Množství vody je určeno výrobcem.

Omítku nanášejte ručně zednickou lžící do připravených polí s vymezenou tloušťkou a stáhne se latí. Dodržujte doporučenou maximální tloušťku v jedné vrstvě. Nanášení štukové nebo konečné omítky je možné až po vyschnutí a vytvrdnutí jádrové omítky. Minimální doba zrání se počítá 1 mm / 1 den. Maltu nezpracovávejte za teplot vzduchu a zdících prvků pod 5°C. Při zpracování je nutné zabránit předčasnému vysychání, vyloučením průvanu, přímého slunečního záření a nepříznivým povětrnostním účinkům vyvolanými silným deštěm, nárazovým větrem a mrazu. Je zakázáno dodatečné přidávání cizích látek a prosévání směsi, nezpracovávat již tuhnoucí směs.

Vápenocementová jádrová omítka, pro vnitřní i vnější použití je hydrofobizovaná průmyslově připravovaná suchá maltová směs na bázi vápna, cementu, vybraných frakcí kameniva, minerálních vylehčujících přísad. Jádrová vápenocementová suchá omítková směs pro strojní i ruční zpracování je jednovrstvá prodyšná podkladní omítka pro všechny minerální podklady, zejména vhodná při opravách starých domů a sanacích původních omítek.

Čtěte také: vše o jádrové omítce

Typy a použití vápenocementových omítek

• Jemná vápenocementová vyztužená omítka (štuk) pro povrchovou úpravu všech typů jádrových omítek s možností vyrovnání jádrové omítky vrstvou až do 7 mm ve vnějším i vnitřním prostředí.
• Vícevrstvá jádrová omítka v zrnitosti 4 mm pro ruční zpracování. Je vhodná jako podklad pro jemné minerální omítky.
• MVC 8 je suchá malta skupiny malt P II dle DIN 18550 na bázi vápna, cementu, tříděného písku a přísad zlepšujících vlastnosti. Používá se jako vnější i vnitřní jádrová omítka.
• Tradiční vápenocementová jádrová omítka pro omítání všech klasických stavebních materiálů - vytváření podkladu pod štukové a šlechtěné omítky nebo keramické obklady. Vhodná pro strojní zpracování ve vnějším i vnitřním prostředí.
• Ruční vápenocementová jádrová omítka, zrnitost 2,5 mm, pro doporučenou vrstvu 20 mm. Používá se jako vnitřní i vnější jádrová omítka.
• Baumit Primo 1 je vápenocementová jádrová omítka pro vytvoření jemného povrchu pod finální štuk. Skládá se z Vápenného hydrátu, cementu, perlitu, omítkového písku a přísad. Používá se na strojní omítání.
• PCI Pecicret HK 01 je vápenocementová omítka pro vytváření vnitřní i venkovní jádrové omítky stěn a stropů. Je vhodným podkladem pod ušlechtilé omítky a štuky. Lze ji použít i jako jednovrstvou omítku.
• Weber.dur klasik JST je vícevrstvá jádrová omítka určená pro strojní zpracování. Vhodná jako podklad pro jemné a minerální omítky.
• Vysoce lehčená vápenocementová omítka s organickými lehčícími přísadami a výztužnými vlákny pro vnitřní i vnější prostředí v maximální tloušťce jedné vrstvy 40 mm.
• Jedno i vícevrstvá jádrová vápenocementová omítka pro ruční omítání všech druhů stavebních materiálů ve vnějším i vnitřním prostředí. Určená pro ruční zpracování v maximální tloušťce jedné vrstvy 20 mm.
• Omítková malta určená zejména pro vytváření vnitřních a venkovních jednovrstvých i vícevrstvých omítek stěn a stropů. Je vhodná jako tenkovrstvá omítka pro pórobeton. Použitelná jako finální omítka.
• Jedno i vícevrstvá vápenocementová lehčená jádrová omítka určená zejména pro strojní omítání všech druhů stavebních materiálů ve vnějším i vnitřním prostředí v maximální tloušťce jedné vrstvy 30 mm.

Vápenné omítky a jejich význam pro zdravé bydlení a ochranu památek

Vápenné omítky bývaly nejběžnějším typem omítek. I dnes však mají některé nezaměnitelné a nenahraditelné vlastnosti jak pro stavbu, tak i pro její obyvatele. Vlastnosti vápenných omítek mají příznivý účinek na zdravé bydlení. To lze velmi dobře vysvětlit na příkladu vápenných interiérových omítek.

Velká plocha omítky, která je schopná přijímat vodu v podobě páry i kapaliny (je porézní a nasákavá), se významně podílí na pohlcování vlhkosti vyprodukované v interiéru, a tedy na snižování vlhkosti prostředí při náhlé produkci vodní páry při vaření, sušení prádla, ale i při dýchání. Tato schopnost vápenných omítek souvisí s jejich vysokou nasákavostí. Nasákavé omítky mají schopnost v době poklesu vlhkosti v interiéru neabsorbovanou vodu zase uvolňovat - až do přirozené rovnováhy. Omezení výkyvů vlhkosti v interiéru je příznivé pro lidi nebo zvířata, ale třeba i pro historický nábytek, knihy nebo obrazy.

Není-li v místnosti vysoká vlhkost prostředí, vodní pára se nesráží na oknech či na jiných nenasákavých chladnějších plochách (např. na zdech), a proto na nich nemohou vznikat zdraví škodlivé plísně a bakterie. Vysokou nasákavost mohou vykazovat i omítky hliněné. Na rozdíl od nich však omítky vápenné obsahují vápno, a to má samo o sobě ještě antibakteriální účinky. A tak bílení vápnem byla a dodnes je velmi účinná prevence vzniku plísní a bakterií.

Vápenná omítka je (po vyschnutí malty a jejím přirozeném zpevnění) velmi porézní a nasákavá úprava povrchu zdiva. Z našeho současného pohledu tato omítková malta nedosahuje vysoké pevnosti, současně právě to jí dovoluje reagovat na přirozené dilatační pohyby historických staveb, a tedy nemá sklon ke vzniku sítě dilatačních trhlinek, tak jak to často vidíme na fasádách historických staveb při použití omítek pevnějších (cementových nebo vápenných s vysokým podílem cementu nebo hydraulického vápna). Nižší či nulový podíl cementu dělá vápenné omítky méně pevnými, ale zároveň zajišťuje jejich prodyšnost a schopnost přizpůsobit se pohybům konstrukce.

Historické vápenné omítky

Jedinečnou skupinu vápenných omítek tvoří vápenné omítky historické. Vedle toho, že se nemalou měrou podílejí na dlouhověkosti historických staveb, jsou to současně i autentické ukázky toho, jak se vyvíjel vkus našich předků a s ním i umění omítat a zdobit stěny omítkami a omítky pak výmalbami či dokonce nástěnnými a nástropními malbami. I v umění nástěnné a nástropní malby hrálo vápno významnou roli, tak v technice fresky (malby na čerstvou vápennou omítku) nebo i technice secca, kdy vápno bylo jedním z řady pojiv barevné vrstvy.

Čtěte také: Složení venkovní omítky

Avšak i zcela prosté, z našeho současného pohledu nedokonale rovné, mnohokrát vyspravované a přetírané staré omítky mají pro staré domy neobyčejný význam. Fasádě nebo interiéru stavby propůjčují malebnost a těžko nenahraditelnou patinu stáří. Každá stavba, která nese historické omítky, je z památkového hlediska hodnotnější. Lze ji přirovnat k historickému obrazu, který již dlouho nebyl přemalován a ze kterého se můžeme poučit, jak a co se v minulosti malovalo, ale i jaké materiály a postupy se k tomu používaly.

Vápno jako stavební pojivo

Použití vápna jako stavebního pojiva sahá daleko do minulosti. Od nejstarších dob se vápno používalo pro přípravu malt na stavění, omítání ale i pro interiérové a fasádní nátěry nebo dokonce pro maltu na úpravu podlah. Nejstarší písemné zmínky o pálení vápna pro stavební účely se na našem území datují již do 10. století. Celé generace stavitelů i stavebníků tak měly možnost zdokonalovat umění stavět s vápennými maltami.

O tom, že naši předkové toto umění přivedli k neobyčejné dokonalosti, svědčí dodnes bohatý soubor našich hradů, zámků, církevních staveb, ale i staveb lidového stavitelství. Možnost navštěvovat a obdivovat četné stavební památky postavené s využitím vápenných materiálů je důkazem toho, že při správné údržbě staveb jde o materiály velmi trvanlivé a prověřené staletími.

Ke ztrátě významu vápna jako stavebního pojiva, a tedy i upadání znalostí a dovedností, jak s vápennými materiály pracovat, docházelo na konci 19. století. Požadavkům na rychlejší stavění stále větších staveb více vyhovovala pojiva hydraulická, tedy nejprve hydraulická vápna a později cementy. Přesto jsou vápenné materiály dodnes nenahraditelné, a to jak v oblasti údržby a obnovy staveb historických, tak i pro stavění staveb, které jsou šetrnější k přírodě. Právě díky skutečnosti, že se nám do současnosti dochoval poměrně velký soubor historických staveb s původními vápennými omítkami, máme možnost si opakovaně ověřit, že tyto historické stavby jsou hodnotné nejen pro svoji uměleckou výzdobu a architektonickou krásu, ale i proto, že život v nich je příjemnější a zdravější, a to do značné míry i díky vápenným omítkám.

Míchání a spotřeba vápenocementových omítek

Vápenná malta

Vápenná malta se používá hlavně na vnitřní omítky stěn a stropů. Plnivem je v ní kopaný nebo říční písek, pojivem hašené vápno nebo namočený vápenný hydrát. Lze do ní přidávat i různé přísady pro zlepšení vlastností omítky. Míchá se zpravidla v poměru 1 díl vápna a 3 díly písku. V každém případě by mělo být ve směsi dostatek pojiva, aby se směs dobře zpracovávala. Příliš vysoký podíl vápna však kvalitu omítky nezlepšuje, naopak sníží její pevnost a způsobuje po vyzrání vznik jemné sítě vlasových trhlin v omítce.

Čtěte také: Průvodce výběrem přechodových lišt

Štuková malta je hustší vápenná malta, která je směsí vápna a jemného prosátého říčního nebo kopaného písku v poměru 1:3. Do směsi je možné přidat i cement, který by měl tvořit asi padesátinu celkového množství namíchané štukové omítky.

Spotřeba vápenných omítek

U vápenných omítek počítejte se spotřebou zhruba 140 až 210 kg vápna na jeden krychlový metr písku. Pro vnější štukové omítky nebo vnitřní omítky do vlhkého prostředí počítejte se spotřebou zhruba 250 kg vápenného hydrátu na jeden krychlový metr písku. Poměrně široké hmotnostní rozmezí spotřeby vápna je dáno různou kvalitou vápna. Je třeba si optimální množství vám dostupné značky vápna vyzkoušet.

Vápenocementová malta

Vápenocementová malta se míchá ze směsi vápna, cementu a písku. Je určena pro vnější i vnitřní omítání zdí ve vlhkém prostředí, případně k omítání stěn v místech, vystavených většímu opotřebení (např. schodiště). Na stropy a stěny se míchá v poměru 140 kg vápna a 60 kg cementu na krychlový metr písku. Orientační poměr dílů ve směsi je 1 lopata hašeného vápna, 1 lopata cementu a 3-5 lopat písku. Je třeba počítat s tím, že cement snižuje prodyšnost omítky a tím pádem i schopnost zdiva „dýchat,“ proto se například u rekonstrukcí starých domů s neizolovanými základy (případně izolovanými pouze jílovou mazaninou) striktně doporučuje použití vápenných omítek bez cementové složky.

Příklady použití vápenných omítek

• Vápenná hrubá omítka vnitřní: Jednovrstvá omítka, která se nahazuje v tloušťce 10-15 mm, povrch omítky se zatře dřevěným hladítkem. Použití je vhodné na půdách, štítech, komínech.
• Vápenná hladká omítka vnitřní: Nahazuje se jako jednovrstvá o tloušťce 15 mm nebo jako dvouvrstvá o tloušťce jádra 15 mm a štuk o tloušťce 5 mm. Do malty se přidává dostatečně jemný písek, abychom mohli povrch dobře uhladit plstěným hladítkem.
• Hrubá vápenná omítka vnější: Jednovrstvá omítka tloušťky 15-20 mm. Již celé generace stavitelů aplikují klasickou omítku stejným způsobem.

Tradiční dvouvrstvá omítka

Tradiční dvouvrstvá omítka je schéma, které se osvědčilo, a které prověřily celé generace uživatelů. Nejužívanější vnitřní omítkou je štuková vápenná omítka, která se skládá ze dvou vrstev. První vrstva, tzv. jádro, je z vápenné malty, nanesené v tloušťce asi 1,5 cm. Po jejím zavadnutí se nanáší vrstva druhá, tzv. štuk, v tl. 0,2 až 0,3 cm. Tradiční štuk je z vápna a jemně prosátého písku. Povrch štuku se uhladí hladítkem s plstěnou vložkou. Jestliže se přidá do štuku trochu sádry, má omítka hladší povrch a štuková vrstva rychleji tuhne.

Omítání zdiva

Omítání je dosti namáhavé a obtížné, ale neodborník při určité zručnosti může provést některé jednodušší omítkářské práce sám. V první řadě se musí zdivo zvlhčit vodou (obvykle postříkat štětkou). Malta se nahazuje na stěny prudkým pohybem zednickou lžící. Malta musí mít správnou hustotu. Při nahazování hustší malty musíme vyvinout větší sílu k nahození, a proto je omítání hustší maltou namáhavější. Přilnavost hustší malty ke stěně je menší a kromě toho hustá malta vytváří na zdivu jakési kopečky. Je nutné, aby v maltě bylo předepsané množství pojiva, jinak malta při omítání špatně přilne a po zatvrdnutí není dost pevná a odolná. Proto se nesmí u omítek pojivem zbytečně šetřit.

Rovná plocha se při omítání zajišťuje maltovými omítníky. Jsou to svislé pruhy omítky, vzájemně vzdálené 1 až 1,5 m, nahazované po celé výšce místnosti, či fasády; široké jsou na jedno nahození malty. Jejich povrch se vyrovnává hranou latě, která se posouvá nahoru a dolů a tlačí se k jedné straně. Povrch všech pruhů se zkontroluje - pruhy musí být rovné a svislé a v jedné rovině. To se obvykle hned nepodaří a v některém pruhu je třeba maltu ubrat a v jiném zase přidat. Potom se omítá mezi těmito pruhy a povrch omítky se srovnává latí, která se pohybuje po povrchu pruhů. Přitom se lať pohybuje střídavě doleva a doprava a současně se posunuje nahoru. Přebytečná malta se střásá do truhlíku. Prohlubeniny v omítce se uhladí dřevěným hladítkem. Takto se postupně omítají plochy mezi dalšími pruhy. Nanáší se tak první vrstva omítky, tzv. jádro.

Druhá vrstva, tj. vrchní, štuková, se zpravidla nanáší tzv. natahováním. Štuková malta bývá řidší než malta na jádro. Při natahování se nabere zednickou lžící na dřevěné nebo kovové hladítko, které se přiloží těsně ke stěně, mírně se skloní a v tomto sklonu se při mírnějším tlaku na stěnu nanese v tenké vrstvě na jádro. Po natažení větší plochy se štuková vrstva uhladí hladítkem s plstí. Jestliže některé místo zaschne rychleji, pokropí se mírně vodou, aby povrch omítky nepopraskal.

Někdy se na omítce na komínu objevují hnědé skvrny, které jsou prostoupeny dehtovými zplodinami z vlhkých sazí v komíně. Pak se doporučuje tuto omítku otlouci, spáry v komínovém zdivu vyškrábat do hloubky asi 3 cm, potom zdivo očistit koštětem, pokropit a omítnout cementovou maltou v poměru 1:3,5. Dříve, než vrstva malty zcela ztuhne, přetáhne se štukovou maltou a uhladí. Vyskytují-li se na omítce skvrny od ohně, kouře, zatékání, apod., pak se malba na poškozených místech seškrábne, omítka se řádně vymyje čistou vodou a po zaschnutí se doplní připravenou omítkovou směsí.

Cementová omítka: Vlastnosti a použití

Cementová omítka patří k základním omítkovým směsím. Jedná se o omítku z cementové malty, nanášenou obvykle v jedné vrstvě v tloušťce 15-20 mm, ale aplikuje se i jako vícevrstvá. Lze ji použít jako vnitřní i venkovní omítku. Používá se především na tvrdý trvanlivý podklad jako je cihla, kámen, beton.

K jejím přednostem patří zejména pevnost a odolnost proti vlhkosti, což ji předurčuje k použití v prostorách s vyšším zatížením a vlhkostí. Je trvanlivá, cenově výhodná a dobře drží téměř na jakémkoliv tvrdém povrchu. Všechny tyto vlastnosti cementovou omítku předurčují k použití jak pro vnitřní, tak i venkovní prostory. Je ideální pro omítky v prostorách se zvýšenou vlhkostí, jako například koupelny, prádelny, sklepy, garáže, dílny a podobně. Nelze ji však použít přímo na trvale vlhké zdi, protože v tomto případě by došlo k uzavření vlhkosti ve zdivu a následnému poškození omítky.

Cementová omítka se míchá z písku, cementu a vody. Množství vody pro namíchání omítky závisí na druhu a vlhkosti použitého písku. Cementová omítka vyžaduje dokonalý suchý a čistý podklad. V případě vyšší savosti podkladu je vhodné podklad předem zkropit vodou, abyste zamezili příliš rychlému vyschnutí omítky a zároveň tím předešli vzniku trhlin. Pokud se nanáší ve více vrstvách, je vždy nutné nechat předchozí vrstvu dostatečně vyschnout. Doba schnutí cementové omítky je poměrně dlouhá, což tuto omítku poněkud znevýhodňuje. Vzhledem k vyšší hmotnosti těchto omítek, je rovněž vhodné při větší tloušťce vrstvy omítky použít speciální sítě pro vyztužení.

Typy cementových omítek:

• Zatřená cementová omítka: Nanáší se dřevěnými hladítky v tloušťce do 15 mm.
• Hladká cementová omítka: Povrchová úprava se provádí kovovými hladítky pro docílení hladkého vzhledu bez viditelných spár.
• Pálená cementová omítka: Provádí se speciální úpravou povrchu, kdy se na jádro z cementové omítky o tloušťce vrstvy 12 mm následně nanáší velmi jemná cementová malta, která se vypaluje pomocí ocelového hladítka za použití zásypu z cementu a vody.

Sádrová omítka

Sádrová omítka je hojně používaná vnitřní omítka, a to kvůli svým výhodám jako je snadná aplikace, odolnost a estetický vzhled. Díky své speciální krystalické struktuře dokáže sádra absorbovat přebytečnou vlhkost vzduchu v místnosti a později ji uvolňovat zpět, když je vzduch v místnosti suchý. Tímto způsobem reguluje sádra vlhkost vzduchu v místnosti a zajišťuje zdravé a příjemné klima pro bydlení. Zabraňuje také vzniku plísní. Zároveň je však velmi citlivá na vlhkost a neměla by se používat ve vlhkých nebo mokrých místnostech. Nevýhodou také je, že při nárazu má tendenci praskat a v některých případech může být křehká. Mezi další výhody patří skutečnost, že sádrová omítka rychle tvrdne, a proto je vhodná pro projekty s časově omezenými termíny.

Sádrová omítka se provádí rovněž jako dvouvrstvá. První vrstva je z vápenné malty s přísadou sádry a druhá vrstva je sádrový štuk. Zatřená cementová omítka je jednovrstvá a hodí se pro podřadné místnosti. Její povrch se vyhlazuje dřevěným hladítkem. Tzv. pálená cementová omítka je dvouvrstvá.

Hliněná omítka

Hliněná omítka je přírodní a ekologická volba pro vnitřní stěny. Vyrábí se z jílu, písku a může být vyztužena slámou nebo skelnými vlákny. Její teplá a atraktivní textura dodá interiéru jedinečný charakter, nebo může být natřena na bílo a vypadat podobně jako jiné omítky. Jelikož se hliněná omítka vyrábí ze zcela přírodních materiálů, má nízký dopad na životní prostředí. Má vynikající schopnost pohlcovat a uvolňovat vlhkost. Mezi nevýhody patří její menší odolnost ve srovnání s cementovou nebo vápennou omítkou. Také je náchylnější k poškození nárazem nebo vodou.

Základní postupy při výběru a aplikaci barevného nátěru

Při výběru barvy, či tapety se řiďte vlastní intuicí, nebo požádejte o radu praktikujícího architekta. Nemusíte však výběru barvy přikládat přehnanou důležitost. Veškeré malby jsou krokem vratným a je pravděpodobné, že se v průběhu Vašeho života ještě několikrát změní. Mezi vhodné postupy pří výběru barvy patří natření zkušebních ploch několika odstíny, mezi kterými se rozhodujete.

Před samotnou výmalbou nejdříve místnost pečlivě ukliďte a ochrannou fólií zakryjte veškerý nábytek. Poté můžete aplikovat chtěnou barevnou, či bílou malbu. Před každou výmalbou je nutné zajistit čistý hladký povrch. Existují různé druhy přístrojů na broušení povrchu. U staveb menších měřítek si vystačíme s hrubým brusným papírem, kterým vyhladíme omítku do požadované hrubosti. Smetákem očistíme povrch stěn, vyluxujeme, nebo zameteme prach a zbytky omítky. Poté můžeme nanášet základní nátěr, který nám povrch zpevní a dosáhneme jeho pomocí jednotného vizuálního působení povrchových úprav.

V případě renovace se sádrou, nebo štukem zahladí důlky po hřebících a ostatní nerovnosti, které by pak samotný barevný nátěr sám dostatečně nepřikryl. Trochu jinak se chovají různé podkladní materiály. Například u sádrokartonu počítejte s poměrně vysokou mírou savosti, čemuž lze předejít penetrací povrchu před výmalbou. V dnešní době, která hlavně v materiální oblasti volá po vysoké míře „dokonalosti a úplnosti,“ je běžné, že k docílení nadprůměrného stavu hladkosti povrchu máme v nabídce použít některou z prodávaných disperzních hmot, která se vyhlazuje pomocí ocelových hladítek. Stejně jako v případě sádrokartonu, tak i u ostatních podkladů se doporučuje stěnu nejdříve penetrovat. Tím snížíme míru savosti stěny a malba tak bude moci nerušeně a bez povrchových defektů zaschnout. Používají se k tomu opět různé speciální penetrace, i když v minulosti bohatě stačila obyčejná mýdlová voda.

Nátěry se aplikují ve více vrstvách. Každá další vrstva logicky způsobuje sytější odstín. To platí jak u nátěrů, tak i u postřiků stěn. Existuje několik základních postupů, jak lze barvu na stěny nanášet. Mezi základní patří různě široké malířské štětky, válečky, nebo postřik. Ať už si vyberete jakýkoliv postup, nedoporučuje se tyto techniky kombinovat. Každá zanechává na povrchu typickou texturu a různé textury na jednom místě nepůsobí dobře.

Přehled základních typů omítek a jejich vlastností

tags: #jemna #cementovapenna #omitka #informace

Oblíbené příspěvky:

• DIY dřevěná pokladnička
• Zjistěte více o spolupráci Bemeta a SIKO v oblasti koupelnových doplňků
• Dřevoobrábění Liberec a okolí
• Prkna 14 mm z dubu
• Inspirace pro svatební výzdobu