PergolyKotevní plán střechy: Zajištění stability plochých střech proti sání větru
Plochá střecha je speciální typ střešní konstrukce se sklonem do 5º. Přestože byla v minulosti často označována jako nespolehlivá, v dnešní době opět získává na popularitě a obzvláště ve městech nachází mnoho dalšího využití. Díky současným "dokonalým hydroizolačním materiálům" lze totiž provádět na střeše nejrůznější kreace, jako například terasu, zelenou zahradu i parkovací stání. Ploché střechy jsou ovšem velice náročné na celkovou kvalitu provedení, od které se potom odvíjí i jejich životnost. Čím kvalitněji jsou realizovány, tím lépe vám budou sloužit.
O tom, že vítr patří k největším nepřátelům plochých střech, asi dobře víte - ať už z projektů, nebo z vlastních zkušeností na stavbě. Přesto se právě účinky sání větru a správné kotvení hydroizolací stále objevují mezi nejčastějšími příčinami poruch. Vítr představuje dynamické zatížení ploché střechy, vyvolávající především sání (negativní tlak) na povrchu střešního pláště. Intenzita tohoto sání není po celé střeše rovnoměrná - nejvíce namáhané jsou okrajové části střechy, zejména návětrné hrany a rohy. Když vítr uvolní kotvení hydroizolace u okraje a podfoukne pod ni, může dojít k rychlé destrukci velké části střešního pláště. Platí to i při relativně běžných vichrech, nemusí jít hned o orkán.
Při sání větru dochází k nadzvedávání povlakové krytiny mezi kotvami - fólie se vydouvá směrem vzhůru a je namáhána v oblasti svarových přesahů. Asi 50 % sil od sání větru zachycují spoje (přesahy) a tyto síly jsou prostřednictvím kotvicích prvků rozneseny do nosné konstrukce. Slabým místem může být buď svar (pokud je proveden nekvalitně), nebo samotná mechanická odolnost hydroizolační fólie. Ve většině případů selhání dojde k tomu, že se hydroizolace vytrhne zpod talířové podložky kotvy nebo se přes podložku přetáhne (při velmi pevné fólii může dojít i k vytržení kotvy z podkladu). Pokud je zatížení na jeden kotevní bod příliš velké, fólie kotvení neudrží.
Typy stabilizace střešních systémů
Mechanické kotvení
Mechanické kotvení je nejčastější využívanou technologií stabilizace plochých střech. Je využitelné pro většinu staveb malého i velkého rozsahu. Tato technika spočívá v připevnění požadovaného střešního souvrství pomocí speciálních kotev (tj. teleskopických talířových hmoždinek nebo šroubů s přítlačnou podložkou) k nosnému podkladu. Hydroizolační vrstva je tak kotvena pomocí vrutů, šroubů, či teleskopických kotev k nosné konstrukci střechy. Výhodou je, že systém mechanických kotev není příliš závislý na počasí a lze jej aplikovat na různé typy nosných podkladů (beton, trapézový plech, dřevěné bednění aj.). Kotvení se obvykle provádí zároveň s montáží hydroizolačních pásů - kotvy se osazují v přesazích fólie, které se následně svaří či slepí, aby byly skryté a vodotěsné. Důvody k použití právě tohoto systému upevnění jsou prosté: nízká ekonomická náročnost, jednoduchá montáž a možnost provádění za téměř jakýchkoli klimatických podmínek.
Celoplošné natavení hydroizolace
Využívá se zejména u asfaltových pásů, které se plnoplošně natavují hořákem na vhodný podklad. Při kvalitním provedení vznikne homogenní spojení fólie s podkladem, odolné vůči sání větru. Technologie vyžaduje suchý, soudržný a čistý podklad; nevýhodou je vyšší pracnost a určitá rizika práce s otevřeným ohněm.
Čtěte také: Vše o kotevních patkách pro dřevo
Lepení pomocí lepidel
Hydroizolační fólie (případně tepelné izolace) lze také lepit - buď horkým asfaltem, asfaltovými tmely, nebo speciálními polyuretanovými lepidly. Výhodou lepení je, že na povrchu střechy nejsou žádné kotevní prvky (žádné prostupy izolace). Nevýhodou je omezená odolnost spoje - při extrémním sání větru může dojít k odtržení lepené vrstvy od podkladu. Proto se lepení někdy kombinuje s doplňkovým kotvením. U lepení je nutné dodržet technologickou kázeň: podklad musí být čistý a suchý, teplota obvykle nad +5 °C. Polyuretanová lepidla se nanáší v pásech a pro zvýšené okrajové zóny střechy se dávkují ve větším množství - například cca 120 g/m² ve středu střechy, 180 g/m² na okraji a 240 g/m² v rozích (pro budovy 8-20 m vysoké).
Zatížení (balastování)
Dalším způsobem stabilizace vrstev je přitížit střechu dostatečnou hmotností. Typicky se jako balast používá vrstva kačírku (oblázky frakce 16/32 mm) nebo betonové dlaždice položené na separační vrstvu na hydroizolaci. Balast zajišťuje, že sací síla větru musí zvedat mnohem těžší skladbu - pokud je správně navržena hmotnost, střecha odolá větru bez mechanických kotev. Výhodou je zároveň ochrana hydroizolace před UV zářením a kroupami. Nevýhodou je výrazné zatížení nosné konstrukce střechy - je třeba ověřit, že ji střešní konstrukce (strop) unese. Orientační hmotnosti přitížení uvádí například německá norma DIN 1055.
| Zóna střechy | Hmotnost přitížení (kg/m²) pro budovy 8-20 m |
|---|---|
| Středová zóna | cca 75 |
| Okrajové zóny | cca 210 |
| Rohové zóny | cca 360 |
Střešní zahrada (vegetační souvrství)
Zelená střecha představuje speciální případ balastované střechy, kdy hmotu zátěže tvoří souvrství substrátu a vegetace. Extenzivní vegetační vrstvy (nižší a lehčí) obvykle váží okolo 100-200 kg/m², intenzivní zahrady mohou zatížit střechu i >300 kg/m². Při návrhu zelené střechy je nutné zohlednit účinky větru obdobně jako u běžného balastu - například při silném větru může dojít k erozi substrátu nebo vytrhání rostlin, pokud nejsou chráněny. Okraje vegetačních střech se zpravidla dopředu zabezpečují (například pás širšího kačírku po obvodu slouží jako ochrana proti podemletí větru).
Návrh kotevního plánu
Mechanicky kotvené střechy vyžadují pečlivý návrh - tzv. kotevní plán. Ten by měl zpracovat kvalifikovaný projektant nebo specialista, a to v souladu s normami a požadavky výrobce systému. Jediným nesporným důkazem mechanické stability a odolnosti jakékoliv konstrukce, kotvené střechy nevyjímaje, je statický výpočet. Takovým výpočtem by měl být kotevní plán, porovnávající normou dané zatížení sáním větru s návrhovou odolností zvolené kombinace sestavy hydroizolačního povlaku a kotevního systému na dané nosné konstrukci střešního pláště. Systémy mechanicky kotvených pružných střešních hydroizolačních povlaků (zkratka MEFAWAME) jsou efektivní, účinnou a proto velmi oblíbenou variantou ochrany střechy stavby před srážkovou vodou. Jejich realizace je rychlá, relativně nezávislá na počasí, v případě optimální kombinace použitých materiálů levná a při dodržení všech zásad správného provedení i spolehlivá.
Pro účely návrhu kotvení se plochá střecha dělí na rohové, okrajové a středové oblasti. Vítr totiž na tyto zóny působí rozdílným sáním - v rozích střechy vznikají nejvyšší sací síly, na okrajích o něco menší a uprostřed plochy střechy nejnižší. Například u budov do 20 m výšky může dosahovat záporný tlak v rohových oblastech až cca 3,6 kN/m², zatímco ve středu střechy je výrazně nižší. Návrhové hodnoty sání větru určují technické normy. V České republice se používá ČSN EN 1991-1-4 (Eurokód 1: Zatížení větrem), dříve platila národní norma ČSN 73 0035, ale ta byla nahrazena Eurokódem. Návrh kotvení střechy musí vycházet z platných českých norem, jinak není v souladu s právními předpisy. Zahraniční předpisy (USA, Německo aj.) obdobně požadují zvýšené upevnění střešní krytiny v nejvíce namáhaných místech. Česká i evropská legislativa tak sleduje stejný fyzikální princip, lišit se mohou jen konkrétní hodnoty součinitelů a bezpečnostní faktory.
Čtěte také: Samolepicí trny pro rychlou montáž izolace
Mechanické kotvení se v minulosti provádělo především dle zkušeností. Empirický návrh kotev vycházel z německých předpisů a bylo možné jej použít, pokud byl objekt vysoký do 20 m a nebyl vystaven extrémním větrným podmínkám. V praxi bylo zavedeno jakési pravidlo 3-4-6 ks/m² pro nízké budovy a 3-6-9 ks/m² pro vysoké budovy. Tyto hodnoty jsou některými realizačními firmami používány dodnes. Taktéž doporučená únosnost jednoho kotevního prvku Fdov = 0,4 kN je čistě empirická a nezahrnuje odolnost kotevního prvku ve spojení s hydroizolačním povlakem. Nicméně, návrh mechanického kotvení je nutné provádět vždy v souladu s ČSN EN 1991-1-4 a ETAG 006.
Stavební manažer Jakub Doleček ze společnosti Michal Franc s.r.o. uvádí: „Při navrhování správného kotvení je vždy nutno zohlednit konkrétní typ hydroizolace (jiné požadavky na hustotu rozmístění kotev bude mít jak mPVC, TPO tak např. tloušťka materiálu 1,5/1,8/2,0mm). Stejně tak je třeba u každé konkrétní skladby přihlédnou k technologickému postupu konkrétního materiálu, ze kterého nám bude plynout dopad kotvení na výšku atiky, kterou je případně třeba dokotvit. Velice důležitým aspektem, je samotné kotvení tepelné izolace pod hydroizolační vrstvou - případné částečné, nebo snad absentující kotvení tepelné izolace bude mít degradační vliv na i správně nakotvenou hydroizolaci. Prvním krokem při návrhu provedení HI vrstvy střechy, je výběr dodavatele certifikovaného kotevního systému, který nám po dodání podkladů (kotevní podklad, lokalita, výška budovy, skladba střechy, konkrétní typ HI) vytvoří “kotevní plán střechy”, ve kterém nalezneme již zmiňované rohové a okrajové oblasti střechy s různými hustotami rozmístění kotevních prvků, který ale zohledňuje požadavky výrobce HI vrstvy a ČSN. Při provádění skladeb střech, u kterých z různých důvodů nelze kotvit mechanicky do pokladu střechy (lepené, zatížené, apod…), je opět nutné správně navrhnout systém fixace tepelné izolace pod samotnou HI vrstvou. Obzvláště při realizaci lepených skladeb je nutné s dodavatelem HI a konkrétního lepícího systému posoudit stav podkladu, ke kterému budeme lepit a vypracovat “lepící plán” (jedná se o alternativu kotevního plánu), která nám určí různé hustoty použití lepidla v různých zónách střech a vrstev skladeb. Samotnou kapitolou, která se v poslední době hodně řeší, je kombinace kotvení HI a požití prvků fixace FVE, které využívají ke stabilizaci samotnou HI vrstvu.“
Postup návrhu kotevního plánu:
- Diagnostika podkladu a výtažné zkoušky: Ještě před samotným návrhem je třeba prověřit nosný podklad střechy - určit jeho materiál a tloušťku (beton, ocelový trapézový plech, dřevo atd.), pevnost a stav. Na stavbě se doporučuje provést výtažné zkoušky kotev - tj. zkusmo osadit několik kotev a změřit sílu, při níž se vytrhnou. Tím se ověří skutečná únosnost kotvy v daném podkladu. Výsledky výtažných zkoušek pomohou upřesnit návrhové hodnoty. K jejich provádění sice není žádná norma ani žádný předpis, z praktických důvodů lze doporučit, aby se prováděly postupem a způsobem podle Řídícího pokynu ETAG 006, Příloha C.
- Výpočet počtu kotev v jednotlivých zónách: Na základě velikosti sání větru (podle ČSN EN 1991-1-4 pro danou budovu) a na základě únosnosti zvoleného kotevního systému se spočítá potřebný počet kotev na jednotku plochy. Přitom se rozlišují oblasti střechy - pro střed, okraje a rohy se stanoví rozdílné počty kotev (nejvíce v rozích, nejméně ve středu). Kotevní plán obvykle zahrnuje grafické znázornění rozmístění kotev v ploše střechy a u detailů. Návrhový rastr kotvení je pak závazný pro realizační firmu. Důležité je dodržet, že vypočtený počet kotev je na celou plochu střechy - nelze průměrovat kotvení; každá oblast musí mít předepsanou hustotu kotev. Například může návrh vyžadovat (ilustrativně) 5 kotev na m² ve středové zóně, 8 kotev/m² na okrajích a 12 kotev/m² v rozích - kotvy se pak v těchto úsecích rozmístí rovnoměrně dle tohoto požadavku. Optimalizaci počtu kotev provádíme tak, aby byl dodržen požadavek na minimální množství kotev/m², který udává výrobce a zároveň bylo dosaženo co možná nejvyšší účinnosti kotevních prvků, tedy 100%. Vzdálenost prvků v řadě volíme v rozmezí od 120 do 500 mm (podle předpisu výrobce hydroizolace). Jestliže ani při nejmenší možné vzdálenosti kotev v řadě není dosaženo teoretického počtu kotev, musí být zvolena jiná šíře hydroizolačního povlaku nebo musí být vložena řada příp. řady kotevních prvků.
- Výběr vhodných kotevních prvků: Pro každou střechu je nutné specifikovat typ kotev - a to z hlediska druhu, materiálu, délky a povrchové úpravy. Kotevní prvky se volí podle typu podkladní konstrukce: například pro betonový strop se použijí ocelové rozpěrné kotvy nebo natloukací hmoždinky, pro ocelový trapézový plech zase samovrtné šrouby do plechu s plastovým teleskopem, pro dřevěný podklad vruty do dřeva apod. Délka kotvy se musí stanovit tak, aby procházela všemi vrstvami (hydroizolace + izolace + případné desky) a kotvila se v nosném podkladu dostatečnou hloubkou - typicky se požaduje například min. 30 mm záběru v betonu, nebo min. 3 závity šroubu pod plechem apod. (dle typu kotvy a předpisu výrobce). Kotevní prvky pro ploché střechy se skládají z talířové podložky (tzv. teleskopu) a z vlastního trnu.
Certifikovaná kvalita a komplexní podpora
Společnost SFS s více než 50 lety zkušeností a celosvětovou reputací lídra v oblasti mechanických upevňovacích systémů nabízí inovativní a vysoce efektivní řešení pro ploché střechy. Produkty SFS, vyvinuté odborníky a vyráběné ve vlastních továrnách, nastavují nové standardy v oblasti kotvení hydroizolací a tepelných izolací. Díky širokému portfoliu kotevních systémů poskytují realizačním firmám flexibilitu a bezkonkurenční možnosti pro efektivní montáž.
Produkty SFS jsou prověřeny a certifikovány pro široké spektrum použití. Ať už jde o celokovové nebo teleskopické kotvicí systémy, kotvení v přesahu nebo indukční svařování v ploše, technologie SFS splňují všechny požadavky na bezpečnost a kvalitu. Certifikace potvrzují, že řešení SFS jsou spolehlivá i v náročných podmínkách. S pomocí speciálně vyvinutých strojů a nástrojů pro montáž upevňovacích prvků zajistí SFS perfektní výsledky při každé instalaci. Technologie garantují správnou a rychlou montáž s maximální efektivitou, což šetří čas a zvyšuje produktivitu práce na staveništi.
SFS je silným partnerem, který vás podporuje na každém kroku. Nabízí odborné technické poradenství, provádí výtažné zkoušky přímo na stavbě a zajišťuje výpočty zatížení větrem. Přizpůsobí se každé střešní konstrukci. Ať už se jedná o ocelovou, dřevěnou nebo betonovou konstrukci, SFS má ideální systémové řešení. Technologie jsou navrženy tak, aby byly efektivní i na problematických podkladech. Bez ohledu na specifické požadavky stavby nabízí nejvyšší úroveň kvality pro bezpečné kotvení střešních systémů.
Čtěte také: Efektivní metody kotvení do cihel
Nejčastější chyby v návrhu a realizaci kotevních plánů
Podcenění účinků větru při návrhu či realizaci vede k poruchám plochých střech, které nejsou nijak výjimečné. Analýzy ukazují, že mezi nejčastější příčiny havárií mechanicky kotvených střech patří zejména chyby v kotvení na okraji střechy a špatná geometrie (rozmístění) kotev.
Selhání okrajového kotvení (kotvení u atiky)
Okraj střechy je vystaven největšímu sání, proto jakékoliv pochybení v jeho upevnění má kritické následky. Mnoho havárií začíná u odtržené hydroizolace v místě přechodu plochy střechy na atiku nebo stěnu. Pokud se vítr dostane pod nezajištěný okraj fólie, může postupně strhnout velkou část pláště - nastává "dominový efekt", kdy selhává kotvení v dalších částech střechy. Typickým problémem je nesprávné provedení detailu atiky: v praxi často firmy mylně považují plechovou koutovou lištu na atice za náhradu za mechanické kotvy a už nezrealizují skutečné kotvení hydroizolace u okraje. Norma ČSN 73 1901-1,-2,-3 (Navrhování střech) přitom výslovně uvádí, že kotvící prostředky použité jen k přichycení fólie v detailu (např. poplastovaná L-lišta) se nezapočítávají do mechanického kotvení proti větru. Když tedy není okraj střechy samostatně kotven, vítr snadno lištu uvolní a strhne hydroizolaci. Další chybou bývá nedodržení doporučené vzdálenosti první řady kotev od atiky. Podle normy má být první řada mechanického kotvení umístěna 15-20 cm od paty atiky (na vodorovné ploše střechy). Tato linie kotev se pak zakryje fólií vytaženou z atiky nebo samostatným pruhem, čímž vznikne staticky účinné ukotvení co nejblíže okraji střechy.
Špatná geometrie a rozmístění kotev
Aby mechanické kotvení správně plnilo svou funkci, musí být kotvy umístěné ve správné poloze vůči okraji hydroizolačních pásů. Kotví se obvykle v přesazích fólie; zde platí zásada, že okraj talířové podložky kotvy by měl ležet minimálně 10 mm od okraje kotvené fólie. Pokud je kotva příliš blízko okraje pásu, fólie se při sání větru snadno vytrhne zpod podložky nebo se přes podložku přetáhne. Tato elementární zásada je bohužel často opomíjena - kotvy se montují bez dodržení potřebného přesahu - a výsledkem bývá selhání střechy i při nižším zatížení větrem. Chybná geometrie kotvení zahrnuje také nevhodné rozteče kotev (například příliš velké vzdálenosti v okrajových zónách), nebo nesprávné rastry rozmístění (například kotvy nejsou kladeny v požadovaném systému). Důsledkem může být nerovnoměrné namáhání fólie a přetížení některých kotevních bodů.
Podcenění návrhového zatížení větrem
Další častou příčinou selhání je, že už v projektu nebo při plánování kotvení nebylo počítáno s dostatečně velkým větrovým zatížením. To může nastat například tehdy, když projektant použije nevhodné vstupní parametry (například nižší rychlost větru pro danou oblast, nebo opomene větší výšku či exponovanost budovy), případně pokud použije zjednodušené či zastaralé postupy. Dříve se v praxi tradovala například pomůcka kotvit 3-4-6 kotev na m² u nižších budov a 3-6-9 kotev na m² u vyšších budov, avšak takové paušální „vzorce“ neodpovídají reálnému zatížení a nikdy neplatily ani podle starých norem. Správný postup je provést výpočet dle aktuální normy (ČSN EN 1991-1-4), s ohledem na konkrétní hydroizolační materiál a kotevní systém. Je nutné znát skutečnou únosnost použité kotvy ve spojení s danou fólií - ta se dnes obvykle zjišťuje v rámci Evropského technického posouzení (ETA) pro celý kotevní systém. Chyby v návrhu se stávají i záměrně: někteří výrobci či dodavatelé mohou nesprávně uvádět vyšší dovolené zatížení na jednu kotvu, než odpovídá certifikovaným zkouškám, což vede k menšímu počtu kotev v plánu a úspoře nákladů. Takový výpočet ale není platný a v případě havárie střechy může mít pro zpracovatele závažné důsledky.
Nevhodné kotevní prvky a nekvalitní montáž
K častým příčinám poruch patří také použití nevhodných nebo nekvalitních kotev a pochybení při jejich montáži. Například použití běžných hmoždinek určených pro fasády namísto specializovaných střešních kotev může vést k vytržení spojů při sání větru. Problematická je i nedostatečná protikorozní ochrana - zkorodované kotvy ztrácejí pevnost a mohou selhat předčasně. Dalším problémem je nesprávné osazení kotev - kotvy musí být pevně utaženy a zafixovány rovnoběžně s podkladem; pokud jsou například šrouby šikmo, talířová podložka neleží celou plochou na fólii a účinnost kotvení klesá. V neposlední řadě se vyskytují poruchy způsobené nedostatečným kotvením detailů střechy - například atikových plechů, přítlačných lišt, prostupů (světlíky, komínky) apod.
Důsledky nesprávných kotevních plánů a legislativní aspekty
V praxi se však lze setkat s tím, že někteří dodavatelé vypracují kotevní plán podle zahraničních nebo zastaralých podkladů - například podle německé normy DIN 1055-4 nebo podle staré ČSN. Takový postup je chybný a vede k podcenění zatížení větrem či k nesprávnému počtu kotev. Pokud by došlo k havárii střechy, nese značnou část odpovědnosti ten, kdo použil výpočet kotvení podle neplatných norem. Nejdůležitější ustanovení, týkající se problematiky kotevních plánů, byly zmíněny v první kapitole tohoto příspěvku.
Dle Stavebního zákona č. 183/2006 Sb. a Vyhlášky č. 268/2009 Sb. je zhotovitel stavby povinen u kotvené střešní konstrukce nezpochybnitelně prokázat mechanickou stabilitu a odolnost, což je jeden z nejdůležitějších požadavků kladených na stavby. Je také povinen dodržovat technické normy a stavby navrhovat i provádět v souladu s normovými hodnotami. Zatížení stavby nebo konstrukce se v současné době určuje (pouze) podle ČSN EN 1991-1-4. Česká technická norma pro určení zatížení větrem ČSN EN 1991-1-4 platí již od dubna 2007. Je s podivem, že se stále setkáváme se stanovením zatížení podle neplatných norem - například podle DIN 1055, která se svými výsledky blíží hodnotám podle zrušené české normy, tedy přibližně polovičním až čtvrtinovým ve srovnání s oněmi platnými podle Eurokódu. Často dochází k tomu, že realizační firma si s cílem ušetřit nechá zpracovat jeden „typový“ výpočet kotevního plánu, podle nějž realizuje několik objektů, bez ohledu na jejich skutečnou polohu.
Řídící pokyn ETAG 006 z března 2000 je ve smyslu ČSN EN 1990 a Zákona č. 22/1997 platným podkladem pro posouzení vhodnosti výrobku k určenému použití. Tento pokyn, původně vydaný již v roce 2000, byl v listopadu 2012 aktualizován (bohužel český překlad stále není k dispozici) s poměrně významnými změnami. Je však nutno podotknout, že srozumitelnost tohoto dokumentu je stále spíše horší, některá ustanovení jsou nepřesně nebo nesrozumitelně formulována, což vede k nejednoznačné interpretaci a neoprávněnému „zvýhodnění“ některých výrobků. Pokyn je nicméně schválen a je platný.
Podle ETAG 006 je garantem hodnoty dovoleného namáhání kotevního systému (zatím výlučně) výrobce hydroizolace, jako (formální) dodavatel celé sestavy. Provedení příslušných zkoušek je poměrně finančně náročné, zpracování výsledků do podoby ETA autorizovanou osobou je navíc i časově náročné. Důsledkem je, že řada výrobců nemá pro své systémy ETA a kvalifikované posouzení odolnosti kotevního systému je tak prakticky nemožné. V tom případě se používá „stará“ hodnota 0,400 kN. Na druhé straně jsou i výrobky, pro něž byla ETA vydána, nebyla však zveřejněna (zpřístupnění výsledků zkoušek totiž - nepochopitelně - není povinné) nebo dokonce není jednotlivými dodavateli respektována.
Občanský zákoník č. 89/2012 Sb. v § 5 odst. (1) stanovuje, že kdo se veřejně nebo ve styku s jinou osobou přihlásí k odbornému výkonu jako příslušník určitého povolání nebo stavu, dává tím najevo, že je schopen jednat se znalostí a pečlivostí, která je s jeho povoláním nebo stavem spojena. Tento paragraf by si na stůl měli vystavit mnozí autoři neodborně a bohužel často i nesprávně zpracovaných „kotevních plánů“. Zákazník má v případě havárie v ruce mocnou zbraň - důkaz o vině předkladatele takového dokumentu. To, že ji málokdo využívá, je možno vysvětlit pouze neznalostí zákona nebo ignorantstvím k zaměstnavateli.
Pojišťovny hradí škody, způsobené vichřicí, dosahující rychlosti více než přibližně 75 km/hod. Podle meteorologických záznamů dosahovala maximální naměřená střední rychlost větru při orkánu Kyrill v Praze Ruzyni (v lednu 2007) hodnoty 84 km/hod, maximální náraz větru 124 km/hod. Srovnáme-li tyto hodnoty s údaji podle mapy větrných oblastí, zjistíme, že odpovídají I. - II. oblasti, což mj. potvrzuje správnost mapy oblastí. Uvědomíme-li si, že celkový stupeň bezpečnosti při výpočtu kotevního plánu je 2,25 (1,5 na straně zatížení a 1,5 na straně odolnosti), nemělo by se vlastně řádně vyzkoušené, spočítané a realizované střeše teoreticky nic stát. Některé střechy (nejenom na Ruzyni) však doznaly vážných škod. Naše pojišťovny (na rozdíl od zahraničních) příliš nezkoumají, zda škodám, způsobeným vichřicí, nebylo možno předejít. V pojistných podmínkách jsou sice formulace, podle nichž objekt musí být v bezvadném stavu a pojištění se nevztahuje na škody, vzniklé vadami projektu. Průměrná škoda způsobená vichřicí za posledních deset let se pohybuje kolem 30 tisíc korun, u jednotlivých událostí se pak liší a odvíjí od intenzity větru. Nečekané problémy může způsobit i způsob úhrady škody. V souladu s §2951 Občanského zákoníku se škoda nahrazuje uvedením do předešlého stavu. Pokud byla střecha před havárií z pohledu kotvení poddimenzována, uhradí pojišťovna pouze ty kotvy, které tam byly nebo podle (špatného) projektu být měly - zbytek si musí majitel doplatit sám.
Počet extrémních projevů počasí evidentně rok od roku roste. Statisticky je dokázán i nárůst škod, způsobených větrem. Tlak na co nejnižší cenu stavebních děl se negativně podepisuje na jejich kvalitě, což znásobuje riziko vzniku škod. Přitom existují nástroje, jak riziko snížit, a v případě, že dojde k havárii, nalézt vhodnou a účinnou sebeobranu před jejími důsledky.
