Alkoholismus v rodině: dopady, výzvy a cesta k uzdravení

Lidé, kteří alkohol pijí hodně a často, mnohdy předpokládají, že jakýkoli problém s alkoholem je jejich vlastní problém. Kupříkladu, že jediným důsledkem škodlivého užívání je dopad na tělesné zdraví. Škodlivé užívání alkoholu svými negativními dopady zasahuje i mezilidské vztahy. Alkoholismus je potřeba vnímat jako nemoc, která rozloží celou rodinu. Není to tedy zdaleka jen bolest samotného alkoholika, ale i jeho okolí. Netrpí jen alkoholik, ale celý rodinný systém. Alkohol je nejrozšířenější společensky tolerovanou drogou.

Alkoholismus v České republice

V České republice je konzumace alkoholu řadu let na velmi vysoké úrovni, a to bohužel ve všech sledovaných oblastech. S tím souvisí značná míra tolerance společnosti vůči pití a podceňování rizik s tím spojených. Zatímco procento rizikových uživatelů nealkoholových drog se udává kolem 0,5% populace, u alkoholu v oblasti rizikového či škodlivého pití se jedná o mnohonásobně vyšší čísla. Pravidelné a časté pití (cca 4x týdně) udává kolem 17 % osob. Vysoká míra pití alkoholu se odráží také v počtu smrtelných otrav - např. v r. 2022. Značné užívání alkoholu souvisí také s trestnou činností. Na léčbu onemocnění vzniklých v důsledku konzumace alkoholu jde přes miliardu korun ročně. Nejrizikovější je vysoká míra a frekvence pití alkoholu dětí mladších 15 let, která je právě pro naši společnost velmi typická.

Kdy se pití mění v závislost?

Kdy už je člověk závislý na alkoholu? Někdo má pocit, že závislost je to v momentě, kdy člověk vypije láhev tvrdého alkoholu, ale co taková decka, dvě deci vína denně, kdy se na to člověk těší? To, že se na to člověk těší a jde za tím už z práce, tam už se vždycky ptám: „A co se stane, když tam ten alkohol nebude? Je to i tak OK?“ A tam už lidé často začnou přiznávat, že úplně ne, pro mě je to opravdu to, na co se těším, kam směřuju, za čím jdu. Užívání té látky, i když mu nějakým způsobem škodí po fyzické, psychické nebo vztahové stránce. Jenže i jedna sklenička vína denně může škodit. „Lidé často tvrdí, že jedna decka denně je přece OK. Ale je to denně, už je tam nějaká pravidelnost a návyk. A to není v pořádku.“

Dopady na rodinné vztahy

Nadměrné a dlouhodobé pití alkoholu může mít vliv i na vztah mezi manžely či partnery. Konflikty a spory různého druhu mohou vést až k odloučení. Rozvodovost mezi páry, kde jeden nebo oba partneři často a dlouhodobě pijí alkohol, je nadprůměrná. Alkohol ve vztahu k opačnému pohlaví pomáhá zvyšovat pocit sebevědomí, uvolnění a navázání kontaktu. I to však s sebou přináší nějaká rizika. Užívání alkoholu má vliv na výběr partnera, vede k uvolnění sexuálních zábran, ztrátě úsudku a schopnosti sebekontroly. Snadněji se tak můžete dostat do rizikových situací.

O tom, co může pití jednoho člena domácnosti udělat s celou rodinou, ví své i Veronika. Její máma si po smrti manžela našla partnerku, která sama měla také dvě děti. Celkově se tak v patchwork domácnosti potkali čtyři noví sourozenci. Veronika byla z nich nejmladší, což se do dynamiky v domácnosti také silně propsalo. Jenže Veroničina nová máma byla alkoholička. "Začalo to nenápadně. Někdy se napila a byla taková apatická."

Čtěte také: Rodinné dřevěné dekorace

Láska utopená v alkoholu

Lenka měla dlouho pocit, že se rodiče nenáviděli. Až později si připustila, že ve vztahu mámy s tátou možná byla i láska, jen přehlušená alkoholovou závislostí a z ní pramenících konfliktů. Ty se postupně staly hlavní osou jejich společného života. A brzy se také přelily do otevřené agrese. „Krev a násilí byly u nás doma úplně běžné,“ přiznává. „A věděla to komplet celá vesnice - i proto, že máma minimálně dvakrát volala policii,“ dodává. Pamatuje si na chvíle, kdy otec v opilosti zmlátil matku kabelem tak, že jí z těla a obličeje crčely proudy krve. Dospívající Lenku prohodil dveřmi. Škrtil ji tak brutálně, že má dodnes strach, když se někdo dotkne jejího krku. Vyhrožoval, že domácnost vystřílí, neustále se choval útočně a agresivně. Nejistota se stala běžnou součástí jejího života.

Spoluviníci za zavřenými dveřmi

Pavlína dodává, že otec nebyl agresivní neustále, což pro ni jako dítě situaci ještě komplikovalo - nebylo jednoduché ho jednoznačně odmítnout nebo si vytvořit jasný obraz. Za důležité považuje i to, že ji matka nedokázala ochránit. Právě tohle si nese do dospělých vztahů nejvíc: silnou nejistotu, úzkost a strach z opuštění. „Máma nechtěla konflikty otevírat, vždy měla za to, že by tím situaci jen zhoršila a já se cítila úplně bez externí podpory a zastání. Nejen přímo doma, ale třeba i u prarodičů, kam jsem často chodila, když bylo doma nejhůř. Nikdy nikdo neřekl, že to, co se u nás děje, je špatně. Bralo se to tak, že táta prostě hodně pije a pak se chová jako agresor,“ dodává. Téma „druhého rodiče“ je v alkoholových domácnostech časté. A dětské oběti domácího násilí si s ním mnohdy neví rady ani v dospělosti. Lenku i Pavlínu doprovází pocit opuštění celý život. „Je to zvláštní, protože pak se vám ten vztek na závislého rodiče přeleje i na toho, který se doma agresivně nechoval, ale zároveň vás, dítě, nedokázal před agresorem ochránit. Přitom racionálně vím, že máma byla taky oběť, ale stejně na ni mám tendenci házet část problémů a vinit ji, že mě prostě nesbalila a neodešla se mnou mimo ten koloběh násilí.“

Své o tom ví Dominika s Blankou, dcera s matkou. I jim - každé jinak - do života vstoupila závislost. Když Blanka otěhotněla, její partner se dvakrát neradoval. „Přesnější bude říct, že dítě vůbec nechtěl,“ vysvětluje šedesátiletá žena. To poznamenalo jak ji, tak Dominiku - otec si na nich obou vybíjel svůj vztek. Blanka zdůrazňuje, že v jejím vnímání domácího násilí důsledkem závislosti dlouho hrála prim zodpovědnost: věděla totiž, že si otec nese z vlastního dětství zkušenost s alkoholickým otcem, jeho táta také pil a byl hrubý k ženám. I proto Blance trvalo tak dlouho, než z násilného prostředí odešla a přestala na manžela brát ohledy. „Pořád jsem doufala, že se to jednou zlepší, to byla jedna rovina. Ta druhá byla mnohem subtilnější: bála jsem se, že když ho opustím, padne na úplné dno a upije se k smrti. Zlom přišel v době, kdy bylo Dominice osm let. Manžel Blanku fyzicky napadnul. To sice udělal i několikrát předtím, tentokrát se ale v Dominičině matce něco zlomilo. Došlo jí, že i u ní přetekl pohár trpělivosti, a že by ho v obraně mohla klidně zranit nebo dokonce zabít. „Představila jsem si, že dojde k nějaké fatální rvačce, já ho v obraně zabiju, skončím ve vězení a Dominika zůstane jen s ním, úplně zranitelná. V ten moment mi došlo, že musím okamžitě odejít. V pět ráno jsem přišla k Domče do pokoje, řekla jí, ať si sbalí jen to, co unese, počkala, až manžel odejde do práce, a zorganizovala náš převoz,“ popisuje. Nějaký čas pak bydlely u kamarádů. „Následující roky jsem s ním dceru odmítala nechávat samotnou a když šli třeba na procházku, chodila jsem raději s nimi.“ Dominika dodává, že se tak dělo i na její vlastní žádost: když byla s otcem, často se něco stalo. „Jednou mě třeba nechal tři hodiny čekat na mrazu, protože šel do hospody,“ vzpomíná Dominika.

Dopady na děti

Rodič alkoholik v důsledku závislosti není schopen plnit rodičovskou úlohu. Selhává také jako vzor, skrze který se dítě učí vnímat svět a samo sebe. Selhání závislého rodiče se dále může projevovat jako zanedbávání potřeb dětí, psychické vydírání a nátlak nebo i fyzické týrání. V dysfunkční rodině panuje nucená tabuizace - dítě se nesmí svobodně vyjadřovat o tom, co cítí a vnímá. Vše se točí kolem překrucování reality, přetvářek a lhaní. To nutí děti fungovat na úplně jiné věkové úrovni, než na jaké se aktuálně nachází. Musí předčasně dospět a leckdy naplno převzít zodpovědnost nejen za sebe a své sourozence, ale často i za samotné rodiče. Jedním z dopadů takto chaotické a nespolehlivé domácnosti je vznik nestabilních základů, ze kterých se potom dospívajícímu hodně špatně manévruje v dospělém věku. Součástí ukradeného dětství je potom v dospělosti život v extrémních pólech, neschopnost se uvolnit, přílišná sebekritika, neustálá staženost a naprosté nezvládání emocí (typicky smutku, strachu a hněvu).

Děti rodičů, kteří užívají alkohol často a dlouhodobě, žijí mnohdy v trvalé nejistotě. Dítě se může soustavně setkávat s nezájmem, agresí, hrubostí vůči členům rodiny, ale i vůči sobě samému. Velmi často se děti za tyto situace stydí a tají je před ostatními. Dítě, které vyrůstá s rodičem alkoholikem, prožívá zcela jiné dětství než ostatní děti. Nikdy neví, v jakém stavu rodič přijde domů, jak se bude chovat, zda bude doma klid nebo hádky, zda splní, co slíbil. Žije v trvalé nejistotě, co se stane a co ho potká. Může se setkávat s nevypočitatelným chováním svého rodiče, někdy i s hrubostí, vulgárností, agresí vůči ostatním v rodině, ale vůči němu samotnému. Velmi často se za to vše, co se doma děje, stydí a tají to před okolím, a tak nevodí domů své kamarády, nevypráví o svých rodičích, uzavírá se do sebe. Děti z rodin alkoholiků ztrácejí bezstarostnost, dříve dospívají a osamostatňují se. Naučí se spoléhat se jen sám na sebe.

Čtěte také: Vše o trámech, hranolech a řezivu

Konkrétní případy z praxe

• Lenka: Její dětství a dospívání silně poznamenalo vyrůstání s rodičem alkoholikem, který se projevoval i násilně. Především vůči její matce, ale i k Lence samotné. Alkoholismus jejího otce nakonec způsobil, že si doma neustále připadala jako rukojmí. Lenčin táta pil vlastně pořád. V průběhu devadesátých let si otevřel obchod s nápoji přímo v jedné části rodinného domu, a to jeho závislost silně akcelerovalo. Lenka tehdy byla ve třetí třídě. Najednou nemusel chodit do hospody - stačilo, když si kamarády pozval domů a chlastat mohli tam. Lenčino dětství se tak odehrávalo mezi cizími opilými lidmi, kteří postávali na chodbě jejich domu a "dělali tátovi kšeft". V důsledku to znamenalo jediné: další normalizaci konzumace alkoholu za dveřmi domova. Postupem času v jejich domácnosti přestala existovat střízlivost, otec pil takřka pořád. Z piva přesedlal na tvrdý alkohol a konflikty uvnitř rodiny se staly vyhrocenějšími, brutálnějšími. Když je z táty troska. Postupem času rozežral alkohol jejího otce natolik, že se z něj stala troska. „Byly dny, kdy chlastal v kuse a pak se nemohl už ani zvednout z postele. Válel se tam pomočený a pokálený, ve svých sračkách a kvílel. Byl celý oteklý, obličej zabarvený do fialova a sotva zvládnul popadnout dech.“ To už byla Lenka starší a často zůstávala s otcem sama doma - její matka totiž chodila na dlouhé směny do práce. „Zavírala jsem se v pokoji, abych na jeho přítomnost nemusela myslet a vlastně jen čekala, kdy se ozve rána a najdu ho někde v bytě s prostřelenou hlavou,“ přiznává. Tehdy poprvé si také uvědomila, že tohle všechno udělal z jejího otce chlast. Že jí ho prostě vzal. „Někde v hloubi duše si pamatuješ na to, jak tě tvůj táta házel do vzduchu jako dítě, jak ti ukazoval hnízdo výrů, jak jste si spolu hráli, jak jste se smáli. A pak najednou vidíš, že tenhle velkej silnej chlap, co fáral v dole a držel tě nad tou skálou, se válí ve svých hovnech. Je úplně fialovej, modrej, sotva dýchá. A říkáš si, tyjo, on možná umře. A taky víš, že tohle není ten člověk, kterýho máš ráda. Že to je jen nějaký tělo úplně zničený alkoholem. A stejně mu držíš palce, aby to dal. Vždyť je to tvůj táta.“ Sama také začala velmi brzo pít, první těžkou opilost si přivodila ve čtrnácti letech a od té doby se alkohol stal běžnou součástí i jejího života. Částečně proto, že čas strávený mimo domov byl jednou z mála možností, jak se dostat mimo dosah tíživé reality, která jejich domácnost ovládala. Dnes už však Lenka téměř nepije.
• Pavlína: „Že táta nezdravě pije, mi došlo brzo, nejpozději v pěti letech,“ svěřuje se Pavlína. „On chodil po práci do hospody, stejně jako většina jeho kolegů u nás na malém městě. To nejhorší ale přicházelo pravidelně o víkendu, kdy pil už od rána a pak byl strašně agresivní,“ vzpomíná. Jako malé dítě se tak Pavlína naučila být co nejméně viditelná, aby útokům a hněvu táty utekla. „Vždycky jsem se zavřela v pokoji a zalezla pod postel, někdy jsem s sebou vzala i psa, protože jsem se bála, že něco udělá i jemu,“ popisuje. Problém ale byl, že si už jako dítě uvědomovala, že nekontrolovatelným výbuchům vzteku a násilí nechává napospas svou matku. „Možná i proto jsem do konfliktů začala vstupovat, když jsem byla starší. Chtěla jsem mámu chránit a postavit se agresorovi.“ Pavlína žila dvojí život. Na první pohled vypadala jako šťastná, pracovitá a úspěšná dítě. Ve škole jí všechno šlo, měla samé jedničky a okolí ji považovalo za bezproblémovou holku. Ve skutečnosti se důrazem na výkon jen snažila přebít realitu, se kterou se musela setkávat doma. „To všechno mi ale došlo až v terapii, kde jsem si uvědomila, jaké situace jsem doma zažívala,“ přiznává. Mezi tu nejhorší řadí jednoznačně moment, kdy ji vlastní otec ohrožoval nožem. „Jako by měl zatmění před očima, když na mě s tím nožem v ruce vyrazil,“ vzpomíná. „Nejhorší bylo, že se o takových situacích doma nikdy nemluvilo. Ráno jsme vstali jako úplně běžná rodina a jelo se dál, jako kdyby se nic nestalo.“
• Dominika: „V rodině, kde jeden rodič pije a druhý se snaží zvládat následky jeho agrese, se potřeby dítěte odsouvají na úplný okraj. Ne proto, že by nebyly důležité, ale protože doma není kapacita ani prostor, aby je někdo mohl řešit,“ popisuje. „Všechno se točí kolem krizí: kolem toho, v jakém stavu alkoholik přijde, co zase udělá a komu, jak násilí předcházet a takzvaně neprovokovat.“ Dítě se záhy naučí, že nemá právo být náročné, že se nemá na nic doma ptát, že nesmí mámě ani tátovi přidělávat práci navíc, protože to v tu chvíli znamená další konflikt. „Očekává se od něj, že bude fungovat na první dobrou, že bude hodné a bezproblémové, že věci udělá hned, že nebude dělat chyby. A když chyba přijde, je to fatální. U nás to ze strany táty bylo vždy bráno jako provokace,“ vzpomíná. Se syndromem „hodné holčičky“ prý bojuje dodnes. Alkohol v takových domácnostech hraje specifickou roli. „Je to alibi. U nás se na něj táta vždycky vymlouval - že to, co dělal, nedělal vlastně on, ale alkohol. Podobně pak fungovalo i naše okolí. Často jsem jako dítě zvonila na sousedy, ale nikdy mi nikdo neotevřel. Bralo se to tak, že se z toho táta vyspí a to, co se stane předtím, není jejich věc,“ vysvětluje.

Hypervigilance a parentifikace

To způsobuje hypervigilanci, tedy takovou ostražitost nebo neustálé napětí, jako byste byla napnutá strunka. Děti rodičů, kteří sami konzumují alkohol, mají problémy s důsledností a kontrolou svých dětí. Bohužel, děti v těchto rodinách často přebírají funkci rodičů, kteří třeba nefungují, a právě to na nich zanechává celoživotní následky. Tomuto jevu říkáme parentifikace.

Dopady alkoholismu rodičů na dospělé děti

Na životy dětí, jejichž rodiče mají problém s pitím alkoholu, má tento problém dopad i v dospělosti. Často se setkávají s nedostatečnou důvěrou a problémy ve vztazích. Obtíže s pochopením komunikace a pravidel v rodině si pak mohou následně přenášet také do svého partnerského života či výchovy svých dětí. Objevují se u nich deprese, úzkosti, impulsivní a agresivní chování. Velmi často si až v dospělosti uvědomí, jak moc je dětství prožité s alkoholikem ovlivnilo. Právě až v dospělosti si tyto děti alkoholiků, i když často velmi úspěšné, uvědomí souvislosti svého současného života s dětstvím prožitém s otcem či matkou holdujícím alkoholu. Hledají odpovědi na otázku, jak moc ho minulost ovlivnila a jak se s ní vypořádal.

Alkoholismus není dědičný, co se týká genů, nicméně děti přebírají vzorce, které doma vidí. Pozitivní je, že stresující rčení typu: „Jaká matka, taková dcera“ se vůbec naplnit nemusí. Samozřejmě nás do jisté míry formuje prostředí, v němž vyrůstáme. Nicméně další volba je už na každém člověku nehledě na to, co se mu v minulosti stalo. Alkoholismus rozhodně dědičný není! Dospělí, kteří vyrůstali v alko-rodině a měli tak model pití jako řešení problémů, mohou mít vyšší pravděpodobnost, že se stanou sami závislí. To se týká i otázky, jací jsou potom dospělí z nefunkčních rodin sami rodiče pro své děti. Na to jednoduchá odpověď neexistuje, jelikož se zde nabízí mnoho scénářů. Ty nejextrémnější jsou, že buď člověk prostě dál jede v zajetých kolejích, třeba i sám zneužívá nějakou látku a kopíruje patologický model, který viděl doma. Nebo se snaží s tím bojovat, čerpá z korektivních (nápravných) zkušeností a pak je vysoká šance, že bude mít krásně fungující a spokojenou rodinu.

Jak pomoci dětem a rodinám zasaženým alkoholismem

Důležitá je otevřená komunikace mezi rodiči i dětmi, vstřícný ale jasně vymezený přístup k tématu alkoholu ze strany rodičů. My už jsme zmiňovaly, že dítě nemá nikoho blízkého, u nějž by se cítilo v bezpečí, komu by se svěřilo. A okolí často dělá, že nic nevidí, ale to není úplně ta pravá cesta. Co mají ti lidé dělat? Nejhorší varianta je nedělat nic nebo dělat, že je všechno v pořádku. To, že se někdo zeptá, dělá hodně. To je moc důležitý signál.

Kde hledat pomoc?

Je na každém z nich, jak se svojí situací vypořádá, jak tuto zkušenost využije a jaké řešení a pomoc vyhledá. Alkoholici, ale i rodinní příslušníci mohou využít služeb AT poraden (ambulantní poradny pro uživatele návykových látek) nebo se obrátit na psychiatrické léčebny, které mívají pavilony a oddělení určené pro léčbu závislostí, případně také na psychiatry a psychology, kteří se na závislosti specializují. Děti z rodin ohrožených alkoholismem rodičů se mohou obrátit na nízkoprahové kluby, školní psychology, krizové linky, internetové poradny a v Praze také na organizaci Anima, o. s., která přímo takto ohroženým dětem pomáhá.

Čtěte také: OSB desky na střeše: Návod na natírání

To, že je alkoholik nemocný si uvědomí často poprvé až tehdy, když jej na jeho zvláštní chování upozorní rodina. Alkoholik sám se zpočátku za nemocného nepovažuje. Současně by mělo být při této debatě alkoholikovi zdůrazněno, že při něm jeho blízcí stojí, že jej mají rádi, že mu chtějí pomoci, aby se dostal z problému. Rodina musí však na léčbě bezpodmínečně trvat a neměla by se nechat uchlácholit bagatelizací problému alkoholu. Nátlak rodiny by měl být vždy důrazný a ultimativní. Buď rodina nebo alkohol. Dalším postupem při nedodržení ultimáta je trest. Žena se i s dětmi například odstěhuje ke svým rodičům. Trest je nutné vykonat. Následuje pomoc alkoholikovi narýsovat východisko ze situace. Dát nějakou naději při splnění ultimáta. V případě že je alkoholik nebezpečný sobě nebo svému okolí, je možné také požádat o pomoc policii. Krajním řešením je soudní řešení a nařízená léčba. Je potřeba předem upozornit, že přemluvit alkoholika je těžké. Velmi důležité je, aby se alkoholik sám chtěl vyléčit. V opačném případě je šance na vyléčení mizivá.

tags: #alkoholik #připravil #rodinu #o #střechu #nad

Oblíbené příspěvky:

• Masivní dřevěná spíž: Kvalitní a praktické vybavení
• Přečtěte si článek o dlažbě Multi Tahiti béžová
• Stavební pouzdra pro snadnou elektroinstalaci
• Kvalitní palubky JIZERSKÉ PILY
• Vše o provětrávaných fasádách