PergolyAnhydritové podlahy: Příprava a lepení podlahových krytin
Anhydritový litý potěr je moderní materiál, který se skládá ze směsi síranu vápenatého, kameniva, vody a účinných plastifikačních přísad. Anhydritové potěry zaznamenaly svůj rozkvět v minulých letech, hlavně v souvislosti s rostoucí oblibou systémů podlahových vytápění. Bývají doporučovány dodavateli z důvodu vysokých hodnot tepelné vodivosti a eliminaci rizika vzniku vzduchových kapes díky dokonalému obtečení kolem hadic nebo kabelů topných systémů. Kromě přijatelné ceny patří mezi největší pozitiva anhydritu taky skutečnost, že má samonivelační vlastnosti.
Pozitivní vlastnosti oceníte také při práci s tímto materiálem. Anhydritový litý potěr se totiž snadno zpracovává, rychle se vysušuje a vyznačuje se téměř nulovým smršťováním. Anhydritový potěr je litý potěr na bázi síranu vápenatého. Má výbornou rovinnost, velmi dobrý přenos tepla a rychlou pokládku. Anhydritový potěr je velmi kvalitní podklad pro moderní podlahy i podlahové vytápění.
Specifika anhydritových podlah
Přestože anhydritové potěry jsou samonivelační, tedy teoreticky by jejich aplikace měla přinést výsledek rovné plochy, nebývá tomu tak vždy. Krizovým místem bývají hlavně rohy místností. Velká část problémů s těmito potěry tak bývá způsobena snahou na podkladu ušetřit, volbou co nejlevnějšího řešení a samotným neodborným provedením.
Kontrola a příprava podkladu
Tak jako ve všech oborech lidské činnosti, existují anhydritové potěry kvalitní i nekvalitní, pevné i méně pevné, zkrátka povedené a nepovedené. Hlavní roli tak hraje pochopitelně zkušenost aplikátora potěru a zvolený druh potěru - anhydritové potěry bývají dodávány s pevností tlaku od 20 MPa do 30 MPa a pevností v tahu 4 MPa až 6 MPa. Nicméně na stavebním trhu je celá řada odborných firem majících bohaté zkušenosti s prováděním anhydritových potěrů a celá řada kvalitních materiálů.
Anhydrit se aplikuje na nesavý uzavřený podklad. Je potřeba zajistit, aby nedošlo ke ztrátě vody z anhydritového potěru. Musí se vylívat na uklizený podklad - i drobné nečistoty zanechané na podkladu se v anhydritu vyplaví na povrch, kde následně zatuhnou a mohou rušit jeho rovinnost (např. kuličky polystyrenu).
Čtěte také: Lepené hrany lamina: Kompletní průvodce
Odstranění "šlemu"
Na povrchu anhydritu vzniká tzv. syntr - jemná vrstva, která brání správné přilnavosti lepidel, penetrací a nivelačních stěrek. Vytváří se tzv. "šlem", který musí být odstraněn zbroušením. Nedojde-li k jejímu odstranění, anhydrit vysychá mnohem pomaleji. Na vrstvu šlemu se nesmí pokládat podlahové krytiny, obzvláště krytiny lepené k podkladu. Odstranění "šlemu" a "mléka" je možné provést manuálně 2-5 den od realizace anhydritu, např. škrabkou na led. Broušení povrchu anhydritového potěru je povinné. Odstranění šlemu se provádí cca po 7-14 dnech od vylití. Tento proces by měl být proveden realizátorem podkladu.
Měření zbytkové vlhkosti
Anhydritový potěr je suchý až ve chvíli, kdy to potvrdí CM měření (karbidová metoda). Ne odhadem. Ne orientačním přístrojem. Ne podle kalendáře. Není podstatné, jestli je anhydrit šedý, růžový nebo modrý. Barva potěru na tom nic nemění. Důležité je ji změřit v celé vrstvě potěru. Orientace na pouhý čas od vylití nebo barvu potěru je nedostačující. Orientační měřáky slouží pouze k hrubému odhadu a měří jen povrchovou vrstvu. U anhydritových podlah je ovšem nutno ve zvýšené míře dbát na zbytkovou vlhkost v potěru. Znamená to zejména její důkladné přeměření ještě předtím, než nanesete penetrační vrstvu.
Provedení měření zbytkové vlhkosti je povinností podlaháře a toto měření by mělo být provedeno pomocí CM přístroje. Dotykové měřáky nemají dostatečnou přesnost, respektive jejich dosah obvykle nepokrývá celkovou tloušťku potěru a současně může být jimi naměřená hodnota zkreslena právě přítomností podlahového topení. Jejich užití je tak jen na orientační bázi. Provedení CM sondy na podkladech s podlahovým topením musí být provedeno na označeném místě - tedy místě, ve kterém se nenachází součásti systému podlahového topení.
Požadovaná hodnota zbytkové vlhkosti je stejná pro všechny typy podlahových krytin. U podkladů bez podlahového topení je to 0,5 % CM a u vytápěných podkladů 0,3 % CM. Tato hodnota je shodně uvedena v ČSN a návodech všech výrobců podlahovin běžně nabízených v ČR. Sádrové podklady se využívají hlavně v kombinaci s podlahovým topením, bývá proto důležitá požadovaná hodnota zbytkové vlhkosti 0,3 % CM. Pokud anhydritový podklad není řádně vyschlý, není možné podlahu pokládat.
| Typ podkladu | Zbytková vlhkost (CM %) |
|---|---|
| Anhydrit bez podlahového topení | 0,5 |
| Anhydrit s podlahovým topením | 0,3 |
Pevnost v tahu
U vinylových dílců určených k celoplošnému lepení je nezbytnou součástí kontroly kvality podkladu i kontrola jeho pevnosti v tahu. Ta se provádí odtrhovou zkouškou. Základní požadavek na pevnost potěrů v tahu před pokládkou vinylových dílců činí 0,8 MPa v bytové oblasti, a dokonce 1 MPa v kancelářských prostorech. Nesplňuje-li podklad tyto hodnoty, není přípustné na něj vinylové dílce lepit.
Čtěte také: Jak lepit dřevěné korunky?
Rovinnost
Dále je třeba posoudit rovinnost podlahy například pomocí hliníkové latě délky 2 m a více. ČSN stanovuje pro dřevěné podklady požadavek na maximální odchylku rovinnosti o hodnotě ±2 mm na délce 2 m. U podlahových krytin pocházejících ze zahraničí se může tento požadavek výrazně lišit (dle specifik národních norem) - např. u německých produktů bývá požadavek na odchylku 3 mm na délce 1 m, u švédských 3 mm na délce 2 m.
Penetrace
Penetrace - v případě anhydritu je vždy nutná aplikace penetračního nátěru, jedná o savý podklad. Obvykle se ředí vodou v poměru 1:3, přičemž ideální je ho aplikovat ve dvou vrstvách.
Podmínky pro pokládku
- Musí být dodržena minimální teplota stavby + 5 °C
- Maximální teplota stavby nesmí překročit + 30 °C
- Stavba musí být po dobu 48 hodin uzavřena, nesmí unikat vlhkost
- Po 48 hodinách začít větrat a vysoušet
Anhydrit je většinou po 48 hodinách pochozí, záleží na vlhkosti a teplotě prostředí. Tyto důležité a základní body je potřeba vždy dodržet, aby vaše anhydritová podlaha byla v pořádku.
Lepidla a stěrky
Zodpovědnost nese podlahář, který podlahu pokládá a poskytuje záruku na dílo. Proto také rozhoduje o tom, zda je nutné brousit, nivelovat nebo čekat na další vysychání potěru.
Lepidlo na dlažbu
Dlažba je jedna z nejpoužívanějších povrchových úprav anhydritových podlah. Samotný proces kladení dlažby na anhydritovou podlahu se zakládá na stejném principu, jako je tomu v případě jakéhokoliv savého povrchu. Anhydritové podlahy se používají i v koupelnách - podlahy se ošetřují hydrostěrkou.
Čtěte také: Praktické rady pro opravu stolové desky
Pro lepení dlažby na anhydrit máte na výběr ve volbě lepidla - můžete použít anhydritové lepidlo a nebo lepidlo cementové. Pokud se rozhodnete použít anhydritové lepidlo, technologicky bude pokládka snazší a méně náchylná na chybu. Cementová lepidla vyžadují dodržení přesného technologického postupu tak, jak uvádí výrobce. Pozor si dejte zejména na to, abyste dodrželi časový odstup mezi aplikováním penetrační vrstvy a lepením dlažby. Při větších rozměrech dlaždic si ovšem dejte pozor, abyste na dlaždici nanesli dostatek lepidla (lepení formou floating and buttering).
Stěrka na anhydritovou podlahu
Z pohledu objednatele krytiny (koncového zákazníka) je stěrka anhydritového potěru jen zbytečnou (další) investicí. Správnou odpovědí na otázku však je u celoplošně lepených dílců stěrkovat vždy. Savost podkladu: lepidlo, pro správné plnění své funkce, potřebuje stejně savý podklad v celé ploše pokládky. Této vlastnosti lze dosáhnout pouze užitím samonivelační stěrky v dostatečné tloušťce.
Pokládka různých typů podlahových krytin
Vinylové podlahy
Vinyl, jak už všichni realizátoři jeho instalací poznali, není „mrtvý“ materiál. U vinylových podlah jsme si uvedli, že jejich lepení na sádrové podklady je možné jen v případě provedení samonivelační stěrky. Tedy není možné lepit vinyly přímo na anhydrit. Přilepení vinylových dílců na samotný anhydrit tedy nese rizika prokreslení nedokonalostí podkladu do krytiny, sníženou soudržnost dílců s podkladem a vznik měkkých míst na krytině.
Pokud podklad splňuje požadované parametry rovinnosti, je nejsnadnějším řešením volba vinylové podlahy s tvrdým nosičem (obvykle HDF). Tyto krytiny mají vlastnosti, co se podkladu týče, podobné laminátovým krytinám. Nehrozí tak u nich prokreslení drobných vad podkladu do povrchu krytiny a současně odpadají možná rizika spojená s celoplošným lepením. Při užití vinylových podlah s HDF nosičem je nezbytné pod krytinu použít parotěsnou folii, a to i na podkladech se systémy podlahového topení.
Je-li u tohoto typu krytiny její konstrukční výška nebo náchylnost na poškození vlhkostí překážkou realizace, je možností i pokládka celo-vinylových podlah určených pro plovoucí pokládku. Ty se zpravidla pokládají na podložky k tomuto účelu určené, které dokáží drobné vady v podkladu překlenout. Pozor, rozhodně však neplní funkci samonivelační stěrky.
Třetí, a pravděpodobně nejméně známou variantou, je užití vinylových dílců určených pro celoplošné přilepení v kombinaci se speciální lepící podložkou. Tyto podložky opět pomáhají překonat drobné nedostatky povrchu, a navíc přináší výhody lepené krytiny bez nutnosti renovace podkladu při případné výměně podlahové krytiny. Podložka je roztažena přímo na podklad, při pokládce dílců je z ní odstraněna krycí folie a na podložku jsou instalovány dílce bez přidávání dalšího lepidla. Následně je plocha zaválcována. Užití této varianty není možné vždy - základním předpokladem je souhlas výrobce krytiny.
Dřevěné podlahy
Kvalitně provedený kalcium-sulfátový podklad nevylučuje pokládku dřevěných podlah, a to nejen pokládku plovoucím způsobem, ale ani celoplošným přilepením. Dřevo je materiálem s hydroskopickými vlastnostmi, tzn. že neustále dorovnává svou vlhkost s vlhkostí okolního prostředí. Nejen s vlhkostí samotného podkladu, o které si povíme níže, ale i s vlhkostí vzduchu v objektu. Absorpce vlhkosti (tedy nabrání vlhkosti) či naopak desorpce (zjednodušeně vysychání dřeva) vede k jeho tvarovým změnám. Tvarové změny u dřevěných podlah jsou tak přirozenou vlastností tohoto typu podlahovin. K jejich omezení přistoupili výrobci v minulosti ke konstrukci vrstvených podlah, ať už dvouvrstvých či třívrstvých.
Tyto procesy jsou samozřejmě všeobecně známé a z jejich důvodu je nezbytné ponechání dostatečné dilatační mezery mezi krytinou a pevnými předměty (např. obvodovými zdmi). Současně však vysvětlují i požadavky na pevnosti podkladní vrstvy, která musí „ustát“ tyto tvarové změny dřeva při lepeném způsobu pokládky. Nadměrná vlhkost v podkladu je nejčastější příčinou poškození dřevěných podlah. Navíc tato poškození bývají obvykle fatálního charakteru.
Přestože anhydritové potěry by měly být ze své podstaty rovné, a tedy svou maximální odchylkou od rovinnosti připravené pro pokládku, ne vždy tomu tak je. ČSN stanovuje pro dřevěné podklady požadavek na maximální odchylku rovinnosti o hodnotě ±2 mm na délce 2 m. Pokud ovšem parametry podkladu nejsou vhodné pro pokládku dřevěných podlah a nedojde ke změně typu krytiny (či způsobu pokládky), rizika vzniku vad na krytině jsou značná.
Měkké krytiny
Měkké krytiny (PVC, vinyl, kaučuk, korek) mají extrémní nároky na rovinnost a kvalitu povrchu. To, že je potěr „rovný na oko“, nestačí. U měkčených podlah, jako je PVC, vinyl, kaučuk nebo korek, je nivelace velmi často nutná.
tags: #lepeni #podlozi #anhydritove #informace
