Kočičí hlavy a umění dláždění: Historie, materiály a současnost

Dlažební kostky patří od nepaměti mezi nejstarší materiály z kamene a jsou dodnes neodmyslitelnou součástí urbanistické krajiny. Kamenná dlažba je jeden z nejstarších povrchů, které kdy člověk vlastníma rukama vytvořil. Kámen je i po mnoha staletích jediným svědkem dávných časů, kdy naši předkové dláždili ulice a stavěli schody z kamene. Historie dlažebních kostek sahá až do dob Římské říše, kde se první dlažební kostky začaly využívat již ve 3. a 4. století. Staří Římané tento materiál plně využívali především na stavbu cest a chodníků, což jim pomohlo k rozvoji jejich impéria díky propracované silniční síti. Na stavbu se používaly dlažební kostky vyhotovené z čediče a vápence, které byly ručně opracovávány do různých tvarů a velikostí. Některé slavné římské cesty, jako například Via Appia nebo Via Aemiliana v Bologni, existují dodnes a uchovávají si svou antickou dlažbu.

V Anglii se dlažební kostky začaly rozšiřovat v 15. století, kdy se ve velkém stavěly kamenné cesty. Nešlo však o dlaždicové kostky v pravém slova smyslu, ale spíše o různě velké lámané kameny opracované vodou, které byly zaoblené a zasazené do pískového podkladu zpevněného maltou. Od 19. století prakticky až po období druhé světové války dochází k velkému rozmachu, kdy se na stavbu domů, kostelů a různých budov hojně využívaly dlažební kostky různých materiálů, rozměrů a barev. Během staletí se podoba dlažebních kostek různě měnila a vyvíjela. V 19. století už byly na cestách standardem dlažební kostky o průměru přibližně 10 centimetrů, které nejvíce vyhovovaly koňským kopytům.

Kremencové dlažební kostky získaly pro svou dostupnost a vysokou trvácnost na popularitě zejména před a během druhé světové války. Využívaly se nejen na stavbu cest, ale i celých náměstí a vysloužily si označení „kočičí hlavy“. Dlažební kostky ovlivnily i svět sportu. Na cestách z dlažebních kostek se odehrávají například některé cyklistické monumenty, které jsou pro cyklisty obávanou výzvou. Nejznámějším příkladem jsou závody Paříž - Roubaix a jejich úsek u lesa Arenberg, který je dlouhý 2 400 metrů a tvoří ho "kočičí hlavy", díky nimž jde o mimořádně náročnou pasáž.

Co jsou "kočičí hlavy"?

Termín "kočičí hlavy" je pro mnoho lidí synonymem staré, nerovné dlažby. V obecném povědomí je často mylně spojován s oblázky, avšak pravda je jiná. Kočičí hlavy nejsou vytvářeny z oblázků, jak praví legendy. Vznikají obroušením hran kostek, štípaných z měkkého kamene. Jak píše dr. V. Dědina ve Stavitelských listech z roku 1927 v článku "Podloží velké Prahy", materiál k pražské dlažbě dodával dlouho křemenec z lomu řevnického. Byl úhledné barvy, trochu načervenalý, ale dnes se ho už nepoužívá, leč v ulicích odlehlých. Kámen je totiž tvrdý, ale křehký, pod nárazy kol a kopyt se snadno otlouká, na hraně zaoblí, takže po delší době vznikají z něho "kočičí hlavy".

Kočičí hlavy je termín pro specifický druh dlažby, která byla vyráběna z křemence. Nejčastěji má barvu do žluto-hněda až červena a používala se pro dláždění silnic a cest, převážně ve městech. Její název je odvozen od tvaru, který dlažba vlivem používání získala - připomínal hlavu kočky. Dlažební kostky vyráběné z křehkého křemence byly typické tím, že vlivem poškození se na nich projevoval lasturnatý lom, který se nejvíce vyskytoval na jeho hranách. Těžké okované povozy používané v minulosti často vlivem nerovné dlažby nadskakovaly a při dopadu odlamovaly části dlažby, čímž měnily původní téměř kvádrový tvar. Odlámání okrajů vytvořilo ve středu vyvýšenou část a na okrajích propadliny, které připomínaly morfologii hlavy. V moderní době byly kočičí hlavy na většině míst nahrazeny praktičtější žulou, která je pevnější a vzhledem k drsnějšímu povrchu (i po ohlazení) má menší klouzavost (vyšší tření), když je mokrá. S původní dlažbou kočičích hlav je možné se ojediněle setkat v historických jádrech měst, případně v uličkách na periferii či s malým provozem, kde během času nevznikla nutnost výměny povrchu silnice. Většinou však byla nahrazena žulovými kvádry, nebo živičným/asfaltovým litým povrchem.

Čtěte také: Pokládka venkovní dlažby: průvodce krok za krokem

Ačkoliv termín "kočičí hlavy" je všeobecně známý, v odborných příručkách pro dlaždiče se s ním nesetkáme. František Trávníček ve Slovníku jazyka českého z roku 1952 sice zmiňuje tento výklad, avšak neexistuje jednoznačné potvrzení či vyvrácení rozšířeného chybného použití termínu. Dnes se v Praze používá žula z posázaví, pokud není nahrazena asfaltovou dlažbou. Tmavší kostky jsou ze státních lomů v Požárech, světlejší ze Světlé nad Sázavou.

Druhy dlažebních kostek a jejich použití

Dlažební kamenné kostky se dělají víceméně ve třech rozměrech, které určují jejich použití a způsob pokládky.

• "Šestky" (do cca šesti cm): Tyto kostky se používají na chodníky a velmi málo zatížené komunikace. Kladou se do mozaiky, případně řádkově nebo vějířově, což je tzv. pražská dlažba.
• "Desítky" (pravidelné kostky o straně cca 10 cm): Jsou vhodné pro běžný provoz na tzv. "státovkách" a městských komunikacích s provozem trolejbusů a autobusů. Kladou se do řad nebo oblouků.
• "Šestnáctky" (hranolový tvar 16 x 16 cm, zpravidla podlouhlý tvar): Vždy se kladou běhounovou, či řádkovou pokládkou. Umožňuje velmi těžký provoz, včetně ohleduplné jízdy s housenkovým tankovým podvozkem. Používají se na rampách pro vagónování a jízdu tanků, na komunikacích ve vojenských prostorech, kasárnách a také v Praze na Letné pro vojenské přehlídky.

Některé druhy dlažby mohou být známé i pod jinými názvy. Například "pražská" nebo také oblouková či vějířová dlažba je výhodná ve svažitém terénu, kde nedochází tolik ke kobercovému putování. Podmínkou je pokládka oblouků proti směru převládající síly, kdy dlažba funguje jako klenba.

Materiály pro dlažební kostky

Tradičním přírodním kamenem pro dlažební kostky je pískovec, žula, čedič, vápenec nebo rula. Avšak i každý z těchto kamenů je vhodný pro jiné použití, a je potřeba se soustředit na složení a hustotu kamene.

Zde je přehled nejčastějších materiálů:

Čtěte také: Materiály pro zpevněné plochy

• Žula (granit): Patří mezi nejodolnější přírodní horniny. Bývá tvořena směsí křemene a živce, s příměsemi slídy, granátu, biotitu, muskovitu nebo turmalínu. Tyto příměsi pak určují barvu žuly - od šedavě až bíle zabarvené s nádechem růžové, žluté, červené nebo modré. Žula se nalézá ve velmi hlubokých vrstvách země a vytváří prakticky veškeré podloží českých hor. Díky své tvrdosti má rozličné použití. Jako stavební kámen je hojně využívána na pravidelné kvádrové žulové kostky při stavbách cest, dláždění chodníků a jako okrasný prvek na sokly nebo ve vnitřních prostorách staveb. Drobné žulové kamení je využíváno jako štěrk při zpevňování podkladu silnic. Žulové dlažební kostky jsou velmi odolná vnější dlažba, která patří k elegantním a trvalým řešením pro příjezdové cesty, chodníky, terasy, dlažby k bazénu, pěší zóny i náměstí. Nabízíme štípané dlažební kostky z černé žuly ve formátu 8/10 cm.
• Čedič (bazalt): Je vyvřelina, která se vyznačuje tmavou strukturou a výskytem vrostlých minerálů. Jeho barva je od šedé po černou. Čedič se využívá již po stovky let jako stavební kámen, na štěrk, jako přísada do betonů a při stavbě silnic. V 20. století nalezl pro čedič uplatnění v podobě tzv. petrurgie, kdy se čedič taví při velmi vysokých teplotách a tvoří se z něj dlažba nebo kamenné cihly. Díky své odolnosti nalézá své uplatnění na silně zatěžovaných površích (dlažba v průmyslových halách). Čedičová kostka z přírodního kamene antracitové barvy se vyznačuje velmi nízkou nasákavostí, mrazuvzdorností a vysokou odolností vůči tlaku a mrazu.
• Pískovec: Je velmi oblíbená přírodním tmelem zpevněná hornina. Bývá složen nejčastěji z křemenných nebo živcových zrn, stmelených horninovými silicity. Pískovec mívá různou barvu - od bílé přes žlutou až po nádech červené (v hornině je přítomen oxid železa). Jeho nevýhodou je snadné zvětrávání a drolení, takže jako stavební kámen bývá využíván ve velkých blocích, které nepodléhají zubu času tak snadno jako menší útvary. Více než jako pochozí kámen ho nalezneme jako ozdobný prvek v kamenosochařství. Pískovcové žluté dlažební kostky patří k velice odolné venkovní dlažbě.
• Křemenec: Byl dříve hojně využíván pro pražskou dlažbu. Kámen je tvrdý, ale křehký, pod nárazy kol a kopyt se snadno otlouká, na hraně zaoblí, takže po delší době vznikají z něho "kočičí hlavy". Kremencové dlažební kostky získaly pro svou dostupnost a vysokou trvácnost na popularitě nejmä před a počas druhé světové války.
• Znělec (fonolit): Je vyvřelá hornina světle šedé až nazelenalé barvy. Má velmi dobré vlastnosti v lomu, což znamená, že se kamenné bloky dají štípat na desky. Ty je pak možno využívat jako venkovní dlažbu, ale častěji je těžen jako štěrk.

Při výrobě kostek vzniká odpad, který byl v období druhé světové války zpracováván do dlaždic cca 25 x 25 cm. Často byly používány v Sudetech, např. cesta na Špindlerovku v Krkonoších. Byly činěny pokusy s použitím odpadní strusky, z té byla dlažba v Praze ve Slezské ulici, kde se zkoušela odolnost pro trolejbusovou trať.

Pokládka a údržba dlažby

Důležitou podmínkou je provedení kraje zádlažby, aby nedocházelo k rozlézání do stran. Ideální jsou obrubníky, případně řádně zpevněná krajnice. Důležitý je také materiál podloží, písek, někdy s příměsí vápna. Spáry byly vyplňovány jemným pískem s příměsí vápna. Později se vynalezla "bezprašná úprava" zálivkou horkým asfaltem. Dlažbě škodí zimní solení, kdy dochází ke zvodnění podkladu bezprostředně pod kostkami a následnému uvolňování kostek. Dlažební kostky se obvykle ukládají do suchého - štěrkového lože. Směr ukládání může být do rovných řad nebo do oblouků, tzv. kočičí hlavy.

Žlábek pro železniční kolo se řešil několika způsoby u běžných širokopatních kolejnic. Na přejezdech dřevěnými podélnými pražci, upevněnými kovanými hřebíky do příčných pražců, s vydlabaným osazením, tvořící žlábek. Další možnost je masivní ocelový úhelník, případně opotřebovaná kolejnice, zpravidla menších rozměrů, upevněná do upravených podkladnic. Jinou variantou je pečlivá zádlažba s vyplněním mezery mezi krajní kostkou a stojinou kolejnice kamenným odseknutým kvantlíkem (kouskem), aby se kostka nepřiblížila ke kolejnici. Pak také lze použít žlábkovou kolejnici, známou z tramvajového provozu, ale se širším žlábkem.

Velkou výhodou kamenných kostek je recyklovatelnost. Po letech se může dlažba z kostek rozebrat a bez poškození použít někde jinde. Obrubníky z kamene mají podobné vlastnosti.

Moderní využití a význam dlažebních kostek

Dnes se v Praze využívá současné dlažbení i rekonstrukce původní pražské dlažby. V Bratislavě jsou zachované dlažby z 19. století, které nazýváme „kočičí hlavy“. Nevyhovují sice dnešním nárokům na pohodlnou chůzi, ale jejich zřídkavý výskyt by si zasloužil speciální ochranu. Pozůstatky starších způsobů dláždění, které jsou součástí památkové hodnoty území v prostoru Baštové, Františkánské a dalších, je potřeba zachovat, obnovovat, případně doplňovat. Nic tak nedodá stavbě nádech romantiky a starých časů jako kamenná dlažba, zvlášť nepravidelné tvary kamenných dlaždic. Kamenná dlažba se však uplatní nejen jako povrch u domu, ale má daleko širší použití.

Čtěte také: Květináče z betonu ve tvaru hlavy

Typy dlažebních kostek podle způsobu opracování a rozměrů

Dlažební kostky se vyrábějí v různých velikostech a tvarech, které ovlivňují jejich estetiku a funkčnost. Níže je uvedena tabulka s přehledem často používaných typů dlažebních kostek.

Pro plochy s větším zatížením doporučujeme použít kostky v rozměru 8 - 10 cm a více. Pro méně zátěžové plochy, jako jsou např. chodníky v okolí rodinných domů nebo chodníky ve městě, stačí kostky v rozměrech 4 - 6 cm.

tags: #macacie #hlavy #dlazba #informace

Oblíbené příspěvky:

• Zábava s dřevěnými hlavolamy
• Spolehliví výrobci fasád
• komplexní kontrola střešních plášťů
• Recenze a srovnání řezaček Scheppach na polystyren a dlažbu
• realizace střech na klíč v Ústí nad Labem