Rozdíly mezi maltovou a sádrovou omítkou: Jak vybrat tu správnou pro váš domov

Při omítání se používá malta připravená obvykle z písku, vápna a cementu v různých poměrech. Rozlišujeme tedy jednotlivé druhy malt, kterými se provádějí různé typy omítek. Může to být matoucí, ale pro snazší orientaci lze převzít běžné označování těchto produktů na trhu: směsi pro omítání se označují jako omítky, zatímco směsi pro zdění jsou obvykle popsány jako malty.

Omítku je nutné volit podle typu zdiva a také podle toho, jakému náporu opotřebení bude stěna vystavená. Hotové směsi se snadno zpracovávají, někdy je však lepší namíchat si vlastní omítku. Pro vyrovnání nahozené vrstvy jádrové omítky se používá zednická lať, pohodlně se pracuje s latí z hliníku. Pro konečnou úpravu povrchu se používá měkké hladítko, světlo z boku snadněji odhalí veškeré nerovnosti. Omítka zajišťuje odolnost stěny proti opotřebení, poškození a vlhkosti a zároveň jí dodává estetický vzhled. Omítku si můžete připravit klasickým způsobem v míchačce, kde smícháte vápno, cement, písek a vodu ve správném poměru. Aby omítka nepraskala a neopadávala, dodržujte doporučenou tloušťku vrstev a zajistěte, aby byl podklad před omítáním správně připraven. Při dokončovacích pracích sledujte i vhodnou vlhkost a teplotu prostředí.

Typy omítek a jejich vlastnosti

Existují různé druhy omítek a rovněž i různé způsoby či techniky jejich aplikace na podklad. Silnovrstvé (jádrové, hrubé) omítky se na stěny (z cihel, tvárnic, kamene či smíšeného zdiva) ručně nahazují, a to i ve více vrstvách. Slouží k vyrovnání povrchu a vytvoření podkladu pro tenkovrstvé finální (štukové, sádrové) omítky. Ty se na vyzrálý podklad natahují pomocí ocelového (nerezového) hladítka a poté vyhlazují měkkým (filcovým, polyuretanovým, pěnovým) hladítkem. Při omítání tradičního zdiva starších domů a chalup je často nutné zvolit i tradiční postup omítání, tedy kombinaci jádrových a štukových omítek.

Dále se používají i jiné vnitřní omítky: hliněné omítky, tepelně izolační omítky, akrylátové omítky, a také ty na bázi silikonu a další. Vnitřní omítky se od těch vnějších liší v mnoha ohledech. I když plní zejména estetickou funkci, není finální vzhled jediným kritériem výběru. Dokážou ochránit zdivo před mechanickým poškozením a starají se také o regulaci vlhkosti vzduchu. Pokud jste v minulosti řešili výběr vhodné fasádní omítky, jistě jste se zaměřovali na parametry jako voděodolnost, mrazuvzdornost, pevnost, přilnavost či trvanlivost. Při volbě omítky do interiéru byste se ale měli rozhodovat podle jiných parametrů. Funkce vnitřních omítek se totiž od venkovních liší v mnoha ohledech.

Na podkladové zdivo můžete nanášet několik vrstev různých stavebních hmot, které se liší tloušťkou, strukturou a mechanickými vlastnostmi. Jádrové (hrubé) omítky zajistí vyrovnání podkladu, samy o sobě však mají velmi zrnitou strukturu a neumožňují dokonalé vyhlazení. Můžete je ale nanášet v silnější vrstvě (až 20 mm). Jádrové omítky poměrně dlouhou dobu zrají. Při tloušťce 10 mm potřebují k vyzrání minimálně 10 dnů. Pro zlepšení vzhledu doporučujeme na hrubou omítku nanést štuk, případně stěrku. K dispozici jsou i v pastovité konzistenci (např. oblíbený Keraštuk s obsahem kaolinu), a tak je jejich aplikace jednoduchá a bezprašná. Na rozdíl od jádrových omítek jsou tenkovrstvé (v řádu několika mm). Povrch dokonale vyrovnají, sjednotí strukturu a omezí přenos smršťovacích trhlin. Štuky jsou předurčené pro nanášení na hrubé omítky s dobrou přilnavostí.

Čtěte také: použití Baumit FillBeton

Maltové omítky

K omítání se používá malta připravená obvykle z písku, vápna a cementu v různých poměrech. Vápenocementová malta je směsí vápna, cementu a písku. Je určena pro vnější i vnitřní omítání zdí ve vlhkém prostředí, případně k omítání stěn v místech vystavených většímu opotřebení. Na stropy a stěny se míchá v poměru 140 kg vápna a 60 kg cementu na krychlový metr písku. Orientační poměr dílů ve směsi je 1 lopata hašeného vápna, 1 lopata cementu a 3 až 5 lopat pípaty. Cement snižuje prodyšnost omítky, u rekonstrukcí starých domů s neizolovanými základy se proto doporučuje použití vápenných omítek bez cementové složky. Cementová malta se používá pro omítání místností s větším podílem trvalé vlhkosti (např. prádelny, sklepy) k vytvoření tzv. zatřených, hlazených či pálených cementových omítek. Míchá se z písku, cementu a vody v nejčastěji udávaném poměru 1 díl cementu a 4 díly písku.

Tradičním a stovkami let používání prověřená je vápenná malta, která se používá hlavně na vnitřní omítky stěn a stropů. Plnivem je v ní písek, pojivem hašené vápno nebo namočený vápenný hydrát (jednodušší cesta), případně další přísady. Míchá se zpravidla v poměru 1 díl vápna a 3 díly písku. Příliš vysoký podíl vápna omítce neprospívá, naopak sníží její pevnost a způsobuje po vyzrání vznik jemné sítě vlasových trhlin v omítce. Mezi základní univerzální směsi patří i štuková malta, která je směsí vápna a jemného prosátého říčního nebo kopaného písku v poměru 1 : 3. Do směsi je možné přidat i cement, který by však měl tvořit jen asi padesátinu celkového množství namíchané štukové omítky. Počítejte se spotřebou zhruba 140 až 210 kg vápna na jeden krychlový metr písku u vnitřních a zhruba 250 kg vápna (vápenného hydrátu) na jeden krychlový metr písku u vnějších štuků. Rozmezí množství vápna je závislé na jeho kvalitě, je potřeba vápno vyzkoušet.

Vápenná hrubá omítka je jednovrstvá omítka, která se nahazuje v tloušťce 10-15 mm. Vyrovnat ji lze latí, dohlazovat ocelovým či dřevěným hladítkem. Vápenná hladká omítka se nahazuje jako jednovrstvá o tloušťce 15 mm nebo jako dvouvrstvá o tloušťce jádra 15 mm a štuk o tloušťce 5 mm. Finální vrstva se upravuje měkkými hladítky. Vápenocementová a cementová omítka je jednovrstvá omítka tloušťky 10-15 mm z malty cementové nebo vápenocementové. Oproti vápenné je tato omítka odolnější vůči vlhku a otěru.

Jako pojivo do malty může být cement - přesněji do cementové malty. Tuto maltu lze všestranně použít při stavbě domu, v interiéru i exteriéru, na opravy, ale také k omítání. Cementová malta se vyznačuje vysokou pevností a dobrou soudržností. Uplatnění proto nachází při zvlášť intenzivním namáhání v oblasti podezdívky nebo u sklepního zdiva. Pokud se cementové pojivo nahradí nebo doplní vápnem, vzniká vápenná malta, respektive vápenocementová malta. Čistá vápenná malta se používá jako omítka v interiéru především z důvodu jejích vlastností, které regulují vlhkost. Vápenocementová malta, nazývaná také univerzální malta, se díky vápnu snadněji zpracovává a lze ji univerzálně používat ke zdění v interiéru i exteriéru - je však poněkud méně odolná než čistě cementová malta.

V závislosti na receptuře a příměsi dalších látek se získávají další malty - například tenkovrstvá malta (třeba k vyzdívání tvárnic z pórobetonu nebo lehkého betonu), šamotová malta (k vyzdívání a opravám topenišť), sádrová malta (k lepení sádrových desek, zatmelení spár u sádrových výrobků nebo upevňování elektroinstalací) nebo malta na dláždění (k pokládce keramické dlažby a desek). Cement je hydraulickým pojivem. Šedý nebo bílý prášek se skládá mimo jiné z jemně mletého slínku portlandského cementu, struskového písku, popílku, mletého vápence, a dále z anorganických a přírodních minerálních vedlejších složek, z kterých po smíchání s vodou vznikne cementová kaše. Tato kaše postupně ztvrdne a je pevná a odolná i pod vodou.

Čtěte také: Detaily o tepelně izolační maltě Sakret

Sádrové omítky

Mezi jednovrstvé interiérové omítky bez nutnosti finální štukové vrstvy patří i sádrové omítky, s nimiž lze zvláště v kombinaci se sádrokartonem docílit dokonale rovných zdí. Tyto omítky se rovněž natahují hladítkem a nejsou vhodné pro exteriér ani pro příliš vlhké vnitřní prostory. Jednou ze základních výhod sádrových omítek je jejich tvarová stálost. Po ztuhnutí se dál nepropadají v důsledku sesychání a nepraskají, ať už je vrstva nanesené omítky jakkoli silná. Sádrové omítky jsou prodyšné, akumulují teplo a dokáží absorbovat vlhkost, kterou později opět uvolňují do prostoru.

Společnost LB Cemix, tradiční výrobce stavebních materiálů v České republice, ve svém sortimentu již několik let nabízí Cemix Sádrovou omítku, Vápenosádrovou omítku, Sádrovou stěrku a Sádrovou omítku tenkovrstvou. Cemix Sádrová omítka tenkovrstvá je určena pro jednovrstvé omítání velmi rovného zdiva v interiéru. Je vhodná zejména pro přesné zdivo z pórobetonu či vápenopískových tvárnic, případně pro povrchovou úpravu betonových stěn a stropů. Cemix Sádrová omítka a Cemix Vápenosádrová omítka jsou určeny také pro interiérové použití k omítání stěn a stropů. Pro ještě větší uživatelský komfort při finalizaci sádrových omítek připravila společnost LB Cemix 2 varianty produktů - Sádrovou omítku filcovanou (016 F) a Sádrovou omítku gletovanou (016 G).

V nabídce je také varianta Sádrové omítky filcované v jemném provedení, u které je zrnitost 0,4 mm. Takto upravený podklad je pak připraven pro vymalování různými malířskými technikami, tapetování či další dekoraci. Další novinkou tohoto roku, kterou ocení stavebníci zejména při povrchových úpravách vnitřního ostění oken je Cemix Sádrová omítka lehčená (036). Tato omítka se vyznačuje výbornými tepelněizolačními vlastnostmi a nižší spotřebou v porovnání s ostatními sádrovými omítkami. Každý stavebník, ať už odborník či laik, jistě také ocení snadnou a rychlou aplikaci, dobré vysychání omítek i jejich výbornou přídržnost k podkladu. Omítky lze zpracovávat ručně nebo za pomoci strojního zařízení. Jednovrstvé nanášení na interiérové zdivo má optimální vrstvu 10 milimetrů. V případě potřeby je ale možná i větší tloušťka až do 40 milimetrů. Na stropech se obvykle aplikují do tloušťky 15 milimetrů. Další předností je i provádění jednoduchých neznatelných oprav v případě poškození. Jsou ideální pro povrchové úpravy ostění například po výměně oken.

Ve skupině sádrových produktů má své nezastupitelné místo také Cemix Sádrová stěrka (106). Stěrka je tenkovrstvý materiál používaný jako svrchní vrstva omítky, kterou se zajistí její dokonale hladký a jemný povrch připravený k další aplikaci maleb, nátěrů či tapet. Cemix Sádrová stěrka slouží ke snadnému stěrkování hladkých betonových panelů, omítek a podobně. Je určena také pro úpravy povrchů podkladů, jako jsou štukové, jednovrstvé nebo jemné omítky a beton. Stěrkou lze také nahradit jemnou vnitřní omítku ve vícevrstvém omítkovém systému a docílit tak dokonale hladkého povrchu. Nanášení stěrky se doporučuje v tloušťce tří milimetrů. Vyrábí se v zrnitosti 0,2 milimetru, jde tedy o velice jemný materiál. V receptuře všech výrobků jsou použity přírodní, ekologické a zdravotně nezávadné materiály. K důležitým přednostem sádrových omítek patří jejich prodyšnost a schopnost absorbovat vlhkost a později ji opět uvolnit do prostoru. V neposlední řadě je výhodou těchto omítek jejich cena.

Sádra je nejoblíbenější materiál používaný pro omítání. Tyto unikátní stavební materiály lákají svou nízkou cenou a snadnou aplikací a také tím, že s nimi lze snadno vytvořit hladký, vzhledově atraktivní povrch. Sádrové omítky nanášíme v jedné vrstvě. Omítka na stropy je o něco tenčí a její tloušťka bývá 15 mm. Na dokonale hladké podklady lze nanášet tenkovrstvé omítky o tloušťce 3 mm. Hlavní složkou sádrové omítky nebo omítkové směsi je samozřejmě sádra. Dále se přidává vápno, změkčovadla a kalibrované kamenivo. Sádrové omítky lze používat na omítání většiny místností, ale vyvarujte se jejich pokládání na povrch stěn v místnostech, kde je vysoká vlhkost, tedy v kuchyni, koupelně nebo prádelně. Sádra se díky vytvoření jednotného hladkého povrchu stěny skvěle hodí jako podklad pro nátěr. Tapetování na sádrovou omítku probíhá hladce a výsledný vzhled je elegantní a estetický. Tento typ povrchu vytváří ideální podklad pro rovnoměrné a kvalitní nalepení tapet. Docela důležitou výhodou sádry je, že má relativně krátkou dobu schnutí. V případě velkých ploch stěn (obvykle při dokončovacích pracích nebo totálních rekonstrukcích) se sádrové omítky nanášejí pomocí omítacích strojů. Omítky lze aplikovat na stěny, když teplota není nižší než 5 stupňů a vlhkost nepřesahuje 3 %. Pokud je nutné nanést druhou vrstvu omítky, používá se princip „mokré na mokré“.

Čtěte také: Nejvyšší zatížení betonu s chemickou maltou

Porovnání maltových a sádrových omítek

Vlastnosti interiérových omítek přímo souvisí s obsahem použitých materiálů. Omítky ze směsi vápna a cementu jsou dostupné v různé velikosti zrna (hrubé i jemné). Jsou cenově dostupné a díky příměsi cementu si poradí s vyšší vlhkostí. Proto se používají i pro realizaci omítek v kuchyních a koupelnách. Mají dobrou schopnost tepelné akumulace a ve srovnání se sádrovými omítkami i lepší akustické vlastnosti. Čistě vápenné omítky se v interiérech nejčastěji používají pro finální omítání ve formě štuků. Existují i hrubé vápenné omítky určené pro omítání komínů, sklepů či skladových prostorů. Ve srovnání s vápenocementovými omítkami jsou méně pevné a také více nasákavé. Pro použití do koupelen, kuchyní a na sanace vlhkých zdí se tak nehodí. Hlavním konkurentem vápenných štuků jsou sádrové omítky, které z estetického hlediska patří k nejdokonalejším. Při správném provedení je sádrová omítka perfektně rovná a hladká, a to bez jakýchkoli zrníček na ploše. Sádrové omítky rychle schnou a vynikají prodyšností. Protože dokážou vstřebat vzdušnou vlhkost a poté ji do místnosti znovu uvolnit, přirozeně regulují mikroklima v místnosti.

Mají však i řadu nevýhod - jsou měkké a snadněji se mechanicky poškodí (když ale budete mít po ruce sádru, snadno je opravíte). Specifickým typem vnitřních omítek jsou hliněné. Představují návrat k tradičním postupům. Díky šetrnosti k přírodě a zdravotní nezávadnosti jsou stále žádanější, a to zejména u dřevostaveb. Připravují se ze směsi písku a jílu. Mohou být vyhlazené, strukturované, či reliéfní. Použít je můžete na téměř jakýkoli podklad. Konkrétní typ vnitřních omítek volte zejména podle požadavku na finální vzhled, náročnost aplikace, typ podkladu a odolnost vůči vysoké vlhkosti. Na zrnitých omítkách se kdejaká nerovnost či nedokonalé vyrovnání ztratí, sádrová stěrka vám ale žádnou chybu neodpustí. Plánujete-li realizaci svépomocí, při výběru materiálu tak zohledněte i míru svých zkušeností s omítáním.

Vápenocementová omítka patří spolu se sádrovou omítkou k nejoblíbenějším řešením pro úpravu stěn. Její velkou předností je odolnost vůči vlhkosti, díky čemuž ji můžete bez obav použít v kuchyních, koupelnách, prádelnách nebo garážích. Vápenocementová malta je směsí hašeného vápna, cementu a říčního či kopaného písku. Jednotlivé druhy vápenocementových omítek se liší zrnitostí kameniva v omítce, což bývá písek nebo perlit. Vápenocementová omítka se používá v interiéru se zvýšenou vlhkostí, ale i tam, kde je omítka vystavena většímu mechanickému poškození a opotřebení. Na rozdíl od sádrových omítek vyžadují vápenocementové omítky větší přesnost při nanášení a dokončovací úpravě, zvláště když se očekává efekt hladké stěny. Vápenocementové omítky jsou obvykle hotové omítkové směsi. Jsou vhodné pro ruční i strojní aplikaci s použitím omítacího stroje. Z hlediska použitého pojiva lze omítky obecně rozdělit na cementové, vápenocementové, vápenné, sádrové, vápenosádrové. Tradiční omítky jsou především sádrové a vápenocementové omítky. Cementová omítka nabízí větší odolnost vůči opotřebení a vlhkosti než sádrová. Maximální a minimální tloušťka omítky pro konkrétní typ omítky se může lišit. Před zahájením omítacích prací si vždy prostudujte informace na obalu výrobku, abyste správně zvolili tloušťku omítky podle konkrétního typu materiálu.

Praktické rady pro omítání

Nejjednodušší je v takových případech nakupovat hotové pytlované omítky, které se před omítáním ředí v doporučených poměrech vodou a namíchají ve vhodné konzistenci v míchačce nebo pomocí ručního míchadla. Problém průmyslově vyráběných omítkových směsí však někdy spočívá v tom, že převažující část pojiva v nich tvoří cement. A příliš velký podíl cementu není vhodný pro některé typy zdiva, protože má tendenci stěny uzavřít a zadržovat v nich vlhkost. Řešení je dvojí: buď se pečlivě zorientovat v aktuální nabídce na trhu a vybrat z ní některé speciální vápenné omítky, které výrobci doporučují právě pro omítání problematického zdiva. Často se u těchto výrobků uvádí např. vhodnost pro rekonstrukce historických objektů. Nebo je možné jít cestou, kdy máte podíly jednotlivých typů pojiva v omítce zcela pod kontrolou a namíchat si je ručně. To platí zejména při požadavku na použití omítek s převažujícím podílem vápna. Jsou sice méně pevné a trvanlivé, ale pro některé typy zdiva jsou výrazně vhodnější než standardní cementové omítky. Samostatnou kapitolu pak tvoří omítky hliněné určené především (ale nejen) pro hliněné zdivo. Ty mají specifické složení a vyžadují i jiný postup nanášení. Zpravidla je nutné podpořit jejich soudržnost se zdivem pomocí rabicového pletiva, rákosu či laťování. Materiály pro přesné zdění včetně sádrokartonu umožňují i použití hotových tenkovrstvých pastovitých omítek, které se pouze rozmíchají pomocí míchadla a poté se natahují na stěny hladítkem. Pořídit se takto dají vnitřní, ale i fasádní omítky.

Pro míchání většího množství vlastních omítkových směsí, kdy se poměry zpravidla odměřují na lopaty, je nejvhodnější stavební míchačka. Na trhu jsou k dispozici i poměrně lehké a skladné modely, které lze po sklopení nohou naložit i do kufru auta. Složení jednotlivých hotových omítkových směsí je obvykle dobře popsáno na internetových stránkách výrobců. Pokud máte možnost, nastudujte ho raději předem. Rozdíl mezi jemnou (štukovou) a hrubou (jádrovou) omítkou spočívá v zrnitosti: pokud omítka přesáhne zrnitost 1,5 mm, je už obtížné filcovat ji na stěně pomocí měkkého hladítka. Pro potřeby kutila je účelné používat beton a maltu jako hotovou směs.

Návod na tradiční štuk: Pokud byste chtěli vyzkoušet pracnější, ale osvědčené zednické postupy, můžete si připravit štuk metodou, která se na stavbách používala ještě před rozšířením hotových omítkových směsí. Pro přípravu „fajnové“ omítky se nejprve namíchala řídká malta z vody, a jemného písku a vápna v poměru 1 : 1. Ta se pak přelévala přes jemné síto do nádob (sudů) a nechala se ustát do dalšího dne, kdy voda postupně vystoupala na povrch a houstnoucí malta klesla ke dnu. Voda se z povrchu odebírala a malta postupně houstla do vláčné máslové konzistence. Aby byla dokonale připravená k natažení na hrubou omítku, je potřeba vyčkat až tři dny. Před zpracováním lze do této malty pro zlepšení její odolnosti přidat i cement nebo pomalu tuhnoucí sádru.

Omítání v koupelnách a vlhkých místnostech

Koupelna je z hlediska vyšší vlhkosti specifickým prostorem v domě. Logicky pak nejeden stavebník stojí před otázkou, jakým způsobem se k omítání postavit. Volit do celého domu takovou omítku, která je pro vyšší vlhkost vhodná? Vyhnout se omítání a zvolit jako podklad pod obklad jinou formu vyrovnání povrchu? Nebo lze nanést další vrstvy, které omítku dostatečně uzavřou? Z hlediska místností s trvale vyšší vlhkostí je ideálním řešením použití disperzních směsí, případně klasické a léty prověřené vápenocementové omítky. Tyto omítky mohou být hydrofobizovány (stávají se vodoodpudivé), některé druhy mohou být dokonce omyvatelné.

Stále častěji dnes ale stavebníci sahají po omítkách sádrových, které mají několik výhod. Tou první je jejich sametově hladký povrch, druhou pak přirozená regulace vlhkosti, která zajistí lepší mikroklima v interiéru. Poslední zmíněné ale může být právě u koupelen na škodu, protože pokud do sebe sádrová omítka příliš často nasává velkou vzdušnou vlhkost a nestihne jí tzv. vydýchat, může dojít k její degradaci. Přesto není nutné se jí v této místnosti vyhýbat. Jako finální nátěr na sádrovou omítku se doporučují difuzně otevřené barvy, které nebrání sádře pracovat takovým způsobem, který je pro ni vlastní. U koupelny ale toto pravidlo neplatí. Tam kde bude sádrová omítka v koupelně jako finální vrstva, např. stěny u stropu, či strop, je dobré opatřit povrch disperzním nátěrem bránícím vnikání vlhkosti do sádrové omítky. Všude, kde hrozí riziko odstřikující vody, je nezbytně nutné aplikovat hydroizolační stěrku. Zejména u sádrových omítek je ale vhodné ji aplikovat v celé ploše stěn (i podlahy), protože by se kvůli vysoké vlhkosti vzduchu a kondenzaci par mohly plísně a vlhnutí zdiva objevit i tam, kde k přímému styku s vodou nedochází. Právě u sádrových omítek je vhodné toto pravidlo respektovat, aby hydroizolace stěnu opravdu dokonale uzavřela, ochránila stavební konstrukce před působením vody a prodloužila tak jejich životnost. Na zaschlou hydroizolaci je pak možné lepit obklady. Zůstává otázka, zda je v případě obkladu až ke stropu stěny vůbec nutné opatřovat omítkou. Pravda je taková, že i v případě precizně vyzděných stěn je třeba povrch pod obklady a hydroizolační stěrky vyrovnat. Je samozřejmě možné to provést například stěrkou, pokud ale probíhá omítání zbytku domu v jednom kroku, třeba i strojně, je rychlejší a levnější použít stejnou omítku všude, bez rozdílu účelu místnosti. Ve větších developerských projektech je takový přístup standardní.

tags: #malta #nebo #sádrová #omítka #rozdíly

Oblíbené příspěvky:

• WPC terasy Profi Terasy: Recenze
• Více o černé matné epoxidové barvě
• Jak vybrat dlažbu pod altán
• Prevence úrazů rukou u truhlářů
• Výroba a využití asfaltu