Pevnost betonu a jeho chování pod dynamickým zatížením

Pevnost betonu patří mezi nejdůležitější technické vlastnosti tohoto stavebního materiálu. Právě pevnost rozhoduje o tom, jaké zatížení je beton schopen dlouhodobě přenášet, jak se bude chovat v provozu a jaká je jeho životnost. Správné pochopení pevnosti betonu je důležité nejen pro projektanty a statiky, ale také pro investory, správce objektů a provozovatele průmyslových či komerčních prostor.

Co je beton a jeho základní vlastnosti?

Beton je materiál vznikající ztvrdnutím směsi několika složek - cementu hrajícího roli pojiva, kameniva (písek, štěrk, drť) zastávajícího funkci plniva a vody. Jedná se o velmi odolné, pevné, trvanlivé a spolehlivé stavivo. Beton je směs písků a štěrků nebo drtí, obecně nazývaných kamenivem do betonu, spojená pojivem tvořeným cementem, vodou a přídavkem příměsí a chemických přísad. V čerstvém stavu je beton dobře zpracovatelný. Ztvrdlý beton má vysokou pevnost v tlaku (nikoli však v tahu), je trvanlivý a nehořlavý a lze jej opravit, ale i poměrně dobře recyklovat. Má velmi dobrou schopnost tepelné akumulace.

Typy pevností betonu

Pevnost betonu vyjadřuje schopnost betonu odolávat působícím silám bez porušení. Je to velikost napětí dosaženého v místě porušení při zániku celistvosti betonu. Jednodušeji řečeno: je to pevnost betonu, při které se zkušební těleso poruší. Podle tvaru zkušebního tělesa, na kterém se zkouška provádí, jde buď o pevnost v tlaku krychelnou nebo válcovou.

• Pevnost v tlaku: je nejdůležitější a nejčastěji sledovaná vlastnost betonu. Vyjadřuje schopnost betonu odolávat silám, které jej stlačují.
• Pevnost v tahu: Na rozdíl od tlaku má beton poměrně nízkou pevnost v tahu. Je reálné předpokládat, že v porovnání pevnosti v tahu činí něco kolem 10 - 15 % pevnosti v tlaku. Výsledkem toho je fakt, že beton takřka vždy selže díky náporu v tahu - i přestože je zatížený tlakově. Vyjadřuje schopnost betonu odolávat kombinovanému namáhání v tlaku a tahu.

Moderní betonové konstrukce

V moderních konstrukcích se setkáváme nejčastěji s tzv. železobetonem, tj. armovaným betonem. Ten je tvořen betonem vyztuženým ocelovými pruty a sítěmi nebo dráty, tzv. rozptýlenou výztuží. Železobeton je nejčastější forma betonu. Ocelovými výstužemi železobetonu jsou většinou ocelové dráty případně ocelová lana. Výztuže jsou do betonu zalévány tak, aby byly při větším zatížení natahovány. Beton též může být předpjatý, čímž se předchází náporu v tahu. Používají se vnitřní ocelové výztuže, které umožňují výrobu trámů či desek s větším rozpětím než má prostý železobeton. Monolitické konstrukce vynikají výbornou přizpůsobivostí a vyhoví tak pro velká rozpětí, výšky a zatížení. Pro všechny tyto vlastnosti je dnes nejčastěji používaným stavivem, ze kterého lze vytvářet mimořádně hospodárné a bezpečné konstrukce. Monolitickým propojením vznikají prostorově tuhé soustavy, které spolupůsobí ve všech směrech.

Další typy betonu zahrnují:

Čtěte také: Základy a pokročilé materiály pevnosti betonu

• Sklobeton: jedná se o materiál složený z portlandského cementu, anorganického plniva a skleněných vláken.
• Polymerbeton: moderní materiál složený z organické matrice a anorganického plniva. Výrobky z polymerbetonu se vyrábí odléváním do forem.

Normy a specifikace betonu

V současné době platí pro výrobu betonu v ČR souběžně několik předpisů. Je to evropská technická norma ČSN EN 206+A1 a doplňková česká technická norma ČSN P 73 2404. Obě normy zahrnují stejné pevnostní třídy betonu se stejnými požadavky na pevnosti betonu, liší se ovšem v dalších požadavcích podle stupně vlivu prostředí (SVP). Obě normy zahrnují část betonů naprosto identických a v části betonů se odlišují. Navíc ČSN P 73 2404 obsahuje požadavky na betony s životností 50 let a zpřísněné požadavky na betony s životností 100 let. Kromě technických norem jsou v ČR požadavky na beton obsaženy ještě ve zvláštních předpisech některých investorů, a to pro pozemní komunikace (TKP SPK), pro železniční stavby (TKP staveb SD) a vodní stavby (TKP staveb ŘVC). Pro běžné konstrukce bez speciálních požadavků se obvykle používá beton specifikace podle ČSN P 73 2404.

Objednávka betonu a pevnostní třídy

Objednávka betonu musí mj. obsahovat jednoznačné požadavky na typ a kvalitu betonu, které jsou popsány formou tzv. specifikace. Mezi povinné parametry patří česká technická norma, podle které je beton specifikován, např. C 20/25. "C" v C20/25 označuje slovo "Concrete", což je v angličtině slovo beton. Čísla za "C" nám říkají, jak silný beton je. První číslo (20 v C20/25) říká charakteristickou pevnost. Například třída C 25/30 znamená charakteristickou pevnost betonu 25 MPa (tj. 250 kg/cm²) stanovenou na tělese tvaru válce a pevnost 30 MPa (tj. 300 kg/cm²) stanovenou na tělese tvaru krychle. Dříve používaný a dodnes běžný způsob stanovení pevnosti je na krychelných vzorcích o rozměru 150 mm, tato pevnost je uvedena v označení vždy až za lomítkem. Charakteristická, dříve označovaná jako zaručená, pevnost betonu je minimální pevnost betonu, kterou musí správně zpracovaný beton dosáhnout po zatvrdnutí v konstrukci. To je minimum, jak silný beton by měl být, když je zatížený. Někdy se nazývá nominální pevnost a dává nám trochu víc prostoru. Tato čísla jsou důležitá, protože každý stavební projekt má jiné potřeby. Pokud budujete něco, co nebude nést mnoho váhy, jako je malý zahradní chodníček, bude Vám stačit beton s nižší pevností. Vybírání správné pevnostní třídy betonu není jen o splnění minimálních standardů; jde o zajištění dlouhodobé bezpečnosti a odolnosti vaší konstrukce.

Beton je vyráběn s určitou rezervou v pevnosti, proto musí minimální pevnost vyhovujícího betonu při výrobě zkušebních vzorků na betonárně dosahovat pevnosti o 4 MPa vyšší než je pevnost charakteristická. Standardně je pevnostní třída betonu deklarovaná podle pevnosti betonu v tlaku dosažené při normových podmínkách (ve vodě a při 20 °C) ve stáří 28 dní. Zrání betonu a zvyšování pevností betonu ovšem probíhá stále dále i po tomto termínu, jen se snižující se rychlostí. Při použití aktivních příměsí do betonu, jako je popílek, mikromletá vysokopecní struska a podobné materiály, pokračuje znatelný vývoj pevností betonu ještě po 28 dnech. V těchto případech je možné deklarovat pevnost betonu po 56 dnech nebo i po 90 dnech zrání. Takto deklarované betony jsou ekonomicky výhodné a je možné je použít zejména v teplejším období roku.

Faktory ovlivňující pevnost betonu

Vliv hydratace cementu

Beton tvrdne a tím pádem může být konstrukčním materiálem díky hydrataci cementu, což je souhrn chemických reakcí cementu a vody. Z hlediska dosažení co nejlepších vlastností betonu je důležité, aby hydratace cementu proběhla optimálně. Je důležité beton řádně ošetřovat zejména v počátečních fázích jeho zrání, aby proces hydratace nebyl negativně ovlivněn. Po smíchání cementu s vodou dochází vlivem chemických reakcí ke vzniku jemných krystalků, které vzájemně prorůstají. Experimenty ukázaly, že čím déle má beton možnost hydratačního procesu, tím je jeho modul pružnosti vyšší. Stejný závěr byl učiněn také u pevnosti v tlaku. I zde se prokázalo, že výsledná hodnota této charakteristiky závisí na délce hydratace cementu. Čím déle beton hydratuje, tím vyšších pevností v tlaku dosahuje. Pevnost betonu je závislá na době a teplotě zrání; výše uvedené hodnoty pevností předepsaných normami musí být dosaženy po 28 dnech zrání za laboratorních podmínek při teplotě uložení 20 °C a v prostředí 100% relativní vlhkosti vzduchu nebo přímo při uložení ve vodě. I při nižší teplotě zrání, např. 25 % pevnosti dosahují betony mezi 7 a 28 dnem v případech, kdy je použit 100 % běžný portlandský cement, až 40 % pevnosti lze získat přidáním pucolánů a doplňkových cementovitých materiálů, jako jsou popílek či struskový cement.

Vliv poměru voda/cement a složení směsi

Poměr cementu, vody a kameniva má zásadní vliv na výslednou pevnost. Prostý beton s nižším poměrem vody k cementu bude pevnější, než beton tekutý. Celkové množství cementovitých materiálů (portlandský cement, struskový cement, pucolány) může mít vliv na pevnost, na požadavky na vodu, srážení, otěruvzdornost a hustotu. Pevnost betonu je jedním z nejzásadnějších parametrů, který ovlivňuje bezpečnost, únosnost a životnost betonových konstrukcí a podlah. Beton se vyrábí z drobného kameniva frakce 0/4 mm (písku) a hrubého kameniva (drtě, štěrku) frakce 4/8 mm, 8/16 mm, případně 16/22 mm. Vliv typu kameniva na modul pružnosti je velmi výrazný. Při zachování parametrů směsi (vodního součinitele, dávky superplastifikátoru, objemu hrubého kameniva), vykazuje beton s čedičem po 1 dni zrání takovou hodnotu modulu pružnosti, jakou beton s drobou nedosáhl ani po 28 dnech. Proti tomu vliv kameniva na pevnost v tlaku tak výrazný nebyl, neboť ve všech případech se jednalo o kamenivo s vysokou pevností v tlaku. Na rozdíl od výrazného vlivu použitého druhu hrubého kameniva nemá vodní součinitel prakticky žádný vliv na hodnoty zmenšovacích součinitelů κu, κr.

Čtěte také: Jak odolné je PVC potrubí?

Zpracovatelnost a zhutnění betonu

Konzistence betonu udává jeho tekutost a zpracovatelnost v rozsahu od zavlhlého (skoro suchého) betonu (S1) přes tuhý (S1/S2), plastický (S2) až tekutý (S3) a velmi tekutý (S4-S5) beton. Konzistenci betonu je nutné volit podle způsobu dopravy betonu a podle možností jeho dobrého zhutnění v konstrukci. Standardní doba zpracovatelnosti betonu od namíchání po uložení do bednění je 60 až 90 minut v závislosti na druhu betonu a teplotě prostředí. Zpracovatelnost je schopnost čerstvé (plastické) betonové směsi vyplnit za pomoci vibrací nebo bez nich, správně formu, aniž by došlo ke snížení kvality betonu. Zpracovatelnost závisí na obsahu vody, kameniva (tvar a rozdělení dle velikosti), obsahu cementu a stáří (stupni hydratace) a může být změněna přidáním chemických přísad. Zvýšení obsahu vody či přidání chemických příměsí zvýší zpracovatelnost betonu. Nadměrné množství vody vede ke zvýšenému odvzdušnění (povrchová voda) a oddělení jednotlivých složek, což vede k výsledné nižší kvalitě betonu. Během zhutňování dojde k vyplnění případných dutin a úniku zachyceného plynu.

Vytvrzování betonu a vliv okolního prostředí

Vždy když přichází v úvahu použití betonu musí být učiněno vše pro dosažení maximální pevnosti a tvrdosti. Cement vyžaduje vlhkost, kontrolované prostředí, aby získal sílu a plně vytvrdnul. Hydratace a tuhnutí betonu během prvních tří dní je kritické období. Nadměrně rychlé vysušení a smrštění kvůli takovým vlivům, jako je odpařování větrem, může vést ke zvýšenému tahovému pnutí v době, kdy ještě beton nezískal dostatečnou pevnost, což v závěru vede k většímu praskání následkem smrštění. Výsledná pevnost betonu může být zvýšena, pakliže je udržován stále vlhký po delší dobu během procesu vytvrzování. Vyloučením předčasného zatížení docílíme minimalizace popraskání. Během tohoto období musí být beton v podmínkách s kontrolovanou teplotou a vlhkostí vzduchu. V praxi je tohoto dosaženo kropením či pocákáním povrchu betonu vodou, čímž je betonová masa chráněna před nevhodnými účinky okolních podmínek. Správné vytvrzení betonu vede ke zvýšení pevnosti, snížení vodopropustnosti a zamezuje praskání povrchu při předčasném vyschnutí. Je třeba též dbát, aby bylo zamezeno zmrznutí či přehřátí betonu. Vzhledem k tomu, že cement vydává při tuhnutí teplo používá se potrubí s chladící kapalinou, které zabrání přehřátí (Hoover - Dam).

Ztvrdlý beton podléhá vlivům okolního prostředí. Pro zajištění očekávané trvanlivosti a správné funkce betonové konstrukce v dlouhodobém horizontu je nutné, kromě požadavku na pevnostní třídu, dále upřesnit charakter prostředí, kterému bude konstrukce vystavena. Určuje to tzv. kategorie vlivu prostředí.

Chloridové ionty (Cl-) v betonu způsobují korozi ocelové výztuže a tím postupně degradaci celé betonové konstrukce, proto je jejich obsah v betonu omezován:

• Kategorie Cl1,0 - max. 1,0 % Cl- v poměru k hmotnosti cementu
• Kategorie Cl0,2 - max. 0,2 % Cl- v poměru k hmotnosti cementu
• Kategorie Cl0,1 - max. 0,1 % Cl- v poměru k hmotnosti cementu

Povětrnostní podmínky

• Ponechání působení deště na čerstvý beton; dochází k vymývání cementu.
• Nerespektování požadovaných ošetření stran aktuálního počasí.
• Tepelný šok způsobený zaléváním povrchu betonu vodou s příliš odlišnou teplotou.
• Zákryt betonu suchou geotextilií nebo jiným nasákavým materiálem.

V chladném a dokonce i v mrazivém počasí lze betonování za určitých podmínek provádět, je však potřeba zajistit správný technologický postup.

Čtěte také: všestrannost lepidel Unilex

Měření a kontrola pevnosti betonu

Zkoušky pevnosti

Inženýři obvykle specifikují požadovanou pevnost betonu v tlaku, která je většinou udávána jako tlaková pevnost po 28 dnech uváděná v megapascalech (MPa). Dvacet osm dní je dlouhá čekací doba ke zjištění, zda byla získána požadovaná pevnost, proto se využívá i měření po třech a sedmi dnech, které je dobré pro odhad konečné pevnosti betonu po 28 dnech. Test pevnosti betonové konstrukce se provádí tanky, raketovými motory, ale lze jej provést i nedestruktivní metodou. Zpracovatelnost může být měřena pomocí testu propadu betonu, je to měření plasticity čerstvé várky betonu dle zkušební normy ASTM C 143 nebo EN 12350-2. Propad je obvykle měřen zkouškou rozlitím a vzorkem z dávky čerstvého betonu. Abramsův Kornout je umístěn širokým koncem dolů na úroveň neabsorbujícího povrchu. Je naplněn ve třech vrstvách o stejném objemu, přičemž každá vrstva je napěchována ocelovou tyčí s cílem vrstvu upevnit. Když je kornout opatrně odstraňován, určité množství vloženého materiálu propadne díky váze. Relativně suchý vzorek propadne velmi málo s hodnotou propadu 25 - 50 mm. Propad může být zvýšen přidáním chemických přísad, jako je voda o širokém či vysokém obsahu redukčních činidel (super plastifikátorů), aniž by došlo ke změně poměru voda / cement. Ztekucený beton, jako je samozhutňující beton, je testován dalšími průtokovými měřícími metodami. Získaná pevnost závisí na typu směsi, jejích složek, procesu standardního vytvrzování, řádném testování a péči o beton během přepravy, atd. Vzorky betonu se zpravidla odebírají během usazování hmoty, testovací protokoly požadují, aby byly vzorky vyšetřeny v laboratorních podmínkách (standardní zkouška). Dodatečné vzorky mohou být testovány i v terénu (nestandardní zkouška), jedná-li se například o zjištění co nejkratšího využitelného času, nutného k dosažení potřebné pevnosti pro možnost brzkého odbednění. Děje se tak postupným odbedňováním za plynulého vyhodnocování zkoušek.

Dynamický a statický modul pružnosti

U betonu zabudovaného v konstrukci je obtížné stanovit hodnotu statického modulu pružnosti. Jednou z možností je měření modulu dynamického a následný přepočet na modul statický. Pro stanovení dynamických modulů pružnosti jsou využívány metody ultrazvuková a rezonanční, popsané v ČSN 73 1371, ČSN EN 12504-4 a ČSN 73 1372. Pokud je beton již zabudován do konstrukce, je třeba provést odběr zkušebních těles jádrovým vrtáním a modul stanovit na vývrtech, což však představuje značný zásah do konstrukce, který není vždy žádoucí nebo dokonce možný. Při tom existuje poměrně jednoduché řešení - stanovení dynamického modulu pružnosti betonu z ultrazvukového měření in situ a následný přepočet na modul statický.

Hodnoty statických modulů pružnosti vycházejí vždy nižší než hodnoty modulů dynamických. Při znalosti vzájemného poměru mezi hodnotami dynamických a statických modulů pružnosti bychom v daleko větší míře mohli využívat právě nedestruktivních dynamických metod. Zmenšovací součinitele (κu, κr) se používají pro přepočet dynamického modulu na statický. Hodnoty uvedené v Tabulce 1 byly stanoveny před 30 lety pro tradiční betony vyráběné odlišným způsobem než dnes. Skutečné hodnoty zmenšovacích součinitelů pro moderní betony vycházejí nižší, ovšem není problém je pro konkrétní beton stanovit. Jedním z vlivů na poměr mezi statickými a dynamickými moduly pružnosti je doba zrání betonu. Tato problematika částečně souvisí s nárůstem pevnosti. Jak je patrné z Tabulky 2, se vzrůstající dobou zrání roste hodnota zmenšovacích koeficientů κu, κr, tedy dochází ke snižování rozdílu mezi dynamickými a statickými moduly pružnosti. Trend je poměrně plynulý. Po 28 dnech zrání dosahuje statický modul pružnosti 83 % hodnoty dynamického ultrazvukového modulu pružnosti, což přesně odpovídá hodnotě normového koeficientu.

Tabulka 1: Vývoj statického a dynamického modulu pružnosti mostního betonu třídy C 30/37 s hrubým kamenivem Olbramovice

Poznámka: Hodnoty zmenšovacích součinitelů κu, κr jsou průměrné hodnoty pro daný typ betonu a kameniva.

Vysokohodnotné betony (HPC) a jejich odolnost

Vysokohodnotné betony (HPC) prošly v posledních letech velkým rozvojem. Hlavním parametrem těchto materiálů je tlaková pevnost, která bývá až pětkrát vyšší než u běžných betonů. Vysoká tlaková pevnost vyplývá z velké hutnosti těchto betonů. Hutnost je dána zvýšenou dávkou cementu, plynulou křivkou zrnitosti kameniva a použitím mikroplniva (mikrosilika, struska či popílek). Už samotná cementová pasta má velmi malou pórovitost, protože vodní součinitel je velmi nízký (kolem 0,22). Nízká pórovitost by měla zároveň zvyšovat odolnost proti nesilovým zatížením, mezi která patří například střídání zmrazovacích a rozmrazovacích cyklů, účinky agresivních chemických látek nebo požár. Tato odolnost může být až šestkrát vyšší než u běžných betonů. Degradace cementové struktury probíhá pouze v místě průniku vody do betonu. U vysokohodnotných betonů nenarušených makroskopickými trhlinami se hloubka průniku pohybuje do 10 mm. To znamená, že k poruchám dochází jen v tenké povrchové vrstvě a zbytek průřezu zůstává nepoškozen.

Technologický postup výroby HPC je výrazně náročnější než v případě běžných betonů a výrobci s ním mají jen minimum zkušeností. Ověřovací zkoušky se většinou nezaměřují na trvanlivostní parametry, protože jejich testování je velmi časově náročné. Obecně se otázky trvanlivosti přecházejí předpokladem, že trvanlivost HPC je kvalitativně vyšší než u běžných betonů. Projekční a realizační firmy však pro objektivní ekonomické zhodnocení navrhované konstrukce potřebují mít k dispozici přesné informace o rozdílu trvanlivosti běžných a vysokohodnotných betonů.

Výsledky výzkumu mrazuvzdornosti a odolnosti proti CHRL

V článku jsou uvedeny výsledky rozsáhlého výzkumu vysokohodnotného betonu, zaměřeného na stanovení mrazuvzdornosti a odolnosti proti působení vody a chemických rozmrazovacích látek (CHRL). Chování vysokohodnotného betonu bylo během testů porovnáváno s referenčním betonem pevnostní třídy C40/50. Celý testovací program byl realizován pro recepturu HPC s velmi vysokou pevností v tlaku a jako referenční byla zvolena receptura pro beton třídy C40/50 XC2, XF3. Oba betony byly ztuženy ocelovými drátky. Pro zvolený HPC byla dispergovaná výztuž nutností, pro referenční beton nebylo její využití nutné. Autoři příspěvku se však rozhodli směs referenčního betonu upravit a drátky doplnit, aby porovnání výsledků bylo relevantní.

Mrazuvzdornost byla zkoušena na prizmatických tělesech o rozměrech 100/100/400 mm v intervalu 0 až 200 cyklů, vždy s přírůstkem 25 cyklů. Po každém ukončeném 25. cyklu byl měřen dynamický modul pružnosti. Měření dynamického modulu pružnosti probíhalo po každých 25 zatěžovacích cyklech zmrazování a rozmrazování. Po ukončení těchto zkoušek jsou zkušební tělesa plně saturována vodou, která významně ovlivňuje šíření ultrazvukové vlny tělesem, proto bylo nutné před měřením nechat vzorky plně vyschnout. Zkušební tělesa, která byla vyrobena z HPC, vysychala významně pomaleji než vzorky z referenčního betonu. Běžná doba vysychání byla kolem 5 dnů, což je způsobeno velkou hutností tohoto materiálu. Zjištěné výsledky jsou zobrazeny na Obrázku 1. Jak je patrné, pokles dynamického modulu pružnosti započal mezi 100. a 125. cyklem u HPC, u referenčního betonu až mezi 125. a 150. cyklem. Dřívější počátek poklesu modulu u HPC je pravděpodobně způsoben jeho vyšší křehkostí.

Na rozdíl od dynamického modulu pružnosti nenastala u tahové pevnosti během cyklování prakticky žádná změna. Hodnota tahové pevnosti betonu vyztuženého drátky však závisí zejména na množství drátků, pevnosti drátků a jejich ukotvení ve struktuře materiálu. Ani tlaková pevnost nezaznamenala výrazné změny během cyklování. Aplikovaný počet zmrazovacích cyklů vyvolal rozvoj mikrotrhlin jen v tenké povrchové vrstvě vzorků.

Zkoušky CHRL probíhaly na zkušebních tělesech typu krychle o hraně 150 mm. Zkušební tělesa byla ponořena do 5 mm silné vrstvy 3% roztoku NaCl a vystavena zmrazovacím cyklům. Odpady z jednotlivých těles byly přepočítány na odpady z 1 m². Získané výsledky vykazují dobrou korelaci mezi zkouškou mrazuvzdornosti a zkouškou CHRL, protože při zkoušce mrazuvzdornosti započala změna dynamického modulu pružnosti kolem 125. cyklu a stejně tak zkoušky CHRL ukazují zvýšení nárůstu odpadů kolem 125. cyklu. Provedené zkoušky potvrzují dobrou odolnost HPC, protože po 200 cyklech byl průměrný odpad pouze 118 g na 1 m².

Získané výsledky potvrdily kvalitativní předpoklad, že HPC ve všech měřených parametrech dosáhne lepších výsledků než referenční beton odpovídající pevnostní třídě C40/50. Výsledky zkoušek kvantifikují rozdíl mezi oběma materiály a poskytují tak podklady pro objektivní ekonomické zhodnocení variantních návrhů konstrukcí z obou materiálů. Během provedených 200 zmrazovacích cyklů nedošlo k významné změně tlakové a tahové pevnosti, což potvrzuje dobrou odolnost obou materiálů. Odolnost materiálu proti působení vody a chemických rozmrazovacích látek velmi dobře koreluje s mrazuvzdorností. V souhrnu lze konstatovat, že degradace obou materiálů účinkem zmrazovacích cyklů a CHRL probíhá srovnatelně. HPC nutně vykazuje příznivější absolutní hodnoty sledovaných parametrů, trendy jejich změn jsou však pro HPC a referenční beton prakticky totožné.

tags: #pevnost #betonu #dynamicke #zatizeni #informace

Oblíbené příspěvky:

• Vše o dýhovaných zasklívacích lištách
• Výběr podkladového nátěru pod lazuru
• Kubík modřínového řeziva
• Individuální vestavěné skříně: jak se tvoří cena?
• Správný výběr nátěru na dřevo