Tříplášťová plochá střecha: Komplexní přehled konstrukčních variant a jejich specifik

Problematika střešních plášťů je značně široká, protože tyto konstrukce jsou díky své poloze v objektu vystaveny působení řady vnějších i vnitřních vlivů. Plochá střecha je střecha se sklonem α ≤ 5°. Využití ploché střechy oproti šikmé má mnohá opodstatnění. Plochá střecha zejména umožňuje plné využití plochy posledního podlaží oproti obytnému podkroví pod šikmou střechou. Z architektonického hlediska do určité míry symbolizuje moderní stavění oproti šikmé střeše, která v historii neměla alternativu z důvodu neexistence plošně vodotěsných materiálů, které by se daly pro hydroizolaci využít. Současné stavění se bez plochých střech neobejde. Oblíbené jsou i u bytových a rodinných domů, kde otevírají možnosti hmotového a tvarového uspořádání a v neposlední řadě možnosti využití střech pro terasy a zahrady (tzv. provozní střechy).

Základní rozdělení střech

Základní rozdělení střech je na jednoplášťové a víceplášťové. Víceplášťové střechy mají mezi jednotlivými plášti s izolačními vrstvami vzduchovou mezeru (označuje se také jako vzduchová vrstva), obvykle větranou, jejímž účelem je odvést ze střechy vlhkost pronikající difuzí z interiéru do skladby střechy.

Jednoplášťová střecha

Jednoplášťová střecha je střecha, která odděluje vnitřní prostředí od vnějšího jedním pláštěm - kontaktním souvrstvím jednotlivých funkčních vrstev. Jednoplášťové střechy pro nevytápěné objekty, na které nejsou kladeny tepelně izolační požadavky, plní pouze nosnou a hydroizolační funkci. Jejich konstrukce je jednoduchá, spád krytiny zajišťuje sklon nosné konstrukce. Jednoplášťové střechy bez parotěsné vrstvy se navrhují výjimečně a pouze nad prostory, ve kterých je relativní vlhkost ovzduší nižší než 60 %. Jednoplášťová střecha nevětraná je střecha bez systému větracích kanálků napojených na vnější prostředí a se zpravidla klasickým pořadím vrstev, tj. hydroizolační vrstva je umístěna nad tepelně izolační vrstvou. Jednoplášťová střecha větraná je jednoplášťová střecha, v jejíž skladbě je systém větracích kanálků napojený na vnější prostředí a se zpravidla klasickým pořadím vrstev, tj. hydroizolační vrstva je umístěna nad tepelně izolační vrstvou. Jednoplášťové střechy jsou dnes nejrozšířenějším typem plochých střech. Před několika desetiletími byly problematické z důvodu neexistence nebo nedostupnosti kvalitních materiálů. Jednoplášťová plochá střecha tedy musí obsahovat velmi účinnou parozábranu, která zabrání pronikání vodních par do tepelné izolace. Síla tepelné izolace by měla být určena výpočtem, ale jako minimum počítejte alespoň 160 mm tepelné izolace z pěnového polystyrenu (typu EPS 100S stabil - polystyren určený právě pro tento typ střechy) nebo tepelné izolace z minerální vlny (například Isover S - opět tepelná izolace určená pro jednoplášťové střechy). Velmi vhodným typem parozábrany pro tento typ střechy je asfaltový SBS modifikovaný pás s hliníkovou vložkou (SBS modifikace je vylepšení vlastností asfaltové hmoty látkou Styren-Butadien-Styren). Celkový princip tohoto typu konstrukce je možné shrnou následovně - propustí-li parozábrana do skladby méně vodních par, než je schopno se ze skladby dostat přes hydroizolaci ven, bude střecha v běžných podmínkách funkční.

Legenda: 1. Nosná konstrukce střechy - železobetonová deska; 2. Spádová vrstva - cementový potěr; 3. Parotěsná vrstva; 4. Tepelně izolační vrstva; 5. Hydroizolační vrstva.

Typy jednoplášťových střech:

• Jednoplášťová střecha s kombinovaným pořadím vrstev (též střecha "duo"): střecha, ve které je část tepelné izolace umístěna pod hydroizolační vrstvou a část tepelné izolace umístěna nad hydroizolační vrstvou.
• Jednoplášťová střecha "plus": střecha vytvořená kombinací jednoplášťové střechy s klasickým pořadím vrstev a střechy s kombinovaným pořadím vrstev.
• Plochá střecha lehká: speciální jednoplášťová střecha, jejíž plošná hmotnost je nižší než 100 kg/m². Nosnou konstrukci tvoří zpravidla trapézový plech nebo dřevěné bednění a výjimečně např. betonové skořepiny. Lehké střechy mají výrazně nižší schopnost akumulace tepla a proto je třeba při návrhu navýšit jejich tepelně izolační vlastnosti o cca 15 %.
• Obrácená střecha: je konstrukce, u které je klasické pořadí vrstev jaksi přehozeno. Jedná se o skladbu, kde na nosné konstrukci je umístěna hydroizolace, na ní je drenážní vrstva, tepelná izolace a stabilizační vrstva (většinou oddělená od tepelné izolace separační a drenážní vrstvou). Jako tepelné izolace je užíváno zásadně extrudovaného polystyrenu (XPS), který je nasákavý jen minimálně a voda proto nijak dramaticky nesnižuje jeho izolační schopnosti. Pokud je protékající voda velmi chladná (zejména v období tání sněhu), dochází k prochlazování nosné konstrukce s možnou tvorbou defektů jako kondenzace apod. Proto i ČSN při použití obrácené střechy předepisuje dostatečnou hmotnost nosné konstrukce tak, aby bylo riziko tvorby nepříjemných problémů minimalizováno. Hmotnost konstrukce by neměla být nižší než 240 kg/m².

Dvouplášťová střecha

Dvouplášťová střecha zajišťuje všechny funkce dvěma střešními plášti (horní plášť a dolní plášť nebo také vnější plášť a vnitřní plášť), mezi nimiž je účinně větraná vzduchová vrstva. S dvouplášťovými střechami se hlavně setkáváme u šikmých a strmých střech. Dvouplášťové nebo víceplášťové střechy mají ve skladbě vzduchovou vrstvu, obvykle větranou, která odvádí vodní páru pronikající difuzí z interiéru do vnějšího prostředí. Při splnění důležitých podmínek v ní nedochází ke kondenzaci vodní páry. Podmínkou je mimo jiné dokonale vzduchotěsný spodní plášť, nenulový tepelný odpor horního pláště a dostatečná míra větrání střechy. Tyto skladby střech se hodí nad vlhké prostory, do horských oblastí a také samozřejmě na bytovou výstavbu a občanskou vybavenost. Oproti jednoplášťovým střechám jsou náročnější na provádění. Dvouplášťová střecha větraná má vzduchovou vrstvu napojenu na vnější prostředí a je vhodná pro použití nad prostory s vysokou relativní vlhkost (i nad 80 %). Mezera má primární účel odvádět ze skladby vlhkost (strhává jí s sebou proudící vzduch) a proto u těchto skladeb nemusí být kladen takový důraz na použití špičkových parozábran, ale mohou být užity parozábrany s nižší účinností. Aby tedy mohla tato konstrukce fungovat, musí mít střecha nasávací a odváděcí otvory proudicího vzduchu. Častou chybou je, že otvory navržené podle požadavku normy jsou kryty mřížkami omezujícími nasávání vzduchu z 50 i více procent. Výška větrané mezery je rovněž velmi důležitá. Čím nižší sklon, tím vyšší mezera je potřebná, aby vzduch proudil. Není bez zajímavosti, že větraná mezera snižuje účinnost tepelné izolace (dochází k jakémusi "vytahování tepla" z izolace). Jako tepelné izolace se pro dvouplášťové střechy užívá minerální vlny, která je schopna dobře předávat vlhkost do mezery. Pro bezvadné fungování střechy by horní plášť měl mít alespoň minimální tepelný odpor, který odpovídá např. dřevěnému bednění nebo silikátové konstrukci. Neodpovídá např. pouhému trapézovému plechu. Požadavek na dokonale těsný spodní plášť má zabránit nekontrolovanému proudění vzduchu a vodní páry do vzduchové vrstvy vlivem netěsností. Množství vodní páry v mezeře je pak násobně větší a dimenze větrání střechy nemusí stačit na její odvedení.

Čtěte také: VELUX okna pro moderní bydlení

Tříplášťová střecha

Několikaplášťová střecha je vytvořena několika střešními plášti oddělenými od sebe účinně větranými vzduchovými vrstvami. V případě tříplášťové střechy může být jako doplňková hydroizolační vrstva použita i vrstva z nedifuzního materiálu. Tříplášťová konstrukce šikmé střechy se vyznačuje tím, že obsahuje ve své skladbě dvě větrané vzduchové mezery, obvykle umístěné nad a pod vrstvou pojistné hydroizolace střechy. Uplatnění této konstrukce je u objektů s využívaným podstřešním prostorem, nejčastěji v případech, kdy je tepelná izolace ve střešním plášti umístěna mezi a pod krokvemi. Ve skladbách tříplášťových střech se uplatňují obdobné materiály jako u dvouplášťových konstrukcí. Obvykle je plášť složen z podhledové části, parozábrany, tepelné izolace (vhodné jako výplň roštu a mezer mezi krokvemi), 1. větrané vzduchové mezery, doplňkové vodotěsnicí vrstvy (volně uložené nebo na bednění), 2. větrané vzduchové mezery mezi kontralatěmi a krytiny na latích nebo bednění. Vodotěsnicí vrstva na bednění nemusí být vždy vytvořena difuzně otevřenou fólií právě z důvodu odvětrání vodních par v rámci 1. větrané vzduchové mezery - volba pak záleží zejména na materiálu bednění. Spodní plášť střechy může být opět navržen i ve formě difuzně otevřené konstrukce. Základní výhodou větraných střech je odvětrání vodních par prostupujících konstrukcí střešního pláště, kdy u dvouplášťových konstrukcí je tento princip výhodnější díky vzduchové mezeře pod pojistnou hydroizolační vrstvou. Za některých okrajových podmínek je právě PHI položená kontaktně na tepelné izolaci problematická kvůli možné kondenzaci vodní páry na jejím spodním povrchu. Díky spodní větrané mezeře je tak rozšířena možnost využití tříplášťové konstrukce i nad prostory s vyšší relativní vlhkostí vzduchu v interiéru. Větrání střechy má kladný vliv také na tepelnou stabilitu vnitřního prostředí v podkroví jak v letním, tak v zimním období. Nevýhodou této varianty střechy je zejména složitost provádění, nižší neprůzvučnost a častým problémem je právě nedostatečně zaručené odvětrání vzduchových mezer. Nutný je proto odborný návrh a správné provedení vzduchových mezer a větracích otvorů.

Skladby tříplášťových střech

Skladba střechy obsahuje dvě větrané vzduchové vrstvy. První je mezi tepelnou izolací a pojistnou hydroizolační vrstvou. Skladba střechy je z tepelně-vlhkostního hlediska vhodná nad velmi vlhké provozy, výrobu nebo služby s vysokou produkcí vlhkosti.

Legenda: 1. Účinně větraná vzduchová vrstva (jedna vzduchová vrstva mezi krytinou a doplňkovou hydroizolační vrstvou a druhá vzduchová vrstva mezi doplňkovou a hydroizolační vrstvou a tepelně izolační vrstvou); 2. Doplňková hydroizolační vrstva - střešní fólie; 3. Tepelně izolační vrstva umístěná mezi krokvemi a částečně pod krokvemi.

V tomto článku jsou uvedeny příklady některých typických skladeb tříplášťových šikmých střech. Nejpoužívanější je skladba s tepelnou izolací mezi a pod krokvemi, se kterou se běžně setkáváme u bytových či občanských staveb. Detaily jsou u tříplášťových střech s ohledem na nutnost zajistit větrání u dvou vzduchových vrstev složitější, zejména u komplikovanějších nebo členitých střešních ploch a v místech prostupů střešním pláštěm. Větrání je zajištěno přívodními otvory v detailu u okapu a odvodními otvory v prostoru hřebene střechy.

Pojistnou hydroizolační vrstvu může ve skladbě tvořit tenká fólie s podkladním bedněním nebo bez něj, dále pak hydroizolační povlak z plastové fólie nebo z asfaltového pásu. Pokud je pojistná hydroizolační vrstva tvořena z tenké fólie bez podkladního bednění, nelze fólii řádně slepit v přesazích. Tato skladba s variantou z nekontaktní fólie je nejjednodušší, ale také nejrizikovější variantou. Skladba s touto variantou je přípustná pro např. neobydlené podkroví, případně pak pro nejjednodušší tvary střech - sedlové a pultové - bez prostupů, střešních oken a dalších detailů. Vždy bez výjimky je třeba dodržet bezpečný sklon krytiny udávaný výrobcem.

Čtěte také: Jak správně vybrat střechu pro chatu

Skladba s variantou kontaktní fólie vyžaduje umístění fólie na další nosnou vrstvu - bednění. Umístění fólie na tuhé konstrukci umožňuje dokonalé spojení jejích přesahů, což by se mělo v každém případě provádět. Tato skladba přichází v úvahu, není-li mírně dodržen bezpečný sklon střechy udávaný výrobcem použité krytiny (až o 6 ° - dle pravidel CKPT - Cech klempířů, pokrývačů a tesařů). Jedná se také o minimální variantu, pokud jsou například ve střeše detaily typu střešní okno, prostupy apod. a střecha má složitější tvar, obsahuje např. úžlabí, nároží nebo úkosy.

Tříplášťová střecha s tepelnou izolací mezi krokvemi je určená pro méně vlhké prostory - sklady, méně frekventované obchody apod., v nižších nadmořských výškách, na jednoduché tvary střech, s jednoduchými detaily. Z hlediska zajištění dostatečné výšky spodní větrané vrstvy je výhodnější pokládka doplňkové vodotěsnicí vrstvy na bednění, kdy nedochází k jejímu prověšení mezi krokvemi. Tento způsob má také samozřejmě za následek větší vodotěsnost konstrukce. Jinou možností, jak podpořit větrání u volně položené vodotěsnicí vrstvy, je navýšit profil krokve, aby výška vzduchové mezery byla dostatečná i při prověšení izolace.

Pokud nemá střecha výraznějším způsobem dodržený minimální bezpečný sklon krytiny (až o 10 °) a navíc je střecha složitějších tvarů a obsahuje detaily, jako jsou střešní okna, prostupy a vikýře, jednoznačně se doporučuje pojistnou hydroizolační vrstvu provést z hydroizolačních asfaltových pásů (tzv. typ S) nebo z hydroizolační fólie. Výhodou tohoto řešení je jistota spolehlivosti hydroizolačního materiálu při pečlivém svaření jeho přesahů vhodnou technologií. Zároveň lze bezpečně opracovat veškeré detaily.

Tříplášťová střecha s tepelnou izolací nad krokvemi je určená pro vlhké prostory - výrobu, provozy s vysokou produkcí vlhkosti apod., v nižších nadmořských výškách, na jednoduché tvary střech, s jednoduchými detaily. Pokud je střecha navržena se složitějšími detaily, jako jsou prostupy, střešní okna apod. nebo není mírně dodržen bezpečný sklon krytiny předepsaný výrobcem, doporučuje se provádět pojistnou hydroizolační vrstvu na podkladní konstrukci - nejčastěji dřevěné bednění. Takové řešení již umožňuje fólii slepit v přesazích, a tím dosáhnou ještě vyšší těsnosti proti vodě.

Provozní střechy

Provozní střechy jsou střešní konstrukce, které umožňují "využití střech jako pochůzných nebo pojížděných teras nebo střešních zahrad, sportovních hřišť, bazénů, odpočinkových ploch atd. Pochůzná střecha je určena pro trvalé využívání osobami. Jedná se o terasy, balkony, či lodžie na střechách nadzemních i podzemních objektů. Pojížděná střecha je určena pro trvalé využívání, např. pro pojíždění vozidel a jejich parkování. Provoz na pojížděné střeše působí na skladbu souvrství koncentrovaným svislým zatížením prostřednictvím kol vozidel (tlakové síly) a dále účinky akceleračních a brzdných sil (vodorovné smykové síly). Speciálním případem jsou např. střešní zahrady.

Čtěte také: Ploché střechy: Konstrukční detaily, které musíte znát

Střešní zahrady (event. též vegetační či zelené střechy) esteticky dotváří objekty a slouží jejich aktivnějšímu využívání. Zahrady lze různě kombinovat s pochůznými nebo pojížděnými střechami a i jinak využívanými plochami. Zelené střechy můžeme dělit na střechy se zelení intenzivní (květiny, keře, tráva...), které potřebují pravidelnou péči a závlahu (a v drtivé většině případů potřebují násyp zeminy minimálně 200 mm a více) a střechy se zelení extenzivní, která nepotřebuje takovou péči ani výšku zeminy (netřesky a jiné sukulentní rostliny, další rostliny nevyžadující pravidelnou závlahu). Pro tyto střechy je povětšinou typická ve skladbě přítomnost vrstvy hydroakumulační (většinou v kombinaci s vrstvou drenážní), která má za úkol zadržet alespoň minimální množství vody na období sucha. Zelená střecha je ve většině případů řešena jako jednoplášťová střecha.

Typy střešní zeleně:

• Extenzivní střešní zeleň: odolné, nenáročné a do plochy se rozrůstající rostliny, např. mechy, trávy, divoké byliny, kobercové trvalky, skalničky a event. kontejnerovou zeleň (přemístitelná, mobilní): umístěná v kontejnerech, přemistitelných nádobách nebo ve velkoobjemových květináčích. Jde o rostliny, které příliš nerostou do výšky a do hloubky a nepotřebují žádnou nebo malou péči.
• Intenzivní střešní zeleň: může zahrnovat i náročnější rostliny na péči jako jsou růže, keře a určité druhy stromů.

Shrnutí výhod a nevýhod tříplášťových střech

tags: #plocha #strecha #triplastova

Oblíbené příspěvky:

• Barva Teak pro venkovní trámy
• Výhody zastřešení bazénu
• Zlaté ořechové lamino: Detailní analýza
• Dřevěná garáž pro hračky - recenze
• Přečtěte si o rustikální kráse smrkové pracovní desky