Povrchová úprava omítky u terénu: Komplexní průvodce

Omítky jsou tradiční a nejčastější způsob úpravy vnitřních a vnějších povrchů stavebních konstrukcí. V případě rekonstrukcí starých objektů se často setkáváme s nadměrnou vlhkostí zdiva, chybějícími hydroizolacemi a rovněž s nadměrným zasolením zdiva. Důležité je, aby byla dobře provedena nejen soklová omítka, ale aby také konstruktivní podmínky napomáhaly zátěž omítky minimalizovat. Omítka nesmí mít žádný kontakt se zemí, naopak, musí od ní být oddělena, např. drenážními deskami. Každá nanesená omítka musí být pod terénem dobře oddělena od zemní vlhkosti.

Problémy s vlhkostí a zasolením zdiva

Pokud je dům zaizolovaný a chystáte se omítat, měli byste vědět, že provedením nových izolací začíná zdivo postupně vysychat. S tímto procesem je spojena migrace solí, které jsou ve vodě rozpuštěny, k povrchu zdiva. Voda se odpařuje a soli zůstávají usazené na povrchu. Pokud na takovémto zdivu provedete klasickou omítku, aniž byste předtím zdivo odsolili, dojde k jejímu zasolení a omítka se tím znehodnotí. Často je znehodnocení tak velké, že je nově provedená omítka po pár měsících potřeba oklepat a provést nová, která má již lepší odolnost proti solím. Zvnějšku se zdivo zasoluje i každoročním zimním posypem, takže je pravděpodobné, že stojí-li dům u cesty, nepěkně vypadajících map na omítce soklu se zkrátka nezbavíme. Je lépe počítat s tím, že omítku jednou za čas osekáme a znovu nahodíme, nebo ji budeme pravidelně přetírat například vápenným nátěrem. Jak podobným zbytečně vynaloženým nákladům a práci předejít? Ideálním řešením je ještě před samotnou rekonstrukcí oslovit specializovanou firmu, nebo projektanta, kteří Vám provedou na objektu základní diagnostiku - tedy změří vlhkost konstrukcí, odhalí zdroje vlhnutí stavby a také odeberou vzorky a v laboratoři změří míru zasolení zdiva.

Řešení problémů se zasolením a vlhkostí

V následujících odstavcích najdete informace o možných povrchových úpravách, které se v praxi používají na zasolené zdivo. Tyto povrchové úpravy lze kombinovat, případně použít jen jednu z nich.

Antisanitrační přednástřik

Při aplikaci každé omítky dochází k zavlhčení podkladního povrchu, aby omítka k původnímu zdivu dobře přilnula. Při tomto procesu se však v nově přidané vodě rozpustí na povrchu usazené soli, které se následně dostávají do nových omítek při procesu jejich tvrdnutí a zrání. Antisanitrační přednástřik zabraňuje tomuto procesu a z podkladního zdiva se po určitou dobu soli do nově aplikovaných omítek nedostanou. Tento přednástřik postupně ztrácí svou účinnost a doba jeho účinného působení dosahuje cca 1 měsíce.

Sulfátostálá minerální izolační stěrka

Dalším možným opatřením je použití sulfátostálých izolačních stěrek. Tento materiál se aplikuje přímo na zasolené zdivo. Pokud je zdivo kamenné nebo smíšené s výskytem nerovností, pak je potřeba vyrovnat materiálem, který je kompatibilní s izolační stěrkou. Na podrovnaný povrch se nanáší jako nátěr, nebo lze aplikovat i strojně nástřikem. Tento materiál zcela uzamkne soli v původním zdivu a nepustí je do nově aplikovaných omítkových vrstev. Navíc může fungovat i jako nová hydroizolační vrstva u zdiva pod úrovní okolního terénu. Izolační stěrky jsou paropropustné. Molekula vodní páry jimi projde a odpaří se do prostoru. Zásadně však omezují průsaky volné vody do omítek a eliminují průnik solí. Jejich životnost je dlouhodobá a bavíme se zde v řádu několika desítek let.

Čtěte také: Tipy pro povrchovou úpravu OSB podlah

Sanační omítky

Další a všeobecně nejznámější povrchovou úpravou vlhkého a zasoleného zdiva jsou klasické sanační omítky. Ty fungují na vysoce zasoleném zdivu tím způsobem, že ve své struktuře, která je vysoce porézní, ukládají značné množství solí. První vrstvu tvoří sanační podhoz, což je kotvící můstek, na který se pak aplikují další vrstvy. Dále následuje podkladní omítka. Ta má za úkol jednak vyrovnat nerovnosti v podkladu, ale hlavně vytvořit dostatečnou kapacitu pro ukládání solí. Podkladní omítku si můžeme představit jako jakési úložiště. Doporučená tloušťka podkladní omítky je alespoň 2 cm, pokud je původní zdivo silně zasoleno. Třetí vrstvu tvoří jádrová omítka. Přes ní dochází k odpařování zbytkové vlhkosti ze zdiva. Je rovněž vysoce porézní a vytváří nárazníkové pásmo, pokud je podkladní vrstva omítky plně nasycena solemi. Když se solemi zaplní i jádrová omítka, sanační omítka přestává plnit svou funkci a postupně začne degradovat. Do jádrové omítky už by se soli ukládat neměly. Právě tato vrstva je vnitřně hydrofobizovaná - vlhkost z podkladního zdiva se přes ní nedostane na povrch v kapalném stavu, nýbrž ve formě vodní páry. Poslední a spíše estetickou funkci plní sanační štuk a závěrečná výmalba paropropustnou barvou. Z vlhkého podkladu pod sanační omítkou proniká do podkladní vrstvy omítky vlhkost s rozpuštěnými solemi. Tato vlhkost se pak přímo ve struktuře podkladní omítky odpařuje a přes jádrovou vrstvu omítky se odpařuje do prostoru. U sanačních omítek rozlišujeme jednovrstvé nebo dvouvrstvé systémy.

• Jednovrstvé sanační omítky: Nanešejí se výhradně na zdivo relativně homogenní, s nízkým stupněm zasolení. Skládají se zpravidla z podhozu a vrstvy sanační omítky minimální tloušťky 20 mm. Minimální celková tloušťka souvrství, tj. sanační podhoz + sanační omítka, je tedy cca 20-25 mm. V případě silně zasolených zdí je však žádoucí, aby celková tloušťka sanačního omítkového systému byla i vyšší.
• Dvouvrstvé sanační omítky: Používají se na nehomogenní, značně poškozené zdivo a při vyšším stupni zasolení. Skládají se opět z podhozu, z porézní podkladní omítky pro jímání solí a vlastní sanační omítky. Podkladní omítka má mít minimální tloušťku 10 mm. Po zdrsnění se na ni nanáší vrstva sanační omítky min. tloušťky 15 mm.

Sanační omítky nanášíme pouze na zdivo zatížené solemi a vlhkostí. Ostatní plochy zdiva omítáme tradičními omítkami nebo ponecháme omítku původní. V obou případech je nezbytné omítnutý povrch sjednotit, např. lícní omítkou (sanačním štukem), někdy postačí pouze barva. Pro fasády platí, že vodoodpudivost povrchové úpravy a její propustnost pro vodní páru musí mít hodnoty minimálně stejné jako sanační omítka. Sanační omítky jsou účinné pouze tehdy, pokud je zdivo namáháno kapilární nebo hygroskopickou vlhkostí při nízkém stupni zavlhčení. V případě, že se jedná o prosakující vodu nebo vlhkost kondenzující ze vzduchu, je účinek minimální. Rychle totiž dojde k zaplnění pórů omítky vodou a k propojení podkladu s povrchem. Soli ze zdiva pronikají na povrch a to je doprovázeno výkvěty a dalšími poruchami. Omítka ztratí svou funkci. Sanační systém nemůže odolat zatékání vlhkosti z rubu zdiva nebo masivnímu vzlínání vlhkosti. V těchto případech je nutné doplnit svislé a vodorovné izolace. Problémy nastávají také u fasád ve styku omítky s terénem, kde srážková voda nebo tající sníh dokážou velmi rychle vyplnit pórový systém vodou. Samotná hydrofobizace povrchu obvykle nestačí. Řešením je utěsnění zdiva pod omítkou minerální izolační stěrkou nebo provedení odolnější soklové omítky. Od terénu lze sanační omítku oddělit např. podříznutím.

Hydrofilní sanační omítky

Trendem, který se v sanacích vlhkého zdiva prosazuje již několik let, je využití hydrofilních sanačních omítek k omítnutí vlhkého a zasoleného zdiva. Opět platí, že před jejich aplikací je nutné odstranit zdroj vlhnutí a zasolování zdiva. Struktura hydrofilních omítek je vysoce porézní a obsahuje velký počet makropórů. Vnitřní plocha v omítkách, na kterou se může voda z podkladu rozprostřít, je obrovská. Hydrofilní vlastnosti pórů v omítce znamenají, že povrch pórů vodu přitahuje a přímo cílí na to, aby se voda na takto velké vnitřní ploše po povrchu makropórů rozprostřela. To způsobuje, že se z této velké plochy snadněji odpařuje a je vyváděna k povrchu omítky. Spolu s vodou jsou vyváděny i soli, které následně krystalizují až na jejím povrchu. Vykrystalizované soli na povrchu omítky pak lze snadno omést. Nedochází k ukládání solí ve vnitřní struktuře omítky a nemůže dojít k jejímu nasycení solemi. Další výhodou je, že nedochází ke krystalizaci solí uvnitř omítky, což často způsobuje její poškození. Hydrofilní omítky jsou hojně využívány k omítání sklepů a dalších velmi vlhkých prostor, kde je prakticky vždy i vysoká úroveň zasolení. Množství odpařované vody z jejich povrchu je závislé na relativní vlhkosti vzduchu v prostoru, kde jsou aplikovány. Pokud je relativní vlhkost vzduchu udržována v rozumném intervalu kolem 50 - 55%, pak dochází k výraznému odparu vlhkosti z jejich povrchu. Pokud je naopak relativní vlhkost vzduchu vysoká, tyto omítky jsou schopny přijímat vlhkost z okolního vzduchu a rozprostřít jí ve své struktuře.

Pro rychlý vznik hydrofobní struktury sanačních omítek je nutné zajistit relativní vlhkost vzduchu okolí nižší než 65%. Jestliže tato podmínka není zaručena, vzniká nebezpečí urychlení transportu solí v omítce a jejich prostupu až na povrch.

Odsolovací omítka

Problém zasolení tedy sanační omítka pouze odsune, ale neodstraní. Vhodným řešením je tzv. odsolovací omítka, což je omítka složená pouze z trochy vápna a hlinitého písku nebo hlíny, kterou nahodíme na zeď (zbavenou staré omítky a s vyškrábanými spárami) a poté denně několik týdnů kropíme. Když omítka do sebe natáhne velkou část solí, osekáme ji. Podle potřeby celý postup opakujeme. Pak teprve stěnu omítneme finální vápennou omítkou.

Čtěte také: DTD desky s CPL

Typy omítek a jejich aplikace

Nové technologie v oblasti sanace vlhkého zdiva nám přinášejí moderní nástroj v této oblasti. V budoucnu nebude stačit mít zdivo bez vlhkosti a solných výkvětů. Dnes se dostává firmám nová generace sanačních omítek.

Sádrové omítky

Sádrové omítky jsou zpracovávané převážně strojním zařízením v tl. 10 - 15 mm. Hotové sádrové vnitřní strojní omítky se gletují ocelovým nerez hladítkem.

• Rimano Glet XL: Je jemná sádrová omítka a stěrka pro všechny druhy podkladů. Ruční / strojní aplikace v tloušťce 0 až 10 mm. Lze ji použít na beton, zdivo nebo na zapravení okenních špalet. Opadává vám omítka okolo oken, rádi byste docílili estetičtějšího vzhledu okenních špalet? Jemná tenkovrstvá sádrová stěrka pro povrchovou úpravu. Tenkovrstvá lehčená sádrová omítka pro povrchovou úpravu.

Vápenosádrové omítky

Suché maltové vápenosádrové omítky jsou zpracovávané převážně strojním zařízením v tl. 10 - 20 mm.

Vápenocementové omítky

Suché maltové vápenocementové strojní omítky jsou určeny pro vnitřní a vnější stěny obytných prostorů a jsou zpracovávané převážně strojním zařízením v tl. 10-20 mm. Hotová jádrová omítka se oškrábe do roviny a poté se aplikuje vápenný štuk v tl. 2 - 3 mm a zatočí plstěným hladítkem. Nanášení omítek se provádí omítacím strojem, do kterého se suchá maltová směs přenáší pomocí přefukového kompresoru ze sila. Tímto odpadá nepříjemný nepořádek na staveništi v podobě písku, vápna, cementu apod.

Tepelně izolační omítky

Tepelně izolační omítka se aplikuje na předem provedený cementový postřik, následně se oškrábe do roviny a poté se aplikuje tenká stěrková malta s vložením armovací síťoviny. Suché maltové vápenocementové strojní omítky jsou určeny pro vnější prostory a jsou zpracovávané převážně strojním zařízením v tl. 30-100 mm.

Čtěte také: Informace o úpravě povrchu dřevovláknité izolace

Šlechtěné omítky

Šlechtěné omítky dělíme na dvě základní kategorie: omítky zatírané a omítky rýhované.

• Minerální omítky: Vodoodpudivé minerální vrchní omítky pro vnější a vnitřní prostředí.
• Akrylátové omítky: Pastovité akrylátové omítky určené pro vytváření finálních vnějších a vnitřních povrchových úprav. Vodoodpudivý povrch s vysokou pevností.
• Silikonové omítky: Pastovité silikonové omítky určené pro vytváření finálních vnějších povrchových úprav. Paropropustný a vodoodpudivý povrch s vysokou pevností.

Dobře rozmíchaná šlechtěná omítka se natáhne nerezovým hladítkem na připravený podklad v šířce zrna a poté se upraví dle struktury plastovým hladítkem.

Hliněné omítky

Hliněné omítky získávají popularitu mezi zákazníky. Pro tuto povrchovou úpravu postupujte dle pokynů doporučeného výrobce.

Povrchové úpravy Ekopanelů

Ekopanely nemají v povrchových úpravách žádné omezení, ale je důležité vybrat vhodné přípravky a dodržet správné postupy pro maximální životnost a zachování kvality Ekopanelu. Běžně používané povrchové úpravy:

• Tenkovrstvé omítky vnitřní: Standardní a nejvíce rozšířená forma povrchové úpravy. Na penetrovaný povrch ekopanelu a připravenou spáru mezi jednotlivými ekopanely se natahuje flexibilní lepidlo armované sklovláknitou síťovinou (perlinkou). Na tento povrch lze přímo štukovat, obkládat apod.
• Tenkovrstvé omítky vnější: Prioritou u vnějších povrchových úpravy je kvalita přípravy povrchů, kvalita práce a především funkčnost použitých materiálů. Pro náš systém doporučujeme například systém Jubizol Diffu exteriér.
• Obklady: Základní vrstvou pro obkládání považujeme penetraci, na ní nataženou vrstvu tenkovrstvého lepidla armovaného sklovláknitou síťovinou (perlinkou).
• Tapety: Postačující přípravou povrchu je bandážování spár a samozřejmě penetrace.
• Nástřiky: Stejně jako u tapet stačí upravit sádrovým tmelem a spáry mezi ekopanely perlinkou. Další postup již záleží na typu nástřiku.
• Nátěry: Běžně používaná povrchová úprava, velmi jednoduchá, ovšem předpokládá precizní přípravu povrchu, tj. spárování (“špachtlování”) přechodů mezi deskami a překrývání hlaviček vrutů v ploše ekopanelu.
• Obklady palubkami: Tento typ povrchů je také jednoduchý. Stačí si připravit vhodný rošt pro kotvení jednotlivých palubek.
• Obklad sádrokartonovou deskou: Jedná se o další formu úpravy ekopanelu. Běžnými vruty pro sádrokarton lze přímo do ekopanelu bezpečně ukotvit sdk desku do slaměného jádra.

Doba zrání a trvanlivost omítek

Důležitým faktorem je, jak dlouho bude trvat, než omítka vyzraje, a také kolik let vydrží. Současným trendem je velký tlak na rychlost stavby, což je ovšem někdy kontraproduktivní vzhledem k požadované kvalitě díla. Stejné je to s omítkami. Dobře provedené omítky mají velký význam pro estetický vzhled a trvanlivost budovy. Na to je celkem jednoduché pravidlo. U klasických standardních omítek by mělo obecně platit, že každý jeden milimetr omítky bude zrát jeden den. Ovšem pozor, jednotliví výrobci omítek ve svých technických listech předepisují vždy doporučenou dobu zrání i vzhledem k typu omítky. Velmi důležitá je také venkovní teplota - ideální pro rovnoměrné vyzrání je kolem 20 °C. Jenže kolik dní v roce takové podmínky panují? V každém případě doporučujeme vyvarovat se různým extrémním rozmarům počasí. To platí nejen pro nadměrnou vlhkost (deštivé dny), vysoké teploty (nad 30 °C), ale také pro větrné počasí. Rychlé vyzrání vlivem silného větru vede k přesychání omítky a tím pádem k riziku vzniku mikrotrhlin, protože se nestačily vytvořit chemické vazby. Podobně je to s teplotou. Omítka by neměla být vystavena extrémnímu tepelnému namáhání, aby uvnitř skladby nevznikalo nežádoucí pnutí. Stavitelé se snaží minimalizovat dobu výstavby a co nejrychleji stavby dokončit. Dříve, kdy rychlost nebyla tak důležitá, se nechávaly stavby přes zimu vymrznout, aby se konstrukce stabilizovala. Teprve na jaře se pak začaly dělat povrchové úpravy. Dnes je vše jinak. Výrobci obvykle udávají teplotní limit pro zpracování od 5 °C do 25 °C. Vlhkost by měla být do 80 %. Je dobré vědět, že pastovité omítky jsou na vlhkost citlivější než jádrové, což je zapříčiněno vyšším podílem chemických složek. Můžeme také říci, že čím kvalitnější omítka je, tím je odolnější vůči jakémukoliv namáhání. Doba, po kterou nová fasáda vydrží, závisí na několika faktorech, jako je kvalita materiálu, odborná instalace a správná údržba. Záleží mimo jiné i na tom, zda je fasáda realizovaná se zateplovacím systémem anebo bez něj. Ale pokud je fasáda dobře provedená, pak by měla vzhledem ke kvalitě současných materiálů vydržet zhruba 30 let. Pochopitelně je třeba počítat s tím, že i fasáda potřebuje údržbu.

tags: #povrchova #uprava #omitky #u #terenu

Oblíbené příspěvky:

• Jak na otvory ve střechách v Revitu
• zelená střecha pro zahradní houpačku
• Jak vybrat a udržovat zátěžové PVC
• Výroba betonových dílů s kovovými formami
• výběr pracovní desky k béžovému dřezu