Vše o přípravcích na pokládání obkladů a dlažeb: Průvodce pro perfektní výsledek

Lepení obkladů a dlažeb není brnkačka. Vyžaduje zručnost, dodržování osvědčených postupů a to, co mistři nazývají „fortel“. Pokud jste trpěliví a nebojíte se práce, koupelnu obložíte i vlastnoručně. Stavební obklad je materiál na překrytí stavebních konstrukcí z estetických nebo funkčních důvodů. Zaměříme se na lepení svislého interiérového keramického obkladu, který se nejčastěji používá na obklad koupelen, WC a kuchyní.

Na dlouhodobém a spokojeném využití interiéru s keramickými obklady a dlažbami má svůj podíl použití kvalitních materiálů a surovin a pochopitelně také vysoká kvalita dodavatelských prací. Správné pochopení principu ošetření základního nosného povrchu, volba vhodných stěrkových hmot, lepidel a tmelů hrají klíčovou roli na cestě ke spokojenosti. Práce s keramikou musí být pečlivá a odborná, proto by si na lepení a spárování keramických prvků měli troufnout jen takoví kutilové, kteří jsou si svými znalostmi a zručností stoprocentně jisti. Šikovnost "příležitostných umělců" nemá v této činnosti své místo.

Příprava podkladu a rozměření

Prostor, který chcete obložit, klidně přeměřte i třikrát. Je zapotřebí mít přesnou představu o počtu dlaždic. Při nákupu vždy počítejte podle vzorce: obkládaná plocha + 10 %. Rezervu oceníte, když dlaždice praskne nebo se jinak poškodí, například při řezání.

Před samotným lepením je třeba zkontrolovat a proměřit místnost, ve které se bude pracovat. Pracovník musí zjistit a zkontrolovat, zda prostor nevykazuje chyby v rovinnosti obkládaných ploch. Podcenit tento krok znamená zviditelnit zatím skryté problémy díky přesné geometrii, kterou se keramika vyznačuje. Stejné potíže mohou způsobit i chyby v kolmosti vzájemných ploch. Aby na sebe plochy podlah nebo kolmých stěn navazovaly plynule z místnosti do místnosti, je třeba posoudit vliv různých tlouštěk keramických materiálů v souvislosti s podkladovou plochou. Dále je třeba zkontrolovat čistotu předpokládaných hran a styk se stavební konstrukcí, s nimiž se dlažba či obklad setká - na sucho si vyzkoušíme návaznost a pokládku v těsné blízkosti zárubní dveří, případně rámů oken a parapetů.

Vodováha je třetí ruka obkladače a měla by být vždy nablízku. Nerovný podklad je potřeba vyrovnat. Potom, pomocí vodováhy, změřte spodní a výškovou linii. Horní řada by měla být z celých dlaždic.

Čtěte také: Čištění dlažby Kärcherem: Kompletní průvodce

Obkladač musí si zkontrolovat rovinatost těchto ploch, jejich vzájemnou kolmost a posoudit, zda je nutno vyrovnávat nebo zda-li jsou plochy dostatečně připraveny. V případě, kdy nejsou splněny podmínky pro montáž, obkladač musí zákazníka na tuto skutečnost upozornit, musí se s ním dohodnout jak podklad vyrovnat, jaké budou vícepráce, o co se doba montáže protáhne a cena za práci se navýší. Správný řemeslník od zakázky ustoupí, pokud zákazník nesouhlasí s vyrovnáním a chce na pracovníkovi, aby začal pracovat, že to vyrovná lepidlem nebo se to nějak srovná. Obkladač, který vidí dopředu, jak bude obklad nebo dlažba po provedení vypadat, nemůže nikdy na nerovný nebo nepřipravený podklad provádět svoji práci.

Před zahájením prací se ještě přesvědčíme, že všechny stavební úpravy, které zakryjeme keramikou, jsou dokončeny. Zkontrolujeme rozvody elektrické sítě, rozvody vody, zkontrolujeme těsnost potrubí a zajistíme světelné zdroje tak, abychom mohli bez problémů pracovat i ve zhoršených podmínkách.

Typy lepidel a metody nanášení

Lepicích hmot je na dnešním stavebním trhu několik typů, většinou se dělí buď podle chemického procesu, který při vytvrzování probíhá, nebo podle podkladového materiálu. Mezi nejdůležitější patří tři typy lepicích hmot: hydraulicky vytvrzující lepicí malty, disperzní lepidla a epoxidová lepidla.

Dlažby a obklady se lepí podle charakteru podlahové vrstvy, umístění keramiky v interiéru či exteriéru přesně určeným typem lepidla pro dané použití. U větších formátů dlažeb (s rozměry například 40 × 40 cm a více) vyžaduje lepení speciální podkladovou hmotu, tzv. "hmotu pro tekuté lože".

Tlustovrstvá lepicí metoda

Tlustovrstvá lepicí metoda patří mezi osvědčené klasické způsoby pokládání dlažby do čerstvého potěru. Pokládání obkladů se provádí do silné vrstvy malty. Připravená hmota podkladního lože připomíná buchty v pekáči, neboť rohy keramiky většinou nebývají podlepeny a keramika drží spíše na středu, proto se také v žargonu hovoří o tzv. lepení "na buchty". Určitou výhodou této metody je, že nevyžaduje úpravu podkladu a je schopna bez vyrovnávací stěrky zakrýt výrazně velké nerovnosti, často až několika centimetrů. Zkušený pracovník musí připravit maltu odpovídajícího složení, což v důsledku přináší riziko horších fyzikálních vlastností malty. Směs se míchá přímo na stavbě, takže často nelze přesně dodržet poměr cementu, písku a vody. Navíc se mnohdy používá písek s nesprávnou zrnitostí, a tak po sečtení všech možných negativ, nebo jen jediného špatného kroku, může malta vykazovat špatné účinky hydratace. Další potíže mohou nastat s keramikou. Keramiku je třeba namočit, aby do sebe absorbovala vodu, které bude zapotřebí v chemickém procesu tuhnutí lepidla. Tento krok přináší riziko přesycení vodou (tzv. "převodnění keramických obkladů a dlažby"). Větší objem nasáklé vody může narušit spojení mezi maltou a dlažbou či obkladem. Tato metoda je navíc prakticky nepoužitelná v exteriéru. Pokud se objeví pod dlažbou vzduchové dutinky, stávají se zdrojem problémů. Zejména u vodorovných venkovních ploch voda prochází spárami, kondenzuje v dutinách.

Čtěte také: Vše o aditivech do betonu

Středněvrstvá lepicí metoda

Středněvrstvá lepicí metoda je přechodem, určitým mezistupněm, mezi klasickou tlustovrstvou a dnes nejrozšířenější tenkovrstvou metodou. Středněvrstvá lepicí metoda se používá pro lepení velkoformátových nekalibrovaných či na rubové straně silně profilovaných obkladů, dlažeb a přírodního kamene. Pro tyto účely byla vyvinuta speciální lepidla, která jsou vhodná pro nasákavou a pro nenasákavou dlažbu. Pomocí nich je možné pokládat dlažbu na čerstvě pochozí potěry či betony, na pevné i pružné podklady. Čerstvý podkladní potěr či beton nemusí zrát doporučovaných 28 dní, ani nemusí mít 4 % objemové vlhkosti.

Tenkovrstvá lepicí metoda

Tenkovrstvé lepicí metody patří mezi propracované a moderní metody lepení. Přinášejí totiž mnoho výhod. Doporučují se obvykle do 5 mm tloušťky lepicího lože. Pokud je tato vrstva silnější, dochází v lepidle k vnitřnímu pnutí, což může způsobit odchlípnutí dlažby či obkladu, nebo trhliny ve spárách či v glazuře. Používání tenkovrstvého lepení je v zahraničí zakotveno v řadě norem, které upřesňují použití jednotlivých typů lepidel pro různé oblasti použití. Protože u nás tyto normy prakticky chybějí, může v praxi docházet k tomu, že jsou tenkovrstvá lepidla používána na nesprávných místech, důsledkem čehož může dojít třeba k poškození dlažby.

U tenkovrstvých lepicích metod se používají tři způsoby nanášení lepidla:

• "Floating" je metoda, při které je lepicí malta nanášena zubovým hladítkem ve dvou fázích. Nejprve se na podkladní plochu nanese tenká kontaktní vrstva. Pak se do ní pod úhlem 40 až 60 stupňů nanáší zubovou stěrkou lepidlo, do něhož se obklad nebo dlažba zatlačí.
• "Buttering" je tzv. natírací metoda. Na podklad se natře tenká vrstva lepidla. Zároveň se lepidlo nanese i na zadní stěnu keramického prvku, a obklad či dlažba i s lepidlem se vtlačí do lepidlem natřeného podkladu.

V případě hydraulicky vytvrzujících tenkovrstvých omítek se používají všechny tři způsoby nanášení. U disperzních lepidel se obvykle používá jen "Floating". Ve srovnání s tlustovrstvou metodou pokládání obkladů a dlaždic mají tenkovrstvé metody řadu výhod, zejména mnohonásobně zvyšují efektivitu práce a nevyžadují speciální kvalifikaci a bohaté zkušenosti pracovníků. Obklady a dlažby je přitom možné lepit prakticky bez omezení materiálu podkladu - keramika bude držet na sádrokartonu, dřevotřísce, umělé hmotě, ale dokonce i na kovech. Hodí se také pro podlahové vytápění. Po několika málo hodinách lze položenou dlažbu plně zatěžovat, což ve svém důsledku přináší značnou časovou úsporu.

Nízkoprašná lepidla Weber

Míchali jste někdy klasické lepidlo na obklady nebo dlažbu? Pak víte, že prachu se prostě nedá vyhnout. Naštěstí existuje řešení, které práci výrazně zpříjemní: nízkoprašná lepidla od značky Weber. Lepidla s technologií low dust produkují minimum prachu. Rozdíl poznáte hned: čistší prostředí a pohodlná práce, ke které nepotřebujete respirátor. Přitom nízkoprašná lepidla nabízí osvědčené parametry, takže se na ně můžete spolehnout i u náročnějších projektů. Nízkoprašná řada lepidel Weber pokrývá široké spektrum použití - od malých obkladů v interiéru až po velkoformátové dlažby do exteriéru nebo na podlahy s vytápěním.

Čtěte také: Vlastnosti a použití hydrofobizace cihel

Použití nízkoprašného lepidla Weber se v zásadě neliší od klasických směsí. Rozdíl poznáte hlavně v tom, že při práci nedýcháte prach. Přesto se vyplatí dodržet několik zásad, které zaručí odolný a dlouhodobý výsledek.

1. Příprava podkladu: Podklad musí být pevný, čistý a suchý. Zbytky starých lepidel, mastnoty nebo prach je potřeba odstranit. Nerovnosti vyrovnejte samonivelační stěrkou nebo opravnou hmotou. U savých podkladů (např. omítky nebo anhydrit) je vhodné použít penetrační nátěr, aby se sjednotila savost.
2. Správné míchání směsi: Do čisté nádoby nalijte předepsané množství vody (podle údajů na obalu nebo v technickém listu konkrétního lepidla). Suchou směs vsypávejte postupně - právě tady oceníte technologii low dust. Použijte elektrické míchadlo na nízké otáčky. Po prvním promíchání nechte hmotu asi 5 minut odstát a poté krátce promíchejte znovu. Výsledná konzistence by měla být krémová, bez hrudek, snadno roztíratelná.
3. Nanášení lepidla: Lepidlo nanášejte zubovou stěrkou. Velikost zubů volte podle formátu dlaždice:
   • menší formáty 10×10 cm → zuby 6 mm,
   • střední formáty 30×30 cm → zuby 8 mm,
   • velké dlaždice nad 60×60 cm → zuby 10-12 mm.
   U větších formátů se doporučuje tzv. buttering-floating metoda: kromě podkladu naneste tenkou vrstvu lepidla i na rubovou stranu dlaždice. Zajistíte tak stoprocentní přilnutí.
4. Pokládka obkladů a dlažby: Dlaždice jemně zatlačte a mírným posunutím usadíte do lepidla. Kontrolujte rovinnost pomocí nivelačního systému nebo obyčejných křížků.
5. Doba zpracování a pochůznost: S nízkoprašnými lepidly Weber můžete pracovat zhruba 90 minut po rozmíchání (dle teploty a vlhkosti), u rychletuhnoucího lepidla jen 30 minut. Na podlahu se obvykle dá vstoupit po 24 hodinách. Pokud použijete rychletuhnoucí weberfor profiflex R LD, můžete po ploše chodit už po 4-6 hodinách.
6. Tipy pro dokonalý výsledek:
   • Nepracujte při teplotách nižších než +5 °C a vyšších než +25 °C.
   • Vyhněte se průvanu a přímému slunci, které by mohly způsobit příliš rychlé vysychání.
   • Po dokončení práce ihned umyjte nářadí a nádoby čistou vodou.

Postup při obkládání

Obkládejte vždy odspodu. Na podklad naneste lepidlo a rozetřete hřebenem (ozubenou stěrkou). Důležité je přikládat dlaždice celou plochou na rovnoměrnou plochu lepidla. Ke kontrole použijte vodováhu. Rohy fixujte sponami leveling systému. Doporučený postup, který využívá LEVELYS vyrovnávací systém, počítá s nanášením lepidla formou Floating - Buttering. Lepidlo se při tom nanáší jak na stěnu, tak na obklad. Nanesením a rozetřením lepidla způsobem „plovoucího másla“ zaručíte jeho lepší přilnavost.

Na podkladovou plochu a na keramiku samotnou nanášíme vždy jen tolik lepidla, abychom zvládli provést práce, dokud lepidlo "nezavadne", tedy dokud neztratí schopnost lepení. Tomuto času říkáme "otevřený čas". Doba pro přilepení obkladu se výrazně zkracuje, pokud v okolním prostředí panuje vysoká teplota, je zajištěno větrání a okolí samotné je chudé na vlhkost v prostoru. Dobu použitelnosti lepidla v mnohém ovlivňuje okolní teplota. Pro lepení by měla být dodržena podmínka krajní meze okolní teploty kolem +5 °C, což je rovněž teplotní hranice jiných běžných stavebních postupů. Při teplotách blížících se nule lepidla netvrdnou a nezrají.

Pracovní postupy neurychlujte. Nespěchejte, každá obkladačka si zaslouží stejně soustředěnou pozornost. Po umístění každé kachličky zkontrolujte vodováhou rovnost.

Čištění a spárování

Po dokončení obkladu je čas na čištění. Dokud je lepidlo čerstvé, odstraníte ho snadno pomocí vlhké houbičky. Obklad očistěte důkladně, protože po zaschnutí lepidla to půjde velice obtížně.

Se spárováním obkladu začněte nejdříve po 24 hodinách od nalepení poslední obkladačky. Nezačínejte dřív, lepidlo potřebuje čas. Pokud používáte rychleschnoucí lepidlo, spárovat můžete už za pár hodin. Dodržujte časy tuhnutí lepidla a přesný postup přípravy spárovací hmoty.

Pohyb při stírání spárovací hmoty křížem krážem v diagonálních směrech je ten správný. Tímto způsobem dostanete spárovací hmotu do všech spár. Při tom spárovací stěrkou „nahrubo“ čistěte obklad. Pokud byste chvátali, při čištění obkladu od zbytků spárovací hmoty byste mohli „vyčistit“ i spáry. Obklad začněte čistit až tehdy, jsou-li zbytky spárovací hmoty na dlaždicích suché.

Nářadí pro obkladače

Máte-li kamaráda, který nám své speciální vybavení a zařízení zapůjčí (a o tom lze pochybovat), můžeme hovořit o štěstí. Jinak si musíme pomůcky a nářadí buď koupit, nebo vypůjčit (a za peníze) v některé specializované půjčovně. Tyto náklady se ale také promítnou do konečné ceny. Kromě základního ručního nářadí potřebujeme též nářadí pro speciální použití.

Pan obkladač musí být vybaven mimo jiné kvalitní řezačkou, musí mít sadu stěrkovacích hřebenů a špachtlí, nářadí na spárování, speciální zabrušovací a vykružovací nástroje a mnoho dalších. Již při prvním pohledu na řemeslníka by každý měl rozeznat, jakým nářadím disponuje.

S rozvojem technologií se mění i metody úpravy keramických materiálů. Je pochopitelné, že při obkládání nevystačíme s bohatými rozměrovými řadami výrobků, které nabízejí výrobci keramiky, neboť vždy je třeba upravit obkládačku či dlaždici podle dispozičního řešení místnosti nebo podle potřeby umístění sanitární keramiky, nábytku či doplňků v interiéru. Půlení obkládaček nebo dlažby a vytvarování zakřivených ploch vyštípáním kleštěmi by mělo patřit mezi metody zastaralé, bohužel i dnes jsou tyto postupy k vidění u "profesionálních firem". Skuteční odborníci však dnes používají speciální řezačky, případně pily s diamantovým kotoučem s vodním chlazením. Pro prořezání otvorů se používají kruhové řezáky pro uchycení do vrtačky nebo vrtáky s diamantovou korunkou pro nejtvrdší materiály. Otvor je tedy možné poměrně snadno vykroužit a nemělo by se stávat, že je "zhotoven" olámáním okolních keramických prvků. Ke sražení hran se používají pilníky schopné obrousit tvrdou povrchovou vrstvu.

Při manipulaci, například při opracování keramiky vrtáním nebo vykroužením otvoru je třeba chránit zejména oči, odštipující se kousky by mohly způsobit vážné poranění oka. Chránit ruce rukavicemi považujeme za samozřejmost.

Příklady dostupného nářadí a přípravků

Důležitost kvalifikace a vzdělávání obkladačů

Vývoj technologie obkládání a používaných materiálů k obkladům a dlažbám je neuvěřitelně dynamický, proto je často doprovázen neznalostí a podceňováním. Důsledkem jsou však chyby v návrzích a provádění obkladů a dlažeb, které se projevují různými vadami včetně zkrácené životnosti stavby. Opravy, resp. napravování vad má mimo „zkažené nálady“ ale mnohdy dopad na další finanční náklady v podobě na opravy nebo vícepráce, které mnohdy jsou na úkor investora. V tom můžeme mít pouze jednu malou útěchu, že tento problém se netýká jen České republiky, ale v různé míře i ostatních států.

Z tohoto důvodu ve vyspělých státech přikročili k vydávání verifikovaných informací určených pro architekty, projektanty, management staveb, řemeslníky obkladače a další. Tyto systémy správných praxí jsou prvkem, který doplňuje systém norem a vychází z ČSN EN 45020 - Normalizace a související činnosti. Ve stavebnictví se správné praxe prosazují poměrně pomalu a jsou většinou založeny na aktivitě jednotlivců.

Nepropracovaný systém vzdělávání v obkladačství pramení u obkladačů již z toho, že se učí v oboru vzdělávání Zedník-obkladač. Obě povolání mají mnoho společného, ale také v mnohém se výrazně odlišují a u obkladače jde o vysokou náročnost na provedení a také na vybavení. Nemáme pro vyučence perspektivu, spočívající v jejich kariérním růstu. Stát je ponechal svému osudu. Jejich vzdělání končí získáním výučního listu a pro některé možnost pokračovat na maturitním oboru. Toto pochopili v řadě zemí a zavedli systém certifikací a hlavně mistrovských zkoušek.

Česká verze renomované příručky obsahuje zásady pro navrhování a provádění obkladů z keramiky, skla a kamene. Součástí příručky je popis 155 standardizovaných metod, směrnice pro navrhování dilatací, zatížitelnost podlah, environmentální kritéria a další nezbytné informace pro správné navrhování a provádění obkladů. Příručka vytváří systém jakosti. Tato publikace je stěžejní a obsahuje 155 popisů standardní metod při obkládání stěn a podlah. Popisy jsou jednotně členěné a obsahují číslo metody, její umístění (stěna nebo podlaha), stručnou informaci, schéma, doporučené použití, zatížitelnost, klasifikace vlivu okolí, typickou hmotnost souvrství, omezení dané metody, volbu hydroizolace a požadavky, které nezbytné splnit. V části materiály jsou stanoveny požadavky, kdo navrhuje materiály. Dále je vložen odkaz na principy tzv. zelené výstavby a požadavky na jiná řemesla, předcházející pokládce. Ve třetí části je samostatná kapitola věnovaná návrhu dilatací včetně druhů. Návrh druhu a umístění dilatace je jednou z prioritních činností při návrhu. Příručka v každé metodě obsahuje odkaz na speciální kapitolu o dilatacích. Návrh typu a umístění dilatace musí provádět projektant.

V Evropské unii se i dokončovací práce řídí normami. I v oblasti stavebních prací, konkrétně dokončovacích, kam obklady a dlažby patří, máme vlastní normy a harmonizované evropské normy. Kromě toho je už v podstatě harmonizovaná i stavební výroba a materiály včetně chemie. Země, od kterých se ostatní můžou učit, mají ale kromě normovaného systému propracovaný i systém technických listů. Ne ale takových, které známe u konkrétních výrobků přímo od výrobců. Jde o komplexní metodiku, vypracovanou pro každé odvětví zvlášť.

Každodenní praxe přináší zkušenost, že obklad někdy i po krátké době vykazuje vady, pokud došlo k nesprávné montáži. Praxe ukazuje, že skladba prvků, které splnily normové požadavky, ještě nemusí znamenat požadovaný výsledek z hlediska životnosti podlahy, a to buď nášlapné vrstvy, nebo celého souvrství. Neposuzujeme, jak se chová dynamicky zatížené celé souvrství, protože to nikdo nepožaduje. Přitom příslušné zkoušky jsou vyvinuty a zavedeny. V Evropě jsou to dvě francouzské normy na dynamické zkoušení zatížitelnosti podlah (CSTB Cahier 3659_V3 2010 aneexe 10, Mazaud Test a CSTB Cahier 3659_V3 2010 aneexe 5, Roulage Lourd (France). Další metodou je Robinson Floor Test, která je známá pod označením ASTM C627 a je zavedena v USA. Tato zkušební metoda reálně simuluje průběh zatížení nášlapné vrstvy, kdy po vzorku souvrství se otáčí 3 kolečka. Používají se předem definované typy koleček. Soustava je pak postupně zatěžována za neustálého pohybu koleček podlaze. Měří se počet otáček až do stavu, kdy dojde k poruše. Měří se též průhyb konstrukce. Vedlejším výstupem je pak měření hluku zatěžované podlahy. Metoda je vyvinuta na zkoušení podlah s keramickými obkladovými prvky, ale je použitelná i na ostatní materiály jako je např. kamennou dlažbu. Výsledkem je pak zařazení dlažby a použité souvrství do pěti skupin. Proč takovou zkoušku zavádět? Důvodů se najde mnoho, ale jeden převažuje. Je v zájmu projektanta nebo architekta mít při návrhu souvrství k dispozici výsledky tohoto testu jako důkaz správnosti návrhu, protože nový občanský zákoník zná společnou odpovědnost projektanta, zhotovitele a stavebního dozoru. Neplatí zde presumpce neviny a každý musí svoji nevinu prokázat.

Další zkouškou, která se zřejmě v krátké době dostane do evropských norem, je nová metodika posuzování protiskluznosti dlažeb. K tomu se vede nyní obšírná diskuze a na nejvyšší úrovni se posuzují všechny současné metody od experimentálního hodnocení na nakloněné rovině až po novou metodiku označovanou jako DCOF AcuTest (označení pro zkušební postup) pro dynamický koeficient tření. Umístění a výběr obkladových prvků je ovlivněn množstvím vody, kterým bude hotové dílo vystaveno a teplotami. V ČR nemáme předpis, který by výběr nějakým způsobem upravoval. Absence předpisu činí značné problémy při rozhodování o typu souvrství. V příručce je popsána relativně jednoduchá klasifikace, která je určena pro komerční a residenční prostory a zahrnuje škálu podmínek od suchého prostředí až zcela mokré. V následujícím období bude vedena diskuze, ke kterému hodnocení zatížení vlhkostí se přiklonit.

tags: #vše #o #přípravcích #na #pokládání #obkladů

Oblíbené příspěvky:

• Dřevěné dýhové misky: Historie a současnost
• Objemová hmotnost smrku
• Keramické obklady a dlažba: kompletní průvodce
• všestranné řešení Knauf pro izolaci
• Moderní fasády pro kamenné domy