Přívodní prvky do fasády a systémy větrání: Komplexní průvodce

Fasády budov musí nést mnoho prvků, jako jsou vchodové stříšky, markýzy, zábradlí, osvětlení, poštovní schránky apod. Upevnění na fasádách s ETICS (External Thermal Insulation Composite System) přináší zvláštní výzvy. Obecně rozlišujeme různé vnější prvky upevňované na fasády na následující skupiny:

  • lehké
  • středně těžké
  • těžké a
  • prvky se staticky významným zatížením.

Tato rada expertů objasňuje požadavky při upevnění těžkých a/nebo staticky významných vnějších prvků na fasádách s ETICS.

Definice těžkých a/nebo staticky významných vnějších prvků

Jako těžké vnější prvky se označují takové, které mají vlastní hmotnost od 15 kg. Ty jsou pro budovu a upevnění na fasádu staticky významné. To se týká například zábradlí, stříšek a markýz.

Staticky významné vnější prvky jsou takové, které při selhání představují nebezpečí pro zdraví a životy, jako například záchytné systémy, zábradlí atd. Staticky významné vnější prvky mohou být také lehčí než 15 kg. Dobrým příkladem je např. ochrana proti pádu z hliníku, která nepřekračuje vlastní hmotnost 15 kg, ale v případě selhání, např. při pádu osoby, může způsobit vážné následky.

Na co je třeba brát zřetel při upevnění?

Nejdříve to nejdůležitější: Těžké vnější prvky musejí být vždy upevněny do podkladu a nezbytně vyžadují pro upevnění posouzený montážní prvek. Pouze se stavebně technickým dokumentem může být prvek řádně, podle požadavků posouzen a může být proveden statický návrh. Často také nejde jen o správný montážní prvek, ale i o odpovídající upevnění montážního prvku na podklad. Důležité je, že se zatížení vyvolaná vnějším prvkem nepřenášejí jen na odpovídající montážní prvek, nýbrž jsou také přenášeny přes odpovídající kotvení do podkladu.

Čtěte také: Doporučení pro instalaci kabelů do zdi

Tyto požadavky, stejně jako přesná klasifikace jsou detailně popsány v příručce "Sichere Befestigung von Anbauteilen an WDVS" des VDPM (německé sdružení výrobců malt, omítek a ETICS). Český překlad příručky „Spolehlivé upevnění vnějších prvků a konstrukcí na ETICS“ je k dispozici na webových stránkách Cechu pro zateplování budov (www.czb.cz/spolehlive_upevneni_na_etics/).

Je důležité, aby montážní prvek mohl bezpečně a trvale zachytávat a přenášet působící zatížení.

Působící zatížení

Zatížení působící na montážní prvek, případně na celý systém upevnění vyplývají z následujících tří vlivů:

  1. Vlastní hmotnost upevňovaného prvku: Je také důležité vzít v úvahu zatížení od dalších prvků, jako jsou např. květinové truhlíky, které jsou připevněny k vlastnímu upevňovanému prvku (zábradlí). Ta působí krátkodobě nebo dlouhodobě na vlastní hmotnost upevňovaného prvku.
  2. Provozní zatížení: Zatímco vlastní hmotnost působí pouze svisle, mohou působit provozní zatížení jak svisle, tak vodorovně. Např. zatížení vyvolaná opřením nebo nárazem na zábradlí u francouzského okna. Označuje se také jako směr zatížení. Při navrhování je důležité vzít v úvahu všechny směry zatížení, pokud existují.
  3. Vlivy prostředí: Příkladem mohou být zatížení vyvolaná větrem nebo sněhem.

Jen pokud jsou všechny vlivy zohledněny, může být proveden podrobný výběr potřebného montážního prvku a společně s příslušnými údaji z posouzení i statický výpočet. V rámci Servis 360° nabízí EJOT předběžný návrh podle příslušné aplikace výrobků Iso-Corner, Iso-Bar a Iso-Bar ECO z oblasti "Upevňovací prvky pro vnější prvky a konstrukce".

Přívodní větrací otvory a systémy větrání

Při vysokých nárocích na neprůvzdušnost výplní stavebních otvorů, které jsou předpokladem pro splnění kritérií na energetickou náročnost budov, nelze větrání spárami oken použít. Přívod venkovního vzduchu u podtlakového větrání je nutné (při současných požadavcích na průvzdušnost okenních spár) zajistit přívodními větracími otvory integrovanými do výplní stavebních otvorů (oken) nebo zabudovanými v obvodových stěnách. Přívodní otvory se zpravidla umisťují pod okna za/nad otopná tělesa, případně pod strop nad okna. Do každé obytné místnosti lze vzduch přivádět přes větrací otvor, který může být osazen i kvalitním filtrem případně tlumičem hluku. Větrací otvory mohou být různého tvaru, např. kruhové, obdélníkové nebo úzké štěrbiny, a lze je opatřit regulací průtoku vzduchu.

Čtěte také: Vše o zvukové izolaci a elektroinstalaci

Typy větrání

Podtlakové větrání

Výhodou podtlakového větrání je jednoduchost zařízení a relativně nízké pořizovací náklady (v porovnání s nuceným rovnotlakým větráním). Pro dopravu odváděného vzduchu slouží centrální ventilátor napojený na příslušné stoupací potrubí, který je umístěn zpravidla v nejvyšším místě budovy - v podkroví nebo na střeše. Ventilátor hradí tlakové ztráty vzduchovodu a systému distribuce vzduchu včetně tlumičů hluku a přívodních a odvodních prvků. Výhodou je poměrně vysoká účinnost centrálních ventilátorů (v porovnání s ventilátory decentralizovaného větrání). Jelikož je ventilátor zdrojem hluku, je nutné při návrhu centrálního podtlakového větrání přijmout příslušná protihluková opatření. Zejména je nutné zabránit šíření hluku směrem do stoupacího potrubí tak, aby nedocházelo k obtěžování obyvatel bytových jednotek. Rovněž je nutné posoudit šíření hluku do venkovního prostředí. V současnosti jsou na trhu centrální podtlakové systémy, které umožňují trvalé větrání řízené podle potřeby (DCV - Demand control ventilation). Ventilátory mají možnost regulace otáček (EC motory) a měnit tak vzduchový výkon na základě aktuálních požadavků (potřeby). Systém je vybaven čidly CO2 popř. vlhkosti v každém bytě. Na základě odezvy čidla dochází k automatickému otevírání a zavírání (samočinně, nebo elektricky) odvodního prvku, čímž dochází ke změně statického tlaku v odvodním potrubí.

Pro větrání slouží lokální radiální ventilátory napojené na stoupací potrubí, kterým je vzduch vyfukován zpravidla nad střechu. Odvodní ventilátor je umístěn buď přímo v dané místnosti odkud je vzduch odsáván (WC, koupelna), nebo může být opatřen dvěma až třemi hrdly pro společný odvod vzduchu z několika místností jednoho bytu současně. V takovém případě je možné ventilátor umístit do podhledu, nebo přímo do svislé stoupací šachty. Nevýhodou malých radiálních ventilátorů je především jejich nízká účinnost a hlučnost, která je emitována přímo do obytného prostoru. Lokální podtlakové větrání je většinou použito i pro nárazové větrání kuchyní. V takovém případě je nutné zajistit, aby nedocházelo k přenosu pachů mezi jednotlivými bytovými jednotkami. Odsávací zákryty většinou obsahují kromě ventilátoru a příslušného filtru zpětnou klapku. Tato klapka by měla být těsná a po určité době provozu zařízení by měla být být vyčištěna. Použití cirkulačních odsávacích zákrytů v kuchyních, kde není instalován nucený odvod vzduchu, se nedoporučuje.

Rovnotlaké větrání

Nucené rovnotlaké větrání představuje vyšší kvalitu větrání než nucené podtlakové větrání, resp. hybridní větrání. Použije se však i tam, kde není z hygienických důvodů možné zajistit přívod vzduchu podtlakem z obvodové stěny, např. při požadavku na přívod méně znečištěného vzduchu než je venkovní ovzduší. Typickým příkladem použití jsou pasivní obytné domy, u kterých jsou kladeny vysoké nároky na neprůvzdušnost obálky budovy a použití podtlakového větrání je nevhodné. Rovnotlaké větrací systémy zajišťují nucený přívod čerstvého vzduchu a současně odvod vzduchu znehodnoceného. Výhodou nuceného rovnotlakého systému větrání je možnost využití zpětného získávání tepla z odváděného vzduchu, čímž se výrazně snižuje spotřeba tepla na ohřev venkovního vzduchu. Pro dopravu vzduchu slouží většinou dvojice ventilátorů umístěných v kompaktní vzduchotechnické jednotce, která obsahuje zpravidla filtraci atmosférického vzduchu, výměník ZZT, případně ohřívač (např. pro teplovzdušné vytápění). Větrací zařízení slouží pro přívod a předehřev venkovního vzduchu, dohřev vzduchu je uskutečňován otopnou soustavou, nebo ohřívačem. Jádrem systému je centrální vzduchotechnická jednotka, která zajišťuje dopravu venkovního a znehodnoceného vzduchu včetně úpravy vzduchu (filtrace a předehřev). Jednotka bývá zpravidla vybavena výměníkem ZZT. Pro vzájemnou polohu sání a výfuku vzduchu je nutné dodržet minimální vzdálenosti. Přívod a odvod vzduchu je realizován dvojicí vzduchovodů, kterými je vzduch distribuován k jednotlivým bytovým jednotkám a odkud je vzduch rozváděn do příslušných místností. V případě nuceného rovnotlakého větrání, realizovaného centrální větrací jednotkou pro více bytů, musí zařízení automaticky vyrovnávat tlakové poměry v přívodních i odváděcích vzduchovodech při zásahu jednotlivých uživatelů. Nevýhodou centrálního rovnotlakého systému větrání jsou zejména zvýšené nároky na prostor pro umístění VZT jednotky a vzduchovodů. Ventilátory musí být opatřeny tlumiči hluku tak, aby nedocházelo k obtěžování obyvatel bytových jednotek nebo k šíření hluku do venkovního prostředí. Může rovněž docházet k nežádoucímu přeslechům mezi bytovými jednotkami. Vzduchovody je možné opatřit přeslechovými tlumiči, nebo se koncové elementy napojují přes ohebné hadice s útlumem hluku.

Lokální rovnotlaké větrací systémy slouží pro individuální větrání bytových jednotek. Pro větrání slouží „malá“ větrací jednotka, která je vybavena filtrací vzduchu, ventilátory a zpravidla výměníkem ZZT. Sání vzduchu může být realizováno společným potrubím, nebo samostatně z fasády každé bytové jednotky. Nevýhodou lokálního systému je zejména poměrně nízká účinnost ventilátorů (vč. pohonu), zvýšené nároky na prostor pro umístění VZT jednotky a vzduchovodů uvnitř obytného prostoru a hlučnost větrací jednotky umístěné přímo v obytném prostoru. Výhodou je zejména zajištění trvalé kvality vnitřního vzduchu s minimální spotřebou tepelné energie pro ohřev větracího vzduchu. Uživatel má absolutní kontrolu nad systémem větrání včetně nákladů spojených s provozem a údržbou zařízení, které jsou plně v režii dané bytové jednotky.

Teplovzdušné vytápění a větrání

Systém teplovzdušného vytápění a větrání se používá zejména pro rodinné domy a zajišťuje současně vytápění a větrání objektu. Pro předehřev venkovního vzduchu se používá výměník zpětného získávání tepla, díky němuž dochází k úspoře energie spojené s ohřevem větracího vzduchu. Charakteristické je pak využití cirkulačního vzduchu, který je odváděn z obytných místností, nebo chodeb. Výhodou systému je spojení vytápění a větrání do jednoho zařízení. Otopná soustava slouží mj. pro přípravu otopné vody pro dohřev vzduchu. Díky přenosu tepla z vody do vzduchu však většinou nepracuje v nízkoteplotním režimu (jako např. podlahové vytápění). Nevýhodou je obtížná regulace teploty v jednotlivých místnostech, teplotní gradient v místnosti a zejména vyšší spotřeba elektrické energie pro pohon ventilátorů. Průtok přiváděného vzduchu je totiž navržen na krytí tepelné ztráty objektu a převyšuje hygienické minimum nutné pro větrání. Vzhledem k tomu, že teplonosnou látkou je vzduch, vycházejí relativně velké dimenze vzduchovodů (v porovnání s kombinací řízeného větrání a vodní otopné soustavy).

Čtěte také: Vlastnosti laminátu pro tahové prvky

Hybridní větrání

Hybridní větrání zahrnuje aktivní prvky přirozeného i nuceného větrání, tzn. kombinuje účinky přirozených (vztlakových) sil se silou mechanickou (nuceným větráním). Koncepce hybridního větrání spočívající v kombinaci a střídání obou režimů (přirozeného a nuceného) umožňuje udržet kvalitu vnitřního vzduchu bez vysokých nároků na spotřebu elektrické energie. Nezbytnou součástí systému je řídicí systém, který na základě aktuálních požadavků (koncentrace CO2) nastavuje provozní režim budovy. Pro přívod vzduchu slouží např. samoregulační vyústky se servopohonem, které bývají umístěny nad okny, nebo nade dveřmi obytných místností. Vyústky zajišťují konstantní průtok vzduchu (např. 36 m3/h) i při změně tlakových poměrů uvnitř a vně budovy. Přiváděcí vyústky je možné dálkově ovládat. Uživatel tak má možnost v každé chvíli zasáhnout do činnosti systému a např. vstupní vyústku uzavřít, pokud by byl obtěžován průvanem. Použitím větrání řízeného na základě aktuálních požadavků je možné omezit celkovou výměnu vzduchu uvnitř budovy (při zachování kvality vzduchu) a tím podstatně snížit tepelnou ztrátu větráním. Předpokladem použití řízeného větrání je vysoká vzduchotěsnost budovy (N50 < 3 h-1 při rozdílu tlaků 50 Pa).

Přívodní prvek PPV

PPV je čtyřhranný přívodní prvek čerstvého vzduchu pro instalaci za radiátor. Montáž s prostupem do venkovní stěny. PPV má vestavěnou klapku ovládanou pákou na horní straně. Pro zajištění dobré těsnosti proti stěně je zadní část přívodního prvku vybavena těsnicími proužky ze syntetické gumy. K přívodnímu prvku se dodávají tři typy teleskopických nástavců pro průchod stěnou včetně typu s tlumičem hluku jako příslušenství. Dodává se také verze s prodlouženou pákou klapky. PPV se používá pro přívod čerstvého vzduchu ve spojení s mechanickým ventilačním systémem, přičemž je dosaženo výborného přívodu vzduchu a konvekce tepla. PPV se typicky používá v instalacích s požadavkem na jednoduchou a ekonomickou montáž. Přívodní prvek PPV2 se používá v případech požadavku na maximální ohřev vzduchu. Pro potřeby čištění a údržby je čelní panel možno demontovat ze stěnové lišty. Instalační lišta, která je součástí dodávky, se připevňuje ke stěně. Přívodní prvek čerstvého vzduchu se montuje na instalační lištu pomocí šroubů skrz spodní okraj čelního panelu.

Speciální aplikace větrání

Větrání garáží

Na volbu systému větrání garáží bytových domů má vliv jejich hloubka a dispozice. U relativně málo hlubokých garáží cca 6 m s jednou řadou stání automobilů, je většinou použito přirozené větrání pomocí mřížek umístěných u stropu a u podlahy vjezdového prostoru. Umístění přívodních a odvodních otvorů by mělo umožňovat příčné provětrávání, případně lokální provětrávání nutných koutů je možno řešit malými proudovými ventilátory. Provoz garáží může mít špičkový charakter, zvláště v ranní špičce, kdy cca 70 % automobilů opouští garáže v časovém rozmezí 7.00 až 7.45 hodin. V případě provedení přívodu vzduchu podtlakem s přisáváním přímo z venkovního prostředí, je nutno dbát na to, aby nasávání nebylo provedeno v prostoru, kde by mohly zamrznout např. Dalším možným problémem může být „obrácený chod“ větrání v případě, že odsávací ventilátor není v provozu. V tomto případě navrženými otvory pro přívod vzduchu proudí vzduch z garáží ven a může se dostat do bytů otevřenými okny. Ačkoli koncentrace škodlivin v tomto vzduchu není nikterak nebezpečná, uživatelé bytů mohou toto vnímat jako určitý diskomfort. S ohledem na úspory energie se doporučuje, aby chod odsávacích systémů byl vázán na reálnou koncentraci výfukových plynů v ploše garáží.

Větrání sklepů, koláren a kočárkáren

V zásadě je nutno zajistit minimální větrání těchto prostor, které většinou nemají možnost přirozeného větrání okny. Větrání může být jak přetlakové tak i podtlakové. Při návrhu je nutné vzít v úvahu, že sklepy jsou většinou samostatným požárním úsekem, takže musí být i z hlediska větrání protipožárně zabezpečena. Kolárny a kočárkárny mají přibližně stejný charakter užívání jako sklepy. Lze uvažovat, že v těchto prostorách bude větší vnesený objem vlhkosti (mokrá kola či kočárky), takže doporučená intenzita větrání by měla být 1 až 2 h-1. Nicméně oproti sklepům je zde častější frekvence vstupu.

Domovní prádelny a sušárny

Domovní prádelny a sušárny se v moderních bytových objektech téměř nevyskytují, protože pračku se sušičkou má každý uživatel bytu instalovanou v domácnosti. Pokud jsou tyto prostory v objektech umístěny, je vhodné doplnit je účinným větráním, které může být řešeno přirozeně, otevíratelnými okny s „předimenzovaným“ systémem vytápění, nebo teplovzdušným větráním s ohřevem vzduchu případně rekuperací (pozor na namrzání odvodní strany a zvýšenou kondenzaci).

Větrání únikových cest

Jiný případ nastává, pokud je schodiště či chodba (nebo její části) chráněnou únikovou cestou. Nadzemní část únikové cesty je většinou možno větrat přirozeně buď otevřením min. 2 m2 větracích ploch do fasády na každém jednotlivém podlaží nebo zajistit otevření min. 2 m2 plochy v nejvyšším a nejnižším bodě únikové cesty.

Větrání kotelen a výměníkových stanic

Jako zdroje tepla pro bytové objekty lze uvažovat výměníkové stanice napojené na centrální zdroj tepla v dané lokalitě nebo domovní plynové či elektrické kotelny. V případě výměníkových stanic nebo kotelen s elektrickým kotlem je většinou nutno zajistit takovou výměnu vzduchu (přetlakem či podtlakem), která zajistí odvod tepelných zisků z daného prostoru. V případě plynových a uhelných kotelen je nutno splnit požadavky legislativy na spolehlivý a bezpečný chod technologií, které jsou v plynové kotelně umístěny. Z uvedených důvodů je nutné vědět, jaký typ technologie spalování je v kotelně použit, a stanovit dostatečné množství přívodu spalovacího vzduchu a podmínky, za kterých má daná technologie fungovat.

Přívod externího vzduchu ke spotřebiči (kamna, krby)

V kamnářské praxi se denně setkávám s dotazy zákazníků, stavebních firem nebo projektantů, jak správně přivést externí vzduch ke spotřebiči - kamnům, krbům, krbovým vložkám a zdali je to vůbec potřeba. Norma ČSN 73 4230 se ve svém posledním vydání zmiňuje v bodě 5.6 o tom, že když je v domě nějaký ventilátor vytvářející podtlak (digestoř, ventilátor na toaletě, centrální vysavač atp.), tak musí být zajištěno jeho vyrovnání pomocí dostatečného přívodu vzduchu. Z praktického hlediska je vždy lepší zajistit přívod vzduchu a nespoléhat pouze na vzduch z domu, i když je třeba nadstandardně prostorný. Doporučuji proto dohodnout se s kamnářem již ve fázi projektové dokumentace a probrat s ním detailně otázky jak a kam vzduch přivést. Vyhnete se tím problémům při instalaci.

Před pořízením krbových kamen je nutné vědět, zda potřebujete kamna s centrálním přívodem vzduchu, nebo si vystačíte s okolním vzduchem v místnosti. Centrální nebo také externí přívod vzduchu označován rovněž zkratkou CPV je nutné připravit všude tam, kde není možné zajistit ohništi potřebné množství vzduchu z vytápěných místností. Tento problém nastává hlavně u rekonstruovaných budov, kde byla klasická dřevěná okna nahrazena plastovými a fasáda se zateplila silnou vrstvou izolačního materiálu. Stejný problém však nastává u novostaveb nebo nízkoenergetických budov. Pokud není možné přivádět do spalovacího komory dostatek vzduchu zvenku, což je ideální, lze rovněž zajistit přívod vzduchu z vedlejších místností. Externí přívod vzduchu je vlastně další potrubí, které přivádí venkovní vzduch do krbové vložky nebo krbových kamen. Vzduch lze přivádět ze spodu, tedy ze sklepa, shora ze střechy nebo půdy, či přívod umístit na fasádu domu. Novým trendem je vést centrální přívod vzduchu komínem.

Možnosti vedení externího přívodu vzduchu (EPV)

Existují různé způsoby, jak přivést externí vzduch k topidlu:

  1. Přívod vzduchu z podlahy (podlahový přívod): To je asi nejideálnější možností. Jsou zde nejlépe vyřešeny tepelné mosty a není nijak narušena finální skladba podlahy. Lze to samozřejmě využít jen v případě novostavby domu nebo při jeho zcela zásadní rekonstrukci. Problém zde může nastat s vyústěním přívodního potrubí pod úrovní terénu. To lze řešit např. malou šachtou s trativodem na případný kondenzát.
  2. Přívod vzduchu v profilu zateplení venkovní fasády: I zde může samozřejmě nastat situace, kdy je vyústění EPV pod terénem exteriéru. Vedle výše popsané varianty se šachtou lze například problém vyřešit v rámci profilu zateplení venkovní fasády. Zde je potřeba vždy zachovat plochu průřezu udávanou výrobcem topidla, anebo kamnářským výpočtem, který zahrnuje i tlakové ztráty dle počtu kolen přívodního potrubí. Při nedodržení předepsaných požadavků se kamna na přívodu vzduchu dusí a nefungují, jak mají.
  3. Přívod vzduchu systémovým komínem: Toto je v současnosti velice oblíbenou možností realizovanou hlavně v nízkoenergetických a pasivních domech. Tyto systémy nabízí každý větší výrobce komínových systémů s kompletním sortimentem (CIKO, Heluz, Schidel a další). Vzduch je nasáván buď samostatným průduchem v tělese komína nebo otvory v komínové tvarovce okolo komínové izolace. Fungují velice dobře a není třeba se jich obávat. Například komínový systém CIKO TEC vyniká svojí univerzálností v použití především díky parametrům izostatických vložek systému a možností přívodu vzduchu pro spotřebič, který je zajištěn díky speciální konstrukci tepelné izolace a krycí desky.
  4. Přívod vzduchu ze zdi (krátké vedení skrz zeď): Toto řešení patří spíše ke krizovým variantám. S ohledem na obvykle krátké vedení (cca do 1 m) se posunuje rosný bod dovnitř do budovy, důsledkem pak jsou třeba mokré skvrny a plísně na zdivu, případně srážení vody, která při nasávání chladného vzduchu kape do okolí spotřebiče. Tuto možnost vedení EPV realizujeme tam, kde se nenabízí jiné řešení.

Určitě věc nepodceňte a komunikujte již v přípravné fázi projektu realizace topidla s odborníkem. Většina slušných kamnářů vyjde zákazníkovi vstříc a dodá podklady pro projektanta i stavbu. Stavební firma pak může vše řádně zajistit a dopojení kamen na EPV se zadaří na výbornou. Nezapomínejte udržovat v dobrém stavu nejen kamna a komín, ale pravidelně kontrolujte i průchodnost vedení EPV. Že je nějaký problém na přívodu externího vzduchu poznáte jednoduše tak, že kamna s pootevřenými dvířky hoří a jakmile je zavřete, začnou se dusit nebo úplně zhasnou. Příkladů neudržovaných nasávacích mřížek mají kamnáři ve své fotodokumentaci nespočet. Řešte s kamnářem včas jak provedení, tak i vyústění a průměr přívodu vzduchu. Předejte mnohým pozdějším problémům a komplikacím.

Výběr krbových kamen a instalace

Při výběru krbových kamen se kromě přívodu vzduchu zaměřujeme rovněž na jejich výkon. Ten se udává v kW. U správného výběru kW řešíme velikost vytápěné místnosti, druh spalovaného paliva, funkčnost komína a hodnoty tepelných ztrát objektu. Jak se počítá výkon: Vynásobením objemu vytápěných místností s hodnotou tepelné ztráty, vyjde údaj v kW, podle kterého si snáze vyberete krbová kamna s optimálním výkonem. Samotná instalace krbových kamen do systému, by měl mít na starosti odborník. Informujte se u nás na prodejně Give.cz a zajistěte si odbornou montáž, včetně napojení spotřebiče do komína.

tags: #privodni #prvek #do #fasady #informace

Oblíbené příspěvky: