Provizorní vpusti na plochých střechách: Komplexní průvodce

Ploché střechy jsou v moderní architektuře čím dál oblíbenější, ať už jde o novostavby nebo rekonstrukce starších objektů. Mají spoustu výhod: čistý vzhled, možnost využití střechy třeba jako terasy nebo zahrady a často i jednodušší konstrukci. Zároveň ale skrývají riziko hromadění vody, protože neodvádějí vodu tak efektivně jako jejich šikmé protějšky.

Kaluže na ploché střeše mohou značit nesprávně řešené odvodnění střechy. Nepsané pravidlo praví, že kaluže, které na střeše vzniknou po prudkém dešti, nemusí hned znamenat, že je něco špatně s odvodněním ploché střechy. Pokud však kaluž na střeše přetrvává i po 2 dnech, je nasnadě nechat střechu zkontrolovat. Nekvalitně provedená plochá střecha je náchylná ke vzniku kaluží. I přesto, že kaluže na ploché střeše nemusí vyloženě znamenat bezprostřední hrozbu, můžou po čase narušit střešní krytinu. Tím se automaticky snižuje životnost krytiny, vznikají netěsnosti, které mohou vést až k narušení struktury budovy.

Správně a kvalitně vyřešený systém odvodnění ploché střechy je stejně důležitý jako výběr vhodné tepelné izolace a hydroizolace. Pro řádné fungování ploché střechy jsou všechny tyto položky klíčové. Životnost střešního pláště ploché střechy závisí zásadně na způsobu odvodnění srážkové vody. Hromadění vody nevede jen k poškození hydroizolace, ale může způsobit i statické problémy celé konstrukce.

Realizaci ploché střechy nedoporučujeme provádět bez pomoci profíků. Špatně navržený odvodňovací systém může výrazně zkrátit životnost střešního pláště a způsobit značné škody. Přitom správné řešení odvodnění ploché střechy není složité - stačí znát základní principy, umět spočítat potřebnou kapacitu a vybrat vhodný systém.

Možnosti odvodnění plochých střech

U plochých střech máte dvě možnosti. Buď je odvodníte jako klasické pultové střechy, tedy povrchově okapem k jedné straně, nebo vtokem někde v ploše střechy. Druhá varianta je častější a elegantnější, musí se však správně provést. Odvodnění střech lze realizovat vnitřně (přes vpusti a svody do kanalizace uvnitř budovy) nebo vně (do podokapních žlabů se svodem po fasádě). U průmyslových hal převládá vnitřní odvodnění kvůli jednoduchosti, u bytových domů se často volí kombinace obou systémů.

Čtěte také: OSB desky jako provizorní podlaha: Návod

Střešní vpusti nebo vtoky jsou pro odvodnění plochých střech nezbytnými prvky. Výjimku tvoří ploché střechy, které využívají odvodnění do okapových žlabů. Plochá střecha je tedy odvodněná buď chrličem (tj. do boku skrz atiku a mimo objekt), vpustí (tj. vtokem v ploše střechy ústícím do svislého odpadního potrubí) nebo povrchově okapem k jedné straně. Kvalitní hydroizolace ani prvotřídní tepelná izolace ještě nezajistí 100% funkční plochou střechu. Efektivní odtok dešťové vody ze střechy do odpadního potrubí zajistí střešní vtoky a vpusti. Střešní vtoky na trhu v dřívějších dobách prakticky neexistovaly, nebo jen velmi vzácně. Místo nich jste tedy na střechách vídali hrdla od potrubí. Doba naštěstí pokročila, vnitřní odvodnění přes vtoky se používá nejen u velkých průmyslových staveb, ale i u rodinných domů.

Odvodnění plochých střech je možné navrhovat jako systém gravitační nebo podtlakový. Blíže jsou oba systémy specifikovány v ČSN EN 12 056-3: 2001 Vnitřní kanalizace - Gravitační systémy - Část 3: Odvádění dešťových vod ze střech - Navrhování a výpočet v článcích 6.1 a 6.2. Oba systémy se liší tím, že u gravitačního systému se uvažuje se stupněm plnění svislého odpadu max. 0,33, u podtlakového systému se uvažuje s plným plněním.

Gravitační systém: Osvědčené řešení

Gravitační systém využívá spád potrubí a gravitaci. Je vhodný pro menší objekty do 1000 m² a vyznačuje se:

  • Jednoduchostí návrhu a údržby
  • Dostupností komponentů
  • Nižšími počátečními náklady

Podtlakové odvodnění střech: Moderní řešení pro velké objekty

Podtlakové odvodnění využívá výšku budovy a podtlak v potrubí. Při intenzivním dešti se potrubí naplní a speciální vtok zabrání přístupu vzduchu - vzniká podtlakový efekt.

Výhody podtlakového systému:

Čtěte také: Aplikace polyuretanových fixačních materiálů

  • Menší dimenze trubek
  • Svoboda projekce
  • Samočištění
  • Úspory prostoru v dispozici objektu

Systém je ideální pro logistické haly, obchodní centra, sportovní areály a průmyslové objekty nad 1500 m².

Chrliče a pojistné přepady

Další možností odvodnění ploché střechy jsou chrliče a pojistné přepady. Používají se tam, kde nelze plochou střechu odvodnit svislým vtokem. Chrlič vodu odvádí skrze atiku, umožní napojení do kotlíku či svodu, který vodu odvede mimo budovu. Ať už se rozhodnete jen pro povrchový odvod vody přes okapy, nebo pro vpusti, nikdy nesmíte zapomenout na pojistný přepad. Pokud se vpusť ucpe, měla by voda unikat bezpečnostním přepadem dál od konstrukce objektu. Pojistný přepad slouží jako pojistka při nahromadění vody na ploché střeše. V takovém případě se běžně nenapojuje na svod, ale je pouze vyveden mimo atiku, pryč z objektu. Atika ploché střechy je vystupující konstrukce, která vystupuje nad úroveň krytiny ploché střechy. Účelem atiky ploché střechy je zamezit stékání vody (dešťová voda, tající sníh) ze střechy na fasádu budovy. Pokud srážková voda stéká na fasádu, může ohrozit celou konstrukci budovy, o zničení fasády nemluvě. Vyspádováním zhlaví atiky směrem do ploché střechy zabráníme stékání vody ze zhlaví atiky na fasádu.

U všech střech s povlakovou krytinou se musí navrhnout nouzové odvodnění podle ČSN 75 6760, ČSN EN 12056-3 a ČSN EN 752, nebo odtok přes okapní hranu. Norma ČSN 75 6760:2014 stanoví i povinnost návrhu nouzového odvodnění, které zajišťuje odvod srážkové vody v případech, kdy střešní vtoky nebo potrubí nestačí odvádět srážkovou vodu z důvodu přetížení nebo ucpání. Nouzové odvodnění se musí navrhovat u nových plochých střech s atikami a mezistřešních žlabů (nevztahuje se na rekonstrukce střech stávajících budov).

Plánování a návrh odvodnění

Při navrhování gravitačního odvodnění je nutné vycházet nejen z výše uvedené EN, ale také z ČSN 73 1901 Navrhování střech a z ČSN 75 6760 Vnitřní kanalizace. Při plánování vtoků na střeše by se nemělo zapomínat na několik klíčových aspektů.

Stanovení počtu a dimenzování vpustí

Vedle vlastního dimenzování průměrů vpustí a jejich počtu pro konkrétní střechy, pro které je možné využít podklady poskytované výrobci, je nutné dodržet vždy jednu základní zásadu: pro odvodnění každé střešní plochy navrhnout nejméně dvě střešní vpusti. Malé plochy lze odvodnit jen jednou vpustí, ale musí být vždy doplněné pojistným přepadem nebo chrličem. Na každé vnitřně odvodněné střešní ploše by měly být osazeny minimálně dva vtoky se samostatnými dešťovými odpady. Případně lze jeden vtok nahradit přepadem, nouzovým odvodněním nebo dalším vhodným technickým opatřením (viz ČSN 73 1901-1 - 7.2.3.2.5).

Čtěte také: Zubní výplň praskla – řešení

Ideální průměr svodu je 100 mm. Minimálně se setkáte se 70 mm, ale jistota je jistota. Větší průměr zmenší riziko ucpání. Průtok střešní vpusti nutný pro výpočet udává každý výrobce střešní vpusti na základě laboratorního měření (ČSN EN 1253-2: 2016). Měření se provádí při výšce vzduté vody 35 mm u průměrů potrubí DN 110 a nižší a při výšce vzduté vody 45 mm u průměrů potrubí DN 125 a vyšší. Podle ČSN 75 6760:2003 stanoví max. průtok střešními vtoky jejich výrobce - hodnota závisí na průměru prvku, jeho geometrii, napojení na odpadní potrubí a dalších faktorech.

Výpočet odtoku srážkových vod z ploché střechy:

Qr = i . A . C

  • Qr … odtok srážkových vod [l/s]
  • i … intenzita deště je průměrná hodnota, která je stanovená pro celé území ČR na 0,03 l/s.m² (dle ČSN 75 6760: 2014 Vnitřní kanalizace)
  • A … Účinná plocha střechy dle ČSN EN 12056-3: 2001 je půdorysný průmět odvodňované plochy v m². Do účinné plochy se započítávají i navazující a přilehlé konstrukce odvodněné na plochu střechy. Dle čl. 4.3.4 se zohledňuje také účinek větru ve výpočtech dešťového odtoku, a to v případech, kde je déšť větrem hnán proti stěně a může odtékat na střechu či do střešního žlabu, v tom případě se doporučuje připočíst 50 % plochy stěny k účinné ploše střechy.
  • C … Součinitel odtoku je bezrozměrné číslo, v závislosti na druhu odvodňované plochy, u standardních střech s nepropustnou horní vrstvou = 1,0. Nedoporučujeme užít hodnotu součinitele odtoku nižší než 1.

Stanovení počtu vpustí a dešťového odpadního potrubí:

n = Qr / Qvtoku (potrubí)

  • n … počet vpustí
  • Qr … odtok srážkových vod ze střechy (l/s)
  • Qvtoku (potrubí) … zohledňuje se jak naměřená hodnota průtoku vpusti, tak určená hodnota průtoku potrubí.

Automatický výpočet kalkulace počtu střešních vpustí potřebných pro gravitační odvodnění plochých střech dle ČSN 75 6760: 2014 je k dispozici např. na internetu. Pro naši halu (1200 m²) potřebujeme minimálně 5 vpustí DN 100 nebo 4 vpustí DN 125. Pro přehlednější práci jsou k dispozici jednoduché kalkulačky na výpočet odvodnění.

Umístění a osazení střešních vpustí

Střešní vpusti a prostupy potrubí se nesmí umisťovat do závětrných koutů střech, do bezprostřední blízkosti atik nebo jiných nadstřešních konstrukcí. Vzdálenost hrdla vpusti od těchto míst musí být nejméně 0,5 m tak, aby bylo možné provést spolehlivé opracování detailu vrstvami střechy, především vodotěsnící vrstvou. Jedná se o nejčastěji porušovanou základní zásadu při návrhu odvodnění plochých střech. Nejen riziko hromadění nečistot, ale zejména konstrukce střešní vpusti neumožňuje opracování v blízkosti atik a jiných prostupů.

Hrdlo vpusti, které je v úrovni horního povrchu vodotěsnicí vrstvy, musí být nejnižším místem přilehlé střešní plochy i při uvážení průhybu střechy (ČSN 73 1901 - C.1.2). Je vhodné, aby povrch hydroizolačního povlaku v okolí vpusti byl níže než povrch hydroizolačního povlaku přilehlé plochy střechy. Pokud to skladba střechy umožní, doporučuje se střešní vpust zapustit alespoň 2 cm pod úroveň hlavní hydroizolační vrstvy.

Kotvení střešních vpustí

Těleso vpusti musí být vždy připevněno k nosné vrstvě (ČSN 73 1901 - C.1.10). Vztlaky zejména v blízkosti atik jsou obrovské a při silném větru může dojít k vytažení vpusti z hrdla dešťového odpadního potrubí v případě, že by vpust nebyla přikotvena k podkladu. Střešní vpusti by proto měly umožnit kotvení za tělo vpusti a ne za integrovanou manžetu. V případě stabilizace lepením jednotlivých vrstev není nutné jiným způsobem připevňovat vpust k nosné vrstvě. Tělo vtoku musí být vždy připevněno v nosné vrstvě, jinak by sáním větru mohlo dojít k vytržení vpusti z napojovaného potrubí. Výjimkou jsou případy, kdy je vpust dvoustupňová a je použito lepených a přitěžovaných systémů - potom se nástavec kotvit nemusí, protože by to postrádalo smysl.

Typy střešních vpustí a jejich vlastnosti

Střešní vpusti

Střešní vpust je technický prvek, který slouží k odvodu dešťové vody z ploché střechy. Nejčastěji se vpusti umisťují do nejnižších míst střechy, kde se přirozeně shromažďuje voda. Existují vpusti svislé a vodorovné, dle potřeby dané plochy. Vpusti mají, narozdíl od vtoků, zápachovou uzávěrku. Díky ní se vpusti využívají především na terasách či u plochých střech, kdy na ně navazuje vyšší část budovy s okny. Díky zápachové uzávěrce se tak zabrání šíření zápachu z odpadního potrubí. V průběhu výstavby slouží jako spolehlivé provizorní odvodnění (následující vrstvy střešního pláště se mohou realizovat klidně o půl roku později).

Pojem „Dvoustupňová vpust“

Dvoustupňovou vpust doporučujeme použít na každé zateplené ploché jednoplášťové střeše. Slouží k systémovému a spolehlivému napojení parozábrany i hlavní hydroizolace. Spodní díl (vpust) slouží po dobu stavby k odvodu vody z provizorní hydroizolační vrstvy, která v hotové skladbě přebírá roli parozábrany. Do střešní vpusti se po položení tepelněizolační vrstvy vkládá nástavec vpusti. Mezi střešní vpust a nástavec musí být vždy vloženo těsnění, které zabrání proniknutí vody do střešního pláště.

Vyhřívané střešní vpusti

Pokud nelze předpokládat, že zamrznutí vpusti zabrání teplý vzduch stoupající z kanalizace, je třeba navrhnout opatření proti zamrznutí vtoku. Elektricky vyhřívané vpusti se rozdělují na dva základní typy. Samoregulační na 230 V/50 Hz, kde se polovodičová vrstva stará o proměnný výkon v závislosti na okolní teplotě. Samotné vyhřívání vpusti má třídu ochrany krytí IP67, tedy i v případě mechanického poškození vpusti nedojde ke styku vody a elektrického napětí. Vyhřívaná je zpravidla vpust (spodní díl), a to z důvodu snadného přivedení přívodního kabelu pod strop, kde jej dále napojují elektrikáři. U menší vrstvy tepelné izolace již nástavec - vzhledem ke konstrukci - zasunout nelze. Samoregulační vpusti jsou vybaveny polovodičovým systémem vyhřívání a svůj výkon si regulují v závislosti na okolní teplotě, ale neumí se samy úplně vypnout. Užité napětí je 230 V / 50 Hz, tedy není potřeba pro zapojení zakoupit drahý transformátor. Regulace může být řešena několika způsoby: zapojení na stálo bez vypínače (nedoporučujeme, odběr elektrické energie i v létě), ruční vypínač, kterým přerušíme fázi a tím přívod elektrické energie během letního období, časová zásuvka (roční) nebo termostat, který je ideální nastavit v rozsahu +3 °C až -10 °C, případně pokud lze nastavit pouze jedna teplota, tak na hodnotu +3 °C. V praxi to znamená, že jakmile klesne teplota pod 3 °C, termostat spustí vyhřívání vpustí a zamezí zamrznutí v rizikových teplotách kolem 0 °C. Pro případ, kdy je osazena střešní vpust nevyhřívaná, není třeba střešní vpust zaměnit za vyhřívanou variantu, ale stačí si dokoupit vyhřívací sadu. Tato sada obsahuje samoregulační topný kabel pro střídavé napětí 230 V / 50 Hz (délka topné části 0,4 m, respektive 0,6 m u variant XL, délka přívodního kabelu 1,5 m), 2 ks plastových montážních pásek pro fixaci kabelu k tělu vpusti a hliníkovou lepicí pásku pro omezení tepelných ztrát. Kabel žádné čidlo nemá, svůj výkon reguluje pomocí polovodičové vrstvy v závislosti na okolní teplotě.

Sanační vpusti

Sanační vpusti zase oceníte při rekonstrukcích, kdy umožňují jednoduché napojení na stávající střešní vtok. Speciální sanační vpusti nabízejí díky jazýčkové těsnicí manžetě na bázi EPDM spolehlivé řešení napojení vpusti na stávající dešťové potrubí. Optimální provedení sanačních střešních vpustí je s integrovanou manžetou hydroizolace - ať se jedná nejčastěji o modifikované asfaltové pásy nebo o fólie na bázi PVC, ale také o flexibilní polyolefiny, EPDM fólie nebo speciální nosič pro stěrkové izolace a další. Jsou vyrobeny z kvalitního UV stabilního materiálu (nejlépe z polyamidu PA6 s příměsí skelného vlákna pro zajištění tvarové stálosti). Standardní délka sanačních vpustí je 400 mm, v některých případech může být tato délka nedostatečná, a proto lze na zakázku dodat vpusti o délce až maximálně 4000 mm.

Důležité prvky a materiály

Ochranný koš nebo mřížka

Ochranné košíky a vpusti se musí kontrolovat, případně čistit, nejméně 2krát ročně (ČSN 73 1901, tabulka H.1). Vpusti by měly mít vždy ochranný košík (lapač střešních splavenin), který zabraňuje vniku větších nečistot do dešťového odpadního potrubí. Ochranné košíky osazované na vpusti nepochozích plochých střech musí vyčnívat nejméně 40 mm nad střešní krytinu. I když dojde k nahromadění nečistot v okolí vpusti, nedojde k úplnému zneprůchodnění vpusti. Při užití plochého ochranného koše na nepochozí ploché střeše nebo v místech bez možnosti stálé kontroly (např. při skladbě střechy s přitěžujícím souvrstvím, ať se jedná o kamenivo nebo střešní substrát) je nutné použít ochranný koš, který bude nad nejvyšší vrstvu vystupovat 40 mm, případně šachtu, která je v rovině s vrchní vrstvou. U provozních střech je nutné použít vhodný nástavec a mřížku dle požadované třídy zatížení (ČSN EN 1253-2: 2016 čl. 4.1.2.). Lamely nového ochranného koše nejsou až do spodní části z důvodu, aby se zvýšila samočisticí schopnost ochranného koše a malé nečistoty jako malé listy apod. mohly volně odtéct do kanalizace a koš zachytil jen nečistoty, které by mohly kanalizaci ucpat.

Geotextilie a odvodnění

Geotextilie a jiné separační a ochranné vrstvy jsou neoddělitelnou součástí většiny skladeb plochých střech.

Napojení hydroizolace

Vtoky musí být provedeny pečlivě, zejména co se týká hydroizolačních fólií a asfaltových pásů. Konstrukce vpusti musí umožnit vodotěsné napojení hydroizolace na těleso vpusti. Doporučuje se navrhovat použití průmyslově vyrobeného dílce (ČSN 73 1901 - C.1.1). Uvedená norma charakterizuje v informativní příloze C spojení povlaku s tělesem vpusti buď jako adhezní, anebo sevřením do příruby. Výraz adhezní není v tomto případě na místě. Adheze vyjadřuje přilnavost většinou dvou rozdílných materiálů. A ať si ji vysvětlíme fyzikálně nebo chemicky, tak je to v případě střešních vpustí vždy nevyhovující. Pouze některé materiály, které není možné vzájemně svařit, vyžadují např. lepení, to je ale považováno z hydroizolačního hlediska za nespolehlivé spojení. Tuto zásadu je nutné striktně dodržet zejména u povlakových izolací z fólií na bázi FPO (TPO). Chemické složení takových výrobků se může tak výrazně lišit, že vzájemné svaření takových materiálů je buď nemožné, nebo v lepším případě velice složité nebo nespolehlivé. U fólií z měkčeného PVC taková komplikace sice nehrozí, může se ale stát, že jednotlivé typy PVC fólií budou vykazovat odlišné vlastnosti, např. z hlediska životnosti.

K druhé v normě uvedené variantě spojení pár postřehů z praxe. U mnoha realizací se ukázalo, že použití vpustí se šroubovací přírubou s sebou nese několik rizik. K narušení vodotěsnosti může dojít vlivem postupného povolování příruby, které vyžaduje nutnost jejího průběžného dotahování. Může ale naopak dojít k přetažení, při kterém dojde k průhybu plastové části vtoku mezi šrouby a v důsledku toho těsnění umístěné pod přírubou nedoléhá. Z výše uvedeného vyplývá, že pro kvalitu spoje je nejdůležitější spolehlivost napojení na povlakovou hydroizolaci. Proto doporučuji uvádět do projektů základní charakteristiku použitých materiálů pro límce vpustí a nástavců a požadavek, že všechny použité vpusti musí mít integrovanou manžetu specifikované hydroizolace. Realizační firma pak nenese odpovědnost za napojení hydroizolace na tělo vpusti, ale ta se přenáší na výrobce střešní vpusti. Výrobce si musí poradit se spojením dvou různých materiálů, jako jsou hydroizolace a tuhý materiál vpusti, jehož pevnost je nutná pro vodotěsné napojení do hrdla dešťového odpadního potrubí. V projektu tedy stačí uvést, že vpust nebo nástavec má mít integrovanou manžetu konkrétní hydroizolace. Realizační firma se tím zříká odpovědnosti za napojení hydroizolace na tělo vpusti, která se tím přenáší na výrobce střešní vpusti.

U vpustí s integrovanou manžetou je manžeta hydroizolace pevně zalisovaná mezi tělo vpusti a horní přírubu a oba díly jsou pevně svařeny pomocí ultrazvuku. Veškerý proces napojení probíhá přímo ve výrobě a výrobce za vodotěsnost tohoto kritického detailu přebírá veškerou zodpovědnost. Při montáži je pak výhodou, že odpadá šroubovaní vpusti dohromady, ale vpust se vytáhne z krabice a rovnou osadí do montážního otvoru, přikotví se a zavaří se manžeta. U vpustí se šroubovací přírubou výrobce dodává vpust jako několik samostatných prvků a vzájemné spojování probíhá přímo na stavbě a velmi často dochází k chybám. Vpusti se šroubovací přírubou se mohou nedostatečně dotáhnout nebo naopak přetáhnout a při obojím může dojít k zatečení do skladby střechy. I v případě, že jsou šrouby utaženy správně, se u vpustí musí mimo kontroly a čištění ochranných košů kontrolovat i dotažení šroubů.

Speciální případy a tipy

Odvodnění zelené střechy

Odvodnění zelené střechy vyžaduje speciální přístup. I když substrát může zadržet až 70 % srážek, pro výpočet se používá C = 1 kvůli bezpečnosti. Při výpočtech hlavního odvodnění střech se substrátem by při zohlednění retenčních schopností mohl být součinitel odtoku 0,5. Nicméně doporučuje se, aby nebyl menší než 1, protože nejen v době stavby by odvodnění bylo nedostatečné, ale investor se může kdykoliv rozhodnout a střešní substrát vyměnit za neakumulační povrchovou úpravu. Kritické je použití ochranných košů nebo šachet proti zanesení substrátem.

Nejčastější chyby

  • Podcenění intenzity srážek
  • Špatné umístění vtoků
  • Zanedbání použití nouzového odvodnění
  • Nedostatečná údržba (kontrola a revize minimálně 2× ročně)

Odpadní potrubí by mělo být aspoň po délce dvou podlaží opatřeno ochranou proti kondenzování vody, jinak se bude opocovat. K potrubí nikdy nesmíte připojovat zařizovací předměty (odtoky kondenzátu z chladicích boxů, výparníky z klimatizace atd.). Z mých zkušeností vím, že samotné napojení vpusti na stávající dešťové odpadní potrubí nebo původní vpust je nejčastěji realizováno tak, že není zajištěna vůbec žádná těsnost mezi stávajícím střešním svodem a novou vpustí. K tomu dochází velmi často při použití „měkkých“ vtoků nebo někdy dokonce při aplikaci „rukávu“ z fólie! Je to dáno tím, že mnozí izolatéři vidí smysl svojí práce jen ve zpracování vlastní hydroizolace v ploše a návaznosti na ostatní konstrukce nechtějí nebo často ani neumí řešit. Proto se i já velmi často setkávám při opravách krytiny s názorem: „něco tam strčíme, vždyť voda přece neteče nahoru“. Když pomineme riziko ucpaného svodu a nastoupání dešťové vody až na střechu, měli bychom zohlednit závažnější rizika spojená s poměrně častými přívalovými dešti, při kterých dochází k zahlcení dešťového potrubí, a když není napojení nové vpusti na stávající svod těsné, dojde k zatečení vody pod novou hydroizolační vrstvu, to znamená i do tepelné izolace v případě doteplování střešního pláště v rámci rekonstrukce střechy. Největším rizikem je proto použití tzv. měkkých vtoků, které nezaručí povahou svého materiálu těsné napojení na jakékoliv dešťové potrubí nebo původní vpust. Tzv. dutraly a výlisky z mPVC nelze ani podle současné legislativy nazvat vtokem natož pak střešní vpustí. Tyto výrobky nesplňují ani nejzákladnější požadavky na střešní vtoky, jako např. zkušební zatížení, trvalou deformaci, reálně změřené průtoky ve zkušebně atd. Jedná se v podstatě o tvarovku z měkkého materiálu, který neumožňuje vodotěsné napojení do hrdla dešťového odpadního potrubí.

V kapitole týkající se konstrukcí vpustí je ještě nutné zmínit jeden případ, se kterým je možné se v praxi setkat. Jedná se o tzv. dutraly a výlisky z mPVC, které nelze podle současné legislativy ani nazvat vpustí nebo vtokem. Nesplňují totiž ani nejzákladnější požadavky na střešní vpust, jako např. zkušební zatížení a trvalá deformace, reálně změřené průtoky ve zkušebně atd. Jedná se o tvarovku z měkkého materiálu, která zejména neumožňuje vodotěsné napojení do hrdla dešťového odpadního potrubí.

Kromě toho, vnitřní odvod (vpusti) najdeme převážně u větších budov jako jsou výrobní haly nebo výškové budovy. Pravdou však je, že se jedná o estetickou záležitost, a proto vidíme vnitřní vpusti i u rodinných domů. Respektive nevidíme. Vnější odvodnění bychom mohli rozdělit podle umístění žlabů. Zaatikové a mezistřešní odvodnění se převážně nevyužívá. Kdyby to však konstrukční řešení vyžadovalo, žlaby by musely být v šířce min 500 mm (spíše se volí úžlabí s povlakovou hydroizolací). Dále máme podokapní žlaby, které se provádí ve sklonu min 0,5 %. U vnějšího typu bude zapotřebí i klempířské činnosti. Odvodnění střechy bude vyžadovat i lapač splavenin v úrovni terénu.

Údržba a péče

U plochých střech s atikou nebo vyššími částmi budovy po celém jejím obvodu je třeba počítat s možností zanesení vpustí nebo odpadního potrubí a s tím souvisejícím rizikem dodatečného zatížení střešní konstrukce zvýšenou hladinou vody. Hmotnost vody namáhající střechu se stanoví podle polohy pojistného odvodnění.

Ochranné košíky a vpusti se musí kontrolovat, případně čistit, nejméně 2krát ročně (ČSN 73 1901, tabulka H.1).

tags: #provizorni #vpust #plocha #strecha #informace

Oblíbené příspěvky: