Regrese, Substituční Chování, Izolace a Další Obranné Mechanismy Ega

Člověk se ve své podstatě rodí jako zranitelný, a to ať už na úrovni fyzické, psychické, morální, duchovní nebo jiné. Každý má své limity v tom, co ho dokáže zranit a čemu ještě zvládne odolat. Obrana vychází z naší přirozenosti, je to přirozený vzorec chování, kterým disponuje každý živý tvor v případě, že pro něj situace, ve které se právě nachází, začíná být nepříjemná či jakkoli jinak stresující či ohrožující.

Ego představuje část našeho Já, které je možno chápat i jako vlastní identitu nebo hodnotu sebe sama. Velmi dobře je vlastní hodnota člověka poznána ve chvílích, kdy je fakticky zkoušena její odolnost - když je kárán, když cítí, že selhal nebo když cítí, že ztrácí lásku druhých lidí. V takových momentech poznáváme sílu vlastního Já, a to především díky aktivitám, které následují. Když záměrně převedeme řeč na zcela jiné téma, když pláčeme, když máme neobvykle nucenou potřebu být sami, když vědomě zalžeme, když uprostřed debaty odejdeme z místnosti (únik před realitou), a samozřejmě, když někoho fyzicky napadneme - ve všech případech užíváme jistou formu obrany.

Proč máme potřebu se bránit?

Křehkost je člověkem záměrně skrývána (z pocitu strachu) a vede k zatajování, popírání či deformování reality místo toho, aby vedla k otevřenosti a upřímnosti. Potřeba bránit se většinou vychází při pocitech úzkosti (např. pocit viny, zklamání, pocitu selhání či neúspěchu) a obvykle se spouští nevědomě (automaticky), obecně v situacích, kdy pociťujeme neúspěch, nenaplněná očekávání nebo neuspokojení potřeb a potřebujeme se opět vrátit do pomyslné rovnováhy. Díky obranným mechanismům se snažíme obnovit si hodnotu vlastního Já do původní podoby. V okamžiku, kdy obranné vzorce vznikaly, samozřejmě měly určitou faktickou hodnotu, ale pokud stejné vzorce přetrvávají i v dospělosti, tehdy nastává problém. Taková forma obrany může brzdit dozrávání osobnosti a výsledkem je "dětinské" chování neúměrné věku - směrem od nás k druhým (např. zesměšňování dané situace nebo osoby, vztek, odpor), a nebo směrem dovnitř do nás samých a může způsobovat jisté problémy v komunikaci s okolím a v mezilidských vztazích obecně (např. různé druhy fobií). Základní typy vrozených reakcí obrany jsou agrese (útok), únik či paralýza.

Psychická regrese

Psychická regrese (z lat. regredere = jít zpět) je jeden z tzv. obranných mechanismů, který vystupuje jako reakce na frustraci ve funkci tzv. obrany ega, resp. vnitřní psychické integrity. J. A. Rycroft (1977) vymezuje regresi jako návrat k časnějšímu stavu nebo způsobu fungování.

Spolupracovníci K. Lewina, R. G. Baker a T. Dembová, ukázali, že pětileté děti frustrované odnětím atraktivních hraček vykazovaly bezprostředně potom sestup na nižší vývojovou úroveň chování dětí asi tříletých (neschopnost konstruktivní hry, výtvarné „mazanice“ atd.). Regrese se tedy projevuje snížením vývojové úrovně psychických reakcí, infantilizací, primitivizací chování. U dospělých se regrese projevuje často jako „útěk k mamince“ (alegoricky i doslova). Návrat do rané fáze bezpečí je považován za jeden druh regrese a je nazýván retrogresivním chováním (retrogressive behavior). Druhý typ regrese, primitivizace, se vyznačuje výše uvedeným sestupem na vývojově (kvalitativně) nižší úroveň chování. Fenomén regrese prokázal experimenty na krysách O. H. Mowrer (1970) a experimenty na lidech R. S. Lazarus (1966). Regrese se projevuje nejen snížením úrovně činností intelektu, ale i snížením úrovně emociálních reakcí a sociálního chování.

Čtěte také: PVC a oheň

Přehled obranných mechanismů

Následuje výčet nejčastějších obranných mechanismů:

Psychotické obranné mechanismy

  • Bludná projekce: Znamená, že člověk promítne nenávist do určitých objektů, což vede k přesvědčení, že mu někdo nebo něco chce ublížit.
  • Distorze reality: Tvorba iluze - upravení skutečnosti do podoby, která je pro jedince více přijatelná.
  • Popření nebo potlačení: U řešení nepříjemné situace máme sklon si je nepřipouštět, ideálně zapomenout. Potlačené obsahy ovšem nejsou "smazány", ale vytlačeny z vědomé části do nevědomé, odkud mohou skrytě působit v situacích, kdy to neočekáváme a mohou tak zhoršit nejen naše sebevědomí, ale také vztahy s okolím.

Nezralé obranné mechanismy

  • Projekce: Projektujeme naše pocity do okolí, přisuzujeme mu to, co se ve skutečnosti odehrává v nás (impulzy, potřeby). Např. vyvoláme hádku s kolegou, jež je následkem předchozí hádky s partnerem/partnerkou a trestáme ho za něco, za co bychom ho ve skutečnosti nikdy netrestali. Nebo v opačném případě - v době, kdy jsme zamilováni - vidíme lásku i tam, kde bychom ji za jiných situací neviděli. Projektujeme také, když obviňujeme druhého za jeho nedostatky, které máme my sami nebo k nim máme blízko, nebo když do druhého umisťujeme zdroj pocitů, které mají příčinu v nás, např. bázlivý člověk vnímá ze svého okolí jen strach a nic jiného, do jisté míry ho tam chce vidět, i když tam ve skutečnosti nemusí být. Další formou je obviňování druhých na základě vědomé podobnosti, která se nám stala, ale jindy a s jinou osobou, nebo hledání v druhých opak toho, co u sebe vnímáme jako negativní.
  • Únik do fantazie: Odmítnutí reality, únik do vymyšleného světa, prožívání nedosažitelného. Může být i v případě častého hraní počítačových her.
  • Agování: Maskovaný projev nespokojenosti. Např. nadřízený hluboce pokárá svého podřízeného a tento podřízený v reakci na svého vedoucího pomluví kolegu z vedlejší kanceláře, aby ventiloval svůj vztek.
  • Pasivní agresivita: Vyhýbání se přímé agresi a ventilování vzteku pomocí nepřímých forem, nejčastěji justů nebo naschválů.
  • Hypochondrie: Úzkostné a intenzivní zaměření se na vlastní zdravotní stav s cílem najít nemoc, a tím "utéct" z problematické situace.

Neurotické obranné mechanismy

  • Intelektualizace: Forma izolace, při které získáváme emoční odstup, např. vyjádření bolestných pocitů chladným a neosobním intelektuálním vyjadřováním, jakoby bez emocí.
  • Racionalizace: Rozumová argumentace, proč nebylo dosaženo cíle nebo nebyla uspokojena cílená potřeba. Může být negativní (při rozchodu dívky s chlapcem: "stejně pro mě nebyl dost dobrý") nebo pozitivní (při neúspěchu u zkoušky: "alespoň se to příště naučím lépe").
  • Afektualizace: Opak racionalizace a intelektualizace - přemíra emocí. Emoce mají pomoci obejít nepříjemnou situaci. Může být spojováno s hysterií.
  • Přemístění afektu: Jedinec na silný prvotní podnět nereaguje, ale na jiný, třeba již slabý podnět, bývá reakce bouřlivá.
  • Fobie: Chorobný strach z věcí, zvířat, lidí nebo konkrétních situací. Jedná se o formu úniku před již prodělanou stresující situací (člověk se snaží zabránit opakování nepříjemné situace vyhýbáním), např. antropofobie (strach z lidí), vyvolaná z předchozího přepadení.
  • Reaktivní výtvor: Chování navenek je opačné než skutečné pocity. Např. člověk potlačující svou sexualitu je ve společnosti otevřeným a zaníceným zastáncem celibátu.

Zralé obranné mechanismy

  • Suprese: Přesunutí na později.
  • Anticipace: Je předvídání problémů a příprava na ně.
  • Altruismus: Je snaha poskytovat lidem hezké věci, které bychom od nich sami rádi dostávali.

Ostatní obranné mechanismy

  • Introjekce: Pochází z dětství, kdy se ztotožňujeme s modely pronášenými autoritami (většinou rodiči), např. "měl bych brzy vstávat a nespat přes den," nebo "neměli bychom mít děti, dokud se nevezmeme."
  • Substituce: Nahrazování něčeho něčím jiným. Příkladem je kompenzace, např. nahrazování problému s pozorností zlepšováním paměti, nebo sublimace - transformace zážitků bez dalšího uplatnění do jiných obsahů prožívání, což má se za vznikem umění, filozofie, např. muž v reakci na nenaplněný vztah k ženě může namalovat její portrét.
  • Identifikace: S jinou osobou ve smyslu posílení vlastní hodnoty (např. námi vysoko ceněné autority) nebo obrana v podobě "identifikace s agresorem" v případě zneužití/týrání - vysvětluje, proč oběti nic neoznámí.
  • Izolace: Je klasický únik, obrana proti pocitům viny nebo studu, často v takových případech "pálíme mosty."
  • Konfluence: Splývání, mizí hranice mezi námi a okolím. V těchto případech je často vyžadována podobnost a odlišnost není tolerována. Přirozený jev např. u matek s malými dětmi ("nechceme papat"). Problém se objeví v případě, kdy tento stav přetrvává do dospělosti. Může nastat u lidí závislých na svých partnerech, kamarádech, celebritách, atp. Časem se může změnit v agresi.
  • Retroflexe: Agrese obrácená proti sobě. Sobě děláme to, co bychom rádi dělali ostatním. Často má podobu deprese, nemoci, sebepoškozování. Únik do určitého tělesného příznaku se nazývá konverze (např. vztek = žaludeční vřed), do více příznaků hypochondrie.
  • Proflexe: Chováme se k ostatním tak, jak bychom chtěli, aby se ostatní chovali k nám, např. partnerovi začneme masírovat záda, protože masáž sami chceme.
  • Regrese (forma úniku): Kdy se chováme neadekvátně věku, nižším vývojovým stupněm. Např. starší dítě se začne pomočovat, když cítí, že pozornost rodičů se přesunula na mladšího sourozence, dále to může být zuřivost, hra na nesamostatného, pláč atd.
  • Deflexe: Odklon pozornosti na "prázdná" témata, např. mluvení o počasí, zesměšňování, záměrné ticho, vágnost, zjemňování výrazů, atd.
  • Fixace: Opak deflexe - přísné lpění na něčem jako forma vyhýbání se, např. "zírání" na televizi jako obrana proti neshodám s partnerem, workoholismus.
  • Percepční obrana: Snížení citlivosti vůči informacím, které nechceme.
  • Agrese: Napadání zdroje frustrace, snaha dosáhnout svého násilím.
  • Superkonformita: Při selhání začne jedinec plnit úkoly na 200%, aby se vyhnul další frustraci, např. opozdilec začne do práce chodit raději o hodinu dřív.

V případě, kdy prožíváme hlubokou úzkost, může nastat i obrana v podobě posouvání vlastních hranic prahu psychické bolesti nebo pudu sebezáchovy, na jejím konci je absolutní apatie. V extrémních případech končí situace tím, že jedinec ukončí svůj život, kdy už necítí nebo nechce cítit "vůbec nic".

Regresní terapie

Pod pojmem regrese v psychologii a léčitelství se rozumí návrat vědomí pacienta do minulosti s představou, že uvědomění si minulých nemocí nebo skutků může mít psychoterapeutický efekt, eventuálně že lze terapeuticky pacienta v regredovaném stavu vyléčit. Regresní terapie je jedinečnou technikou, která odstraňuje negativní vzpomínky a traumata z minulosti. Umožňuje hluboké pohledy do mysli a rozkrývá nevědomé zdroje emocí, fyzického a mentálního stavu.

Pokud jste někdy zažili traumatickou událost, jako je například úraz, ztráta milované osoby, násilí, manipulace nebo dlouhodobě trvající stres, je regrese velmi účinným nástrojem pro zvládnutí těchto negativních zkušeností. Regresní terapie se také často používá k léčbě různých fyzických a psychologických obtíží, jako jsou například úzkost, deprese, migrény, psychosomatické bolesti a další. Regresní terapie je velmi flexibilní terapeutická technika, která se zcela přizpůsobuje individuálním potřebám klienta. Provádí se v jednotlivých sezeních, nebo jako součást dlouhodobější terapie.

Regresní terapie se ukázala jako jedna z nejúčinnějších psychodynamických terapeutických metod pro léčbu různých duševních a fyzických problémů. Umožňuje dostat se přímo k příčinám dlouhodobých potíží a hluboce uvolnit staré emoční vzorce. Oproti jiným metodám regrese pomáhá rychleji a efektivněji měnit vnitřní nastavení, které by jinak trvalo roky. Regrese pomáhá lidem, kteří chtějí změnit své vnitřní nastavení, uvolnit staré bloky, zlepšit vztahy nebo pochopit opakující se životní vzorce.

Čtěte také: Analýza ocelových a betonových svodidel

Typy regresní terapie

  • Psychoanalýza: Lze ji považovat za regresní terapii, která umožní pacientovi vybavit si nepříjemné zážitky z raného mládí, které mohou být příčinou vnitřního, nevědomého konfliktu a jeho současných obtíží. Podle klasické představy může pak pacient vybavením zážitků, jejich zpracováním, např. odpuštěním těm, kdo mu ublížili, eventuálně rezignací na ně svůj psychický stav příznivě ovlivnit.
  • Klasická homeopatie: Zcela jinak chápou regresi do minulosti klasičtí homeopaté. Představují si, že při tzv. konstituční léčbě, kdy pacient dostává přísně individuálně, podle svého typu vybraný lék, dojde k regresi jeho zdravotního stavu do minulosti. Podle jednoho z našich vedoucích homeopatů, J. Čehovského, se po podání správného konstitučního léku objevují postupně „reverzní“ příznaky, které ve zpětném pořadí rekapitulují příznaky předchozích chorob, které pacient prodělal v minulosti. Pod vlivem homeopatika se minulé choroby hojí a odstraňují se i jejich příčiny a následky.
  • Grofova transpersonální psychologie: Jiným typem „regresní terapie“ je Grofova transpersonální psychologie. Po podání halucinatorní drogy LSD (lysergová kyselina) nebo v průběhu holotropního dýchání se objevují halucinace, při kterých se člověk podle Grofa vrací zpět do svého mládí, doby fetální a dále až hluboko do evoluce člověka. Takový návrat má mít léčebný efekt.
  • Léčba znovuzrozením: Dále lze do rámce regresní terapie řadit nedávný výmysl, léčit návratem do doby porodu, aby pacient mohl po znovuzrození začít nový život a zbavit se tak současných potíží.
  • Návrat do minulých životů: Na podobném principu je založena i příbuzná, opět novodobá léčebná metoda „návratem do minulých životů“, která vychází z představy o existenci reinkarnace. Pod regresní terapií v užším slova smyslu však rozumíme postup, kdy léčitelé i graduovaní psychologové vedou pacienta pomocí sugesce nebo hypnózy k návratu ke vzpomínkám z jeho minulého života resp. životů. Tento postup tedy předpokládá jak možnost reinkarnace, tak i přenos karmy z minulosti do současnosti. Tím, že si pacient uvědomí, co je příčinou jeho dnešních obtíží, se s nimi může lépe vyrovnat nebo se jich zbavit. Jako odstrašující příklad toho, kam až lze zajít, uvádíme vyjádření PhDr. M. Říhové: „Pokud pracujeme s takovým dítětem, které nemá ani nohy ani ruce a zjistíme, že to byl v minulém životě gestapák, který v koncentračním táboře házel děti do plynu, tak najednou vidíte, že všechno je jak má být.“ Jistě dokonalá psychoterapie pro matku dítěte.

Hodnocení regresní terapie

Regresní terapie není součástí vědecké medicíny, není ani přesně definována a používá se v několika různých souvislostech. Všechny varianty regresní terapie vycházejí z mylného předpokladu, že možnost regrese existuje. Biologické procesy, jak fyzikální, biochemické, tak i psychické, jsou však jednosměrné a není tedy možné, aby probíhaly zpětně. Plynulá regrese neexistuje.

Je ovšem možné pomoci pacientům vybavit si vzpomínky na stará traumata, která mohou být příčinou obtíží, a psychoanalytickým „propracováním“ nebo pomocí kognitivně-behaviorální terapie jim pomoci. I takový postup má však značná rizika. Vzpomínky se nikdy nevybavují v původní podobě, protože jsou v mozku neustále přepracovávány a mohou tedy být zcela klamavé, nehledě k tomu, že sugestivní metody psychoterapeutů často vyvolávají, někdy neúmyslně, jindy i záměrně, neexistující, tzv. „falešné vzpomínky“, někdy s vážnými důsledky pro pacienta i jeho rodinu.

Regresní terapie v užším slova smyslu, kterou u nás propagují psycholožky PhDr. M. Říhová a dr. M. Foučková, jejichž činnost SISYFOS ocenil zlatým Bludným Balvanem, je ovšem absurdním, nebezpečným nesmyslem.

Charakteristické znaky obranných mechanismů

Všechny obranné mechanismy mají něco společného - vyznačují se:

  • automatismem, mechanickým jednáním, nikoli úmyslně,
  • popíráním či jinou deformací reality,
  • pracují v nevědomí,
  • jsou rozeznatelné podle následků, které na člověku zanechávají, např. tvrdá rozhodnutí, sklon k opakování se, nedostatek pružnosti, vnitřní svobody,
  • poskytují falešnou oporu naší sebeúctě (neustále provokuji ostatní, ale ve skutečnosti potřebuji, aby mě druhý poslouchal a věnoval mi pozornost).

Všechny z výše uvedených obran působí sebedestrukčně - už jen z perspektivy toho, že v danou chvíli nejsme sami sebou a nejednáme s nadhledem, nýbrž v afektu.

Čtěte také: Vlastnosti dřevovláknité izolace – požární odolnost

Ideální "obrana"

Obranné mechanismy jsou účinné, ale ve své podstatě jde o obelhávání sebe sama. Za normální se považuje jejich použití jen občas a navíc s klesající tendencí. Zpočátku pomáhají vyrovnat se s obtížnou situací, ale po odeznění intenzivní fáze a nepříjemných emocí se s problémem vyrovnáme zralým způsobem - přijetím, smířením. Člověk používá obrany tím méně, čím stabilnější je jeho osobnost.

Ideální stav nastává v situacích, kdy ve své zralosti nezaujmeme obranný postoj, ale jsme schopni se podívat skutečnosti do tváře a snažíme se jí pochopit, akceptovat a vědomě řešit. V některých případech bývají obranné reakce, a s tím spojené problémy, natolik rozsáhlé a komplikované, že nám dokáží život i značně znepříjemnit a je prakticky nemožné se v nich objektivně zorientovat a vyřešit je samostatně bez trvalých následků. Vnitřně cítíme, že nás tento stav tíží a chceme zpět původní duševní klid a pohodu. Cítíme, že to nejsme my, jsme někdo jiný. Cítíme, že je čas udělat v životě zdravou změnu a chceme dosavadní způsoby jednání zlepšit natrvalo. V takových případech je potřeba odborné pomoci, kdy prvním krokem je pochopení procesů, které se v nás samých odehrávají, druhým krokem je nastavení a přijetí řešení a v dalším kroku následuje aplikace do praktického života tak, aby se nové prospěšné mechanismy staly zaběhlými a pomáhaly nám permanentně realizovat účinná řešení pro nově vzniklé stresující situace. Ideálním způsobem na odstranění negativních automatismů je například terapie.

tags: #regrese #substitucni #chovani #izolace #postizeni #vysvětlení

Oblíbené příspěvky: