Řezivo ve Starém Městě: Historie a Tradice

V českých zemích bylo dřevo až do konce 18. století nejobvyklejším stavebním materiálem na venkově, a to i v oblastech, které dnes vnímáme jako tradiční regiony zděné architektury. Jak jsme již uvedli dříve, dřevo bylo v minulosti nejběžnějším stavebním materiálem venkova v českých zemích.

Dřevěné Konstrukce a Jejich Opracování

Roubenou konstrukci je možné rámcově definovat jako stěnu postavenou z vodorovně umístěných masívních dřevěných prvků v různém stupni opracování - od jen nahrubo oloupaných kmenů, kuláčů (povalů), přes dvoustranně opracované („omítané") trámce nebo fošny, ze všech čtyř stran opracované trámce s ponechanými přirozeně oblými rohy až po plně hraněné trámy. Nejstarší skutečně zachované roubené konstrukce u nás pocházejí z vrcholného středověku, konkrétně z předhusitských dob. Minimálně do doby pozdního středověku byla i ve velkých královských městech běžná dřevěná nebo polodřevěná zástavba.

Zvláště obytné místnosti městských domů byly stavěny roubenou technologií i v jinak zděných domech. Důvodem byl nepochybně daleko větší tepelný komfort, který dřevěné konstrukce poskytují. V některých případech se uvažuje o takzvaném dymném provozu (tedy vytápění roubených obytných místností - jizeb - za použití otevřeného ohně).

Druhy Dřeva a Jeho Zpracování

Zdaleka nejčastější dřevinou používanou na našich historických stavbách byla nejméně do konce 18. století jedle. Souvisí to s přirozenou skladbou smíšených lesů klimatického mírného pásma, v nichž měla jedle dominantní zastoupení. Kromě jedle je zvláště hojně zastoupena borovice, především pak v pískovcových oblastech severu Čech (Mladoboleslavsko, Kokořínsko). Konečně třetí dřevinou je smrk, který se v minulosti přirozeně vyskytoval především ve výše položených horských oblastech (Krkonoše, částečně Šumava).

Dřevo se téměř vždy kácelo v zimním období (tedy v době vegetačního klidu). Do výsledné požadované podoby bylo opracováváno většinou přímo na místě stavby, a to jako dřevo čerstvé, nevyschlé. V průběhu věků se způsob opracování dřeva měnil. Na většině území Čech se ovšem setkáme nejčastěji s dřevem opracovaným (osekaným, omítaným) ze dvou stran do podoby trámce s převažujícím vertikálním profilem (neosekané obliny jsou nahoře a dole, osekané rovné plochy ze stran).

Čtěte také: Sušené dřevo pro truhlářské projekty

Dřevo se v minulosti téměř výhradně opracovávalo pomocí tesařských seker (širočiny, bradatice) štípáním a osekáváním z původních kmenů. Listové pily, ať už obsluhované ručně, nebo poháněné vodní silou, sice byly známé od středověku, řezivo bylo ovšem velmi drahé - v podstatě až do počátku 20. Století bylo pro drobné majitele venkovských usedlostí snazší nechat si dřevo opracovat přímo na místě stavby z kmenů tesařskými postupy než dopravit kmeny na pilu.

Úprava a Izolace Roubených Staveb

V minulosti se v naprosté většině regionů spáry vymazávaly hliněnou mazaninou a případně bílily. Jen výjimečně se namísto tohoto postupu používala „suchá" metoda, spočívající v uzavření spár dřevěnými lištami (i v tomto případě se nejprve mezery utěsnily mechem či koudelí). Lišty se používaly jak v oblasti severních Čech (Šluknovsko, severní pohraniční hory), tak i na Valašsku a v Beskydech.

Hlína se zpravidla těžila jeden až dva roky v předstihu před stavbou a nechávala se venku přemrznout. Před aplikací se jílovitá hlína promíchala s řezanou slámou různé délky (zhruba pět až deset centimetrů, někdy i více). Objevují se i další příměsi, jako plevy, zvířecí chlupy a podobně. Tyto přísady mají za úkol zabránit praskání mazaniny a zajistit lepší soudržnost celé vymazávky. Hlína by naopak neměla obsahovat humus.

Směs hlíny a řezané slámy se v mnoha regionech používala také k omítání roubených staveb, a to jak na vnitřní, tak i na vnější straně. Tradiční název pro hliněnou omítku (mazaninu) na stěnách domu je „kožich"; takto omítaný dům označujeme jako stavbu „v kožichu". „Kožich" přispívá k lepší izolaci a tepelné pohodě domu. Omítka na vnitřní straně srubových stěn byla pak jevem zcela běžným. Hlavním faktorem, který ovlivňuje pevnost a trvanlivost omítky, je právě řezaná sláma.

Dveře, Okna a Podlahy

Náležitá pozornost byla vždy věnována vstupním dveřím. I chudé chalupy s jinak nenáročným průčelím mívají často krásně řemeslně provedené dveře. Nejstarší způsob otvírání dveří je pomocí otočného trámku - veřeje, zasazeného do dřevěného ložiska (točnice). Pozdější dveře mívají krásné kované vnější závěsy, od 19. století se používaly i válečkové „bambulkové" panty, které známe z oken. Nejstarší zámky byly dřevěné nebo je nahrazovala zasouvací závora.

Čtěte také: BSH řezivo: Co potřebujete vědět

Až do konce 18. století bylo tabulové sklo na okna, získávané ručně foukáním válců nebo koleček („bucen"), velice drahé. Nároky na osvětlení vnitřních prostor domů byly jen minimální, což vedlo k použití jen malých otvorů. Zasklení z drobných tabulek, šestihránků či koleček bylo spojováno olověnými profily a v případě potřeby zpevněno na rubu železnými tyčemi. Mnohem více než v následujícím období se používaly také okenice - otvíravé nebo posuvné. Rozvoj sklářského průmyslu v 19. Století vedl i ke zlevnění tabulového skla.

Od počátku 19. století se zprvu ve městech, později i na venkově okna zdvojovala, přičemž vnitřní okna se otvírala dovnitř a vnější ven. Před stará vnitřní křídla se přidávala nová vnější okna. Velikost běžně dostupných okenních tabulek vedla k členění křídel na více tabulek. Tak vznikla čtyř-, šesti- nebo osmitabulková dvoukřídlá okna, tolik typická pro domy na českém venkově. Jak se okna zvětšovala, začaly se trámkové zárubně odstraňovat a nahrazovat jen fošnami. Odtud byl již jen krok k takzvaným špaletovým oknům (s pevným kastlíkem), hojně rozšířeným od posledních desetiletí 19. století. Kromě špaletových oken se na počátku 20. století objevily i různé krajové speciality a neobvyklé typy oken.

Nejstarším typem podlahy venkovských staveb byla udusaná hlína. Hliněné podlahy se používaly nejen v síních domů a v hospodářských prostorách, ale objevovaly se i v obytných světnicích. Hliněné podlahy byly zcela běžné minimálně do konce 18. století. Součástí pravidelné údržby hliněných podlah bylo kropení, případně sezonní vystýlání slámou či chvojím. Později přicházely i do selských usedlostí a chalup ve větší míře pokročilejší typy podlah, které lépe vyhovovaly stoupajícím nárokům na praktickou a estetickou úroveň bydlení.

Okolo topeniště (tedy kamen či pece) a v pásu u dveří (na nejfrekventovanějším místě) byla zpravidla podlaha vyskládaná z cihel nebo z cihelných dlaždic (topinek). Rutinním detailem v roubených světnicích, který dnes spatříme již jen zřídka, bývalo vyskládání cihelného lemu i po obvodu místnosti podél stěn. V závislosti na regionu se později objevují kamenné dlažby, které vyhovovaly zvýšené provozní zátěži zejména v komunikačních prostorách. Vždy se používal materiál z místního zdroje. Vedle kamene se používaly také podlahy keramické.

Patrně nejobvyklejší střešní krytinou na území Čech a Moravy byly slaměné došky. Ještě dlouho před polovinou 20. století doškové střechy dominovaly mnoha regionům.

Čtěte také: Řezivo Vranovice – prodej

Průmysl a Zpracování Dřeva

V regionu Český Krumlov se rozvíjelo mnoho průmyslových odvětví, kde dřevo hrálo klíčovou roli. Patřily sem doly, sklářství a papírnictví.

Doly a Těžba Rašeliny

Největší ložiska rašeliny byla v okolí Černé v Pošumaví a Hůrky. Kutání místních sedláků rozpoznal její význam. Těžba rašeliny byla zahájená v roce 1812 v režii schwarzenberského velkostatku. Roku 1825 dosáhly některé šachty hloubky 24 m. Roku 1847 zahájili těžbu sedláci v Mokré. Počátkem 20. století byla zavedena železniční doprava v regionu Český Krumlov, která navazovala na ostatní železniční síť v zemi. Evropy. V té době bylo v dolech zaměstnáno 630 dělníků.

Rašelina se používala k výrobě izolačních desek, k topení ve strojích, dále jako podestýlky ve stájích apod. V 70. letech 19. století existovaly pokusy s výrobou briket z rašeliny, která zanikla po několika letech.

Sklářství

Produkce skla v regionu Český Krumlov se na počátku 19. století dochovala pouze v okolí Kaplice a Nových Hradů. Vyrábělo se rubínové sklo ve sklárnách Josefův Důl (1852) a Stříbrná (1881). V roce 1823 huť v Josefově Dole již pracovala. V roce 1885 výrobu roku 1891 musel zrušit po požáru.

Papírnictví

Výroba papíru na Českokrumlovsku má staletou tradici. Počátkem 19. století ji koupila rodina Pachnerova. Zpracovávala obvyklou surovinu - staré hadry - ve váze asi 900 q ročně. Výroba papíru v ní činila asi 600 q. Provoz továrny byl zahájen v září 1886. Vyrábělo 8 tun celulózy. Později byly dány do provozu dva papírenské stroje a potom ještě další dva. Vyrábělo se 10 000 tun papíru z vlastní celulózy, zejména balicího. Počátkem 20. století byl postaven závod s moderním zařízením, nazvaný Svatý Prokop. Výroba papíru šla na vývoz do mnoha zemí, především na Blízký východ.

Zemědělství a Zpracování Dřeva

Popudem k hospodářskému oživení Holubovska v 19. století bylo založení železárny Janem Klavíkem a Janem Procházkou v roce 1841. Závod byl známý jako Adolf a vyráběl hospodářské nářadí. Jejich počet od 80. let 19. století klesal, nicméně výroba hospodářského nářadí zůstala důležitá.

Slovníček pojmů

  • RYBINA: U nás nejčastěji používaný rohový spoj, kdy kónicky seříznutý tvar konců (zhlaví) jednotlivých trámců zabraňuje rozestupování stavby. Svůj název dostala nepochybně podle tvaru rybího ocasu.
  • DOŠKY: Střešní krytina, která se vyráběla ze snopů vymlácené žitné slámy.

tags: #rezivo #stare #mesto #historie

Oblíbené příspěvky: