Šelakové a jiné nátěrové hmoty: Historie, druhy a aplikace

Nátěrové hmoty hrají klíčovou roli v ochraně a estetice různých materiálů, od dřeva přes kov až po stavební konstrukce. Jejich složení a způsob aplikace se v průběhu historie vyvíjely a dnes se setkáváme s širokou škálou produktů, které splňují specifické požadavky. Velmi významné zastoupení mají plasty především ve formě různých nátěrových hmot a lepidel.

Šelakové nátěrové hmoty

Šelak je výměšek červce lakového, drobného asijského hmyzu. Šelakové šupinky jsou vyrobeny z přírodních surovin a používají se k vytvoření šelakového roztoku.

• Šelakový lak od Clou je určen k opracovávání surového dřeva především v interiéru.
• Nábytkový lazurový lak, který je vyrobený na bázi šelaku, je primárně určen k oživení povrchu použitého nábytku i k novému lakování.
• Světlá šelaková politura je rychleschnoucí, zaručeně čistá s přírodními pryskyřicemi a používá se pro vytvoření lesklého efektu na povrchu dřeva.
• Lak určený k natírání a stříkání je vyroben jako kombinace šelaku a přírodní pryskyřice na bázi přírodních pojiv.

Šelakové produkty se využívají při opravách starožitností, při výrobě replik starožitností, ale také při tvorbě nového nábytku a hudebních nástrojů.

Druhy nátěrových hmot

Kromě šelakových existuje mnoho dalších typů nátěrových hmot, které se liší svým složením a vlastnostmi:

• Disperzní nátěrové hmoty: Používají se k úpravě stavebních hmot a dřeva. Výraz disperze se užívá jako synonymum slova rozptyl a u nátěrových hmot si tento pojem můžeme zjednodušeně vysvětlit jako rozptyl nejméně dvou látek, z nichž jedna je rozptýlená v druhé - konkrétně jde o polymer, který je rozptýlený ve vodě, a to za účasti dalších látek.
• Nitrocelulózové nátěrové hmoty: Při jejich výrobě se používají nitrocelulózové pryskyřice, jejichž základem je takzvaná průmyslová nitrocelulóza (sloučenina, která působením kyseliny dusičné a dalších látek vznikne z buničiny). Různé typy nitrocelulózy umožňují vyrábět celou škálu barev od tvrdých laků až po elastické nátěry. Často jsou kombinovány s nitrocelulózou nebo akrylátovou pryskyřicí.
• Olejové nátěrové hmoty: Jsou vyráběny na bázi přírodních olejů, kombinovaných s různými druhy pryskyřic. Barvy obsahují pigmenty a plnidla. Olejové barvy mají dobrou odolnost povětrnostním vlivům a vyznačují se dlouhou životností.
• Lihové nátěrové hmoty: Jsou roztoky přírodních nebo syntetických pryskyřic v alkoholu.
• Kyselinotvrdnoucí nátěrové hmoty: Jsou na bázi syntetických pryskyřic, které přechází do pevného stavu přídavkem látky kyselé povahy.
• Polyesterové nátěrové hmoty: Jsou vyráběny z nenasycených polyesterových pryskyřic. Vytvrzují se pomocí urychlovače, indikátoru nebo působením ultrafialového záření.
• Práškové nátěrové hmoty: Jsou směsí syntetických pryskyřic, plniv, pigmentů a neobsahují žádná rozpouštědla. Nanášejí se elektrostatickým stříkáním a vypalují se při teplotách 150 - 200°C. Vyrábějí se s lesklým, matným a strukturálním povrchem.
• Vodou ředitelné disperzní, emulzní a epoxidové nátěrové hmoty: Tyto nátěry jsou vhodné pro venkovní i vnitřní použití, včetně fasádních barev.
• Práškové nátěrové hmoty: Jsou na bázi termoplastů.
• Tmel: Prstovité hmoty různého složení (olejové, syntetické, disperzní) se používají zejména pro vyrovnání ploch před nátěrem. Existují i tmely dvousložkové (polyesterové, epoxidové) používané především v autoopravárenství.
• Silikonové nátěrové hmoty: Vyznačují se svou odolností a flexibilitou.

Aplikační metody nátěrových hmot

Způsob nanášení nátěrových hmot má významný vliv na konečné vlastnosti povrchu. Pro různé typy stříkacích zařízení je doporučováno i určité rozmezí konzistence nátěrové hmoty, vyjadřované jako výtoková doba z pohárku podle ČSN 67 3013.

Čtěte také: Ochrana před radiací

• Stříkání vysokotlakým systémem (AIRMIX, AIR-PLUS, AIRASSIST): Tato metoda kombinuje vzduchové stříkání s vysokotlakým. Nátěrová hmota se rozprašuje vysokým tlakem, avšak okraje stříkacího paprsku jsou následně rozrušeny přídavným vzduchem, přiváděným do trysky stříkací pistole na vzduchový rozprach unášené nátěrové hmoty. Tím se snižuje spotřeba vzduchu. Je nutno brát v úvahu elektrickou vodivost.
• HVPL (High Volume Low Pressure) modifikované pneumatické stříkání: Využívá nízký tlak, ale velký objem protékaného vzduchu, který se používá na rozprašování nátěrové hmoty.
• Vytvrzování UV zářením: U 2-komponentních nátěrových hmot, jako jsou ty na bázi akrylátových pryskyřic, akrylátových disperzí, polyuretanových a alkydových rozpustných nebo rozptýlených ve vodě, se vytvrzování provádí ultrafialovým zářením pomocí rtuťových či ghaliových lamp po dobu 3 až 5 sekund. Vytvrzování lze výrazně urychlit zvýšenou teplotou.
• Vypalování: Práškové nátěrové hmoty se nanášejí elektrostatickým stříkáním a vypalují se při teplotách 150-200 °C.

Rozdělení plastů a jejich recyklace

Dle základního rozdělení podle recyklace dělíme plasty na recyklovatelné a ostatní. Recyklovatelné plasty se zpracovávají podle potřeby konkrétního odběratele, jiné směsné plasty se drtí a materiálově zhodnocují ve stavebnictví. Recyklované plasty z hygienických důvodů již není možné používat na výrobky, které přicházejí přímo do styku s potravinami. Je možné zpracovávat i smíšené a znečištěné plastové obaly - nahrazují těžké topné oleje při výrobě cementu či železa, nebezpečné je však, že se při tom do ovzduší dostává hodně nečistot a jedovatých látek. Nebezpečí odpadu z plastů je pro životní prostředí dáno úrovní nakládání s ním.

Historie šelakových desek

Šelakové desky se objevují na konci 19. století a masivně se začaly vyrábět na počátku 20. století. Vyráběly se až do šedesátých let.

• První šelaková deska byla vyrobena v roce 1896, v roce 1902 byla v USA vyrobena první šelaková deska, kterou bylo možné přehrávat oboustranně.
• Šelaková hmota se v několika různých verzích přesného složení stala standardním materiálem pro výrobu "osmasedmdesátkových" desek až do doby, kdy byly nahrazeny vinylovými deskami. Šelak měl ve směsi funkci pojiva a namletá břidlice sloužila jako plnidlo, díky níž povrch desky získal odolnost proti neustálému odírání kovovou jehlou během přehrávání. Dále se používaly různé přídavné materiály jako saze, bavlna. Přesné složení materiálu se lišilo dle doby výroby a výrobce.

Specifikace šelakové desky

Šelakové desky měly průměr 25 cm nebo 30 cm, rychlost otáčení 78 ot/min a měly širší drážku než současné desky. K přehrávání se užíval hrot s větším poloměrem zaoblení. Jedna strana standardní desky pojala zhruba tři minuty záznamu, což vystačilo na jednu píseň; větší deska, s průměrem 30 cm i pět minut záznamu. Záznam zvuku byl monofonní.

Nevýhody šelakových desek

Mezi nevýhody šelakových desek patřila křehkost, nízká kvalita zvuku (“telefonní sluchátko”) a nízká dynamika (rozdíl mezi tichou a hlasitou pasáží).

Značky šelakových desek

Nejznámější značky gramofonových desek z první republiky jsou Ultraphon, Supraphon, His Master's Voice, Esta, Odeon, Polydor, Rekord, Artona, Selekton a mnoho dalších. Mezi těmito značkami existovaly ustálené rozdíly v ceně a kvalitě nahrávek. Například značky Artona a Selekton byly speciálně zřízeny firmou Ultraphon pro vydávání méně kvalitních nahrávek a tato praxe byla obvyklá i u jiných firem.

Čtěte také: Jak vybrat správnou nátěrovou hmotu

Šelakové desky v Čechách a Československu

Na území tehdejšího Československa existovalo několik firem, které šelakové desky vyráběly:

• Nejstarší byla zahraniční firma „His Master´s Voice“, která lisovala desky v Ústí nad Labem už od roku 1910.
• Od roku 1928 vyráběla šelakové desky firma „Rekord“.
• O rok později vznikly další firmy Homocord, Odeon, Parlophon, Ultraphon (později přejmenována na Supraphon).
• V roce 1930 vznikla firma Esta.

Drahý a nedostatkový šelak byl nahrazen fenolformaldehydovou pryskyřicí s názvem Novolak. Uvedený typ pryskyřice pro československý gramofonový průmysl vyvinuli pracovníci Stalinových závodů v Litvínově, přičemž v Loděnici byl při lisování desek aplikován v letech 1952-1954. Výroba šelakových desek probíhala v Loděnici u Berouna až do roku 1964. Šelakové desky byly nahrazeny vinylovými SP singly.

Gramofony na šelakové desky

První gramofony pro šelakové desky byly na dnešní dobu velice primitivní, což způsobila hlavně nedostatečná technická a materiálová vyspělost. V prvních desetiletích vývoje se vyráběla šasi gramofonů ze dřeva. Byl v nich uložený hodinový strojek, který se musel natahovat klikou na boku šasi. Zvuk byl přenášen přenoskou z tvrzené oceli a později s diamantovou či safírovou špičkou (malé, velmi lehké a extrémně tvrdé přenosky při správném použití jeví minimální opotřebení). Ocelové přenosky se musely měnit někdy po každé reprodukci.

Nedílnou součástí byl mimo jiné mosazný trychtýř, tzv. ozvučnice, která sloužila jako zesilovač. Tyto dominantní plechové trychtýře se dočkaly velice zajímavého protvarování a staly se tak prvkem, který starým gramofonům propůjčoval jedinečný a dnes už zcela vymizelý vzhled. Už v této době se gramofony stávaly ozdobou interiérů, což vedlo k dalšímu vývoji jejich vzhledu.

Z důvodu dalšího technického pokroku ve 30. letech 20. století začaly ozvučnice z gramofonů mizet. Vznikaly nové druhy gramofonů, které byly přímo zakomponované do interiérů domácností. Menší gramofony na kliku měli vyústění zvuku v podobě malé trubky a vyráběli se i v kufříkových verzích. Elektrické gramofony starší výroby měli přepínání rychlosti otáčení na 78 ot/min, často včetně možnosti přetáčet i chvějky přenosky z krystalky na magnetodynamickou přenosku.

Čtěte také: Výpočet spotřeby barvy

Hroty na šelakové desky

Šelakové desky měly širší záznamovou drážku než desky vinylové, a proto potřebovaly pro kvalitní přehrání záznamu širší hrot („jehlu“). Ocelové jehly byly rovné nebo lomené. V nabídce výrobců lze narazit na dělení ocelových jehel také dle míry hlasitosti přenosu záznamu z drážky. Jedná se o tři úrovně od jehly s nízkou, střední až vysokou hlasitostí.

První alba

Jakmile se šelakové desky přehrávané na 78 otáček zavedly jako standardní formát masového prodeje hudebních nahrávek (obvykle to byly desetipalce, i když občas také dvanáctipalce), rychle rostoucí armáda zákazníků zatoužila po nějakém způsobu jejich uchovávání. Od roku 1910 se prodávaly kolekce prázdných obalů, svázaných jako album fotografií, pod názvem “alba nahrávek", aby si do nich mohli zákazníci ukládat své šelakové desky, náchylné k rozlomení.

Ve třicátých letech dvacátého století začaly nahrávací společnosti vydávat sbírky šelakových desek od jednoho účinkujícího nebo stejného druhu hudby - v případě vážné hudby se jednalo o dlouhá díla na několika deskách - a prodávat je jako „alba", i když tou dobou ještě s nepotištěnými obaly.

Roku 1940 přesvědčil nový firemní návrhář Alex Steinweiss společnost Columbia, aby vydala album čtyř šelakových desek (v podobě osmi dvouskladbových směsek), nazvané Smash Song Hits od Rodgerse & Harta, s ilustrovanou přední stranou a poznámkami o hudbě uvnitř obalu a na jeho zadní straně. Zrodilo se tak umění obalu alba.

Přehled dodavatelů a distributorů nátěrových hmot v ČR

Následující tabulka uvádí vybrané společnosti, které se zabývají distribucí a prodejem nátěrových hmot, stavební chemie a souvisejících produktů v České republice.

tags: #selakove #naterove #hmoty #informace

Oblíbené příspěvky:

• Vše, co potřebujete vědět o roletách den a noc s vodícími lištami
• Podrobnosti o Porotherm řešeních
• Dřevěné zasklení balkonu
• Jak na betonovou zeď v bytě?
• Jak vybrat komponenty pro posuvné brány?