Skleněné fasády a architektura 70. let v České republice

Stavby vzniklé v 60. a 70. letech minulého století představují významnou etapu v dějinách české architektury. Proměny architektury poválečného období se celosvětově odvíjely od hledání stylu a vývoje materiálů i technologií. V zemích východního bloku tyto proměny přímo souvisely s proměnami politické scény. Architektura se stala výkladní skříní socialistické společnosti. Po období poválečné stabilizace a přejímání sovětských vzorů v podobě historizujících forem padesátých let dochází v 60. letech k dočasnému politickému uvolnění a významnému rozmachu architektonické tvorby, která hledá novou podobu a reflektuje mezinárodní trendy. Architektura a stavitelství jako výkladní skříň socialistické společnosti v materiálové, konstrukční i tvarové pestrosti v mnoha případech představovaly nejnovější trendy a možnosti.

Sklo jako klíčový stavební materiál

Sklo je fascinující stavební materiál, který umožnil přivádět světlo do interiéru již v dobách starých Římanů, jak ukazují nálezy z Pompejí a Herculaneu. Římané znali lití skloviny do ploché formy a její uhlazení do tvaru desky, kterou pak použili jako okenní tabulku. Sklo se postupně stalo velmi důležitým materiálem pro architekturu a stavitelství. Po vynálezu sklářské píšťaly (1. stol. př. n. l.) se ploché sklo začalo vyrábět roztáčením do kotouče (tzv. měsíčné sklo) nebo foukáním válců [1] a tyto technologie přetrvaly až do 19. stol. S průmyslovou revolucí vstoupilo do architektury železo a současně s ním se také rozšířila oblast pro použití skla. Na počátku 19. století se v Anglii objevily první konstrukce ze skla - skleníky pro pěstování exotických rostlin, později zastřešení vlakových nádraží a výstavních hal. Sklo se díky svým estetickým vlastnostem, nejen transparentnosti, ale také díky svému hladkému, lesklému, a především odrazivému povrchu, stalo důležitým materiálem moderní architektury. Díky své transparentnosti je sklo v architektuře přímo spojeno s možností otevření vnitřních prostor, propojení interiéru a exteriéru. Efektivní využití denního světla a slunečního záření má přímý pozitivní dopad na psychiku i fyzické zdraví člověka, a je tedy úzce spojeno s jeho pracovní produktivitou. Z tohoto důvodu se počátkem 20. stol. S výjimkou skleníků z 19. století se sklo tradičně používalo jako výplňový materiál přenášející pouze vnější zatížení (především zatížení větrem) do podpůrné konstrukce.

Tento přístup se začal postupně měnit v 50. letech 20. století, kdy byl poprvé zkonstruován celoskleněný výstavní (dočasný) pavilón firmy Glasbau Hahn, sestavený z konstrukčních prvků ze skla namáhaných ohybem a/nebo tlakem s lepenými přípoji [3]. Od konce 80. let se sklo stále častěji používá jako materiál na nosné prvky (např. žebra, sloupy, nosníky, schodiště, zábradlí apod.), které musí spolehlivě přenášet všechna zatížení. Nevýhodou skla je jeho nízká pevnost v tahu a odolnost proti rázu, přičemž pevnost v tahu je asi 10krát menší než pevnost v tlaku. Teoretická pevnost skla v tahu (odvozená z meziatomárních sil) je až 32 GPa [4], ale skutečná pevnost skla v tahu dosahuje max. 30-80 MPa. Rozdíl mezi teoretickou a skutečnou pevností skla je způsoben výskytem strukturních nehomogenit a porušením jeho povrchu, existencí tzv. Griffithových mikrotrhlin vznikajících během technologického procesu výroby skla, poškrábáním skla při manipulaci, instalaci nebo údržbě. Mechanické vlastnosti skel jsou závislé zejména na kvalitě povrchu, únavě a stárnutí, tvaru a rozměrech výrobku, délce trvání zatížení a na vlhkosti okolního prostředí. Rozvoj a růst trhlin v tažené oblasti skleněného panelu souvisí s časovým faktorem. Obecně platí, že tahová pevnost skla klesá s délkou trvání zatížení [5]. Chemické složení stavebního skla ovlivňuje mechanické vlastnosti jen minimálně [6], protože kvalita povrchu a existence trhlin má mnohem větší význam. Křehký lom skla neumožňuje jeho plastické deformace, jako je tomu např. u oceli, a tudíž neumožňuje redistribuovat lokální koncentrace napětí a absorbovat větší množství energie např. při porušení rázem. Křehkost skla je proto limitující vlastnost např. pro přípoje, kde malá kontaktní plocha způsobuje velké lokální koncentrace napětí.

Nejpoužívanějším skleněným výrobkem v architektuře a stavebnictví jsou ploché tabule, v současné době vyráběné procesem „plavení“ skla (float proces). Tento výrobní proces, který byl vyvinut Pilkingtonem (r. 1959) a v ČR byl zaveden v roce 1969 ve sklárně v Řetenicích (Teplice), je nyní světovým standardem s ohledem na vysokou kvalitu vyrobeného skla, možnosti výroby velkých tabulí skla a současně nízkých výrobních nákladů ve srovnání s jinými výrobními procesy plochého skla. Plavené sklo se ve stavebnictví i přes poměrně nízkou pevnost v tahu často používá bez dalších úprav. Při porušení se roztříští na velké a ostré střepy, které mohou být nebezpečné, zejména pokud se jedná o zasklení nad užitným prostorem. Pro zvýšení pevnosti v tahu se sklo dále tepelně nebo chemicky upravuje.

Typy skla používané v architektuře

• Tepelně tvrzené sklo: Vyrábí se zahřátím plaveného skla na teplotu 650-700 °C a následným prudkým ochlazením na pokojovou teplotu pomocí vzduchových trysek umístěných z obou stran skleněné desky. Vlivem povrchového předpětí má tepelně tvrzené sklo pevnost v tahu okolo 120 MPa [5] a také nedochází k šíření trhlin na povrchu tabule skla, které jsou nejčastěji určujícím faktorem tahové pevnosti skla. Kvůli vnesenému předpětí dojde při porušení povrchu k uvolnění velkého množství energie, a proto se tvrzené sklo rozpadá na malé a neostré střepy. Toho se využívá u bezpečnostních skel. Nevýhodou technologie tepelně tvrzeného skla jsou inkluze sulfidu niklu (NiS), které mohou způsobit samovolnou destrukci celé tabule skla.
• Tepelně zpevněné sklo: Vyrábí se podobným způsobem jako sklo tvrzené. Proces chlazení je však pomalejší a tím je vneseno menší předpětí, které se pohybuje mezi 35 a 55 MPa. U tepelně zpevněného skla je menší riziko vzniku vměstků NiS a při rozbití se rozpadá na větší střepy než sklo tvrzené.
• Chemicky tvrzené sklo: Používá se pro pevnostní úpravy tenkých tabulí, které nelze vystavit procesu tepelného tvrzení, kdy jsou ionty sodíku na povrchu skla vyměněny za ionty draslíku. Ionty draslíku jsou o 30 % větší a tím vytvářejí ve vnější vrstvě skla tlakové napětí.
• Vrstvené sklo: Je složeno ze dvou nebo více tabulí skla, které jsou spojeny pomocí průhledné polymerní mezivrstvy. Materiálem mezivrstvy je nejčastěji jedna nebo více fólií z polyvinylbutyralu (PVB), ethylenvinylacetátové (EVA), polyethylenové (PE), ionomerové (např. SentryGlas®) fólie nebo v USA často používané fólie z termoplastického polyuretanu (TPU). V případě rozbití jedné nebo více tabulí vrstveného skla zůstanou střepy přichyceny na mezivrstvě, a proto se toto sklo používá pro zasklení tzv. nad hlavou (zastřešení atrií, přístřešky apod.), na skleněné nosníky a sloupy, čelní skla aut apod. Vrstvené sklo podléhá jako většina materiálů vlivům okolního prostředí a stárnutí. UV záření a vlhkost mají vliv na mechanické vlastnosti mezivrstvy, a tedy na míru spřažení jednotlivých tabulí.
• Skleněné cihly: V současné době se ve stavebnictví a architektuře kromě tabulového skla objevuje nový typ výrobku - cihly plné z litého skla. Vzhledem k velké pevnosti skla v tlaku lze skleněné cihly použít na nosné konstrukce zatížené tlakem, jako v případě fasády Crystal House v Amsterdamu navržené architektonickým studiem MVRDV ve spolupráci s technickou univerzitou v Delftu [8].

Upevnění jednotlivých prvků ze skla musí respektovat různé hodnoty délkové teplotní roztažnosti použitých materiálů a důkladně řešit detaily dilatací dané nosné konstrukce a jednotlivých tabulí skla s ohledem na konkrétní technické řešení projektu. Je třeba používat osvědčené systémy upevnění skla a nové návrhy důkladně experimentálně ověřovat. U materiálových vlastností je třeba vycházet z ověřených zdrojů, materiálových listů a certifikátů (včetně přílohy s uvedením výsledků provedených zkoušek) pro dané konkrétní výrobky (sklo, prvky upevnění atd.). Je třeba ověřovat použití daných materiálů přímo na stavbě. Návrh typu skla je třeba podřídit i případným následkům poruchy. Tvrzené sklo se sice poruší na malé kousky, ale padající střepy z velké výšky mohou způsobit i fatální zranění osob pohybujících se pod konstrukcí.

Čtěte také: Jak správně lepit polystyren

Základní materiálové vlastnosti plaveného skla [5]

Architektura 60. a 70. let v České republice

Výzkum moderní architektury dvaceti let mezi roky 1960-1980 se zabýval moderní architekturou mezi roky 1960-1980 v rámci programu NAKI II. Realizace sledovaného období dokazují, že i tato architektura, často zjednodušeně označovaná jako ideologická, ve skutečnosti mnohdy vykazuje formální, architektonické a materiálové hodnoty vysoké úrovně, a že snaha o jejich zachování příštím generacím jako dokladu hmotného a kulturního svědectví doby je smysluplná a oprávněná. Současný, často nevzhledný stav budov z tohoto období je převážně způsoben absencí pravidelné údržby a v mnoha případech i necitlivými utilitárními úpravami. Výstava „To nejlepší z architektury 60. a 70. let v České republice“ je výsledkem dlouholetého projektu Národního památkového ústavu, se zaměřením na hodnoty moderní architektury 60. a 70. let 20. století jako součásti národní a kulturní identity České republiky. Přibližuje krásu a výjimečnost jak všeobecně známých, tak rovněž těch opomíjených, či zapomenutých tvůrčích počinů té doby.

Ikonické stavby se skleněnými fasádami z období 60. a 70. let

• Hotelový komplex Thermal, Karlovy Vary (1968-1977): Objekt stojící na pomezí mezinárodního stylu a brutalismu je dílem autorského týmu manželů Machoninových. Velký objem objektu byl dán rozsáhlým stavebním programem. Objekt rozvíjí klasickou modernistickou kompozici - rozdělení na nízkou podnož a vysoký štíhlý objem. Snaha o odlehčení velké hmoty v údolí řeky vedla ke konzolovému vysunutí objemu tří sálů za základního kubusu, a tím ke zmenšení zastavěné plochy. Areál je doplněn o venkovní bazén s vyhlídkovou kavárnou.
• Labská bouda (realizace 1966-1971): V soutěži na architektonické ztvárnění nové Labské boudy zvítězil Státní projektový ústav obchodu Brno s hlavním projektantem Ing. arch. Zdeňkem Řihákem. Hotel je osazen do terénu Labského Dolu způsobem, že při pohledu od Zlatého návrší se projevuje jako malá bouda se sedlovou střechou, měnící se v elegantní křivku zastřešení zadní části objektu, který je devítipodlažní, a klesá směrem do rokle Labského dolu. Unikátní je strukturovaná betonová konstrukce imitující skály Pančavského vodopádu - boční stěny jsou svisle členěny nakoso kladenými širokými pilastry. Ve vzniklých kolmých plochách jsou osazena okna, čelní plochu hotelu dominantním způsobem dělily průběžné lodžie.
• Areál Transgas, Praha (přelom 70. a 80. let): Soubor budov tvořila řídicí ústředna Tranzitního plynovodu a budova Federálního ministerstva paliv a energetiky (FMPE). Vlastní dispečink tvořila nízká budova od ulice Vinohradské přístupná přes zapuštěné kamenné prostranství, uprostřed výšky prolomená pásem oken, osazená na proskleném betonovém válci. Dominantu areálu tvoří dvojice věžových administrativních budov výrazně tvarovaných pohledovou nosnou konstrukcí z patinující ocele Atmofix. Areál Transgas představoval v České republice ojedinělou realizaci ve stylu high-tech s prvky brutalismu.
• Tranzitní telefonní ústředna (TTÚ), Hradec Králové (přelom 70. a 80. let): Architektonicky i urbanisticky výjimečné dílo Václava Aulického a Jindřicha Malátka, navržené ve futuristickém stylu, s mašinistickými prvky. Objekt s technickým vybavením a zařízením je hmotově výrazně strukturován, ve čtyřech podlažích nad sebou jsou podlaží výrazně předsunuty oproti podlaží nižšímu, fasády jsou obloženy plechy tvořícími svislé pruhy, opatřené červenou barvou. Čtyřpodlažní správní část objektu je postaven na půdorysu L, fasády jsou obloženy světlým hliníkovým obkladem a členěny osmiúhelnými okenními otvory.
• Plavecký stadion, České Budějovice (realizace 1966-1971): Celý objekt se citlivě zařadil do parkového prostředí Sokolského ostrova a z dálkových pohledů nenarušil obraz historického jádra města. Toho se autorovi podařilo dosáhnout použitím rozsáhlých prosklených ploch na plavecké hale, čímž opticky odlehčil její hmotu a organickým tvarem její lanové střechy, který „neškrtá“ panorama historického jádra. Výjimečnost haly spočívá v její technicky náročné konstrukci zavěšené lanové střechy ve tvaru hyperbolického paraboloidu.
• Krematorium, České Budějovice (návrh 1964): Návrh budovy českobudějovického krematoria vznikl na základě soutěže. Vyhráli ji Jan Benda (1924-2006) a Boris Čepek (1936), dva z nejvýraznějších tvůrců tohoto pracoviště. Podobu budovy určuje masivní horizontála střechy, podepřená sloupy. Pod střechu byly umístěny prosklená obřadní síň a přízemní správní prostory. Za krematoriem byl proto navržen přírodní park, který měl tvořit za skleněnou stěnou síně kulisu smutečního obřadu.
• Administrativní budova Ingstav, Vídeňská, Brno: Architekt Ivan Ruller se rozhodl ve svém řešení užít v našich podmínkách ojedinělého uspořádání pracovního prostoru, ke kterému se inspiroval u německého „Bürolandschaft“. Předsazená prosklená fasáda, konstrukčně navržená Juliem Kubinským, měla zaručovat nerušené a klimaticky příznivé pracovní prostředí. Stavba se řadí k pozdní moderně a řadou prvků k brutalismu.
• Vřídelní kolonáda, Karlovy Vary (dokončena 1975): Skeletová, z větší části prosklená stavba je tvořena kompozicí několika hranolových hmot, z nichž nejdominantnější je hala nad vývěrem Vřídla, která je nad střechou ukončena vysokým skleněným polygonem od sochaře Jana Fišera symbolizující tepající srdce lázeňského města. V interiéru jsou situovány pitné stojany s vývěrem vřídelní vody, jejichž autory jsou Stanislav Libenský a Jaroslava Brychtová.

Zateplování fasád a rizika pro historické objekty

Tepelné mosty jsou typické pro domy postavené v 70. nebo 80. letech 20. století. K jejich eliminaci je odborníky doporučováno zateplit dům komplexně. „Vnějším zateplením objektů starých 30 a více let lze dosáhnout výrazné úspory peněz za vytápění. Nejčastěji opomíjenými částmi budov jsou ty těsně přiléhající k zemi, tzv. sokl, a u podsklepených budov spodní stavba. Při chybějícím či špatně provedeném zateplení zde dochází k promrzání základů, což může vést k tvorbě tepelných mostů a koutových plísní. Zateplení historických budov není nikdy jednoduché - a může za to členitost fasády. Na zateplení historických budov bych doporučil omítkový zateplovací systém ISOTEX, který nepoužívá ani polystyren a ani minerální vlnu. Dalším řešením ochrany fasády a její zateplení je samotný termokeramický nátěr ClimateCoating History. Ing. Arch. „Zateplit historickou fasádu je holý nesmysl, arogance a neúcta vůči kvalitě. Něco, co je esteticky cenné, co bylo drahé a náročné vyrobit, přikrýváme něčím, co je extrémně hnusné, netrvanlivé a levné. Zrůdnost je také v provedení. Aby polystyren na fasádě držel, potřebuje rovný podklad. Dělníci tudíž museli zničit všechny umělecké detaily a bosáž. Zničení historické fasády nemohly zabránit ani úřady. Dům není kulturní památka, nestojí v olomoucké památkové rezervaci či v jejím ochranném pásmu. K proměně se proto nemohl vyjádřit Národní památkový ústav ani památkáři z magistrátu.

Naopak u rekonstrukcí historických objektů umožňuje StoDeco věrně obnovit původní dekorativní prvky - a to včetně profilací, šambrán, říms nebo dalších architektonických detailů. Jednou z nich je i obnova historické fasády budovy Opuštěná v Brně, která si vyžádala téměř kompletní rekonstrukci štukové výzdoby. Architekti se spolu s investorem a firmou Sto rozhodli vrátit fasádě její původní vzhled pomocí dekorativních profilů StoDeco, které věrně kopírují původní prvky podle dobových fotografií.

Čtěte také: Více o dřevěných obkladech a palubkách

Čtěte také: Montáž sádrokartonu v podkroví krok za krokem

tags: #sikminy #fasady #70 #leta #architektura

Oblíbené příspěvky:

• Lipová barva Primalex pro inspiraci
• Aplikace Primalexu na neizolované domy
• Jak se zbavit kruhů pod očima: Průvodce
• Vše o pryžových ochranných lištách
• Nadčasový styl pro fasády i interiéry