Kompletní průvodce skladbou šikmé střechy

Šikmá střecha je stavební konstrukce, která je vystavena přímému působení klimatických vlivů a je umístěna nad chráněným vnitřním prostředím. Popisuje charakteristiku tvaru střechy. V zásadě se za šikmou střechu považuje každá střecha, která má byť jen mírný sklon. Často se proto používá jako synonymum pro střechu, která není střechou plochou. Podle definice jsou šikmé střechy všechny střechy se sklonem 20 stupňů a více. Naproti tomu ploché střechy jsou střechy se sklonem do 10 stupňů. Méně nápadně šikmé střechy, pokud mají sklon větší než deset stupňů, se hovorově označují také jako šikmé střechy, například jednoplášťové střechy. V souladu s tím není rozdíl v konstrukci střechy mezi šikmými střechami a sedlovými střechami nebo šikmými střechami a jednošikmými střechami.

Jiná řešení vyžaduje moderní skladba ploché střechy, zatímco klasické rodinné domy nejčastěji využívají osvědčenou skladbu šikmé střechy. Už při návrhu konstrukce se určuje nejen sklon a tvar, ale i celková skladba střechy. Jiná řešení vyžaduje skladba ploché střechy, která musí odolávat stojící vodě a vysokému zatížení sněhem, a jiná zase skladba šikmé střechy, kde hraje klíčovou roli účinné odvodnění a správné odvětrání. Samostatnou kapitolou je skladba plechové střechy, která díky lehkosti krytiny umožňuje jednodušší nosné systémy. V tomto případě se klade důraz na správné kotvení a ochranu proti kondenzaci. Pokud se jedná o dřevostavby, musí konstrukce zohlednit také požadavky na skladbu ploché střechy dřevostavby, kde je nezbytné sladit únosnost, tepelnou izolaci a ochranu dřeva před vlhkostí.

Modely skladeb šikmých střech pro rodinný dům uvedené v tomto článku lze použít pro prvotní rozvahy o konstrukci. Skladby splňují doporučené hodnoty součinitele prostupu tepla a jsou použitelné do běžných nadmořských výšek v ČR (nikoliv horských a podhorských oblastí).

Nosná konstrukce

Nosná konstrukce je základem celé střechy. Krov a konstrukční prvky, které slouží k instalaci ostatních funkčních vrstev, musí být navrženy s ohledem na mechanické statické a dynamické namáhání, tlaku a sání větru a namáhání vlhkostí. Přenáší vlastní hmotnost střešního pláště i zatížení od sněhu, větru a dalších vlivů. Správně navržený nosný systém zajišťuje dlouhou životnost a stabilitu celé stavby.

Podle typu budovy a požadovaného tvaru střechy se používají různé konstrukční systémy:

Čtěte také: Detaily konstrukcí střech

  • Krokevní soustava: Nejběžnější řešení u rodinných domů, vhodná zejména pro menší rozpětí a klasické sedlové střechy.
  • Vaznicové a hambálkové soustavy: U šikmých střech s většími rozpony, kde je potřeba rovnoměrně rozložit zatížení.
  • Ocelové a železobetonové konstrukce: U průmyslových a halových objektů, kde se často navrhuje plochá střecha s velkou únosností.

Tepelná izolace

Tepelná izolace musí být dimenzována tak, aby v požadované míře zamezila tepelným ztrátám konstrukcí střechy. Skladba izolace a konstrukční prvky obsažené ve vrstvách tepelné izolace musí být navrženy tak, aby ani v konstrukci, ani na jejím vnitřním povrchu nemohlo docházet k nepřípustné kondenzaci vlhkosti. Střecha vyhoví tepelnětechnickým požadavkům také v případě, když je vzdálenost krokví větší než 90 cm nebo krokve jsou nižší než 18 cm (ale je zachována celková tloušťka obou vrstev tepelné izolace).

Nadkrokevní systémy tepelné izolace

Hlavní výhodou, pokud bereme v úvahu varianty s tepelnou izolaci umístěnou nad krokvemi, je bezesporu minimalizace tepelných mostů (v rámci tepelněizolační vrstvy nenajdeme dřevěné prvky krovu, pouze se zohledňují kotevní prvky). Tepelná izolace je u nadkrokevních systémů realizována v celé ploše střešního pláště až k hřebeni střechy. Výhodou je bezesporu možnost otevřené dispozice v podkroví a zvětšení využívaného prostoru spojené s viditelnými prvky krovu, nicméně na druhou stranu se zvyšují také náklady na vytápění, chlazení či větrání podstřešních prostor.

Střešní plášť umístěný nad krokvemi obsahuje obvykle tyto základní vrstvy: podhled, parozábranu, tepelnou izolaci, pojistnou hydroizolaci, krytinu - dle typu s případným laťováním a kontralatěmi. Použitá tepelná izolace musí vykazovat zejména dostatečnou pevnost (kvůli mechanickému kotvení, tíze krytiny a povětrnostnímu zatížení), a protože se pokládá z realizačních důvodů obvykle v jedné vrstvě, spoje jsou řešeny zámky, ozuby, přesahy nebo perem-drážkou.

Na trhu jsou také systémy skladeb střech s tepelnou izolací nad krokvemi s jinými materiály tepelné izolace, např. z desek z minerálních vláken, z fenolické pěny, a to i v difuzně otevřené variantě apod.

Příklad materiálů pro tepelnou izolaci nad krokvemi:

Čtěte také: Trámová střecha

  • Kompletizovaný dílec: Kdy je na trhu například izolant doplněný z výroby OSB deskou pro přímé upevnění cementovláknité, břidlicové nebo plechové krytiny (např. výrobek firmy Bachl). Jako tepelná izolace je použit tuhý polyuretan (PUR) doplněný oboustrannou hliníkovou fólií a vrchní nekašírovanou deskou OSB.
  • Kompaktní skladba s pěnovým sklem: Kompaktní skladba střechy využívá tepelnou izolaci z pěnového skla, která je pokládána na plnoplošné bednění do horkého asfaltu. Styky desek, spoje a horní povrch tepelněizolační vrstvy jsou opět potřeny horkým asfaltem. V případě větších sklonů je použito studené asfaltové lepidlo a systémové kotevní příponky pro uchycení tepelné izolace (neprostupují celou výškou izolantu). Kompaktní střecha s pěnovým sklem se používá v kombinaci s asfaltovými pásy nebo hladkou plechovou krytinou, která je kotvena do speciálních kovových příponek vlepených asfaltem do tepelné izolace. U kompaktního systému pak navíc odpadá nutnost mechanického kotvení skladby, které má vliv na výsledné tepelně-vlhkostní chování konstrukce - způsobuje lokální tepelné mosty a kotvení prostupuje hydroizolační či parotěsnicí vrstvou. Výjimku v tomto smyslu tvoří kompaktní skladba s pěnovým sklem, která je naopak velmi parotěsná a s výhodou se používá pro konstrukce nad vnitřním prostředím s vysokou relativní vlhkostí vzduchu.

Nevýhody nadkrokevních systémů:

  • Vyšší pořizovací náklady kvůli speciálnímu provedení a materiálovému řešení.
  • Složitější návrh a provádění konstrukčních detailů střechy, například v místě osazení střešních oken.
  • Kritickými mohou být nesystémové spoje tepelné izolace (úžlabí, nároží apod.), kdy výrobci doporučují použití polyuretanové pěny, která je bez ošetření velmi nasákavá a může způsobovat problémy.
  • Pohledově vypadá střecha (zejména v přesazích u okapu nebo přes štítovou stěnu) mohutněji.

Parozábrana (nebo parobrzda)

Parozábrana patří k nejčastěji podceňovaným, ale zároveň k nejdůležitějším vrstvám ve skladbě střechy. Na vnitřní straně střešního pláště je nutné vytvořit vzduchotěsnou vrstvu, jejímž účelem je zamezit transportu difundující vodní páry do konstrukce střešního pláště. Jejím úkolem je zabránit pronikání vodní páry z interiéru do vrstev tepelné izolace.

Tato vrstva může být vytvořena fólií s vysokým difúzním odporem (tzv. parozábranou) nebo fólií či konstrukční deskou (zpravidla OSB) s nižším, optimalizovaným difúzním odporem (tzv. parobrzdou). Pro provedení parozábrany se používají nejčastěji speciální fólie z polyetylenu, polypropylenu nebo s hliníkovou vrstvou, které se instalují z vnitřní, vytápěné strany střechy. Velmi důležité je, aby byly všechny spoje pečlivě přelepeny systémovou páskou - jen tak může vrstva plnit svou funkci. V moderních projektech střech se často využívají také inteligentní parozábrany, které dokážou přizpůsobit svou paropropustnost aktuálním vlhkostním podmínkám. Díky tomu může konstrukce střechy „dýchat“, a přesto zůstává účinně chráněna proti nadměrné vlhkosti.

Pokud se vlhkost dostane do izolace, dochází ke kondenzaci, tedy ke srážení páry uvnitř izolačního materiálu. Důsledky chybějící nebo špatně provedené parozábrany mohou být velmi závažné. Navlhlá izolace ztrácí své tepelněizolační vlastnosti, což vede k výrazným energetickým ztrátám a vyšším nákladům na vytápění. Zároveň vznikají podmínky pro rozvoj plísní a hub, které negativně ovlivňují nejen konstrukci, ale i zdraví obyvatel domu. Nesprávně provedená parozábrana může negativně ovlivnit celou skladbu plechové střechy a výrazně snížit její životnost.

Hydroizolace

Hydroizolace je vrstva, která rozhoduje o tom, zda bude střecha skutečně funkční a odolná vůči povětrnostním vlivům. Jejím hlavním úkolem je zabránit průniku vody do konstrukce a ochránit tepelnou izolaci před navlhnutím. Správně navržená a provedená hydroizolace výrazně prodlužuje životnost celé střechy.

Čtěte také: Realizace podlahového topení na OSB

V praxi se používají různé typy hydroizolačních materiálů:

  • Asfaltové pásy: Tradiční řešení zejména u plochých střech, které je cenově dostupné a ověřené dlouholetou praxí.
  • Syntetické fólie (PVC, TPO, EPDM): Moderní varianta s vysokou odolností proti UV záření a dlouhou životností, vhodná i pro velké průmyslové objekty.
  • Difuzní folie: U šikmých střech chrání proti zafoukanému dešti nebo sněhu a zároveň umožňují odvod vodní páry z izolace.

Při výběru hydroizolace je důležité zohlednit několik praktických faktorů:

  • Sklon střechy: Čím menší sklon, tím vyšší požadavky na těsnost.
  • Klimatické podmínky: V oblastech s vysokými srážkami nebo silným větrem je potřeba zvolit robustnější řešení.
  • Typ krytiny: Například u plechových střech je nutné počítat s kondenzací, proto se doporučuje kombinace kvalitní difuzní folie a ventilační mezery.

Správné provedení hydroizolace zahrnuje nejen volbu materiálu, ale také detailní řešení všech napojení - kolem komínů, střešních oken, prostupů nebo atik. Právě tyto detaily bývají nejčastějším místem poruch a zatékání. Pro dlouhou životnost střechy se doporučuje také pravidelná kontrola hydroizolační vrstvy. U plochých střech je vhodné alespoň jednou ročně provést vizuální prohlídku a zkontrolovat spoje a případné mechanické poškození. U šikmých střech by měla být kontrola zaměřena na místa s vyšším rizikem - úžlabí, nároží a okolí prostupů.

Větrání a vzduchové mezery

Správně navržené větrání střechy je klíčové pro její dlouhou životnost i funkčnost. Pokud se ve střešním plášti hromadí vlhkost, dochází ke ztrátě izolačních vlastností, vzniku plísní a rychlejšímu stárnutí materiálů. V praxi je odvětrání řešeno vzduchovými mezerami, které umožňují proudění vzduchu od okapu až po hřeben a tím odvádějí vlhkost a přebytečné teplo. U šikmých střech je mezera tvořena kontralatěmi, na které se připevňují latě a následně krytina, u plochých střech se používají ventilační komínky nebo speciální průduchy.

Aby byl systém účinný, je nutné dodržet několik zásad:

  • Ventilační mezera musí být souvislá a nepřerušená od okapu k hřebeni.
  • Výška mezery by měla být minimálně 4-6 cm, u delších střešních rovin i více.
  • Je potřeba zajistit dostatek větracích prvků, například tašky s ventilační funkcí, mřížky u okapu nebo hřebenové odvětrání.
  • Parozábrana na vnitřní straně musí být správně provedená, aby se vlhkost nedostávala do izolace a mohla být bezpečně odvětrána ven.

Mezi nejčastější chyby patří úplné vynechání ventilační mezery, příliš malý průřez, špatné napojení větracích prvků u hřebene nebo okapu či nevhodně přerušená tepelná izolace. Důsledkem jsou mokrá místa v izolaci, tmavé skvrny na podhledech nebo tvorba plísní v podkroví. Správně provedená ventilace je součástí každé kvalitní skladby šikmé střechy i moderních plochých střech. Proto je nezbytné větrání správně navrhnout a pravidelně kontrolovat. Doporučuje se, aby celková plocha větracích otvorů byla alespoň 0,5 % z plochy střechy, což v praxi znamená kombinaci nasávacích otvorů u okapu a výdechů u hřebene. Pravidelná údržba a čištění větracích otvorů od listí, sněhu nebo jiných nečistot je pak podmínkou jejich plné funkčnosti.

Krytina - vnější vrstva

Krytina je nejviditelnější a architektonicky nejvýraznější část střechy, ale z hlediska funkce tvoří pouze poslední článek celé skladby. Jejím hlavním úkolem je chránit nižší vrstvy před deštěm, sněhem, sluncem a větrem a zároveň dodat budově estetický charakter. Správná volba krytiny musí vždy vycházet z nosnosti konstrukce, klimatických podmínek v dané lokalitě i z celkového návrhu střechy. Každý typ krytiny má své výhody i omezení, proto je důležité zohlednit nejen vzhled, ale i praktické vlastnosti:

  • Plechová tašková krytina: Lehká a univerzální, vhodná pro novostavby i rekonstrukce, dostupná v mnoha tvarech a barevných odstínech, díky nízké hmotnosti nezatěžuje konstrukci a umožňuje rychlou montáž.
  • Střešní panely: Moderní řešení s hladkým vzhledem a čistými liniemi, ideální pro domy s důrazem na minimalistickou architekturu, výhodou je vysoká odolnost a elegantní design.
  • Trapézové plechy: Ekonomické a pevné řešení vhodné pro obytné domy, hospodářské budovy i průmyslové haly, vynikají jednoduchou montáží, dlouhou životností a schopností rychle pokrýt velké plochy.
  • Šindele: Tradiční přírodní krytina s dlouhou historií, která se využívá zejména v horských oblastech a u staveb, kde je požadován rustikální vzhled v kombinaci s dobrými užitnými vlastnostmi.

Kromě samotného materiálu je vždy nutné brát v úvahu také systém doplňků - hřebenáče, oplechování, odvětrávací prvky a těsnění, protože právě detaily rozhodují o tom, zda bude krytina dlouhodobě funkční. Pravidelná údržba a kontrola povrchu, zejména po zimě a silných bouřkách, je důležitou prevencí proti poškození a prodlužuje životnost střechy.

Doplňková (pojistná) hydroizolace

Doplňková (pojistná) hydroizolace a odvětrání střešního pláště má za účel odvést mimo obvod budovy vodu, která se do podstřešního prostoru dostane například jako větrem hnaný déšť. V běžné dvouplášťové skladbě by měla být difúzně otevřená tak aby umožňovala odvětrání vzdušné vlhkosti, která difunduje ze strany interiéru směrem do vnějšího prostředí.

Podhled

Vnitřní podhled se zpravidla vytváří ze sádrokartonových desek nebo například dřevěných palubek. Při návrhu a realizaci podhledu a jeho nosného roštu je nutné klást mimořádný důraz na ochranu parozábrany před mechanickým poškozením.

Specifické typy střech

Zelené střechy

Sklon zelené střechy je důležitým parametrem, který ovlivňuje požadavky jak na souvrství střešního pláště, tak i samotné vegetační vrstvy. U vegetačních střech má skladba, zejména pokud je použitá hydroakumulační vrstva nasáklá vodou, větší hmotnost a obvykle vyžaduje zvýšení použitých profilů u nosné konstrukce střechy. Montáž vegetačního souvrství je oproti jiným skladbám složitější, zemina se musí zajistit proti sesuvu apod. Dle typu použitých rostlin je následně nutná pravidelná údržba a kontrola. Střecha s vegetací má být (v souladu s ČSN 731901) vybavena přívodem vody nebo zařízením pro zálivku rostlin.

Pokud byste rádi ozelenili svoji střechu, je dobré na to myslet již při stavbě. Velmi důležitým prvkem u těchto střech je stabilizace souvrství proti sesedání, ujíždění a sání větru. Dále pak drenážní zpomalovače a bezpečnostní prvky. Na sklonu střechy také závisí výběr desek z hydrofilní vlny. Tyto střechy je možné řešit jako extenzivní (rozchodníkový koberec), polointenzivní (sázené rostliny), nebo jako intenzivní (trávníkový koberec).

Do sklonu 15° až 20° nejsou na šikmých zelených střechách nutné zábrany proti sesuvu, protože rostliny po prokořenění substrátu celou střechu zpevní a vhodné vrstvy materiálů vytvoří funkční vegetační souvrství. Za vhodné materiály považujeme takové, které se nebudou shrnovat nebo po sobě klouzat. Tím pádem měkká nopová fólie a ani na ní volně položená filtrační textilie, jako tomu bývá u plochých střech, nepřichází v úvahu. Materiály s vyšším třením jsou naopak výhodou.

U vyšších sklonů střech jsou už nutné různé zádržné a stabilizační systémy nebo prvky, které se v drtivé většině případů pokládají volně - bez kotvení do nosné konstrukce střechy. Pokud je kotvení do nosné konstrukce nutné, musí způsob kotvení, počet a rozmístění kotev navrhnout a schválit statik. Stabilizační systémy zároveň musí být z materiálu, který trvale odolává vlhkosti, půdním organismům, kořenům rostlin a neztrácí kvalitu.

Pro šikmé zelené střechy jsou nevhodné substráty s větším podílem oblých zrn (např. s obsahem nedrceného keramzitu). Ideální jsou takové, jejichž struktura a tvar zmenšují riziko sesuvu na minimum. U šikmých zelených střech se sklonem zpravidla od 20° až 25° musíme počítat se zajištěním proti erozi, než dojde k prokořenění rostlin.

Pěstujeme 100% české rozchodníkové koberce bez přihnojování a plošných chemických postřiků, které jsou adaptované na stálé slunce a pouhé 2 cm substrátu.

Varianty stabilizace vegetačního souvrství

  1. Toto řešení je vhodné pro sedlové i pultové střechy, kdy zatížení zádržného systému působí do okapové hrany. Tato varianta je vhodná pro většinu šikmých vegetačních střech (i pro velmi strmé střechy). Drenážní zpomalovač je v tomto případě tvořený pásem hydroizolace, který se vkládá mezi dvě desky hydrofilní vlny. Zpomalovače mohou být ve velmi strmých střechách dokonce po 15 cm a bude zde nutné místo desek ISOVER Flora použít desky ISOVER Intense, které mají silnější hydroakumulaci.
  2. Zavěšený zádržný systém u sedlových a obloukových střech způsobuje zatížení přímo v hřebeni střechy, odkud ho rovnoměrně roznáší na obě strany. Při návrhu se musí počítat s délkami protilehlých střešních rovin i s nestejnoměrným zatížením třeba při tání sněhu na jedné straně střechy. Tato varianta je vhodná spíše pro menší sklony střech a pro střechy, kde se počítá se složitějším uspořádáním rostlin. Rozdíl oproti variantě 1 je v tloušťce minerální vlny, která umožňuje výsadbu jednotlivých rostlin, protože zde místo hustého geogridu je pouze doplňkové kotvení pogumovaným drátem.
  3. Zatížení se přenáší do plochy střechy, a to kotvením do nosné konstrukce.

Vegetační souvrství slouží v případě jednoplášťové šikmé vegetační střechy jako přídavná tepelná izolace střechy. Zabraňuje extrémnímu kolísání teploty na střeše během dne, přispívá tak k menšímu rozpínání materiálů a tím i k jejich delší životnosti.

Pro bezpečné zajištění pracovníků na šikmé střeše při realizaci a následné pravidelné údržbě jsou nutné kotevní body pro práci s použitím lana.

Neizolovaná střecha

Nejjednodušší variantou je střecha nad půdou bez tepelné izolace, kdy střešní plášť obsahuje pouze krytinu na laťování. Jedná se spíše o historickou záležitost nebo o konstrukci nad doplňkovým prostorem, který nevyžaduje vodotěsnost konstrukce. Vzhledem k netěsnosti skládané krytiny je částečně podstřešní prostor provětráván, a proto je někdy tato konstrukce považována za dvouplášťovou, v tom případě by ovšem druhý plášť tvořila poslední stropní konstrukce v objektu. Tento výklad je ovšem v rozporu s definicí střechy dle ČSN 73 1901: konstrukce krovu tvoří nosnou konstrukci střechy a skládaná krytina se svou podpůrnou konstrukcí (laťováním) vytváří jeden střešní plášť. Dále bychom zde mohli zařadit střechy ze slámových či rákosových došků. Tato krytina je schopna současně plnit funkci skládané hydroizolační vrstvy i tepelného izolantu. Zároveň zajišťuje snadný prostup vodních par konstrukcí a udržuje přirozené vnitřní mikroklima.

Technické požadavky na šikmé střechy

Součinitel prostupu tepla

Hodnota součinitele prostupu tepla je definována v ČSN 730540-2. Z hlediska správného fungování střešního pláště je důležité dosáhnout alespoň požadovanou hodnotu součinitele prostupu tepla. Ekonomicky optimální je zpravidla hodnota pod úrovní hodnoty doporučené. Pro správné stanovení výsledné hodnoty součinitele prostupu tepla je důležité zahrnout vliv všech prvků (tepelných mostů, tj. trámů, ocelových nebo dřevěných roštů, vzduchových mezer apod.), které jsou v konstrukci obsažené. Difuzně otevřená varianta této skladby (bez parotěsnicí vrstvy) vyhoví z hlediska požadavku na součinitel prostupu tepla.

Bilance vlhkosti a kondenzace

Z hlediska zajištění odpovídající životnosti a zachování tepelně izolačních vlastností celé skladby je důležité, aby konstrukce splňovala požadavky na bilanci vlhkosti. Vlhkost do konstrukce vniká především z vnitřního vytápěného prostoru, směr toku je určován spádem (gradientem) částečného (parciálního) tlaku vodní páry. V našich klimatických podmínkách je vhodné šikmé střechy navrhovat tak, aby v nich ke kondenzaci vlhkosti (při posuzováním výpočtem) v průběhu roku nedocházelo vůbec. Posuzování se provádí výpočtem podle ČSN 73 0540-4, případně podle ČSN EN ISO 13788. Doporučuje se dosahovat co nejvyšší vzduchotěsnosti obálky budovy s ohledem na riziko poškození konstrukce v souvislosti s šířením tepla a vlhkosti prouděním.

Požární odolnost

Požární odolnost stavebních konstrukcí se hodnotí vždy pro celou systémovou skladbu. Požadavky na požární bezpečnost staveb jsou definovány v ČSN 73 0802 a ČSN 73 0804. Pro šikmé střešní pláště zpravidla postačuje odolnost REI 15. Dosažené úrovně požární odolnosti s použitím různých systémových skladeb jsou uvedené například v prospektu Ochrana stavebních konstrukcí před požárem systémy KNAUF dle ČSN EN, který vydala společnost Knauf Praha, s. r. o.

Zvuková izolace

Šikmá střecha je součástí obvodového pláště budovy. Požadavky na zvukovou izolaci obvodového pláště jsou definovány v ČSN 73 0532. Úroveň požadované neprůzvučnosti se určuje na základě hladiny akustického tlaku v konkrétním místě stavby. Lze konstatovat, že v současné době realizované skladby s běžnými a vyššími tloušťkami tepelné izolace požadavkům na akustickou ochranu vyhoví zpravidla s rezervou. Hodnoty vážené vzduchové neprůzvučnosti pro jednotlivé konstrukční varianty s minimální tloušťkou izolace najdete například v prospektu Podkroví Knauf vydaného společností Knauf Praha, s. r.

Shrnutí

Skladba střechy je soustava vrstev, které spolu musí dokonale fungovat. Nosná konstrukce, parozábrana, tepelná izolace, hydroizolace, větrání a krytina tvoří systém, jenž rozhoduje o životnosti, bezpečnosti a komfortu užívání. Rozdíly mezi skladbou ploché střechy, skladbou šikmé střechy, případně variantami pro plechovou krytinu, spočívají hlavně ve volbě materiálů a technologii provedení. V každém případě je ale rozhodující jedno - precizní návrh a správná realizace každé vrstvy. Bez ohledu na to, zda se jedná o skladbu ploché střechy, skladbu šikmé střechy nebo speciální řešení jako skladba ploché střechy dřevostavby, vždy platí, že správná skladba střechy je klíčem k dlouhé životnosti budovy.

Hlavní zdroj informací pro tento článek: Vegetační souvrství zelených střech - STANDARDY PRO NAVRHOVÁNÍ, PROVÁDĚNÍ A ÚDRŽBU. Kolektiv autorů Ing. Samuel Burian, Ing. Jitka Dostalová, Ing. Martin Dubský, Ph.D., Ing. Petr Halama, Ing. Karel Chaloupka, Ing. Jiří Komzák, Ing. Roman Paťava, Ing. Marie Straková, Ph.D. RNDr. František Šrámek, CSc. Ing. Petr Vacek a Ph.D. Bc.

tags: #skladba #šikmá #střecha #informace

Oblíbené příspěvky: