PergolySkleněný zvon: Ponor do nitra duše Sylvie Plath
Jediný román kultovní americké básnířky Sylvie Plathové, Pod skleněným zvonem, vznikl v roce 1962 - údajně hektickým tempem - a vyšel pod pseudonymem Victoria Lucas v lednu 1963, pouhý měsíc před dobrovolnou smrtí autorky. Autorkin tragický osud je dostatečně známý, takže ostatním to netřeba opakovat. Jen v krátkosti připomeneme, že Skleněný zvon je Plathovej jediné, ale o to silnější prozaické dílo. Kniha se dnes počítá k americké klasice a bývá stavěna především do sousedství Salingerovy přelomové prózy Kdo chytá v žitě.
Hlavní postava a její prožívání
Hlavní úlohu hraje Esther Greenwoodová, která je na konci 50. let v New Yorku na stáži v módním časopise. V mladé, inteligentní, vnímavé a citlivé Esther se osudově střetávají protichůdné pocity s rozdvojeným nazíráním na svět. Tradičně puritánsky přísná výchova, konkrétně v tomto případě s prakticky úplnou absencí otcovského vlivu, kladoucí důraz na přesně daná pravidla, se tříští o velkoměstskou modernitu, přinášející uvolněnou morálku a nepřeberné možnosti na sebeurčení.
Konzervativní hodnoty vyznávající třeba smysl pro rodinu, zodpovědnost za sebe i za ostatní či až jakousi slepou poslušnost a podřizování se autoritám, jsou konfrontovány například s právem na svobodnou volbu profese či sexuálního partnera, při kterém právě cit nemusí být na prvním místě a mnohé jiné aspekty benevolentní společnosti. Krehoučká Estherina psychika je vystavena silnému tlaku, který se postupně stává neúnosným. Esther se z počátečního stavu euforie či jakéhosi omámení možnostmi svobodné volby pomalu propadá do stále větších a nebezpečnějších pocitů bezradnosti, sklíčenosti a deprese s téměř fatálními následky.
Dospívající vypravěčka Esther vstupuje do „velkého světa“, který jí ale zůstává cizí a přiměje ji až k rozhodnutí odejít ze života, realizovaném v sérii nezdařilých pokusů. Jedinečnost románu tkví v tom, jak proti sobě - či spíše vedle sebe - staví život a smrt, konformitu a sebedestruktivitu, „zdravý rozum“ a údajnou choromyslnost.
Esther Greenwoodová, výborná a talentovaná studentka literatury, odchází do New Yorku na stáž. Pobyt ve velkoměstě výrazně zapůsobí na její křehkou psychiku: pocit nečekané svobody v ní zápasí s výchovou vštípeným pocitem zodpovědnosti. Ester touží být sama sebou a zároveň nechce zklamat očekávání blízkých. Návrat domů její psychický stav zhorší, navíc ji nepřijmou do kurzu tvůrčího psaní, po čemž velmi toužila. Matka ji donutí vyhledat psychiatrickou pomoc.
Čtěte také: elegance a praktičnost v koupelně
Na začátku románu se Esther ocitne v New Yorku jako jedna ze stážistek v popředním módním časopise. Tuto příležitost dostala díky výhře v povídkové soutěži. Je úspěšná, charismatická, drží si odstup a nic nenasvědčuje tomu, že se onedlouho spustí období deprese a sebespochybňování. Skleněný zvon Sylvii, Esther, téměř zadusil pod jeho průhledným příklopem.
Autobiografické prvky a duševní nemoc
Možná ho chápat jako pokus o vyrovnání s diagnostikovanou bipolární poruchou, následky které však spisovatelka nezvládla a svůj boj napokon prohrála. Sylvia Plath dokáže Estheriným prostřednictvím svoje nejvnitřnější pocity zkoumat až šokujícím způsobem otevřeně. Velmi přesně zobrazuje člověka lapeného v osidlech neschopnosti naplnit svoje osobní cíle, doslova ztraceného v záplavě příležitostí k seberealizaci, které nabízí moderní doba. Veškerá psychoanalýza však nepůsobí nijak samoúčelně nebo vykonstruovaně, protože je citlivě a funkčně zasazena do opravdu vynikajícího příběhu.
Když si pak člověk srovná knihu s autorčiným životem, nedá se ubránit husí kůži. Jako by dokázala předurčit vlastní osud - podobně jako Rimbaud v Opilém korábu. Esther je její alter ego. Projekce ran, pochybností a rozhodnutí, která často nevycházejí z rozumu, ale z bolesti. Ale jak jsem řekla - tohle není fikce. Je to vypsané cítění. A Esther (Sylvia) nejdřív cítí, než jedná.
Niterná zpověď autorky, která v této knize popisuje svoje studentská léta a léta strávená v blázinci. Velká přidaná hodnota této knížky je především v té autentičnosti a snaze samotnou autorkou zachytit, jak se jí měnily myšlenky v hlavě, jak její duševní nemoc propukala. Bylo to velmi zajímavá sonda do hlavy mladé ženy.
Román Skleněný zvon je jediný román kritikou uznávané a talentované spisovatelky Sylvie Plath, která nabízí hluboce rozpracovaný pohled do psychiky hlavní postavy Esther Greenwoodové. Román zároveň nese znaky autobiografie. Dielo nutí čtenáře přemýšlet o otázkách vlastní identity, duševního zdraví nebo o společenských předsudcích či očekáváních. Jsou ambice, které máme opravdu naše, nebo jen diktované společností?
Čtěte také: Inspirace: skleněné obrazy a cihly v interiéru
Autorské myšlení Sylvie Plath v tomto ikonickém díle přináší pohled na vnitřní rozměry prožívání a psychiku. Skleněný zvon je autobiografickým románem Sylvie Plathové a je to cítit. Děj je velmi dobrý, ale ty myšlenky, emoce, které vyvolá v čtenáři, a slova, díky kterým se vás dotkne, jsou branou k lepšímu porozumění lidí s duševními poruchami. Konkrétně v této knize šlo o bipolární poruchu. Na jedné straně silné nabuzení, tvořivost, pocit, že dokážeme všechno, na druhé straně deprese, ztráta zájmu, sebevražedné sklony.
Sylvia Plathová trpěla duševní chorobou. Diagnostikovali jí bipolární poruchu osobnosti, taktéž známou jako maniodepresivní psychózu, která se projevovala různými spektry. V jednom spektru Sylvia prožívala stav, ve kterém létala, tvořila, byla činná a měla plány, jakoby ani neznala hranice. V druhém zažívala deprese, ztrácela zájem o všechno a všechny, včetně svých nejbližších, a tato temná strana ji vedla k pokusům o sebevraždu.
Symbol "Skleněného zvonu"
•Skleněný zvon - v tomto symbolickém názvu můžeme najít základní pocit Sylvie Plathové: jakoby ne docela patřila do tohoto světa, jakoby se na všechno dívala přes skleněnou stěnu pozorně a přesně, s duší čistou jako kostka ledu, ale zároveň jakoby se pod tím skleněným zvonem dusila, nemohla dýchat, nemohla psát ani číst. Název knihy Skleněný zvon symbolizuje to, co prožívala Sylvia Plath. Sylvia jakoby nepatřila do tohoto světa a na svět kolem se dívá přes skleněnou stěnu. I když ve svém pozorování je přesná a pozorná, zároveň se pod zvonem dusí - nedokáže číst a tvořit. Stupňující se tlak pod skleněným zvonem nutí Sylvii/Esther všímat si negativních věcí každodenního života. Věci, které by jí mohly přinést radost a štěstí, nedokážou zvednout skleněný zvon.
Styl psaní a dopad na čtenáře
Sylvia Plath dokáže Estheriným prostřednictvím svoje nejvnitřnější pocity zkoumat až šokujícím způsobem otevřeně. Ví být nelítostná, hrubá, chvílemi štiplavě ironická, jindy zas přímo medicínsky popisná a neosobní. Sylvia Plath v poezii představuje jednu z hlavních osobností takzvané confessional poetry. A ačkoli je Skleněný zvon román, má s básnickou tvorbou něco společného, je zpovědí. Zpovědí, při které se čtenář stává svědkem boje Sylvie/Esther se závažnou psychickou chorobou. Kniha je analýzou příznaků deprese a jejího léčení na psychiatrii. Sylvia využívá strohý, jasný a úderný jazyk. Často situace hodnotí ironicky a cynicky. Avšak pasáže o možnostech smrti jsou ještě o cosi chladnější, jakoby mimo dosah jakéhokoli citu: „Pomyslela jsem si, že utopení je určitě ten nejvídavější způsob, jak zemřít, a upálení ten nejhorší.“
Čtenáři tak nezbývá nic jiného, než jednoduše hltat řádek za řádkem a v konečném důsledku připustit, že se to celé mohlo odehrát právě takto. Výsledným dojmem je nemilosrdná, navzdory jisté „profesionální“ odtažitosti, emocemi bublající zpráva o nalomené psychice. Autorka nepíše o světě - ale skrze sebe. A skrze sebe pak mluvila i do mě. Celou dobu mě doprovázel pocit, že Plath sedí uvnitř mé hlavy, dává jména věcem, které jsem sama nedokázala pojmenovat. Její styl mi připomínal Kerouaca nebo Salingera - autory, u nichž je děj druhořadý. Mnohem důležitější jsou prožitky, myšlenky, emoce… pohled do nitra syrové duše. U Plath jsem ale měla pocit, že když se dívám na dno, žádné dno tam není - jen propast. Dokonale popsala pocit, kdy od světa vlastně nic nechcete - a přesto tušíte, že vám ani tak nemá co nabídnout. Všechno kolem působí ploché, epizodní, unavené.
Čtěte také: Řešení obkladu za linku se zásuvkami
Kdo otevře tuhle knihu s nadějí na příběh, bude nejspíš zklamaný. Tohle není příběh. Je to zpověď. Vnitřní monolog ztraceného člověka. Kniha je psána způsobem, že co přečtete, si promyslíte a zjistíte, že to jste si už také někdy mysleli. Čtenář jediného románu slavné básnířky si dodnes odnese nevšední zážitek díky dojmu z plynutí děje, který prýští ve slovech tak, jako by nad ním autorka neměla moc, díky tomu, jak se Sylvia Plathová úspěšně vyhnula narativní šablonovitosti, ale i díky černému humoru.
Skleněný zvon je živý a ohromující příběh z pohledu člověka s bipolární poruchou, který se brodí nově otevřenými cestami svobody a zodpovědnosti. Ačkoli se kniha řadí mezi nejsmutnější díla, díky svému krásnému stylu psaní dosáhla zaslouženého úspěchu, a to označení „kniha století“. Není to kniha, po které sáhnete, když se chcete rozveselit, ale rozhodně stojí za přečtení.
Knihu jsem četla výlučně ze zvědavosti. Očekávala jsem podstatně těžší čtení. Kniha plynula ani nevím jak, takto autentickou knihu jsem dávno nečetla. Autorce jsem uvěřila každé jedno slovo. Skvěle popsala své vnímání světa a reality, rozuměla jsem jí každé slovo a procítila každý pocit. Tragédii svého života krásně shrnula hned na začátku knihy v pár větách: „Bylo mi líto, že nemám takovou matku, jako Jay Cee. V takovém případě bych věděla, co mám udělat. Moje matka mi v tom moc nepomohla.“ - zřeknutí se zodpovědnosti za vlastní život. Ty podvědomé očekávání, že když mi někdo jiný řekne, nalinkuje, co mám dělat, tak budu mít dokonalý život a konečně budu šťastná. A samozřejmě s tím související neochota přijmout jakýkoli neúspěch.
Tento román je skutečnou čtenářskou lahůdkou pro náročnějšího čtenáře. Nečte se lehce, ale o to silnější a hlubší dojem zanechal ve mně příběh mladé ženy. Sylvia Plath si sama prošla duševní poruchou, proto je její dílo tak autentické a uvěřitelné. Dokonce i ten optimistický otevřený závěr. Dílo je nesmírně nadčasové, dojemné a citlivé v pohledu na ženu. Doporučujeme ho k poznání autorské sondy do duše a životní schémy ženské krásy, bolesti a beznaděje a pochopení vztahů. Krásné a nadčasové, jinak ani nelze hodnotit toto dílo...
Citáty
- „Viděla jsem se, jak sedím v rozsoše toho fíkovníku a umírám hlady jenom proto, že nevím, který z těch fíků si vybrat.“
- „Ten den ráno jsem se pokusila oběsit.“
- „Zhluboka jsem se nadechla a naslouchala známému, chlubivému hlasu svého srdce.“
Temná kniha vyvolávající pocit tíhy především v případě, že vám je známý osud samotné autorky. Hlavní hrdinka vypráví svůj intimní příběh odosobněně, ale autenticky. Kniha v čtenáři zanechá /očekávanou/ nepříjemnou emoci a přesto, že ji nezařazuji mezi "top 5" nejoblíbenějších knih, má v mé knihovně čestné místo.
tags: #co #je #skleneny #zvon #poter
