Komplexní průvodce sklobetonovými tvárnicemi: Vlastnosti, historie a moderní využití

Skleněné tvárnice, často označované jako luxfery nebo sklobetony, představují unikátní stavební prvek, který kombinuje estetiku skla s funkčností a odolností. Tyto tvárnice jsou ceněny pro své schopnosti propouštět světlo, izolovat hluk a teplo, a zároveň nabízejí široké možnosti architektonického využití.

Vlastnosti skleněných tvárnic

Základní skleněná tvárnice je vyráběna svařením dvou výlisků a základní tloušťka je 80 mm. Skleněné tvárnice jsou vyráběny i v tloušťce 98 mm, přičemž tento typ má vyšší tepelné izolační schopnosti.

Světelné vlastnosti

Světlo, které přichází do interiéru skleněnou tvárnicí, je měkké, stabilní a uniformní. Světelná propustnost u čirých tvárnic je při kolmo dopadajícím světle cca 77%. Odpovídá tedy normálnímu dvojsklu. U barevných tvárnic se pohybuje prostupnost od 50 do 70%, dle barvy a její sytosti. Tvárnice zajišťují rovnoměrné osvětlení interiéru bez ohledu na počasí nebo denní dobu. Brání jevu vznikajícího u standardního zasklení, tedy příliš intenzivnímu světlu u okna a stínu ve vzdálenějších místech. V případě potřeby lze zajistit různé stupně neprůhlednosti, a to vhodnou volbou vzoru tvárnice.

Akustická a tepelná izolace

Tvárnice je vynikající hlukový izolační materiál, který zároveň umožňuje požadovaný prostup světla. Míra izolace zvuku je vyjádřena indexem Rw, který dosahuje hodnoty 44 dB. Například hluk z rušné ulice je redukován tvárnicemi na prostředí klidné pracovny při 125 Hz a na střední hladinu při frekvencích 2000 Hz.

Stěny ze skleněných tvárnic dosahují součinitele prostupu tepla konstrukcí 2,34 Wm^-2K^-1 a tepelného odporu až 0,26 m²KW^-1. Vysoký koeficient tepelné izolace poskytuje i vynikající ochranu proti kondenzaci vody na povrchu. Například při teplotě 20 stupňů v místnosti a při relativní vlhkosti 60% se na povrchu neprojeví žádná kondenzace až do vnější teploty -2,4 stupně Celsia. Uvedené vlastnosti jsou dány samotnou technologií výroby skleněných tvárnic.

Čtěte také: Možnosti použití sklobetonových tvárnic

Historický vývoj sklobetonových konstrukcí

Historie skleněných tvárnic sahá hluboko do minulosti. Skleněné cihly inženýra Gustava Falconniera z dílen slezské sklárny Adlerhütten v Piensku se zprvu vyráběly foukáním do formy. A protože při chladnutí vznikalo uvnitř částečné vakuum, měly na svou dobu poměrně dobré tepelněizolační vlastnosti, podstatně lepší nežli plné lité cihly, dlaždice či stropnice, s nimiž se dodnes můžeme setkat v pasáži pražského paláce Rokoko postaveného podle projektu Matěje Blechy a Emila Králíčka v letech 1912-1916.

Skleněné desky tohoto typu byly osazovány do kovové konstrukce a fixovány buď tmelem, anebo kovovými šroubovacími lištami, zatímco u dutých falconniérek se k vazbě používala cementová malta. Jejich nevýhodou byla jak omezená stabilita umožňující vyzdívku jen do určité velikosti, tak fakt, že z nich nemohly být realizovány plně pochozí povrchy. Tyto hendikepy pominuly až s objevem sklobetonů prováděných z prizmatických cihel, které lámaly a rozptylovaly světelné paprsky.

Luxfery, které v českých zemích před první světovou válkou dodávala Továrna na prismatická skla „luxfer“ G. Schade van Westrum ve Vídni, se vyráběly v Děčíně-Podmoklech ze dvou identických dílů (nejčastěji o rozměru 10 × 10 cm) spojovaných „pevně (elektrolytickou cestou) pomocí jemných měděných pásků“. Díky výrobnímu procesu se pro tyto cihly opatřené na vnitřní straně různě tvarovanými hranoly vžilo pojmenování elektrosklo, používané zprvu k osvětlování suterénních, dvorních či jiných temných prostorů.

Definice a rozkvět sklobetonu

Mimochodem, byly to příznivé vlastnosti sklobetonu, které roku 1909 přiměly Jaroslava Polívku vést letenským svahem místo průkopu tunel s „přímým osvětlením kaskádovým portálem z multiprismových skel“. Možná i díky této, byť nerealizované studii se z inženýra Polívky stal jeden z předních odborníků na sklobetony. Společně s ocelovými a železobetonovými konstrukcemi se jim Polívka věnoval i prakticky, jako vynikající statik a konstruktér, z něhož se nakonec stal blízký spolupracovník amerického architekta Franka L. Wrighta.

Skutečný rozkvět sklobetonových konstrukcí neboli desek, stěn, oken, kleneb a kupolí zhotovených z „betonu vyztuženého železem neb ocelí (zřídka z betonu prostého), jichž hlavní plochu tvoří skleněné tvárnice určitého tvaru a vlastností spojené betonovou, žebrovou mřížovinou v jednotný konstruktivní celek“, nastal až v meziválečné éře. Přesně řečeno, přineslo jej vítězství funkcionalistické architektury a jejích tvůrců, kterým se podařilo přesvědčit výrobce, aby svým sice technologicky vyspělým, vizuálně však konzervativním produktům dali punc nové estetiky. Brzy na to zareagovali i statikové, kteří dokázali sklobetonové konstrukce oprostit od prvotní těžkopádnosti.

Čtěte také: Kde koupit tvárnice z druhé ruky

Významné realizace a architekti

Nejlépe si to uvědomíme, porovnáme-li klenby pražských pasáží postavených na sklonku 20. let s těmi vznikajícími v následujícím desetiletí. Anebo s realizacemi brněnských funkcionalistů, jejichž práce byly úzce spjaty se stavebními kameny z První české sklárny v Kyjově, jejíž kancelářské budovy z roku 1930 se ujal architekt Josef Polášek. Stavbu, která už bohužel nestojí, koncipoval jako reklamu na sortiment sklárny, hlavně na lisované cihly č. 25 a kruhové stropní čočky. S identickými komponenty pracoval Polášek prakticky na všech svých stavbách. Nejinak tomu bylo i v případě jeho souputníků v čele s architektem Bohuslavem Fuchsem, pro něž se detaily sestavované z kyjovských skleněných cihel staly signifikantními znaky.

Vraťme se ale zpátky do Prahy, konkrétně do prostoru kolem Václavského náměstí, kde byly závěrem 20. let realizovány dvě budovy charakteristické svými sklobetonovými konstrukcemi. Starší z nich představuje pasáž Alfa známého paláce U Stýblů z let 1927-1929, kterou architekt Ludvík Kysela opatřil nevšedně tvarovanou klenbou evokující ovál uzavřený z obou stran šestiúhelníky. Stejně zajímavé jsou i klenby nedalekého paláce U Nováků, během jehož realizace vznikl v letech 1927-1930 podle projektu architekta Osvalda Polívky patrně největší pasážový komplex krytý sklobetony. Ačkoliv oba zmíněné příklady vznikaly v závěru dekády, blíží se vizuálně spíše raným 20. letům, během nichž byla dokončena třetí etapa Lucerny (1913-1921) s pasáží se sklobetonovou klenbou s baldachýnem nad vstupem ze Štěpánské ulice. Značnou těžkopádnost těchto stropů se spodem vystupujícími žebry si opět nejlépe uvědomíme, když je srovnáme s klenbami bez žeber či s vnější konstrukcí, které se začaly uplatňovat už počátkem 30. let.

Jejich vizuálně podmanivých účinků maximálně využil průkopník ušlechtile prostého stavění architekt Oldřich Tyl v pražské pasáži Černá růže. Stavbu z let 1929-1933 charakterizuje čistě funkcionalistická estetika založená na kombinaci elegantně tvarovaných kleneb se sklobetonovými galeriemi, které v sekci přístupné z Národní třídy nechal Tyl kvůli větší světelnosti provést ze skleněných desek o rozměru 20 × 20 cm uložených v ocelových rámech. Verlith založený na kombinaci rozličných typů konstrukcí s dílci vyráběnými pražskou sklárnou bratří Fischmannů Wiesner s Astem realizovali všude tam, kde účinek zaklenutých prostor měl v člověku vyvolat nefalšovaný úžas. Vyniká mezi nimi jak zastřešení Václavské pasáže v domě od architekta Karla Schmeissera z let 1937-1938, tak pasáže paláce Broadway, který si podle návrhu Bohumíra Kozáka a Antonína Černého ve stejné době postavilo konsorcium italských pojišťoven. V případě těchto asymetricky členěných a odvětrávaných kleneb stojí za pozornost vnější provedení. Trvanlivost sklobetonových stropů totiž kromě dobré izolace prováděné zpravidla asfaltovým tmelem zajišťovala jejich pravidelná údržba. Ovšem, aby o ně mohlo být náležitě pečováno, musely být lehce přístupné. Třeba po upravených vnějších žebrech opatřených schůdky a zábradlím. Mezinárodní úspěch Verlithu, z něhož se daly stavět také vertikální konstrukce, pak zajistil architekt Jaromír Krejcar, který s jeho pomocí v československém státním pavilonu na světové výstavě v Paříži roku 1937 vytvořil dva výjimečné prostory. První z nich představoval státní dvoranu opatřenou stropem z difuzního skla Thermoloux a stěnami ze skleněných cihel. Druhým byla průmyslová hala.

Signifikantním výrazovým prostředkem nové funkcionalistické architektury se sklobetonové konstrukce staly nejen díky příznivým mechanickým (pevnost skla ve spojení se železobetonem) a tepelněizolačním vlastnostem, ale i díky nesmírně působivé podobě, jíž se dalo dosáhnout s podstatně nižšími náklady, než vyžadovaly prvotřídní mramorářské práce. Není proto divu, že různé sklobetonové prvky a detaily, nejčastěji u vstupních dveří a schodišť, najdeme prakticky v každé stavbě uskutečněné během 30. a 40. let. Skutečnými mistry v tomto směru pak byli Gočárovi žáci z AVU architekti František Stalmach a Jan Svoboda. Proslavily je excelentní interiéry řady novostaveb okresních spořitelen budovaných od poloviny 30. let až do omezení stavebních prací v roce 1941. Charakteristické pro ně, což platí zejména pro spořitelny v Nymburku, Kolíně a Kralovicích, byla kombinace prvotřídní sklobetonové klenby nad bankovní dvoranou s vytříbeným, často dvojitým sklobetonovým vstupem. Jeden z nejlepších se architektům podařilo uskutečnit v pražském paláci Atlas, s jehož dokončením se roku 1942 uzavřela éra odvážných a vizuálně výjimečných sklobetonových konstrukcí.

Moderní použití a speciální typy

Série luxferových tvárnic pro horizontální použití nabízí širokou škálu pochůzných tvárnic různých tvarů a rozdílných tlouštěk. Katalog s více než 20-ti různými variantami se perfektně hodí do každého konceptu - balkony, terasy, podlahy, chodníky v obytných, komerčních a pracovních místech. Tvárnice kombinují funkcionalitu spolu s designem.

Čtěte také: Svahové tvárnice a jejich formy

Pro náročné zákazníky je dnes nabízena možnost výroby tvárnic na míru. Je možné vytvořit stávající typ tvárnice v jiném barevném provedení, ale také zcela novou tvárnici specifickou tvarem, vzorem a barvou. Toto je ideální a stylové řešení pro přidání charakteru a originality do obytných a komerčních prostor.

Příkladem specifického řešení je kruhová dlaždice ze skla Orbis BG R19/5, která kombinuje design a funkčnost tak, aby vyhovovala různým požadavkům na budovy a kolem nich. Díky složitým urbanistickým strukturám a jednoduchým interiérům je její jedinečný tvar ideálním a stylovým řešením pro přidání charakteru a originality do obytných a komerčních aplikací, jako jsou podlahy, chodníky, stoupačky, podzemní prostory, mosty pro chodce a nádvoří. S Orbis BG R19/5 můžete maximalizovat přirozené světlo tam, kde je potřeba, a současně zvýšit stabilitu a mechanickou odolnost v jakékoli horizontální struktuře.

Protipožární luxfery

Luxferové tvárnice mohou být provedeny i ve variantě zvýšené požární odolnosti. Tato třída odolnosti dává konstrukci nejen stabilitu a pevnost, ale také omezuje průchod tepelného záření, čímž brání i zahřívání předmětů umístěných v prostředích chráněných skleněnými bloky.

K dispozici jsou protipožární luxferové tvárnice s odolností 30, 60 nebo 90 minut, speciálně vyrobené pro horizontální - vodorovné a pochůzné konstrukce, jako jsou stropy, lávky, chodníky a klenby. Všechny tyto varianty mají oboustranně lesklý povrch.

tags: #sklobetonove #tvarnice #pudoryys #informace

Oblíbené příspěvky:

• Jak vybrat a aplikovat omyvatelnou vnitřní omítku
• Průvodce výběrem vrutů do dřeva
• jak ochránit a sjednotit vzhled fasády
• Výhody a nevýhody domů z betonu
• ochrana dveří Honda Civic 8G