PergolyHistorie tesařského řemesla a nástrojů
Při vyslovení slov tesařství a tesaři se nám většinou vybaví poctivé řemeslo, které vždy budilo pozornost a úctu. Výrobní zkušenosti tesařské rukodělné práce spolu s technickou představivostí, kterou mistři tesaři mít museli, sehrály v průběhu doby ve vývoji dřevařských konstrukcí důležitou roli. Tesařství a tesaři jsou známé odedávna. Tesaři měli nejen šikovné ruce, ale také byli hlavy otevřené. Z oboru tesařství se proslavili například vynálezce spacích vagonů Američan Pullman i konstruktér Lega Dán Christiansen. Známe jejich jména, i když tesařskou sekeru nejspíš brzy odložili.
Dřevo je nejstarším stavebním materiálem a jeho zpracovatelé - tesaři proto patří k řemeslníkům s nejdelší tradicí. O tesařích jako takových začínáme mluvit v souvislosti se vznikem tzv. tesařského rámu (vazby), který byl svědectvím náročnějšího konstrukčně i prostorově pojatého záměru v tradiční dřevařské výrobě. Tesařský rám (vazba) se objevuje jako konstrukční prvek už ve starověku a jeho konstrukční podstata se časem nijak významně neměnila. Postupně se však rozvíjelo a kombinovalo jeho uplatnění.
Na našem území již v dávné minulosti vynikali slovanští tesaři v pracích se sekerou. Ovšem svá první obydlí si naši předkové stavěli zřejmě sami. Každý byl tak trochu zedníkem, a tak trochu tesařem, a trvanlivost obydlí podle toho vypadala - dnes archeologové nacházejí sotva jejich půdorys a jámy kůlů, podepírajících stěny či střechu. Ovšem pokrok i zde nutně vedl ke specializaci: šikovní jedinci v dané práci rozvíjeli své dovednosti a vybavovali se specializovaným nářadím. Stavěli nejen pro sebe a širší rodinu, ale své schopnosti nabízeli za úplatu sousedům.
Své mistrovství dokázali nejen při budování hradišť, ale také různých opevnění, mostů, kostelíků i obyčejných příbytků. Později nacházíme tesařskou práci na knížecích dvorech, ve vznikajících městech i vesnicích. Základními způsoby práce se tehdejší tesaři příliš nelišili. S rostoucími požadavky feudálních dvorů, hradů i měst se tesařská práce postupně rozvíjela a zkvalitňovala. Současně s tím se specializovalo a množilo nářadí tesařů.
Rozvoj tesařství ve středověku
Velký rozvoj tesařství nastává ve středověku se vznikem a růstem měst. Tesaři roubili složité konstrukce i vícepatrových hrázděných domů a sestavovali složité krovy kostelů i radnic. Každý tesařský mistr se přirozeně chlubil výsledky své práce, ale vůči konkurenci jednotlivé dovednosti, postupy a fígle tajil. Aby tesaři ubránili živobytí před přílivem nekvalifikovaných sil, začali se sdružovat do cechů.
Čtěte také: Krok za krokem: renovace kuchyně
Ve 14. století už běžně nacházíme tesaře téměř všude. Například jen v Praze jich bylo napočítáno 71. Většina z nich sídlila na Novém Městě, kde býval dřevěný trh. Na Starém Městě je v té době doložen pouze jediný mistr tesař, který se tu přihlásil k měšťanství roku 1361. O 300 let později, v roce 1614, už bylo na pražském Starém Městě tesařských mistrů 41. Stejně se počet tesařských mistrů zvyšoval v každém městě.
Z počátku patřili do cechu zednického, z něhož se na pražském Novém Městě vyčlenili až roku 1585. (Litoměřičtí již 1579, malostranští 1594 a tesaři Kutné Hoře až 1608. Řemeslo se nejčastěji dědilo, ale protože k tesařině je třeba více rukou, měl tesařský mistr k ruce i řadu tovaryšů. Pro ty, pokud se časem chtěli udělat pro sebe, byla cechem ustanovena řada lhůt, povinností, a nakonec i mistrovská zkouška. V královské Praze většina tesařů sídlila na Novém Městě, kde býval „dřevěný trh“.
Avšak i při svém značném počtu zůstávali tesaři dlouho bez vlastní organizace a bývali podřízeni Cechu zednickému. Samostatný Cech tesařů je v Praze poprvé doložen teprve roku 1585, a to na Novém Městě. K vlastní cechovní organizaci tesaři v jiných městech dospěli málokde, a bývali tak podřízeni cechům společným, obyčejně zednickému nebo kamenickému.
Specializace v tesařství
Tesařské dílo zahrnuje všechny práce ze dřeva, k jejichž provedení je zapotřebí tesařského náčiní a jež dotváří zvláštní spojení a vazby dřeva. Tesařství se v průběhu doby rozdělili na obory. Jak se náplň práce tesařů košatila, došlo brzy ke specializacím na určité obory dřevařské činnosti. Od práce na stavebních konstrukcích se oddělili truhláři, zabývající se hotovením stylovějšího a náročnějšího nábytku, dveří, různých obkladů a táflování. Truhláři jsou řemeslníci, kteří vyrábějí a opravují kvalitní nábytek ze dřeva, dřevěná okna a dveře, popřípadě i jiné výrobky ze dřeva.
Historicky zaznamenáni jsou kotečníci a budnaři, kteří stavěli krámy a kotce, nebo mostníci, zabývající se budováním a opravami mostů. Za tesaře specialisty byli považováni beraníci, kteří beranidla nejen sestrojili, ale také s nimi pracovali na vodních stavbách tak, že zaráželi do břehů i dna řek sloupy a kůly. Lodnáři zase stavěli lodě a prámy, rourníci dlabali dřevěné roury k vedení vody. S nimi ruku v ruce pracovali beraníci, vytvářející a pracující s beranidly, jimiž se do dna řek a břehů při stavbě mostů zarážely piloty a kůly. Vodnáři stavěli lodice a rourníci či též trubaři, vrtali nebo dlabali dřevěné roury k vedení vody ke kašnám anebo sloužících jako výpusti rybníků. Koláři vyráběli loukoťová kola, bednáři byli nepostradatelní nejen u každého pivovaru.
Čtěte také: Jak opravit dřevěné schody
Tesařské nářadí v průběhu historie
Bez vercajku by se ani dávní tesaři neobešli. Tesař musel dřevo nejdřív vytěžit. K tomu mu sloužily sekery podtínací a kladní (štípací), nejrůznější klíny a palice. Dále materiál obráběl sekerou hlavatou a bradaticí (širočinou), různými dláty a rovnými i oblými teslicemi, potřeboval i paličky, křivé i rovné strouhací pořízy a skoble.
Ke kácení a štípání dřeva používali sekery podtínací a kladní (štípací), klíny a palice. K obrábění sloužila sekera hlavatá, bradatice (později širočina), teslice rovná a oblá, také různá dláta, palička, strouhací pořízy (rovný a křivý), skoby a měřicí nářadí (šňůra, loket, úhloměr, olovnice a kružidlo).
Přes vysoké mistrovství nepracoval od oka. Jeho tesařské měřicí náčiní však bylo vcelku prosté - šňůra, loket, úhloměr, olovnice a kružidlo, vodováha přibyla až později. Do seznamu instrumentů, které měl tesař k ruce, přibyli podbíječka, dlabatka, křížovka, dláta různě veliká i tvarovaná (rovná, úkosná, úhlová a půlkulatá), nebozezy a špulíř čili vrták na větší otvory. Ačkoliv tesaře si podvědomě spojujeme především se sekyrou, od 16. století se začaly používat i pily (dvoumužné ušatky a menší pily rozvodové). Hoblíky měly také pěkná jména, třeba hladík, macek a perkař.
K nástrojům, které tesař v plně rozvinuté rukodělné tesařské výrobě užíval k obrábění dřeva a přípravě různých konstrukcí, patřily sekery (hlavatka, širočina, pobíječka, dlabatka, rovná a oblá teslice, křížovka), poříz rovný a křivý, různě dimenzovaná rovná, úkosná, úhlová a půlkulatá dláta, palička, různé nebozezy a špulíř. Z pil (zhruba od 16. století) to byla dvoumužná pila zvaná ušatka a menší pily rozvodové. Velmi důležitým nástrojem tesaře byl úhelník a k měření délek původně tzv. loket, později nahrazený skládacími, posuvnými, tyčovými nebo pásmovými měřidly. Ke stanovení polohy míval tesař olovnici, později vodní váhu.
Zpracování dřeva v tesařské praxi
Loupané kmeny stromů zpravidla dostávali tesaři od drvoštěpů, a do příslušného tvaru a rozměrů si dále dřevo obráběli již sami, a to v tesařské dílně, ale někdy přímo na stavbě. Materiál tesaři získávali v podobě loupaných kmenů přímo z lesa a pak si ho do potřebných tvarů a rozměrů obráběli sami. Otesávání kmenů se provádělo buď v tesařské dílně nebo v případě potřeby i na místě stavby. Kmen určený k tesání se ukládal a skobami připevňoval na tesařské kozy. Následně se na čelech kmenu předznačil profil příštího trámu.
Čtěte také: Využití dubových fošen
Kmen skobami připevnili tesařské kozy, čela kmenu pravoúhle seřízli a na této ploše vyznačili profil příštího trámu. Aby při prvním osekávání nevybočili z přímého směru, označili na povrchu kmene budoucí hrany trámu nataženou šňůrou namočenou v rudníku, což byla nádobka s rozmíchanou hlinkou. Dílo pak hlídali podle na kmenu otištěné přímky. Někdy se stavělo i z neotesaných kuláčů. Fošny a desky se z kmenů štípaly.
Aby se při prvním osekávání nevybočilo z přímého směru, označovaly se na povrchu kmene hrany přímkami, a to pomocí šňůry namáčené v rozmočené hlince. Aby se první osekávání provádělo lehčeji, kmen se na osekávané straně vruboval záseky vzdálenými 70 až 80 cm od sebe. Přebytečné dřevo se pak hlavatkou odsekávalo (odštěpovalo) a širočinou otesávalo (omítalo). Tím se tesaná plocha zbavila nerovností a třísek.
Zhotovit obyčejný trám nebylo nic jednoduchého. Kmen bylo zapotřebí na osekávané straně sekerou vrubovat záseky vzdálenými od sebe asi tři čtvrtě metru. Přebytečné dřevo se pak hlavatkou oštěpovalo - osekalo, a širočinou omítlo - otesalo.
Tesaři byli zkrátka odjakživa mezi střechařskými řemesly špička, muži schopní nejen úctyhodných fyzických výkonů, ale také bystrého intelektu, který jim umožňoval konstruovat ve velkých výškách složité vazby.
tags: #stare #truhlarske #naradi #historie
