PergolyStavby na bázi dřeva: Vlastnosti a technologie
Komplexní technická příručka pro všechny, kdo pracují se dřevem. Od řeziva přes polotovary až po finální výrobu!
Dřevo je materiálem dostupným ve většině obydlených oblastí světa. Rozdílnosti nastávají samozřejmě v druhové skladbě lesů, která vychází především z rozdílných klimatických podmínek.
S rozvojem technologií současně vzrůstají možnosti způsobu použití dřeva ve stavebnictví. Bariéry použití dřeva pouze u nízko až středně podlažních staveb jsou odstraňovány a jejich začlenění do výškových staveb každým rokem celosvětově roste.
Historie staveb na bázi dřeva
Výstavba dřevěných domů sahá hluboko do dějin. Moderní konstrukce a stavby na bázi dřeva se dostávají do popředí zájmu teprve posledních zhruba 50 let.
Již neandrtálci - Homo sapiens neanderthalensis - nežili jen v jeskyních, ale také v primitivních obydlích - chýších. Chýše postavené pravěkým člověkem byly vyrobeny z vhodných větví prokládaných většinou listnatými větvemi a na ně se kladla tráva. Půdorys těchto chýší byl kruhový.
Čtěte také: Inspirace pro dřevostavbu
Chýše postavené Homo sapiens fossilis byly vyrobeny také z větví stromů, ale byly potaženy kůžemi. Tyto chýše měly poměrně velký rozměr. Archeologové odkryli zbytky těchto chýší o rozměrech až 15 x 9 m. Půdorys těchto chýší měl obvykle eliptický tvar.
Prvním skutečným stavitelem se však stal až člověk žijící v období 6500 až 3000 př. n. l., kdy se začal věnovat zemědělství. Nejstarší zemědělci stavěli domy relativně pevné (tzv. dlouhé domy), jejichž životnost byla cca dvacet let. Neovládali však zatím konstrukční finesy, činila jim potíže zejména příčná vazba krovu a zavětrování. Zpočátku ani nedovedli tesařsky spojit tři trámy v jednom bodě. Nicméně z domů dokázali postavit celé vesnice.
Základní konstrukci domu většinou tvořilo pět řad kůlů zahloubených do země. Tři vnitřní řady podpíraly středové a vrcholovou vaznici a dvě vnější řady podpíraly okapové vaznice. Vnější řady kůlů byly propleteny proutím a poté omazány hlínou. Zato jejich délka se lišila v rozmezí 20 až 45 m.
V období kolem roku 400 př. n. l. sídlili na území Čech a části Moravy Keltové. Keltové stavěli lehké dřevěné stavby na kamenné podezdívce. Nadzemní část obydlí měla velmi nízké stěny z kamene, které překrývala sedlová střecha sahající až k zemi.
V období 400-550 n. l. přišli na území naší země Slované, kteří se v ní již usadili natrvalo. Mezi 13. a 15. stoletím se vytvořila tzv. lidová architektura (architektura vesnice), která si zachovala svoji ustálenou podobu až do počátku 20. století. Zároveň se lidová architektura v tomto období diferencovala regionálně podle dostupného stavebního materiálu, typů konstrukcí a jejich provedení.
Čtěte také: Prozkoumejte dřevěné stavby pro děti
Nejpevnější z dřevěných konstrukcí byla konstrukce roubená, jež převažovala u vesnických domů po celá staletí. Používala se také ke stavbě vícepodlažních domů. Patří k nim například Slezský dům (snad největší roubený dům v ČR) v Karlově Studánce. Kulatina, polohraněné a hraněné trámy, opracované sekerou (teprve od 16. Na vaznicový věnec byla položena i vazba střechy různého provedení v závislosti na zatížení sněhem. Jako střešní krytina se nejčastěji používaly slaměné došky, které byly na hřebeni překryty drny.
Hrázděné konstrukce patří k náročnějším konstrukčním systémům. Tento typ dřevostavby vznikl ve 12. století na středním Rýně. Hrázděné konstrukce se nejdříve používaly ve městech, teprve od konce 15. století také na venkově. Hrázděné stěny tvořily rámy z trámů, mezi které byla umístěná výplň. Dřevěná kostra minimalizovala potřebu velkých konstrukčních prvků a též umožňovala použít výplň z laciných, místně dostupných materiálů. Výplň tvořily většinou laťky či větve vzájemně propletené (popř. sláma) a omazané lepenicí - směsí jílu a řezanky. Od poslední čtvrtiny 19.
Ve městech střední Evropy byl v 12. a 13. století nejrozšířenějším typem domu tzv. komorový dům ze dřeva s přilehlým průjezdem na dvůr, který se lišil od domu na vesnici jen krytým průjezdem. Od 14. století se začaly stavět městské domy z kamene a cihel. Vývoj domů ve městě byl mnohem diferencovanější než vývoj vesnického domu. Kolonizace měst byla důsledkem zvýraznění úlohy měst ve všech sférách života různých zemí. Zjednodušený vývoj městského domu od 12. do 15. století znázorňuje obr. Stropy městských domů bývaly většinou až do 16. století dřevěné, i když klenba nepředstavovala technický problém. Krovy domů ve městech byly obdobné jako na vesnici. Od 16. století nastal velký rozvoj cihlářství. To umožňovalo více používat cihly na zdi domů. Dřevo se od tohoto období používalo ve městech většinou pouze na stropy, příčky a krovy domů, a to prakticky až do poloviny 20.
Stavitelé v Mezopotámii, starověkém Egyptě a Řecku používali pro tyto účely dřevěné trámy nebo tzv. Ve středověku byly požadavky na rozpětí hal, kostelů, klášterů a hradů skromnější než v dobách Římanů, ale na druhé straně vzrostly požadavky na výšku konstrukce zastřešení. Nosnými prvky románských krovů se staly krokevní soustavy, jejichž konstrukční prvky tvořily tuhé trojúhelníky. Původní románské krovy se v českých zemích nedochovaly, ale charakteristické trojúhelníkové uspořádání prvků bylo využíváno i v pozdějších dobách.
Gotické krovy se vyznačují velkou výškou. Ta je přibližně shodná s rozpětím nebo ho dokonce převyšuje. Výjimečným příkladem dochovaného gotického krovu je krov kostela svaté Anny na Anenském náměstí v Praze, jehož výstavba spadá do let 1320 až 1330. Na našem území se dochovalo i několik vesnických kostelíků z 16. a 17. které jsou celé ze dřeva. 19. století zůstala jediným konstrukčním systémem na konstrukce velkých rozpětí. U věšadel se propracovávaly pouze v průběhu staletí tesařské detaily (např. Přechod na strojní výrobu na konci 18. století umožnil lepší a rychlejší opracování dřeva. Vznikly velké pilařské závody, které začaly ve velkém vyrábět nejen trámy, ale i prkna a fošny. Z deskového řeziva se postupně začaly vyrábět sbíjené plnostěnné a příhradové nosníky a rámy.
Čtěte také: Inspirace pro stavby z dřevěných palet
Pro období konce 18. století a počátku 19. století je charakteristické i hledání nových typů a tvarů dřevěných konstrukčních soustav pro halové stavby, zejména obloukového tvaru. Patří mezi první soustavy obloukového tvaru. Oblouky de l’Ormeho se stávají ze dvou až sedmi vrstev na stojato postavených a do oblouku seříznutých prken nebo fošen, vzájemně spojených hřebíky, svorníky nebo dubovými kolíky. Tvoří ji oblouky, složené z několika vrstev dlouhých prken tloušťky 18 až 40 mm, ohnutých naplocho tak, aby podélné styky mezi prkny byly vystřídány. Prkna jsou příčně stažena ocelovými objímkami ve vzdálenostech 1,0 až 1,5 m a kromě toho ještě spojena většinou svorníky, umístěnými po délce oblouku mezi objímkami.
Ve druhé polovině 19. století byly dřevěné konstrukce velkých rozpětí vytlačeny ocelovými konstrukcemi. Na střešní konstrukce velkých rozpětí se dřevo začalo opět používat až na počátku 20. století, kdy vzniklo několik nových konstrukčních soustav, které to umožnily, např. Jedná se o nejstarší a nejznámější obloukovou příhradovou soustavu prováděnou na velká rozpětí. Tato soustava kombinuje oblouky de l‘Ormeho nebo Emyho, z nichž jsou provedeny horní a dolní pásy příhradového oblouku, mezi které je umístěna příhradovina z latí nebo prken. Na obr. 16 lze vidět konstrukci zastřešení skladu soli o rozpětí 28 m. Meltzerova soustava se běžně používala na rozpětí přes 50 m.
Všechny doposud uvedené systémy patří do skupiny rovinných konstrukcí, které se používají spolu se střešními prvky (vaznicemi apod.) a prvky zajišťujícími prostorovou tuhost konstrukce (zavětrováním). Jedná se o plnostěnné prostorové konstrukce - skořepiny a příhradové prostorové konstrukce - příhradové kopule a lamelové klenby.
Historie dřevěných mostů
Nejstarší historicky zaznamenané dřevěné mosty pocházejí z období kolem roku 600 př. n. l. Patří k nim například i velmi známý trámový most přes Tiberu v Římě (Pons Sublicius), postavený v roce 625 př. n. l. Roku 54 př. n. l. postavily specializované čety římských vojsk 430 m dlouhý dřevěný most přes Rýn. Most je mimo jiné zajímavý tím, že jeho stavba trvala pouze deset dní. Z období na přelomu našeho letopočtu stojí ještě za zmínku obloukový dřevěný most přes Dunaj, postavený v roce 103 n. l. Světlost polí mostu byla 35 m, šířka pilířů 18 m a most měl délku 1070 m. Konstrukci tohoto mostu zobrazuje Trajánův sloup v Římě.
V Praze byl patrně první dřevěný most přes Vltavu postaven roku 795, ale jak dlouho existoval, není přesně známo. Na konci 10. Později byl v Praze postaven třetí dřevěný most, který byl patrně v letech 1158 až 1172 nahrazen kamenným mostem Juditiným. Souhrnně se dá říci, že v dávné minulosti se nacházelo na našem území poměrně hodně dřevěných lávek a mostů. Na obr. 19 je dobové zobrazení Prašného mostu, který dal údajně postavit Ferdinand I. před branou Pražského hradu u druhého nádvoří v roce 1536. Není jednoznačně známo, jak získal své jméno. Možné vysvětlení je, že se v jeho krajních věžích uchovával střelný prach, nebo se na něm hodně prášilo. Koncem 18.
Nejstarší dochovaný silniční most ze dřeva v tuzemsku pochází z roku 1718 a nachází se ve starobylé osadě Černvír na Moravě. V čele evropských stavitelů dřevěných mostů stáli od 14. do 19. století. Švýcaři, kteří postavili řadu unikátních mostů. Jedním z nejstarších, který se zachoval do současnosti, je Kapellbrück v Luzernu. V letech 1755 až 1758 tesařský mistr H. U. Grubenmann postavil velmi známý most Rheinbrücke v Schaffhausenu. Mostní konstrukci koncipoval jako prostý nosník na rozpětí 104 m. Pod tlakem úřadů však musel do středu mostu umístit opěrný pilíř.
Vynikající ruský mechanik I. P. Kulibin navrhl v roce 1776 přemostění Něvy v Petrohradě dřevěným obloukovým mostem o rozpětí 298 m. V měřítku 1 : 10 byl vyhotoven model mostu, který byl podroben zatěžovací zkoušce. Přestože zkouška dopadla velmi dobře, projekt mostu nebyl realizován. Zkoušky se též zúčastnil vynikající matematik, fyzik a mechanik Leonhard Euler. Spolu s Kulibinem zkoušky využili k ověření Eulerovy teorie vzpěru prutu. Obdobnou historii má i projekt tesařského mistra Ránka z roku 1838, který navrhl dřevěnou krytou lávku pro pěší přes Vltavu o rozpětí 197 m.
Praha měla na konci 19. a začátku 20. století několik pěkných velkých dřevěných mostů, například dřevěné provizorium po poboření Karlova mostu při povodni roku 1890. Za zmínku též stojí Libeňský most z roku 1903.
Moderní trendy v dřevostavitelství
Novodobé používání dřeva na stavební konstrukce postupně umožnila především dostupnost nových, tzv. Na počátku 20. století se začaly vyrábět různé deskové a tyčové výrobky na bázi dřeva. U deskových výrobků se jednalo nejprve o překližky. Ve třicátých letech potom o dřevotřísky, v sedmdesátých letech OSB desky a na konci dvacátého století desky s křížem vrstveného dřeva (CLT), které se v současnosti úspěšně používají při stavbě vícepodlažních budov. Pokud se jedná o tyčové výrobky, v průběhu druhé světové války se rozvinula průmyslová výroba lepeného lamelového dřeva, které našlo své uplatnění nejprve při stavbě transportních lodí a po válce pak ve stavebnictví. V tuzemsku se začalo lepené lamelové dřevo vyrábět již v roce 1952.
Od sedmdesátých a osmdesátých let 20. století se začaly vytvářet další předpoklady pro větší využití dřeva a výrobků na bázi dřeva ve stavebnictví. Podmínky pro větší uplatnění dřeva ve stavebnictví byly vytvořeny i v rámci aktivit různých komisí světových a evropských organizací, které se podílejí na výzkumu a technické normalizaci v oboru dřevěných konstrukcí.
- lehké střešní konstrukce
- lávky pro pěší a cyklisty
Velká pozornost se v současnosti věnuje navrhování vícepodlažních budov ze dřeva. Tyto lze v ČR zatím realizovat do výšky (od podlahy prvního podlaží po podlahu posledního podlaží) 12 m. U těchto budov si vystačí stavbaři s konstrukcí na bázi lehkého skeletu. Jestliže se však výška budov bude zvětšovat (v norském Bergenu se v současnosti dokončuje stavba o čtrnácti podlažích), bude třeba více používat deskové konstrukční systémy a konstrukční systémy na bázi těžkého skeletu. Vedle spřažených dřevobetonových stropních konstrukcí se jako perspektivní jeví i používání nosné železobetonové konstrukce s lehkým dřevěným obvodovým pláštěm.
Dřevo vs. Ocel
Porovnávat dřevo a ocel ve stavebních konstrukcích lze z mnoha hledisek. Oba materiály jsou ve stavebnictví hojně využívány, mají své výhody a nevýhody a jejich výběr závisí především na způsobu užití a konkrétních požadavcích dané stavby. Důraz je v dnešní době kladen zejména na ekonomické a environmentální dopady.
Ocel je z důvodu počátečních, technologicky náročných procesů výroby a zpracování nerostných surovin řazena mezi stavební materiály s vysokými pořizovacími náklady. Se zvýšenými nároky na vysoké teploty při výrobě a zpracování je spojena také větší počáteční energetická spotřeba, a tím i emise skleníkových plynů do ovzduší. Své použití má zejména v těch oblastech, kde jsou vysoké nároky na odolnost a pevnost.
Oproti tomu dřevo je jako konstrukční materiál ekonomičtější z pohledu využití lokálních a dostupnějších surovin v místě stavby. Těžba a zpracování dřeva udržitelným způsobem současně přispívá k menšímu dopadu stavebnictví na životní prostředí.
Z hlediska výhod použití dřeva ve stavbě je nutné brát v úvahu celý životní cyklus výrobku. V případě fáze likvidace stavby je dřevo prokazatelně výhodnějším materiálem, které lze snadno ze stavby demontovat a plně recyklovat nebo druhotně využít. Oproti tomu ocel je energeticky náročným materiálem pro recyklaci.
Dřevo je sice hořlavým materiálem, ale na základě dostupných zkušeností je ověřeno, že u dřevěných konstrukcí nedochází při požáru k náhlé ztrátě pevnosti. Z hlediska požární odolnosti dřevo splňuje základní požadavky na stavby. Na rozdíl od oceli se jedná o přírodní materiál, jenž může být ohrožen napadením biologickými škůdci, jako jsou dřevokazný hmyz nebo dřevokazné houby. Ocel bez pravidelné údržby je zase náchylná na degradační procesy koroze, kterou způsobuje vlhkost.
Použití dřeva, nejlépe v kombinaci s jinými ekologicky šetrnými stavebními materiály, může pomoci ke snížení uhlíkové stopy stavby. Konstrukce na bázi dřeva splňují srovnatelné, v některých případech i lepší, tepelnětechnické vlastnosti a snižují energetickou náročnost budov. Při správném návrhu, způsobu použití a užívání mají konstrukční prvky na bázi dřeva dlouhou životnost, téměř srovnatelnou s ocelovými konstrukcemi.
Uhlíková stopa stavebního výrobku závisí na mnoha faktorech, které je třeba zohlednit při volbě daného materiálu do stavby. Při výrobě oceli existuje vyšší riziko znečištění vodních zdrojů nebo emisí do ovzduší.
Dřevostavby v současnosti
Dřevostavby v současné době slaví svůj boom. Podíl výstavby domů, jejichž nosná konstrukce je ze dřeva, neustále přibývá. Současné trendy výstavby kladou důraz na minimální energetickou náročnost, rychlost realizace spojenou s ekonomikou výstavby i následným provozem, a také na minimální ekologické zatížení životního prostředí. Dřevo v kombinaci s moderními technologickými postupy je vhodný materiál ke stavbě domů, které jsou nízkoenergetické, nebo vykazují pasivní standardy.
Dřevostavba má tak minimální dopad na životní prostředí během svého užívání, ale i při samotné výrobě. Různé stavební materiály totiž různě zatěžují životní prostředí a rozdíly jsou velmi významné. Dřevo je také jediný 100% obnovitelný stavební materiál, takže jeho použití namísto neobnovitelných materiálů výrazně snižuje dopad na životní prostředí. Na jeden dům je potřeba průměrně 20 dospělých stromů. Aby se vše přírodě navrátilo, je potřeba zasadit zhruba desetkrát tolik sazenic. Sázení stromů je proto pro mnoho společností zaměřujících se na stavbu ze dřeva samozřejmostí.
Snahy o moderní evropskou společnost posunuly do popředí problematiku životního prostředí a vyčerpatelnosti zdrojů surovin. V zájmu zlepšení životního prostředí v Evropě se stává klíčovou otázkou snížení obsahu oxidu uhličitého v ovzduší. Jednou z cest řešení tohoto problému je větší využití možností lesa jako jeho likvidátora a současně producenta obnovitelného ekologického materiálu - dřeva.
Dřevo se již od dávné minulosti používalo nejen při stavbě obydlí, jiných staveb a mostů, ale také lodí (mimochodem z inženýrského hlediska se loď dá vnímat jako dům otočený střechou dolů), strojů atd. V novodobé historii i automobilů a letadel. V průběhu druhé světové války se využívaly přednosti dřeva, jakými jsou dobré mechanické vlastnosti a malá hmotnost. Dřevěnou kostru mělo i jedno z nejrychlejších letadel druhé světové války Havilland DH.98 Mosquito.
Dřevostavby mají nesrovnatelně lepší tepelné a izolační vlastnosti oproti zděným stavbám. Dřevostavba je průměrně o 20% levnější než stavba zděného domu. Do domu se lze plnohodnotně nastěhovat zhruba po sedmi měsících od zahájení výstavby. Důkazem dlouhé životnosti dřevostaveb je nejstarší, dosud fungující dřevostavba, která byla postavena před 600 lety. Dřevostavba nabízí skvělé vnitřní klima a tepelnou pohodu, nízkou energetickou náročnost, dlouhou životnost, flexibilní dispozici, výbornou výtěžnost prostoru i rychlou výstavbu.
Současné technologické postupy umožňují stavět velmi rychle a efektivně. V Severní Americe je dřevo převažující stavební materiál pro běžné rodinné domy. Překvapivě se objevuje na špici Irsko, kde technologie na bázi dřeva zejména u staveb pro bydlení převládá.
Dnes jsou již výhody dřevěných staveb velmi známy. Tyto stavby mají velmi dobré tepelně-izolační vlastnosti, a tím jsou předurčeny pro nízkoenergetické domy. Dřevostavby jsou šetrnější k životnímu prostředí a šetří neobnovitelné zdroje. Praktická životnost dřevostavby je dána především péčí o ni v průběhu jejího používání. Jsou známy tisíce dřevěných staveb, které existují stovky let. Statistická životnost se uvádí 100 let. Ale pokud byste v takto staré stavbě bez rekonstrukce chtěli žít, zcela jistě by nevyhovovala Vašim dnešním požadavkům. Rekonstruovat takovou stavbu by ale určitě bylo nákladnější než stavba nová.
Pochopitelně i dřevostavba musí splňovat stejné požární normy a předpisy jako stavby z jiných materiálů, takže pokud je správně navržena a postavena, není zde větší nebezpečí než u jiných staveb. Dřevo má v masivní formě větší požární odolnost než např. ocel. Pokud je stavba správně navržena a zrealizována, nehrozí ani v tomto směru žádné nebezpečí. Pro stavbu dřevěného domu platí stejná pravidla jako pro domy jiných konstrukcí. Stavbu je nutno doložit statikou, která prokáže, že je dostatečně nosná. Pokud se podle takto doloženého projektu stavba postaví, nemůže se stát, že by byla uvedenými vlivy poškozena. Samozřejmě za předpokladu, že sníh či vítr podstatně nepřekročí normové hodnoty, které se ale stále zpřísňují.
Dřevo jako stavební materiál má rozhodně několik předností. Oproti ostatním stavebním materiálům je ekologičtější, má lepší tepelně izolační vlastnosti při stejné tloušťce stěny, pyšní se skvělými fyzikálními a mechanickými vlastnostmi a v neposlední řadě se díky moderním technologiím neustále vyvíjí.
Při pohledu na rozestavěná sídliště pozorovatele upoutá, jak český stavebník preferuje tradiční zděné technologie, zatímco dřevo, jako stavební materiál, vidíme především u krovů. Na okrajích českých a moravských měst se již řadu let rozrůstají lokality nové výstavby rodinných domů a staví se i na venkově. Počet dřevostaveb je zkrátka malý, přestože v posledních letech postupně roste. Pod pojmem dřevostavba si většina lidí představí dům s nízkou spotřebou energie, často dům pasivní. Pokud se jedná o nové dřevostavby, je to většinou pravda.
Argument nižší ceny je rovněž zavádějící. Kvalitní stavba nemůže být levná. Budí to oprávněné podezření z ošizení kvality a energetické úspornosti. Souhrnná cena domu je součtem vstupní investice a nákladů spojených s užíváním domu po dobu životnosti. Nízká hmotnost stavby má však za následek určité nevýhody. Jedná se především o malou schopnost dlouhodobé akumulace tepla ve stavbě. To se projeví nedostatečnou tepelnou stabilitou místností jak v zimním, tak především v letním období. Základní požadavky udává ČSN 73 0540 pro zimní a letní období. Zatímco v zimě lze tepelnou pohodu zajistit vhodným zdrojem tepla a systémem vytápění, tak v létě, pokud nechceme používat provozně náročnou klimatizaci, zajišťují tepelnou stabilitu především kvalita obálkových konstrukcí a účinné stínění oken.
Významný vliv na přehřívání interiéru osluněných a podkrovních místností mají fyzikální vlastnosti materiálů, které jsou použity a celkové vytvoření skladby konstrukce. Jako tepelná izolace ve skladbách obvodových plášťů a střech jsou nejčastěji používány materiály na bázi minerálního vlákna, kamenná nebo skelná vlna. Pokud se v konstrukci ve větší míře použijí materiály s výrazně vyšší tepelnou kapacitou, lze dosáhnout značného zlepšení nejen tepelné stability místnosti v letním období, ale i většího fázového posuvu, tedy časové oddálení maximálního zvýšení teploty v místnosti od doby maxima venkovního vzduchu až o několik hodin. Z toho důvodu je výhodné používat tepelné izolace na bázi dřevité vlny.
Z hlediska šíření zvuku v konstrukci má přímý vliv na vzduchovou neprůzvučnost konstrukce Rw (dB) její hmotnost, respektive hmotnost jednotlivých komponent skladby střechy nebo obvodového pláště. Objemová hmotnost minerálních tepelných izolací se pohybuje v rozmezí od 45 do 65 kg/m3, izolace na bázi dřeva začínají na 50 kg/m3 u výplňových desek, ale desky pro fasádní zateplení nebo střešní pláště se pohybují ve hmotnostech od 140 do 270 kg/m3 podle typu a určení do stavby.
Myšlenka provedení obvodové konstrukce budovy jako difúzně otevřené se více uplatňuje až v posledních letech. Starší dřevostavby jsou vesměs koncipovány jako difúzně uzavřené. Princip spočívá v nutnosti provedení velmi kvalitní parozábrany na vnitřní straně konstrukce, která má zamezit průchodu vodních par do konstrukce. Tím je zajištěna ochrana nasákavé minerální izolace a tím i nosné dřevěné konstrukce před vlhkostí. Difúzní uzavření konstrukce pak umožnilo následně provést vnější opláštění například i polystyrénovými deskami se systémovou tenkovrstvou omítkou. Ochrana tepelných izolací z minerálních vláken před vlhkostí je podstatná rovněž z důvodu značného poklesu tepelně izolačních vlastností těchto materiálů i při malém zvýšení jejich vlhkosti.
Difúzně otevřená konstrukce neobsahuje ve skladbě žádné parozábrany, které by bránily prostupu vodních par stěnou i odvětranou střechou. To pozitivně ovlivňuje jak kvalitu vnitřního mikroklimatu, tak i schopnost konstrukce zbavit se případné nadměrné vlhkosti. Ta přitom neovlivní tepelně izolační vlastnosti dřevitých izolací a tedy konstrukce jako celku. Venkovní opláštění se provádí z fasádních desek pro difúzně otevřené omítkové systémy, které jsou rovněž z dřevité vlny a vyznačují se velmi nízkým faktorem difúzního odporu μ = 5. Použití konstrukčních a izolačních desek na bázi dřeva a dřevité vlny je tedy v difúzně otevřených konstrukcích velmi vhodné a současný sortiment evropských výrobců těchto materiálů je tomu přizpůsoben.
Jednotlivé skladby konstrukcí, ať již se jedná o střechu, obvodovou stěnu, strop pod půdou apod. Deklarované tepelné vodivosti λ (W/m.K) jsou u izolačních desek z dřevité vlny v rozmezí podle typu od 0,038 (výplňové lehké izolace) do 0,048 (speciální desky), což například pro izolační výplně je téměř shodné s izolacemi minerálními. Obvodovou konstrukci v kvalitě pro pasivní dům lze již v případě vnější stěny provést v tloušťce od 42 cm, takže lze získat více vnitřní užitné plochy.
Na závěr lze tedy zmínit ještě jeden klad dřevovlákna, a to je jeho trvanlivost. Dokladovat to lze na příkladu desek Hobra, které se používaly již před desítkami let a dodnes jsou, pokud byly do stavby zabudovány správně, ve stejně dobrém stavu.
tags: #stavby #na #bazi #dreva #vlastnosti #a
