Selhání hydroizolace: Důsledky a řešení v praxi

Konference Defekty budov konaná v Českých Budějovicích ve dnech 19.-20. 11. 2009 znovu upozornila na časté nedostatky hydroizolačních konstrukcí a jejich následky, které se opakovaně vyskytují již desítky let. Některým defektům by mohla zabránit i aktualizace a doplnění národních norem, pro které se v poslední době podmínky zlepšily, takže není nutné se omezit pouze na mechanické přejímání evropských, převážně výrobkových nebo zkušebních norem.

Při objasňování zjištěné poruchy hydroizolačního systému je důležité nejen vycházet z přesné diagnózy všech možných příčin každého defektu, ale také identifikovat všechny faktory včas a ve správném časovém pořadí. Každá vada, a to se týká nejen střech, ale především hydroizolací spodní stavby, nemusí mít za následek viditelné selhání hydroizolace v průběhu provádění nebo brzy po dokončení díla. Někdy se sníží pouze předpokládaná trvanlivost, odolnost proti různým nepříznivým vlivům, mechanickým nebo korozním, tedy celková hodnota díla.

Defekty a názvosloví

Je třeba připomenout, že pojem „defekt“ názvosloví českých norem nezná. Pro označení příčin a následků selhání hydroizolačních konstrukcí bylo již při revizi ČSN 73 0600, ukončené v roce 1994, snahou najít a upřesnit základní názvy. Pojem „vada“ byl zvolen pro výchozí chybný postup, obsažený převážně již v projektu. Ten určuje podmínky, materiál a základní pravidla provádění (čl. 3.40). Pojem „porucha“ má zahrnovat spíše důsledek takové vady, převážně pronikání vody v různém skupenství - kapaliny, vodní páry nebo někdy sněhu nebo ledu (čl. 3.39).

Toto názvosloví bylo v podstatě převzato i do revidovaného znění normy v roce 2000 a není v rozporu s ustanoveními občanského zákoníku, kde se pojem vada používá pro vadu díla i výrobku. Vyskytují se i další skupiny nebo dvojice pojmů, jejichž nesprávný výklad může značně zkreslit skutečnou podstatu defektu a prodlužovat spory o dodávce na desítky let.

Postup diagnózy defektu

O následcích vad, tj. projevech zřetelné poruchy hydroizolace, nebývají zásadní spory. Konečným projevem je vždycky voda na nesprávném místě - podle druhu konstrukce více nebo méně viditelná. Různá však může být její forma nebo množství. Příčin může být ovšem nesčetné množství, i když se některé chronicky opakují.

Čtěte také: Jak vybrat správný typ tekuté střešní hydroizolace

Výchozím bodem by měl být podrobný rozbor možných vad projektu - pokud takový vůbec existuje -, a znalost všech navržených materiálů a jejich skutečných vlastností, ne jen údajů poskytovaných dealery a výrobci. V dalším postupu pak vyhodnocení všech dostupných okrajových podmínek, mj. i klimatických. V konečné fázi, pokud se nedojde již dříve k použitelným zjištěním, i náročný fyzický průzkum skutečného provedení konstrukce sondami, odkrytím větších ploch izolací apod. Zjištěné provedení se může bohužel od projektu podstatně lišit, někdy tak, že všechny dokumenty se mohou ukázat jako nepoužitelné.

Ztížení průzkumu představuje to, že jen velmi málo nedestruktivních metod může poskytnout spolehlivé výsledky. Ani pečlivě připravené zátopové zkoušky, které mohou být platnou pomůckou, v mnoha případech nezjistí nic. Lepší situace je tam, kde poruchy mají souvislost s defekty z oblasti tepelné techniky, kde jsou k dispozici solidní měřicí metody. Lokalizace vady konstrukce bývá obtížná. Lepší podmínky jsou tam, kde jsou hydroizolační vrstvy přístupné, nebo i viditelné.

Je třeba se smířit s tím, že zjišťování vady může trvat i několik let.

Vada projektu a možnosti opravy

Základní otázkou, kterou má znalec obvykle zodpovědět nebo která se vyskytuje při soudním řízení, je, zda je vada (porucha) opravitelná. Je proto nutné také ujasnit si, co přesně je oprava a co má a může splnit. Vadu a její původ je nutné pojmenovat. Obtížně se dokazuje vada vycházející z projektu. Návrh často nerespektuje možnosti hydroizolační techniky nebo schopnosti dodavatelů.

Vyskytují se detaily, které se nedají zaizolovat, vážné důsledky může mít nesprávné určení a pojmenování hydrofyzikálního zatížení (voda, vlhkost) nebo intenzity mechanického namáhání, někdy dokonce nečekaná změna podmínek, kterým měla být hydroizolace původně vystavena. To může vést k navržení materiálu, který nemá dostatečnou odolnost - neodpovídá danému mechanickému a koroznímu zatížení (ČSN 73 0600), potřebné skladbě hydroizolace. Příkladem chybně navržené konstrukce může být bazén v Benešově z roku 1985, kde pronikala voda mnoho let od bazénu do obvodových zdí a přepážek kolem bazénu proto, že izolace byly průběžné a voda natékala na izolaci a pod dlažbou až do stěn.

Čtěte také: Nejčastější chyby při hydroizolaci koupelny

Volba materiálů vzhledem k podmínkám zabudování

Skutečná životnost hydroizolace a chování projektem navržených materiálů po delší době jsou často velkou neznámou. Prokázání vady materiálů a získání nějaké náhrady bývá prakticky nemožné. Takové úvahy mnohdy přesahují i rozlišovací schopnosti soudu. Měřítkem, velmi diskutabilním, proto bývá: Když v současnosti do stavby nezatéká, defekt je „odstraněn“.

Také definice působících korozních vlivů, zejména mechanických, se hledá těžko. Například úplně jiné mechanické namáhání s jinými důsledky působí na hydroizolační vrstvu nad trhlinou v podkladu, která má jednosměrný a pomalý pohyb, a jiné nad trhlinou s opakovaným pohybem, působícím i únavu materiálu. DIN 18 195, díl 8 a podle ní i ČSN 73 0600/1994 klasifikovala dříve namáhání v několika kategoriích, aby se získalo alespoň nějaké měřítko.

Vada projektu nemusí být vždy odvislá od znalostí projektanta, ale někdy je i důsledkem tvrdošíjného lpění investora na úpravách, které není možné spolehlivě zajistit. Opravou by mohla být označena pouze taková následná úprava stávající hydroizolační konstrukce, která by ji uvedla do stavu, který předpokládal kvalitní projekt a který již investor obvykle zaplatil. Ostatní úpravy jsou někdy rekonstrukcí, někdy jen pochybným provizoriem s nejistou účinností a trvanlivostí.

Ani celková rekonstrukce, která může v případě, že zásah do hotové hydroizolační vrstvy není možný, volit náhradní řešení značně odlišné od původního - a proto se dá těžko označit za opravu stávající hydroizolace -, nemusí být a ani nebývá ve všech ohledech plnohodnotná. V závěru projektu opravy, bez něhož je oprava vydána na milost i nemilost schopnostem provádějících „izolatérů“, by měl být i odhad zbytkového znehodnocení stavby a cenového vyrovnání.

V praxi výše uvedený postup ovšem naráží na nejrůznější překážky. Snad nejznámějším postupem „oprav“, zejména z doby masivního používání oxidovaných asfaltů, bylo vrstvení někdy i více než deseti pásů na sebe a praskání povlaku stále v témže místě. Jako zajímavost se dá uvést, že spíše teoreticky existuje i taková možnost, že hydroizolační konstrukce bude po rekonstrukci kvalitnější, než bylo původní řešení. (Použijí se kvalitnější materiály, více vrstev, dokonalejší napojení apod.) Je ovšem velmi riskantní takový stav konstatovat.

Čtěte také: Vše o hydroizolaci

Materiály - příčina defektů

Kromě volby nevhodného materiálu přímo projektem může být příčinou poruchy i neznalost jeho skutečných vlastností nebo okolních vlivů. Již mnohokrát bylo zdůrazněno, že běžné komerční parametry říkají o použitelnosti velmi málo. Ani například mechanické vlastnosti udávané výrobcem, jako pevnost v tahu nebo průtažnost, nemusí být úplně směrodatné pro výběr, tím méně vlastnosti, o kterých běžně nevíme, k čemu jsou dobré.

Nebezpečné je navržení a použití neověřeného materiálu, i když byl schválen k použití výzkumným ústavem, jako např. v roce 1994 vývojové fólie Vinytol Duo pro hydroizolaci suterénu obchodního domu ve Zlíně, který ke všemu měl ještě podle tehdejších požadavků sloužit jako protiatomový kryt. Tato fólie, jak se příliš pozdě zjistilo, byla podélně propustná pro vodu, protože se skládala ze dvou vrstev navzájem netěsně spojených.

Parametry výrobků

I nepříliš zasvěceného pozorovatele může někdy zarazit různý „metr“ při hodnocení některých typů materiálů. Je těžké pochopit, proč je třeba vymýšlet stále nové a složitější metodiky pro zkoušení zejména pásových hydroizolačních materiálů asfaltových i polymerních, když je často nedokážeme zařadit do souvislosti s očekávaným namáháním nebo i posláním hydroizolační konstrukce. Naproti tomu se můžeme divit, jak je možné nechávat bez větší pozornosti skutečnost, že se velké skupiny hydroizolačních materiálů, používaných pro identické účely a namáhaných úplně stejně jako materiály dodávané v rolích, v mnoha parametrech vůbec nehodnotí.

Jsou to hlavně syntetické a cementové nátěrové hydroizolační hmoty a jejich lepidla a tmely, spojovací prvky. Bentonitové rohože bez pevného vodotěsného spojení, obsahující v sobě textilní vložky s podélnou propustností pro vodu, tedy na hranách otevřené, jsou při použití obdobným způsobem jako povlakové izolace přímo výsměchem všem snahám o stálé zdokonalování zkoušek spojů pásových materiálů ve smyku, odlupu, zkoušek průtažnosti, propustnosti, odolnosti proti stárnutí apod.

Podívejme se například na novou ČSN EN 13707+A2 pro hydroizolační pásy, která uvádí pro asfaltové pásy 26 parametrů pro zkoušení a další (víceméně zbytečné) tabulky informující o chemické odolnosti. Je bohužel příznačné pro celou hydroizolační techniku, že se v ní uplatňují ohromné počty výrobků, o kterých nemáme k dispozici téměř nic, kromě nejasného slovního hodnocení, například „překlene trhliny v řádu několika milimetrů“. Nejednotné je hodnocení modifikovaných pásů a podobně. Většina nátěrových hmot má údaje jen o vlastnostech nových vrstev, některé hydroizolační nátěry však křehnou již po několika týdnech.

Typické příčiny poruch hydroizolací spodních staveb

Poruchy vodotěsných izolací spodních staveb vznikají v důsledku činnosti všech subjektů, které se podílejí na realizace staveb. Zde jsou shrnuty hlavní faktory:

  • Investor:
    • Nedostatečná příprava (absence vstupních údajů).
    • Nerealistické finanční a termínové požadavky.
  • Projektant:
    • Nedostatečná příprava, nedostatečné množství podkladů.
    • Nevhodné materiálové a technologické řešení.
  • Další obecné důvody ke vzniku poruch:
    • Absence pravidel hry, která by striktně vymezovala práva a povinnosti jednotlivých subjektů podílejících se na výstavbě stavebního objektu.
    • Absence účinných kontrolních mechanismů na všech úrovních provádění od kontroly projektu, přes kontrolu provádění až po kontrolu provádění všech zakrývacích a ochranných vrstev hydroizolačního systému.

Projevy kolapsu hydroizolačního povlaku

Projevy kolapsu hydroizolačního povlaku spodních staveb mají charakteristické projevy, které je možné rozdělit do následujících bodů:

  • Dilatační spáry: Jsou mimořádně důležitým detailem jak při řešení dilatačních uzávěrů izolačních systémů, tak i při sanacích. V těchto místech se vždy vyskytují vzájemné pohyby stavebních konstrukcí, kdy dochází k opakovanému mechanickému namáhání hydroizolačního povlaku. V případě, že nevydrží, dojde k sanaci této spáry injektážemi.
  • Mechanické poškození: Je spojeno s ignorací základních zásad při navrhování hydroizolačních systémů, tj. nejen vlastních vodotěsných izolací, ale i konstrukcí, konstrukčních vrstev, které jsou kolem. Mechanické poškozování v průběhu realizace stavebního díla dochází velmi často.
  • Špatné provedení hydroizolačních vrstev a jejích konstrukčních detailů:
    • Špatné spojení, svaření jednotlivých částí hydroizolačního povlaku a jeho prvků.
    • Nedostatečné napojení na svislé konstrukce (nedostatečné navaření, nekvalitní mechanické kotvení), včetně ukončení nad úrovní terénu.

U všech hydroizolačních povlaků existuje vždy riziko špatného spojení, ale vzhledem ke kvalitě současně používaných materiálů je toto riziko u kvalifikovaných a dobře kontrolovaných izolatérů minimální. Ještě zajímavější je reálné řešení hromadných prostupů, které jsou samozřejmě náročnější než jednoduché samostatné prostupy. Zde je nutné vždy radši počítat s více prostupy, než něco dodělávat následovně. V případě hromadných prostupů je vždy doplňování velkým problémem.

Hydroizolační povlak musí být mechanicky kotven k podkladu (podle projektové dokumentace), nejdůležitější mechanické kotvení je nad úrovní terénu. Vezměme příklad reálného ukončení hydroizolačního povlaku, kdy dojde nejen k nedostatečnému vytažení hydroizolace nad úroveň terénu, ale mechanické kotvení s dotmelením chybí zcela. Srážková voda pak může plavně zatékat za hydroizolační povlak a pronikat do interiéru podzemního objektu.

Při hledání příčin problémů s vodou ve stavebních konstrukcích by mělo být prvním krokem vždy hledání netěsností ve vedení TZB.

Případová studie: Dům s nedostatečnou hydroizolací

Zajímavou, leč dost drahou zkušenost získal jeden stavebník rodinného domu v obci blízko Prahy. Koupil si starší domek ve svahu, u kterého byla připravena základová deska pro zamýšlené rozšíření domu. Na okraji desky ke svahu stála v době koupě domu betonová opěrná zeď. Nový majitel využil základy pro novou přístavbu. Stalo se ale, že jeho představy o dispozici a půdorysných rozměrech přístavby se lišily od představ původního majitele.

Na severovýchodní a severozápadní straně, směrem ke svahu deska významně přesahuje půdorys přístavby, naopak jihozápadní stěna přístavby je již mimo betonovou desku a pro její založení byl realizován nový základový pas. Deska nebyla nijak upravována. Nový majitel, stavebník přístavby, si vzpomíná, že povrch desky se svažoval od severu k jihu a byl značně nerovný. Na pozemku je velmi nepropustná jílovitá půda.

Původní část domu byla částečně podsklepena. Při rekonstrukci domu byl přístup do sklepa z domu zrušen, nyní se do sklepa vchází venkovními schody a dveřmi z venku. V suterénu po realizaci přístavby nezbylo žádné okno ani jiný způsob větrání. Starý sopouch komína byl zakryt novými povrchovými úpravami. Stěny přístavby byly realizovány z pórobetonových tvárnic, celý dům je zateplen ETICS s tepelnou izolací z polystyrenu. Povrchy vnitřních stěn jsou obloženy sádrokartonovými deskami lepenými PUR pěnou, a to i v suterénu.

V přízemí domu se po letních deštích v roce 2016 lokálně projevily vlhkostní poruchy na stěnách nad podlahou, některé dokonce byly provázeny rozvojem plísní. Ještě horší situace byla v suterénu. Ten sice byl vlhký i před rekonstrukcí, ale nový rozsah vlhkých a plesnivých povrchů majitele domu překvapil. U svahu byla realizována nová opěrná stěna z betonových tvárnic ztraceného bednění zalitých betonem. Stěna není rovnoběžná s žádnou stranou domu, dotýká se severního rohu pórobetonové nosné stěny přístavby. Přerušila tak zateplení stěny. Původní opěrná stěna zůstala skryta v zemině nasypané za novou opěrnou stěnou. Mezi stěnou přístavby a novou opěrnou stěnou vznikla bezodtoková proláklina.

Při prohlídce po dešti bylo na trojúhelníkové ploše mezi opěrnou stěnou a domem mokro. Na této ploše pod tenkým nánosem hlíny byl zjištěn povrch staré betonové desky. Zpod stěny na desce vyčnívá asfaltový pás s vložkou ze skleněné rohože. Je ukončen cca 20 cm od stěny. Asfaltový pás byl překryt úzkým pruhem nopové fólie. Zateplení stěny začíná cca 5 cm nad povrchem desky. Asfaltový pás nebyl napojen na svodové potrubí ani nebyl vytažen svisle na stěnu. Zmíněnou plochu mezi opěrnou stěnou a domem „zásobovaly“ vodou hned tři zdroje: svah za domem, přetékající podokapní žlab a nejspíš i netěsné svodové potrubí u lapače splavenin. Navíc část svodového potrubí měla zcela nevhodný sklon. Po málo nepropustném povrchu svahu za domem stéká k domu voda nejen z vlastního pozemku, ale i od sousedů. Výtok podokapního žlabu přístavby je právě nad problematickou proláklinou a na plochu střechy nad ním je vyústěno dešťové potrubí z vyšší původní části domu. U výtoku nebyl ochranný plech, který by bránil přetékání vody. Navíc žlab byl chybně osazen tak, že jeho vnitřní okraj byl níže než vnější a voda přetékala na povrch fasády. U severovýchodní stěny přístavby je plocha se zámkovou dlažbou. Úroveň této plochy je o cca 20 cm výše, než úroveň dlážděné plochy před domem. V sondě provedené do vyvýšené dlážděné plochy v blízkosti jižního rohu domu se potvrdilo, že navýšení je způsobeno existencí betonové základové desky.

Co se tedy v čerstvě dokončeném domě dělo?

Betonová deska, která na severovýchodní a severozápadní straně významně přesahuje půdorys přístavby, dokonale zadržuje na svém povrchu dešťovou vodu. Tato voda může pronikat pod i nad vodorovnou hydroizolaci. V zadní části domu se na desce hromadí značné množství vody, jejíž zdroje jsou uvedeny výše. Vinou sklonu povrchu základové desky se voda snadno šíří v půdorysu přístavby, popřípadě se v prohlubních nerovného povrchu staré základové desky hromadí. Voda proniklá na vodorovnou hydroizolaci vzlínala do zdiva. Vlhnutí zdiva bylo nejspíš po určitý čas skryto povrchovou úpravou provedenou ze sádrokartonových desek nalepených PU lepidlem. Pohyb vody po hydroizolaci vyvolával obavy, že vodou mohla být zasažena i tepelná izolace pod podlahou.

Vlhnutí stěn sklepa, které bylo známo již z doby před rekonstrukcí, souvisí se založením domu v nepropustné zemině. Voda stékající po povrchu svažitého terénu nebo těsně pod ním proniká do zásypů kolem suterénních stěn a hromadí se tam. Suterén je nejspíš bez hydroizolace, nebo tato je dožilá. Voda pak prosakuje do stěn.

Co s tím vším?

Vzhledem k rozhodující příčině vlhkostních poruch bylo doporučeno co nejdříve eliminovat vliv staré základové desky, tedy cca 10 cm od obvodu domu proříznout starou základovou desku a v desce vybourat žlábek široký cca 30 cm. Ponechaný okraj desky v kontaktu s domem byl upraven seříznutím tak, aby měl sklon alespoň 15 ° do žlábku. Bylo také doporučeno přerušit novou opěrnou stěnu v okolí rohu přístavby. Ukázalo se, že její funkci může lokálně převzít stará opěrná stěna. Mezery mezi starou a novou stěnou na krajích vybouraného otvoru se pak zazdily. Zešikmený okraj staré desky a bok žlábku na straně k domu bylo doporučeno u stěny stojící jen na základové desce obložit tepelnou izolací z XPS pro snížení rizika namrzání zeminy pod okrajem základu. Dále se vytvořilo betonové dno žlábku podélně spádované k napojení na jímku kanalizace. Dno má příčný profil soustřeďující tok vody.

Pro vyloučení rizika pronikání vody na vodorovnou hydroizolaci se doporučilo provést svislou asfaltovou hydroizolaci na patě pórobetonové stěny vedenou až do žlábku. K tomu bylo nutné dočasně odstranit část zateplení stěny, začistit povrchy, které budou podkladem pro hydroizolaci, a opatřit je penetračním nátěrem. Hydroizolace se nakonec provedla z vyztužené asfaltové stěrky.

Další doporučení se týkala realizace žlábku: vložit drenážní perforovanou hadici, žlábek zasypat praným říčním kamenivem frakce 16-32 mm a pod povrch zásypu vložit filtrační textilie. Textilie je jakási z nouze ctnost, s ohledem na hloubku žlábku a úrovně terénu, která má usnadnit nezbytné pravidelné čištění žlábku. Na pozemku přece jen hrozí splavování jílu a hlíny a zanášení spadaným listím. Také bylo třeba opravit podokapní žlaby a svodové potrubí. Ve svahu se má ještě zřídit povrchový sběrný žlábek nad opěrnou stěnou, který by zachytil a odvedl vodu z terénu nad domem. Ve sklepě se doporučilo odstranit SDK, podél stěn zřídit sběrné žlábky zaústěné do jímky osazené čerpadlem s alespoň plovákovým spínačem, zajistit přímé větrání sklepa a pro vysychání temperovat vnitřní vzduch. Pro větrání se nabízelo provést větrací otvory ve vstupních dveřích a zprovoznit nepoužívaný komínový průduch, popřípadě vstup do průduchu osadit ventilátorem.

Úspora z využití staré desky se nekonala. Naopak vznikla rizika pozdějších poruch. Příklad nám dobře připomíná, že máme tvarovat základy, a to v jakékoli výškové úrovni tak, aby se na nich nemohla hromadit voda.

tags: #stavebnik #neprovedl #hydroizolaci #důsledky #a #řešení

Oblíbené příspěvky: