Hliněné omítky a vzduchotěsnost: Klíč k udržitelnému a zdravému bydlení

Hlínu jako stavební materiál používali lidé od nepaměti, stavěli z ní příbytky pro chudé i paláce. S rozvojem cihlářského průmyslu na začátku 19. století na území rozvinutých států se však od tohoto stavebního materiálu ustoupilo. O sto let později se hlína opět přihlásila o slovo. Její výhodné vlastnosti se totiž osvědčují i v moderní době.

Hliněné omítky nepatří jen do moderních ekologických a nízkoenergetických domů a objektů. Uplatnění najdou i v klasickém panelákovém bytě, kde se postarají o příjemné mikroklima. Nemusíte být zavilým ekologickým aktivistou, abyste přišli na chuť omítkám z hlíny. Není třeba se bát, že vám zdi bude zdobit nehezká hnědá až černá barva a celý pokoj bude zbytečně tmavý. Naopak - hliněné omítky se vyrábí v řadě odstínů a některé z nich jsou světlé. Hlína je plastická a nanášení je snadné. Užití omítek je tak možné všude, lze je nanést na cihly, beton, panel, sádrokarton, a dokonce i dřevo, které pomáhá chránit a konzervovat.

Regulace vlhkosti a mikroklima

Nejdůležitější vlastností hliněných omítek je přitom schopnost regulovat vzdušnou vlhkost. Když je vlhkost ve vzduchu zvýšená, absorbují ji, a když je vzduch příliš suchý, absorbovanou vlhkost zase vypustí. Tím se postarají o příjemné mikroklima místnosti. S touto vlastností lze dokonce cíleně pracovat a zeď rosit. Právě kvůli výše uvedeným vlastnostem se k hliněným omítkám čím dál častěji uchylují odborníci i laici. Horká a suchá léta totiž dělají z bytů bez klimatizace horká doupata, v nichž se nelze v noci ani pořádně vyspat. Hlína ocení i obyvatelé paneláků.

Hliněné omítky žádnou vlhkost v interiéru nevytváří, pouze dynamicky zvýšenou vzdušnou vlhkost nasávají a při poklesu vzdušné vlhkosti interiéru ji zpět uvolňují. Pomáhají tak udržovat klima v interiéru v rovnovážném stavu. Míra schopnosti hliněných omítek vyvažovat vzdušnou vlhkost interiéru je dána objemem hliněného materiálu, který se v daném prostoru vyskytuje. Čím více jílových minerálů obsažených v hlíně v daném prostoru máte, tím více se bude jeho schopnost regulace vzdušné vlhkosti projevovat. Použití jílových nátěrů se v tomto směru nijak neprojeví, taktéž projevy tenkovrstvých finálních hliněných omítek budou zanedbatelné. Znatelného projevu bude dosaženo až při aplikaci hliněné omítky v plné skladbě (nad 15 mm). Pokud budou v plné skladbě vyomítány všechny plochy prostoru, bude efekt hliněných omítek velký. Spolu s dalšími vlastnostmi, především schopností akumulace tepla a jeho zpětným sáláním, vytváří hliněné omítky obecnou stabilitu a setrvačnost optimálního vnitřního prostředí ve všech aspektech. Osobně říkám, že vytváří tzv. "měkkost" vnitřního prostředí. Jelikož je míra těchto vlastností dána množstvím hlíny v interiéru, doporučujeme hlínu nejen v podobě omítek, ale také v podobě konstrukčních materiálů. Pak je objem hliněné hmoty opravdu velký a stabilita a "měkkost" vnitřního prostředí obrovská.

Vzduchotěsnost a pasivní domy

Vzduchotěsná vrstva musí být umístěna na vnitřní straně konstrukce v první třetině tloušťky kvůli tepelnému odporu a možné kondenzaci vodních par. Vysoká neprůvzdušnost objektů je dokonale propracovaný návrh s vyřešenými detaily a použitými materiály. Tyto požadavky jsou stanoveny normou průvzdušnosti, což je vlastně opak vzduchotěsnosti. Průvzdušnost je normou stanovena jako hodnota n50[h -1] celkové intenzity výměny vzduchu při tlakovém rozdílu 50 Pa. Čím menší je tato hodnota, tím lepší je vzduchotěsnost stavby. U budov s nuceným větráním a rekuperací je tato hodnota stanovena na max. n50 = 0,6 h-1, což znamená, že se nesmí vyměnit více než 0,6 celkového vnitřního objemu budovy. Tato hodnota odpovídá přibližně tlaku vytvořenému větrem o rychlosti asi 9 m/s. Měření hodnoty n50 je nejlépe provádět během výstavby pasivního domu po dokončení vzduchotěsnících stavebních úprav.

Čtěte také: Využití truhlářského řeziva

Kvalitní vzduchotěsná obálka je základním předpokladem k dosažení pasivního standardu. Kondenzace vlhkosti v konstrukcích by navíc vedla ke vzniku plísní, hub, koroze apod. Vysoká průvzdušnost budovy vede také k vyšším tepelným ztrátám. V krajním případě může dojít k poddimenzování otopné soustavy. U pasivních domů s hodnotou n50 = 0,6 h-1 jsou ztráty průvzdušností přibližně 3,5 kWh/m2 za rok, což je při celkové potřebě tepla na vytápění 15 kWh/m2 téměř jedna čtvrtina. Pro porovnání, běžná budova s hodnotou n50 = 4,5 h-1 má roční ztráty průvzdušnosti kolem 26 kWh/m2 za rok, což je téměř dvojnásobek roční potřeby tepla na vytápění u pasivních domů.

Metody měření vzduchotěsnosti

Kontrola vstupní průvzdušnosti budovy se nejčastěji provádí metodou tlakového rozdílu pomocí blower-door testu. Ventilátor pak v budově vytváří tlakový rozdíl (podtlak nebo přetlak). Při přetlaku 50 Pa se u ventilátorů nastaví otáčky tak, aby se tlakový rozdíl neměnil. Objemový tok vzduchu se změří objemový tok vzduchu procházející ventilátorem, který je roven intenzitě výměny vzduchu přes funkční spáry a netěsnosti.

Metody měření vzduchotěsnosti jsou:

• Metoda A - měření budovy v provozním stavu.
• Metoda B - měření vzduchotěsnosti obálky budovy.

Výsledky měřicí metody A vypovídají o vzduchotěsnosti budovy jako celku. Popisují kombinovaný vliv netěsných konstrukcí, záměrných otvorů v obálce budovy a přítomnosti technických zařízení. Metoda A by se použila například pro získání vstupních údajů do energetických výpočtů, ve kterých je potřeba postihnout celkovou výměnu vzduchu všemi netěsnostmi, bez ohledu na jejich konkrétní umístění a příčinu. Příprava budovy pro měření metodou A je podle postupu poměrně jednoduchá. Budova se ponechá ve stavu typickém pro období, kdy je v provozu systém vytápění nebo chlazení. Okna, dveře, větrací klapky v obvodových konstrukcích se pouze zavřou a žádná další opatření pro zlepšení vzduchotěsnosti se neprovádějí.

V praxi se častěji měří metodou B. Tato metoda se používá:

• Při kontrole kvality provedení vzduchotěsnicích vrstev a detekci případných netěsností spojené s opravou před jejich zakrytím dalšími vrstvami konstrukce (typicky kontrola provedení event. oprava parozábrany u dřevěných konstrukcí před aplikací vnitřního obkladu).
• Pro deklaraci dosažené vzduchotěsnosti (kvality provedení) obvodových konstrukcí po dokončení budovy.

Čtěte také: moderní stavební systémy pro rychlou výstavbu

Při měření metodou B mají být po dobu měření utěsněny všechny záměrné otvory v obvodových konstrukcích. Pro dočasné utěsnění v rámci přípravy před měřením zpravidla postačí méně kvalitní výrobky. Tenčí spáry lze většinou dostatečně dobře utěsnit papírovou malířskou lepicí páskou. Větší otvory lze utěsnit libovolnou nepoškozenou plastovou fólií. Stav dočasného utěsnění je potřeba kontrolovat, odlepení v průběhu měření by mohlo zkreslit výsledek. Po skončení měření musí být všechna dočasná těsnicí opatření odstraněna, aby nedošlo k narušení funkce utěsněných prvků. Pro utěsnění kruhových otvorů (kanalizační potrubí, komíny, VZT potrubí, apod.) se velmi dobře osvědčily gumové duše fotbalových míčů. Zvláštní pozornost je potřeba věnovat utěsnění nasávacího a výfukového potrubí vzduchotechniky. Utěsněny by měly být vstupní a výstupní otvory na fasádě, nikoli vstupní a výstupní otvory do větrací jednotky. Pokud je součástí větracího systému zemní výměník tepla, musí být rovněž utěsněn pokud možno opět na hranici obálky měřeného prostoru. Během přípravy před měřením je nutné zvážit riziko mechanického poškození konstrukcí vyvolaným tlakovým rozdílem.

Součástí samotného měření bývá také často lokalizace netěsných míst, a to hlavně v případě neuspokojivých výsledků měření. Velkou část netěsností je možno také lokalizovat pomocí našich smyslových orgánů - dlaní, které jsou na pohyb vzduchu velmi citlivé. Pro detekci netěsností v konstrukcích složitějšími detaily je možno využívat sledování pohybu barevného kouře, vytvářeného za přetlaku.

Materiály pro vzduchotěsnost

Kromě vnitřních omítek bez prasklin, které tvoří vzduchotěsnou vrstvu u zděných stěn, se používají i jiné materiály:

U pasivních domů se v žádném případě nedá spolehnout na vzduchotěsnost zděných stěn. Netěsnosti vznikají přes mezery napojení cihel a přes mezery v maltě. Vzduchotěsnou vrstvu nejčastěji tvoří vnitřní omítka bez prasklin, včetně stěn, stropů a napojení na podlahu. Dále je důležité, aby dům neměl příliš členitý tvar a nezvyšovaly se tak zbytečně tepelné ztráty.

Hliněné omítky ve slaměných stavbách

Hliněné omítky slaměných stěn tvoří přirozenou protipožární ochranu slaměných balíků, určují výsledný tvar domu, zajišťují tepelnou i vlhkostní stabilitu vnitřního prostředí a příznivé elektroiontové mikroklima. Mohou zajistit i dostatečnou (pro nízkoenergetický standard) vzduchotěsnost vnitřní obálky vytápěného prostoru anebo větrotěsnost fasády. Při kladení balíků do stěn na plocho váže hliněná omítka s konci stébel o něco lépe než při kladení balíků "na hranku", ale rozdíl není nijak podstatný.

Čtěte také: Průvodce zpevněním suché zdi cementem

Výhodné je stavět stěnu ze slaměných balíků už od začátku co nejrovněji. Srovnávání se provádí dřevěnou palicí. Pokud se srovnání palicí úplně dobře nepodaří, můžete největší boule seříznout elektrickou protiběžnou pilou ocaskou. Povrch slaměných stěn je vhodné sestřihnout plotostřihem a oprášit od volných kousků stébel, aby byl podklad co nejrovnější, s co nejmenším měrným povrchem, což usnadňuje omítání.

Aplikace hliněných omítek

Práce s hlínou je jednoduchá. Mnoho stavebníků si myslí, že aplikace hliněných omítek je složitější než aplikace klasických omítek, ale je to právě naopak. S materiálem se dobře pracuje a je příjemný na dotek. Důležité jsou dobré nástroje a hlínu během práce udržovat vlhkou.

Než začnete s omítacími pracemi, musí být především ukončena konstrukce střechy a vnější obvodové stěny musejí být chráněny před deštěm a jinými možnostmi navlhnutí tak, aby podklad, na který se omítky nanášejí, byl pevný, bez uvolněných částeček a dostatečně suchý. Čas schnutí závisí na klimatických podmínkách a situaci na staveništi. Teplota vzduchu a stěn nesmí během tří dnů před začátkem omítacích prací, v průběhu omítání a v době zrání omítky klesnout pod +5 °C. Při výrobě malty při nízkých teplotách nesmí teplota složek klesnout pod +5 °C a teplota čerstvé malty pod +10 °C. Při teplotě vzduchu nad +25 °C a suchém počasí se musí omítka ošetřovat vlhčením minimálně během tří dnů po její realizaci, chránit před přímým sluncem, větrem a podobně, aby se zabránilo rychlému vysychání. K tomu, aby mohly omítací práce začít, je potřeba, aby betonové jádro důkladně vyzrálo a vyschlo (28 dnů po zastřešení stavebního objektu). Omítání se může realizovat, není-li vlhkost štěpkocementových desek větší než 14 % a betonového jádra než 4 %.

Vrstvení hliněných omítek

1. První vrstva - hliněná kaše ("odhalovací" vrstva): Tvoří přilnavostní můstek mezi slámou a dalšími vrstvami omítky. Kaše má dostatečnou přilnavost, aby ji stačilo v první fázi nanést hladítkem mírným tlakem a ve fázi druhé rozmazat trochu větším tlakem tak, aby se odhalily všechny nerovnosti a případné dutiny. Po její aplikaci stěna nepřibyde na tloušťce, opticky se spíše zúží, resp. ukáže, kde byla měkká nesoudržná místa. Hliněná kaše je vetřena těsně pod povrch slaměných stěn a lehce povrch slaměných stébel zakrývá. Ruční provedení nezabere při troše šikovnosti více než jednu hodinu na každých cca 10m2 plochy omítaných stěn. Někdy se namísto omazání hliněnou kaší provádí máčení balíků do kaše předem a staví se z balíků už namočených, i tento postup jsem několikrát vyzkoušel, ale nepovažuju jej za efektivní. Balíky jsou po namočení těžké a celkově je postup mnohem pomalejší. Zdánlivou výhodou může být vyšší kvalita: balíky se ochotněji nechají ve stěně srovnat - nepruží a silné vrstvy jádrové omítky nesjíždí před uschnutím vlastní tíhou tolik dolů čili u stropu nevzniká ve fázi schnutí jádrové omítky tak velká spára. Praktický význam to ale z mého pohledu nemá. Balíky lze dobře srovnat i za sucha a spáru v jádrové vrstvě u stropu snadno dodatečně zamáznout.
2. Jádrová vrstva: Jádrová vrstva nejlépe přilne ještě k vlhkému špricu, není příliš výhodné dělat zde technologickou přestávku. I když i k suchému špricu přilne omítka dobře, nahazování na vlhký jde přeci jen o něco rychleji. Jádrovou vrstvu hliněné omítky je nejlépe připravit v talířové míchačce smícháním hliněné kaše s pískem a slaměnou řezankou nejčastěji v objemovém poměru cca 1:1:1. Záleží však kolik jílu, prachu a písku už v sobě má samotná místní hlína. Jádrovou vrstvu hliněné omítky je nejsnažší provést hned po aplikaci první "odhalovací" vrstvy (přilnavostního můstku) dříve než uschne. Tloušťka jádrové vrstvy může být 1 - 8 cm dle rovinnosti podkladu a požadované míry vyrovnání. Slaměné domy jsou z hlediska tepelné stability blíže zděným stavbám než lehkým dřevostavbám. Sláma má sama o sobě poměrně velkou tepelnou kapacitu danou mj. i skupenskými změnami vody (voda-pára) v jejích kapilárách. Trendem jsou omítky spíše slabší, v součtu všech vrstev cca 3 cm, protože se tím šetří pracnost a z hlediska akumulace tepla se to nijak zásadně neprojeví. Jádrovou vrstvu je vhodné nahazovat rovnoměrně, aby následné roztažení a vyrovnání hladítkem bylo co nejméně pracné. Větší rovinnosti je možné dosáhnout pomocí stahovací lati, s hliníkovou se pracuje lépe než s dřevěnou. Je také dobře možné provést jádrovou vrstvu mnohem rovněji v celé ploše stěny - do omítníků, je to ale asi dvakrát pracnější než kvazirovina od oka.
3. Finální vrstva: K finální vrstvě hliněné omítky se přistupuje až po úplném vyschnutí omítky jádrové, čili zde je technologická pauza nutná, jinak se objemové změny dané vysycháním sčítají a dochází tak k trhlinám.

Při provádění venkovních hliněných omítek hydrofobizovaných kravincem přidávám kravinec v poměru cca 1:1 do hliněné kaše. Kaši s kravincem pak při provádění venkovních omítek používám jako základ pro všechny vrstvy: špric, jádrovou i finální. Pokud kravinec nemá smrdět, je zapotřebí uchovat jej v suchu anebo ve stínu. Je-li více dní rozmočený ve vodě a je na sluníčku, tak může začít zapáchat značně.

Riziko plísní a prevence

Samotná hlína růst plísní nepodporuje, naopak se s růstem plísní dokáže lépe v interiéru vypořádat než konvenční materiály. Během vysychání omítky se ale při vysoké vlhkosti, pomalém schnutí a nedostatečném větrání může na povrchu dočasně objevit biologický růst. Samotná hlína plísně nepodporuje. Riziko vzniká především tehdy, pokud hliněná omítka obsahuje organickou příměs a současně vysychá příliš pomalu.

Plísně na hliněných omítkách se mohou objevit do okamžiku, kdy klesne vlhkost omítky přibližně pod 14 %, relativní vlhkost vzduchu pod 60 % a vodní aktivita pod hodnotu 0,65 Aw. Při splnění těchto podmínek se růst plísní zastavuje. Teplota přitom nemusí být vždy rozhodujícím faktorem, ale z praktického hlediska je pro správné schnutí hliněné omítky vhodné zajistit, aby se teplota vzduchu pohybovala nad 15 °C. Při nanášení hliněných omítek je nezbytné dodržovat technologické přestávky mezi jednotlivými vrstvami. Vrstva o tloušťce 2 až 3 cm může vysychat přibližně týden až čtrnáct dní. U směsí s vyšším obsahem jílu může doba schnutí přesáhnout i jeden měsíc. Po celou tuto dobu musí být zajištěno dostatečné větrání při schnutí omítky, aby mohla být přebytečná vlhkost plynule odváděna z jejího povrchu. V praxi je důležité si uvědomit, že těsně nad povrchem vysychající omítky vzniká téměř stoprocentní vlhkost. Tato mikrovrstva vytváří ideální prostředí pro růst plísní. Pokud se však po povrchu stěny pohybuje vzduch, dochází ke snížení vlhkosti v této zóně a podmínky pro růst plísní se výrazně zhoršují. Z tohoto důvodu bývá intenzivní větrání účinnější než samotné použití vysoušečů vzduchu.

Vyšší riziko biologického růstu se týká především hrubých omítek s příměsí organických materiálů, jako je řezanka. Díky svým schopnostem pojmout vysoké množství vlhkosti schnou déle a při nevhodných podmínkách mohou na svém povrchu dočasně vykazovat výskyt plísní nebo hub. Pokud se na povrchu hliněné omítky již objevily spory plísní, nejčastěji ve formě bílých nebo černých chomáčků, je potřeba v první řadě zlepšit větrání a podpořit rychlejší schnutí hliněné omítky. Jestliže z jakéhokoli důvodu nelze větrání dostatečně zintenzivnit a plíseň se již objevila, je možné povrch omítky rozprášit čistým lihem nebo bílým vinným octem. Takové ošetření zpravidla zastaví růst plísně přibližně na tři dny, poté je nutné nástřik zopakovat. Použít lze také specializované přípravky proti plísním. Po úplném vyschnutí omítky se plíseň setře vlhkou houbou a následně je možné pokračovat další vrstvou hliněné omítky. V jednodušších případech postačí preventivní postřik čistým lihem a následné stažení plísně vlhkou houbou. Z odborného hlediska hliněné omítky v suchém stavu nepředstavují materiál, který by podporoval růst plísní. Rizikovým obdobím je především fáze vysychání, a to zejména u hrubších vrstev a směsí s obsahem organických příměsí. Největší vliv má dlouhodobě zvýšená vlhkost a nedostatečné větrání, nikoli samotná přítomnost hlíny.

tags: #suché #omítky #vzduchotěsnost

Oblíbené příspěvky:

• Postup rozšíření okna
• Podrobný průvodce pancéřovými hadičkami 80 cm
• Proč je Porotherm ideální volbou pro váš dům?
• Vše o čištění a nátěrech brizolitových fasád
• skelná a minerální vlna