PergolySušice: Kolébka českého sirkařství a jeho bohatá historie
Sušice, město na Otavě, byla veřejností uznána jako „kolébka“ českého sirkařství. Na počátku 19. století byla vynalezena zápalka, jednoduché, praktické a jedinečné zapalovadlo, po dlouhá desetiletí uznávaný prostředek iniciace plamene.
Zrod zápalky a počátky sušického sirkařství
Výroba prvních zápalek v Sušici má své počátky na podzim roku 1839, kdy se z Vídně do rodné Sušice vrátil pětadvacetiletý truhlářský tovaryš Vojtěch Scheinost. Existuje historka o tom, jak se Vojtěch Scheinost a jeho budoucí žena Marie Urbancová, naučili vyrábět zápalky na svém vandru do Vídně u lékárníka Römera. Po svatbě s Marií, začal Scheinost vyrábět zápalky v Sušici.
Brzy prodával své výrobky na trzích v Sušici, v Praze a v částech příhraničního Rakouska. Výroba byla malá a byla dělána v rozptýlených prostorách v celém městě. Byl to únavný výrobní proces. Sušení zápalkových hlaviček bylo požárně nebezpečné a Scheinost byl několikrát nucen přesouvat své výrobní prostory z místa na místo. Počátky byly velmi těžké, jako každá průkopnická činnost.
Brzy se Scheinostovi nedostalo finančních prostředků a byl nucen se obrátit na zámožného občana Bernarda Fürtha, obchodníka se smíšeným zbožím v Sušici, který mu vypomohl půjčkou. Po krátké době, v roce 1841, s ním zahajuje spolupráci ve výrobě zápalek. Oprávnění k výrobě sirek měl jen Scheinost a proto Fürth nemeškal a zažádal o něj v září 1842. Poněvadž výroba záhy nepostačila pokrýt poptávku, snažili se oba, Fürth i Scheinost, o rozšíření výrobních prostorů.
Vhodný objekt nalezli ve Zlaté Koruně na panství krumlovském, kam Bernarda Fürtha v listopadu 1842 pozval schwarzenbergský hospodářský úřad, aby mu pronajal bývalou tužkárnu. Jakmile byla vyřešena otázka dalšího rozvoje požádal Fürth o zemské oprávnění k výrobě sirek a fosforu v Sušici a Zlaté Koruně, které také s přímluvou sušického magistrátu v květnu 1843 obdržel. Sušické pronajaté prostory nepostačily uspokojivě řešit provozní potenciál vzkvétajícího odbytu, proto se Bernard Fürth rozhodl postavit novou továrnu. To se mu po předchozích potížích podařilo koncem roku 1844. Fürthova firma si tak připravila cestu pro nový vývoj.
Čtěte také: Podrobná recenze Susarna Reziva Bazar
V době, kdy závod zaznamenával rozkvět výroby a podnikání, kdy se zaměstnané dělnictvo početně blížilo tisícovce, vypukla v Sušici epidemie cholery, jejíž obětí se stal i Bernard Fürth. Zemřel 26. září 1849, zanechal podnik v plném vzestupu, bez známek byť sebemenšího zakolísání, podnik, jehož výrobky znala celá Evropa. Scheinost pokračoval v práci u Fürthů se stejným zápalem, jako by sám byl nositelem firmy, vyráběl kvalitní zboží a vylepšoval technologii.
Scheinost měl dobrý instinkt pro získání cenných způsobů výroby zápalek. Měl technické znalosti k překonávání velkých obtíží, které vždy provázely jejich uvádění do provozu ve výrobním závodě. Vojtěch Scheinost však nakonec pro neshody s rodinou Fürthů vystoupil ze služeb firmy Bernard Fürth v roce 1865 a v roce 1868 si založil vlastní sirkárnu v horní části města.
Nebezpečí výroby a zákaz bílého fosforu
Ve výrobním procesu se pracovalo s bílým, velmi jedovatým fosforem, jehož škodlivé účinky byly někdy až příliš kruté. Byli to převážně dělníci - máčeči dřívek a pracující v sušárnách, kteří byli nejčastěji postiženi na dýchacích ústrojích, kazily se jim zuby, zhnisaly dásně, příznaky zákeřné fosforové nekrózy. Snadná vznětlivost fosforu způsobila malé i velké požáry v továrních prostorách, při nichž mimo majetkových škod utrpěli pracující vážná zranění z popálenin, které zavinily někdy i tragickou smrt.
K zákazu používání bílého fosforu došlo koncem 19. století a počátkem 20. století. Důvodem byla ochrana dělnictva a nebezpečí požárů.
Další vývoj a vynálezy
Fürthův syn a následník, Daniel Fürth vedl sirkárnu po dlouhou dobu podle plánů svého otce. V průběhu této doby byly v Sušici vynalezeny některé zajímavé kusy zařízení k usnadnění a zdokonalení výroby zápalek. Mnoho z těchto strojů je nyní vystaveno v sušickém muzeu.
Čtěte také: Jak vybrat správnou délku sloupků?
V devadesátých letech se postupně projevovala nadvýroba zápalkového zboží jak v rakouském mocnářství tak i v ostatních zemích produkujících zápalky. Odbytová krize v tomto průmyslu byla zvláště citelná v Čechách, kde v té době existovalo na 20 větších sirkáren. Vedle těchto zavedených sirkáren s ověřenou technologií existovala celá řada malých provozů, jejichž výroba zápalek byla nekvalitní. Tito výrobci své zápalky prodávali levnější, než velké sirkařské firmy.
V osmdesátých letech 19. století, dochází v sirkařském průmyslu vlivem nadprodukce ke střetnutí velkých a finančně silných firem s těmito malými výrobci. V červnu 1890 vstupuje do firmy Bernard Fürth, syn dosavadního vlastníka firmy Daniela Fürtha. Druhý syn dr. Arnošt Fürth vstupuje do rodinné firmy v roce 1892. Tito lidé byli nejen dobrými a zkušenými hospodáři, ale navíc jako znalci a odborníci, vynikali v zápalkovém průmyslu. Jak se později ukáže, zaujali významná místa i v mezinárodní hospodářské činnosti.
Pro sušické sirkařství bylo jistě setkání pracovitého řemeslníka, vynalézavého a zkušeného Vojtěcha Scheinosta s energickým a velmi schopným obchodníkem Bernardem Fürthem, štěstím. Světovost sušických zápalek a nebývalý růst techniky a ekonomiky v zápalkovém průmyslu je ale nutno připsat výjimečným vlastnostem Bernarda Fürtha a dr. Arnošta Fürtha.
Světový trend koncentrace kapitálu a nastupující mechanizace ve výrobě zápalek vyvolává ke konci 19. století odbytovou stagnaci provázenou nebezpečnou výlukou továrního dělnictva. Překotný růst počtu nově založených sirkáren vyvolal na světových trzích cenový zmatek, důsledkem nevázaného, nesmírně tuhého boje a tyto poměry znovu přivedly velké exportní firmy za jednací stůl. Pokračující dialog mezi těmito partnery byl nakonec dovršen spojením šesti největších rakouských továren na zápalky v akciovou společnost.
Vznik společnosti SOLO
Své ujednání předložily ministerstvu vnitra ve Vídni 17. října 1903 pod č.j. 10.509, kde uvedly, že zamýšlí založit akciovou společnost s názvem: „ SOLO“ továrny na zápalky a leštidla, akciová společnost se sídlem ve Vídni. Spojení zdůvodnily úspornými důvody, potřebnými ke snížení vysoké režii při opětovném získání ztracených trhů, které zahraniční konkurenti zásobují levnějším zbožím. Vlivnou pohnutkou ke sloučení byla modernizace technického vybavení továren.
Čtěte také: Kreslení dřeva do výkresů
Do roku 1913 byly sušické sirkárny SOLA řízeny vedoucím ředitelem dr. Arnoštem Fürthem. Jeho bratr Bernard působil ve výkonném výboru nové akciové společnosti ve Vídni. Narůstající změny ve strojové technice v zápalkové výrobě ve stále větší míře nahrazovaly rukodělné pracovní úkony a vedly k pronikavé racionalizaci s výhledem na lepší uplatnění v exportu zápalkového zboží. Máčení, plnění a balení zápalek bylo prováděno nadále ručně. Teprve výroba bezpečnostních zápalek „švédských“ dovolila úplnou mechanizaci.
V krátké době byly zkonstruovány stroje na loupání blány, sekačky na sirkařský drát, sušárny, hladící bubny a rovnačky. Krabičkové dílce byly kompletovány na lepících a zasouvacích strojích a opatřeny nálepkou. Sušické sirkárny, jejichž výrobky měly světovou pověst, se ve společenství koncernu staly doménou s tradičním exportem. Koncern SOLO se včas postaral o přeměnu výrobního cyklu na bezpečnostní zápalky. V továrně v Deutchlandsbergu se pracovalo na automatizaci celé výroby.
Před válkou SOLO továrny a zejména sušické sirkárny, převážnou část svého zboží exportovaly. Po vzniku ČSR se do popředí zájmu dostala otázka výkupu SOLO továren na území ČSR. Do jednání se zapojil druhý sirkařský koncern Hélios, který provozoval sirkárny na území ČSR.
Při jednání se akciová společnost Hélios zavázala, že převezme veškeré úřednictvo a zaměstnance československých továren SOLA včetně pražské representace. Celé schvalovací řízení fúze bylo dovršeno výnosem ministerstva vnitra z 11. ledna 1922, čís. 2642/22/17, jímž za souhlasu ministerstva obchodu a financí bylo povoleno zvýšení akciového kapitálu Heliosu z 12,5 mil. Kč na 26 mil. Kč za účelem převzetí tuzemského majetku vídeňského SOLA, a vyhovující nostrifikační vyhlášce. Podle úředního vysvědčení obchodního soudu v Praze ze dne 29. dubna 1922 č. pol. 1684/22 byla do obchodního rejstříku odd. B svazek X, str. 125 na místo firmy Hélios zapsána nová firma:„SOLO“ SPOJENÉ AKCIOVÉ ČESKOSLOVENSKÉ SIRKÁRNY A LUČEBNÍ TOVÁRNY SE SÍDLEM HLAVNÍHO ZÁVODU V PRAZE.
Materiály potřebné k výrobě hlaviček zápalek:
- hořlaviny - sirník antimonitý, sulfid arsenový, trojsirník fosforečný, manganistan draselný, dichroman draselný, fermež, škrobový klíh, glejt, saze
- okysličovadla - dusičnan draselný, sodný nebo barnatý, strontnatý i olovnatý, kysličníky, burel, peroxid olovnatý, suřík aj.
- tmelidla - arabská guma, guma tragant, škrob, klíh, dextrin, cukr apod.
- impregnace - parafín, stearin, vosky, roztoky různých solí ( zábrana proti doutnání uhašené zápalky )
Vývoj a fúze zápalkového koncernu SOLO v letech 1922-1938
Staronová společnost, s novou firmou v záhlaví, měla v nových poměrech na počátku své existence mnoho starostí k sesterské rakouské společnosti, nyní navzájem spoutané pevným výrobně-technickým a ekonomicko-finančním programem za účasti bankovních skupin Československa a Rakouska. Československé SOLO zápasilo s vnitřní a zahraniční konkurencí, snažilo se o kontingentní dohodu se stranou stojící firmou Schell a synovec ze Staré Dlouhé Vsi u Sušice, která ustavičně narušovala obchodní vztahy na tuzemském trhu levnějším zbožím. K tomu se přidružily nevyjasněné odbytové otázky se slovenskými výrobci zápalek, sdruženými v kartelní prodejně v Ružomberoku.
Problém chtěla správní rada řešit ve svůj prospěch získáním některých slovenských podniků či akciového majetku a tím způsobem se snažila proniknout na Slovensko a Podkarpatskou Rus. V roce 1926 bylo v továrně B.F ( dolní sirkárna ). zaměstnáno 905 dělníků, v roce 1927 už jen 672 a v továrně V.S. ( horní sirkárna ) v roce 1926 - 301 a v roce 1927 jen 253 osoby. Koeficient zaměstnanosti poklesl v továrně B.F. ze 6,14 na 5,68 a ve V.S. ze 6,28 na 5,26.
Hlavním konkurentem na exportních trzích byl mocný švédsko-americký trust „Svenska Tändsticks Aktiebolaget“ (STAB), který zaujímal monopolní postavení ve světě. Představitelé obou SOLO koncernů ve Vídni a v Praze hledali cesty, jak s tímto obchodně zdatným monopolem vedeným generálním ředitelem Ivarem Kreugerem, hned po ukončení války soupeřit. Důkazem vzájemné důvěry se od 1.10.1922 po všechna další léta stala běžně uzavřená ujednání, která řešila cenové a množstevní otázky na odbytištích, kde se navzájem střetávali.
Za těchto poměrů se export skutečně pomalu, ale soustavně zlepšoval. V březnu 1932 po předchozím mírném zvýšení odbytu zápalek, způsobeném zprávou o zamýšleném zvýšení daně ze zápalek o 10 hal., tj. v drobném prodeji z 20 hal. na 30 hal., klesl obrat na minimum a v důsledku toho byl provoz v horní továrně Vojtěcha Scheinosta zcela zastaven. Nezaměstnaní z horní továrny V.S. a bezpočet dalších s nadějí sledovali jednání o zavedení náhradní výroby. Dočkali se toho v červenci 1933, kdy se správní rada rozhodla pro výrobu parafinových papírových obalů.
V exportu nastalo ochlazení ve vzájemných obchodních stycích se STABem v důsledku ustavičného naléhání na SOLO o cenové úlevy, jimiž si trust mínil vyrovnávat vlastní schodek. STABem požadovaná redukce exportu otřásla samými základy nejen, zatím dobře fundovaným podnikem, nýbrž celou organizací československého zápalkového průmyslu. V Sušici se mezitím uspokojivě rozvinula výroba impregnovaných nádob a odbyt byl také dobrý, že nadějná perspektiva obalového průmyslu nabyla brzy na reálnosti. Vrchní dozor byl svěřen řediteli inž. Čížkovi.
Sušická výroba parafinového zboží se stala prosperujícím podnikem na jehož rozvoji komerčního aparátu se iniciativně pracovalo se slibným výhledem na dobrý export. Ve výrobě bylo nyní zaměstnáno 325 osob a 25 administrativních sil. Aby správa podniku mohla lépe a účinněji čelit zvýšenému nátlaku rozjitřeného dělnictva, vyhledala si na doporučení Živnostenské banky zkušeného spojence, Spolek pro chemickou a hutní výrobu v Ústí nad Labem (dále jen Spolek), s nímž hodlala spolupracovat.
S napětím byly sledovány politické události jarních měsíců roku 1938. Ve víru tragických událostí zanikla jubilejní akce 100letého trvání sirkárny vzpomenutá inž. Čížkem. Takové okolnosti především uspíšily nový svazek SOLA se Spolkem, ke kterému dala valná hromada 27. prosince 1938 svůj souhlas. Fúzí se Spolkem se vytvořil mohutný koncernový blok, jehož potenciál ovlivnil nejen průmysl ve zbylém ČSR, ale později se stal klíčovým válečně důležitým podnikem, ve kterém se sušické továrny významnou měrou podílely výrobou chemických látek.
V lůně mezinárodního chemického monopolu Spolku
Spojením se spolkem došlo k zániku světoznámého zápalkového koncernu SOLO spojených akciových československých sirkáren a lučebních továren v Praze. Spolek byl oprávněn i v budoucnosti používat ve svém obchodním styku zkrácené vyznačení slovního znaku „SOLO“ bude-li to považovat za účelné při označování výrobků. Podle smlouvy ze 7.ledna 1939 byl převeden veškerý majetek SOLA bez likvidace, zejména oba tovární objekty s pozemky a obytnými domy v Sušici, lesní komplexy velkostatků v Kněžicích a Vogelsangu u Sušice a továrny v Českých Budějovicích, v Lipníku nad Bečvou, v Bánské Bystrici, v Ružomberoku, provozní objekt pily v Turanech a konečně i obytné domy v Praze.
Sušické závody se staly součástí mezinárodního chemického monopolu Spolku. Postavení sušických závodů ve společenství koncernu Spolku mělo vyhraněný ráz tovární výroby zápalek a předmětů z papíru, kdežto komerční a administrativní agendu vyřizovalo generální ředitelství v Praze.
Válečná doba s sebou přinesla plno neočekávaných i očekávaných zvratů, tak se i v zápalkovém průmyslu dostavila začátkem roku 1942 dosti brzy nouze o potřebné suroviny a přinesla s sebou zásobovací potíže jak v Sušici tak i v Lipníku. Sušické závody zaměstnávaly koncem září 1942 v dolní továrně 817 a v horní továrně 678 dělníků. Provoz devíti máčecích strojů - automatek v Sušici zajistil potřebný vyšší výkon pro rok 1944.
Koncem války od 23 dubna do 6 května 1945 byla zaměstnancům sirkáren poskytnuta dovolená. Před skončením dovolené, v sobotu 5. května 1945, byl v Sušici proveden převrat a v neděli 6 května okolo 13 hodin se objevil první americký tank postupně následován kolonou 4. pancéřové americké divize v nepřehledném sledu. Armáda obsadila veškeré kancelářské místnosti a část dílen v dolní továrně a zakázala vstup do továrních objektů mimo ředitele a několika úředníků. Obsazení továrny dotyčnou divizí trvalo do 15. května. Tato divize byla vystřídána jiným americkým útvarem, který zčásti zabral i dvůr motorovými vozidly. Do Sušice dorazily 17. května další silné americké jednotky, pro které se měly uvolňovat další ubikace v dolní továrně. Byla jim nabídnuta horní továrna s úmyslem výrobu omezit na oddělení kelímků.
Sušení ovoce ve Vlachovicích
Ve Vlachovicích na Zlínsku pečují o historické sušírny ovoce. Vůni hořícího dřeva s ovocnými tóny můžete v těchto dnech ucítit ve Vlachovicích na Zlínsku. Začala sezóna sušení ovoce. Občanské sdružení Dokopy tam obnovilo bezmála desítku historických sušíren. V minulosti patřilo východní Valašsko k významným exportérům křížal do celé Evropy. Sušilo se téměř v každé chalupě. Ta má podobu dřevěné místnosti valašské roubenky. Vypadá to tady trošku jako v sauně. Ale je to sauna pro ovoce.
„Opravdu to vypadá jako zvětšený babiččin sekretář se šuplíčky. Když vytáhneme ty šuplíky, kterým se říká lésy, vidíme, že jsou poměrně velké, měří asi metr osmdesát. Po švestkách se teď začínají sušit jablka, která dozrávají. Nasušit pětadvacet kilo ovoce zvládne taková sušárna za poměrně krátkou dobu. „To záleží na druhu ovoce.
Radek Fryzelka je jednatelem sdružení Dokopy a majitelem jedné z historických sušíren. „Tato stavba je mnohem starší, než ta, kterou jsme navštívili před chvilkou. Tady ta sušírna je první, kterou jsme ve Vlachovicích opravili. V sušírně je ale všechno tak, jako kdysi: původní vazba, trámy, hliněná podlaha, kamenná podezdívka. Z východního Valašska se kdysi sušené ovoce vyváželo do celé Evropy.
„Celé jižní Valašsko, ale i Luhačovické Zálesí a východní část Slovácka, patřila k oblastem v českých zemích, kde se sušilo nejvíce. Například z naší obce i z obce Haluzice, jsme vyváželi ovoce i na vídeňský dvůr. Bavíme se o období 18. -19. Místní usilují alespoň o částečné obnovení této tradice.
tags: #susarna #dreva #stare #misto #historie
