Konstrukční detaily spřažení betonového stropu s trámem

Stropní konstrukce jsou zásadní pro oddělení jednotlivých podlaží budovy. Stropy rozdělují prostor budovy ve vertikálním směru na jednotlivá podlaží a přenášejí veškerá zatížení v těchto podlažích působící do svislých nosných konstrukcí. Musí být dostatečně pevné, únosné a kvalitní, aby přenášely zatížení a zajišťovaly tuhost a stabilitu staveb. Stropy se skládají z nosné konstrukce, podlah a podhledů, které společně zajišťují požadované funkce. Hlavním cílem stropu je vytvořit únosnou a spolehlivou konstrukci.

Na stropy jsou však kladeny i další požadavky. Statické požadavky zahrnují bezpečnou přenosnost stálého zatížení (tíha konstrukce, podlah, příček) a nahodilého zatížení, zejména užitného (např. osobami, nábytkem, skladovanými předměty aj.) a klimatického (sněhem, větrem, teplotami). Tuhost stropních konstrukcí a jejich návaznost na ostatní svislé nosné konstrukce voleného konstrukčního systému ovlivňuje prostorovou tuhost celé stavby, která je vysoce důležitá zejména u zástavby výškovými objekty. Stropní konstrukce musí vykazovat minimální průhyby.

Z hlediska akustiky je nutné, aby strop nabízel adekvátní vzduchovou neprůzvučnost (tedy měl dostatečnou schopnost zachytit hluk nesoucí se vzduchem) a zároveň tlumil kročejový hluk (způsobovaný kupříkladu chůzí a šířený skrze tuhé konstrukce). Vzduchová neprůzvučnost je zabezpečována především plošnou hmotností stropní konstrukce, kterou odolává rozkmitání dopadající zvukovou vlnou. Kročejová neprůzvučnost nemůže být dosažena pouze hmotností; zvýšením plošné hmotnosti stropů a odstraněním dutin v jejich konstrukci se sice kročejová neprůzvučnost zlepší, avšak nelze ji úplně eliminovat, a proto je nutno používat vhodné skladby podlahy (použitím tzv. plovoucí podlahy, která je pružnou podložkou oddělena od stropní konstrukce a popřípadě i stěn).

Strop, zejména když odděluje vytápěné a nevytápěné prostory, musí mít také dostatečný tepelný odpor a co nejnižší hmotnost a tloušťku (výšku). Z hlediska tepelnětechnických požadavků musí stropní konstrukce splňovat minimální hodnoty tepelného odporu RN (m2K/W). Důležitým požadavkem při návrhu konstrukce stropu je omezení tepelných mostů, které nejčastěji vznikají ve styku obvodového pláště s vnitřním stropem a stropem nad vnějším prostředím. V těchto kritických místech je nutné navrhnout detail překrytím anebo přerušením tepelného mostu účinnou tepelnou izolací tak, aby bylo zajištěno hygienické kritérium podle normy ČSN 73 0540-2.

Strop představuje z požárního hlediska jednu z nejdůležitějších částí konstrukce objektu. Rozděluje objekt po výšce na úseky, které často korespondují s požárními úseky. Požární odolnost konstrukcí se určí na základě výpočtu požárního rizika, který zahrnuje geometrii budovy a stupeň požární bezpečnosti. Požární odolnost dělicích stropních konstrukcí je limitovaná časem (v minutách), během kterého konstrukce odolává působení ohně, přičemž požární strop nesmí ztratit únosnost, stabilitu a celistvost. Vysoké nároky na požární odolnost jsou kladeny zejména na stropy schodišť a únikových komunikací. Odolnost proti ohni se zvyšuje použitím nehořlavých materiálů nebo ochranou povrchu konstrukce vrstvami z nehořlavých materiálů (důležité zejména u kovových stropních konstrukcí, které ztrácejí při teplotách nad 500 °C zcela svou únosnost a stabilitu).

Čtěte také: jak dlouho tvrdne betonové schodiště

Typy stropních konstrukcí

Podle materiálu můžeme stropní konstrukce rozdělit na dřevěné, železobetonové (které mohou být monolitické, montované a prefabrikované monolitické) a ocelové.

Monolitické železobetonové stropy

Monolitické železobetonové stropní konstrukce zvládají přenést obrovská zatížení a disponují velkou tuhostí v horizontální rovině a protipožární odolností. Betonují se přímo na stavbách do bednění (za pomoci čerpadel, případně betonovacího koše a jeřábu), a jde tedy o velmi pracnou záležitost. Nevýhodou těchto stropů je velká stavební pracnost, náročné vyztužování, omezení výstavby v zimním období, nutnost technologických přestávek a zvýšené náklady na bednění, výrobu a dopravu betonové směsi. Z hlediska velkého zatížení svislých konstrukcí, základů a rovněž vlastní konstrukce stropu je velká objemová hmotnost železobetonu nevýhodná. Na druhé straně však pomáhá z hlediska akustických vlastností stropu (vzduchové neprůzvučnosti).

Předností deskových monolitických železobetonových stropů je jednoduchost bednění a vyztužování, a hlavně rovný podhled. Při menších rozpětích jsou z hlediska spotřeby betonu a výztuže tloušťky desek hospodárné. Při větších rozpětích, v porovnání s trámovými a žebrovými stropy, spotřeba neúměrně roste. Desky mohou být nosné v jednom nebo dvou směrech.

  • Desky jednosměrně vyztužené uložené na dvou protilehlých stranách prostě (kloubově) se navrhují do rozpětí 3 m, desky uložené vetknutím do rozpětí 4,5 až 6 m.
  • Desky vyztužené ve dvou směrech (křížem armované) podepřené po obvodu stěnami nebo průvlaky je možné použít na větší rozpětí. V závislosti na způsobu uložení je lze použít do rozpětí 7,2 × 7,2 m i více.
  • Desky bodově podepřené je vhodné použít na menší zatížení s minimálním rozpětím 5 m. V místě styku sloupu s deskou hrozí nebezpečí propíchnutí desky sloupem. Proto se do tohoto styku vkládá ocelová hlavice.

Pro skeletové objekty s větším zatížením i rozpětím (5 až 12 m) je možné navrhnout takzvané hřibové stropy. Základ tvoří křížově vyztužené železobetonové desky, které jsou podepřeny sloupy s mohutnými hlavicemi, nejčastěji tvaru obráceného komolého jehlanu.

Monolitické železobetonové trámové a žebrové stropy se navrhují na větší rozpětí. Trámová konstrukce stropu má menší plošnou hmotnost než desková. Nosné trámy jsou monoliticky spojeny s deskou a tvoří tak staticky výhodný průřez ve tvaru T, který umožňuje hospodárné rozložení materiálu. Pro velkou pracnost bednění, vyztužování a pro nerovný pohled se tento typ stropu v současnosti navrhuje zřídka.

Čtěte také: Betonový strop koupelny a zateplení

Monolitické železobetonové žebrové stropy vložkové využívají stropní vložky (z keramických tvarovek, z lehkých betonů nebo z polystyrenu), které vytvářejí ztracené bednění pro žebra a desky monolitického žebrového nebo kazetového stropu. Žebra jsou zpravidla v osových vzdálenostech 300 až 750 mm se šířkou 60 až 120 mm. Výšku žebra určuje výška tvarovky. Tloušťka horní betonové desky je 40 až 70 mm. Tuhost stropu ve vodorovné rovině se zabezpečuje vyztužením horní desky ocelovou síťovinou. Nevýhodou je větší pracnost oproti prefabrikovaným a prefabrikovaným monolitickým systémům.

Prefabrikované železobetonové stropy

Hlavní nevýhody monolitických stropů odstraňuje prefabrikovaná technologie. Průmyslová výroba stropních panelů umožňuje jejich vylehčení (dutinami nebo keramickými tvarovkami) a též jejich předpínání. Tím lze dosáhnout rozpětí 12 a více metrů. Předností prefabrikovaných stropů je jejich rychlá montáž a menší pracnost na stavbě. Nosnou konstrukci tvoří prefabrikované železobetonové stropní panely, které jsou vyztuženy nejčastěji v jednom směru. Ukládají se na dvě protilehlé stěny anebo průvlaky. Po uložení stropní konstrukce je nutné zabezpečit spolupůsobení jednotlivých dílců. Proto jsou stykové plochy panelů tvarované.

Prefabrikované železobetonové desky jsou ihned únosné a použitelné, navíc jsou s nimi ušetřeny stavební hmoty - za předpokladu, že jde o panely vylehčené keramickými tvarovkami nebo dutinami, kterými lze mimo jiné vést instalace. Odpadá i potřeba bednění či podpůrných konstrukcí. Je však nutné počítat s tím, že k jejich instalaci je nutné zajistit zdvihací zařízení (jeřáb) a speciální vozidla k přepravě.

Prefabrikované monolitické železobetonové stropy jsou kombinací prefabrikované a monolitické části realizované přímo na stavbě. Prefabrikovaná část zpravidla plní funkci skrytého bednění, čímž se urychluje postup výstavby. V konečném stavu obě části spolupůsobí ve výsledné spřažené konstrukci. Tyto typy stropů odstraňují nevýhody monolitických stropů (pracné bednění) a rovněž prefabrikovaných stropů (náklady na dopravu, manipulaci na stavbě a podobně). Intenzivní výzkum působení těchto spřažených železobetonových konstrukcí v posledních desetiletích umožňuje navrhovat stropy hospodárněji, progresivněji a rychleji.

Prefabrikované monolitické železobetonové stropy z nosníků a vložek. Základní nosný prvek tvoří nosníky, mezi které se ukládají stropní vložky z keramiky, z lehkých betonů a podobně. Po vyskládání těchto prvků se vybetonuje žebrový strop (často je označován jako polomontovaný strop). V současnosti se navrhují ze spřažených nosníků typu filigrán nebo FERT. Prefabrikovaný nosník tvoří betonová nebo keramická patka, do níž je zabetonovaná hlavní příhradová výztuž. Nosníky se v průběhu stavby dočasně podepřou zpravidla v 1/3 rozpětí. Až potom se osadí stropní tvarovky (keramické, pórobetonové nebo betonové). Celá konstrukce stropu se zabetonuje. Systém nevyžaduje celoplošné bednění stropu, což urychluje výstavbu a snižuje náklady na strop. Na tomto principu se vyrábí celá řada nosníků a vložek pro různá rozpětí a zatížení. Tloušťka stropu se pohybuje od 190 do 300 mm podle výšky tvarovky a vybetonované monolitické vrstvy.

Čtěte také: Přečtěte si více o tloušťce betonového překladu

Prefabrikované monolitické železobetonové stropy deskové. Nevýhodou běžných prefabrikovaných deskových stropů je malá variabilita na rozdíl od výroby prefabrikovaných desek (takzvaný filigrán) pro prefabrikované monolitické spřažené stropy, která je založená na maximální variabilitě půdorysného tvaru. Stropní konstrukci tvoří prefabrikovaná deska (slouží jako ztracené bednění), na kterou se vybetonuje horní monolitická část. Tenké prefabrikované železobetonové desky (o tloušťce 50 až 80 mm) jsou vyztuženy podélnou výztuží a základními prostorovými příhradovými nosníky. Spřažení obou částí zabezpečuje i drsný horní povrch prefabrikované desky. Pro větší rozpětí se používají předpjaté stropní desky. Maximální šířka desky je zpravidla 2,4 m.

Keramické stropy

Keramické, přesněji keramobetonové stropy se díky tomu, že je lze realizovat i bez zdvihacích mechanismů, velmi často využívají na stavbách rodinných domů. Povětšinou jde o prefabrikované nebo polomontované dílce z tenkostěnných tvarovek, výztuže a betonu, které jsou lehké a vytvářejí rovný podhled. Stavebníky si získávají také svými výbornými tepelněizolačními vlastnostmi, dobrou požární odolností a schopností efektivně pracovat s vlhkostí.

Keramické nosníky se ukládají na poslední řadu cihel nosných stěn nebo na vyrovnávací věnec, vložky jsou do nich umisťovány nasucho. Po zatvrdnutí betonu, jímž se zalévají, jsou rovné keramické podhledy připraveny k omítání. Jednou z možností jsou stropy, které jsou tvořeny keramickými nosníky o průřezu tvaru obráceného písmene T vyrobenými z keramických tvarovek (z cihlových pálených tvarovek vylehčených dutinami a vyztužených vnitřními žebry) a vložek, jejichž dokonalé spojení zajišťuje ocelová výztuž a betonová zálivka.

Lze také využít stropy z keramických panelů, které se vyrábějí v předstihu ze dvou nebo více řad dutých keramických tvarovek, jež jsou ve žlábcích vyztuženy (předpjatě nebo nepředpjatě - podle požadavků na rozpětí a zatížení). Nad keramickými vložkami je vybetonována souvislá deska, čímž vzniká finální panel s podélnými nosnými žebry. Alternativou jsou i stropy z keramických povalů, což je jedna řada keramických dutých tvarovek, jež jsou vzájemně propojeny zabetonovanou výztuží. Vzniklé prosté nosníky se zkoseným betonovým zhlavím se kladou vedle sebe do železobetonového věnce a styčné spáry se zalévají jemnou betonovou směsí.

Důležité místo na trhu aktuálně zaujímají i masivní pórobetonové stropy. Disponují úspornou tloušťkou a jejich předností je snadná a rychlá montáž. Jde o variabilní montovanou konstrukci, která se zhotovuje na stavbě z prefabrikovaných železobetonových nosníků vyztužených ocelovou svařovanou příhradovou výztuží (jež při montáži tvoří ztracené bednění a slouží i jako opora vložek), z výplně v podobě nevyztužených pórobetonových vložek a z monolitické zálivky. Před rozložením nosníků je nutné vyhotovit podpěrnou konstrukci.

Dřevěné stropy

Dřevěné stropy se zhotovují z měkkého dřeva. Pro malou plošnou hmotnost a nenáročnou montáž se v současnosti používají především u menších staveb (rodinné domy, rekreační chaty a podobně). Jde o materiál, který navíc vykazuje dobré tepelněizolační vlastnosti a výborně akumuluje tepelnou energii, jež díky nízké tepelné vodivosti dřeva jen velmi pomalu uniká z hmoty ven. Jejich nevýhodou je malá požární odolnost a velká spotřeba řeziva. Dřevěné stropní konstrukce nejsou dostatečně tuhé ve vodorovné rovině a vykazují značné průhyby. Naproti tomu mají několik nevýhod, mezi které patří malá odolnost proti působení vody, vlhkosti (hniloba, výskyt houby) a malá odolnost proti ohni.

Nosnou konstrukci dřevěných trámů stropů tvoří trámy (stropnice) v osové vzdálenosti 0,8 až 1,2 m a záklop. Pro zvýšení stability nosných stěn je zapotřebí dřevěné stropnice kotvit ocelovými kotvami do svislé nosné konstrukce. Dřevěné trámy nesmějí být do zdiva těsně zazděné. V úložném prostoru okolo záhlaví trámu má být vzduchová mezera se šířkou minimálně 50 mm a podložka (z hydroizolačního pásu) má přesahovat úložnou plochu nejméně o 30 mm.

Prvním ze dvou základních druhů, které se hodí pro stropy o rozpětí do šesti metrů, je trámový strop s násypem a omítaným podhledem, jehož nosnou částí jsou dřevěné trámy (neboli stropnice). Ty jsou opatřeny prkenným záklopem se škvárovým zásypem, do kterého se ukládají takzvané dřevěné polštáře (nejčastěji kolmo na trámy). Do nich se již přibíjejí vybraná podlahová prkna. Alternativou, která nahradila starší nehospodárnou technologii takzvaných povalových stropů (masivní trámy kladené na sraz a spojované klíny či skobami), je fošnový strop, jenž je z hlediska spotřeby řeziva úsporný. Fošny se kladou nastojato a ukládají do kapes ve zdivu nebo v železobetonovém věnci. Proti vybočení do strany se následně zajišťují v každém poli křížovými rozpěrami z latí. Shora se pak do fošen přibíjí záklop, který tak napomáhá udržet stabilitu konstrukce.

Ocelové stropy

Ocel je tradiční stavební materiál používaný pro konstrukci stropů. V současnosti se kromě běžných ocelových nosníkových stropů používají spřažené ocelobetonové stropy z ocelových nosníků, tvarovaných ocelových plechů a monolitické betonové desky. Výhodou oceli je velká únosnost, malá hmotnost a jednoduchá montáž. Ocelové stropy se používají pro velká rozpětí a zatížení. Nevýhodou oceli je vyšší cena materiálu, malá požární odolnost a nutnost protikorozní ochrany. Pro malou plošnou hmotnost ocelových prvků má stropní konstrukce horší akustické vlastnosti.

Konstrukční řešení ocelových a ocelobetonových stropů dělíme na nosníkové a deskové konstrukce. Nosníkové konstrukce tvoří nosníky (stropnice), které podepírají stropní desku. Nosníky mohou být ocelové (z válcovaných, příhradových nebo z plnostěnných svářených profilů) anebo spřažené ocelobetonové (ocelový nosník spřažený trnem s nadbetonovanou deskou). Desky mohou tvořit tvarované ocelové plechy, železobetonová deska (monolitická anebo prefabrikovaná), plechobetonová deska, případně keramické desky (Hurdis).

Realizace monolitického betonového stropu

Realizace monolitického betonového stropu zahrnuje několik klíčových kroků:

  1. Příprava bednění: Používá se systémové stropní bednění, které nese hmotnost betonu. Bedněnicí desky jsou neseny soustavou dřevených I nosníků, které jsou podepřeny ocelovými, nebo hliníkovými stojkami se stativem.
  2. Armování: Umístění ocelové kari sítě, které překládejte přes sebe a provazují, nebo svařují. Armování musí být navrženo statikem.
  3. Betonáž: Lití betonové směsi, k jejichž odstranění použijte vibrátor do betonu. Zajistěte důkladné zalití betonu a pevné obalení kari sítí.
  4. Zrání betonu: Demontáž celé konstrukce systémového bednění provádějte až po úplném vyzrání betonu, přibližně po 28 dnech. Během zrání betonu musíte beton ošetřovat kropením vody, aby nebyl narušen proces tuhnutí a tvrdnutí betonu.

Bednění stropů

Bednění je plošná konstrukce nutná k vytvoření potřebného tvaru monolitických betonových nebo železobetonových stropních konstrukcí. Může být zřízeno z řeziva, ze standardních desek z překližky nebo ze širokých tenkostěnných ocelových žebrovaných ohýbaných profilů (zabudované).

Obsahem standardu bednění je:

  • vynesení výškových bodů
  • založení a rozměření obedňovací konstrukce
  • výběr a uříznutí obedňovacího materiálu podle tvaru bednění s potřebným přesunem v pracovním prostoru
  • montáž pomocného lešení
  • sestavení bednění z prken, hrubých dílců, standardních desek z překližek nebo tenkostěnných ocelových žebrovaných profilů do tvaru bednění stropních konstrukcí
  • osazení převázek a rozepření bednění rozpěrkami
  • vyvrtání otvorů ve stěnách bednění a stažení bednění stahovacím drátem
  • provedení všech hřebíkových a skobových spojů
  • zajištění konstrukce bednění zápěrami a vzpěrami proti vychýlení
  • odstranění zbytku materiálu a nečistot z vnitřku bednění
  • potřebná manipulace s materiálem a pomocným lešením v pracovním prostoru
  • příprava roztoku a nátěr nebo nástřik styčných ploch bednění proti přilnavosti betonu.

Při zaklenování valené klenby je potřebné podepření bedněním. Bednění pásů můžou tvořit zakřivené dřevěné šablony, které jsou konci buď na cihlách vystupujících z líce zdiva nebo na skobách zaražených do ložných spár ostění. Mezi takto vytvořené opory a šablonu se vloží kónické klíny, kterými se šablona výškově vyrovná. Klenba se zdí postupně z obou stran stejně tak, aby nedošlo k jednostrannému přetížení bednění. Po zaklenutí a zatvrdnutí malty se uvolněním klínů bednění uvolní a odstraní, odstraňuje se pozvolna.

Odbednění stropů

Odbedněním se rozumí demontáž a odstranění bednící konstrukce kromě bednění zabudovaného. Obsahem standardu je přestřižení stahovacích drátů, uvolnění a odstranění zápor, vzpěr a převázek, uvolnění obedňovacích prken, hrubých dílců nebo desek z překližek od betonu, ustřižení stahovacích drátů a přihnutí zbylých konců ke konstrukci, demontáž pomocného lešení a uložení získaného materiálu v pracovním prostoru.

Výztuž stropů

Výztuž z betonářské oceli je nedílnou součástí železobetonových konstrukcí zaručující její požadované vlastnosti. Obsahem standardu je přesun výztuže, rozvázání svazku výztuže, čtení plánu, rozměření a vyznačení polohy hlavní nebo rozdělovací výztuže v konstrukci, uložení výztuže a její zajištění svázáním nebo svařením, zajištění krycí vrstvy podložkami, dále vyznačení polohy třmínků v konstrukci, uložení třmínků a jejich zajištění svázáním nebo svařením, nebo rozměření a vyznačení sítě v konstrukci, uložení sítě a její zajištění včetně přizpůsobení již uložené výztuže, zajištění krycí vrstvy podložkami.

Betonáž stropů

Betonem stropů a kleneb se rozumí vytvoření monolitické stropní konstrukce. Obsahem standardu je vyklopení betonové směsi z ručního dopravního prostředku nebo vypuštění betonové směsi z kontejneru nebo uložení betonové směsi čerpadlem, rozhrnutí směsi v konstrukci, ruční nebo strojní hutnění, vyrovnání a úprava povrchu konstrukce hlazením dřevěným hladítkem, kropení povrchu betonové konstrukce konví nebo hadicí s připojením a odpojením hadice, případné zakrytí rohoží a její odstranění.

Po zabetonování stropu Ytong Ekonom je konstrukce druhý den pochozí a je možné provádět stavební práce na dalším podlaží. Je však nutné dbát na to, aby nedošlo k přetížení montážních podpěr pod stropem. V průběhu prvního týdne až prvních deseti dnů je třeba beton vlhčit.

Orientační ceny stropních konstrukcí (2025):

Typ stropní konstrukce Cena za m² (Kč)
Monolitický betonový strop 2 500

Rekonstrukce dřevěných stropů a spřažení s betonovou deskou

Při snaze maximálně využívat stávající objekty se často setkáváme s nutností rekonstrukce původních dřevěných stropních konstrukcí. V rámci zachovalých historických objektů, zejména v centrech měst, jsou velmi rozšířeny tzv. tradiční trámové stropy, které byly hojně používány zejména v 19. století a na začátku 20. století.

Pro vytvoření experimentálních modelů spřažených průřezů dřevo-beton a modelů stropních konstrukcí byly využity dva typy lehkých betonů: liaporbeton (dále LB) a beton s využitím recyklovaných surovin (dále RB). Jako prvky spřažení byly zvoleny běžné stavební hřebíky ø5 mm/150 mm, bednění tvořila dřevěná prkna tl. 25 mm a jako případná separační vrstva byla použita PE fólie tl. 0,1 mm.

Separační vrstva je na bednění aplikována zejména z důvodu zamezení vnesení technologické vlhkosti z betonáže do dřevěné části konstrukce. Pro sledování této problematiky sloužily modely stropních konstrukcí se třemi dřevěnými trámy o celkových rozměrech 1,28 × 3,3 m s aplikací výše zmíněných lehkých betonů. Použitá betonová směs měla nízký vodní součinitel a na záklop nebyla aplikována separační vrstva. Vyrobeny byly modely, kdy byly jako prvky spřažení použity hřebíkové spoje ve dvou variantách (model LB-H1 a LB-H2, RB-H2) nebo bylo spřažení s betonem dosaženo ozuby v dřevěném podkladu, kdy byla střídavě s mezerami položena druhá vrstva bednění (model LB-SB a RB-SB).

Po aplikaci mokré betonové směsi na bednění u modelů stropních konstrukcí byl potvrzen předpoklad o nárůstu objemové vlhkosti v dřevěném bednění, který ovšem nebyl nijak markantní. U modelů stropů s aplikací směsi liaporbetonu s vodním součinitelem w/c = 0,38 došlo po betonáži k nárůstu vlhkosti bednění průměrně o 0,81 %, u modelů s recyklovaným betonem byl pak přírůstek 0,57 %.

Účinnost poddajného spoje (např. hřebíkového) u spřažené konstrukce lze nejlépe popsat pomocí veličiny - modulu prokluzu spoje K [N/mm], která v podstatě popisuje velikost síly potřebné pro deformaci spoje o 1 mm. Veličina je proměnná s rostoucím zatížením a pro statický výpočet je potřebná hodnota charakterizující počáteční přetvoření spoje označovaná jako Kser (resp. Ku pro posouzení na 1. mezní stav, kdy Ku = 2/3 Kser). Pro stanovení veličiny Kser lze použít přibližný výčet dle EC5, který se vztahuje pouze na spoje bez mezivrstev na styku dřevěného trámu a betonové desky. Pro jiné typy průřezů (s mezivrstvami např. z bednění) je nutno vyhodnotit zatěžovací zkoušky spoje v souladu s ČSN EN 26891.

U rekonstrukcí se ve většině případů realizuje betonáž na původní či opravené bednění, případně je aplikována také separační fólie - jedná se tedy o spoj s mezivrstvami. Při zatěžování, které simuluje smykové namáhání spoje, je sledován vzájemný posun mezi trámem a betonem v závislosti na působícím zatížení F. Dle zjištěné deformace je pak vypočítána konkrétní hodnota K pro příslušnou zatěžovací sílu F nebo jednočíselná hodnota Kser pro jeden hřebík u daného modelu spoje. Pro sérii 5 stejných modelů byly následně výsledky zprůměrovány.

Dle výsledků provedených experimentů můžeme říci, že při aplikaci betonové směsi s vodním součinitelem do hodnoty cca 0,4 není u dřevobetonové konstrukce nutné používat separační mezivrstvu mezi betonem a bedněním. Bez separační vrstvy dochází totiž k minimálnímu nárůstu vlhkosti v bednění stropu (dle experimentů o cca 1 %), který není z hlediska trvanlivosti a životnosti konstrukce podstatný. Aplikace fólie z důvodu zamezení šíření vlhkosti z čerstvé betonové směsi je vhodná pouze v odůvodněných případech.

Použití separační vrstvy má výrazný vliv na modul prokluzu spoje, kdy byl při její aplikaci zjištěn pokles modulu prokluzu Kser ve většině případů vyšší než 50 % - hodnota tedy klesá o více než polovinu hodnoty Kser zjištěné u modelů pouze s bedněním. Znamená to, že spoje jsou více smykově namáhány a dochází pak také k jejich výraznější deformaci.

Aplikace separační vrstvy u rekonstrukcí dřevěných stropů formou spřažení s betonovou deskou je v praxi často diskutována. Z reálných zkušeností i dalších prováděných experimentů na Fakultě stavební VUT v Brně můžeme říci, že její použití z důvodu zamezení vnikání technologické vlhkosti od betonáže do dřeva je ve většině případů neopodstatněné, zejména má-li konstrukce možnost následně po betonáži vysychat. Nevýhody jsou zde i ze statického hlediska a použití separační fólie v daném konkrétním případě je proto potřeba důkladně zvážit.

tags: #svazani #betonoveho #stropu #s #tramem #detaily

Oblíbené příspěvky: