Doporučená tloušťka omítky pro různé typy povrchů

Omítka chrání konstrukci domu před vnějšími vlivy, zpevňuje zdivo, zušlechťuje ho a zajišťuje jeho trvanlivost. Kvalitní omítka zajišťuje odolnost stěny proti opotřebení, poškození a vlhkosti a zároveň jí dodává estetický vzhled. Tloušťka omítky je velmi důležitá, protože příliš tenká omítka by nemusela plnit všechny deklarované parametry. Optimální tloušťka omítky závisí především na druhu omítky.

Typy omítek a jejich použití

Laici omítky rozdělují na vnitřní a vnější. Vnější omítky (fasády) jsou většinou hrubší, protože musí odolávat nepříznivým vlivům počasí. Naopak vnitřní omítky plní zejména estetickou funkci, ale chrání zdivo před mechanickým poškozením a starají se také o regulaci vlhkosti vzduchu. Vhodná tloušťka omítky ochrání stěny tak, že nebudou náchylné vůči vlhkosti ani mechanickému poškození.

Z hlediska použitého pojiva lze omítky obecně rozdělit na:

• cementové
• vápenocementové
• vápenné
• sádrové
• vápenosádrové

Mezi nejpopulárnější patří cementová, vápenocementová, vápenná, sádrová, vápenosádrová a jádrová omítka. Všechny tyto omítky jsou minerální. Dále se používají i jiné vnitřní omítky, jako jsou hliněné omítky, tepelně izolační omítky, akrylátové omítky a ty na bázi silikonu. Různé typy interiérových omítek se liší i tepelně a zvukově izolačními vlastnostmi, prodyšností a odolností vůči vzniku plísní a hub.

Vnější omítky

Každá fasáda se skládá z několika vrstev. Obvykle jde o podkladovou vrstvu, lehčenou jádrovou omítku, penetraci a nakonec tenkovrstvou pastovitou probarvenou omítku. Místo jádrové omítky se také může tenkovrstvá omítka aplikovat přímo na kontaktní zateplovací systém. Podkladová vrstva, což může být například cementový špric nebo přípravky označované jako kontaktní můstek, se nanáší v tloušťce několika milimetrů.

Čtěte také: Správná tloušťka obkladových prken

Na ni, ale někdy i přímo na zdivo, se aplikuje jádrová lehčená omítka. Poslední vrstvou je finální fasádní omítka v minerální nebo pastovité formě. U této vrstvy se tloušťka pohybuje podle typu výrobku v rozmezí několika milimetrů, protože se doporučuje nanášet ji na ve vrstvě na velikost jednotlivého zrna. Minerální omítky umožňují domu dýchat a vyznačují se dlouhou životností. Používají se zejména jako krycí a ochranná vrstva zateplovacích systémů (ETICS).

Některé omítky mají doporučenou tloušťku trochu odlišnou. Například jako jádrová omítka se někdy používá pro zateplení budovy omítka tepelně-izolační, u níž se tloušťka pohybuje od cca 4 cm výše. Na sokly, pilíře, sloupy a další mechanicky ohrožené části fasády lze také použít marmolit, neboli mozaikovou fasádní omítku.

Akrylátové omítky jsou vysoce odolné vůči mechanickému poškození a disponují skvělými hydroizolačními vlastnostmi. Hodí se zejména jako krycí a ochranná vrstva zateplovacího systému z polystyrenu. Silikonové omítky jsou pružné, vodoodpudivé a paropropustné. Lze je použít jak v interiéru, tak v exteriéru.

Uvedené tloušťky jednotlivých vrstev jsou orientační. Vždy se řiďte pokyny konkrétního výrobce jednotlivé omítky či podkladu a nesnažte se ušetřit tenčí vrstvou.

Vnitřní omítky

Na podkladové zdivo můžete nanášet několik vrstev různých stavebních hmot, které se liší tloušťkou, strukturou a mechanickými vlastnostmi. Jádrové (hrubé) omítky zajistí vyrovnání podkladu. Můžete je nanášet v silnější vrstvě (až 20 mm). Jádrové omítky poměrně dlouhou dobu zrají. Při tloušťce 10 mm potřebují k vyzrání minimálně 10 dnů.

Čtěte také: Vlastnosti bílé laminované desky (10 mm)

Pro zlepšení vzhledu doporučujeme na hrubou omítku nanést štuk, případně stěrku. Štuky jsou předurčené pro nanášení na hrubé omítky s dobrou přilnavostí. Jsou k dispozici i v pastovité konzistenci (např. oblíbený Keraštuk s obsahem kaolinu), a tak je jejich aplikace jednoduchá a bezprašná. Na rozdíl od jádrových omítek jsou tenkovrstvé (v řádu několika mm). Povrch dokonale vyrovnají, sjednotí strukturu a omezí přenos smršťovacích trhlin. Finální spotřeba materiálu ovšem také záleží na výběru realizační firmy.

Sádrové omítky

Sádra je nejoblíbenější materiál používaný pro omítání. Tyto unikátní stavební materiály lákají svou nízkou cenou a snadnou aplikací a také tím, že s nimi lze snadno vytvořit hladký, vzhledově atraktivní povrch. Při správném provedení je sádrová omítka perfektně rovná a hladká, a to bez jakýchkoli zrníček na ploše. Sádrové omítky se nanášejí v jedné vrstvě. Sádrová omítka se obvykle nanáší v tloušťce 10 mm. Omítka na stropy je o něco tenčí a její tloušťka bývá 15 mm. Při jedné aplikaci je však možné udělat vrstvu omítky o tloušťce až 25 mm a v případě potřeby ji dále vrstvit. Na dokonale hladké podklady lze nanášet tenkovrstvé omítky o tloušťce 3 mm.

Hlavní složkou sádrové omítky nebo omítkové směsi je samozřejmě sádra. Dále se přidává vápno, změkčovadla a kalibrované kamenivo. Sádrové omítky rychle schnou a vynikají prodyšností. Protože dokážou vstřebat vzdušnou vlhkost a poté ji do místnosti znovu uvolnit, přirozeně regulují mikroklima v místnosti. Mají však i řadu nevýhod - jsou měkké a snadněji se mechanicky poškodí. Sádrová omítka se nesmí nanášet na vlhký a nevyzrálý beton - například na strop.

Sádrové omítky lze používat na omítání většiny místností, ale vyvarujte se jejich pokládání na povrch stěn v místnostech, kde je vysoká vlhkost, tedy v kuchyni, koupelně nebo prádelně. Sádra se díky vytvoření jednotného hladkého povrchu stěny skvěle hodí jako podklad pro nátěr. Tapetování na sádrovou omítku probíhá hladce a výsledný vzhled je elegantní a estetický. Tento typ povrchu vytváří ideální podklad pro rovnoměrné a kvalitní nalepení tapet.

Vápenocementové omítky

Vápenocementová omítka patří spolu se sádrovou omítkou k nejoblíbenějším řešením pro úpravu stěn. Její velkou předností je odolnost vůči vlhkosti, díky čemuž ji můžete bez obav použít v kuchyních, koupelnách, prádelnách nebo garážích. Vápenocementová malta je směsí hašeného vápna, cementu a říčního či kopaného písku. Jednotlivé druhy vápenocementových omítek se liší zrnitostí kameniva v omítce, což bývá písek nebo perlit. Vápenocementová omítka se používá v interiéru se zvýšenou vlhkostí, ale i tam, kde je omítka vystavena většímu mechanickému poškození a opotřebení. Vápenocementové omítky jsou obvykle hotové omítkové směsi. Jsou vhodné pro ruční i strojní aplikaci s použitím omítacího stroje. Na rozdíl od sádrových omítek vyžadují vápenocementové omítky větší přesnost při nanášení a dokončovací úpravě, zvláště když se očekává efekt hladké stěny.

Čtěte také: Masivní dřevěná podlaha: Podrobný průvodce

Omítky ze směsi vápna a cementu jsou dostupné v různé velikosti zrna (hrubé i jemné). Jsou cenově dostupné a díky příměsi cementu si poradí s vyšší vlhkostí. Proto se používají i pro realizaci omítek v kuchyních a koupelnách. Mají dobrou schopnost tepelné akumulace a ve srovnání se sádrovými omítkami i lepší akustické vlastnosti.

Vápenné omítky

Čistě vápenné omítky se v interiérech nejčastěji používají pro finální omítání ve formě štuků. Existují i hrubé vápenné omítky určené pro omítání komínů, sklepů či skladových prostorů. Ve srovnání s vápenocementovými omítkami jsou méně pevné a také více nasákavé. Pro použití do koupelen, kuchyní a na sanace vlhkých zdí se tak nehodí. Na vlhké zdi je pak nejlepší použít pod štuk vápennou omítku.

Hliněné omítky

Specifickým typem vnitřních omítek jsou hliněné. Představují návrat k tradičním postupům. Díky šetrnosti k přírodě a zdravotní nezávadnosti jsou stále žádanější, a to zejména u dřevostaveb. Připravují se ze směsi písku a jílu. Mohou být vyhlazené, strukturované, či reliéfní. Použít je můžete na téměř jakýkoli podklad.

Doporučené tloušťky omítek

Maximální a minimální tloušťka omítky pro konkrétní typ omítky se může lišit. Před zahájením omítacích prací si vždy prostudujte informace na obalu výrobku, abyste správně zvolili tloušťku omítky podle konkrétního typu materiálu.

Příprava podkladu a aplikace omítky

Ošetření zdí bývá při stavbách, nebo rekonstrukcích jedním z nejdůležitějších kroků. Omítání vnitřních stěn není jednoduchá záležitost a špatně položená vrstva omítky a její tloušťka může později způsobit problémy.

Příprava podkladu

Podklad se nejprve nutné opravit, konkrétně musíte věnovat pozornost výtlukům a trhlinám ve zdivu. Výtluky a trhliny je možné zaplnit různými materiály - v případě výtluků je vhodné dozdění nebo zaplnění maltou. U trhlin můžete dle velikosti volit mezi maltou, tmelem, ale i polyuretanovou pěnou. Po opravě je potřeba materiály, zejména maltu, nechat zaschnout, abyste omítáním neuzavřeli vlhkost ve zdi. Zároveň je nutné zkontrolovat, zda jsou všechny spáry zcela vyplněny.

Po zaschnutí zdi je načase se rozhodnout, zda budete chtít zdi penetrovat nebo nahodit špric. Obojí má za úkol zvýšit přilnavost nahazované jádrové omítky, a to i když jsou značně rozdílné.

• Špric: Zrnitá řídká hmota, konkrétně velmi řídká vápenná omítka, kterou nastříkáte na navlhčenou zeď nejlépe za pomoci ruční omítačky. Špric zdi zdrsní, aby na něj lépe držela nahazovaná omítka.
• Penetrace: Jednosložková nízkoviskózní kapalina, která se na očištěné stěny nanáší za pomoci štětce. Penetrace zvyšuje přilnavost, pokud je potřeba spojit dva rozdílné materiály. Kromě toho je pak vhodná na zdi, které jsou vlhké, protože sníží jejich nasákavost. Před aplikací sádrové omítky se musí povrch vždy a správně napenetrovat. Volba penetrace závisí na druhu podkladu - u nesavých podkladů je třeba použít Betokontakt, a tam kde je potřeba snížit nasákavost (cihelné zdivo, Porobeton apod.) aplikovat Aufbrennsperre. Penetrační nátěr musí být vždy vyschlý, proto je ideální aplikace den předem.

Hlavním rozdílem mezi špricem a penetrací tak je jejich struktura a funkce na vlhkých zdech, protože penetrace vlhkosti mnohem lépe odolává. Před další prací musí zejména špric plně zaschnout, což trvá zhruba 3 dny.

Příprava omítníků

Ještě, než se pustíte do vlastního nahazování jádrové omítky, je potřeba umístit omítníky. Omítníky slouží k tomu, aby nahozená stěna byla opravdu rovná. Omítníky mohou být z různých materiálů, dříve se nejčastěji používali omítníky dřevěné, v současné době se však již jedná zejména o omítníky hliníkové. Omítníky se připevňují na zeď a musí být vyváženy vodováhou a olovnicí. Omítníky se připevňují v rozličných vzdálenostech, ale je potřeba pamatovat na to, že omítníky tvoří kolejnici pro stahovací lať a čím dál budou od sebe, tím těžší bude stahování omítky.

Nahození jádrové omítky

Jádrovou neboli hrubou omítku můžete na stěnu nahazovat ručně nebo strojově. Při ručním nahazování, pokud nemáte předchozí zkušenosti, počítejte s tím, že to hned nepůjde a je lepší si to nejdřív vyzkoušet na zdi, kterou budete mít třeba za skříní. Směs nanášejte na zeď za pomoci zednické lžíce do tzv. terčů, a to od stropu směrem dolů. Následně ke stažení a zarovnání použijte stahovací lať nebo ještě lépe dlouhou vodováhu a stahujte omítku odspodu nahoru, následně pak také do stran. Lať nebo vodováhu přitom opírejte o omítníky. Následně sejměte omítníky a zarovnejte vzniklé spáry a jiné nerovnosti za pomoci zednického hladítka.

Technologické přestávky

Mezi nahozením jádrové omítky a finální štukovou omítkou je nutné dodržet technologickou přestávku, protože před natažením tzv. fajnové omítky musí hrubá omítka nejprve zcela zaschnout. Někdy se doporučuje nechat zasychat jádrovou omítku až týden, záleží zejména na teplotě a vlhkosti v prostředí. V suchém teplém prostředí je možné si udělat technologickou přestávku třeba jen jeden den.

Natažení fajnové omítky

Konečně se dostáváte k poslední části, kterým je natažení fajnové omítky neboli štuku. Štuk se natahuje o síle cca 2 mm kovovým či plastovým hladítkem a zahlazuje se plstěným anebo pěnovým hladítkem za pomoci krouživých pohybů. Při práci pak používané hladítko stále namáčíme do vody, nebo kropíme stěnu. Zvláštní pozornost je nutné věnovat rohům místnosti, rohy a hrany tvarujte za pomoci prkna, které připevněte ke stěně zednickými skobami. Desku ukotvěte tak, aby přečnívala přesně o požadovanou tloušťku štukové omítky.

Při dokončovacích pracích sledujte i vhodnou vlhkost a teplotu prostředí. Omítky lze aplikovat na stěny, když teplota není nižší než 5 stupňů a vlhkost nepřesahuje 3 %. Pokud je nutné nanést druhou vrstvu omítky, používá se princip „mokré na mokré“. Doba vysychání omítky je zhruba 10 až 14 dní u sádrové omítky, což je poloviční doba než u vápenocementové omítky. Po aplikaci je nutné zajistit intenzivní větrání prostoru, aby vlhkost mohla pryč. V tomto případě nestačí pouze mikroventilace.

Aby omítka nepraskala a neopadávala, dodržujte doporučenou tloušťku vrstev a zajistěte, aby byl podklad před omítáním správně připraven. Konkrétní typ vnitřních omítek volte zejména podle požadavku na finální vzhled, náročnost aplikace, typ podkladu a odolnost vůči vysoké vlhkosti. Na zrnitých omítkách se kdejaká nerovnost či nedokonalé vyrovnání ztratí, sádrová stěrka vám ale žádnou chybu neodpustí. Plánujete-li realizaci svépomocí, při výběru materiálu tak zohledněte i míru svých zkušeností s omítáním.

tags: #tloustka #omitky #na #rabicovem #pletivu #doporučení

Oblíbené příspěvky:

• jak vybrat vegetační dlažbu pro vaši zahradu
• Návod na instalaci kuchyňské lišty v panelovém bytě
• Vše o pultovém vikýři
• Umění v Premonstrátském klášteře Milevsko
• Informace a praktické rady pro betonové ploty