Tmavá Sedá Duha: Příčiny Vzniku a Atmosférické Optické Jevy

Fyzika atmosféry popisuje především meteorologie, tj. věda o zemské atmosféře, jejím složení, vlastnostech, jevech a dějích probíhajících v ní. Využívá především fyzikálních poznatků a metod řešení, označována jako fyzika atmosféry. Jedním ze základních rysů zemské atmosféry je neustálý pohyb a přemísťování různě velkých objemů vzduchu. Atmosféra má tendenci tyto rozdíly vyrovnávat a projevem toho je proudění vzduchu.

Orientace směru proudění směřuje vždy z oblasti vyššího do oblasti nižšího tlaku vzduchu. Probíhá přenos hmotných částic, ale i tepelné energie. Pod pojmem proudění chápeme neuspořádaný pohyb, i když v atmosféře se můžeme setkat i s prouděním uspořádaným. Vzduchové částice se pohybují rovnoběžně se směrem proudění. Vyskytuje se jen v tenké vrstvě nad tzv. aerodynamicky hladkým povrchem.

Druhy Proudění v Atmosféře

  • Katabatické proudění: Sestupný klouzavý pohyb chladného vzduchu, např. podél ukloněného georeliéfu.
  • Anabatické proudění: Výstupné klouzavé proudění podél ukloněného georeliéfu. Anabatický charakter má i výstupné proudění teplého vzduchu na anafrontách.
  • Konvekce: Výstupné proudění způsobené horizontální nehomogenitou atmosféry. Nezbytným předpokladem pro rozvoj je přehřátí aktivního povrchu spojené se vzrůstem barického stupně. Pokud se konvekce realizuje v uzavřeném prstenci jde o konvekční buňku. Ta charakterizuje uspořádanou konvekci. Rozlišuje se konvekce termická (termická turbulence využívaná ve sportovním letectví) a vynucená (mechanická) - s přispěním počátečního impulsu proudění orografickou překážkou.
  • Subsidence: Pomalé sestupné, sesedavé pohyby uvnitř vzduchové hmoty. Způsobuje adiabatické oteplování vzduchu a rozpouští vzniklou oblačnost.
  • Turbulence: Nejčastější, podstata v nepravidelných a neuspořádaných vírových pohybech. Dále vertikální výšková členitost a drsnost georeliéfu. Vyvíjí se z laminárního proudění při překročení kritické rychlosti. Míra turbulence je dána charakterem termického rozvrstvení atmosféry. Turbulence je v atmosféře spjata s nárazovitostí větru, působí na promíchávání vzduchu a přenos tepla, vodních par a látek znečišťujících ovzduší.
  • Víry: Vznikají mechanicky (drsnost reliéfu) = orografická turbulence nebo důsledek nestability teplotního zvrstvení atmosféry - termické = konvekční čí bouřková turbulence.
  • Advekce: Přenos určitého objemu vzduchu prouděním v atmosféře.

Příčiny pohybu - příčiny vyvolávající pohyb jsou síla horizontálního tlakového gradientu, Coriolisova síla (zemskou rotací, stáčení hmot na S doprava a na J doleva), síla tření (proti směru pohybu). Rychlost větru - měří se v m.s -1 , max. Mt. Washington 416 km/h. Vítr o rychlosti více než 5 m/s je nárazovitý. Směr větru - severní vítr je ze severu. Je-li změna větší než 45° je to vítr proměnlivý.

Beaufortova stupnice:

  1. 0 - bezvětří 1 km/h
  2. 1 - vánek
  3. 2 až 8 - slabý vítr až bouřlivý
  4. 9 až 11 - vichřice
  5. 12 - orkán > 118 km/h

Denní chod rychlosti - max. je kolem 14.hod, min. je v noci, nebo ráno. Cirkulace atmosféry je vždy doprovázena přenosem energie, hybnosti a vody. Základní druhy: Tryskové proudění, cirkulace vzduchu v cyklonálních a anticyklonálních systémech, pasátová a monzunová cirkulace. Mezoprostorové cirkulace - vichřice, smrště, brízy, horské a údolní větry.

Kolem rovníku se tvoří tropické pásmo tišin = tropická zóna konvergence = NT, pasátové proudění na severní polokouli SV, na jižní JV. Tropické cyklony představují poruchy v atmosféře v nízkých zem. šířkách. Od netropických se liší menší velikostí, nízkými hodnotami tlaku ve středech a vysokými rychlostmi. Vzdušné víry o průměru maximálně několik set km. Jejich pohyby kopírují směr pasátů. Vznikají vždy nad oceánem a v oblasti tišin. Zdrojem je povrchová voda tropických částí oceánů s teplotou více než 26°C.

Čtěte také: Materiály pro tmavé prkno

Tropické cyklony podle místa výskytu - hurikán nebo uragán - stř. Am., tajfun - Dálný V, orkán - J Indického oc., cyklón - Bengálský zál., Willy-Willies - mezi Austrálií a Kokosovými ovy. Zonální cirkulace - podél rovnoběžek, pro Z a stř. E příliv teplého a vlhkého vzduchu z Atlantiku v zimě a chladného vlhkého v létě. Určující pro velký oběh vody.

Vznikají vždy nad oceánem a v oblasti tišin. 2. Meridionální - poledníků, studené C a teplé A, umožňuje vpád studeného vzduchu z Arktidy a teplého ze subtropů do E. 3. Smíšená - obě. Místní cirkulační větry s různými vlastnostmi: brízové větry, údolní a horské větry, ledovcový vítr, fén, bóra, maloprostorové vzdušné víry - húlava, tromby, tornáda, městský vítr.

El-Niño - tento jev je nejznámějším projevem narušení všeobecné cirkulace atmosféry. Překlad znamená „Jezulátko“ to podle toho, že se pravidelně vyskytuje v období Vánoc. Vzniká po období zesíleného působení pasátů, které vede v rovníkových oblastech k přemístění zvýšeného objemu mořské vody západním směrem. Tedy ve směru pravidelných proudů. Po zeslabení pasátového proudění dochází k proudění nahromaděné vody zpět.

Projevuje se zánikem studeného Peruánského proudu podél západního pobřeží J Am. U pobřeží Peru, Ekvádoru a Kolumbie dochází k zvýšení teploty vody (1983 o 11°C)! a k zvýšení hladiny o několik cm. Důsledky: Přívalové deště, vliv na faunu i floru, úhyn ryb v nedostatku potravy - dopad na místní rybáře. El-Niño doprovází i změny tlaku - ENSO - El-Niño Southern Oscillations. Změna všeobecné cirkulace atmosféry. Je prokázané, že tato anomálie má vliv i na jiné jevy - sucha v rovníkové Africe, záplavy v povodí Mississippi,… (obecně ohrožuje život ptáků, korálové rifty, lesní požáry, život v moři, pobřežní eroze, sucha, záplavy a tropické bouře) proudů. > přenos studené vody z V části Pacifiku na Z, výraznější zvýšení povrchové teploty na Z Pacifiku. Jakoby opak El Nina.

Při kondenzaci vodních par v ovzduší, vznikají z mikroskopických kondenzačních jader vodní kapky, tyto mikroskopické kapky se shlukují do větších oblačných kapek a ledových krystalků. Při nahromadění dochází ke vzniku oblaků. Vodní kapky se udržují v určité výšce, díky vzestupným proudům v atmosféře. Při teplotě do -4°C se tvoří oblaka jen s vodními kapkami, při teplotě pod -12°C - hladina ledových jader, výhradně ledová jádra. Vodní obsah oblak udává množství vody, které se v nich nachází. 1 m 3 = 0,2-5,0 g.

Čtěte také: Masivní nábytek z České Lípy

Oblačnost je tvořena kapičkami vody, které vzniknou kondenzací na jemných částečkách prachu ve vzduchu (tzv. - vodní pára zkondenzuje v případě dosažení rosného bodu; to nastane většinou tak, že vlhký vzduch stoupá a tím klesá jeho tlak a teplota. - co způsobí stoupání vzduchu? V silně nestabilních vzduchových hmotách. Vlnová oblaka - Sc, Ac Oblaka z výstupných pohybů, oblaka z vyzařování.

Zvláštní druhy oblaků

  • Perleťová oblaka (přechlazené kapičky)
  • Noční svítící oblaka (kosmický prach)
  • Kondenzační pruhy (letadla)
  • Oblaka z požárů
  • Sopečná oblaka

Oblačnost způsobuje ochlazení povrchu Země - nedostává se k povrchu tolik záření. Oblačnost výrazně ovlivňuje klima. Synoptická meteorologie - osminy, klimatologie desetiny. Jsou to světlé, bělavé, slabě duhové pruhy, oblouky nebo kola na obloze. Rozlišuje se malé halo (velice časté) a velké halo (méně časté) středem je vždy Slunce. Velice řídkým je i vedlejší Slunce - 1/rok, dále pak halový sloup, cirkumzenitální oblouk, protislunce malé kruhy (věnce) = korona.

Korona je důsledkem ohybu světla na částicích oblaků Ac, Cc, Cs. Tyto kruhy bývají namodralé až načervenalé. Občas se jim říká aureola. Vnitřní strana je fialová, vnější je červená. Při tom lze pozorovat některé optické úkazy, na jejichž vzniku se společně podílejí lom, rozptyl a absorpce slunečních paprsků v atmosféře: fialová záře, zelený paprsek, zdánlivé zvětšení slunečního nebo měsíčního disku, ostatní.

Atmosférické Optické Jevy

  • Blesky: Čárový, rozvětvený, kulový nebo plošný blesk - Blesky jsou výboje atmosférické elektřiny vznikající při bouřkách, jež spolu s hřměním provázejí. Bouřky rozlišujeme podle vzniku na bouřky frontální a místní - vznikající tzv. z tepla. Výboje atmosférické elektřiny mohou probíhat uvnitř bouřkových oblaků nebo mezi jednotlivými oblaky navzájem, anebo mezi oblakem a zemí, která plní formu kladně nabitého kondenzátoru. Ve všech třech případech dochází k výboji mezi různě nabitými oblastmi formou rychle probíhajícího blesku.
  • Eliášův oheň: Při bouřkách může na hrotech a vyvýšených kovových předmětech docházet k naakumulování náboje a k výbojům atmosférické elektřiny. Silné hrotové výboje jsou provázeny i zvukovými efekty (praskáním) a někdy dobře patrnými zrakovými vjemy spočívajícími v jiskření a sršení.
  • Polární záře: Mají paprsčitou nebo nepaprsčitou strukturu. V prvém případě jde zpravidla o rychle se pohybující světelné jevy ve tvaru barevných paprsků, závěsů, drapérií apod. Druhý typ bývá pozorován v podobě nepohyblivých nebo jen málo pohyblivých oblouků, popř. pouze difúzního světla. Polární záře se nejčastěji vyskytují v oblastech kolem zemských magnetických pólů, největší četnost jejich výskytu bývá přibližně podél kružnice vedené po zemském glóbu v úhlové vzdálenosti cca 20 - 25° od zmíněných pólů. Polární záře se vytvářejí interakcí elektricky nabitých částic s molekulami silně zředěného vzduchu, tedy ve výškách od 80 do 1000 km nad zemským povrchem.
  • Tyndallův jev: Je založen na difúzním rozptylu světla procházejícím opticky heterogenní soustavou, projevující se tím, že dráha paprsku procházejícího dispersí pozorovaná kolmo k jeho směru, je viditelná. Z bílého světla se rozptylují nejvíce záření o kratší vlnových délkách a rozptýlené světlo pak nese modrobílý nádech.
  • Bishopův kruh: Červenohnědý prstenec kolem Slunce, jehož vnitřní okraj má rozměry kolem 10° a vnější kolem 20°. Při snižování výšky Slunce nad obzorem se oba poloměry zvětšují. Vzniká ohybem světla na pevných částicích, obvykle vulkanického původu.
  • Meteory: Zářící jasné světelné úsečky. Jeho příčinou je malé tělísko o velikosti obvykle řádu mikrometrů až milimetrů obíhající po eliptické dráze kolem Slunce rychlostí v řádech kilometrů za sekundu. Dojde-li k náhodnému setkání tělíska se Zemí, vniká toto tělísko do našeho ovzduší a svým průletem atmosférou se silně zahřívá a budí okolní částice vzduchu k záření. Při průletu atmosférou dochází na straně tělíska k roztavování povrchových vrstev.

Vertikální srážky jsou ty, které padají z oblaků. Nejznámější formy jsou déšť a sníh. Srážky trvalého rázu vypadávají nejčastěji z oblaků výstupného klouzání Ns, As. Bouřkové mraky Cb přinášejí obvykle jen srážky přeháňkové. Kromě trvalých srážek pozorujeme také mrholení - typické pro teplé a stabilní vzduchové hmoty a oblaka St, Sc.

Sníh - tuhé srážky skládající se z ledových krystalků, nebo jejich shluků rozličných tvarů. Základním tvarem je šesticípá destička - vločka. Sněhová zrna - tuhé srážky, jsou z ledu a jsou menší než sněhové krupky, menší než 1 mm. Při dopadu se netříští. Ledové jehličky - jednoduché ledové krystalky ve tvaru jehlic, vznášející se, nebo padající velice pomalu.

Čtěte také: Údržba nábytku z palisandru: Průvodce

Srážky usazené (horizontální) - pokud proces kondenzace proběhl na zemském povrchu, nebo na předmětech na něm (budovy, stromy, el. Rosa - usazenina vody ve formě malých kapiček, na zemském povrchu, rostlinách, nebo různých předmětech. Vznik souvisí s radiačním ochlazováním, kdy teplota klesne pod teplotu rosného bodu. Nejčastěji večer nebo v noci v teplém půlroce. V extrémech 10-30 mm ročně. Jinovatka - jemné jehličky, trsy s jasnou krystalickou strukturou, usazuje se při silných mrazech na stromech a el. Námraza - bílá průhledná zrnitá usazenina složená ze sněhobílých trsů na návětrné straně předmětů.

Inverze - termín označuje zvláštní nenormální vertikální rozložení teploty vzduchu. V určité vrstvě „inverzní“ se teplota vzduchu s rostoucí výškou zvyšuje. Většinou zasahuje nepříliš mocné vrstvy troposféry. Jsou charakterizovány výškou (přízemní a výškové), ve které se vyskytují, mocností (horní a spodní hranice inverze), rozdílem teplot a tep. Proč je tráva zelená? A nebe modré? Proč duha má na obloze své barvy? Barvy jsou totiž ukryty ve světle, které se našemu zraku zdá bezbarvé. proto barvy neodmyslitelně patří k lidskému vnímání. vnímáme, pak teprve vnímáme tvary, detaily. Jak barvy vznikají?

Teorie světla není teorie špatná. Nebo odraz světla: částice se odrážejí jako míče. například interferenci? Ve vědě neexistuje žádné konečné vědění. snadno fotoelektrický jev vysvětluje. Znamená to snad, že vlnová teorie neplatí? Objektivní příčinou barevného vjemu je světlo. světlo?“ Dnes již víme, že světlo je elektromagnetické záření. rozhlasové vlny. proto do pásem: na dlouhé, střední, krátké a velmi krátké vlny. mají tepelná záření, např. třeba kamna, motor automobilu, lidské tělo - a především Slunce. dlouhé vlnové délce snadno prochází atmosférou, mlhou i kouřem. jsme ale schopni vnímat infračervené záření pokožkou jako teplo. ultrafialové záření a naše oko ho už opět nevnímá. záření po něm pojmenováno. pohlcuje, právě toho se využívá v lékařství. záření má záření gama, a to až milióntiny nanometru. při radioaktivním rozpadu prvků nebo při výbuchu atomové bomby.

proužky barev od fialové přes modrou a žlutou až do červené. dojde k rozkladu světla na tzv. modrého a fialového. nejméně. před červenou je infračervená (latinsky ínfrá znamená dole, vespod, apod.). neznatelně, takže předěly mezi barvami spektra je nesnadné přesně určit. viděl po dešti barevnou duhu na obloze. duhových barev. zvířecí vidění je vysoce komplexní proces. podobný princip jako u fotoaparátu. jako černý vnitřek fotoaparátu. vidění pak zprostředkovávají pouze čípky (tzv. díky tyčinkám (tzv. skotopické vidění). vidět barvy, až nakonec za šera nevidíme barvy vůbec. vzniká při adaptaci zraku na šero, je tzv. Purkyňův jev. jeví barvy okolních objektů. tzv. vlnovým délkám, tj. červené klesá. při nedostatku světla schopni číst. je delší časová integrace dopadajícího světla. Pouze asi 2,6% mužů a méně než 0,05% žen má vidění dvojbarevné, tzn. primárních barev.

u téže osoby mění s přibývajícím věkem. také se například čočka stává méně průhlednou a žloutne. Značný vliv na naše vnímání barev, má také „topografie“ sítnice. vidíme, závisí mimo jiné i na tom, na kterou část sítnice světlo dopadá. pigmentu zde přítomnému známá jako žlutá skvrna. fotoreceptory jsou rozestoupené. Světlu tak brání v cestě méně překážek. užší než v jiných oblastech sítnice. koncentrace je největší kolem fovey. vidíme jejich barvy poněkud jinak, než je tomu u malých ploch. také jeví barvy u objektů, které vnímáme periferním viděním. neexistuje nic takového, jako žluto-modrá nebo červeno-zelená barva. se zdají být vzájemnými protipóly. našeho mozku. má za denního světla, atd. „přesně takové, jaké byly ve skutečnosti“. barvu, a to často navíc za zcela odlišných pozorovacích podmínek (např. světlem v místnosti), což situaci ještě dále komplikuje. kterého se všichni více či méně lišíme. měřit nelze. standardů), které se navzájem ne zcela shodují. v očích hmyzu čočky. přivádí světlo na tenké vlákno, které světlo absorbuje. nazývají omatidie. Oči hmyzu jsou kupodivu citlivější než oči obratlovců. vidí mnohem „hlouběji“ do ultrafialové oblasti než člověk. vidí svět mnohem barevněji než my. dlouho považován za barvoslepého. zjistilo, že v psím oku je i určitý počet čípků. nevnímají různé odstíny šedi. a růžovou, rozezná i žlutou, zelenou a modrou. stejného tvaru a velikosti.

může být slovně popisována odpovídajícími přídavnými jmény jako např. charakterizována spektrálním složením barevného podnětu, tj. odrazilo od jeho povrchu. orgánu - oka. tj. psychofyzikální pojem barevnost (chromatičnost). tj. pojem, zvaný kolorita. složením ze zdroje vysílaného světla. nebo z povrchu tělesa vystupujícího. světla a tělesa, také posuzujeme podle sytosti a pestrosti. celkovém vjemu, a navíc syté barvy neobsahují bílou složku. spektrální barvy světla, tj. získaných například za pomocí rozkladu složeného (bílého) světla. obsahují i bílou složku. nepestrými barvami. výsledná barva má bohatší spektrální složení než dílčí barvy. světla je bílá barva (šedé a černé světlo neexistuje). řady postupně se měnících barev. rozkladem bílého světla pomocí jeho lomu nebo difrakce (ohybu). jeho spektrum má velkou frekvenční šířku. sluneční denní světlo. v celém světelném rozsahu frekvencí a vlnových délek. toto světlo přesně realizovatelné. světlo, a to je tzv. ale je kvaziizoenergetické. složení je stanoveno dohodou.

kelvinů (K). 6 500 K). v rozmezí od 4 000 do 25 000 K. vyjadřujeme barvu světla černého zářiče (černého tělesa), tj. teplotou. Tepelné záření vykazuje spojité spektrum. taktéž nazývá teplota barevnosti (chromatičnosti) černého zářiče. tepelný zářič než černý (tj. (srovnávaného) zářiče. spektrální křivce černého zářiče (tzv. zářičem. platnost údaje. bohatší spektrální složení než dílčí světla. barev před vstupem výsledného světla do oka pozorovatele. s barevnými výsečemi nebo skvrnami. lidský zrakový orgán vždy jen jedinou výslednou barvy. dostali požadovanou barvu. se nazývá převládající (dominantní) vlnová délka.

tags: #tmavá #sedá #duha #příčiny #vzniku

Oblíbené příspěvky: