PergolyLidsky důstojné umírání a lékařská etika podle Hanse Künga
Lékařská etika není jen záležitostí lékařů, ale i v centru zájmu mnoha filozofů a teologů. Podle Hanse Künga má stále větší množství lidí obavu, že v případě onemocnění „budou uzavřeni v izolaci velkých nemocnic, kde se stanou lístečkem v kartotéce a kde se jim personál bude věnovat pouze s takovou měrou odpovědnosti, která je běžná v jakémkoli vysoce specializovaném závodě poskytujícím služby.“
Dále Küng uvádí, že vysoký počet přístrojů a databank nahrazuje zájem o živého pacienta jako osobu a intenzivní jednotky se mění v přístrojová centra, v nichž jsou lidé uměle drženi při životě a technický vývoj se stává samoúčelem. Lékařům se již během studia vštěpuje, že jediným smyslem jejich práce je věcnost a vědeckost.
Podle jistého výzkumu se student lékařství na začátku studia cítí povolán pomáhat nemocným, na konci si však ve srovnání se studenty jiných oborů „dělá nejmenší starosti o osud svých bližních.“ Obavy z lékařství, z něhož se vytrácí člověk, tedy obavy z nelidského lékařství mají své opodstatnění. Varování před „nelidským lékařstvím“ se stává v moderní době stále naléhavějším.
Že se s člověkem zachází jako s věcí je zkušeností každého, kdo přichází do kontaktu se zdravotnictvím, zkušeností pacientů i zdravotníků. Díky všeobecné necitlivosti a lhostejnosti se tento vývoj ubírá dál přes upozorňování a varování z různých stran. Lze tento vývoj nějak zvrátit? To je otázka, kterou si Hans Küng klade v jedné z přednášek v knize „Věčný život?“ Obrací jako teolog pozornost k náboženství a odpověď hledá právě v konfrontaci náboženské víry s „nelidským lékařstvím“.
Vědecko-technický pokrok a etika
V úvodu své přednášky zařazuje lékařský vědecko-technický pokrok do kontextu vývoje vědy jako takové. Před člověkem se otevírají jak dosud nemyslitelné možnosti sebeuskutečnění, tak nepředstavitelná katastrofa. Budoucnost člověka se jeví - vší futurologii navzdory - ještě méně jistá než dřív. Panuje paradoxní rozpor mezi enormním vědeckotechnickým, finančním a organizačním potenciálem moderní společnosti na jedné straně a nedostatečnou schopností lidí tento potenciál morálně a politicky využít na straně druhé. Strach vyvolává ve stále větší míře i pokrok lékařství. Není pochyb o tom, že pokrok současného lékařství je obdivuhodný, lékařům a hlavně laikům bere dech. Lékařství se dnes přiblížilo k svému cíli, tj. léčit nemoci a zachovávat život v míře, o níž se nám dříve ani nesnilo.
Čtěte také: Článek o metrologii a prof. Tesařovi
Dále však Küng cituje Alexandra Mitscherlicha a jeho varování před „nelidským lékařstvím, před technologickým lékařstvím a technologickou péčí o nemocné, která s člověkem zachází jako s výrobkem na běžícím pásu, před přístrojovým lékařstvím které se z časových důvodů vzdává lidského jazyka a nahrazuje jej množstvím symbolů a měřících údajů, jímž rozumí jen specialisté.“ Dále varuje před odlidštěným lékařstvím, které zanedbává důvěrný vztah s lékařem pacientem a přátelské přijetí a osobní oporu redukuje na nezbytně nutné minimum.
Hans Küng tvrdí: Lékaři dnes mají možnosti, které přesahují míru toho, co smějí, a často ani nevědí, co by měli dělat. Ne všechno, co je technicky možné, je eticky správné. To je dnes základní postulát lékařské etiky. Lékař dnes často řeší rozpor mezi tím, co je schopen provést, a tím, za co unese odpovědnost. Posloužím životu způsobem, který je hoden člověka, napomůžu např. tomu, aby pacient důstojně umíral?
Náboženství a lékařská etika
Při hledání odpovědi klade Hanz Küng současným lékařům otázku, kterou položila Markéta doktoru Faustovi ve světoznámém románu od J.W. Goethe: „Jakpak to s náboženstvím máš? Ty jsi hodný a dobrý muž, Však na víru, zdá se mi, málo dbáš.“ Hledá odpověď na „faustovskou“ otázku: Existuje lékařská etika bez náboženství? Küng nerozšiřuje ve svých úvahách všeobecnou skepsi vůči vědě a technologii. Ví navíc, že tato skepse sama o sobě nezdůvodňuje náboženskou víru.
Hledá „objektivně závazný a všeobecně zavazující způsob jednání, souhrnnou etiku, která reflektuje předpoklady, podmínky a důsledky. Ptá se jako filozof i teolog a konstatuje, že zjevně není vůbec snadné, pokud ne přímo nemožné, čistě racionálně - výhradně pomocí rozumu - konkrétně a přesvědčivě zdůvodnit bezpodmínečně zavazující etiku, která skutečně bezpodmínečně zavazuje.“ A klade další otázku: Lze snad pouze pomocí rozumu zdůvodnit, proč by člověk měl za každou cenu jednat dobře, tedy lidsky, proč by měl raději milovat než nenávidět, léčit než zraňovat, zachraňovat životy než zabíjet, žít v míru spíš než válčit, a to i tehdy, když to jde proti svým vlastním zájmům nebo proti zájmům státu, strany, církve nebo jiných institucí?
Je-li tomu tak, je-li rozum sám o sobě velice pochybnou instancí zdůvodnění, pak nelze zvláště v podmínkách současné krize orientace lehkovážně zapomínat na význam a funkci zásadní veličiny pro etickou základnu a základní orientaci člověka, veličiny, která již od doby kamenné poskytovala étosu a etice bezpodmínečné zdůvodnění. Touto veličinou, kterou nelze ignorovat, je náboženství. Ne náhodou hippokratovská přísaha, určující způsoby, jak zacházet s pacienty, kolegy a veřejností, začíná i končí vzýváním bohů. Charakter této přísahy byl spíše eticko-náboženský než právní. Etici dnes diskutují o tom, zda lze tuto přísahu s nesporně historickým významem i dnes považovat za dostatečně širokou základnu pro stále složitější lékařsko-etické problémy.
Čtěte také: Petr Borkovec: Rozhovor o řemesle a literatuře
Autorita lékařské etiky
Dle Hanse Künga: „O bezpodmínečném absolutním závazku k určitému jednání nelze uvažovat bez předpokladu existence něčeho bezpodmínečného, absolutního. Bez předpokladu všeobecně platné závazné autority nelze počítat s obecně závazným závazkem! To znamená: Bez předpokladu náboženství není možné bezpodmínečně mravné jednání, není možná ani lékařská etika. A nezdůvodňuje-li etiku skutečné náboženství, pak tak činí náboženská náhražka, pseudo- nebo kvazináboženství marxistické, scientistickénebo jiné provenience!“
Nový příklon k víře nechápe Küng jako „regresi podobnou tomu, jak se dříve nemoc redukovala na působení démonů, satana, dědičného hříchu, osobního provinění nebo božího trestu. Rovněž nejde o regresi ke stavu, kdy lidé nemoci zbožně přihlíželi a rezignovali na jakoukoli léčbu, ke křesťansky zahalenému fatalizmu, k nábožensky určenému přehlížení lékařů a léků, k pověrečným praktikám… magii, okultizmu a tabu…“
Příklon k víře v pravého Boha znamená právě pro lékaře, že by měli bojovat proti nemocem a za zdraví lidí na novém základě: na základě eticky fundovaného lidského lékařství, lékařství lidství, založeného na vpravdě první i poslední skutečnosti, která lidství přesahuje. Lékařství lidství neznamená, že by měly být posíleny státní reglementace a kontrolní mechanismy, neznamená ani duševní masáž a pedagogiku. Lékařství lidství je si vědomo mnohostrannosti člověka i lékařské problematiky, a tak usiluje nikoli pouze o přírodovědně-technologicky-jednorozměrný pohled, nýbrž o vícerozměrný pohled, který bude brát v potaz nejen celého člověka, ale i vědeckost, právní a morální stránku věci a nevyloučí při tom náboženství. Jde o lékařství, které se náboženství neuzavírá.
Nejde o překonaný „stavovský étos“, ale o solidně ukotvený základní lékařský názor, jenž se nebrání dalšímu vývoji. Jedná se o lékařskou deontologii, o dobře zdůvodněnou lékařskou etiku, která drží krok s novými koncepčními, metodickými a technickými danostmi: tato etika nepřehlíží hlubinné rozměry skutečnosti, spíše rozhodným způsobem přesouvá do zorného úhlu lékařů základní otázky lidské existence a utrpení člověka. Vždyť právě zde často jde o otázky života a smrti.
Vymezení lékařské etiky dle Künga:
- Není to utilitaristická etika zájmů, která je pouze funkcí „racionálního egoizmu“ anebo sobecké politiky, která sleduje pouze zájmy svého stavu.
- Není to ani individuální situační etika, která trvá na jedinečnosti případu a odmítá stanovit obecná měřítka.
- Ale ani strnulá etika zákona, která nedbá na situaci a řídí se v otázkách života a smrti jen abstraktními principy, předpisy a paragrafy.
- Ale: realistická etika lidského smýšlení a činu, kdy normy vnáší světlo do dané situace a kde naopak daná situace určuje normy.
- Etika, kdy se detailní znalost oboru doplňuje s morální odpovědností, kdy se vše podřizuje lékařství, jehož základem je střízlivá věcnost, osobní oddanost a úcta k lidské důstojnosti nemocného.
Je nepochybné, že na otázky lékařské etiky a na otázky života a umírání nemá náboženství žádný spásný recept. „Náboženství však může nepřímo, jakoby od základu, zasahovat i do nejaktuálnějších lékařských otázek, a to tak, že je obohacuje o základní přesvědčení, základní postoje, základní hodnoty a poskytuje poslední zdůvodnění, přesvědčivé motivace, nepodmíněné normy. Nikoliv návody k použití, ale stanovisko, opěrný bod, systém souřadnic a kompas! Vědění nutné k tomu, abychom se dokázali orientovat, tedy právě to, co v mnoha oblastech dnes postrádáme.“
Čtěte také: Recenze: Domy od Tomáše Tesaře
Skutečnost Boha zdůvodňuje, jaký postoj lze vůči nemocem a terapiím zaujmout, aniž člověk musí věřit v Boha, co současně nelze bez Boha nepochybně, bezpodmínečně, závazně zdůvodnit: imperativy lidství! Pro nemocné i pro zdravé, pro pacienty i lékaře.
Jaké imperativy lidství vyplývají z židovsko-křesťanské tradice?
- Nový vztah k člověku: Existuje-li Bůh, který v křesťanském pojetí chce být partnerem člověka, pak lidská důstojnost není pouhý postulát, ani politické heslo, nýbrž nezpochybnitelná skutečnost zdůvodněná samotným Bohem, bez níž se člověk neobejde. Humanitou se rozumí úcta k hodnotě každého člověka jako k osobě, která má hodnotu bez ohledu na to, jakou roli má ve společnosti, kolik toho dokáže a jak je užitečná. Není to slabost, ale závazek, který mají lidé vůči sobě. Všichni, co by tvorové a partneři boží mají nárok na důstojnost, kterou je třeba právě v nemoci respektovat. Humanita náleží právě i nemocnému člověku, kterého nelze snižovat během lékařské péče na úroveň objektu zkoumání, nýbrž je nutné jej brát vážně jako subjekt a jako svéprávného.
- Nový vztah k nemoci: Existuje-li Bůh, který v křesťanském pojetí neopustí člověka ani v mezní situaci, ale naopak jej skryje v náruči, pak mohou lékaři i pacienti získat jiný, důkladně odůvodněný vztah k nemocem a nebudou považovat nemoci za čistě biologicko-chemické vyšinutí organizmu nebo duševní stav zralý na opravu, ale budou ji považovat spíše za nebezpečí, životní ohrožení, které se dotýká všech oblastí lidského bytí. Pak ani pacienti nebudou nemoc považovat za neřád, který snižuje jejich hodnotu. Pak doba nemoci nemusí být zoufalým obdobím, kdy opuštěni Bohem zažíváme prokletí, nýbrž obdobím usebrání, prohloubeného lidství. Pak bychom se mohli v době nemoci o sobě hodně dovědět. Jedná se o cestu vedoucí k lidské zralosti, na níž snášíme utrpení a přitakáváme vlastní konečnosti.
- Nový vztah k terapii: Existuje-li Bůh, jak jej chápou křesťané, který je Bohem nejen ducha, ale i těla, nejen zdravých, ale i nemocných, nejen mladých, ale i starých, pak můžeme získat jiný postoj nejen k věčnému životu, ale i k uzdravení lidí na zemi. Pak lze nezvratně zdůvodnit: že člověka je nutno brát vážně jako celek duše i těla, jako osobu, že člověk neztrácí plnou osobní hodnotu, je-li nemocný anebo když nedokáže plnit svou funkci, že každý lidský život má a bude mít smysl, že i každá starost o lidský život má a bude mít smysl, takže každý má nárok na přiměřenou péči. Pak si lékař nebude všímat pouze nemocí, které daný člověk má, ale hlavně člověka, který je nemocný. Pak se každá terapie bude opírat nejen o patofyziologické poznatky, ale bude se držet mravních norem. Pak se z perfektních klinik nestanou pouhé servisní stanice, kde se lidem dostává optimálního biochemického ošetření.
- Nový vztah k umírání: Existuje-li Bůh, který s člověkem navazuje nový vztah ještě ve smrti, pak bychom měli nepochybnou jistotu, že: Člověk bude schopen lidsky nejen žít, ale i zemřít. Nemocný se nebude ustrašeně upínat na život jako na to poslední, ale oddá se poslední a zároveň pravé skutečnosti. Boj se smrtí za každou cenu smysl nemá, že vzpírat se smrti tak dlouho, až se z toho stane utrpení, smysl nemá. Lékař nebude považovat smrt za nepřítele, ale bude se snažit umírajícího člověka doprovázet tak, aby když přijde smrt, nemusel vyklidit bojiště.
Pomoc umírajícím
Pasivní pomoc umírajícím. Pomoc umírajícím v nejširším slova smyslu jsou všechna opatření vztahující se k tělu nebo k duši, která ulehčují umírání nevyléčitelně nemocným lidem. Terminologie spojená s pomocí umírajícím je matoucí: pravá nebo nepravá eutanazie, aktivní nebo pasivní, přímá nebo nepřímá.
Co je nesporné?
Obecně se zavrhuje pseudopomoc či pseudoeutanazie, kdy se bez souhlasu nemocného rozhoduje o ukončení života, který již pozbyl ceny. Vědomé zabíjení zmrzačených, duševně nebo fyzicky nemocných nebo sociálně neproduktivních jedinců. Hitlerovský režim a jeho obludný „program eutanazie“ převedl tuto teorii do praxe a ještě rozšířil, takže se smysl slova eutanazie děsivým způsobem změnil ve svůj opak. Po holocaustu miliónů údajně „bezcenných“ lidí není sporu o tom, že tato podoba eutanazie není nic jiného než odporná vražda. Všechny poválečné lékařské deklarace potvrzují: nucená eutanazie je nepřípustná, v zásadním rozporu s lidskými právy.
Přijímaná je pomoc umírajícím, tj. reálná asistence při umírání bez zkracování života, kdy se lékař omezuje na podávání utišujících nebo znecitlivujících prostředků. Tato pomoc je právně nenapadnutelná a lékařsky žádoucí. Člověk má právo na vpravdě lidskou, humánní smrt, právo na mírnění tělesného i duševního utrpení na snesitelnou míru.
Obecně se schvaluje rovněž pasivní pomoc při umírání nebo eutanazie, při které dochází ke zkracování života jako vedlejšího účinku. Pomoc umírajícím, která spočívá v tom, že se ukončí umělé prodlužování života. Lékař není povinen použít mimořádné prostředky, aby pacientovi za každou cenu prodloužil život (ale ani to nemá zakázáno!!). Není-li možné vyléčit karcinom, obnovit funkci orgánů nezbytných k životu, je-li pacientova vůle k životu vyčerpána, proces umírání se táhne dlouho, pak není lékař povinen bojovat s dalšími komplikacemi, byť tím urychlí smrt. Nemusí terapii prodlužovat do nekonečna, nýbrž může nechat pacienta umřít „přirozenou“ smrtí. Tento způsob pomoci se dnes nazývá ukončení umělého prodlužování života.
Co je sporné?
Aktivní pomoc umírajícím, aktivní eutanazie, „smrt z milosti“, aktivita, která přímo směřuje ke zkrácení života. Jedná se o eutanazii, pro niž se pacient i lékař rozhoduje zcela svobodně. Tato otázka se netýká zdravých lidí, ale lidí „zasvěcených smrti“.
tags: #tomas #zverina #truhlar #životopis
