Velkoformátová dlažba: Design, rizika a správná pokládka

Pokud je něco typické pro současný moderní interiér, jsou to velkoformátové dlažby. Tyto elegantní, minimalistické a na pohled luxusní dlažby jsou čím dál tím oblíbenější při stavbě či rekonstrukci koupelen, kuchyní, obývacích pokojů, ale také na stěny nebo dokonce stropy. Velkoformátové dlaždice působí velmi elegantně a dokáží opticky zvětšit prostor. Některé interiérové designové styly doslova vyžadují velkoformátové obkladové prvky. S velkými formáty získáváme velké plochy, které nejsou přerušované spárami, čímž vznikají nové optické efekty. Navíc je údržba takové plochy mnohem jednodušší, neboť je potřeba méně spár, v nichž by se držely nečistoty a plísně. Kromě nepřehlédnutelných estetických benefitů se podlahy a stěny z velkoformátových obkládacích prvků i jednodušeji udržují.

Co jsou velkoformátové dlažby a jak se vyvíjely?

Velkoformátové dlažby se dodávají v mnoha rozměrech a jejich nabídka se neustále rozšiřuje. Když se velké formáty začaly objevovat na trhu, za velký formát se považovaly dlaždice kolem 30 × 30 cm. Obecně jsou za velkoformátové obkladové prvky považovány všechny s jednou hranou delší než 35 cm. Běžné jsou například rozměry 30 x 90, 30 x 120, 40 x 40, 60 x 60 či 80 x 80, ale i 60 x 120 cm. Existují i maxi rozměry 120 x 240, dokonce 160 x 320 cm. Nejnověji pak může mít úctyhodný rozměr až 3 x 1 m při síle 3 mm. Co se týká materiálů, většina lidí si pod pojmem velkoformátová dlažba představí keramiku s imitací přírodních materiálů - například mramoru, kamene, dřeva nebo betonu.

Dříve, v devadesátých letech minulého století, patnáct krát patnáct centimetrů, případně dvacet krát dvacet patřilo k nejpoužívanějším rozměrům tehdejších obkladů a dlažeb. Ten, kdo chtěl větší rozměr, měl k dispozici 30 x 30 nebo 33,3 x 33,3 cm. Tehdejší technologie výroby zkrátka nedovolila to, co ta dnešní. Ta totiž dovoluje vedle těchto tradičních rozměrů také výrobu dlaždic, jejichž hrana má 40, 60 či 80 cm.

Výhody a nevýhody velkoformátových dlažeb

Výhody:

• Design: Působí velmi elegantně a dokáží opticky zvětšit prostor.
• Minimální počet spár: Spáry jsou velmi úzké, často jen kolem 2-3 mm, a u rektifikované dlažby mohou být ještě menší.
• Odolnost: Kvalitní keramické dlažby mají velmi dobré technické vlastnosti. Jsou odolné vůči opotřebení, vydrží vysoké zatížení a při správné pokládce mohou sloužit desítky let.

Nevýhody:

• Vyšší pořizovací cena: Velkoformátová dlažba je dražší.
• Náročnost na pokládku: Trendové velkoformátové obkladové prvky si vyžadují speciální přístup. Práce s velkými formáty vyžaduje obzvlášť pozorný, precizní a do jisté míry specifický přístup. Větší než běžné rozměry si kladou vyšší požadavky na přípravnou i realizační fázi pokládky.
• Zvýšený prořez: Při použití velkých formátů dochází ke zvýšenému prořezu. Doporučuje se požadovanou výměru plochy navýšit o 10 - 15 %.

Rektifikované a kalibrované dlaždice

Přestože současná výroba keramických obkladových desek je vysoce sofistikovaná, je třeba počítat s určitými odchylkami jak v geometrické přesnosti, tak i co do barevnosti. Jednou z cest k zajištění přesnosti jsou dodatečné úpravy kalibrováním nebo rektifikací. Pokud se rozhodnete pro velké formáty keramické dlažby, ale chcete ji mít tzv. „bez spár“, pak volte především rektifikované, případně jen kalibrované dlaždice. Kalibrace a rektifikace je zabroušení hran vypálené hotové dlaždice, které eliminuje přirozené kolísání rozměrů keramiky a snižuje rozměrové tolerance jednotlivých prvků na minimum.

Rozdíl mezi kalibrací a rektifikací je v přesnosti zabroušení hran. Kalibrované výrobky jsou „ořezány“ s přesností na desetiny milimetru, rektifikované obklady pak s přesností o řád vyšší, na setinu milimetru. Je nezbytné sledovat čísla šarží na obalech výrobků nejen kvůli stejnému odstínu, ale i z důvodu, že stejné šarže mají nastavenou stejnou toleranci. Proto nelze doporučit klást dohromady prvky s rozdílnými šaržemi.

Čtěte také: mýty o pokládce velkoformátové dlažby v malém bytě

Zejména pak rektifikované dlaždice lze pokládat s minimální spárou, a dosahovat tak homogenního vyznění podlahy. Pro dokonalé zapravení spárovací hmoty se doporučuje tloušťka této minimální spáry 2 mm. Docílíte maximálního efektu s minimální spárou.

Proč nelze klást "beze spár"?

Nelze klást tzv. beze spár, a to ze dvou zásadních důvodů:

1. U velmi tenkých mezer mezi obkladovými prvky nelze spolehlivým způsobem vpravit spárovací hmotu. Tím dochází k odkrytí prostoru pro zatékání vody pod obklad. Spára tím přestává plnit svoji hlavní funkci a je zdrojem dalších problémů a závad.
2. Díky velkým rozměrům dochází též k patrným změnám v objemu díky tepelným změnám, a tím při vyšší teplotě dochází k větším nárůstům a mohlo by se stát, že desky budou díky malé spáře, případně při její neexistenci, tlačit proti sobě. Jde ale o poměrné velké síly, které dovedou snadno porušit stavební konstrukci.

Rizika a nejčastější chyby při pokládce

Většina chyb keramických dlažeb a obkladů obecně, a velkoformátových zvlášť, připadá na lidský faktor v přípravné a realizační fázi. Aby mohly velkoformátové obkladové prvky dlouhodobě a funkčně sloužit, je třeba položit je správně a vyvarovat se chyb, které jsou při práci s velkými formáty poměrně časté.

Geometrické vlastnosti a normy

Geometrické vlastnosti obkladových materiálů, jejich rozměry, rovinnosti a zejména odchylky určuje norma. U velkoformátových prvků je jakákoliv odchylka v „plošném“, ale i rovinném výsledku viditelnější než u menších formátů. Rizika rozměrových a rovinných odchylek velkých formátů samozřejmě znají i výrobci. Právě parametr „deklarovaný rozměr“ zavedli do praxe výrobci, aby předešli problémům vyplývajícím z vysokých odchylek. Matematika nepustí: normovaná odchylka je stejná pro všechny rozměry dlaždic. Čím větší rozměr, tím větší odchylka. Podle revidované normy ČSN 73 3451-1 se za velkoformátové obkladové prvky považují ty, které mají součet délky nejdelší strany a úhlopříčky rovný nebo větší než 950 mm. Například při rozměru dlaždice 40 x 40 má nejdelší strana rozměr 40 cm, úhlopříčka je 56,57 cm. Součet nejdelší strany a úhlopříčky: 40 + 56,57 = 96,57 cm. Odchylka rovinnosti dlaždice stanovena normou nemusí mít velký vliv na konečnou kvalitu pokládky. Každý mistr ví, že žádná dlaždice není dokonale rovná a rozdíly způsobené odchylkami rovinnosti jsou opět patrné zejména u větších formátů. Norma určuje rozměrovou odchylku dlaždice 0,6 % a odchylku rovinnosti 0,5 %.

Nejkomplexnější informace pro navrhování a provádění keramických obkladů (včetně dlažeb) jsou obsaženy v ČSN 73 3451 "Obecná pravidla pro navrhování a provádění keramických obkladů". V kapitole 6 "Navrhování" se uvádí základní projektové údaje, které charakterizují prostředí místa určení a pracovní podmínky (kapitola 6.2.1) a dále pak v kapitole 6.2.2. - Podklady základní požadavky na podkladní konstrukční prvky. V kapitole 6.3. jsou uvedena doporučení a požadavky pro výběr a specifikaci materiálů. Na rozdíl např. od rovinnosti nejsou z hlediska celkové stability keramického obkladu formulovány žádné konkrétní kvantitativní požadavky. Obecně tedy není definován ani požadavek na úroveň soudržnosti keramického obkladu s podkladem.

Čtěte také: Tipy pro pokládku velkoformátové dlažby

Problémy s objemovými změnami a deformacemi podkladu

Keramické dlažby a obklady jsou vnímány z hlediska silového jako zcela inertní systém. Tato představa by byla realistická pouze v případě, kdyby byl keramický obklad (dlažba) aplikován pouze na z hlediska objemových změn zcela nepohyblivý podklad. Ve skutečnosti jsou však podkladní konstrukce objemově značně nestálé, a to zejména v úvodních fázích, tedy ještě během dokončení objektu, resp. během prvních let jeho fungování. V podkladních materiálech probíhají objemové změny, dochází k deformacím, které souvisejí s průhyby stropních konstrukcí. V určitých případech mohou být obklady zatěžovány i nesilovými zatěžovacími stavy, jako jsou změny teploty (kolísavé oslunění povrchu) i změny vlhkosti. Protože na keramické dlažby běžně nepůsobí žádné významnější silové účinky, které by mohly vést k jejich separaci, je požadovaná soudržnost s podkladem v intervalu 0,3 až 0,5 MPa zcela přiměřená.

Keramický obklad je z hlediska následných objemových změn prakticky inertní a žádné procesy, které by vyvolávaly jeho samovolné objemové změny, neprobíhají. Jen velmi omezeně reaguje na změny relativní vlhkosti vzduchu či lokální kontakt s vodou. Lepicí hmota je cementem pojený systém s křemenným plnivem a polymerními přísadami. Standardní lepicí hmota tedy nemůže být zdrojem takových objemových změn, které by vyvolaly delaminaci podkladu. Pokud provádíme zkoušku soudržnosti keramického obkladu s podkladem, případně pokud dojde v důsledku jiných nesilových účinků k oddělení keramického obkladu, probíhá lomová plocha prakticky vždy na kontaktu keramického obkladu a lepicí hmoty. Pokud je nosným podkladem beton či jiná cementem pojená hmota, dochází k jejímu smrštění, které v případě betonu probíhá sice na počátku s největší dynamikou, k jeho ukončení však dochází až po několika měsících až letech. Vzhledem k soudržnosti keramického obkladu s podkladní betonovou konstrukcí, která je zprostředkovaná lepicí hmotou, dochází k přenosu této kontrakce i do povrchových vrstev a dochází tedy i ke kontrakci obkladu a vzniku smykových napětí.

V minulosti byly keramické obklady prováděny většinou jako maloformátové, spárování bylo prováděno cementovou kaší. V případě použití čistého cementu jako spárovací hmoty docházelo k velkému smrštění a ve spárách se otevíraly nepatrné smršťovací trhliny, které při smršťování podkladu mohly absorbovat jeho zkrácení. Velmi rozdílný byl i pomalejší postup výstavby, takže obklady byly prováděny na obvykle výrazně starší, tedy vyzrálejší podklady, u nichž již převážná část objemových změn proběhla. V současnosti se často používají velké formáty keramických obkladů. To vede ke zmenšování počtu spár. Zároveň spárovací hmoty jsou prefabrikované a jejich součástí je i křemenné plnivo, což vede ke snížení dávky cementu ve spárovací hmotě a tedy k menším objemovým změnám, k menšímu smrštění. Tendence k otevírání vlasových trhlin ve spárování je tedy výrazně menší. Pokud tedy keramický velkoformátový obklad vyspárujeme, dojde k jeho zmonolitnění. Pokud je zajištěna dostatečná soudržnost s podkladem, přenášejí se objemové změny z podkladu do keramického povrchu a dochází k výraznému nárůstu smykových napětí mezi dlažbou a podkladem, které po překonání soudržnosti vede k delaminaci nášlapné vrstvy. Tato napětí vznikají především ve styčných spárách mezi keramickým obkladem a lepicí hmotou, tedy v nejslabší rovině a vedou k oddělení těchto vrstev.

Druhým běžným mechanizmem, který vede k porušení či delaminaci obkladů, je deformace podkladní stropní železobetonové konstrukce. Druhý mezní stav není obvykle posuzován, nebo je posouzen pouze zběžně. Není obvykle dostatečně zhodnoceno dotvarování železobetonu, které je násobkem pružných deformací (trojnásobkem až šestinásobkem).

Příklady vad a jejich řešení

Pro případy vizuálně patrných závad (nadzvednutí dlažby, separace dlažby od podkladu, separace obkladu od podkladu, trhliny v obkladu) je typické, že byly provozovatelem a investorem neomylně identifikovány jako vady dodávky keramického obkladu a reklamovány u těch, kdo dodávku obkladu či dlažeb realizovali. Jednoduchá logika příčin a následků, tak oblíbená v dnešní době, byla aplikována s zřejmým předpokladem, že pokud obklad "nedrží" na podkladu, byl chybně aplikován, případně byly použity nevhodné materiály. V jednom případě dokonce pouhá zmínka o tom, že příčinou závad jsou objemové změny podkladu, vyvolala hněvivou reakci investora a byla označena za technicky absurdní. Naopak v jiném z uvedených příkladů dodavatel dva roky vyměňoval prasklé obkladačky, aniž by pátral po technických příčinách tohoto stavu. Teprve když počty reklamací stále narůstaly a dosahovaly stovek položek, přičemž byly v některých případech vyměňovány již vyměněné obklady, začal situaci řešit.

Čtěte také: postup při pokládce velkoformátové dlažby

Ve více než dvaceti obytných bytových domech, tvořících ucelený soubor, a které jsou konstrukčně velmi podobně řešeny, začalo prakticky okamžitě po dokončení docházet k praskání obkladů v koupelnách a na WC. Z charakteru časového výskytu vad bylo zřejmé, že se jedná o proces, který souvisí s dotvarování železobetonových konstrukčních prvků. Statickým přepočtem bylo prokázáno, že navržené stropní konstrukce nesplňují kritérium omezení průhybu stropu pod příčkami rovnoběžnými s rovinou ohybu ani kritérium omezení sklonu ohybové čáty pod tuhými příčkami kolmými na rovinu ohybu, kde limitní hodnota je 0,002 rad. Ačkoliv strop splňuje běžná kritéria pro přetvoření (rovinnost podhledu), kritéria pro spolehlivost a trvanlivost nenosných stěn a příček nebyla splněna, a to jednak vlivem polohy řady příček v místech extrémních sklonů ohybové čáry stropní desky, jednak v důsledku konstrukčního řešení. Poruchy v keramických obkladech tedy byly primárně způsobeny přirozeným přetvárným chováním konstrukce a jejich jednotlivých částí. Proces dotvarování probíhá několik let a postupné projevy porušení, resp. opakování na již opravených místech tuto hypotézu potvrzují. Podstatné je také, že tabulkové hodnoty modulu pružnosti, které souvisí s dotvarováním betonu, neodpovídají současné realitě. Tyto reálné parametry jsou proti tabulkovým hodnotám o 15 až 20% nižší. Teoreticky správně vypočtené deformace či dotvarování je tedy ve skutečnosti podstatně vyšší. Na základě podrobné analýzy tedy bylo možné prokázat, že příčinou poruch není vada dodávky keramických obkladů ani použitých materiálů, ale jednoznačně chování podkladních konstrukcí, které nemohl dodavatel nijak ovlivnit. Je tedy na projektantech, aby si uvědomili, že deformace stropních konstrukcí nejsou pouze otázkou rovinnosti spodního podhledu, ale souvisí i s návaznými konstrukčními prvky, které nemusí být schopny tyto deformace, resp. přenést.

V jednom velkém obchodním centru došlo po dvou letech od dokončení objektu k překvapivé delaminaci velkoformátové dlažby, která se projevila výrazným vizuálně zřetelně patrným nadzvednutím. Příčný rozměr dlaždic byl 500 x 500 mm. Dlažba byla fixována k podkladu vrstvou lepicí hmoty v tloušťce 4 až 5 mm. Povrch podkladní mazaniny byl upraven 7 až 9 mm tlustou vrstvou cementové samonivelační jemnozrnné stěrky. Vlastní podkladní betonová mazanina byla zhotovena z betonu, který odpovídal třídě C 20/25. Pro uvedenou skladbu je typické, že podkladní vrstvy mají smrštění v intervalu 1 až 22 mm. Na desetimetrovém úseku pak tedy celková dlouhodobá kontrakce může činit 10 až 20 mm. Současně použité prefabrikované lepicí hmoty, byť označené jako "flexibilní" nejsou schopné uvedené kontrakce a z nich vyplývající smyková napětí přenést. V posuzovaném případě byly dominantní příčinou nejen objemové změny podkladu, ale i vzdálenost dilatací, která činila 12 m! Smrštění nášlapných vrstev uvnitř těchto dilatací dokládá i fotografický záběr okolí dilatačních profilů, u nichž je patrné rozevření na úrovni 4 až 5 mm. Příčinou poruch tedy bylo nerespektování procesů, které souvisejí s přirozeným smršťováním podkladních cementem pojených vrstev. Vzdálenost dilatací je příliš velká a neumožňuje přirozené smrštění, aniž by byla vnášena do nášlapné vrstvy předpětí, která následně překonají soudržnost keramické dlažby s podkladem a vedou k vybočení.

V podstatě stejným mechanizmem došlo k předpětí a následnému vybočení keramické nášlapné vrstvy v šatnách, které jsou součástí velkého skladovacího objektu. Oba případy spojuje prakticky identický mechanizmus, tedy objemové změny podkladních vrstev, které byly kvalitní lepicí hmotou přeneseny do nášlapné vrstvy. Tím došlo k jejímu předepnutí a následnému vybočení. I když nebyly prováděny statické přepočty stropních konstrukcí, tedy nebyl kontrolován druhý mezní stav, tj. průhyby, resp. deformace ohybové čáry, přesto je velmi pravděpodobné, že mohlo dojít k jisté superpozici jak objemových změn, tak účinku průhybu, což následně vedlo v obou případech k podobnému výsledku. Pro oba případy je typické, že kromě viditelného nadzvednutí došlo v podstatné části hodnocených prostor i k delaminaci, tedy k oddělení dlažeb od podkladu, což bylo možné jednoduše prokázat akustickou trasovací metodou.

V dalším případě došlo k významné delaminaci tlustovrstvých keramických dlažeb v šatnách a na podestách velkého skladovacího objektu. Dlažby byly fixovány na masivní železobetonové vrstvě, kterou byl zesílen horní líc velkorozponových předpjatých prefabrikátů. Nabetonovaná monolitická železobetonová deska tloušťky 100 mm byla provedena z betonu C 35/45! Přímo na tuto konstrukční vrstvu, tedy přímo na železobetonovou konstrukci byla pak lepicí hmotou fixována keramická dlažba s rozměry 200 x 200 mm. Na delaminaci, která se však neprojevila výškovým vybočením dlažby, se v daném případě významně podílí jak nadměrné průhyby podkladní železobetonové konstrukce, tak i okolnost, že stáří podkladní železobetonové zesilující monolitické desky při pokládce dlažeb bylo pouze 35 až 45 dnů. Opět k identifikaci závad provozovatelem došlo až po cca 2 letech!

Správná pokládka velkoformátové dlažby

Velké formáty obkladů a dlažeb v obytných interiérech jsou poměrně běžná praxe. Práce s velkými formáty vyžaduje obzvlášť pozorný, precizní, a do jisté míry specifický přístup. Každý fachman ví, že bez vyrovnávacího systému se u velkých formátů neobejde. Při práci s velkoformátovými obkládacími prvky se bez vyrovnávacího systému prakticky neobejdete. S jeho pomocí dokážete i velké formáty dlaždic a obkladů nalepit rychleji. Pokud pracujete precizně a dodržíte doporučené postupy, velkoformátové dlažby nebo obklady dokážete položit nebo obložit rychleji než klasické.

Kvalita podkladu

Stejně jako tvar je důležitá také vyzrálost podkladu, dostatečná pevnost a soudržnost. Výrobci zpravidla doporučují změřit jeho zbytkovou vlhkost, která zvláště u anhydritů hraje velkou roli a může negativně ovlivnit výsledek práce. Dále je třeba se zaměřit na opravu poškozených míst a použít kvalitní správkové hmoty. Dlažba větších rozměrů je více náročná na rovinnost podkladu, na kvalitu použitých penetrací, lepidel a spárovacích hmot. Proto pokládku přenechte raději odborníkovi, počítejte s delší dobou pokládky a vyšší sazbou za práci.

Dilatace

Přestože při instalaci velkoformátové dlažby používáme flexibilní lepidla a flexibilní spárovací hmoty, nesmíme u ploch větších než cca 6 x 6 m zapomenout na dilataci. Dilatační spáry rozdělují podklad na menší pole a jejich posláním je vyrovnávat vnitřní napětí v podlahové konstrukci. Procházejí celým profilem podlahy a objektové dilatace i profilem nosné konstrukce. V položené dlažbě musí dilatační spára procházet ve stejném místě nad dilatační spárou v podlaze. Existují však systémy, které umí překlenout tyto dilatace např. použitím speciální netkané textilie ve vrstvě lepidla.

Penetrace

Pro dosažení požadované přídržnosti všech vrstev materiálů je třeba použít penetrační nátěr, který volíme podle druhu a stavu podkladu. Na standardní savé podklady (beton, cement, mazaninu) použijeme univerzální nátěr, na nesavé podklady (dlažbu, gletovaný beton apod.) používáme tzv. kontaktní můstek, který zajistí optimální přilnavost. Zvláštní pozornost je třeba věnovat podkladům na bázi sádrovce (anhydrit), které jsou velmi citlivé na vlhkost. Zde penetrujeme po předchozím obroušení povrchového sintru. Penetrací se anhydrit zároveň oddělí od následné vrstvy lepidla. Je totiž na bázi sádrovce, takže může chemicky narušit strukturu cementu, který je základem většiny lepidel (i těch flexibilních).

Lepidla a spárovací hmoty

Velkoformátové obkladové prvky vyžadují použití kvalitních lepidel a spárovacích hmot. Použití flexibilních lepidel je samozřejmostí se zvýšenými hodnotami odolnosti proti deformacím (označení S1 a S2) s ověřenými hodnotami pro kladení velkých formátů. Vhodná jsou thixotropní lepidla. Podlepení celého formátu musí odpovídat i technologie lepení. Jako vhodná se jeví tekutá rozlivková lepidla. Správná konzistence a dostatečné množství nanášeného materiálu zajistí potřebné rozlití po celé velké ploše dlaždice a zamezí vzniku nežádoucích dutin. Rozlivná lepidla je vhodné nanášet hřebenem s oblými zuby. Při lepení velkých desek nám práci usnadňují speciální přísavky s držákem. Pro vyspárování se doporučuje použít kvalitní hmoty, které umožňují jejich vpravení i do velmi úzké spáry.

Typy velkoformátových dlažeb a jejich vlastnosti

Následující tabulka představuje různé typy velkoformátových dlažeb a jejich charakteristiky, které mohou být inspirací pro váš projekt:

Ostatní dlažby jsou opatřeny ochranným systémem Protect System IN nebo Protect System TOP.

tags: #velkoformatova #dlazba #krize #informace

Oblíbené příspěvky:

• Vše o palubkách a řezivu u Černého Mostu
• průvodce výběrem domovních rozvaděčů Eaton
• Vše o ochranných PVC podložkách 90x60 cm
• Údržba litinových kamen
• Srovnání vlastností gumoasfaltu a klasických hydroizolací