PergolyZdeněk Procházka: Strážce historie Českého lesa a záchrana tvrze ve Lštění
Zdeněk Procházka (69) z Domažlic založil před více než třiceti lety Nakladatelství Českého lesa v roce 1991. Jde o rodinnou firmu, kde působí i jeho manželka a dcera. Tento milovník regionální historie nejen knihy vydává, ale i sám píše. Sepsal jich desítky, zejména o Domažlicku a Tachovsku. Je opravdu plodný autor. Jeho nakladatelství vydalo už téměř 250 titulů, některé opakovaně. A on coby autor či spoluautor stál za nemalou částí z nich.
Zdeněk Procházka, ženatý s dvěma dětmi a třemi vnoučaty, žije v Domažlicích. „Věnoval jsem se sklárnám, vyšly zaniklé německé vesnice, které se nacházely v hraničním pásmu Českého lesa, jichž tu je skoro stovka, vydal jsem průvodce po Českém lese… Dá se říci, že z knih, které jsme vydali, jsem každou pátou napsal nebo se na ní podílel.“
Nakladatelství Českého lesa a jeho publikační činnost
Pan Zdeněk Procházka provádí rekonstrukci širšího historického povědomí pro novou společnost v pohraničí, s maximální úctou a s maximálním zapojením zbytků společnosti staré. Svoboda a vznik nakladatelství pro pana Procházku přinesly možnost vydávat historické průvodce, aby bylo možné pohybovat se krajinou a představovat si, co z krajiny zmizelo. Zároveň vnímat její současný stav, ve kterém se nad ruinami vynořují nové kvality.
Pan Zdeněk Procházka je schopen formulovat fundované návrhy týkající se budoucnosti zaniklých obcí a samot, kterých je v oblasti Zeleného pásu mezi Domažlicemi a Chebem neuvěřitelných více než 150. Lidé jako Zdeněk Procházka spoluvytvořili místní historické povědomí a zasloužili se o kvalitu soužití s bavorským sousedem. Jeho práci totiž nejdříve akceptovali sudetští Němci ochotní k dialogu, nyní jsou to hlavně Bavoři se zájmem o život sousedů a u sousedů.
Vybrané publikace Zdeňka Procházky a Nakladatelství Českého lesa
Nakladatelství Českého lesa se věnuje vydávání regionálních publikací, často s česko-německými texty, které pokrývají širokou škálu témat od historie zaniklých obcí, přes drobná kamenná díla, až po staré fotografie a kuchařské recepty. Zde je přehled některých významných titulů:
Čtěte také: Jak renovovat podlahu
- Zaniklé obce Domažlicka: Kniha seznámí čtenáře s osudy 50 zaniklých obcí, vsí a samot položených v pohraničí Domažlicka. Obsahuje unikátní barevné i černobílé fotografie, mapu a česko-německý text, který zpracovává historii od založení až k likvidaci v 50. letech 20. století.
- Zaniklé obce Tachovska: Navazuje na první díl a popisuje osudy 45 obcí a vsí z Českého lesa i z vnitrozemí okresu Tachov.
- Rod Švamberků: Publikace přináší historii významného českého šlechtického rodu Švamberků, doplněnou rodokmenem a životopisy členů rodu.
- Drobná kamenná památka Domažlicka a Tachovska: Dva díly popisují záhadné monolity, kamenné kříže, středověké plastiky, hraniční kameny, milníky a lovecké kameny, a také barokní plastiky a sochy.
- Historické fotografie: Knihy s velkoformátovými fotografiemi měst, obcí a zajímavých míst z okresů Domažlice a Tachov, včetně Tachova, Boru, Přimdy a chodských vsí.
- Mlyny na řece Mži a jejích přítocích: Podrobné dějiny a popis vodních provozů, především mlýnů, doplněné fotografiemi a archivními dokumenty.
- Český les - včera a dnes: Publikace se věnuje nejpustějším místům Českého lesa, pozůstatkům obcí sudetských Němců, opuštěným rotám PS a středověkým hradním zříceninám.
- Tajemná Domažlicko: Ezoterický výklad města i krajiny Domažlicka na základě archeologických objevů, citující z místních kronik a legend.
- Monografie obcí: Podrobné monografie obcí jako Milavče, Blížejov, s popisem historie, památek a zajímavostí.
- Kuchařské recepty: Dvojjazyčné publikace s historickými recepty ze zámeckých kuchyní západních Čech a lidové kuchyně z Chodska a Bavorska.
Středověká věžová tvrz ve Lštění: Historie a obnova
Zdeněk Procházka je také majitelem středověké věžové tvrze ve Lštění, ležícím asi 10 km od Domažlic. Nehýčká si ji jen pro sebe a své blízké, ale pořádá tam i různé akce a lidé si mohou objekt, o němž je první zmínka z roku 1362, i prohlédnout.
„Tvrz pochází z doby Karla IV. Tehdy ves Lštění držel rod rytířů z Mělnice, což je obec asi 20 km odsud, u Hostouně. Rytíři z Mělnice byli v družině Karla IV., vyšvihli se na čas mezi elitu, a měli tak v té době prostředky na to, aby si postavili kamennou tvrz,“ říká Procházka. Dodává, že tvrz ale po pár desítkách let změnila majitele. „V 15. století ji získali Bohuchvalové z Hrádku, což byl rod, který pocházel z hradu Lacemboku položeného nedaleko odsud u Staňkova. Byl to katolický rod, tak měl neustálé spory s husity. Ti zde táhli dvakrát na Horšovský Týn. Jednou to bylo nejspíš roku 1421, kdy tvrz dle všeho vypálili. To nevíme z historických pramenů, ale ze stavebněhistorického výzkumu tvrze.“
Bohuchvalové na konci 15. století tvrz obnovili a zvýšili o patro. I to se ví z průzkumu tvrze. Odebrala se tzv. dendrodata, což znamená, že se odvrtaly takové dřevěné špony z trámů. Na základě toho přesně víme, že stromy použité na přístavbu byly skácené v roce 1481. Tímto obdobím končí nejzajímavější část historie tvrze.
„Po Bohuchvalech přicházejí v první polovině 16. století Černínové z Chudenic, neboť poslední z rodu Bohuchvalů, Eliška, si vzala Diviše Černína. V kostele na ně ještě upomíná zvon, kde jsou erby obou rodů. Právě v 16. století byl vedle na louce postaven zámeček, po němž dnes už není ani stopy,“ líčí historik. Ač tomu dnes možná leckdo nevěří, původně byla tvrz obehnána vodním příkopem, který byl později rozšířen, takže stála uprostřed ostrova, jenž měl průměr cca sto metrů. „Ještě tam byly kromě věže další objekty.“
Od konce 16. století vlastnily tvrz ve Lštění různé šlechtické rody a v 18. století se jejími majiteli stávají Dohalští z Dohalic. Právě za nich tvrz místo k bydlení začala sloužit k jiným účelům, byla předělána na sýpku. „Na konci 19. století Lštění koupil od hraběte Dohalského Josef Starck, což nebyl šlechtic, ale právník, který pocházel z rodu Starcků. Šlo o rod průmyslníků, a to velice podnikavý. Tvrz využíval také jako sýpku, ale nahoře si postavil ještě vodárenskou nádrž. Vykopal tu studnu, měl tu čerpadlo, které vodu z ní vedlo právě do nádrže v nejvyšším patře věže. Odtud ji majitelé rozváděli do objektů v okolí.“
Čtěte také: Práce pro Čechy v Německu a Rakousku
Po roce 1945 byl majetek Starckům zkonfiskován, majiteli domku a tvrze se pak stali manželé Kabourkovi. Zdeněk Procházka tvrz poprvé spatřil ještě za minulého režimu, někdy v 80. letech. Zavítal tam jako historik, psal o ní články. Tehdy ho ale ještě nenapadlo, že se stane jejím majitelem. „Já měl původně zájem o něco většího. Chtěl jsem hrad v Prostiboři, ale tam to nevyšlo, což je asi dobře, bylo by to velké sousto,“ směje se. Když přišla jeho dcera v roce 2000 s tím, že je tvrz ve Lštění na prodej, nezaváhal. Koupil ji a vrhl se do oprav.
Proces obnovy a poznatky ze stavebního průzkumu
Zdeněk Procházka přiznává, že zpočátku se setkával i s nedůvěrou místních. Ti se báli, že z krásné středověké věže chce udělat erotický klub nebo ji dál přeprodat. „Je pravda, že plno těch, kteří koupili v letech 1990 až 2000 historické objekty, byli hochštapleři, kteří je zase chtěli dál prodat za vyšší cenu. Ale většinou po roce 2000 už kupovali tyto objekty, i třeba za větší peníze, lidé, kteří je opravdu chtěli, pro které to byla srdcovka, jako v mém případě. A těch lidí bylo a je naštěstí dost,“ říká smířlivě.
Když se stal majitelem tvrze, trávil tam kvůli opravám hodně času. „Bavilo mě to, stejně jako když jsme tu dělali s památkáři archeologický výzkum, uskutečnila se tu již zmíněná dendroanalýza a podobně. Mám štěstí, že jsem ze stavařské rodiny, táta i děda měli stavební firmy, když to šlo. V Domažlicích jsme opravili dva historické baráky, toto jsme opravili jako třetí,“ vzpomíná. Trvalo podle něj deset let, než se podařilo dát tvrz do přijatelného stavu. „Hrubé věci pět let a takové ty jemnější, které vždy dají víc práce, také pět let.“
Dole to bylo celé zasypané nepořádkem, měli tu uskladněné uhlí, nebyla tu podlaha. Schodiště bylo jinde, to jsme přendávali. Ve vyšších patrech, prvním a druhém, se toho předělávalo minimum, jen se to očistilo a natřelo. Nejvyšší patro bylo nejhorší. Tam byla již zmíněná nádrž. Museli jsme sundat celý krov, který, ač barokní, nikoli středověký, byl shnilý, některé uhnilé trámy sjely a opřely se o nádrž. Ta měla rozměry zhruba 5 x 5 metrů, metr na výšku, musel ji sundávat velký jeřáb. Nechat jsme ji tam pochopitelně nemohli. Právě v nejvyšším patře měl poslední majitel holuby, takže tam byla třiceticentimetrová vrstva výkalů, ležely tam chcíplé kočky a další mrtvá zvířata. Tam bylo práce opravdu hodně,“ vzpomíná s tím, že se vždy snažil, aby zásahy do stavby při opravách byly co nejmenší.
Dnes ve tvrzi najdete stoly, lavice a další vybavení. Nic není původní, vše majitelé vyráběli. Včetně repliky postele, kterou mají v muzeu v Norimberku a která je z roku 1480, či středověkých kamen. I kachle dělali osobně. Např. pro kachel s Meluzínou jim byl ale vzorem originál, který byl ve Lštění nalezen. „Tvrz je zajímavá v tom, že jsou tu v původní poloze zachované staré dřevěné prvky - trámy. Trámy, které jsou zde v přízemí, jsou ještě starší než ty ostatní z roku 1481. Jsou někdy z let 1450, 1460 a pocházejí pravděpodobně z jiné stavby v okolí, která byla rozebrána. Tehdy se šetřilo, nic se nevyhazovalo.“
Čtěte také: Údaje o Ing. Zdeňku Hillovi a Ing. Zdeňku Heligrovi
Většinu oprav si financoval sám. „Na střechu byla dotace z Ministerstva kultury, protože jde o památku a střecha byla v havarijním stavu a teklo sem, takže přispěli na záchranu krovu. Z okresních peněz nám přispěli na fasádu domku při tvrzi. Víceméně vše si ale člověk udělal sám. Byla to zábava. Když jsem to dělal, byl jsem tu pořád.“
Sám vchod je ale novodobý, původně byl samozřejmě přístup z prvního patra po padacím mostě. Víme, kde zámek stál, ukázal to průzkum. Teď tu máme špejchar, který jsme přivezli zhruba před sedmi lety ze Kbelnice. Tam jsme ho rozebrali, popsali a zde znovu postavili. Je tak z poloviny 18. století. Zajímavé je, že každá jeho část je jinak stará. V té větší jsou dnes ovce. Udělali jsme tu rybník, ale voda není, ubývá, tak jestli budu mít trochu chuti a síly, tak bych chtěl vodu do rybníka přivést z potoka.
Tvrz Lštění pro veřejnost a plány do budoucna
Tvrz a její okolí zpřístupnil i veřejnosti. „Já tu nežiji, bydlím v Domažlicích, ale občas tu děláme nějaké kulturní akce, třeba divadlo. Když tu jsem osobně a někdo přijde, tak jej osobně provedu. Když tu nejsem a má někdo touhu se podívat, je možné mi zavolat a domluvíme se na nějakém čase.“
Přiznává, že zvažoval i možnost využít tvrz komerčně. Nikoli samozřejmě jako historický nevěstinec, ale mohlo by zde být např. ubytování, které by lákalo milovníky dobrodružství. Ale ani k tomu zřejmě nedojde. „Měli jsme v Domažlicích historickou krčmu, ale za covidu odešel nájemce, nového neseženu, tak se do podobného podnikání už nebudu pouštět. Musím ještě dopsat haldu knížek,“ říká s úsměvem.
Doporučené památky v okolí
Deník požádal Zdeňka Procházku i o tipy na další zajímavé památky v okolí, jejichž návštěvu lze spojit s prohlídkou tvrze ve Lštění.
- Zámek Horšovský Týn: S řadou prohlídkových okruhů.
- Hrad Netřeb: Známá přírodní rezervace s několikasetletými tisy. Z hradu zbyla jen část věže a zdi, není to velká zřícenina, ale za zhlédnutí stojí a je dobře dostupná.
- Rýzmberk: Možnost občerstvení a rozhledna.
- Příkopy a Nový Herštejn: Starý hrad ze začátku 13. století, odkud se dojde na Nový Herštejn, jednu z nejzachovalejších zřícenin s přírodní rezervací.
- Hrad Lacembok: Dolů ke Staňkovu, se studnou vytesanou do skály a příkopy.
- Tvrz Puclice: Málo známá ves, kde obecní úřad po domluvě zpřístupňuje tvrz veřejnosti.
- Zaniklá obec Grafenried (Lučina): Za Nemanicemi. Zde byly mezi roky 2011-2021 vykopány pozůstatky kostela, fary, pivovaru, zbytky původních domů, sklepy, opravený hřbitov s kaplí. Odkryté půdorysy zaniklé obce těsně na hranici se nyní interpretují jako místo setkání Čechů a Němců s řadou společných akcí.
Zdeněk Procházka inicioval a inspiroval řadu aktivit, které rozvíjejí jednotlivci i instituce. Výsledky bádání používají iniciativy jako Zelený pás, vzdělávací projekty, turistické produkty a značené cesty. Destinační management často pracuje s přednostmi, které Zdeněk Procházka ve svých knihách navrhl jako cíle výletů. Zelený pás, místo, kudy procházela železná opona, usiluje o zápis pod UNESCO. Kdyby více jeho částí mělo historika jako Zdeněk Procházka, mohlo by se ve větší míře používat kulturní, nejen přírodní argumentace.
Přínos Zdeňka Procházky pro česko-německé smíření
Poválečné vyhnání českých Němců následované reálným socialismem v oblasti mezi Domažlicemi a Chebem, tak jako jinde v někdejších Sudetech, zničilo místní paměť, místní tradice, ať společenské, výrobní nebo zemědělské. Vznikla nová společnost. Proces smíření mezi Čechy a sudetskými Němci v devadesátých letech minulého století na oficiální úrovni vyústil do Česko-německé deklarace a do právních posudků, které konstatovaly, že dekrety prezidenta Beneše nejsou překážkou vstupu České republiky do EU. Vůle ke smíření otevřela prostor lidem jako Zdeněk Procházka. Tento prostor zaplnil a naplnil velmi intenzivním a osobitým způsobem.
Zdeněk Procházka využil možnosti občanské společnosti a smíření prožíval s těmi našimi Němci, kteří jezdili do někdejší vlasti a aktivně se zajímali o její další osudy. Němčina Zdeňka Procházky stačí na švabach a archivní dokumenty, není ale jazykem mezilidské komunikace. Tím úctyhodnější je jeho výkon v díle smíření. Lidé se dokázali dorozumět při společné práci.
Rozhovor, který jsme pořídili v rámci projektu Místo poznání Zelený pás, má v našich pedagogických záměrech ukázat cestu od trampingu k odpovědnosti za místní kulturní dědictví. Odpovědnost se v případě pana Zdeňka Procházky projevovala nejdříve dokumentací zanikajících civilizačních pozůstatků. Kostelů, zámků, mlýnů, skláren, brusíren, pivovarů, malých továren a dalších mnoha budov, které se nepodařilo dosídlit.
Výsledky práce Nakladatelství Českého lesa nepochybně budí zájem o příhraničí. Zájem stoupá, takže si musíme klást otázku, jak zacházet se zaniklými místy a dochovanou kulturní krajinou, aby se turistickým využitím a prosperitou nesetřela její jedinečnost.
tags: #zdenek #prochazka #dejiny #staveb #informace
