Zemnicí vodič s VN izolací: Informace a zásady uzemňování

Uzemnění může sloužit současně jako ochranné i jako pracovní, nebo se ochranné a pracovní uzemnění může provádět samostatně podle toho, jak to elektrické zařízení vyžaduje.

Co uzemnění představuje

Uzemnění je kombinace všech prostředků, kterými se elektrická instalace nebo její části stýká se zemí. Uzemnit znamená spojovat jakýkoliv vodič nebo vodivou část s hmotou Země. Ta pak slouží jako důležité a velice rozsáhlé vyrovnání potenciálů, či jak jsme zvyklí říkat - pospojování. Uzemnění se zřizuje pro ochranu před úrazem elektřinou, pro ochranu před bleskem a přepětím nebo pro správnou funkci elektrických zařízení. Zajišťuje se zemniči náhodnými nebo strojenými.

Uzemňovací soustava nebo též instalace uzemnění zahrnuje kompletní soubor kovově propojených zemničů, jejich uzemňovacích přívodů nebo ochranných vodičů a uzemňovacích, neboli ochranných přípojnic či svorek.

Hodnota odporu uzemnění musí trvale odpovídat požadavkům z hlediska ochrany a funkce elektrické instalace. Vedení proudů zemní poruchy a unikajících proudů by nemělo představovat žádné nebezpečí. To se týká především tepelného a mechanického namáhání. Materiál uzemňovací soustavy by měl mít buď odpovídající kvalitativní vlastnosti, nebo by měl být alternativním způsobem mechanicky chráněn, aby vydržel předpokládané působení vnějších, zejména korozivních, vlivů. Kromě toho by uzemňovací soustava neměla za žádných okolností svým elektrolytickým působením poškozovat části jiných kovových konstrukcí, např. vodovodní potrubí základy budov nebo podzemní konstrukce.

V současné době je nutno uvažovat s uspořádáními uzemnění, ve kterých je možno očekávat, že budou protékat vysokofrekvenční proudy (viz ČSN 33 2000-4-444). Je nutno uvažovat s uspořádáními uzemnění, ve kterých je možno očekávat, že jimi budou protékat vysokofrekvenční proudy. Ochrana před úrazem elektrickým proudem, jak je předepsaná v IEC 60364-4-41, nesmí být nepříznivě ovlivněna předvídatelnou změnou odporu zemniče (např. teploty) a větším než 5 s.

Čtěte také: Jak vybrat správný elektrický kabel: Praktický přehled

Typy zemničů

Zemniče mohou být:

• Kovové elektrody uložené přímo v zemi, a to vertikálně nebo horizontálně (např. pásky, tyče, trubky, i zemniče zabudované v základech, s kterými se jako s uzemněním uvažuje již v projektu stavby).
• Jiná vhodná podzemní kovová díla (např. kovové vodovodní systémy, olověné pláště a ostatní kovové opláštění kabelů).

Typ, materiály a rozměry zemničů je nutno zvolit tak, aby vydržely účinky korozních vlivů a aby měly po plánovanou dobu života odpovídající mechanickou pevnost. Účinnost zemničů při zajišťování kontaktu s hmotou Země je proměnlivá. Závisí na druhu půdy a na jejím obsahu vlhkosti. Trvalé mokro má obvykle sice za následek účinné spojení se zemí, ale může způsobovat korozi. Zemnič nesmí být přímo ponořený v proudící vodě, řece, rybníku, jezeře a podobně.

Při volbě typu a úložné hloubky zemniče se musí uvažovat s možným mechanickým poškozením a s místními podmínkami, aby se minimalizovaly účinky vysychání půdy a jejího promrzání. Nejlepším řešením pro nové elektrické instalace jsou základové zemniče zabudované přímo v základech, nebo kovová výztuž betonu nebo jiné podzemní konstrukce. V centrech moderních měst nebo na místech s vysokou elektrickou rezistivitou půdy je často jedinou možností využít jako zemniče tyto konstrukce.

Zvláštní péči je třeba věnovat případům, kdy se využívá (např. v mostních konstrukcích) předpjatý beton. Kovové vodovodní systémy, olověné pláště a ostatní kovové opláštění kabelů jsou rovněž pro účely uzemnění vhodné. Problémy však nastávají, jestliže se mají tyto systémy vyměnit. V každém případě je však nutný souhlas provozovatele příslušné sítě. Kovová potrubí pro hořlavé kapaliny, plyny, topení nebo jiná podobná média by jako zemniče neměla být z bezpečnostních důvodů používána. Uzemňovací soustava nesmí spoléhat na kovové potrubí pro hořlavé kapaliny nebo plyny.

Tento požadavek však nevylučuje ochranné pospojování těchto potrubí pomocí hlavní uzemňovací přípojnice, aby se vyhovělo požadavkům z hlediska ochrany před úrazem elektrickým proudem podle ČSN 33 2000-4-41. Ve speciálních případech by při souhlasu provozovatel těchto potrubí bylo možno těchto potrubí použít jako zemniče pro pracovní uzemnění. Tam, kde se uplatňuje katodická ochrana a kde neživá část jednotlivého elektrického zařízení napájená ze sítě TT je přímo spojena s potrubím, může kovové potrubí pro hořlavé kapaliny nebo plyny sloužit výhradně jako zemnič pro toto určité zařízení.

Čtěte také: Správné použití a informace o vodičích AlMgSi s PVC povlakem

Odolnost zemničů proti korozi

Z hlediska provádění uzemnění je důležitá odolnost zemničů vůči elektrochemickému působení. Jestliže se pro uzemnění používají různé materiály, je třeba uvažovat s elektrolytickou korozí (viz tab. 0). S elektrolytickou korozí je třeba uvažovat nejen při použití různých materiálů zemničů, ale také pokud se v okruhu zemničů v půdě vyskytují kovové části s výrazně odlišným elektrochemickým potenciálem, než je materiál zemničů. Proto se měď jako materiál zemničů používá v ČR jen výjimečně, a to při aplikaci katodické ochrany k eliminaci makročlánku. Ani pak nesmějí být měděné zemniče umisťovány v bezprostřední blízkosti ocelových zemničů, ani s nimi být spojovány. Nejmenší dovolená vzdálenost je 2m.

Úsilí o dostatečnou odolnost proti korozi je vyjádřeno z mezinárodní normy převzatou tabulkou minimálních rozměrů běžných zemničů uložených v půdě nebo betonu uplatňovaných k předcházení korozi a k zajištění mechanická pevnosti (tab. 54.1). Přitom je třeba si všimnout, že uvedená tabulka neuvažuje s běžnými nepozinkovanými ocelovými zemniči uloženými přímo v půdě. Tento nedostatek napravuje tabulka v národní příloze NA normy (tabulka NA.3). Zemniče podle této tabulky je možno použít vedle zemničů podle tabulky z mezinárodní normy v půdách s rezistivitou (měrným odporem) větší než 50 ohmů, přičemž je v úvodu k ní opět upozorněno, že v ČR se důrazně nedoporučuje používat měď.

Je třeba dbát i na řádné spojení jednotlivých částí zemničů. Norma stanoví, že tyto části musí být spojeny exotermickým svařením, tlakovými konektory, svorkami nebo jinými vhodnými mechanickými spojkami (přičemž se upozorňuje, že spojení provedená pouze ovinutím ocelového drátu, není pro ochranné účely přípustné). Zkušenosti ukazují, že po řadu let vyhovující spojení je spojení provedené svařením. Mechanické spoje po čase „odcházejí“. Minimální tloušťka ochranného povlaku je větší u vertikálních zemničů než u zemničů horizontálních.

Minimální průřez zemničů, jejich materiál a provedení musí být v souladu s tabulkou 1.

Minimální tloušťky a průměry částí zemničů uvažují obvyklé riziko chemického a mechanického poškozování. Přesto však tyto rozměry nemusí být ještě dostatečné, zvláště jestliže existuje vážné nebezpečí koroze. Taková nebezpečí je možno předpokládat v půdách, kterými protékají bludné proudy, například stejnosměrné zpětné trakční proudy, nebo proudy v blízkosti umístění katodické ochrany. V takových případech je třeba provést zvláštní opatření.

Čtěte také: Jak montovat terasová prkna na minerální izolaci?

Zemnicí tyče musí být mechanicky robustní, aby zaručovaly správnou instalaci. Musí být volen dostatečně tvárný materiál, aby se zaručilo, že nebude docházet k praskání tyčí v průběhu jejich instalace. Pokud jsou tyče opatřeny závity, musí být tyto závity hladké a plně provedené. U tyčí opatřených na povrchu povlakem, musí tento povlak přesahovat přes závity. Zemnicí tyče mohou být prodlouženy, aby je bylo možno zarazit hlouběji do země.

Rezistivita půdy

Odpor zemniče závisí na jeho rozměrech, tvaru a na rezistivitě půdy, ve které je uložen. Tato rezistivita se často mění od místa k místu a v závislosti na hloubce uložení zemniče. Účinnost jakéhokoliv zemniče závisí na místních půdních podmínkách.

Rezistivita půdy se vyjadřuje v Ωm. To je číselně rezistance (elektrický odpor) v Ω válce naplněného zeminou, jehož průřez je 1 m2 a který je 1 m dlouhý. Některé údaje o tom, zda charakteristické vlastnosti půdy jsou z hlediska umístění zemničů více nebo méně vhodné, může poskytnout vzhled povrchu a vegetace. Pokud jsou dostupné výsledky měření na zemnících umístěných v podobných půdních podmínkách, poskytují lepší údaje.

Rezistivita půdy závisí na její vlhkosti a teplotě, což jsou veličiny, které se obě během roku mění. Samotná vlhkost půdy závisí na její zrnitosti a pórovitosti. V praxi se rezistivita půdy zvyšuje s tím, jak se snižuje její vlhkost.

Vrstvy půdy, kterými mohou protékat pramínky vody, jako tomu může být v blízkosti vodních toků, jsou zřídka pro umístění zemničů vhodné. Tyto vrstvy jsou ve skutečnosti složeny z kamenitého podkladu, jsou velmi propustné a jsou snadno nasytitelné vodou vyčištěnou přírodní filtrací, což způsobuje vysokou rezistivitu půdy. V takovém případě by se měly použít hloubkové tyčové zemniče, aby se dosáhlo, pokud možno, půdy o lepší vodivosti.

Rezistivita půdy se znatelně zvyšuje mrazem. Při jeho působení může dosáhnout ve vrstvě zmrzlé půdy hodnoty až několika tisíc Ωm. Tato zmrzlá vrstva může v některých oblastech dosahovat tloušťky až 1 m a více. Rezistivitu půdy rovněž zvyšuje sucho. Účinek vysychání je možno v některých oblastech zaznamenat až do hloubky 2 m.

Tabulka 3 udává hodnoty rezistivity určitých typů půd. Tabulka 4 dokumentuje, že rezistivita půd stejného charakteru se může měnit ve velkém rozsahu. První hrubý odhad rezistance (elektrického odporu) zemniče je možno provést, použijí-li se při výpočtu průměrné hodnoty uvedené v tabulce 4. Je samozřejmé, že výsledné odpory zemničů získané výpočtem s použitím těchto hodnot budou pouze velmi přibližné. Jestliže se použije vzorec uvedený v části “zemniče uložené do půdy“, měření rezistance může dovolovat odhad průměrné hodnoty rezistivity půdy.

Uzemňovací přívody

Aby bylo možné spojit navzájem jednotlivé zemniče, a ty spojit také s hlavní uzemňovací svorkou nebo přípojnicí a potom též s dalšími částmi, které je třeba uzemnit, vyvádějí se ze zemničů uzemňovací přívody. Jejich průřezy nesmí být menší než 6 mm2 pro měď nebo 50 mm2 pro ocel.

Kde se nepředpokládá, že by do zemniče protékal příliš velký proud (např. v sítích TN nebo IT), může být uzemňovací přívod dimenzován jako vodiče pospojování spojené s hlavní uzemňovací svorkou (tj. 6mm2 Cu, nebo 50mm2 oceli).

Hliníkové vodiče se jako uzemňovací přívody nesmějí používat. Pokud se týká systému ochrany před bleskem, který je spojen se zemničem, měl by mít uzemňovací přívod průřez alespoň 16mm2 pro měď (Cu) nebo 50mm2 pro železo (Fe) (viz. soubor ČSN EN 62305).

Spojení uzemňovacího přívodu se zemničem musí být provedeno důkladně a po elektrické stránce uspokojivým způsobem. Spojení musí být provedeno exotermickým svařením, tlakovými spoji, svorkami nebo jinými mechanickými spoji. Mechanické spoje musí být instalovány v souladu s pokyny výrobce. Pokud je použito svorek, tak ty nesmí poškodit ani zemnič ani uzemňovací přívod. Zkušenosti ovšem ukazují na to, že nejspolehlivější jsou svařované spoje.

Připojovací zařízení nebo přípravky, které závisí výhradně na pájení, se nesmějí používat samostatně, pokud spolehlivě nezajišťují odpovídající mechanickou odolnost.

Hlavní uzemňovací svorka

Hlavní uzemňovací svorka je jádrem celé instalace jak z hlediska ochrany před úrazem elektrickým proudem, tak z hlediska ochrany před přepětími atmosférického i jiného původu. Je to bod, ve kterém považujeme napětí za nulové a vůči tomuto bodu uvažujeme, jaké je při různých poruchách napětí na různých místech elektrické instalace i na kovových rozvodech provedených v budově. Aby rozdíly napětí při různých poruchách a přepětích, které se do objektu různými cestami dostanou, byly na různých místech objektu co nejmenší, je důležité, aby spojení těchto bodů s hlavní uzemňovací přípojnicí bylo co nejlepší.

Hlavní uzemňovací svorku nebo přípojnici budovy je možno zpravidla použít i pro účely pracovního uzemnění. Ta se potom považuje za připojovací bod k uzemňovací soustavě i pro účely informační technologie.

Podle ČSN 33 2000-4-41 ed. 2 musí být do hlavní uzemňovací svorky připojeny uzemňovací přívody pracovního uzemnění, pokud to přichází v úvahu, kovová potrubí uvnitř budovy pro zásobování např., a kovová konstrukční výztuž betonu v případech, kdy je tato výztuž přístupná a spolehlivě propojená. Rovněž ČSN EN 62305-3 ed. se týká vnějších vodivých částí a vedení připojených ke stavbě. V ČSN EN 50310 ed. 3 je za účelem minimalizování přepětí a proudových rázů předepsáno připojení stínění všech kabelů vstupujících do budovy na hlavní ochrannou svorku (MET).

Přitom není nutné spojovat každý jednotlivý ochranný vodič přímo s hlavní ochrannou svorkou nebo přípojnicí, pokud jsou s touto svorkou nebo přípojnicí spojeny prostřednictvím jiných ochranných vodičů.

Tam, kde je více než jedna uzemňovací svorka, musí být uzemňovací svorky propojeny. To se týká např. pospojování provedeného podle ČSN EN 62305-3 ed. 2. Ta umožňuje instalovat několik svorek pro pospojování a pro rozsáhlejší objekty i přípojnici pospojování, která se rozkládá po celém vnitřním obvodu budovy, a na kterou se připojí pospojování v celém objektu. Každý vodič spojený s hlavní uzemňovací svorkou nebo přípojnicí musí být možno samostatně odpojit. Toto spojení musí být spolehlivé a rozpojitelné pouze pomocí nástroje. Aby bylo možno měřit odpor celé uzemňovací soustavy, mohou být součástí hlavní uzemňovací svorky vhodné prostředky pro odpojení.

Ochranné vodiče

Pokud se týká ochranných vodičů, je třeba věnovat pozornost proudům, které jimi mohou protékat. Proudy protékající ochrannými vodiči, vyvolané elektrickým zařízením, za normálních provozních podmínek elektrického zařízení nesmí rušit normální provoz zařízení a způsobit ohrožení bezpečnosti osob za normálního provozu. Pokud tyto proudy nestanoví výrobce, berou se proudy uvedené v příloze B ČSN EN 61140 ed. 2 Ochrana před úrazem elektrickým proudem - Společná hlediska pro instalaci a zařízení.

Průřez každého ochranného vodiče musí splňovat podmínky pro automatické odpojení od zdroje (požadované v článku 411.3.2 ČSN 33 2000-4-41 ed. 2:2007), to znamená, že musí být schopný vydržet mechanické a tepelné namáhání způsobované předpokládaným poruchovým proudem v průběhu doby, po kterou probíhá odpojování ochranným přístrojem.

Použití oceli jako materiálu ochranného vodiče se nevylučuje (obvykle není průřez menší než 50mm2). Norma dovoluje použití jednoho ochranného vodiče pro dva nebo více obvodů. Vodič pro takové vinutí bývá nejčastěji kruhového nebo oválného průřezu se smaltovaným povrchem, což zajišťuje izolaci mezi sousedními závity.

Mezi části ochranných vodičů patří kovové pláště kabelů, stínění kabelů, pancéřování kabelů, drátěné pletivo, koncentrické vodiče, kovové instalační trubky, předměty za předpokladu zajištění jejich elektrické spojitosti, požadované vodivosti a možnosti připojení dalších ochranných vodičů.

Spojitost ochranných vodičů musí být trvale (takřka za všech okolností a působení vnějších vlivů mechanických, chemických, elektrochemických apod.) zachována. Šrouby pro připojování ochranných vodičů nesmí sloužit k jinému účelu. Spojení nesmí být provedeno pájením. Ochranný vodič nesmí být vybaven žádným spínacím přístrojem, ale může mít spoje, které je možno pro potřebu zkoušení pomocí nástroje rozpojit.

Průřez vodičů ochranného pospojování určených pro připojení k hlavní uzemňovací svorce nemusí být větší než 25mm2 Cu nebo ekvivalentní průřez pro jiné materiály. Vodiče doplňujícího ochranného pospojování spojující navzájem dvě neživé části nesmí mít vodivost menší, než je vodivost tenčího z ochranných vodičů připojených k neživým částem.

Vodiče PEN, PEL nebo PEM

Vodiče PEN, PEL nebo PEM se mohou používat pouze v pevných instalacích a z důvodu mechanické pevnosti nesmí mít průřez menší než 10mm2 mědi nebo 16mm2 hliníku. V neměřených částech pevných instalací připojených na sítě TN je však přípustné použít vodič PEN menšího průřezu za předpokladu, že:

1. průřezy všech vodičů odboček k elektroměru a od elektroměru jsou shodné a nejsou menší než 6mm2 Cu nebo 10mm2 Al;
2. rozdělení vodiče PEN na PE a N je provedeno v nejbližším vhodném místě rozvodu za elektroměrem.

Vodič PEN, PEL nebo PEM musí být spojen se svorkou nebo přípojnicí určenou pro ochranné vodiče. Jako vodiče PEN, PEL nebo PEM se nesmějí používat cizí vodivé části.

Uspořádání ochranných vodičů

Pokud jsou pro ochranu před úrazem elektrickým proudem použity nadproudové ochranné přístroje, musí být ochranný vodič součástí stejného vedení jako jeho živé vodiče nebo musí být v jejich bezprostřední blízkosti. To znamená, že odděleně od živých vodičů mohou být vedeny samostatné ochranné vodiče, např. 50mm2 oceli.

Ochrana před úrazem elektrickým proudem a přepětím

Příčinou ohrožení je proud procházející lidským tělem. Pro praxi je výhodnější vycházet z dotykových napětí. Při výpočtu nebyly uvažovány žádné přídavné odpory. Každá zemní porucha je odpojována automaticky nebo ručně. Trvající dotyková napětí jako následek zemních poruch tudíž nevznikají. Kroková napětí není nutné stanovit dovolené hodnoty.

Ochrana vodičů před přímým úderem blesku: Vodiče venkovního vedení vn, vvn a zvn se chrání před přímými údery blesku jedním nebo několika zemnícími lany. Hromosvody na stožárech vedení nebo na samostatných stožárech v blízkosti vedení se pro ochranu venkovních vedení nepoužívají. Vedení bez zemnicích lan se před přímým zásahem blesku zvlášť nechrání.

Ochrana před zpětným přeskokem a před postupujícími vlnami přepětí: Ochrana před zpětným přeskokem u vedení se zemnícím lanem, je dobrým uzemněním zemnících lan (stožárů) nebo zvýšenou izolací. Vyšší odpory uzemnění lze připustit jen při zvláště nepříznivých půdních podmínkách. Zvýšení izolace na vedení se zemnícím lanem lze dosáhnout využitím izolace dřeva sloupu (konzol) nebo zvýšením izolace podpěrných bodů (izolátorů). Úsečníky na vedeních bez zemního lana je možno chránit uzemněním sousedních stožárů. Kabelový úsek ve venkovním vedení se musí chránit bleskojistkami, nebo omezovači přepětí na obou koncích kabelu. Úseky kratší než 40 m se chrání jen na jednom konci.

Izolace v VN vinutí

Největší problém z hlediska izolace nastává mezi začátkem polohy (vrstvy) a koncem následující polohy, což jsou místa s největším napěťovým namáháním. Dříve se používala mezipolohová izolace jedné tloušťky po celé výšce vinutí, dnešní technologie však umožňuje progresivní mezipolohovou izolaci, kde je mezi přechodem dvou poloh izolace nejtenčí a mezi začátkem a koncem těchto sousedících poloh je izolace nejtlustší, což ve výsledku sníží celkovou šířku vinutí a rozteč sloupků jádra může být menší. V řezu má mezipolohová izolace tvar klínu.

Dále je potřeba zohlednit rozložení impulsního napětí mezi závity, protože vlivem indukčnosti a mezizávitových kapacit je rozložení nelineární a závity na začátku či konci vinutí jsou namáhány mnohem více než ve středních polohách. Proto tloušťka izolace mezi několika prvními a posledními polohami musí být větší než ve zbytku vinutí. Kromě mezipolohové izolace je ještě potřeba vinout izolaci na koncích vinutí podobně jako u NN vinutí. Dnešní technologie používá stejnou izolační pásku na tvorbu jak mezipolohové, tak koncové izolace. Podobně jako u NN vinutí se u VN vinutí dají tvořit axiální chladicí kanálky.

Jednotka pro navíjení izolačních pásků je navržena pro vinutí progresivně tvarované mezipolohové izolace. V závislosti na návrhu vinutí, je možné použít jednu nebo dvě izolační pásky zároveň a v případě použití dvou izolačních pásků, je možnost přidat ještě dodatečnou třetí pásku při vinutí koncové izolace. Všechny pásky musí mít stejnou šířku. Mezi první a druhou izolační páskou se dá zvolit offset, díky kterému je vinutá izolační vrstva hladší. Svitky izolační pásky jsou připevněné vzájemně pod sebou na konstrukci, která pásky vede až k vinutí. Konstrukce pro horní a dolní pásku jsou od sebe oddělené, na horní je uchycena také přídavná třetí páska. Izolace je vinuta zároveň s vodičem, což umožňuje automatické navíjení.

Aby byla splněna podmínka pro plně automatický režim, je nutné, aby navržená koncová a v součtu i mezipolohová izolace šla vytvarovat stejným počtem otáček izolace jako má poloha počet závitů drátu nad touto izolační vrstvou. Při návrhu se dá tento požadavek splnit vhodnou volbou tloušťky izolační pásky. Pokud jsou použity dvě pásky, obě musí mít stejnou tloušťku, aby byly navíjeny se stejným napnutím. Navíjení umožňuje specifikovat parametry každé polohy individuálně, což umožní navíjet mezipolohovou izolaci v každé mezipoloze s rozdílnou tloušťkou, která zohledňuje napěťové namáhání v případě impulsní vlny.

Tloušťka izolační pásky, případně použití dvou nebo jen jedné z nich, je dána mezipolohou s největší tloušťkou, což je nejčastěji první nebo poslední mezipoloha ve vinutí. Pokud návrh v dalších mezipolohách vyžaduje menší vrstvu mezipolohové izolace, stroj přechází do poloautomatického režimu, protože obsluha musí v určitém bodě izolační pásku přestřihnout a při navíjení další polohy opět přilepit, což snižuje rychlost navíjení. Nebo se dá v mezipoloze s nejtlustší izolací použít ještě třetí páska, která se automaticky vkládá mezi dvě hlavní izolační pásky při tvoření koncové izolace, a při dokončení konce je automaticky odstřižena. Třetí dodatečná páska pak může mít libovolnou tloušťku nezávislou na hlavních páskách.

Zdroj: MRAJCA, Miroslav. Návrh olejového distribučního transformátoru. Brno, 2021. Semestrální práce. Vysoké učení technické v Brně, Fakulta elektrotechniky a komunikačních technologií, Ústav výkonové elektrotechniky a elektroniky.

tags: #zemnici #vodic #s #vn #izolaci #informace

Oblíbené příspěvky:

• jak se zkouší kvalita cementu
• řešení výzev nepropustných povrchů
• Detaily o řemínku Suunto Traverse
• Detaily k izolaci nepodsklepené podlahy proti vlhkosti.
• Vše o marmoleu v interiéru