Odvodnění šikmých střech: Komplexní průvodce žlaby a svody

Životnost a funkčnost střešního pláště nezávisí pouze na zvoleném hydroizolačním systému a provedení detailů, ale také na způsobu a rychlosti odvodnění plochy střechy. Střecha má chránit proti mrazu, dešti, sněhu a větru nejen uživatele objektu, ale veškeré konstrukce a hodnoty pod ní. Odvodňovací systém je nesporně velice důležitá součást střech obecně.

Typy a umístění střešních žlabů

Dešťová voda ze střech se odvádí do dešťové nebo jednotné kanalizace, provozovatel kanalizace pro veřejnou potřebu však má právo požadovat likvidaci dešťových vod přímo na pozemku nemovitosti. Důležitou součástí odvodnění střechy jsou žlaby.

Šikmé střechy se většinou odvodňují pomocí podokapních, nástřešních, zaatikových, nadřímsových nebo mezistřešních žlabů. Podle umístění se rozlišují žlaby nástřešní, podokapní, zaatikové, nadřímsové, mezistřešní a speciální. Střešní žlaby ve vztahu k okapní hraně mohou být zavěšené pod okapní hranou nebo mohou být uloženy nad okapní hranou (nástřešní žlaby). Nástřešní žlaby většinou bývají na střechách bytových domů v městské zástavbě, zatímco zavěšené žlaby jsou obvyklým řešením odvodnění šikmých střech na rodinných domech. Pultovou střechu tvoří jedna střešní rovina, která nemá hřeben a je ohraničena pultovou hranou, levým a pravým okrajem a okapní hranou. Pultová střecha se často používá pro zastřešení verand, teras a přístaveb. V současnosti ale její obliba stoupá i v rámci rodinných domů. Díky nízké spotřebě tepla (menší prostor pro vytápění i únik tepla) je populární zejména pro moderní nízkoenergetické stavby. Okapní hrana je spodní hrana střešní plochy, místo kde odkapává ze střechy dešťová voda.

Žlaby navazují na žlabové kotlíky (kónické spojovací prvky s průměrem spodního vyústění, tedy hrdla, shodným s průměrem odpadního potrubí, bývají hranaté nebo kuželové). Voda tudy putuje do potrubí.

Dimenzování odvodňovacího systému

Dimenze odvodňovacího systému závisí na velikosti odvodňované střešní plochy, tj. plochy kolmého průmětu střešní plochy do půdorysu. Podle ní se stanoví průměr odpadních trub a průměr, resp. rozvinutá šířka střešních žlabů. Průtok dešťových vod v litrech za sekundu (Qr) se počítá jako součin půdorysného rozměru odvodňované plochy v m2 (A) a intenzity deště v litrech za sekundu na m2 (I). U ploch, jež ohrožují budovu zaplavením, se uvažuje s hodnotou I = 0,003 l/s.m2. Pro dimenzování žlabů se používá tzv. Stricklerův vzorec s hodnotami rychlosti vody ve žlabu, koeficientem drsnosti povrchu a dalšími parametry. Průměr odpadního potrubí se určuje podle velikosti plochy střechy (na 1 m2 střechy přibližně 1 cm2 plochy průřezu odpadního potrubí či trouby).

Čtěte také: Instalace odvodňovacích žlabů

Konkrétním návrhem dimenze odvodňovacích žlabů a následných svodů se dle plochy, typu povrchu střechy a intenzity deště v dané lokalitě zabývá ČSN EN 12056-3. Pro zjednodušení návrhu svodu můžeme použít tabulku 1 nebo nomogram (Obr. 1) vycházející z DIN 18 460 a DIN 1986. Velikost prefabrikovaných střešních žlabů se většinou označuje jejich průměrem na rozdíl od žlabů řemeslně vyráběných, které se označují rozvinutou šířkou plechu (RŠ) pro jejich zhotovení.

Spád a délka žlabů

Spád žlabu ke kotlíku je 1 : 200 až 1 : 100. Doporučený spád u podokapních žlabů představuje 0,5 %. Pro řemeslně zhotovené žlaby je normou ČSN 73 3610 stanoven spád min. 0,5 %, tj. min. 5 mm na 1 m délky žlabu. Pro žlaby odvodňovacího systému z plastu postačí jen 0,3 %.

Délka žlabu od žlabového čela ke kotlíku by neměla být větší než 15 m. Platí zásada, že délka žlabů, měřená od čela, rohu nebo rozvodí ke žlabovému kotlíku, by neměla být větší než 15 m. Norma dále stanovuje s ohledem na teplotní dilatace maximální délky žlabů. Žlab z hliníku může tvořit 13 m dlouhý dilatační celek a žlaby z mědi, titanzinku a pozinkovaného plechu mohou být dlouhé až 15 m. Při větších délkách okapních hran se provádí tzv. rozvodí, což je nejvyšší místo dvou samostatných a oddělených žlabů.

Materiály a montáž žlabů a svodů

Kotlíky se ke žlabům připevňují nýtováním nebo pájením, k odpadnímu potrubí (svodu) skrz takzvané horní koleno. U standardních materiálů, jako je titanzinek, pozinkovaný plech a měď, bývají spoje pájené (spoj musí mít stejnou kvalitu jako spojovaný materiál). Materiály, které nelze pájet, se spojují pomocí pryžových těsnění nebo tmelů.

Dilatační spoje by měly být po každých 15-20 m. Sousední čela jsou od sebe vzdálena 20 až 30 mm. Kromě důrazu na kvalitu produktů je třeba dbát i na správnou montáž - například správné vyspádování žlabů, dilatační spáry kvůli tepelné roztažnosti materiálu atd.

Čtěte také: Stavební připravenost pro sprchový žlab

Vnější odvodnění je zpravidla aplikováno do podokapních, nástřešních, římsových nebo zaatikových žlabů půlkruhových nebo hranatých tvarů a následně do svodu. Nejčastěji je tento typ odvodnění tvořen klempířskými prvky např. titanzinek, hliník, lakovaný plech aj. Vnější žlaby se doporučuje navrhovat dle ČSN EN 12056-3, kde je uveden přesný postup pro jednotlivé typy žlabů.

Odpadní trouby se nahoře napojují na kotlík žlabu. Výraz „kotlík“ je vyhrazen pro řemeslně zhotovený prvek odvodňovacího systému a pro průmyslový prefabrikát je stanoven výraz „žlabový odtok“. Podobně schizofrenní jsou i výrazy „odpadní trouba“ a „svodová roura“.

Dešťové odpadní potrubí je zpravidla svislé a podle umístění v domě je dělíme na vnitřní (vedené uvnitř objektu) a vnější (vedené vně stavby, po fasádě). Vnější odpadní potrubí bývá v úrovni terénu opatřeno lapačem střešních naplavenin s košem pro zachytávání úlomků větví, listí, mechu, písku. V místech, kde hrozí mechanické poškození svodného potrubí, musí být svod řešen z odolného materiálu.

Počet žlabových háků je obvykle předurčen roztečí krokví, neboť v Česku se neujalo klínové prkno, jímž se jednak vyrovná střešní rovina v okapní hraně, ale zároveň toto prkno umožňuje osazení žlabových háků nezávisle na krokvích. Při obvyklé vzdálenost krokví 80 až 90 cm lze považovat osazení háků na krokvích za dostatečné. Větší vzdálenost krokví již však nedává dostatečný počet háků, žlaby jsou pak přetížené a deformují se.

Odvodňovací systémy a protisněhová ochrana

Okapový systém musí být rovněž dostatečně chráněn proti sjíždějícím sněhovým lavinám, hromadění ledu (topné elektrokabely) a rampouchů. Každý rozumný hospodář se má na zimu připravit a to platí i o protisněhovém zabezpečení šikmé střechy. Nejde o to, že snad na horách by měla být vzdálenost žlabových háků menší, neboť ani háky vzdálené od sebe půl metru nepřežijí sesuv zmrzlého sněhu. A nejedná se jen o horské střechy. Jen protisněhové tašky, resp. I když poslední zimy chudé na sněhové srážky nenapáchaly škody na střechách, nelze z toho vyvozovat, že se jedná o trvalý trend, a tudíž je protisněhová ochrana zbytečná.

Čtěte také: rozvinutá šířka žlabu DN 200

Existuje pestrá nabídka odvodňovacích systémů z nejrůznějších materiálů, výběr je ale vhodné podřídit architektonickému stylu domu a barevnému ladění objektu. Výhodou je, že na většinu staveb „sedí“ kompletní skládačky, a proto není třeba zhotovovat žádné speciální kusy na zakázku.

Bezúdržbový odvodňovací systém

Dnešní investor již může volit zastřešení z krytin, které nevyžadují žádnou údržbu, a tak by mělo být v jeho zájmu i řešení odvodňovacího systému, který nemá žádné nároky na udržovací práce. Cílem by měl být záměr „pustit z hlavy péči o střechu“. Je samozřejmé, že splnění tohoto cíle má své podmínky: odborně položená krytina včetně veškerých doplňků a napojení na navazující konstrukce a samozřejmě i včetně odvodňovacího systému.

Čištění žlabů, zejména jsou-li nablízku vzrostlé porosty, je důležitá podmínka jejich správné a spolehlivé funkce. Je to však práce, jejíž namáhavost a i nebezpečnost geometricky rostou s výškou žlabů nad terénem, jeho svažitostí, pevností apod. Přitom potřeba čištění žlabů může nastat i vícekrát za rok. Četnost závisí nejen na blízkosti vzrostlých porostů, ale i na druhu dřevin. Nejvíce zanášejí žlaby březové porosty, které dokážou zaplnit žlaby větvemi, o něž se zachytí i napadané listí a žlab je bez odtoku. Montáž sítě proti listí každému jen doporučit.

Skladba šikmé střechy

Střešní plášť chrání budovu před vnějšími vlivy a pomáhá zajišťovat optimální vnitřní prostředí v budově. Skladba střešního pláště se navrhuje s ohledem na typ střechy, využití podstřešního prostoru a okolní podmínky. Obvykle se skládá z tepelněizolační, hydroizolační a parotěsné vrstvy. Některé vrstvy mohou ve střeše plnit více funkcí, např. parotěsná vrstva může zároveň plnit funkci vzduchotěsnou. Pro všechny funkce vrstvy musí být proveden komplexní návrh včetně napojení na související konstrukce.

Parozábrana

Parozábrana omezuje nebo zamezuje pronikání vodní páry z vnitřního prostředí do střešního pláště. Navrhuje se z materiálu s vysokým faktorem difuzního odporu a vždy se umisťuje co nejblíže k interiéru (k vytápěnému prostoru - pod krovem). Lze použít asfaltové pásy, syntetické fólie, kovové plechy nebo nátěry a nástřiky. Svými materiálovými a konstrukčními vlastnostmi obvykle také plní funkci vzduchotěsnou. Funkce parozábrany a vzduchotěsné vrstvy ve skladbě střešního pláště je nezbytná pro zajištění funkčnosti a trvanlivosti materiálu zabudovaných ve střeše.

Parotěsné vrstvy mohou být ukládány jednak nad krokvemi, jednak pod nimi. Z teoretického hlediska jde o jednoduchou věc. V praxi jsou však obě varianty řešení (s parotěsnou fólií nad a pod krokvemi) spojeny s problémy, které způsobují nepřípustný průnik vzduchu. Fólie umístěné ve skladbě střechy mají obvykle za úkol podílet se výraznou měrou na vzduchotěsnosti střechy - což je vlastnost nezbytná pro její správnou funkci a trvanlivost.

Tepelná izolace střechy

Hlavní funkce tepelné izolace ve skladbě střešního pláště je zamezit úniku tepla z interiéru do exteriéru. Tím se redukují tepelné ztráty a uspoří se peníze za vytápění. Další funkcí je zajistit optimální vnitřní povrchovou teplotu střešního pláště tak, aby nedocházelo na povrchu pláště ke kondenzaci vlhkosti nebo k růstu plísní. Zateplení šikmé střechy patří mezi nejefektivnější opatření, jak snížit energetickou náročnost domu a zvýšit komfort bydlení. Ztráta takového množství tepla se výrazně promítá do nákladů na vytápění. Z dnešního pohledu už dávno neplatí, že stačí jakákoliv izolace.

Výběr tepelné izolace závisí převážně na tepelně-technickém návrhu střešního pláště a na umístění izolace v rámci skladby. Tepelná izolace se umisťuje pod krokve, mezi krokve, nad krokve nebo se zvolí kombinace zmíněných způsobů. Ideálním řešením pro zateplení šikmých střech je minerální izolace. Tento materiál vyniká výbornými tepelněizolačními vlastnostmi, vysokou akustickou účinností a zároveň je přirozeně nehořlavý (třída reakce na oheň A1).

Nadkrokevní tepelná izolace

Naopak pro izolaci umístěnou nad krokve je požadována vyšší pevnost s ohledem na vyšší zatížení. Výhodou je, že díky pokládce celoplošně na krokve se zabrání vzniku tepelných mostů. Volí se deskové materiály z PIR pěny (polyisokyanurátové pěny) na bázi polyuretanu nebo z tvrzené fenolické pěny označované také jako Resol. Nadkrokevní izolace z tvrzené fenolické pěny má, v rámci všech deskových izolantů, nejlepší tepelně izolační vlastnosti. Je vhodná jak pro zateplení novostaveb, tak i rekonstruovaných objektů.

Výhody nadkrokevní izolace:

• Celistvé zateplení střechy bez tepelných mostů
• Rychlá a jednoduchá montáž
• Možnost přiznat dřevěný krov jako estetickou součást interiéru
• Nesnižuje se světlá výška podkroví
• V případě rekonstrukce lze zateplení střechy provést bez zásahu na straně interiéru

Hydroizolační vrstva

Hydroizolační vrstva je vodotěsná vrstva s dominantní hydroizolační funkcí. Chrání vnitřní prostor a ostatní vrstvy střešního pláště před atmosférickou, technologickou a provozní vodou. Podle funkce, konstrukce nebo polohy ve střešním plášti se specifikuje jako např. hlavní, pojistná, provizorní nebo povlaková hydroizolace. Hydroizolační vrstva se provádí jako povlaková nebo skládaná.

Doplňková hydroizolační vrstva (DHV)

Doplňková hydroizolační vrstva chrání skladbu střešního pláště před podfouknutým deštěm a sněhem. Dále chrání před kondenzátem, který se může vytvořit na vnitřní straně krytiny. V případě poškození střešního pláště přejímá jeho ochrannou funkci proti dešti. Ve skladbě střešního pláště je tvořena střešními fóliemi a podle hodnoty difuzní tloušťky Sd se rozdělují na fólie difuzní a nedifuzní. DHV se vytváří z vhodných syntetických fólií, z asfaltových pásů nebo z různých stavebních desek.

Způsob provedení doplňkové hydroizolační vrstvy závisí na sklonu střechy, počtu zvýšených požadavků, kterým je střecha vystavena, a na typu (modelu) skládané krytiny. Čím více zvýšených požadavků působí na střechu, tím těsnější proti možnému průniku vody musí být provedení DHV.

Vnější vrstva

Jedná se o část střešního pláště, která je nad vzduchovou mezerou. Vnější vrstva je obvykle tvořena latěmi, kontralatěmi a následně střešní krytinou.

Střešní latě

Střešní latě se připevňují ke kontralatím a slouží k pokládce skládané krytiny. Vzdálenost střešních latí závisí na modelu střešní tašky, sklonu střechy a na min. délkovém překrytí dle technických podkladů od výrobce. Před připevnění latí ke kontralatím je nutné provést rozměření střechy pomocí tzv. horizontálního šňůrování.

Kontralatě

Kontralatě se umisťují souběžně na krokve, v úrovni pod střešními latěmi a nad doplňkovou hydroizolační vrstvou. Jejich výška se odvíjí od navržené velikosti větrací mezery. Nejčastěji se kontralatě navrhují výšky 40 mm. Šířka kontralatí se musí navrhnout tak, aby umožňovala bezpečné připevnění k podkladu (tj. dimenze šířky musí odpovídat velikosti navržených spojovacích prostředků). Nejběžněji se navrhuje profil 40x60 mm.

Větrací mezera

Větrací vzduchová mezera se obvykle umisťuje mezi střešní krytinu a střešní fólii (doplňkovou hydroizolační vrstvu). Její hlavní funkce je odvádět vlhkost, která se do skladby může dostat přes střešní tašky z vnějšího prostředí nebo z interiéru přes tepelnou izolaci. Dále pak odvádí zabudovanou vlhkost v dřevěné konstrukci krovu nebo vlhkost vzniklou z chyb a nedostatků v provedení detailů. V létě vzduchová mezera odvádí teplo vzniklé absorpcí slunečního záření krytinou a přispívá tak ke zlepšení tepelné pohody budovy.

Podmínkou pro spolehlivou funkci provětrávané vzduchové mezery je nutné zajistit dostatečnou výšku vzduchové mezery a dostatečnou plochu přiváděcích větracích otvorů v okapní hraně a odváděcích otvorů v hřebeni. Vzduchová mezera se musí provést bez překážek a přerušení ve směru od okapu k hřebeni. Výška provětrávané vzduchové mezery je dána výškou kontralatí.

Střešní krytina

Střešní krytina tvoří vnější povrch střechy, který chrání střešní konstrukci a budovu před vnějšími vlivy jako je vítr, déšť, sníh, slunečné záření, atd. Zároveň plní funkci architektonickou. Střešní krytina šikmé střechy se navrhuje buď jako lehká nebo těžká. Mezi lehké střešní krytiny řadíme ty, které mají plošnou hmotnost do 25 kg/m², jsou to například plechové střešní krytiny, asfaltové šindele, atd. Těžké střešní krytiny mají plošnou hmotnost nad 25 kg/m² a řadíme sem betonové a keramické (pálené) krytiny. Pro dosažení nejlepších výsledků je vhodné dodržovat doporučený sklon střechy. Záleží na konkrétním typu střešní krytiny, ale obecně se doporučují sklony mezi 22° až 30°.

tags: #zlab #sikme #strechy #informace

Oblíbené příspěvky:

• Vše o obkladech do koupelny
• Televize Tesla s dřevěnou skříní
• Jak vyrovnat dřevotřískovou podlahu
• Vlastnosti dřevěné podlahy z palubek
• Průvodce montáží střešních latí