Stavební materiály a konstrukce baziliky: Od antiky po moderní rekonstrukce

Bazilika představuje specifický typ budovy, který má své kořeny v antických římských tržnicích a soudních síních. Historicky a stavebně je bazilika definována jako typ kostelní stavby s podélným půdorysem, hlavní lodí a postranními loděmi oddělenými sloupy či pilíři. Základní schéma - vyšší hlavní loď s okny (tzv. bazilikální osvětlení) a nižší boční lodi - umožňovalo do interiéru přivést světlo a zároveň členit prostor pro různé části obřadu. Antické baziliky byly prostorné a přehledné, což z nich činilo ideální typ stavby pro shromažďování lidí. V raně křesťanském a raně středověkém prostředí se bazilika rozšířila po celé Evropě.

Historický vývoj a římské stavební principy

Římané se při stavbě řídili mnoha poznatky a znalostmi o přírodě a jejích zákonech, stejně jako zkušenostmi s bydlením a stavbami domů. Proto se před zahájením samotné stavby přihlíželo k velkému množství faktorů. Za velmi důležité bylo považováno podnebí a jeho vlivy. Existovala také pravidla pro umísťování jednotlivých budov, podle jejich účelu, což platilo zvláště pro chrámy. Chrám měl být navíc umístěn směrem k východu, aby se modlící, nebo ti, co právě obětovali, byli nasměrováni čelem k místům, odkud vychází Slunce.

Nejužívanější materiály v římské architektuře

Jako stavební materiál používali Římané nejčastěji cihly, kámen, mramor, dřevo a beton. O výrobě a správném složení cihel existovala rozsáhlá teoretická díla. Nejčastěji užívané cihly měly rozměry 1,5 x 1 stopy a tento druh cihel se nazývá lýdský. Stejná pozornost jako cihlám byla věnována i písku a vápnu, ze kterých již Římané uměli připravovat beton. Lišilo se vápno na omítku (z děrovaného bílého kamene - vápence) a vápno užité ve zdivu (z bílého kamene hutného a tvrdého). Dále se užívalo mramoru, a to zejména na obkládání zdí a podlah. Od počátku císařství se do Říma dováželo velké množství mramoru ze zámoří - proslavený byl mramor z Egypta a severoafrické Numidie. Stavební dřevo bylo neméně důležitým materiálem při stavbě.

Způsoby vyzdívání a konstrukční prvky

Nejčastěji užívané typy kamenného zdiva byly síťovitý (latinsky: opus reticulatum) a starší, nazývaný nepravidelný (opus incertum). Za ladnější byl považován typ síťovitý, bohužel však měl větší sklon k tvoření trhlin, neboť cihly nebyly žádnou svou stranou pevně usazeny. Byl používán ale i řecký druh zdění, kde bylo využíváno kamene co nejpevnějšího, zato však dokonale opracovaného. Takto se stavělo dvěma způsoby - jednomu se říkalo isodomon (všechny vrstvy stejné tloušťky) a druhému pseudoisodomon (vrstvy o nestejné tloušťce).

Podlahy a stropy

Podlaha v římských stavbách byla tvořena z několika vrstev. Nejprve bylo položeno dřevo, na přibité podlahové fošny se nastlalo kapradí a sláma, která měla chránit dřevo před škodlivými účinky vápna. Poté byla na toto položena vrstva drobného kamení, nazývaná statumen. Pak byla na podkladové vrstvě rozetřena směs podlahová, zvaná rudus, kterou bylo nutno pevně udusat. Důležitým architektonickým prvkem při stavbě domů byl rozhodně také strop. Nejužívanější byly v té době především, kromě stropů obyčejných, prostých, stropy ozdobné, a to kazetové nebo klenuté. Z nich bylo technicky zřejmě mnohem náročnější vytvořit klenutý strop. To bylo technicky možné právě z toho důvodu, že Římané již znali beton a mohli se tedy uchýlit i ke složitějším architektonickým prvkům.

Čtěte také: Výhodný prodej prken v Lounech

Oblouk a střešní konstrukce

Oblouk hrál v římské architektuře veledůležitou roli. Stavbu oblouku umožňoval především způsob jeho vyzdívání. Téměř každý římský oblouk byl obložen cihlami, z nichž většina zasahovala jen 12 cm do betonu za nimi, ale každá šestá nebo sedmá cihla dosahovala mnohem hlouběji. Při stavbě střešní konstrukce byly používány tzv. vazní nosníky (transtra) a šikmé vzpěry (capreoli, u věšadlového krovu věšadlový nosník), které tvořily jakýsi hlavní skelet střechy. Na ně byla poté položena hřebenová krokev (columen) a dále pak šikmé nosníky krokví (cantherii), které sahaly až na okraj přístřešku (subgrundatio). Na věšadlové nosníky nebo na šikmé vzpěry byly pak přibity krokve a k nim byly nakonec připevněny latě, které přečnívaly o tolik, aby chránily zdi před deštěm.

Druhy chrámů a jejich rozdělení

Římský chrám vychází z tradice chrámu řeckého, avšak navazuje i částečně na tradici etruskou, proto se v některých bodech od řeckého chrámu liší. Kompozice svatyní byla založena na symetrii, poměrovém souladu, který museli stavitelé co nejbedlivěji dodržovat. Chrám měl většinou obdélníkový půdorys.

Druhy chrámů podle rozvržení sloupů:

• Chrám in antis: Měl v průčelí pilířové výstupky (antae) zdí, obmykajících cellu. Uprostřed mezi antami měl dva sloupy, nahoře pak štít.
• Prostylos: Měl všechno jako chrám in antis, měl však proti antám ještě dva rohové sloupy a na nich epistyly.
• Amfiprostylos: Měl všechno jako prostylos, mimoto měl však obdobné sloupy i štít též na svém postiku (záchrámí).
• Peripteros: Měl v průčelí i v postiku po 6, na bocích po 11 sloupech, když počítáme i sloupy nárožní. Sloupy byly umístěny tak, aby dokola mezi stěnami a mezi okrajem řad sloupů byla prostora v šíři mezisloupí. Okolo celly chrámové byl ochoz.
• Pseudodipteros: Byl rozvržen tak, že v průčelí i v záchrámí bylo po 8 sloupech, na bocích po 15 sloupech (opět když počítáme i sloupy nárožní). Tím se dosáhlo dokola mezi stěnami a mezi okrajem řad sloupů prostoru v šířce dvou mezisloupí a jednoho spodního průměru sloupu.
• Dipteros: Byl i v předchrámí, i v záchrámí osmisloupový, kolem svatyně měl však dvojité řady sloupů.
• Hypaithros: Byl v předchrámí i v záchrámí desetisloupový. Uvnitř však měl sloupy dvojmo na výšku na sobě, přičemž sloupy měly od stěn odstup pro ochoz. Střed chrámu byl pod širým nebem a bez střechy.

Druhy chrámů podle šířky mezisloupí:

1. Pyknostylos: Chrám s hustě stavěnými sloupy. Do jeho mezisloupí bylo možno vložit jeden a půl průměru sloupu.
2. Systylos: Chrám se sloupy poněkud déle od sebe. Do jeho mezisloupí bylo možno umístit dva průměry sloupu.
3. Diastylos: Chrám se sloupy vzdálenými od sebe více než bylo považováno za žádoucí (tři průměry sloupu). Tento typ však údajně nebyl vhodný, neboť hrozilo reálné nebezpečí, že by se epistyly mohly pro přílišné napětí zlámat.
4. Araiostylos: Chrám se široce se rozevírajícími prostory mezisloupí. Nebylo možno při jeho stavbě ani užít mramorových epistylů, ani epistylů z jiného kamene, ale bylo již nutno zde klást průběžně dva dřevěné trámy. Vzhled samotného chrámu byl sražený, přisedlý, široký a nízký.
5. Eustylos: Chrám se správným rozdělením meziprostor. Mezery mezi sloupy byly velké dvě a čtvrt velikosti průměru sloupu, přičemž jedno prostřední mezisloupí v průčelí a druhé v záchrámí bylo zřízeno v šíři tří průměrů sloupu.

Kruhové a okrouhlé chrámy byly také rozdělovány. Jeden druh je nazýván monopteroi a je to chrám bez celly. Chrámy stavěné bez celly mají zvýšenou podezdívku (tribunal) se stupňovitým výstupem o třetině jejího průměru. Zato chrámy postavené jako pripteros mají dva stupně a stylobat. Celá svatyně se konstruovala tak, aby její šířka činila polovinu její délky a aby cella sama i se stěnou, v níž byly umístěny vstupní dveře, měla délku o jednu čtvrtinu větší než šířku.

Čtěte také: Stavební řezivo Luštěnice: Přehled cen

Charakteristika moderní baziliky a příklad baziliky ve Filipově

Sakrální architektura představuje typ staveb se zvláštním posláním. Jsou to stavby, které v sobě odráží výraznou architektonickou identitu těsně spjatou s výtvarným uměním. Bazilika je typicky trojlodní nebo vícelodní stavba, kde je hlavní loď vyšší než boční lodi. Rozdíl výšek umožňuje umístění oken v horní části hlavní lodi, což vytváří charakteristické bazilikální osvětlení. Prostor bývá členěn řadami sloupů nebo pilířů a na východní straně často navazuje presbytář s apsidou.

Bazilika Panny Marie Pomocnice křesťanů ve Filipově

Bazilika Panny Marie Pomocnice křesťanů ve Filipově má zajímavou historii a její příběh je protkán zázrakem, který sehrál klíčovou roli při založení novorománského kostela a následném rozvoji až do dnešní monumentální podoby baziliky. Tato bazilika má velký duchovní význam, slouží jako poutní místo a získala čestný titul Basilica minor přímo od papeže Pia XI.

Historická data baziliky:

Následující tabulka shrnuje klíčové události ve vývoji baziliky:

Rekonstrukce a moderní stavební řešení

Střešní plášť této baziliky, zejména na věžích, byl v nevyhovujícím stavu, proto bylo přistoupeno k postupné rekonstrukci. Hlavním předmětem stavebních prací na rekonstrukci je výměna téměř šedesáti tisíc břidlicových tašek, z nichž byla velká část ve špatném technickém stavu. Kompletně nová střešní krytina se podkládá podle původního vzoru vytvořeného architektem Josefem Mockerem. Pro tyto účely jsou použity dva odstíny tašek, ty světlé jsou dovezené z USA, ty tmavé pak ze Španělska.

Čtěte také: Využití stavebního řeziva Odry

Jelikož objekt není památkově chráněn, byla volba střešní krytiny plně v kompetenci hlavního klempíře, pana Karla Kynla. Na základě jeho pozitivních zkušeností s materiály PREFA se rozhodl pro střešní panel FX.12, u kterého oceňoval především jeho tvárnost, rychlost pokládky, montáž bez nutnosti příponek, falc po obvodu vodní drážky a vhodnost na sklony střešních ploch, včetně vysokých věží. Kromě FX.12 byla při rekonstrukci použita také drážková krytina PREFALZ, zejména na různá lemování a klempířské či ozdobné detaily.

Součástí rekonstrukce střechy je i sanktusníková věž, která vedle nové krytiny získala i pozlacení makovice a kříže. Stejně tak jsou restaurovány i střešní vikýře, včetně nového pozlacení makovic s ozdobnými hrotnicemi. Souběžně s pokrývačskými pracemi probíhají stavební zásahy v oblasti krovu. Poškozené prvky jsou opravovány protézami, nebo nahrazovány novými, s maximálním respektem k zachování cenných historických konstrukcí. Kompletně vyměňováno je bednění pod střešní krytinou. Nově realizovány jsou také klempířské prvky a probíhají související opravy zdiva a stropních kleneb v bazilice. Dále pak probíhají také elektroinstalační práce, restaurování kamenných říms a dalších kamenných prvků, tesařské práce na vnitřních lávkách v krovu nebo také řada zámečnických, kovářských a pasířských prací, jak v podobě prvovýroby, tak repasí a oprav stávajících prvků.

Výzvy a detailní práce

Od roku 1926 neproběhla na objektu prakticky žádná údržba, a proto postupem času začal objekt chátrat. Velkou výzvou byla manipulace (demontáž a opětovné umístění) kříže včetně základové konstrukce o hmotnosti cca 250 kg a makovice o váze cca 40 kg na věž. Na místě musel být přistaven vysokozdvižný jeřáb s hydraulickým ramenem, zatímco ostatní materiál byl dopravován stavebním výtahem. I když bylo samonosné lešení kotveno pod věž, zbytek lešení na věži se v poryvech větru kýval ze strany na stranu. Nově byl ve věži baziliky zabudován speciální výlez na střechu, který z pohledu ze země je téměř neviditelný, protože přirozeně splývá s opláštěním věže. Pro úspěch realizace byla klíčová precizní příprava. I když nejsou některé detaily ze země na věži vidět, i přesto si s nimi dal pan Ondřej Hrdlička práci je mistrovsky zhotovit. Každá makovice ukrývá poselství své doby, jistý odkaz budoucím generacím. Makovice na věžích jsou dvě, bohužel v první makovici se po demontáži a otevření nenašlo nic. Doprava a instalace umělecky zrestaurovaných sakrálních symbolů do výšky cca 60 m byla zachycena fotogalerií.

Moderní konstrukční principy a materiály

Nosnou konstrukci navrhované baziliky tvoří železobetonová skořepina - odhalená betonová konstrukce, která je po stranách podepřena řadou bílých ocelových sloupů. Beton umožňuje stavbu naplnit napětím, které dodává bazilice dynamický účinek pro vyjádření víry v podobě motivu sepjatých modlících se rukou. Materiály jsou voleny s ohledem na jednoduchou údržbu a dlouhou životnost. Prostor kultovní stavby dotváří lehké prosklení - vitráže, které kontrastují s bílou hmotou betonu. Světlo zaujímá u sakrálních staveb mimořádné postavení. Působení scénografického efektu patří mezi výrazové prostředky současné sakrální architektury. Nosným prvkem zastřešení jsou dřevěné lepené vazníky, které se uplatňují v interiéru stavby. Překlenují podélnou loď stavby. Ústředním prvkem zastřešení je centrální kopule, obraz nebeské klenby, nad níž je zavěšen velký kříž. Dřevěná žebra kopulové konstrukce se opírají do železobetonového věnce. Síly jsou dále roznášeny do čtyř podpor železobetonové skořepiny. Sakrální stavba je prostorem shromáždění, liturgie, prostorem symbolickým a meditačním. Architektura je v tomto případě reflexí těchto všech požadavků, které zastřešuje konstrukční řešení. Žijeme v době, kdy současné technologie, přesné provedení i novodobé materiály umožňují nová odvážná řešení.

Celková investice do obnovy střechy se vyšplhá přes 40 milionů korun. Projekt je rozdělen na dvě etapy. Dokončení obou je plánováno na 31. Stavební práce byly již zahájeny a zahrnují rekonstrukci střechy lodi, bočních přístaveb a presbytáře baziliky. Aby si občané a návštěvníci mohli baziliku i nadále prohlédnout, jsou části, které mohou být z důvodu bezpečnosti uzavřeny, aktualizovány podle postupu prací.

tags: #stavební #materiály #a #konstrukce #baziliky

Oblíbené příspěvky:

• průvodce výběrem levné kuchyňské dlažby
• Podrobný pohled na funkce palubní desky Volvo C70
• Jak dolomitický vápenec zlepšuje půdu?
• Praktické zkušenosti z přestavby cihlového bytu
• Ikona moderního interiéru