Parkour a free running: Umění překonávání překážek v městském a přírodním prostředí

Parkour, pro někoho životní styl, pro jiného adrenalinový sport, má mnoho podob, ale každá z nich se nese v duchu překonávání sebe sama. Není to však soutěžní disciplína. Právě naopak, nabádá ke spolupráci jednotlivců. Je o výdrži, tréninku a pokoře. O sdílení znalostí navzájem, přátelství a zábavě.

Co je vlastně parkour?

Definicí je možné na internetu dohledat stovky. Nejustálenější verze ho popisuje jako umění a dovednost dostat se z bodu A do bodu B v co nejkratší vzdálenosti a umět to i zpět. Nejdůležitějším prvkem tohoto sportu je běh. Mimo něj se využívají cviky a pohyby z bojových umění nebo prvky z výcviku armády či elitních jednotek. Součástí jsou také různé skoky, kotouly a přemety. Celý parkour je vlastně jako opičí dráha nejen pro dospělé.

Historie parkouru

Za předchůdce parkouru bychom mohli považovat Georgese Héberta. K zmíněné Hébertově metodě tréninku se dostal francouzský mladík David Belle. Trochu ji přetvořil k obrazu svému, zkombinoval s prvky dalších bojových sportů a zakomponoval do ulic měst. Sportovně nadaný David začal jako jeden z prvních tento extrémní běžecký sport praktikovat na předměstí Paříže ve čtvrti Lisses. Pro nejednoho praktikujícího parkouristu platí zmíněné místo za Mekku. Později okolo sebe David shromáždil další příznivce, včetně Sébastiena Foucana. Postupem času se rozšířil po celé Francii a do celého světa. Tomu pomohla nespočetná videa na YouTube, kde si nadšenci předávají svoje zkušenosti. Pro tracery, neboli pro ty, kteří praktikují parkour, je v podstatě povinností videa sledovat jako součást tréninku. Existuje i mnoho filmů, například sci-fi akční thriller Okrsek 13.

Free running

Důležitým milníkem pro parkour byl rok 1998. V tu dobu se skupina Yamakasi kvůli neshodám rozdělila a David Belle odešel. Objevil se free running. Základ má velmi podobný, ale oproti klasickému parkouru dá se říci estetičtější. Jednoduše řečeno, například když potřebují traceři někam přeskočit, udělají velký skok. Je pro ně nejdůležitější zdolat překážku. Oproti tomu free runneři se zaměří nejvíc na vizuální stránku skoku a přidají na efekt několik kotoulů. Když se ale vše vezme kolem a kolem, jde pořád o stejnou myšlenku. Proto se rozdíly obou odnoží sportu postupem času velice prolínají.

Parkour v České republice

Do Čech se parkour začal postupně dostávat okolo roku 2003. Velkou vlnu zájmu spustila videa Davida Bella, šířící se po internetu během dalších dvou let. Vznikla komunita příznivců, kteří se zájmem začali trénovat a posouvat své hranice. V současnosti se u nás parkouru věnuje víc než 10 000 lidí, ačkoliv, jak říká tracer Daniel Samek, „dřív rostla popularita mezi těma staršíma, dneska mají zájem spíš děti okolo dvanácti let.“ Letos v březnu byla otevřena parkourová hala In Motion v Praze. Stala se tak ústředním bodem pro ty, kteří nemají kde nebo s kým trénovat.

Čtěte také: Jaké dřevo vybrat pro noční topení?

Parkour ve světě

Parkour je už tak moc rozšířený, že je skoro v každém státě na světě. V Americe je braný hodně vážně, jako sportovní disciplína. Funguje tam hodně akademií a vedené tréninky. Naopak v Rusku je to víc o volnějším stylu. Každý trénuje sám. V současnosti pochází z Ruska ti nejlepší parkouristi na světě. V Dánsku je pak parkour podporovaný státem. Je například na školách zavedený jako tělocvik.

Trénink parkouru

Metoda tréninku je o tom, naučit se dokonale ovládat svoje tělo. Jak se zdokonalovat a umět svému tělu poručit, aby udělalo cokoliv, co si člověk zamane. Parkour je pro mě možnost být všestranný a být schopný čehokoliv. Není to jen skákání přes zdi, je to životní styl. Většinou to není jako ve filmech, že bychom běželi a skákali přes střechy. Spíš se jde na určité místo, s partou lidí, co se domluví na tréninku. Každý se individuálně rozcvičí, třeba půl hodiny, a pak se skáče od menších skoků po větší. Trénujeme na jednom místě třeba i dvě hodiny. Někdy stylem drilování, kdy člověk trénuje dokola ten samý skok a zlepšuje se v něm. Jindy naopak zkoušením různých skoků dohromady a nových technik.

Běhání v terénu a na silnici: Proč je dobré kombinovat?

Silnice a trail - už od nepaměti tyto dva povrchy rozdělují naši běžeckou komunitu na dva tábory. V tomto článku si přiblížíme, proč je dobré být takové běžecké Švýcarsko - neutrální. Už běháte nějaký ten pátek, návyk máte zarytý pod kůží a přemýšlíte, jaký by měl být další krok na vaši běžecké pouti? Zkuste změnu. Nové impulsy jsou často velice přínosné. Jak v tréninku, regeneraci nebo u mentální stránky sportu. Nicméně je pár věcí, které je dobré mít na paměti. Ať už pro vás bude novinka asfalt nebo měkké lesní cestičky.

Na co si dát pozor?

Asfalt

Asfalt, beton nebo jiné tvrdé povrchy jsou náročnější na pohybový aparát. U tvrdého povrchu je důležité věnovat pozornost správnému běžeckému kroku a vybrat kvalitní běžecké boty. Pokud se řadíte do skupiny spíše začínajících běžců, volte klasické tréninkové boty, tzv. objemovky. Mají vyšší míru tlumení a pomůžou absorbovat nárazy. Žádné boty vás ale nespasí a vždy je důležité věnovat se i technice, regeneraci a pomalému navyšování kilometrů nebo intenzity.

Trail

Zde je dobré si trochu definovat prostředí. Není totiž trail jako trail. Parametry trailu splňuje pěšinka v parku i horský hřeben. V prvním případě nepotřebujete ani speciální boty. Naopak běh v horách je na vybavení poměrně náročný. Obecně ale platí, že v technickém terénu bude pohodlnější a jistější specificky trailová obuv, která je stabilnější a má vzorek, který v měkkém tolik neklouže. Velice důležitá je pro pohyb v trailu technika běhu - musíte se stále soustředit na překážky a nerovnosti, jinak si koledujete o vyvrtnutý kotník. S tím souvisí i druhý aspekt, a to je bezpečnost. Lesní traily nebo horské hřebeny jsou často vzdálené od civilizace. Proto je dobré mít u sebe minimálně telefon, kterým můžete přivolat pomoc. Případně i vodu a nějaké kalorie, kdyby vám došla energie.

Čtěte také: kotvení polystyrenu přes izolant do Ytongu

Proč je dobré kombinovat silnici a terén?

• Zapojení více svalových skupin: Běh v terénu je náročnější na balanc a rovnováhu. Běh přes kameny a kořeny nutí váš střed těla neustále vyrovnávat krok a výrazně více tak zapojujete břišní, zádové svaly, oblast hrudníku i paže. Obecně platí, že silný střed těla snižuje riziko zranění.
• Rozvoj techniky: Trailový běh prakticky nikdy není monotónní a každý krok je jiný. Musíte se tak na správný došlap neustále soustředit, což vede k postupné optimalizaci běžecké techniky. Méně stabilní povrchy taky posilují drobné svaly v chodidle a příčnou i podélnou klenbu, které jsou velice důležité pro správný dopad i odraz. Pro stimulaci svalů a nervů v chodidle je dobré zařadit i krátký výklus naboso. Oproti tomu je běh po asfaltu výborný prostředek na nácvik správného běžeckého kroku právě proto, že se snadno udržuje rytmus a kontrolují prvky jako je postoj, práce paží, správný dopad pod těžiště atd.
• Nabourání fyzického i mentálního stereotypu: Je dobré mít ve sportování pravidelnost. Nicméně pokud běháte pořád stejnou vzdálenost, ve stejném tempu, na stejném povrchu, dost pravděpodobně upadnete do stereotypu. Ten fyzický má za následek výkonovou stagnaci. Mentální stereotyp zase snižuje motivaci a radost z pohybu. Pokud běháte převážně na asfaltu, pak věřte, že prostředí lesa a měkké pěšinky mají úplně jinou atmosféru. V opačném případě zase můžete využít silnici nebo dokonce atletickou dráhu pro intenzivnější tréninky. Na tvrdém rovném povrchu se snadněji kontroluje úsilí, tempo a tím pádem celý trénink.
• Prevence zranění: Silnější svaly a šlachy, pevný střed těla, lepší technika a měkký podklad výrazně snižují riziko bolavých holení, zanícených achilovek a ostatních nočních můr většiny běžců. Důležité je ale dodat, že často je příčinou běžeckého zranění přílišné navýšení objemu nebo intenzity. Obecné pravidlo, od kterého se můžete odrazit, je mezitýdenní nárůst maximálně 10 %, meziročně ale nanejvýš 30 %.

Klady a zápory běhu na různých površích

Běh je jednou z nejjednodušších sportovních forem pohybu (ne pro všechny), která existuje, a jednou z nejúčinnějších co se týče spotřeby energie. Je nejvyšší čas zapřemýšlet o tom, jak se různé běžecké terény od sebe liší, například pokud jde o typ povrchu, odpružení a působící sílu při běhu na tom či onom povrchu.

Běh v kopcovitém terénu a překonávání překážek

Hledáte motivaci pro pokračování v běžeckém úsilí i v podzimní sezóně? Potřebujete nabrat sílu na podzimní krosy? Výhod běhání mimo silnici je celá řada, od minimálních časových nároků (stačí třicet až čtyřicet minut běhání v kopcovitém terénu) až po ty materiální - krosové boty můžete narozdíl třeba od kola mít vždy po ruce. Běháním v terénu se posune i vaše výkonnost v dalších typech běžeckých závodů. Třeba sílu získanou z vybíhání prudkých kopců zužitkujete i v cyklistice, nejenom té horské. Vytrvalost se hodí při všech outdoorových aktivitách, pohyb v terénu se pro vás stane přirozeným, a závodní atmosféra krosových závodů vám pak pořádně zvedne hladinu adrenalinu. Protože je při krosových závodech výraznější vliv při nepříznivém počasí, zapracujete i na svých morálně volních vlastnostech.

Technika běhu do kopce

Samotný výběh je vždy otázkou kondice, když běžec nemůže, nedostane jej na vrchol stoupání sebelepší technika. Správnou technikou lze ale v předchozích stoupáních ušetřit síly na závěrečný výběh nebo finiš závodu. V mírnějších stoupáních se technika běhu nijak zásadně neliší od té na rovině. Zvýrazní se práce paží (větší rozsah pohybu, nebojte se dostat dlaně třeba až před obličej) a náklon trupu zůstává směrem ke kopci.

V prudších stoupáních můžeme volit mezi dvěma způsoby. První je založený na krátkém kroku s vysokou kadencí. Trup je výrazně vzpřímený, práce paží je zkrácená (musí se přizpůsobit kadenci kroků). Druhou možností je po vzoru specialistů na běh do vrchu přejít do chůze. Svižná chůze je v prudkých pasážích mnohdy rychlejší než samotný běh.

Zde platí jednoduché pravidlo: čím delší úsek, tím mírnější sklon. Krátké kopce můžete běhat v opravdové divočině, v extrémní formě klidně s výběhem „po čtyřech“. Ty kilometrové je vhodnější vybíhat svižnějším tempem při mírnějším sklonu kolem 6 %. Ve městech lze kopec nahradit opakovaným vybíháním schodů. Vyzkoušejte variantu se svižnější rovinkou zařazenou po výběhu delších schodů.

Čtěte také: kompletní informace o ZOKT

Překonávání překážek

• Padlý kmen stromu: Pokud je na trati překážka vytvořená uměle, je velká pravděpodobnost, že za překážkou bude bezproblémový došlap. Překážku pak lze skákat s doskokem za kládou. Na podobné případy se můžete připravit i během tréninku. Pokud je překážka přírodní, je téměř vždy vhodnější překonávání s došlapem na kládu. Při došlapu na kládu můžete na další překážku zareagovat a upravit místo dalšího došlapu.
• Překonávání potoků: Při jejich přebíhání se rychlejší běžci snaží o překonání s jedním došlapem do vody. Je to zkrátka rychlejší než snaha o „skok daleký“ s dopadem na obě nohy na druhém břehu. Přeskakování se vyplatí pouze v případě, že je potok opravdu úzký.
• Seběh do rokle s následným výběhem: Pokud je povrch bez výrazných výmolů nebo kořenů, můžete zkusit v seběhu nechat pracovat gravitaci a při výběhu setrvačnost. Při náběhu do rokle nakloníte ramena dopředu a prodloužíte krok. Po překonání dna rokle výrazně zvýšíte rozsah pohybu paží.

Tipy pro běh v terénu

• Běhá se i pažemi, a proto je při běhu v terénu dobré zvýšit rozsah práce paží - obzvláště při běhu do kopce.
• Délku běžeckého kroku naopak přizpůsobte terénu, nesnažte se o pravidelný krok.
• Běhejte v bahně, písku, sněhu (rozvíjíte tím silovou vytrvalost).
• Vyzkoušejte aqua jogging, který ochrání šlachy a vazy před poškozením a zároveň zvýší svalovou sílu i vytrvalost.
• Běhejte v terénu i s lyžařskými holemi.
• Fartlek - přirozený způsob intervalového tréninku, hra s rychlostí, běhá se nejčastěji v členitém terénu. Zrychlujte do kopce (6-8× cca 50 m do prudkého kopce), zrychlujte na rovinkách mezi kopci (4-6× cca 100 m), zrychlení můžete zařadit i v sebězích - jen pozor na kotníky!
• Při zdolávání těch opravdu nejtěžších úseků v kopcích se nebojte přejít do chůze. Jakmile se trať narovná, ztrátu rychle doženete.

Testování výkonnosti

Jednou za měsíc si můžete svoji výkonnost v terénu otestovat. Najděte si kratší (cca 1,5 až 3 km) okruh v členitém terénu a jednou za měsíc jej proběhněte v závodním tempu. Zaznamenávejte a porovnávejte jednotlivé časy a sledujte růst výkonnosti v terénu.

Pamatujte, že nejdůležitější není predispozice k síle, vytrvalosti nebo rychlosti, ale trpělivost. Běhání v přírodě nebo ve městě je skvělý způsob, jak si udržet kondici, odbourat stres a užít si pohyb na čerstvém vzduchu.

tags: #co #je #behani #pres #ploty #a

Oblíbené příspěvky:

• Palivové dřevo a obklady
• udržitelná řešení v moderním stavebnictví podle odborníků z ČVUT
• Ravak 30 cm – dokonalý doplněk sprchy
• Jak efektivně uspořádat panely v Illustratoru
• Vyberte správné materiály pro váš dům